Lev D. Trockij 1931
„Zpravodaj opozice,” číslo 19, r. 1931;
Ruský originál je na stránce http://www.1917.com.
Řetězu kapitalizmu opět hrozí, že se roztrhne v nejslabším článku: na řadě je Španělsko. Revoluční hnutí se v této zemi rozvíjí silou, která již dopředu bere světové reakci možnost věřit v brzký návrat pořádku na Pyrenejském poloostrově.
Španělsko bezesporu patří ke skupině nejzaostalejších zemí na světě. Ale jeho zaostalost má zvláštní charakter, zatížený velikou historickou minulostí země. V dobách, kdy carské Rusko vždy daleko zaostávalo za svými západními sousedy a pomalu se posouvalo pod jejich tlakem vpřed, Španělsko znalo období vysokého rozkvětu, převahy nad ostatní Evropou a panství nad Jižní Amerikou. Mohutný rozvoj obchodu, vnitřního i světového, stále více překonával feudální roztříštěnost provincií a partikularizmus národnostních částí země. Růst síly a významu španělské monarchie byl v těchto staletích nerozlučné spjatý s centralizační roli tržního kapitálu a s postupným formováním španělského národa.
Objevení Ameriky, které Španělsko zpočátku obohatilo a pozvedlo, se poté obrátilo proti němu. Velké obchodní cesty se odklonily od Pyrenejského poloostrova. Zbohatlé Holandsko odpadlo od Španělska. Hned za Holandskem se nad Evropou vztyčila Anglie, vysoko a nadlouho. Již počátkem druhé poloviny XVI. století začíná Španělsko upadat. Od doby porážky Velké Armady (1588) tento úpadek nabyl takřečeně oficiální charakter. Blíží se ten stav feudálně-buržoazního Španělska, které Marx nazval „neslavným a dlouhým zahníváním.”
Staré i nové vládnoucí třídy – pozemková šlechta a katolické duchovenstvo s jejich monarchií, buržoazní třídy s jejich inteligencí – se úporně snaží zachovat staré nároky, ale bohužel bez starých zdrojů. V roce1820 se definitivně oddělily jihoamerické kolonie. Se ztrátou Kuby v roce 1889 Španělsko málem úplně ztratilo své koloniální državy. Dobrodružství v Maroku pouze ožebračila zemi, která i bez toho trpěla hlubokou nespokojeností lidu.
Opožďování ekonomického rozvoje Španělska nevyhnutně oslabovalo centralistické tendence vlastní kapitálu. Úpadek obchodního a průmyslového života měst a ekonomických vazeb mezi nimi nevyhnutně vedl ke snížení vzájemné závislosti provincií. To je hlavní příčina toho, proč buržoazní Španělsko do dneška nedokázalo překonat odstředivé tendence svých historických provincií. Chudost zdrojů celonárodního hospodářství a pocit nedostatečnosti ve všech částech země mohli separatistické tendence pouze živit. Partikularizmus se ve Španělsku projevuje obzvlášť silně, zvláště vedle sousední Francie, kde Velká revoluce definitivně potvrdila existenci jediného a nedělitelného buržoazního národa nad starými feudálními provinciemi.
Tím, že nepovolila vznik nové buržoazní společnosti, rozkládala ekonomická stagnace i staré vládnoucí třídy. Hrdí šlechtici nezřídka zakrývali svoji pýchu děravými plášti. Církev okrádala rolnictvo, ale čas od času musela sama strpět okrádání ze strany monarchie. A ta, podle Marxovy připomínky, měla více shodných rysů s asiatskou despocií než s evropským absolutizmem. Jak tuto myšlenku chápat? Srovnávání carizmu s asijskou despocií se dělalo často a zdá se být podstatně přirozenější jak geograficky tak i historicky. Ale i ve vztahu ke Španělsku si toto srovnání zachovává celou svoji účinnost. Rozdíl je pouze v tom, že carizmus se formoval na základě mimořádně pomalého rozvoje jak šlechty, tak i primitivních městských center. Španělská monarchie se zformovala v podmínkách úpadku země a zahnívání vládnoucích tříd. Jestliže obecně mohl evropský absolutizmus vzniknout pouze díky boji sílících měst proti starým privilegovaným stavům, pak španělská monarchie, podobně jako ruský carizmus, načerpala svoji relativní sílu jak z bezmocnosti starých stavů, tak i měst. V tom je její nepochybná blízkost s asiatskou despocií.
Převaha odstředivých tendencí nad centralizací v hospodářství i v politice podkopávala půdu pod španělským parlamentarizmem. Tlak vlády na voliče měl rozhodující charakter: během posledního století dávaly volby stabilně většinu vládě. A protože kortesy záviseli na kterémkoliv ministerstvu pak samotné ministerstvo přirozeně záviselo na monarchii. Madrid pořádal volby a moc byla v rukou krále. Roztříštěné a decentralizované vládnoucí třídy, které nebyly schopny řídit zemi vlastním jménem, potřebovaly monarchii dvojnásobně. A tato monarchie, představující slabost celého státu, byla – mezi dvěma převraty – dostatečně silnou, aby vnutila svoji vůli zemi. Obecně lze státní systém Španělska nazvat degenerativním absolutizmem, omezeným periodickými pronunciamento[1]. Velice dobře tento systém ztělesňuje postava Alfonse XIII. a to jak pokud jde o degeneraci, tak i o absolutistické tendence i o strach před pronunciamento. Královo lavírování, jeho zrady, jeho věrolomnost i jeho vítězství nad dočasnými nepřátelskými kombinacemi nemají kořeny v charakteru samotného Alfonse XIII., ale v charakteru celého vládního systému. V nových podmínkách Alfonso XIII. opakuje neslavnou historii svého praděda Ferdinanda VII.
Vedle monarchie a ve spojení s ní představovalo centralizovanou sílu ještě duchovenstvo. Katolicizmus zůstává až do dnešního dne státním náboženstvím, duchovenstvo hraje v životě země velkou úlohu jako nestabilnější prvek reakce. Stát ročně utrácí mnoho desítek milionů peset na podporu církve. Náboženské řády jsou nespočetné, mají velké majetky a ještě větší vliv. Počet mnichů a mnišek dosahuje 70 tisíc, což je stejně jako počet žáků středních škol a víc než dvakrát víc, než počet studentů. Není divu, že za takových podmínek 45 procent obyvatelstva neumí číst ani psát. Hlavní masa negramotných je samozřejmě soustředěna na venkově.
Jestliže rolnictví v době Karla V. (Carlos V.) z mohutnosti španělského impéria moc nezískávalo, tak později neslo nejtěžší důsledky jeho úpadku. V mnohých provinciích po staletí živořilo o hladu. Rolnictvo i dnes tvoří 70% obyvatelstva a na svých zádech nese hlavní tíhu státního zřízení. Nedostatek půdy, nedostatek vody, vysoký pacht, primitivní hospodářské zařízení, zastaralé obdělávání půdy, vysoké daně, desátky církvi, vysoké ceny průmyslového zboží, nadměrné množství venkovského obyvatelstva, velký počet tuláků, žebráků, mnichů – to je obrázek španělského venkova.
Situace rolnictva jej odedávna činila účastníkem mnohých povstání. Ale tyto krvavé výbuchy se nekonaly v celospolečenských, ale pouze v místních měřítcích, s různým, nejčastěji však reakčním zabarvením. Jak byly španělské revoluce obecně malými revolucemi, tak rolnická povstání nabývala forem malých válek. Španělsko je klasickou zemí guerilly.
Od dob napoleonských válek vznikla ve Španělsku nová síla – politizující důstojnictvo, mladší generace vládnoucích tříd, která od otců zdědila rozvaliny kdysi velkého impéria a je do značné míry deklasovaná. V zemi partikularizmu a separatizmu získala armáda jako centralizovaná síla nevyhnutně velký význam. Stala se nejenom oporou monarchie, ale i protagonistou nespokojenosti všech částí vládnoucích tříd, a především své: stejně jako byrokracie i důstojnictvo se rekrutuje z oněch, ve Španělsku mimořádně početných elementů, které od státu vyžadují především prostředky k životu. A protože apetit různých skupin „vzdělané” společnosti zdaleka přesahuje množství státních, parlamentních a jiných funkcí, nespokojenost těch, na které se nedostalo, zásobuje republikánskou stranu, která je stejně nestabilní jako všechna uskupení ve Španělsku. Ale protože se pod touto nestabilitou nezřídka skrývá skutečné a palčivé rozhořčení, vyprodukuje někdy republikánské hnutí rozhodné a smělé revoluční skupiny, pro něž je republika mystickým heslem spásy.
Celkově má španělská armádami 170.000 lidí, z nich přes 13.000 důstojníků; k tomu je zapotřebí připočítat patnáct tisíc válečných námořníků. Velitelský sbor, jako nástroj vládnoucích tříd země, zatahuje do svých spiknutí nižší příslušníky armády. To vytváří podmínky pro samostatné hnutí vojáků. Už v minulosti zasahovali poddůstojníci do politiky bez důstojníků a proti důstojníkům. V roce1836 vzbouření poddůstojníci madridské posádky přinutili královnu vyhlásit ústavu. V roce 1866 vyvolali vzpouru seržanti dělostřelectva nespokojeni s aristokratickými pořádky v armádě. Ale přesto zůstávala v minulosti vůdčí role na důstojnictvu. Vojáci šli za svými nespokojenými důstojníky, i když nespokojenost politicky bezmocných vojáků byla živena z jiných, hlubších sociálních zdrojů.
Rozpory v armádě se obyčejně shodují s druhy vojsk. Čím dokonalejší druh zbraně, tj. čím více inteligence vyžaduje ze strany vojáků a důstojníků, tím jsou, obecně řečeno, vnímavější k revolučním ideám. Zatím co kavaleristé obyčejně inklinují k monarchii, mezi dělostřelci je velké procento republikánů. Nepřekvapuje, že i letci, nejnovější druh zbraně, se octnuli na straně revoluce a zanesli do ní prvky individuálního avanturizmu své profese. Rozhodující slovo ale bude mít pěchota.
Historie Španělska je historií nepřetržitých revolučních otřesů. Pronunciamento i palácové převraty jdou jeden za druhým. Během XIX. a první poloviny XX. století probíhá nepřetržitá změna politických režimů a uvnitř každého z nich – kaleidoskopické výměny ministrů. Protože španělská monarchie nenachází stabilní oporu ani v jedné z tříd vlastníků, – ač ji všechny potřebují, – nejednou upadala do závislosti na vlastní armádě. Ale provinciální nejednotnost Španělska zanechávala svoji stopu na charakteru vojenských spiknutí. Drobné soupeření junt pouze vyjadřovalo to, že španělské revoluce neměly vůdčí třídu. Právě proto monarchie nad každou novou revolucí pokaždé zvítězila. Ale stejně, za nějakou dobu po vítězství, propuká ve vyhrocenou bouři další chronická krize. Ani jeden z těchto navzájem se svrhávajících režimů nezanechává hlubokou brázdu. Každý z nich se rychle opotřebovával v boji s těžkostmi, které vyrůstají z ubohého celonárodního důchodu a nepřiměřeného apetitu a nároků vládnoucích tříd. Konkrétně jsme to viděli na tom, jak ostudně skončila své trvání poslední vojenská diktatura. Hrozný Primo de Rivera padl dokonce i bez nového pronunciamenta: jednoduše z něj unikl vzduch jako z pneumatiky, která najede na hřebík.
Všechny minulé španělské převraty byly hnutími menšiny proti menšině: vládnoucí a polovládnoucí třídy si navzájem rvaly z rukou státní koláč.
Jestli máme pod permanentní revolucí rozumět nárůst sociálních převratů, předávajících moc do rukou nejodhodlanější třídy, která ji pak využije ke zrušení všech tříd a v důsledku toho i samotné možnosti nových revolucí, pak musíme konstatovat, že bez ohledu na „nepřetržitost” španělských revolucí, nemají nic společného s permanentní revolucí: jsou to spíše chronické křeče, kterými se projevuje zastaralá nemoc národa vrženého zpět.
Je pravda, že levé křídlo buržoazie, představované zvláště mladou inteligencí, si už dávno vytyčilo za úkol změnit Španělsko na republiku. Španělští studenti, kteří se v důsledku stejných obecných příčin jako důstojnictvo rekrutovali převážně z nespokojené mládeže, zvykli hrát v zemi úlohu úplně neúměrnou jejich počtu. Nadvláda katolické reakce vyvolávala opozici univerzit a dodávala jim antiklerikální charakter. Přesto však režim netvoří studenti. Vedoucí špičky španělských republikánů se vyznačují krajně konservativním sociálním programem: vidí svůj ideál v dnešní reakční Francii, počítají s tím, že spolu s republikou k nim přijde bohatství a nijak se nechystají, a také toho nejsou schopni, jít cestou francouzských jakobínů: jejich strach před masami je silnější než jejich nepřátelství k monarchii.
Jestliže jsou škvíry a póry buržoazní společnosti ve Španělsku vyplněné deklasovanými elementy vládnoucích tříd, nespočetnými hledači funkcí a důchodů, tak dole, ve škvírách základů zastávají to stejné místo nespočetní lumpenproletáři, deklasované elementy pracujících tříd. Ničemové ve vázankách, stejně jako ničemové v cárech jsou tekutými písky společnosti. Jsou pro revoluci o to nebezpečnější, čím míň sama nachází svůj skutečný hybný základ a své politické vedení.
Šest let diktatury Primo de Rivery přitisklo k zemi a zamáčklo všechny druhy nespokojenosti a rozhořčení. Ale diktatura měla v sobě neléčitelnou vadu španělské monarchie: silná ve vztahu ke každé z porobených tříd zůstávala bezmocnou ve vztahu k historickým potřebám země. To vedlo k tomu, že se diktatura rozbila o podvodní útesy finančních a jiných potíží ještě dřív, než ji stihla dostihnout první revoluční vlna. Pád Primo de Rivery probudil všechny druhy nespokojenosti a všechny naděje. Tak se stal generál Berenger portýrem revoluce.
V této nové revoluci potkáváme na první pohled stejné elementy jako v řadě předchozích: věrolomnou monarchii; rozdrobené frakce konservativců i liberálů nenávidící krále a plížící se před ním po břiše, pravé republikány vždy připravené zradit, i levé republikány vždy připravené k dobrodružství; důstojníky-spiklence, z nichž jedni chtějí republiku a druzí – povýšení; nespokojené studenty, na něž s obavou hledí otcové; nakonec stávkující dělníky rozdělené do různých organizací i rolníky natahující ruce po vidlích ba i po puškách.
Bylo by však největší chybou předpokládat, že se dnešní krize bude vyvíjet podle vzoru a podoby všech předešlých. Poslední desetiletí a zvláště roky světové vojny způsobily v ekonomice země i sociální struktuře národa značné změny. Pochopitelně, Španělsko ještě i dnes zůstává na chvostu Evropy. Ale přece jen se v zemi rozvinul vlastní průmysl, na jedné straně těžební a na druhé – lehký. V létech války se značně rozvinul průmysl uhelný, textilní, výstavba hydroelektráren apod. Nad zemí se zvedly industriální střediska a oblasti. To vytváří nový poměr sil a otvírá nové perspektivy.
Úspěchy industrializace vůbec nezměkčili vnitřní rozpory. Naopak, skutečnost, že průmysl Španělska jako neutrální země, vyrostl pod zlatým deštěm války, se ke konci války, kdy zmizela zvýšená zahraniční poptávka, změnila na nový zdroj potíží. Nejenom že zmizely zahraniční trhy, – podíl Španělska na světovém trhu je nyní dokonce nižší než za války (1,1 % ve srovnání s 1,2 %), – ale diktatura musela pomocí nejvyšší evropské celní bariery chránit vnitřní trh před záplavou zahraničního zboží. Vysoká cla vyvolala vysoké ceny, které podkopávaly i tak nízkou koupěschopnost lidu. Průmysl proto po válce nevychází z nezdravé situace, která se projevuje na jedné straně chronickou nezaměstnaností a na druhé prudkými výbuchy třídního boje.
Španělská buržoazie může nyní ještě míň než v XIX. století aspirovat na tu historickou úlohu, kterou kdysi hrála buržoazie britská nebo francouzská. Poté co se příliš pozdě objevila, závislá na cizím kapitálu, přisátá jako upír k tělu lidu, velká španělská průmyslová buržoazie nemůže dokonce ani krátkodobě vystupovat jako „vůdce” národa proti starým stavům. Magnáti španělského průmyslu zaujímají vůči lidu nepřátelský postoj a tvoří jednu z nejreakčnějších skupin ve vnitřním nepřátelstvím rozleptávaném bloku bankéřů, průmyslníků, majitelů latifundií, monarchie, její generálů a úředníků. Stačí připomenout fakt, že nejdůležitější oporou Primo de Riverovi diktatury byli katalánští továrnici.
Ale průmyslový rozvoj postavil na nohy a upevnil proletariát. Na 23 milionů obyvatel – a nebýt emigrace, bylo by jich podstatně víc, – je zapotřebí počítat asi jeden a půl milionu pracovníků průmyslu, obchodu a dopravy. K nim je zapotřebí připočíst zhruba stejný počet zemědělských dělníků. Společenský život ve Španělsku byl odsouzen točit se v začarovaném kruhu tak dlouho, dokud neexistovala třída, schopna vzít řešení revolučních problémů do svých rukou. Vstup španělského proletariátu na historickou scénu zásadně mění situaci a otvírá nové perspektivy. Abychom tomu plně porozuměli, je především nutné pochopit, že potvrzení ekonomické nadvlády velké buržoazie a růst politického významu proletariátu definitivně připravili maloburžoazii o možnost zastávat vedoucí místo v politickém životě země. Otázka, jestli mohou nynější revoluční otřesy vést ke skutečné revoluci, schopné přebudovat samotné základy národní existence, se následně redukuje na otázku, je li španělský proletariát schopen vzít do svých rukou řízení života národa. Jiný aspirant na tuto úlohu ve španělském národě neexistuje. Mezitím nám historická zkušenost Ruska, země se zaostalým zemědělstvím opředeným sítěmi polofeudálních vztahů, stačila dostatečně názorně ukázat specifickou váhu velkým průmyslem sjednoceného proletariátu.
Pravda, španělští pracující se již účastnili bojů v revolucích XIX. století, ale vždy pod otěžemi buržoazie, vždy až v druhé řadě, jako pomocná síla. Samostatná revoluční úloha dělnictva se posiluje během první čtvrtiny XX. století. Povstání v Barceloně v roce 1909 ukázalo, jaké síly se skrývají v mladém proletariátu Katalánska. Nesčetné stávky, přecházející do přímých povstání vznikaly i v jiných částech země. V roce 1912 propukla stávka pracovníků na železnici. Průmyslové oblasti se staly územím statečných proletářských bojů. Španělští dělníci se zcela osvobodili od rutiny, objevili schopnost rychle reagovat na události a mobilizovat své řady i odvahu v útoku.
První poválečné roky, přesněji první roky po ruské revoluci (1917 – 1920) byly pro španělský proletariát léty velkých bojů. Rok 1917 byl svědkem všeobecné revoluční stávky. Její porážka, jakož i porážky řady následujících hnutí, připravily podmínky pro diktaturu Primo de Rivery. Když její pád znovu v celé šíři nastolil otázku dalšího osudu španělského lidu: když vystrašené intriky starých klik a zoufalá snaha maloburžoazních radikálů jasně dokázali, že z této strany nelze očekávat záchranu, dělnictvo řadou smělých stávkových akcí zvolalo na lid: jsme tady!
„Levicoví” evropští buržoazní novináři s nároky na vědeckost a hned za nimi i sociální demokraté filozofují na téma, že se Španělsko jednoduše chystá zopakovat Velkou francouzskou revoluci se zpožděním málem sto padesáti let. Diskutovat s těmito lidmi o revoluci – to je to stejné, jako hádat se se slepým o barvách. Při vší své zaostalosti je Španělsko velice vzdálené Francii XVIII. století. Velké průmyslové podniky, 16.000 km železnic, 50.000 kilometrů telegrafu jsou podstatně důležitějšími faktory revoluce než historické vzpomínky.
Při pokusu učinit krok vpřed, říká známý anglický týdeník „The Economist” o španělských událostech: „Působí zde spíš vliv Paříže let 48 a 71 než vliv Moskvy v roce 1917.” Ale Paříž roku 71 je krokem od roku 48 k roku 1917. Proto toto srovnání nemá žádný význam.
Nepoměrně seriozněji a hlouběji psal L. Tarquin v „La Lutte de Classes” v loňském roce „(Španělský) proletariát opírající se o rolnické masy, je jedinou silou schopnou uchopit moc.” Při tom perspektiva je popsaná takto: „Revoluce musí vést k diktatuře proletariátu, která by provedla buržoazní revoluci a otevřela by cestu socialistické přestavbě.” Tak a pouze tak se dá nyní stavět otázka!
Nyní je oficiálním heslem boje republika. Mezi tím budou rozmach revoluce tlačit nejen konzervativní a liberální, ale i republikánská křídla vládnoucích tříd pod prapory monarchie. V době revolučních událostí roku 1854 Canovas del Castillo psal: „Bojujeme za zachování trůnu, ale bez kamarily, která ho hanobí.” Nyní tuto velikou myšlenku rozvíjí pánové Romanones a další. Jak kdyby monarchie vůbec mohla existovat bez kamarily, tím více ve Španělsku. Není samozřejmě vyloučena taková shoda okolností, za nichž mohou být třídy vlastníků přinuceny obětovat monarchii, aby se sami zachránily (příklad: Německo!). Přesto je úplně možné, že se madridská monarchie, třeba i s modřinami pod očima, udrží až do diktatury proletariátu.
Je samozřejmé, že heslo republika je i heslem proletariátu. No pro něj nejde o pouhou záměnu krále prezidentem, ale o radikální očistu celé společnosti od feudálního smetí. Tady se na první místo dostává agrární otázka.
Vztahy na španělském venkově jsou obrazem polofeudálního vykořisťování. Bída rolníků, zvláště v Andalusii a Kastilii, útisk statkářů, úřadů i kaciků[2] už nejednou postrkovali zemědělské dělníky a rolnickou chudinu na cestu otevřené bouře. Znamená to však, že je ve Španělsku možné, třeba i prostřednictvím revoluce, očistit buržoazní vztahy od vztahů feudálních? Ne, znamená to pouze to, že ve španělských podmínkách nemůže kapitalizmus vykořisťovat rolnictvo jinak než v polofeudální formě. Namířit zbraně revoluce proti přežitkům španělského středověku znamená namířit je proti samotným kořenům buržoazního státu.
Aby bylo možné vytrhnout rolnictví z lokální omezenosti a reakčních vlivů, potřebuje proletariát jasný revoluční demokratický program. Nedostatek půdy a vody, útisk pachtovného, vyhrocují otázku vyvlastnění soukromovlastnické půdy ve prospěch rolnické chudiny. Fiskální zatížení, neúnosný státní dluh, byrokratická nehospodárnost a africká dobrodružství vytyčují otázku levné vlády, která nemůže být zajištěna majiteli latifundií, ani bankéři a průmyslníky či otitulovanými liberály, ale jen pracujícími.
Panování kléru a církevního bohatství staví do popředí demokratický úkol: oddělit církev od státu a odzbrojit jí předáním jejího bohatství lidu. Tato důrazná opatření podpoří I nejpověrčivější vrstvy rolnictva pokud se ujistí, že rozpočtové částky, které doposud odcházeli církvi, jakož i bohatství samotné církve, se v důsledku sekularizace nedostanou do kapes volnomyšlenkářských liberálů, ale půjdou na obrodu vyčerpaného rolnického hospodářství.
Separatistické tendence vytyčují před revolucí demokratický úkol národního sebeurčení. Projevy těchto tendencí se vyhrotily za období diktatury. Ale zatímco „separatizmus” katalánské buržoazie je pouze zbraní v její hře s madridskou vládou proti katalánskému a španělskému lidu je separatizmus dělníků a rolníků pláštíkem jejich sociální nespokojenosti. Tyto dva druhy separatizmu je zapotřebí přísně odlišovat. Proto, a zejména proto, aby bylo možné oddělit národnostně utiskované dělníky a rolníky od jejich buržoazie, musí proletářský předvoj v otázce národního sebeurčení zaujmout co nejodvážnější a nejdůvěryhodnější stanovisko. Dělníci budou beze zbytku a důsledné hájit právo Katalánců a Basků žít samostatným hospodářským životem, jestliže by se většina těchto národů vyslovila pro úplné oddělení. To však neznamená, že vyspělí dělníci budou pobízet Katalánce a Basky k osamostatnění. Naopak, z hlediska hospodářství a kultury by ekonomická jednota země se širokou autonomií národnostních oblastí byla pro dělníky a rolníky výhodnější.
Zdaleka není vyloučen pokus monarchie předejít s pomocí nové vojenské diktatury dalšímu rozvoji revoluce. Co však je vyloučeno, to je vážný a dlouhodobý úspěch takového pokusu. Lekce Primo de Rivery je ještě příliš čerstvá. Cíle nové diktatury by musely dolehnout na nevyhojené jizvy po té předchozí. Pokud se dá soudit podle telegramů, král by ani nebyl proti tomu zkusit to, nervózně hledá vhodného kandidáta, ale nenachází dobrovolníky. Jedno je jasné, neúspěch nové vojenské diktatury by monarchii a jejímu živému nositeli přišel draho a revoluce by dostala nový silný impulz. “Faites vos jeux, messieurs!”[3] mohou vrchnosti říci dělníci.
Je možné očekávat, že španělská revoluce překročí období parlamentarizmu? Teoreticky to není vyloučené. Je možné si představit, že revoluční hnutí dosáhne za krátkou dobu takové síly, která neponechá vládnoucím třídám ani čas ani prostor pro parlamentarizmus. Ovšem taková perspektiva je málo pravděpodobná. Španělský proletariát, bez ohledu na jeho prvotřídní bojové vlastnosti, nemá doposud ani uznávanou revoluční stranu ani návyky organizace sovětů. Navíc v málopočetných komunistických radách neexistuje jednota. Neexistuje jasný a všemi uznávaný program činnosti. A zatím je otázka kortesů již na programu dne. Za těchto podmínek je nutné předpokládat, že revoluce bude muset projít stadiem parlamentarizmu.
To však vůbec nevylučuje taktiku bojkotu ve vztahu k fiktivním Berengerovym kortesům, tak jak Rusové úspěšně bojkotovali v roce 1905 Bulyginovu dumu a přivedli ji k pádu. Dílčí taktická otázka bojkotu musí být řešena na základě vzájemného poměru sil v konkrétní etapě revoluce. Ale i v případě bojkotu Berngerovych kortesů by pokrokoví dělníci museli proti nim vytyčit heslo revolučních ústavodárných kortesů. Musíme nemilosrdně odhalovat šarlatánsky charakter hesla ústavodárných kortesů v ústech „levičácké” buržoazie, která ve skutečnosti chce kompromisní kortesy z milosti krále a Berengera, jako handl se starými vládnoucími a privilegovanými klikami. Skutečné Ústavodárné shromáždění může být vytvořené pouze revoluční vládou v důsledku vítězného povstání dělníků, vojáků a rolníků. Můžeme a musíme proti kompromisním kortesům stavět revoluční kortesy, ale podle našeho mínění, by v dané etapě nebylo správné opouštět heslo revolučních kortesů.
Stavět kurz k diktatuře proletariátu proti úkolům a heslům revoluční demokracie (republika, pozemkový převrat, oddělení církve od státu, konfiskace církevních majetků, národní sebeurčení, revoluční ústavodárné shromáždění) by bylo nejubožejším a bezduchým doktrinářstvím. Předtím, než lidové masy mohou vybojovat moc, musí se sjednotit kolem vůdčí proletářské strany. Boj za demokratické zastoupení jakož i účast v kortesech v jedné či druhé etapě revoluce, mohou při řešení této úlohy významně spolupůsobit.
Heslo ozbrojení dělníků a rolníků (vytvoření dělnické a rolnické milice) musí během boje získávat stále větší význam. Ale v této etapě musí být i toto heslo úzce spojeno s otázkami obrany dělnických a rolnických organizací, pozemkového převratu, zajištění svobodných voleb a záštity lidu od reakčních pronunciamento.
Radikální program sociálního zákonodárství, zejména pojištění nezaměstnaných, převedení daňové zátěže na majetné třídy, všeobecné bezplatné vzdělání – všechna tato a podobná opatření, které sami o sobě ještě nevycházejí za rámec buržoazní společnosti, musí být napsané na praporu proletářské strany.
Ovšem současně s tím, musí být už nyní vytyčovány požadavky přechodného charakteru: znárodnění železnic, které jsou ve Španělsku stále soukromé, znárodnění nerostného bohatství, znárodnění bank, dělnická kontrola v průmyslu, a konečně, státní řízení hospodářství. Všechny tyto požadavky jsou spojeny s přechodem od buržoazního režimu k proletářskému, připravují tento přechod, aby se poté, po znárodnění bank a průmyslu, rozpustily v systému opatření plánovitého hospodářství připravujících socialistickou společnost.
Pouze pedanti mohou vidět rozpor v kombinaci demokratických hesel s hesly přechodnými i ryze socialistickými. Kombinovaný program tohoto druhu zrcadlící rozporuplný vývoj historické společnosti nevyhnutelně vyplývá z různorodosti úkolů, které jsou dědictvím minulosti. Převést všechny rozpory a úkoly na společného jmenovatele: diktaturu proletariátu je operace nezbytná ale naprosto nedostatečná. Dokonce, i kdybychom předběhli a předpokládali, že si proletářský předvoj již ujasnil, že pouze diktatura proletariátu může zachránit Španělsko od dalšího zahnívání, zůstane plně v platnost přípravný úkol: sjednotit kolem předvoje nesourodé vrstvy dělnické třídy a ještě různorodější masy pracujících venkova. Stavět holé heslo diktatury proletariátu proti historicky podmíněným úkolům, které nyní ženou masy k povstání, by znamenalo nahradit Marxovo pojetí sociální revoluce bakuninským. Byl by to nejjistější způsob jak zahubit revoluci.
Netřeba zdůrazňovat, že v žádném případě není úkolem demokratických hesel sblížení proletariátu s republikánskou buržoazií. Naopak, vytvářejí půdu pro vítězný boj proti buržoaznímu levičáctví, protože umožňují na každém kroku odhalovat jeho antidemokratický charakter. Čím směleji, rozhodněji a nemilosrdněji bude proletářský předvoj bojovat za demokratická hesla, tím dříve ovládne masy a vyrve půdu pod nohami buržoazních republikánů a socialistických reformistů, tým jistěji se jejich nejlepší části přimknou k nám, tím dříve se demokratická republika ve vědomí mas identifikuje s dělnickou republikou.
Aby se správně pochopená teoretická poučka změnila na živý historický fakt, musí tato poučka projít vědomím mas na základě jejich zkušenosti, jejích potřeb a požadavků. Proto je zapotřebí, bez zdržování se detaily, bez rozptylování pozornosti mas, zhustit program revoluce do malého počtu jasných a jednoduchých hesel a nahrazovat je v závislosti na dynamice boje. A v tom spočívá revoluční politika.
Podle předpokladu, vedení Kominterny začalo tím, že přehlédlo španělské události. Manuilskij, „vůdce” latinských stran, ještě před nedávnem prohlašoval španělské události za nehodny pozornosti. To tak! Tito lidé v roce 1928 oznamovali ve Francii předvečer proletářského převratu. Poté, co tak dlouho zdobili svoji svatební muzikou pohřeb, nemohli uvítat svatbu pohřebním pochodem. Konat jinak by pro ně znamenalo zradit sami sebe. Když se i přesto ukázalo, že se události ve Španělsku, které kalendář „třetího období” nepředvídal, dále rozvíjejí, vůdcové Kominterny se jednoduše odmlčeli: to je v každém případě opatrnější. Ale prosincové události další mlčení znemožnily. Tehdy přece jen, v přísném souladu s tradicí, vůdce latinských stran učinil obrat o 180 stupňů: máme na mysli článek v „Pravdě” ze 17. prosince.
Berengerova diktatura, stejně jako diktatura Primo de Rivery, jsou v tomto článku prohlášeny za „fašistický režim.” Mussolini, Mateoti, Primo de Rivera, Mac Donald, Čankajšek, Berenger, Dan – to vše jsou druhy fašizmu. Jednou je k dispozici slovo, tak proč přemýšlet. Pro úplnost ještě zbývá do této řady doplnit „fašistický” režim abesinského neguše. O španělském proletariátu „Pravda” sděluje, že nejen že „stále rychleji přijímá program a hesla španělské komunistické strany,” ale že si již „uvědomil svoji roli hegemona v revoluci.” Současně oficiální telegramy z Paříže informují o rolnických sovětech ve Španělsku. Je známo, že sovětský systém pod stalinským vedením, přebírají a realizují především rolníci (Čína!). Jestliže si proletariát již „uvědomil svoji roli hegemona” a rolníci začali vytvářet sověty, to vše pod vedením oficiální komunistické strany, pak je vítězství španělské revoluce nutno považovat za zajištěné, -- minimálně do té chvíle, než budou madridští „vykonavatelé” obviněni Stalinem a Manuilským z nesprávné aplikace generální linie, která se na stránkách „Pravdy” znovu projevuje jako generální ignorantství a generální lehkomyslnost. Až do morku kostí nakaženi svoji politikou, nejsou tito „vůdcové” schopni něčemu se ještě naučit!
Ve skutečnosti, bez ohledu na velký rozmach boje, subjektivní faktory revoluce, -- strana, organizace mas, hesla, -- mimořádně zaostávají za úkoly hnutí, -- a v zaostávání spočívá dnes hlavní nebezpečí.
Napůl živelný výbuch stávek vedoucích k obětem a porážkám nebo končících nerozhodně, je úplně nevyhnutelnou etapou revoluce, obdobím probouzení mas, jejich mobilizace a zapojení do boje. Hnutí se přece neúčastní dělnická smetánka, ale celá její masa. Stávkují dělníci ze závodů, ale také řemeslníci, řidiči i pekaři, stavební dělníci, dělníci ze závlah a konečně zemědělští dělníci. Veteráni si protahují údy, nováčci se učí. Prostřednictvím těchto stávek se třída začíná cítit třídou.
Ovšem to, co v dané etapě tvoří sílu hnutí – jeho živelnost – se může později stát zdrojem jeho slabosti. Připustit, že hnutí i v budoucnosti zůstane odkázáno samo na sebe, bez jasného programu, bez vlastního vedení, by znamenalo připustit perspektivu beznaděje. Vždyť se přece nejedná o nic jiného než o vybojování moci. I ty nejbouřlivější stávky – a izolované tím víc – tento úkol neřeší. Jestliže proletariát už v nejbližších měsících v průběhu bojů nepocítí, že se jemu samému ujasňují jeho úkoly a metody, že se jeho řady stmelují a sílí, pak v jeho středu nevyhnutelně začne rozklad. Nejširší vrstvy, poprvé zvednuté současným pohybem, by opět upadly do pasivity. V předvoji by se úměrně tomu, jak by ztrácel půdu pod nohama, začaly obnovovat nálady k partyzánskému působení, všeobecně k avanturizmu. Ani rolnictvo, ani městská chudina, by v takovém případě nenašly autoritativní vedení. Probuzené naděje by se brzo změnily v rozčarování a v zuřivost. Ve Španělsku by se vytvořila situace do značné míry opakující situaci Itálie po podzimu roku 1920. Jestliže diktatura Primo de Rivery nebyla fašistickou, ale typicky španělskou diktaturou vojenské kliky, opírající se o určité části majetných tříd, to za výše uvedených podmínek – pasivitě a vyčkávání revoluční strany a živelnosti masového hnutí – by ve Španělsku mohla vzniknout živná půda pro skutečný fašizmus. Velkoburžoazie by mohla ovládnout z rovnováhy vyvedené, rozčarované a zoufalé maloburžoazní masy a nasměrovat jejich rozhořčeni proti proletariátu. Je jasné, že dnes je k tomu ještě daleko. Ale čas ztrácet nelze.
Jestliže i na minutu připustíme, že revoluční hnutí vedené levým křídlem buržoazie, -- důstojníky, studenty, republikány, -- může dosáhnout vítězství, nakonec by se sterilita tohoto vítězství ukázala ekvivalentem porážky. Jak již bylo řečeno, španělští republikáni zůstávají plně na bázi dnešních vlastnických vztahů. Nelze od nich očekávat ani vyvlastnění velkých půdních majetků, ani likvidaci privilegovaného postavení katolické církve, ani radikální očistu Augiášových chlévů úřednické a vojenské byrokracie. Monarchistickou kamarilu by jednoduše nahradila kamarila republikánská a my bychom měli nové vydání krátkodobé a neplodné republiky let 1873 – 1874.
Skutečnost, že se socialističtí vůdcové táhnou jako ocásek republikánských vůdců, plně odpovídá stavu věcí. Včera sociální demokracie pravým ramenem sousedila s Primo de Riverou. Dnes levým ramenem sousedí s republikány. Nejvyšším cílem socialistů, kteří nemají a ani nemohou mít vlastní politiku, je účast v solidní buržoazní vládě. Za této podmínky by v nejhorším případě neodmítli ani smíření s monarchií.
Ale pravé křídlo anarchosyndikalistů také není nijak pojištěno proti stejné cestě: v tomto smyslu jsou prosincové události velkou zkušeností a krutým varováním. Národní konfederace práce kolem sebe soustřeďuje bezesporu nejbojovnější části proletariátu. Výběr zde probíhal po dobu mnoha let. Upevňování této konfederace, její proměna na politickou organizaci mas, je přímou povinností každého pokrokového dělníka a především komunisty. Lze tomu napomáhat i činností uvnitř reformních syndikátů, kde je zapotřebí neúnavně odhalovat zrady jejich vůdců a vyzývat dělníky ke sjednocení v rámci jediné syndikální konfederace. Revoluční podmínky budou takové práci mimořádně nápomocné.
Ale současně si nemůžeme dělat žádné iluze o osudu anarchosyndikalizmu jako doktríny a revoluční metody. Tím, že nemá revoluční program a nechápe úlohu strany, anarchosyndikalizmus odzbrojuje proletariát. Anarchisté „odmítají” politiku tak dlouho, pokud je tato nechytne pod krkem: tehdy uvolňují místo politice nepřátelské třídy. Tak tomu bylo v prosinci.
Kdyby socialistická strana získala během revoluce vedoucí pozici mezi proletariátem, byla by schopna pouze jednoho: odevzdat moc, kterou vybojovala revoluce, do díravých rukou republikánského křídla, z kterých by poté moc automaticky přešla k jejím nynějším držitelům. Velký porod by skončil potratem.
Co se týká anarchosyndikalistů, mohli by se octnout v čele revoluce pouze v případě, kdyby se zřekli svých anarchistických předsudků. Je naši povinností pomoct jim v tom. Ve skutečnosti je potřebné předpokládat, že část syndikalistických vůdců přejde k socialistům nebo bude revolucí odsunuta bokem, skuteční revolucionáři budou s námi; masy se připojí ke komunistům, jakož i většina socialistických dělníků.
V tom, že se masy rychle učí, spočívá výhoda revolučních situací. Evoluce mas bude nevyhnutelně vyvolávat rozvrstvení a rozbroje nejen mezi socialisty, ale i mezi syndikalisty. Praktické dohody se syndikalisty jsou během revoluce nevyhnutné. Tyto dohody budeme loajálně dodržovat. Ale zaručeně smrtelným by bylo zanášet do těchto dohod prvky dvojsmyslnosti, zatajování a falše. Dokonce i ve dnech a hodinách, kdy se komunističtí dělníci musí rvát bok po boku s dělníky syndikalisty, nelze bourat principiální přehradu, zatajovat různost názorů nebo oslabovat kritiku principiálně lživého stanoviska spojence. Pouze za této podmínky bude zajištěn postupný rozvoj revoluce.
Do jaké míry se snaží proletariát o jednotné akce, dokazuje 15. prosinec, kdy se dělníci současně zvedli nejenom ve velkých městech, ale i druhořadých obcích. Využili signálu republikánů, protože nemají vlastního, dostatečně hlasitého signalizátora. Porážka zjevné nevyvolala ani náznak ochabnutí. Masa chápe vlastní vystoupení jako zkoušku, jako školu, jako přípravu. To je nanejvýš nápadný rys revolučního vzepětí.
Aby se mohl vydat na velkou cestu, potřebuje proletariát už nyní organizaci, tyčící se nad vším dnešním politickým, národnostním a profesionálním dělením v řadách proletariátu, a odpovídající stavu současného revolučního boje. Takovou organizací, demokraticky zvolenou dělníky ze závodů, továren, dolů, obchodních podniků, železniční a námořní dopravy, proletáři měst a vesnic, může být pouze sovět. Epigoni, tím že v myslích vyvolali předsudek, že se sověty vytváří pouze pro potřeby ozbrojeného povstání a to pouze v jeho předvečer, způsobili revolučnímu hnutí na celém světě velikou škodu. Ve skutečnosti jsou sověty vytvářeny tehdy, kdy se v revolučním hnutí dělnických mas, i když ještě vzdáleném od ozbrojeného povstání, zrodí potřeba široké autoritativní organizace, schopné vést ekonomické a politické bitvy zachvacující současně různé podniky a různé profese. Pouze za podmínky, že se sověty včlení do dělnické třídy ještě během přípravné etapy revoluce, budou schopny sehrát vůdčí roli ve chvíli bezprostředního boje o moc. Je pravda, že slovo „sověty” získalo nyní, po třiceti letech existence sovětského režimu, do značné míry jiný smysl než jaký mělo v roce 1905 nebo počátkem roku 1917, kdy sověty nevznikaly jako orgány moci, ale pouze jako bojové organizace dělnické třídy. Slovo junta, úzce spojené s celou španělskou revoluční historií, nejlépe vystihuje tentýž smysl. Na programu dne ve Španělsku je tvorba dělnických junt.
Za nynějšího stavu proletariátu předpokládá vytváření junt, že v nich budou přítomni komunisté, anarchosyndikalisté, sociální demokraté i bezpartijní předáci stávkového boje. Do jaké míry se dá počítat s účastí anarchosyndikalistů a sociálních demokratů v sovětech? To se ze strany nedá předpovědět. Jestliže komunisté dokážou s nezbytným důrazem vytyčit problém dělnických junt, potom rozmach hnutí bezpochyby přiměje mnohé syndikalisty a snad i část socialistů zajít dál než chtějí.
Pokud bude existovat tlak mas, mohou a musí se praktické otázky vytváření sovětů, způsob zastupování, termín a způsob voleb atd. stát předmětem dohody nejenom všech komunistických frakcí mezi sebou ale i s těmi syndikalisty a socialisty, kteří budou souhlasit s vytvořením junt. Je jasné, že komunisté musí ve všech fázích boje vystupovat se svým rozvinutým praporem.
Navzdory nejnovější teorii stalinizmu, do doby uchopení moci proletariátem asi sotva vzniknou rolnické junty jako volební organizace, přinejmenším ne v hojnějším počtu. V přípravném období se budou na venkově rozvíjet spíše jiné formy organizace založené ne na volitelnosti, ale na osobním výběru: rolnické svazy, výbory vesnické chudiny, komunistické buňky, profesionální svaz zemědělských dělníků a jiné. Ovšem propagace hesla rolnických junt na základě revolučního agrárního programu může být na program dne zařazena již dnes.
Velice důležitá je správná realizace hesla o juntách vojáků. Podle samotného charakteru vojenské organizace mohou junty vojáků vznikat až v poslední etapě revoluční krize, kdy státní moc ztrácí kontrolu nad armádou. V přípravné etapě se jedná o organizace uzavřeného charakteru, o skupiny revolučních vojáků, o stranické buňky a v mnoha případech o osobní styky dělníků s jednotlivými vojáky.
Republikánské povstání v roce 1930 bude bezpochyby v historii zapsáno jako předěl mezi dvěma etapami revolučního boje. Je pravdou, že v zájmu jednotného vystoupení, navázalo levé křídlo republikánů spojení s vůdci dělnických organizací. Bezbranní dělníci měli hrát roli sboru koryfejům republikánů. Tohoto cíle bylo dosaženo – natolik, aby byla jednou provždy zjištěna neslučitelnost důstojnického spiknutí s revoluční stávkou. Proti vojenskému spiknutí, které postavilo jeden druh zbraně proti druhému, našla vláda dostatek sil v samotné armádě. A stávka, která byla zbavena samostatného cíle a vlastního vedení, musela zajít na úbytě v okamžiku, kdy bylo vojenské povstání potlačeno.
Revoluční úloha armády, ne jako nástroje důstojnických experimentů, ale jako ozbrojené části lidu, bude konec konců určena úlohou dělnických a rolnických mas v průběhu boje. Aby mohla revoluční stávka zvítězit, musí dovést věc až ke konfrontaci dělníků s armádou. Ať jsou jakkoliv důležité čistě vojenské prvky takové srážky převládá v ní politika. Masu vojáků armády lze získat pouze jasnou formulací sociálních úkolů převratu. Ale zejména sociální úkoly lekají důstojnictvo. Je přirozené, jestliže proletářští revolucionáři již nyní soustřeďují pozornost na vojáky, když v plucích vytvářejí buňky uvědomělých a odvážných revolucionářů. Komunistická činnost v armádě, politicky podřízena činnosti mezi proletariátem a rolnictvem, se může rozvíjet pouze na základě jasného programu. Když nastane rozhodující chvíle, musí dělníci masovým rozsahem a sílou svého útoku přitáhnout velkou část armády na stranu lidu, nebo alespoň ji neutralizovat. Tato široká revoluční formulace otázky nevylučuje, v období těsně předcházejícím všeobecné stávce a povstání, vojenské „spiknutí” pokrokových vojáků a důstojníků sympatizujících s proletářskou revolucí. Ale takovéto „spiknutí” nemá nic společného s pronunciamentem: jeho úkol má pomocný charakter a spočívá v zabezpečení vítězství proletářského povstání.
K úspěšnému řešení všech těchto úkolů jsou nutné tři podmínky: strana, znovu strana, a ještě jednou strana.
Jak se vyvinou vztahy různých dnešních komunistických organizací a skupin a jaký bude jejich budoucí osud, se z vnějšího pohledu dá těžko posuzovat. Zkušenost ukáže. Velké události bezchybně prověřují ideje, organizace i lidi. Jestliže vedení Kominterny nebude schopno navrhnout španělským pracujícím nic mimo falešné politiky, aparátnického komandování a rozkolu, pak skutečná španělská komunistická strana vznikne a zocelí se mimo oficiálního rámce Komunistické Internacionály. Tak či jinak, ale strana musí být vytvořena. Musí být jediná a centralizována.
Dělnická třída nemůže v žádném případě budovat svoji politickou stranu na federalistických principech. Komunistická strana – není předobrazem budoucího státního zřízení Španělska, ale ocelovou pákou ke svržení existujícího řádu. Nemůže být organizovaná jinak než na principech demokratického centralizmu.
Proletářská junta se stane tou širokou arénou, ve které se každá strana a každá skupina podrobí zkoušce a prověrce před očima širokých mas. Komunisté, proti koaliční praxi socialistů a části syndikalistů s buržoazií, postaví heslo jediné fronty pracujících. Pouze sjednocená revoluční fronta dá proletariátu možnost získat si nezbytnou důvěru utiskovaných mas venkova i města. Realizace jednotné fronty je myslitelná pouze pod praporem komunizmu. Junta potřebuje vedoucí stranu. Bez pevného vedení by zůstala prázdnou organizační formou a nevyhnutně by se stala závislou na buržoazii.
Tím pádem jsou na španělské komunisty kladené grandiózní historické úkoly. Pokrokoví pracující všech zemí budou s vřelou pozorností sledovat průběh velkého revolučního dramatu, které od nich bude dříve nebo později vyžadovat nejen účast ale i pomoc. Budeme připraveni!
L. Trockij
24. leden 1931, Prinkipo
1. povstání, vzpoura (it. pozn. překl.)
2. cacique, krajský, oblastní náčelník (šp. pozn. překl.)
3. Pánové, vaše sázky! (fr., pozn. překl.)