Lev Trockij
(srpen, 1929)Sovětsko-čínský konflikt a úkoly opozice
Napsáno: 4. srpna 1929 v Konstantinopoli (Istanbul)
Poprvé vyšlo v: The Militant, New York, 2. díl, č 14, 15. září 1929
Online verze: Marxistický Internetový Archív (marxists.org) 2011;
Překlad: Lenka Světlá (z ruské verze v Bulletinu Opozice č. 3-4)
Převod do HTML: Karol Bóna
27. července jsem podal následující odpověď na otázky americké tiskové agentury:
"Ohledně sovětsko-čínských vztahů vám mohu sdělit svůj názor, samozřejmě, jako soukromá osoba. Nemám k dispozici žádné údaje, kromě těch z novin. V záležitostech takového druhu jsou však údaje z tisku vždy nedostatečné.
Nemůže být žádných pochyb, že agresivitu neprojevila sovětská, ale čínská vláda. Režim čínsko-východní dráhy existuje už řadu let. Ty dělnické organizace, proti kterým vystoupily čínské orgány, také neexistují jen od včerejška. Současný režim čínsko-východní dráhy byl naposledy pečlivě vypracován zvláštní komisí pod mým vedením. Rozhodnutí této komise byla potvrzena v dubnu 1926 a plně zajišťují zájmy čínské strany.
Jednání současné čínské vlády se vysvětluje tím, že se vydala cestou rozdrcení dělníků a rolníků. O příčinách porážky revolučního hnutí čínského lidu zde nebudu hovořit, jelikož jsem toto téma dostatečně objasnil ve svých již vydaných pracích. Vláda vzešlá z porážky revoluce se jako vždy cítí slabá ve vztahu k těm silám, proti kterým byla ona revoluce namířena, tedy především ve vztahu k britskému a japonskému imperialismu. Je proto nucena se snažit zvýšit svou autoritu cestou avanturistických gest na adresu svého revolučního souseda.
Musí tato provokace, vyšlá z porážky čínské revoluce, vést k válce? Nemyslím si to. Proč? Protože sovětská vláda nechce válku a čínská vláda není schopná ji vést.
Čankajškova[1] armáda v letech 1925-1927 vítězila díky revolučnímu vzedmutí mas. Když se obrátila proti nim, přišla armáda o hlavní zdroj své síly. Jako čistě vojenská organizace je Čankajškova armáda krajně slabá. Čankajšek nemůže nechápat, že sovětská vláda až příliš dobře zná slabost jeho armády. Nelze ani pomýšlet na to, že by byl Čankajšek schopen bez pomoci jiných velmocí vést válku s Rudou armádou. Přesněji řečeno, Čankajšek by mohl bojovat jen v tom případě, pokud by jeho armáda byla jen pomocným oddílem ve vojsku jiné velmoci. Nemyslím si, že je taková kombinace nyní příliš pravděpodobná, zvlášť při výše uvedené upřímné snaze sovětské vlády vyřešit tuto otázku mírovými prostředky.
Není třeba, abych vysvětloval, že v případě, že pokud by byla sovětům vnucena válka, opozice by celá oddala věci ochrany Říjnové revoluce."
Domníval jsem se, že těmito slovy vyjadřuji zcela nesporný názor celé levé komunistické opozice. Ukázalo se, že to tak docela není. V jejím středu se odhalily elementy a skupiny, které při první vážné politické zkoušce zaujaly buď neurčitou, nebo v jádru chybnou pozici, která je staví proti revolučnímu táboru opozice a mimořádně je přibližuje k táboru sociální demokracie.
V Die fahne des Kommunismus[2] č. 26 (Prapor komunismu, něm.) byl otištěn článek nějakého G.P., který vidí příčinu konfliktu v narušení práva na sebeurčení Číny sovětskou republikou, tedy ve skutečnosti na sebe bere obranu Čankajška. Nebudu se u tohoto článku zastavovat. Nutnou odpověď H.P. dostal od soudruha Kurta Landaua[3], který dokázal otázku postavit tak, jak se na marxistu sluší.
Redakce "Praporu komunismu" otiskla článek H.P. v diskuzní formě, upozorňujíc na to, že s ním nesouhlasí. Zůstává zcela nepochopitelné, jak je možné o pro každého revolucionáře tak elementární otázce otevírat diskuzi, a to ještě v takovou chvíli, kdy je třeba politické jednání. Věc se ještě více zhoršuje tím, že redakce "Praporu komunismu" uveřejnila také Landauův článek "v diskuzní formě". Článek H.P. vyjadřuje předsudky vulgární demokracie spolu s předsudky anarchismu. Landauův článek formuluje marxistickou pozici. Jaká je však pozice samotné redakce?
Něco daleko horšího se stalo v jedné z mnoha skupin francouzské opozice. V čísle 35 (z 28. července 1929) Contre le Courant[4] je sovětsko-čínskému konfliktu věnován redakční článek, který představuje od začátku do konce vražedný řetěz chyb, napůl sociálně demokratických, napůl ultralevých. Článek začíná tím, že odpovědnost za konflikt klade na avanturistickou politiku sovětské byrokracie, jinými slovy, bere na sebe úlohu obhájce Čankajška. Článek pokládá politiku sovětské vlády ohledně čínsko-východní dráhy za politiku kapitalistickou, imperialistickou a využívající podpory velkých imperialistických velmocí. "Komunistická opozice," říká článek, "nemůže podporovat Stalinovu válku, která není válkou na obranu proletariátu, ale polokoloniální válkou." A na jiném místě: "Opozice musí statečně říct dělnické třídě, že se nepostaví na stranu stalinistické byrokracie a její avanturistické války." Ona věta je podtržena v originále a není to náhoda: vyjadřuje samotnou podstatu článku a zejména tím staví autora nesmiřitelně proti celé levé komunistické opozici.
V jakém smyslu nese stalinistická byrokracie odpovědnost za současný konflikt? V tom smyslu, a pouze v tom smyslu, že vší svou předchozí politikou pomohla Čankajškovi rozdrtit revoluci čínských dělníků a rolníků. O tom hovořím v článku proti Radekovi[5] a spol.: "Čankajškova provokace je odplata za služby, které mu prokázal Stalin ve věci rozdrcení čínské revoluce. Říkali jsme to doslova a přitom stokrát, když Stalin pomůže Čankajškovi do sedla, Čankajšek při první příležitosti udeří pomocníka třmenem do obličeje. To se právě stalo."
Předpokladem Čankajškovy provokace je porážka čínské revoluce. Máme tu před sebou dobrodružství bonapartistické soldatesky vedené Čankajškem. Jeho provokace také spočívá v základu sovětsko-čínského konfliktu.
Podle autora úvodníku tvoří základ konfliktu "imperialistické" vlastnictví východně-čínské dráhy sovětskou republikou. Ruce pryč od Číny! - volají bezděční ochránci Čankajška, opakujíce nejen hesla, ale i základní důvody sociální demokracie. Dosud jsme si mysleli, že nositelkou imperialistické politiky může být pouze třída kapitalistické buržoasie. Je to tak? Ale cožpak je tato třída u moci v SSSR? Kdy? Bojujeme proti centristické stalinské byrokracii (připomínám, že centrismus je proudem v samotné dělnické třídě), zejména protože její politika může ulehčit přesun moci do rukou buržoasie: nejprve malé a střední, a nakonec - do rukou finančního kapitálu. V tom spočívá historické nebezpečí, ale ještě to není nikterak dokončený proces.
V tom samém čísle Contre le courant vyšel takzvaný projekt platformy. Tam se mimo jiné hovoří o tom, že "není možné říct, že se thermidor dovršil." (str. 16) Vidíme, že se opakování obecných formulí opozice vůbec nerovná politickému chápání těchto formulí. Pokud není možné říct, že se thermidor dovršil, rovněž tak není možné říct, že je politika sovětské vlády kapitalistická nebo imperialistická. Centrismus se skládá z kličkování mezi proleteriátem a maloburžoasií.
Teoretická moudrost ultralevých v Berlíně i v Paříži vede k několika demokratickým abstrakacím, ke kterým vede geografický, a ne společenský základ. Východo-čínská dráha se nachází v Mandžusku. Mandžusko náleží Číně. Čína má právo na sebeurčení. Baže: vlastnictví východo-čínské dráhy SSSR je imperialismus. Dráhu je třeba vrátit. Komu? Čankajškovi? Nebo synovi Čang Cuo-lina[6]?
V době brestských vyjednávání von Kühlmann[7] žádal oddělení Litvy a Estonska, odvolávajíc se na vůli tamějších landtagů[8], které vznikly za spolupráce vládnoucího Německa a na jeho příkaz žádaly oddělení. Odmítli jsme s tím souhlasit. Veškerý německý oficiální tisk nás obvinil z imperialismu.
Představme si, že v Zakavkazí vypukne kontrarevoluční povstání a za pomoci britského imperialismu zvítězí. Představme si, že se bakuským dělníkům za pomoci Sovětského svazu podaří udržet v jejich rukou oblast Baku. Je zcela jasné, že zakavkazská kontrarevoluce bude žádat okamžité "vrácení" oblasti Baku, která se nachází na tureckém území[9]. Je docela zřejmé, že jí ji sovětská republika dobrovolně neodevzdá. A zrovna tak je jasné, že ji za to budou nepřátelé vinit z imperialismu.
Pokud by v Číně zvítězila revoluce dělníků a rolníků, nepředstavovala by otázka východo-čínské dráhy žádný problém. Dráha by samozřejmě přešla do rukou vítězného čínského lidu. Avšak v Číně byl revoluční lid poražen špičkami čínské buržoasie za podpory zahraničního imperialismu. Předávat za těchto okolností dráhu do rukou Čankajška by znamenalo pomáhat čínské bonapartistické kontrarevoluci proti čínskému lidu. To samo řeší onu otázku. Je však ještě jeden důvod, ne méně pádný. Svými finančními ani vojenskými a zvlášť ne politickými silami není Čankajšek schopen vzít dráhu do svých rukou, a tím méně ji udržet. Není náhoda, že trpí faktickou nezávislost Mandžuska, existující pod protektorátem Japonska. Dráha by mohla v rukou Čankajška posloužit jen jako dočasná záloha pro získání zahraniční půjčky. Dráha by přešla do rukou skutečných imperialistů a stala by se jejich významnou ekonomickou a strategickou linií na východě Asie - proti čínské revoluci a proti sovětské republice. Že imperialisté dokážou využít i heslo sebeurčení národů pro svoje špinavé záležitosti, víme. Nemyslím si však, že úkolem marxistů je pomáhat jim v tom.
Ultraleví vycházejí z toho, že východo-čínskou dráhu kdysi vnutil čínskému národu ruský imperialismus pro rozkrádání a loupež. O tom vůbec není sporu. Zapomínají jen dodat, že ji imperialismus vnutil i ruskému národu. Stavěla se kvůli okrádání čínských dělníků a rolníků. Stavěla se však také za pomoci okrádání ruských dělníků a rolníků. Poté přišla Říjnová revoluce. Změnila tyto vzájemné vztahy nebo ne? Na základě revoluce nastalo období reakce a přerodu aparátu. Vrátilo se Rusko do výchozí pozice nebo ne? A je možné si nyní představit - nehledě na Stalina, na Molotova[10], nehledě na posílání opozice do vyhnanství atd. atd. - je možné si představit jiného vlastníka východo-čínské dráhy, výhodnějšího z hlediska mezinárodního proletariátu a čínské revoluce, než je Sovětský svaz? Tak se musí stavět tato otázka.
Celá bílá emigrace nestaví otázku o čínské dráze z národního nebo geografického, ale z třídního hlediska. Nehledě na vnitřní spory se významnější proudy emigrace shodnou na tom, že internacionalizace východo-čínské dráhy, tj. její předání do rukou světového imperialismu, je z hlediska "budoucího", tedy buržoasního Ruska, výhodnější, než její udržení v rukou sovětské moci. S takovým oprávněním je možné říct, že její udržení v rukou sovětské moci je nezměrně výhodnější z hlediska budoucí nezávislosti Číny, než předání dráhy kterémukoliv z nynějších pretendentů.
* * *
Znamená to, že na samotné dráze je vše v pořádku? Ne, neznamená. Staré velmocenské moresy jsou na dráze ještě dost silné. Všechno kličkování vnitřní politiky se zajisté odráží i v aparátu dráhy. Úkoly opozice ve svém celku zahrnují i tuto otázku.
Dovolím si poukázat na osobní zkušenosti. Nejednou mi připadlo vedení boje o zlepšení režimu na čínské dráze. Naposledy za mé působnosti byla tato otázka rozpracovávána zvláštní komisí pod mým předsednictvím v březnu 1926. V komisi byli: Vorošilov[11], Dzeržinskij[12], Čičerin[13]. V plném souhlasu s čínskými revolucionáři, nejen komunisty, ale i tehdejšími představiteli Kuomintangu, komise shledala za nezbytné:
"Striktní zachování skutečného aparátu dráhy v rukou sovětské vlády, to jediné může v nejbližším období ochránit dráhu od jeji zabrání imperialisty."
"V nejbližším období" znamenalo - do vítězství čínské revoluce.
Jaký měl být přechodný režim? Tohle o tom říká rezoluce:
"Nyní je nezbytné podniknout široká opatření kulturně-politického charakteru na počínštění dráhy.
a) vést administrativu ve dvou jazycích;
b) založit čínskou školu pro železničáře, spojující technické vzdělávání s politickým;
c) na patřičných místech na trati založit kulturně-vzdělávací zařízení pro čínské dělníky a čínské obyvatelstvo přicházející do styku s dráhou."
Ohledně politiky sovětských představitelů ve vztahu k Číně rezoluce dále říká:
"Je zcela nepochybné, že v jednání různých úřadů ve vztahu k Číně jsou nepřípustné velmocenské moresy, kompromitující sovětskou vlast a vzbuzující představy o jejím imperialismu.
Vštípit odpovědným orgánům a osobám životní důležitost takovéto politiky a dokonce i takové vnější formy politiky ve vztahu k Číně, aby byl odstraněn i samotný stín podezření z velmocenských úmyslů. Vždy a všude provádět linii založenou na velké pozornosti k právům Číny, na přiznání a zdůrazňování její suverenity atd. V každém jednotlivém případě porušení takové politiky, ať by toto porušení bylo jakkoliv neznatelné, trestat viníky s tím, že to vejde ve známost čínského veřejného mínění."
K tomu je nutné dodat, že čínští vládci, Čankajška nevyjímaje, nestavějí proti sovětskému aparátu železnice čínský, ale převážně rusko-bělogvardějský aparát, který působí ve mzdě imperialistů všech zemí. Bělogvardějci, skrytí v čínské policii a v armádě v železničním pásmu, se nejednou dopustili násilí na železničních dělnících. Vizte, co v tomto ohledu nařizovala rezoluce mé komise:
"... a nyní je nutné pečlivě shromáždit a v budoucnu objasnit všechny případy zvůle a násilí na ruských dělnících a zaměstnancích dráhy ze strany čínské soldatesky, policie a ruské bělogvardějštiny, a také všechny případy národnostních konfliktů a konfliktů běžného života mezi Rusy a Číňany. Musí být vytvořeny takové cesty a způsoby hájení osobní a národní důstojnosti ruských dělníků, aby konflikty na této půdě nerozdmýchávaly šovinistické city obou stran, ale aby naopak měly politicko-vzdělávací význam. Při odborech je nutné ustanovit zvláštní smírčí komise nebo soudy cti s účastí obou stran na principu rovnoprávnosti a pod faktickým vedením seriózních komunistů, chápajících veškerou vážnost a napětí národnostního momentu."
Myslím, že to vše má k imperialismu daleko. Myslím, že na se na tom mohou ultraleví lecčemu přiučit. Jsem připravený předem přiznat, že ve skutečnosti se zdaleka ne všechno provedlo. Překrucování rezoluce na čínské dráze nebylo nepochybně menší, ale větší než v Moskvě. Zejména proto také vede opozice svůj nesmiřitelný boj. Špatný však je politik, který spolu se špinavou vodou vylévá z vaničky i dítě.
* * * * *
Objasnil jsem výše, v jakém smyslu je stalinská frakce odpovědná za Čankajškovu provokaci. Připusťme však, že tomu tak není. Připusťme, že stalinistická byrokracie nadělala další hlouposti, které přímo ulehčily nepříteli útok na sovětskou republiku. Co z toho vyplývá? To, že není třeba bránit sovětskou republiku? Nebo to, že je nutné ji vysvobodit ze stalinského vedení? Úvodník Contre le courant se zločinně sklání k prvnímu vývodu. Tvrdí, že nemůže stát na straně stalinistické byrokracie a její avanturistické války. Jakoby se v případě války jednalo o stalinistickou byrokracii, a ne o Říjnovou revoluci a příležitosti které otevřela. Aby se zdál ještě hlubokomyslnějším, říká autor úvodníku: "Opozice nemůže určit zvláštní lék pro současnou těžkou krizi." je těžké si představit zhoubnější pozici. Vždyť to není stanovisko revolucionáře, ale postranního pozorovatele. A co má dělat ruský revolucionář? Co mají dělat sovětští bojovníci opozice v případě války? Zaujmout neutrální pozici? Autor se nad tím ani nezamýšlí. Proč? Protože ho nevede hledisko revolucionáře bezprostředně se účastnícího v boje, ale notáře, který registruje činnost dvou stran a osobně se do nich nevměšuje.
Stalinisté se nejednou pokoušeli nám podstrčit obvinění jak z poraženectví, tak z podmínečného obranářství. Této otázce se věnoval můj projev 1. srpna 1927 na společném plenárním zasedání ÚV a ÚKK. V onom projevu jsem řekl:
"Lež o podmíněném obranářství - vrháme v tvář pomlouvačům!" Tak jsem nejen myšlenku neutrality, ale i podmínečného obranářství nazval pomluvou a vrhl jsem ji v tvář pomlouvačům. Jakže, autor úvodníku si toho nevšiml? A jestliže si toho všiml, proč nezaútočil na mě? Zatím byl tento projev otisknut ve francouzském jazyce v nedávno vyšlé knize "Zfalšovaná revoluce".
Nemluvil jsem o žádné určité válce, ale o jakékoli obecně myslitelné válce proti Sovětskému svazu. Jelikož člověk nemůže chápat nic, pokud za probíhajícími konjunkturními kombinacemi nevidí základní protiklad mezi imperialistickými státy a sovětskou republikou. V otázce víza pro opozičníka imperialisté ochotně souhlasí se Stalinem. Ale ve vztahu k sovětské republice zůstávají, nehledě na Stalina, smrtelnými nepřáteli. Každá válka nutně otevře tento protiklad a nutně položí otázku samotné existence sovětské republiky. Proto jsem ve výše uvedeném projevu řekl: "...zpochybňujeme my, opozice, obranu socialistické vlasti? Ani v nejmenším. Doufáme, že ji nebudeme jen bránit, ale i druhé lecčemu naučíme. Zpochybňujeme schopnost Stalina určit správnou linii pro obranu socialistické vlasti? Zpochybňujeme, a to v té největší míře."
"Opozice stojí za vítězstvím SSSR, dokázala to a ještě to dokáže činy ne horšími než jiní. Pro Stalina v tom však věc nespočívá. Stalin má ve skutečnosti na zřeteli jinou otázku, kterou se neodvážil vyslovit. Totiž: Skutečně opozice myslí, že vedení Stalina není schopné zajistit vítězství SSSR." Ano myslí.
Zinověv: Správně.
A dále:
"Avšak ani jeden opozičník se nevzdá svého práva a své povinnosti, v předvečer války i během války, usilovat o napravení stranického kurzu - jak tomu ve straně bylo vždy - neboť v tom spočívá významná podmínka vítězství. Zkrátka: Za socialistickou vlast? Ano! Za stalinský kurz? Ne!"
Myslím, že si tento postoj zachovává úplnou platnost i v současnou chvíli.
__________________________________
Poznámky překladatele:
1 Čankajšek (1887-1975). Čínský politik a vojevůdce. Vůdce nacionalistické strany Kuomintang, do které se během čínské revoluce v letech 1925-1927 rozpustila Komunistická strana Číny. V roce 1927 organizoval rozsáhlé masakry, které vyhnaly čínské komunisty z měst. Po porážce v občanské válce emigroval na Taiwan, kterému vládl jako prezident až do své smrti.
2 Die Fahne des Kommunismus. Teoretický orgán Leninbundu. Vycházel v letech 1927-1930.
3 Kurt Landau (1903-1937). Rakouský komunista, člen Mezinárodní levé opozice. Zabit agenty NKVD během španělské občanské války.
4 Contre le Courant. ("Proti proudu") V letech 1927-1929 jeden z časopisů francouzské levé opozice. Založený Mauricem Pazem.
5 Karl Radek (1885-1939). Velmi mladý vstoupil do ruské sociální demokracie. Během první světové války internacionalista a poté bolševik. Po roce 1917 jeden z hlavních vůdců Třetí internacionály. Až do své kapitulace v roce 1928 byl členem Levé opozice. Zemřel ve vězení.
6 Čang Cuo-lin (1875-1928). Čínský politik a vojevůdce. Vůdce fengtchienské kliky čín. pejjangských militaristů. Od 1916 suverénní vládce Mandžuska, podporovaný Japonskem. V letech 1916-28 v čele fengtchienské kliky, od 1924 kontroloval pekingskou vládu. Zavražděn Japonci.
7 Richard von Kühlmann (1873-1948). Německý diplomat a průmyslník. V letech 1917-1918 byl ministrem zahraničních věcí Německa. Vedl německou delegaci při vyjednávání v Brest-Litevsku.
8 Německý výraz pro zemský sněm.
9 Baku je v současnosti hlavním městem Ázerbájdžánu. Trockij jej ve svém článku umístil na turecké území s ohledem na národnostní složení a na to, že předtím než byla ona oblast připojena k Rusku byla součástí Osmanské říše.
10 Vjačeslav Michajlovič Molotov (1890-1986). Sovětský politik a diplomat. Vl. Jménem Skrjabin. Stalinův chráněnec. V letech 1921 - 1930 působil jako tajemník ÚV, v letech 1930 - 1941 jako předseda rady lidových komisařů poté v letech 1941 - 1957 byl náměstkem předsedy rady lidových komisařů či ministrů; zároveň působil jako lidový komisař - ministr - zahraničí 1939 - 1949, 1953 - 1956.
11 Kliment Jefremovič Vorošilov (1881-1969). Ruský revolucionář, sovětský politik a maršál SSSR. Členem SDDSR od roku 1903. V letech 1925-1940 lidovým komisařem armády (obrany). Jako velitel nebyl příliš kompetentní a za svou kariéru vděčil osobnímu vztahu se Stalinem.
12 Felix Edmundovič Dzeržinskij (1877-1926). Ruský revolucionář a sovětský politik. Členem SDDSR od roku 1895. Po revoluci byl lidovým komisařem vnitra a dopravy, zakladatelem Čeky. Od roku 1924 byl také předsedou Nejvyšší rady národního hospodářství.
13 Georgij Vasiljevič Čičerin (1872-1936). Ruský revolucionář a sovětský lidový komisař pro zahraniční věci v letech 1918-1930.
Zpět na českou sekci │ Zpět na Trockého archív