Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, III. dílKapitola třicátá druhá
Peněžní kapitál a skutečný kapitál. III
(Dokončení)Peníze, které se takto přeměňují nazpět v kapitál, jsou výsledkem procesu reprodukce ve velkém měřítku, ale vzaty samy o sobě, jako zapůjčitelný kapitál, nejsou reproduktivním kapitálem samým.
To nejdůležitější z toho, co jsme doposud vyložili, je, že rozšiřování části důchodu určené pro spotřebu (při čemž nepřihlížíme k dělníkovi, protože jeho důchod = variabilnímu kapitálu) se projevuje především jako akumulace peněžního kapitálu Do akumulace peněžního kapitálu vstupuje tedy moment, který je podstatně odlišný od skutečné akumulace průmyslového kapitálu; neboť část ročního produktu, určená pro spotřebu, se nijak nestává kapitálem. Část tohoto produktu nahrazuje kapitál, tj. konstantní kapitál výrobce spotřebních prostředků, ale pokud se opravdu přeměňuje v kapitál, existuje v naturální formě důchodu výrobců tohoto konstantního kapitálu. Tytéž peníze, které představují důchod, které slouží pouze jako zprostředkovatelé spotřeby, se mění na určitý čas v zapůjčitelný peněžní kapitál. Pokud tyto peníze představují mzdu, jsou zároveň peněžní formou variabilního kapitálu; a pokud nahrazují konstantní kapitál výrobců spotřebních předmětů, jsou peněžní formou, kterou na sebe pro tu chvíli bere jejich konstantní kapitál, a slouží k nákupu naturálních prvků jejich konstantního kapitálu, který musí být nahrazován. Ani v té, ani v oné formě nevyjadřují samy o sobě akumulaci, třebaže jejich množství roste s rozsahem procesu reprodukce. Vykonávají však dočasně funkci zapůjčitelného kapitálu, tedy peněžního kapitálu. Po této stránce musí tedy akumulace peněžního kapitálu vždy obrážet větší akumulaci kapitálu, než jaká je ve skutečnosti; neboť rozšíření individuální spotřeby se jeví, díky tomu, že je zprostředkováno penězi, jako akumulace peněžního kapitálu, poskytuje peněžní formu pro skutečnou akumulaci, pro peníze, které otvírají nové sféry kapitálových vkladů.
Akumulace zapůjčitelného peněžního kapitálu tedy do jisté míry nevyjadřuje nic jiného než skutečnost, že všechny peníze, v něž se přeměňuje průmyslový kapitál v procesu svého koloběhu, přijímají formu nikoli peněz, které agenti reprodukce zálohují, nýbrž peněz, které si vypůjčují; takže ve skutečnosti zálohování peněz, které se musí dít v procesu reprodukce, se jeví jako zálohování vypůjčených peněz. Na základě obchodního úvěru půjčuje vskutku jeden druhému peníze, které potřebuje v procesu reprodukce. Tento fakt však vystupuje v té formě, že bankéř, jemuž půjčí peníze jedna část agentů reprodukce, půjčí je druhé části agentů reprodukce, při čemž pak bankéř vypadá jako spasitel; zároveň potom jako prostředník přebírá do svých rukou disponování tímto kapitálem.
Zbývá zmínit se ještě o několika zvláštních formách akumulace peněžního kapitálu. Kapitál se uvolňuje např. poklesem ceny prvků výroby, surovin atd. Nemůže-li průmyslník bezprostředně rozšiřovat svůj proces reprodukce, je část jeho peněžního kapitálu jako přebytečná vyvrhována z koloběhu a přeměňuje se v zapůjčitelný peněžní kapitál. Za druhé se pak kapitál v peněžní formě uvolňuje, zejména u obchodníka, jakmile dojde k poruchám obchodu. Vyřídil-li obchodník řadu obchodů a může-li v důsledku takovýchto poruch začít nové obchody až později, představují pro něho realisované peníze jen poklad, přebytečný kapitál. Ale zároveň znamenají bezprostředně akumulaci zapůjčitelného kapitálu. V prvním případě vyjadřuje akumulace peněžního kapitálu opakování reprodukčního procesu za příznivějších podmínek, skutečné uvolňování části kapitálu, který byl dříve vázán, tedy možnost rozšiřovat reprodukční proces týmiž peněžními prostředky. Naproti tomu ve druhém případě pouhé porušení proudu transakcí. Ale v obou případech se peníze přeměňují v zapůjčitelný peněžní kapitál, znamenají jeho akumulaci, působí na peněžní trh a na úrokovou sazbu stejně, ačkoli to v prvním případě vyjadřuje příznivé podmínky, ve druhém případě překážky skutečného procesu akumulace. K akumulaci peněžního kapitálu přispívá konečně i to, že je mnoho lidí, kteří si nadělají peníze a pak odejdou ze sféry reprodukce. Čím více zisku se během průmyslového cyklu vytlouklo, tím více jich je. Zde vyjadřuje akumulace zapůjčitelného peněžního kapitálu na jedné straně skutečnou akumulaci (pokud jde o její relativní rozsah); na druhé straně pouze rozsah přeměny průmyslových kapitalistů v pouhé peněžní kapitalisty.
Pokud pak jde o zbývající část zisku, která není určena k tomu, aby byla spotřebována jako důchod, přeměňuje se v peněžní kapitál jen v tom případě, není-li jí možno přímo upotřebit na rozšíření podniku v té výrobní sféře, kde vznikla. Může to být ze dvou příčin. Bud proto, že je tato sféra kapitálem nasycena. Nebo proto, že akumulovaná částka, má-li fungovat jako kapitál, musí napřed dosáhnout určité velikosti, podle toho, jak velké musí být nové vklady kapitálu v té které sféře podnikání. Proto se v takových případech akumulovaná částka mění nejprve v zapůjčitelný peněžní kapitál a slouží k rozšiřování výroby v jiných sférách. Předpokládáme-li, že se ostatní okolnosti nemění, bude masa zisku, která se má opět přeměnit v kapitál, záviset na mase dosaženého zisku a tudíž na rozšíření reprodukčního procesu. Naráží-li však tato nová akumulace při svém použití na obtíže, na nemožnost umístění, dochází-li tedy k přeplnění výrobních odvětví a k nadměrné nabídce zápůjčního kapitálu, nedokazuje tato plethora (nadbytek) zapůjčitelného kapitálu nic než omezenost kapitalistické výroby. Úvěrová ažiotáž, která potom následuje, dokazuje, že použití tohoto nadbytečného kapitálu nestojí v cestě žádná positivní překážka. Existuje však překážka daná zákony jeho zhodnocování, mezemi, v nichž se může kapitál zhodnocovat jako kapitál. Nadbytek peněžního kapitálu jako takového neznamená nutně, že je nadvýroba, ba ani to, že nejsou sféry, kde by se ho dalo použít.
Akumulace zápůjčního kapitálu záleží prostě v tom, že se peníze usazují jako zapůjčitelné peníze. Tento proces je velmi odlišný od skutečné přeměny peněz v kapitál; je to jen akumulace peněz ve formě, v níž mohou být přeměněny v kapitál. Ale tato akumulace může, jak jsme dokázali, vyjadřovat momenty, které se velmi liší od skutečné akumulace. Při neustálém rozšiřováni skutečné akumulace může být tato rozšířená akumulace peněžního kapitálu zčásti výsledkem skutečné akumulace, zčásti výsledkem momentů, které ji doprovázejí, ale jsou od ní úplně odlišné, zčásti konečně dokonce i výsledkem váznutí skutečné akumulace. Již proto, že akumulaci zápůjčního kapitálu zvyšují takové momenty, které jsou na skutečné akumulaci nezávislé, nicméně ji však provázejí, musí V určitých fázích cyklu vznikat nadbytek peněžního kapitálu a tento nadbytek se musí s rozvojem úvěru stupňovat. S tímto nadbytkem musí zároveň vznikat i nutnost hnát výrobní proces za jeho kapitalistické meze: nadměrný obchod, nadměrná výroba, nadměrný úvěr. Zároveň se to musí dít ve formách, které vyvolávají reakci.
Pokud jde o akumulaci peněžního kapitálu z pozemkové renty, mzdy atd., nemá smyslu zde tuto otázku rozebírat. Je jen nutno zdůraznit, že skutečná spořivost a odříkání (tvůrců pokladu), pokud tvoří prvky akumulace, se dělbou práce, k níž dochází s rozvojem kapitalistické výroby, přenechává těm, kdo dostávají nejméně takových prvků a ještě k tomu dost často o své úspory přicházejí, jako např. dělníci při úpadcích bank. Jednak kapitál průmyslového kapitalisty není výsledkem jeho „spoření“, nýbrž průmyslový kapitalista disponuje úměrně velikosti svého kapitálu cizími úsporami; jednak si dělá z cizích úspor svůj kapitál peněžní kapitalista a z úvěru, který si mezi sebou navzájem poskytují kapitalisté činní v reprodukci a který jim dává veřejnost, dělá zdroj svého soukromého obohacování. Rozplývá se tím poslední iluse kapitalistické soustavy, jako by byl kapitál plodem vlastní práce a spořivosti. Nejenže zisk vzniká přivlastněním cizí práce ale i kapitál, jímž se tato cizí práce uvádí do pohybu a vykořisťuje, je cizí majetek, který dává peněžní kapitalista k disposici průmyslovému kapitalistovi a za to jej‘vykořisťuje.
O úvěrovém kapitálu je třeba poznamenat ještě několik věcí.
Jak často může týž peníz figurovat jako zápůjční kapitál, to závisí, jak už bylo vyloženo výše, úplně na tom,
1) jak často realisuje prodejem nebo placením zbožní hodnoty, tedy jak často převádí kapitál, a dále na tom, jak často realisuje důchod. Jak často přejde do jiných rukou jako realisovaná hodnota, ať už kapitálu nebo důchodu, závisí tedy zjevně na rozsahu a počtu skutečných obratů;
2) to závisí na zhospodárnění plateb a na rozvoji a organisaci úvěrnictví;
3) konečně na sřetězení a akční rychlosti úvěrů, takže usadí-li se peníze na jednom místě jako vklad, vycházejí zase hned na jiném místě jako půjčka.
I když se předpokládá, že forma, v níž zápůjční kapitál existuje, je pouze forma skutečných peněz, zlata nebo stříbra, tj. zboží, jehož látka slouží za míru hodnot, bývá vždy nezbytně velká část tohoto peněžního kapitálu pouze fiktivní, tj. pouhý titul na hodnotu, zcela jako hodnotová známka. Pokud peníze fungují v koloběhu kapitálu, tvoří sice na okamžik peněžní kapitál, ale nepřeměňují se v zapůjčitelný peněžní kapitál, nýbrž buď se směňuji za prvky produktivního kapitálu, nebo se jimi při realisaci důchodu platí jako oběživem a nemohou se tedy pro toho, kdo je má, přeměňovat v zápůjční kapitál. Pokud se však přeměňují v zápůjční kapitál a pokud tytéž peníze představují stále znovu zápůjční kapitál, je jasné, že existují jako kovové peníze jen v jednom bodě; ve všech ostatních bodech existují jen ve formě nároku na kapitál. Akumulace těchto nároků vyvěrá podle předpokladu ze skutečné akumulace, tj. z přeměny hodnoty zbožního kapitálu atd. v peníze; ale přesto se akumulace těchto nároků čili titulů jako taková liší jak od skutečné akumulace, z niž vyvěrá, tak i od budoucí akumulace (nového výrobního procesu), která se půjčováním peněz zprostředkovává.
Prima facie [původně] existuje zápůjční kapitál vždy ve formě peněz[9], později jako nárok na peníze, neboť peníze, v nichž původně existuje, jsou ve skutečné peněžní formě v rukou toho, kdo si je vypůjčí. Pro věřitele se zápůjční kapitál přeměnil v nárok na peníze, ve vlastnický titul. Totéž množství skutečných peněz může tedy představovat velmi odlišné množství peněžního kapitálu. Pouhé peníze, ať představují realisovaný kapitál nebo realisovaný důchod, se stávají zápůjčním kapitálem pouhým aktem půjčky, svou přeměnou ve vklad, pozorujeme-li všeobecnou formu při rozvinutém úvěrovém systému. Vklad je peněžním kapitálem pro vkladatele. Ale v rukou bankéře může být třeba jen potenciálním peněžním kapitálem, který leží ladem v jeho pokladně místo v pokladně vlastníkově. [10]
Jak roste hmotné bohatství, roste třída peněžních kapitalistů; jednak vzrůstá počet a bohatství kapitalistů, kteří odcházejí do ústraní, rentiérů; jednak se popohání rozvoj úvěrového systému a tím stoupá počet bankéřů, půjčovatelů peněz, finančníků atd. — S rozvojem volného peněžního kapitálu se zvětšuje množství úrokových papírů, státních papírů, akcií atd., jak bylo vyloženo dříve. Ale tím zároveň roste poptávka po volném peněžním kapitálu, neboť na peněžním trhu hrají hlavní úlohu jobbers [bursovní spekulanti], kteří s těmito papíry spekulují. Kdyby všechny koupě a prodeje těchto papírů byly jen výrazem skutečného uložení kapitálu, dalo by se říci, že nemohou působit na poptávku po zápůjčním kapitálu, neboť prodá-Ii A svůj papír, vybere právě tolik peněz, kolik B do tohoto papíru vloží. Ale i tam, kde sice existuje papír, třebaže už neexistuje kapitál (alespoň ne jako peněžní kapitál), jejž tento papír původně představoval, vyvolává tento papír vždy pro tanto novou poptávku po takovém peněžním kapitálu. Ale v každém případě je to pak peněžní kapitál, kterým dříve disponoval B, nyní však A.
B. A. 1857. Č. 4886: „Vidím podle Vašeho názoru správně příčiny určující diskontní sazbu, řeknu-li, že diskontní sazba se řídí podle toho, kolik je na trhu kapitálu, jehož lze použít k eskontu obchodních směnek na rozdíl od jiných druhů cenných papírů? — {Chapman :} Nikoli; podle mého názoru mají na úrokovou sazbu vliv všechny snadno směnitelné cenné papíry (all convertibte securities of a current character); omezovat otázku prostě na eskont směnek by bylo nesprávné; neboť je-li veliká poptávka po penězích na [zástavu] konsolů nebo i pokladničních poukázek, jako tomu bylo ve značné míře nedávno, a za daleko vyšší sazbu, než je obchodní sazba, bylo by absurdní říkat, že to nemá na náš obchodní svět vliv; má to na něj velmi podstatný vliv. — 4890. Jsou-li na trhu dobré a hledané cenné papíry, které bankéři za dobré a cenné uznávají, a chtějí-li si jejich majitelé na ně vypůjčit peníze, má to zcela jistě vliv na obchodní směnky; nemohu na př. očekávat, že mi někdo dá peníze na 5% na obchodní směnky, může-li tyto peníze v téže době půjčit na 6% na konsoly; s námi je to zrovna tak; nikdo na mně nemůže žádat, abych mu eskontoval směnky za 5½%‘ mohu-li peníze půjčit na 6%. — 4892. O lidech, kteří koupí za 2000 liber št. nebo za 5000 liber št. nebo za 10.000 liber št. cenné papíry jako pevné uložení kapitálu, nikdo neřekne, že by měli podstatný vliv na peněžní trh. Ptáte-li se mne po úrokové sazbě na [zástavu] konsolů, mám na mysli lidi, kteří dělají i statisícové obchody, tak zvané jobbers [bursovní spekulanty], kteří upisují veliké veřejné půjčky nebo je kupují na trhu a kteří si pak musí tyto papíry ponechat tak dlouho, dokud je nemohou udat se ziskem; tito lidé si musí k tomuto účelu peníze vypůjčovat.“
S rozvojem úvěrnictví se vytvářejí veliké koncentrované peněžní trhy, jako Londýn, které jsou zároveň hlavními sídly obchodu s těmito papíry. Bankéři půjčují této obchodnické spřeži velké množství peněžního kapitálu veřejnosti a tak se tato hráčská čeládka vzmáhá. „Peníze jsou na burse cenných papírů obyčejně lacinější než kdekoli jinde,“ říká roku 1848 tehdejší guvernér Anglické banky před tajným výborem lordů (C. D. 1848, vytištěno roku 1857, č. 219).
Již při výkladu úrokového kapitálu jsme ukázali, že průměrný úrok je za delší řadu let za jinak stejných okolností určen průměrnou mírou zisku, a ne průměrnou mírou podnikatelského zisku, který není nic jiného než zisk minus úrok.
Zmínili jsme se též, že i pro kolísání obchodního úroku — úroku, počítaného peněžníky uvnitř obchodního světa za eskont a zápůjčky — nadchází v průběhu průmyslového cyklu fáze, kdy se úroková sazba zvedá nad své minimum a dosahuje průměrné výše (kterou pak později překračuje), a že tento pohyb je důsledkem toho, že stoupá zisk. Později tuto otázku ještě prozkoumáme.
Zde je však zapotřebí poznamenat dvojí:
Za prvé: Udržuje-li se úroková sazba delší dobu vysoko (mluvíme tu o úrokové sazbě v dané zemi, např. v Anglii, kde střední úroková sazba je pro delší dobu dána a také se projevuje v úroku, placeném z dlouhodobějších půjček, což lze nazývat soukromý úrok), je to prima facie důkaz, že po tuto dobu je míra zisku vysoká, ale nemusí to dokazovat, že je vysoká i míra podnikatelského zisku. Tento rozdíl více méně odpadá u kapitalistů, kteří pracují převážně s vlastním kapitálem; realisují vysokou míru zisku, protože platí úrok sami sobě. Možnost trvalejší úrokové sazby — nemluvíme tu o fázi vlastní tísně — je dána vysokou mírou zisku. Ale je možné, že tato vysoká míra zisku, po srážce vysoké úrokové míry, zanechává jen nízkou míru podnikatelského zisku. Ta se může scvrkávat, i když míra zisku je státe vysoká. Je to možné proto, že podniky, jakmile jsou jednou uvedeny do chodu, je nutno udržovat v činnosti. V této fázi se pracuje hodně s čistě úvěrovým kapitálem (cizím kapitálem); a vysoká míra zisku může být místy čistě spekulativní, založená na očekávání budoucích výhod. Vysoká úroková míra se může platit při vysoké míře zisku, ale klesajícím podnikatelském zisku. Může se platit — a tak tomu do určité míry bývá v dobách spekulace — nikoli ze zisku, nýbrž z vypůjčeného cizího kapitálu, a to může trvat dlouho.
Za druhé: Řekne-li se, že poptávka po peněžním kapitálu a tedy i úroková míra roste, protože je vysoká míra zisku, není to totéž, jako řekne-li se, že roste poptávka po průmyslovém kapitálu, a proto je vysoká úroková míra.
V dobách krise dosahuje poptávka po zápůjčním kapitálu a tím i úroková míra svého maxima; míra zisku a s ní i poptávka po průmyslovém kapitálu téměř mizí. V takových dobách si každý vypůjčuje jen proto, aby mohl zaplatit, aby splnit závazky, které na sebe vzal. Naproti tomu v dobách oživení po krisi je po zápůjčním kapitálu sháňka, aby se mohlo kupovat a aby se peněžní kapitál přeměnil v produktivní nebo obchodní kapitál. A tu ho shání buď průmyslový kapitalista, nebo obchodník. Průmyslový kapitalista jej vydává na výrobní prostředky a na pracovní sítu.
Stoupající poptávka po pracovní síle nemůže být nikdy sama o sobě příčinou stoupání úrokové sazby, pokud je tato sazba určována mírou zisku. Vyšší mzda není nikdy příčinou vyššího zisku, ačkoli v určitých fázích průmyslového cyklu může být jedním z jeho následků.
Poptávka po pracovní síle může vzrůstat, protože k vykořisťování práce dochází za zvláště příznivých okolností, ale vzrůstající poptávka po pracovní síle a tedy po variabilním kapitálu zisk sama o sobě nezvyšuje, nýbrž jej pro tanto zmenšuje. Nicméně tím však může vzrůstat poptávka po variabilním kapitálu, tedy i poptávka po peněžním kapitálu, a to může vyvolat vzestup úrokové sazby. Tržní cena pracovní síly stoupá pak nad svůj průměr, je zaměstnáván nadprůměrný počet dělníků, a zároveň stoupá úroková sazba, protože za takovýchto okolností vzrůstá poptávka po peněžním kapitálu. Vzrůstající poptávka po pracovní síle zdražuje toto zboží jako každé jiné zboží, zvyšuje jeho cenu, ne však zisk, který je založen hlavně na relativní láci právě tohoto zboží. Zvyšuje však zároveň — za předpokládaných okolností — úrokovou míru, protože zvyšuje poptávku po peněžním kapitálu. Kdyby peněžní kapitalista přestal půjčovat peníze a stal se průmyslníkem, pak by okolnost, že musí platit ptáci dráže, sama o sobě jeho zisk nezvyšovala, nýbrž by jej pro tanto zmenšovala. Všeobecná konjunktura může být taková, že jeho zisk přesto stoupá, ale nikdy ne proto, že platí práci dráže. Okolnost, že platí práci dráže, pokud tím vzrůstá poptávka po peněžním kapitálu, stačí však k tomu, aby vyvolala vyšší úrokovou míru. Kdyby mzda z nějakých příčin stoupala za jinak nepříznivé konjunktury, vyvolal by vzestup mzdy pokles míry zisku, ale vzestup úrokové míry, a to úměrně tomu, jak by zvýšil poptávku po peněžním kapitálu.
Ponecháme-li stranou práci, je to, co nazývá Overstone „poptávkou po kapitálu“ jen poptávkou po zboží. Poptávka po zboží zvyšuje jeho cenu, ať už jde o případ, že poptávka stoupne nad průměr, nebo o případ, že nabídka klesne pod průměr. Jestliže by průmyslový kapitalista nebo obchodník musil nyní platit na př. 150 liber št. za totéž množství zboží, za něž platil dříve 100 liber št., muset by si vypůjčit 150 liber št. místo dřívějších 100 liber št. a muset by tedy platit při pětiprocentní sazbě úrok 7½ libry št., kdežto dříve platit 5 liber št. Úroky, které by musel platit, by rostly, protože by rostl vypůjčený kapitál.
Celý pokus pana Overstona směřuje k tomu, aby dokázal, že zájmy zápůjčního kapitálu a průmyslového kapitálu jsou totožné, kdežto jeho bankovní zákon je vypočítán právě na to, aby se rozdílnosti těchto zájmů využilo ve prospěch peněžního kapitálu.
Je možné, že poptávka po zboží, klesne-li jeho nabídka pod průměr, nepohltí více peněžního kapitálu než dříve. Za celkovou hodnotu zboží se platí táž částka, možná i menší, ale za tutéž částku se dostane menší množství užitných hodnot. V tomto případě zůstane poptávka po zapůjčitelném kapitálu táž, tedy úroková sazba nestoupne, ačkoli poptávka po zboží v poměru k jeho nabídce a tudíž i cena zboží stoupla. Úroková sazba může být dotčena jen tehdy, vzroste-Ii celková poptávka po zápůjčním kapitálu, a za hořejších předpokladů tomu tak není.
Ale nabídka nějakého zboží může klesnout i pod průměr, jak tomu bývá např. při neúrodě obilí, bavlny atd., a přesto poptávka po zápůjčním kapitálu roste, protože se spekuluje na to, že ceny budou stoupat ještě výš, a nejprostší prostředek, jak je vyhnat do výše, záleží v tom stáhnout na čas část nabídky z trhu. A aby se koupené zboží mohlo zaplatit a nemuselo se přitom prodat, opatří se peníze pomocí obchodních „směnečných operací“. V takovém případě roste poptávka po zápůjčním kapitálu, a úroková sazba může v důsledku této snahy bránit uměle přísunu zboží na trh stoupat. Vyšší úroková sazba je pak výrazem umělého snížení nabídky zbožního kapitálu.
Na druhé straně může poptávka po nějakém zboží stoupat, protože stoupla jeho nabídka a cena zboží je pod průměrem.
V tomto případě může poptávka po zápůjčním kapitálu zůstat táž, ba může i klesnout, protože za tutéž částku peněz lze dostat více zboží. Ale může také dojít ke spekulativnímu tvoření zásob, jednak aby se využilo příznivého momentu k výrobním účelům, jednak v očekávání, že ceny později stoupnou. V tomto případě by poptávka po zápůjčním kapitálu mohla vzrůst a zvýšená úroková sazba by byla výrazem toho, že se kapitál vynakládá na tvoření nadbytečných zásob prvků produktivního kapitálu. Zkoumáme tu jen poptávku po zápůjčním kapitálu, jak na ni působí poptávka po zbožním kapitálu a jeho nabídka. Již dříve jsme vyložili, jak měnící se stav procesu reprodukce působí v jednotlivých fázích průmyslového cyklu na nabídku zápůjčního kapitálu. Triviální thesi, že tržní míra úrokové sazby je určována nabídkou (zápůjčního) kapitálu a poptávkou po něm, směšuje Overstone mazaně se svou vlastní hypothesou, podle níž je zápůjční kapitál totožný s kapitálem vůbec, a snaží se tím udělat z lichváře jediného kapitalistu a z jeho kapitálu jediný kapitál.
V dobách tísně je poptávka po zápůjčním kapitálu poptávkou po platidle a nic víc; není to naprosto poptávka po penězích jako kupním prostředku. Úroková sazba se přitom může zvednout hodně vysoko, bez ohledu na to, zda reálného kapitálu — kapitálu produktivního a zbožního — je nadbytek anebo poskrovnu. Poptávka po platidle není nic jiného než poptávka po zpeněžení, pokud obchodníci a výrobci mohou poskytnout dobré záruky; je to poptávka po peněžním kapitálu, pokud je poskytnout nemohou, pokud jim tedy půjčka platidel dává nejen peněžní formu, nýbrž i chybějící ekvivalent na platby, ať už v jakékoli formě. To je bod ve kterém v otázce krisí mají i nemají pravdu oba protichůdné názory běžné theorie. Ti, kdož tvrdí, že existuje jen nedostatek platidel, mají na zřeteli pouze osoby, které dostaly bona fide záruky[*], anebo to jsou blázni, kteří myslí, že je povinností banky a že je v její moci přeměnit zbankrotělé spekulanty kouskem papíru v solidní solventní kapitalisty. Ti, kdož říkají, že existuje prostě nedostatek kapitálu, se buď baví slovními hříčkami, protože v takových dobách je v důsledku nadměrného dovozu a nadměrné výroby vždy spousta kapitálu nesměnitelného v peníze, nebo mluví pouze o těch rytířích úvěru, kteří se teď fakticky dostávají do situace, že už nemohou dostat cizí kapitál, aby s ním mohli hospodařit, a proto nyní žádají, aby jim banka nejen pomohla splatit ztracený kapitál, nýbrž aby jim kromě toho umožnila dále spekulovat.
Základna kapitalistické výroby je v tom, že peníze jako samostatná forma hodnoty vystupují proti zboží, čili že směnná hodnota musí nabývat samostatné formy v penězích, a to je možné jen tím, že určité zboží se stává materiálem, jehož hodnotou se měří všechno ostatní zboží, a že se toto zboží právě tím stává všeobecným zbožím, zbožím par exellence [po výtce] v protikladu ke všemu ostatnímu zboží To se musí projevovat po dvojí stránce, a to zejména u kapitalisticky vyvinutých národů, kteří nahrazují peníze ve velkém měřítku jednak úvěrovými operacemi, jednak úvěrovými penězi. V dobách tísně, kdy se úvěr scvrkává anebo vůbec přestává, vystupují peníze náhle proti zboží absolutně jako jediné platidlo a jediné bytí hodnoty. Odtud všeobecné znehodnocení zboží, obtíž, ba nemožnost přeměnit je v peníze, tj. v jeho vlastní čistě fantastickou formu. Za druhé však: úvěrové peníze samy jsou penězi jen potud, pokud ve výši své nominální hodnoty absolutně zastupují skutečné peníze. S odlivem zlata se stává jejich směnitelnost v peníze, tj. jejich totožnost se skutečným zlatem, problematickou. Odtud donucovací opatření, zvyšování úrokové sazby atd., aby se zajistily podmínky této směnitelnosti. To může být více nebo méně přiostřeno falešným zákonodárstvím, založeným na lživých theoriích peněz a vnuceným národu zájmy peněžníků — Overstonú a spol. Ale základna je dána základnou samého výrobního způsobu. Znehodnocení úvěrových peněz (nemluvě už vůbec o ztrátě jejich peněžních vlastností, což je ostatně jen imaginární ztráta) by otřáslo všemi dosavadními poměry. Obětuje se tedy hodnota zboží, aby bylo zajištěno fantastické a samostatné bytí této hodnoty v penězích. Jako peněžní hodnota je vůbec zajištěna jen potud, pokud jsou zajištěny peníze. Pro pár milionů peněz musí tedy být obětováno mnoho milionů zboží. Za kapitalistické výroby to je nevyhnutelné a je to jedním z jejích půvabů. Za dřívějších výrobních způsobů k tomu nedochází, protože při úzké základně, na níž se tyto výrobní způsoby pohybují, se nerozvíjejí ani úvěr, ani úvěrové peníze. Dokud se společenský charakter práce projevuje jako peněžní forma existence zboží, a tudíž jako věc vně skutečné výroby, jsou neodvratné peněžní krise, ať už vznikají nezávisle na skutečných krisích nebo je zostřují. Na druhé straně je jasné, že dokud úvěr nějaké banky není otřesen, banka v takových případech rozmnožováním úvěrových peněz paniku zmirňuje, jejich stahováním ji však zvyšuje. Celé dějiny moderního průmyslu ukazují, že kdyby byla výroba uvnitř každé země organisována, bylo by kovu zapotřebí jen k vyrovnávání bilančního zůstatku při mezinárodním obchodu, kdyby jeho rovnováha byla daný moment porušena. Že uvnitř země už teď není zapotřebí kovových peněz, dokazuje rušení plateb hotovými u tzv. národních bank, k němuž se sahá ve všech krajních případech jako k jedinému spásnému prostředku.
U dvou jednotlivců by bylo směšné tvrdit, že ve vzájemném obchodním styku mají oba nepříznivou platební bilanci. Jsou-li si navzájem dlužníky i věřiteli, je jasné, že nevyrovnávají-li se jejich pohledávky, musí jeden z nich dluhovat rozdíl druhému. Ale u národů je tomu jinak. A že je tomu jinak, uznávají všichni ekonomové, když přijímají thesi, že platební bilance může být pro národ příznivá nebo nepříznivá, třebaže jeho obchodní bilance se musí konec konců vyrovnávat. Platební bilance se liší od obchodní bilance tím, že je obchodní bilancí splatnou v určité době. Krise pak dělají to, že rozdíl mezi platební bilancí a obchodní bilanci stlačuji na krátkou dobu; takovéto zkrácení doby, v níž musí být provedeno vyrovnání plateb, vyvolávají určité zjevy, k nimž dojde u národa, u něhož vypukne krise, u něhož tedy nastoupí lhůta placení. Je to: za prvé odesílání drahých kovů; potom výprodej zboží, daného do komisí, za sníženou cenu; vývoz zboží, jen aby už bylo pryč anebo aby se na ně v tuzemsku sehnaly peněžní půjčky; vzestup úrokové sazby, vypovídání úvěrů, pokles cenných papírů, rozprodej cizích cenných papírů, přitahování cizího kapitálu k ukládání v těchto znehodnocených cenných papírech a konečně bankrot, který vyrovná spoustu pohledávek. Přitom se často posílá kov i do země, kde krise vypukla, protože směnky na ni jsou nejisté, a platby se tudíž nejbezpečněji provádějí kovem. K tomu přistupuje ještě ta okolnost, že vůči Asii jsou všechny kapitalistické národy většinou zároveň jejími přímými nebo nepřímými dlužníky. Jakmile se všechny tyto různé okolnosti plně projeví u jiného národa, který s tím má co dělat, začne i u něho vývoz zlata nebo stříbra, zkrátka nastane období plateb, a tytéž zjevy se opakují.
U obchodního úvěru přechází úrok jako rozdíl mezi cenou na úvěr a cenou při hotovém placení — do ceny zboží jen potud, pokud je doba oběhu směnky delší než obvykle. Jinak ne. Je to tím, že každý tento úvěr jednou rukou bere a druhou jej dává. {Podle mých zkušeností to tak není. — B. E.} Pokud tu však v této formě přichází v úvahu diskont, neřídí se tímto obchodním úvěrem, nýbrž peněžním trhem.
Kdyby poptávka po peněžním kapitálu a jeho nabídka, které určují úrokovou sazbu, byly totožné s poptávkou po skutečném kapitálu a s jeho nabídkou, jak tvrdí Overstone, musel by být úrok zároveň nízký i vysoký, podle toho, který druh zboží uvažujeme anebo pokud jde o totéž zboží, podle toho, v jakém je stadiu (surovina, polotovar, hotový výrobek). V roce 1844 kolísala úroková sazba Anglické banky mezi 4% (od ledna do září) a 2½ a 3% od listopadu do konce roku. Roku 1815 byla od ledna do října 2½, 2¾ a 3% a v posledních měsících mezi 3 a 5%. Průměrná cena fair Orleans [pěkné orleánské] bavlny byla roku 1844 6¼ pence roku 1815 47/8 pence. 3. března 1844 činila zásoba bavlny v Liverpoolu 627.042 balíků a 3. března 1845 773.800 balíků. Soudě podle nízké ceny bavlny, musela být úroková sazba roku 1845 nízká, a fakticky tomu také tak po převážnou část této doby bylo. Ale soudě podle ceny příze, byla by bývala úroková sazba musela být vysoká, neboť ceny byly relativně a zisky absolutně vysoké. Z libry bavlny za 4 pence bylo roku 1845 možno při čtyřpencových nákladech na předení upříst přízi (č. 40 dobrá secunda mule twist [selfaktorová příze druhého stupně jakosti]); příze tedy přádelníka přišla na 8 pencí a v září a říjnu 1815 ji mohl prodávat za 10½ nebo 11½ pence za libru. (Viz dále výpověď Wylieho.)
Celou tuto otázku lze rozřešit takto:
Poptávka po zápůjčním kapitálu a jeho nabídka by byly totožné s poptávkou po kapitálu vůbec a jeho nabídkou (ačkoli tento poslední výraz je absurdní; pro průmyslníka nebo obchodníka je zboží formou jeho kapitálu, ale nehledá nikdy kapitál jako takový, nýbrž vždy jen toto speciální zboží jako takové, kupuje a platí je jako zboží, obilí nebo bavlnu, nezávisle na úloze, kterou má mít v koloběhu jeho kapitálu), kdyby nebylo půjčovatelů peněz a kdyby místo toho kapitalisté, kteří půjčují, měli stroje, suroviny atd. a kdyby je půjčovali nebo pronajímali, jako se teď pronajímají domy, průmyslovým kapitalistům, vlastnícím část těchto předmětů. Za takových okolností by byla nabídka zápůjčního kapitálu totožná s nabídkou výrobních prvků průmyslovému kapitalistovi nebo zboží obchodníkovi. Ale je jasné, že dělba zisku mezi půjčovatelem a vypůjčovatelem by pak závisela především na tom, nakolik by byl tento kapitál půjčen a nakolik by byl majetkem toho, kdo ho používá.
Podle pana Weguelina (B. A. 1857) je úroková sazba určována „množstvím volného kapitálu“ (252); je „pouze ukazatelem množství volného kapitálu, který hledá umístění‘ (271); později se tento volný kapitál u něho jmenuje floating capital (485) a rozumí jím „bankovky Anglické banky a jiné oběživo v zemi, na př. bankovky provinciálních bank a mince, které jsou v zemi… pod floating capital zahrnuji také reservy bank“ (502, 503), a později i prutové zlato (503). Tak týž Weguelin tvrdí, že Anglická banka má velký vliv na úrokovou sazbu v dobách, „kdy máme {Anglická banka} fakticky valnou část nečinného kapitálu ve svých rukou“ (1198), kdežto podle výpovědí pana Overstona, uvedených výše, Anglická banka „není místo pro kapitál“. Dáte Weguelin říká; „Podle mého názoru se diskontní míra řídí množstvím volného kapitálu v zemi. Množství volného kapitálu představuje reserva Anglické banky, která je fakticky kovovou reservou. Zmenšuje-li se tedy kovový poklad, zmenšuje se tím také množství volného kapitálu v zemi a zvyšuje se tudíž hodnota zbývající části.“ (1258.) J. Stuart Mill praví (2102): „Banka je nucena, aby udržela své banking department [bankovní oddělení] solventní, dělat všechno možné, aby doplňovala reservu tohoto department; proto jakmile vidí, že nastává odliv, musí si zajistit reservu a musí buď omezit eskontní operace, nebo prodávat cenné papíry,“ — Reserva, pokud jde pouze o banking department, je reservou jen pro vklady. Podle Overstonů si má banking department počínat prostě jako bankéř a neohlížet se na „automatické“ vydávání bankovek. Ale v dobách skutečné tísně střeží Anglická banka, bez ohledu na reservu banking department, skládající se jen z bankovek, přísně zlatý poklad, a musí tak činit, nechce-li udělat úpadek. Neboť tou měrou, jak mizí kovový poklad, mizí í reserva bankovek a pan Overstone, který to právě svým bankovním zákonem z roku 1844 tak moudře zařídil, by to měl vědět lépe než kdo jiný.
__________________________________
Poznámky:
9 B. A. 1857. Výpovědi bankéře Twellse: „4516. Jako bankéř obchodujete kapitálem nebo s penězi? — Obchodujeme s penězi. — 4517. Jak se vplácejí vklady do Vaší banky? — V penězích. — 4518. Jak se vyplácejí? — V penězích. — Dá se tedy říci, že jsou něco jiného než peníze? — Ne.“ B. A. 1857. Výpovědi bankéře Twellse: ‚‚4516. Jako bankéř obchodujete kapitálem nebo s penězi? — Obchodujeme s penězi. — 4517. Jak se vplácejí vklady do Vaší banky? — V penězích, —4518. Jak se vyplácejí? — V penězích. — Dá se tedy říci, že jsou něco jiného než peníze? — Ne.
Overstone (viz kap. XXVI) si pořád plete „capital“ [kapitál] a „money“ [peníze]. Value of money [hodnota peněz] u něho znamená také úrok, ale jen pokud je určován množstvím peněz; value of capital [hodnota kapitálu] má být úrok, pokud je určován poptávkou po produktivním kapitálu a ziskem, který tento kapitál dává. Praví: ‚‚4140. Užívat slova ‚kapitál‘ je velmi ošemetné. — 4148. Vývoz zlata z Anglie znamená zmenšováni množství peněz v zemi, a to ovšem musí vyvolávat zvýšenou poptávku na peněžním trhu vůbec“ {podle toho tedy nikoli na trhu kapitálu}. — „4112. Tou měrou, jak jdou peníze ze země, zmenšuje se jejich množství v zemi. Toto zmenšení množství peněz, které zůstávají v zemi vyvolává zvýšení hodnoty těchto peněz. {Původně to podle jeho theorie znamená zvýšeni hodnoty peněz jakožto peněz — v důsledku smrštění oběhu — ve srovnání s hodnotou zboží; jinak řečeno, toto zvýšení hodnoty peněz se rovná poklesu hodnoty zboží. Protože však mezitím bylo i pro něho dost přesvědčivě dokázáno, že množství obíhajících peněz neurčuje ceny, jeví se mu nyní ubývání peněz jako prostředku oběhu jako příčina, která působí stoupáni jejich hodnoty jakožto úrokového kapitálu, a tím i stoupání úrokové sazby.} „A tento růst hodnoty peněz, které ještě zbývají, zastavuje další odliv a trvá tak dlouho, dokud nepřiláká zpět tolik peněz, kolik jich je zapotřebí, aby byla obnovena rovnováha.“ — Další výklad o Overstonových rozporech uvádíme dále.
10 A tu nastává zmatek, spočívající v tom, že obojí jsou „peníze“, vklad jako pohledávka vůči bankéři i uložené peníze v rukou bankéřových. Bankéř Twells uvádí před bankovním výborem roku 1857 tento příklad: „Začnu svůj obchod s 10.000 librami št. Za 5000 liber št. nakoupím zboží a složím je ve svém skladišti. Druhých 5000 liber št. uložím u bankéře, abych na ně podle potřeby mohl dávat směnky. Ale považuji to všechno pořád za svůj kapitál, ačkoli 5000 liber št. z něho leží ve formě vkladu čili peněz.“ (4528.) Z toho se pak rozpřede tato rozkošná debata: „4531. Dal jste tedy svých 5000 liber št. v bankovkách někomu jinému? — Ano. — 4532. Ten má tedy u sebe vklad 5000 liber št.? — Ano. 4533. A vy máte vklad 5000 liber št.? — Zcela správně. — 4534. On má 5000 liber št. v penězích a Vy máte 5000 liber št. jako pohledávku? — Ano. — 4535. Ale to konečně není nic jiného než peníze ? — Ne.“ Zmatek pochází zčásti z toho: A, který těchto 5000 liber št. uložil, může na ně vydávat směnky, disponuje jimi, stejně jako kdyby je ještě měl u sebe. V tom smyslu pro něho fungují jako potenciální peníze. Po každé, kdy na ně vydává směnku, zmenšuje však pro tanto [úměrně tomu] svůj vklad. Vybírá-li skutečné peníze a jsou-li jeho peníze již půjčeny dále, nevyplatí mu bankéř jeho vlastní peníze nýbrž peníze, které uložil někdo jiný. Platí-li svůj dluh osobě B šekem na svého bankéře a uloží-li B tento šek u svého bankéře a má-li bankéř osoby A rovněž šek na bankéře osoby B, takže oba bankéři si šeky jen vymění, vykonaly peníze, které A uložil dvakrát peněžní funkci; předně v rukou toho, kdo dostal peníze, které A uložil; za druhé v rukou A samého. Ve druhé funkci je to vyrovnáni pohledávky (pohledávky osoby A vůči jejímu bankéři a pohledávky tohoto bankéře vůči bankéři osoby B) bez použiti peněz. Zde funguje vklad dvakrát jako peníze, totiž jednou jako skutečné peníze a po druhé jako nárok na peníze. Pouhé nároky na peníze mohou zastupovat peníze jen v tom případě, jde-li o vyrovnávání pohledávek.
* Záruky, jejich solidnost je nepochybná. (Pozn. red. čes. vydání)