Lev Trockij
(listopad 1935)Jak Stalin porazil opozici?
Napsáno: 12. listopadu 1935
Vyšlo v: Bulletin Opozice č. 46 (prosinec 1935)
Online Version: Marxistický Internetový Archív (marxists.org) 2010;
Překlad: Lenka Světlá (z ruské verze, která vyšla v Bulletinu Opozice č. 46)
Převod do HTML: Karol Bóna
Otázky položené v dopise soudruha Zellera[1] jsou zajímavé nejen pro dějiny, ale také pro současnost. Není neobvyklé se s nimi setkat v politické literatuře tak často jako v osobním rozhovoru, i když v rozdílných formách, především osobní. "Jak a proč jste ztratil moc?" "Jak se Stalin zmocnil aparátu?" "Co tvoří Stalinovu sílu?"
Otázka vnitřních zákonů revoluce a kontrarevoluce je pokládána vždy a všude čistě osobním způsobem, jako kdyby šlo o partii šachu nebo nějaké sportovní klání a ne hluboké konflikty a změny společenského charakteru. V tomto kontextu se mnoho pseudomarxistů vůbec neliší od vulgárních demokratů, kteří používají kritéria parlamentní lobby tváří v tvář velkých lidových hnutí.
Každý, kdo alespoň trochu chápe dějiny, ví, že každá revoluce vyvolala následnou kontrarevoluci, která samozřejmě nikdy neuvrhla národ zcela zpět na výchozí bod v ekonomické rovině, ale vždy si od lidu vzala značnou část, někdy lví podíl, jeho politických výdobytků. A první obětí reakční vlny je všeobecně ta vrstva revolucionářů, která stála v čele mas v prvním období revoluce, v období ofenzívy, v "heroickém" období. Toto obecné historické pozorování by nás mělo vést k myšlence, že ona věc není jednoduchou otázkou schopností, prohnanosti nebo umění jednoto či dvou jedinců, ale nesrovnatelně hlubších příčin.
Marxisté, na rozdíl od povrchních fatalistů (typu Leona Bluma[2], Paula Faurea[3], atd.) nepopírají úlohu jednotlivce, jeho iniciativy, jeho odvahy ve společenském boji. Na rozdíl od idealistů však marxisté vědí, že vědomí je v poslední instanci určováno bytím. Úloha vedení v revoluci je nesmírná. Bez správného vedení proletariát nemůže zvítězit. Ani to nejlepší vedení však nemůže podnítit revoluci, pokud k tomu nemá objektivní podmínky. Mezi nejlepší vlastnosti proletářského vedení se musí počítat schopnost rozlišit chvíli, kdy člověk může útočit a kdy je potřeba se stáhnout. Byla to tato schopnost, co tvořilo hlavní sílu Lenina.[4]
Úspěch nebo selhání boje Levé opozice proti byrokracii do jisté míry přirozeně závisely na kvalitách vůdců obou táborů. Předtím, než začneme mluvit o těchto kvalitách, bychom však měli jasně chápat povahu samotných válečných táborů, neboť nejlepší vůdce jednoho tábora by mohl být zcela bezcenný pro druhý tábor a naopak. Otázka - velmi obvyklá (a velmi naivní) - "Proč Trockij tehdy nepoužil nepoužil proti Stalinovi vojenský aparát?" je nejjasnějším důkazem na světě, že tazatel nedovede nebo nechce přemýšlet o obecných historických důvodech vítězství sovětské byrokracie nad revolučním předvojem proletariátu. Napsal jsem kdysi o těchto důvodech v několika knihách počínajíc mou autobiografií. Navrhuji shrnout nejdůležitější závěry v několika málo řádcích.
Nebyla to současná byrokracie, co zajistilo vítězství Říjnové revoluce, ale dělnické a rolnické masy pod bolševickým vedením. Byrokracie začala růst až po konečném vítězství a zvětšovala své řady nejen revolučními dělníky, ale i představiteli ostatních tříd (bývalí carští úředníci, důstojníci, buržoasní intelektuálové, atd.). Současná byrokracie ve své převážné většině byla v době Říjnové revoluce v buržoasním táboře (vezměme si například jen sovětské velvyslance Potěmkina[5], Majského[6], Trojanovského[7], Surice[8], Chinčuka[9] atd.). Ti ze současné byrokracie, kteří byli v říjnových dnech v bolševickém táboře, ve velké většině případů nehráli žádnou alespoň trochu významnou roli v přípravě nebo v provedení revoluce nebo v prvních letech po ní. To se týká především samotného Stalina. Co se týče současných mladých byrokratů, ti jsou vybíráni a vychováni těmi staršími, nejčastěji z jejich vlastních dětí. A je to Stalin, kdo se stal "šéfem" této nové kasty, která vyrostla po revoluci.
Dějiny odborového hnutí v každé zemi nejsou jen dějinami stávek a masových hnutí obecně; jsou také dějinami formování odborové byrokracie. Je dostatečně dobře známo, jakou ohromnou konzervativní sílu byla tato byrokracie schopná získat a s jakým neomylným citem si vybírá své "geniální" vůdce a formuje je podle svých potřeb: Gompers[10], Green[11], Legien[12], Leipart[13], Jouhaux[14], Citrine[15], atd. Jestliže Jouhaux zatím úspěšně hájí svoji pozici proti útokům zleva, neděje se tak, protože je velký stratég (i když stojí nepochybně nad svými byrokratickými kolegy: nadarmo nezaujímá první místo v jejich středu), ale protože celý jeho aparát každý den a každou hodinu usilovně bojuje za svoji existenci, kolektivně vybírá nejlepší metody boje, myslí za Jouhauxe a vnuká mu nezbytná rozhodnutí. To vše ale vůbec neznamená, že je Jouhaux nezničitelný. Při prudké změně situace - na stranu revoluce či fašismu - ztratí celý odborový aparát najednou svou sebejistotu, jeho chytré manévry se ukáží být bezmocnými a sám Jouhaux nebude vzbuzovat přesvědčivý, ale ubohý dojem. Vzpomeňme třeba, jakými opovrženíhodnými ubožáky se stali mocní a nafoukaní vůdci německých odborů - v roce 1918, kdy se proti jejich vůli rozvinula revoluce, i v roce 1932, kdy nastupoval Hitler.
Na těchto příkladech jsou vidět silné a slabé stránky byrokracie. Vyrůstá z hnutí mas v prvním, hrdinském období boje. Ale když se zdvihne nad masy a vyřeší mezitím svou vlastní "sociální otázku" (zabezpečení existence, vlivu, početnosti atd.), snaží se byrokracie udržovat masy v nehybnosti. Proč riskovat? Vždyť má co ztratit. Největší rozkvět vlivu a blahobytu reformistické byrokracie nastává v epoše kapitalistické prosperity a poměrné pasivity mas pracujících. Když je však tato pasivita narušena zprava nebo zleva, je s byrokratickou nádherou konec. Její dovednost a chytrost se mění v hloupost a bezmocnost. Povaha "vůdců" odpovídá povaze oné třídy (nebo vrstvy), kterou vedou, a objektivní situaci, skrze kterou daná třída (vrstva) prochází.
Sovětská byrokracie je nesrovnatelně mohutnější než reformistická byrokracie všech kapitalistických zemí dohromady, jelikož má v rukou vládní moc a všechny s ní svázané výhody a privilegia. Pravda, sovětská byrokracie vyrostla z vítězné proletářské revoluce. Bylo by však velmi naivní idealizovat si kvůli tomu samotnou byrokracii. V chudé zemi - a SSSR je i nyní ještě velmi chudá země - kde jsou samostatný pokoj, dostatečná strava a oděv ještě dostupné jen nevelké menšině obyvatelstva - v takové zemi jsou miliony byrokratů, velkých i malých, snažících se především vyřešit svoji vlastní "sociální otázku", tj. zabezpečit si vlastní blahobyt. Z toho plyne velký egoismus a konzervatismus byrokracie, její strach z nespokojenosti mas, její nenávist vůči kritice, její zuřivá vytrvalost v dušení jakéhokoli svobodného myšlení, a konečně její licoměrně nábožné klanění se "vůdci", který ji ztělesňuje a chrání její neomezené panství a její privilegia. To vše dohromady také tvoří obsah boje proti "trockismu".
Zcela nepochybná a velmi významná je skutečnost, že se sovětská byrokracie stávala tím mocnější, čím větší rány dopadaly na světovou dělnickou třídu. Porážky revolučních hnutí v Evropě a v Asii postupně podlomily víru sovětských pracujících v mezinárodního spojence. Uvnitř země vládla celou dobu palčivá bída. Nejsmělejší a nejobětavější představitelé dělnické třídy buď zahynuli v občanské válce, nebo postoupili o několik stupňů výše a ve své většině se asimilovali v řadách byrokracie a ztratili revolučního ducha. Unavená strašným úsilím z revolučních let, ztrativší perspektivu, otrávená hořkostí mnohých zklamání, upadla široká masa do pasivity. Reakce tohoto druhu byla, jak už jsme řekli výše, pozorována po každé revoluci. Nesmírná historická přednost Říjnové revoluce, jako revoluce proletářské, spočívá v tom, že únavu a zklamání mas nevyužil třídní nepřítel v osobě buržoasie a šlechty, ale vrchní vrstva dělnické třídy samotné a s ní spojené přilehlé skupiny, které se včlenily do sovětské byrokracie.
Skuteční proletářští revolucionáři v SSSR nečerpali svoji sílu tolik z aparátu, jako z aktivity revolučních mas. Konkrétně Rudou armádu nevybudovali "aparátčíci" (v nejkritičtějších letech byl aparát ještě velmi slabý), ale kádry hrdinských dělníků, které pod vedením bolševiků kolem sebe stmelovali mladé rolníky a vedli je do boje. Úpadek revolučního hnutí, únava, porážky v Evropě a v Asii, zklamání mas pracujících musely nutně a bezprostředně oslabit pozici revolučních internacionalistů a naopak posílit pozici národně konzervativní byrokracie. Začíná nová kapitola revoluce. Vůdci z předcházejícího období se ocitají v opozici. Naopak konzervativní politici aparátu, kteří v revoluci hráli druhořadou úlohu, jsou vítěznou byrokracií pozvedáni do předních řad.
Co se týče vojenského aparátu, ten byl součástí celého byrokratického aparátu a svými vlastnostmi se od něj neodlišoval. Stačí říct, že v letech občanské války Rudá armáda pohltila desetitisíce bývalých carských důstojníků. 13. března 1919 řekl Lenin na schůzi v Petrohradě: "Když mi nedávno soudruh Trockij sdělil, že počet důstojníků v naší vojenské správě tvoří několik desítek tisíc, získal jsem konkrétní představu, v čem spočívá tajemství využití našeho nepřítele: jak přimět budovat komunismus ty, kteří byli jeho protivníky, jak budovat komunismus z cihel, které byly kapitalisty nahrnuty proti nám! Jiné cihly nemáme."[16] Tyto důstojnické a úřednické kádry plnily v prvních letech svou práci pod bezprostředním tlakem a dohledem předních dělníků. V ohni krutého boje nemohlo být ani řeči o privilegovaném postavení důstojnictva: samo toto slovo zmizelo ze slovníků. Avšak po dobytí vítězství a přechodu do mírového stavu se právě vojenský aparát snažil stát se tou nejvlivnější a nejprivilegovanější částí celého byrokratického aparátu. Opřít se o důstojnictvo pro dobytí moci by mohl jen ten, kdo by byl připraven vyjít vstříc jeho kastovním choutkám, tj. zajistit mu vysoké postavení, zavést šarže, řády, zkrátka ihned a najednou udělat to, co dělala stalinská byrokracie během posledních 10-12 let. Není žádných pochyb, že provedení vojenského převratu proti frakci Zinověva[17], Kameněva[18], Stalina a spol., by v ony dny nebyla žádná práce a dokonce by ani nebylo třeba krveprolití; ale výsledkem takového převratu by bylo urychlení tempa té samé byrokratizace a bonapartismu, proti kterým se dala levá opozice do boje.
Úkol bolševiků-leninistů ze samé jejich podstaty nespočíval v opření se o vojenskou byrokracii proti stranické, ale v opření se o proletářský předvoj a skrze něj - o lidové masy - a ve zkrocení veškeré byrokracie, v jejím očištění od cizorodých prvků, zajištění bdělé kontroly pracujících nad ní a převedení její politiky na kolej revolučního internacionalismu. Ale jak se v letech občanské války hladu a epidemií vyčerpal živý zdroj revoluční masové síly a byrokracie nesmírně vyrostla početně i v opovážlivosti, ukázali se proletářští revolucionáři slabší stranou. Pod praporem bolševiků-leninistů se, pravda, shromáždili desetitisíce nejlepších revolučních bojovníků, včetně vojáků. Přední pracující hleděli na opozici se sympatií. Tato sympatie však zůstávala pasivní; víra v to, že pomocí boje je možné vážně změnit situaci, u mas nebyla. Mezitím byrokracie tvrdila: "Opozice chce mezinárodní revoluci a připravuje se na to, že nás vtáhne do revoluční války. Dost bylo otřesů a běd. Máme právo na oddych. A ani nepotřebujeme žádné "permanentní revoluce". Sami vybudujeme socialistickou společnost. Dělníci, rolníci, spolehněte se na nás, vaše vůdce!" Tato národně konzervativní agitace, doprovázená doslova zuřivými, občas krajně reakčními pomluvami internacionalistů, těsně stmelila byrokracii, vojenskou i státní a bezpochyby našla odezvu u unavených a zaostalých dělnických a rolnických mas. Bolševický předvoj se tak octl v izolaci a byl po částech rozbit. V tom tkví veškeré tajemství vítězství thermidoriánské byrokracie.
Řeči o nějakých neobyčejných taktických nebo organizačních kvalitách Stalina představují samy o sobě mýtus, úmyslně vytvořený byrokracií SSSR a Kominterny a podchycený levými buržoasními inteligenty, kteří se nehledě na svůj individualismus ochotně klaní před úspěchem. Tito pánové se neznali k Leninovi a neuznávali jej, když pronásledován mezinárodní cháskou připravoval revoluci. Zato "uznali" Stalina, když taková úcta nepřináší nic, kromě potěšení a občas i přímých výhod.
Iniciativa v boji proti levé opozici vůbec nenáležela Stalinovi, ale Zinověvovi. Stalin nejprve váhal a vyčkával. Bylo by chybou si myslet, že Stalin měl od samého počátku určen nějaký strategický plán. Zkoumal půdu. Není pochyb, že ho revoluční marxistická kuratela tížila. Fakticky hledat prostší, národnější, "důvěryhodnější" politiku. Úspěch, který se na něj sesypal, byl překvapením především pro něj samého. Byl to úspěch nové vládnoucí vrstvy, revoluční aristokracie, která se snažila osvobodit od kontroly mas a potřebovala pevného a důvěryhodného soudce svých vnitřních záležitostí. Stalin, druhořadá osoba proletářské revoluce, se objevil jako nepopiratelný vůdce thermidoriánské byrokracie, jako první v jejím středu - ne víc.[19]
Italský fašistický nebo polofašistický spisovatel Malaparte[20] vydal knížku "Technika státního převratu", ve které rozvíjí názor, že "revoluční taktika Trockého", na rozdíl do strategie Lenina, může zajistit vítězství v jakékoli zemi a za jakýchkoli podmínek. Je těžké vymyslet hloupější teorii! Zatím se ti mudrci, kteří nás zpětně obviňují, že jsme v důsledku nerozhodnosti ztratili moc, staví v podstatě na Malaparteho stanovisko: myslí si, že existují nějaká zvláštní technická "tajemství", pomocí kterých je možné vydobýt nebo udržet revoluční moc, nezávisle na činnosti velkých objektivních faktorů: vítězství nebo porážek revoluce na západě a na východě, vzestupu nebo poklesu masového hnutí v zemi atd. Moc není cena, kterou dostane ten "nejobratnější". Moc je vztah mezi lidmi, v konečné instanci - mezi třídami. Správné vedení, jak již bylo řečeno, je významnou pákou úspěchu. To ale vůbec neznamená, že vedení může zajistit vítězství za jakýchkoli podmínek. Rozhoduje konec konců třídní boj a ty vnitřní posuny, které se dějí uvnitř bojujících mas.
Na otázku, jak by probíhal boj, pokud by Lenin zůstal naživu, však zajisté nelze odpovědět s matematickou přesností. Že Lenin byl nesmiřitelným nepřítelem chamtivé konzervativní byrokracie a politiky Stalina, který s ní stále více spojoval svůj osud, je nepopiratelně vidět z celé řady Leninových dopisů, článků a návrhů z posledního období jeho života, jmenovitě z jeho "Závěti", ve které doporučoval sesadit Stalina z postu generálního tajemníka, a posléze z jeho posledního dopisu, ve kterém přerušil se Stalinem "všechny osobní a soudružské vztahy". V době mezi dvěma záchvaty nemoci mi Lenin navrhl, abych s ním vytvořil frakci pro boj proti byrokracii a jejímu generálnímu štábu, Orgbyru ÚV, kde vládl Stalin. Na XII. sjezd strany Lenin, podle svého vlastního výrazu, připravoval "bombu" proti Stalinovi. O tom všem už bylo řečeno - na základě přesných a nepopiratelných dokumentů - v mé autobiografii a v samostatné práci "Leninova závěť". Leninova přípravná opatření naznačují, že považoval nadcházející boj za velmi těžký; samozřejmě, ne protože by se bál Stalina osobně jako nepřítele (o tom je směšné byť jen mluvit), ale protože za Stalinovými zády jasně rozeznával spojení pokrevních zájmů mohutné vrstvy vládnoucí byrokracie. Už za Leninova života jej Stalin podemílal tím, že obezřetně prostřednictvím svých agentů rozšiřoval zvěsti, že Lenin - duševní invalida - nerozumí situaci atd., zkrátka pouštěl do oběhu tu samou legendu, která se nyní stala neoficiální verzí Kominterny pro vysvětlení ostrého nepřátelství mezi Leninem a Stalinem v posledním roce a půl Leninova života. Zatím všechny články a dopisy, které Lenin nadiktoval už jako nemocný, představují snad nejzralejší plody jeho mysli. Pronikavost tohoto "invalidy" by se zbytkem stačila na tucet Stalinů.
Je možné s jistotou říct, že pokud by Lenin žil déle, tlak byrokratické všemocnosti by se uskutečňoval - alespoň v prvních letech - pomaleji. Ale už v roce 1926 říkala Krupská[21] mezi levými opozičníky: "Kdyby Iljič žil, jistě by už seděl ve vězení." Leninovy obavy a střízlivé předpovědi byly tehdy ještě čerstvě v její paměti a nedělala si žádné iluze ohledně osobní všemocnosti Lenina, chápajíc, z jeho vlastních slov, závislost i toho nejlepšího kormidelníka na příznivých nebo nepříznivých větrech a proudech.
* * * * * *
Znamená to, že Stalinovo vítězství bylo neodvratné? Znamená to, že boj levé opozice (bolševiků-leninistů) byl beznadějný? Také položení otázky je abstraktní, schématické, fatalistické. Průběh boje bezpochyby ukázal, že zcela zvítězit v SSSR, tj. dobýt moc a vypálit jizvu byrokratismu, bolševici-leninisté nemohli a nemohou bez podpory světové revoluce. To však vůbec neznamená, že jejich boj prošel beze stopy. Bez smělé kritiky opozice a bez strachu byrokracie z opozice by zaměření Stalina-Bucharina na kulaka nevyhnutelně vedlo k obnovení kapitalismu. Pod bičem opozice se byrokracie ukázala být nucena převzít významné věci z naší platformy. Spasit sovětský režim od procesů přerodu a od nešvarů osobního režimu leninisté nemohli. Zachránili ho však před úplným zničením, když přehradili cestu kapitalistické restauraci. Pokrokové reformy byrokracie byly podobným vedlejším produktem boje opozice. To je pro nás příliš nedostatečné. Ale je to - něco.
V aréně světového dělnického hnutí, na kterém sovětská byrokracie závisí jen nepřímo, si věc stála daleko nepříznivěji než v SSSR. Prostřednictvím Kominterny se stalinismus stal tou nejhorší brzdou světové revoluce. Bez Stalina by nebylo Hitlera. Nyní ve Francii stalinismus skrze politiku pokory, která se nazývá politikou "lidové fronty", připravuje novou porážku proletariátu. Ale ani zde nezůstal boj levé opozice nikterak neplodným. Na celém světě rostou a množí se kádry skutečných proletářských revolucionářů, skutečných bolševiků, kteří se nepřimkli k sovětské byrokracii, aby využívali její autoritu a pokladnici, ale k programu Lenina a k praporu Říjnové revoluce. Pod opravdu monstrózním, v dějinách ještě nevídaným pronásledováním spojenými silami imperialismu, reformismu a stalinismu, bolševici-leninisté rostou, sílí a dobývají důvěru předních dělníků. Neklamným příznakem proběhlého přelomu je například velkolepý vývoj pařížské socialistické mládeže. Světová revoluce bude pokračovat pod praporem Čtvrté internacionály. První její úspěchy neponechají kámen na kameni z všemocnosti stalinistické kliky, jejích legend, pomluv a jejích prázdné pověsti. Sovětská republika i světový předvoj proletariátu se konečně osvobodí od byrokratické chobotnice. Historické zhroucení stalinismu je předurčeno a bude zaslouženým trestem za jeho bezpočetné zločiny na světové dělnické třídě. Jinou odplatu nechceme a nečekáme!
L. Trockij
12. listopadu 1935__________________________________
Poznámky:
1 Fred (Frédéric Victor) Zeller (1912-2003): francouzský trockista, jeden z Trockého tajemníků. Do svého vyloučení vedením SFIO po mulhouseském sjezdu v roce 1935 byl generálním tajemníkem Mladých socialistů v seinské oblasti. Jeho dopis Trockému viz[*]. (Pozn. překl.)
2 Léon Blum (1872-1950): Vůdce francouzské Socialistické strany (SFIO). Po roce 1924 podporoval buržoasní vládu radikálů v čele s E. Herriotem. Později jeden z vůdců lidové fronty a v roce 1936 předseda vlády. (Pozn. překl.)
3 Paul Faure (1878-1960): Jeden z vůdců francouzské Socialistické strany po první světové válce. (Pozn. překl.)
4 Stalinisté dělají přesný opak: když probíhalo ekonomické oživení a poměrná politická rovnováha, prohlašovali: "Dobytí ulic", "Barikády", "Sověty všude" ("třetí období"), a nyní, když Francie prochází hlubokou společenskou a politickou krizí, vrhají se kolem krku Radikálům, tj. buržoasní straně, která je zcela prohnilá. Kdysi se říkávalo, že tito pánové mají ve zvyku zpívat žalozpěvy na svatbách a svatební písně na pohřbech.
5 Vladimir Petrovič Potěmkin (1874-1946): V letech 1922-1940 sovětský diplomat, poté zastával různé vládní pozice. Působil jako velvyslanec v Itálii (1932-1934) a ve Francii (1934-1937), kde podepsal smlouvu o vzájemné spolupráci. (Pozn. překl.)
6 Ivan Michailovič Majskij (1884-1975): Sovětský diplomat, historik a politik. Mezi lety 1927-1932 velvyslancem ve Finsku a v Japonsku. Poté až do roku 1943 velvyslancem ve Velké Británii. Před revolucí člen menševické frakce ruské sociální demokracie, během občanské války se účastnil protisovětské místní vlády Komuč v Samaře (1918). Do komunistické strany vstoupil roku 1921. (Pozn. překl.)
7 Alexander Trojanovskij: V letech 1934-1938 sovětský velvyslanec v USA. (Pozn. překl.)
8 Jakov Zacharovič Suric (1882-1952): Účastník revolučního hnutí - nejprve člen Bundu, poté sociální demokrat. Od roku 1918 do svého odchodu do výslužby v roce 1948 zastával různé diplomatické pozice. (Pozn. překl.)
9 Lev Chinčuk (1868-1944). V letech 1926-1930 obchodní zástupce SSSR ve Velké Británii, v letech 1930-1934 velvyslancem v Německu. Do roku 1919 menševik. (Pozn. překl.)
10 Samuel Gompers (1850-1924): Zakladatel a až do své smrti předseda Americké federace práce (AFL). Vyznavač kolektivního vyjednávání a kompromisu se zaměstnavateli. Stavěl se proti přistěhovalectví. Během první světové války spolupracoval s vládou. (Pozn. překl.)
11 William Green (1873-1952): Od roku 1924 do své smrti předseda AFL. Zastával "strategii" spolupráce se zaměstnavateli. (Pozn. překl.)
12 Carl Legien (1861-1920): Sociálně demokratický politika a odborářský vůdce v Německu. (Pozn. překl.)
13 Theodore Leipart (1867-1947). Od roku 1921 předseda Všeobecné německé odborové federace (ADGB). (Pozn. překl.)
14 Léon Jouhaux (1879-1954): V letech 1909-1947 generální tajemník Všeobecné konfederace práce (CGT) ve Francii. (Pozn. překl.)
15 Walter Citrine (1887-1983). Britský politik a odborářský vůdce. V roce 1947 mu byl udělen šlechtický titul.
16 Náš překlad podle Trockého textu, který odkazuje na Sočiněnija Lenina, č. XXIV, ruské vydání z roku 1932, stenografický záznam, str. 65 (V českých Leninových Spisech jsou ze schůzí 13. března 1919 jen novinové zprávy, kde se daná část nenachází.) (Pozn. překl.)
17 Grigorij Jevsejevič Zinověv (1882-1936). Členem SDDSR od roku 1901. Od roku 1907 členem ÚV bolševické strany a Leninovým blízkým spolupracovníkem. Po revoluci vůdce strany v Petrohradě a předsedou Komunistické internacionály. Roku 1923 vytvořil se Stalinem a Zinověvem trojku - spojenectví k získání moci ve straně a v zemi především na úkor Trockého. Se Stalinem se roku 1926 rozešel a spolu s Trockým vytvořili "Sjednocenou opozici". Vůči Stalinovi kapituloval roku 1928 a byl popraven roku 1936 při prvním moskevském procesu. (Pozn. překl.)
18 Lev Borisovič Kameněv (1883-1936). Členem SDDSR od roku 1901. Od roku 1907 členem ÚV bolševické strany a Leninovým blízkým spolupracovníkem. Po revoluci předseda moskevského sovětu a zastával významné funkce v Radě lidových komisařů a v Politbyru. Roku 1923 vytvořil se Stalinem a Zinověvem trojku - spojenectví k získání moci ve straně a v zemi především na úkor Trockého. Se Stalinem se roku 1926 rozešel a spolu s Trockým vytvořili "Sjednocenou opozici". Vůči Stalinovi kapituloval roku 1928 a byl popraven roku 1936 při prvním moskevském procesu. (Pozn. překl.)
19 Jen čirý lokaj by o Stalinovi mohl mluvit jako o marxistickém "teoretikovi". Jeho kniha "Otázky leninismu" je eklektickou sbírkou plnou školáckých chyb. Národní byrokracie však přemohla marxistickou opozici svou společenskou váhou, a vůbec ne "teorií".
20 Curzio Malaparte (1898-1957). Vlastním jménem Kurt Erich Suchert. Italský spisovatel a novinář. Od roku 1922 člen fašistické strany. Za druhé světové války emigroval a po jejím skončení podporoval italskou komunistickou stranu. (Pozn. překl.)
21 Naděžda Konstantinovna Krupská (1869-1939). Jedna ze starých bolševiků, Leninova žena. Po Leninově smrti se nakrátko přiklonila k Levé opozici (v roce 1926), ale ze strachu před rozkolem strany ji opět opustila. Poté byla stále více izolována a v polovině 30. let již byla prakticky vězněm GPU. (Pozn. překl.)
* Otázky soudruha Zellera
Soudruh Zeller - tajemník seinské organizace mládeže francouzské socialistické strany. Po svém oficiálním vyloučení z organizace mládeže a ze strany za propagandu revolučního defétismu zůstává soudruh Zeller fakticky tajemníkem sdružení seinské mládeže, které v posledních měsících a týdnech rychle roste a svojí politikou se stále jistěji se staví pod prapor leninismu.
(O příčinách vítězství stalinistické byrokracie nad revolučním bolševismem)
Drahý soudruhu Trockij!
Po výměně názorů v průběhu posledních několika dní se musím vrátit do Francie. Předtím než odjedu, dovolte mi vám písemně položit některé otázky, odpověď na než poučí mnoho soudruhů, kteří vstoupili do revolučního boje značnou dobu po vašem vyhoštění z Ruska a zůstávají v nevědomosti ohledně vaší práce v ruské komunistické straně v době Stalinova použití teorie socialismu v jedné zemi - teorie, která nyní ukazuje svou neodpustitelnou chybnost - proti vaší koncepci permanentní revoluce. Mnozí soudruzi nejsou vůbec obeznámeni s prací a principy "levé opozice" a o základních rozdílech, odlišujících vaši pozici od pozice stalinistické byrokracie okolo let 1923-1924.
Mnozí se konkrétně ptají: "Pokud jste si vy, Trockij, byl jist svou správností proti Stalinovi, proč jste souhlasil se složením své funkce lidového komisaře vojenství a velitele Rudé armády? Proč jste vy, nejpopulárnější člověk po Leninovi, nevyužil mocný aparát, který jste měl ve svých rukou, abyste ukázal odpor a znemožnil byrokratické kastě upevnit její surovou diktaturu?"
Zdalipak si byl Lenin před svou smrtí vědom toho vážného nebezpečí, které pro Říjnovou revoluci představoval hrozivý rozvoj byrokratického aparátu , a nezkoušel zachránit situaci?
Na druhou stranu, kdyby Lenin nezemřel tak brzy, dopustil by, aby se Třetí internacionála stala agenturou Společnosti národů, a souhlasil by se Stalinem? Dopustil by, aby se jeho Internacionála octla ve službě světového imperialismu a žádal by - v italsko-etiopském konfliktu - uplatnění sankcí proti fašistické Itálii místo systematického bojkotu ze strany politických a odborových organizací dělnické třídy na světové úrovni? Pokud by Lenin žil v roce 1935 učinil by představiteli francouzského imperialismu stejnou deklaraci jako Stalin?
Dopustil by Lenin takový stav, kdy vůdci komunistických stran na světě nejsou ničím jiným, než zaměstnanci velkého podniku, bez jakékoli nezávislosti, jen pokorně plnící, jako agenti-vykonavatelé, svůj osmihodinový pracovní den a kázající bratrství s ministry velkého kapitálu? Dopustil by Lenin, aby ve Francii uzavřeli "lidovou frontu" spolu se zbabělými a opovrženíhodnými vůdci Radikálů, zkompromitovanými po mnohých a nešťastných zkušenostech, a aby jim dovolili vrátit pozlátko na jejich erb a znovu najít masovou základnu? Dovolil by Lenin, trpěl by, aby ty bojovníky, kteří se snaží zavést dělníky na skutečnou cestu revoluce, pomlouvali jako avanturisty, provokatéry nebo policejní špicly?
To je, drahý soudruhu, několik otázek, na které bych vás prosil, abyste odpověděl, abyste poučil mé soudruhy.
Přijměte, drahý soudruhu Trockij, mé upřímné a přátelské pozdravy.
Fred Zeller
Zpět na českou sekci │ Zpět na Trockého archív