Lev Trockij

Stát nedělnický a neburžoasní

(1937)

Napsáno: 25. listopadu 1937
Vyšlo v: Fourth International, Vol.12 No.4, July-August 1951, pp.123-127.
Online Version: Marxistický Internetový Archív (marxists.org) 2010;
Překlad: Lenka Světlá (z francouzského sborníku Trockého článků Défense du Marxisme. Poznámky jsou kombinací francouzské a anglické verze na MIA)
Převod do HTML: Karol Bóna

(Vyšlo jako příspěvek Trockého k diskuzi před zakládajícím sjezdem SWP v Interním bulletinu č. 3, v prosinci 1937. Interní bulletin č. 2 z listopadu 1937 obsahoval návrh rezoluce o Sovětském svazu od přípravného výboru sjezdu a delší dodatek od Burnhama a Cartera, který zde Trockij probírá.)

Politická forma a společenský obsah

Soudruzi Burnham a Carter^[1] znovu položili otázku třídního charakteru sovětského státu^[2]. Odpověď, kterou nabízejí, je dle mého názoru zcela chybná. Ale vzhledem k tomu, že na rozdíl od jistých ultralevých se tito soudruzi nepokoušejí nahradit vědeckou analýzu pronikavými výkřiky, můžeme a musíme znovu diskutovat tuto na výsost důležitou otázku.

Burnham a Carter nezapomínají, že základní rozdíl mezi SSSR a současným buržoasním státem se vyjadřuje mocným vývojem výrobních sil, vycházejícím z přeměny forem vlastnictví. Uznávají dále, že „ekonomická struktura, kterou ustavila Říjnová revoluce, zůstává ve své podstatě nezměněna.“ Vyvozují z toho, že je povinností sovětského a světového proletariátu bránit SSSR proti imperialismu. V tom se s Burnhamem a Carterem naprosto shodneme. Ale ať jsou tyto styčné body jakkoli důležité, nevyčerpávají onen problém.

Aniž by solidarizovali s ultralevými, myslí nicméně Burnham a Carter, že SSSR přestal být dělnickým státem „v tradičním smyslu, který tomuto pojmu dal marxismus“. Ale jelikož „ekonomická struktura zůstává ve své podstatě nezměněna“, SSSR se nestal buržoasním státem. Burnham a Carter současně odmítají – a člověk jim k tomu může jen blahopřát – považovat byrokracii za nezávislou třídu. Tyto neslučitelné požadavky ústí jako u stalinistů v to, že sovětský stát již není státem třídní nadvlády. Čím je tedy?

Máme zde před očima nový pokus revidovat třídní teorii státu. Nejsme, samozřejmě, fetišisté. Pokud nové historické skutečnosti vyžadují revizi této teorie, nezastavíme se před touto nutností. Ale žalostná zkušenost starých revizí nám v každém případě musí radit spásnou opatrnost. Desetkrát uvážíme starou teorii a nová fakta, než vypracujeme novou doktrínu. Burnham a Carter to sami mimochodem poznamenávají: stát proletariátu může, podle objektivních a subjektivních podmínek, „najít svůj výraz ve značném množství různých forem vlády.“ Pro vyjasnění dodejme: a skrze svobodný boj různých stran v sovětech a skrze faktickou koncentraci moci v rukou jednotlivce. Osobní diktatura, ovšemže, představuje pro režim příznak extrémního nebezpečí. Současně se ale mnohdy zdá být jediným prostředkem k záchraně tohoto režimu. Třídní charakter státu se následně neurčuje podle jeho politických forem, ale podle jeho společenského obsahu, tedy podle charakteru forem vlastnictví a výrobních vztahů, které daný stát hájí a chrání.

Burnham a Carter to z principu neodmítají. Nicméně odmítají vidět v Sovětském svazu dělnický stát ze dvou důvodů, jednoho ekonomického a jednoho politického: „V minulých letech,“ píší, „se byrokracie definitivně pustila cestou ničení plánovaného a znárodněného hospodářství.“ ( jen „se pustila cestou“?) Dále se dozvíme, že vývoj „dovedl byrokracii k tomu, že bez přestání a stále hlouběji naráží na potřeby a zájmy znárodněného hospodářství. (opět, jen ji „dovedl“?)

Rozpor mezi byrokracií a hospodářstvím se dal pozorovat už dříve, ale za poslední rok „činnost byrokracie aktivně sabotovala plán a podlamovala monopol státu.“(Jen „podlamovala“? Tedy jej ještě nezničila?)

Druhý argument má, jak je nám řečeno, politický charakter: „Pojem diktatury proletariátu není kategorií hlavně ekonomickou, ale především politickou … Všechny formy, všechny orgány, všechny instituce státu třídy proletářů jsou dnes zničeny a to značí, že je zničen proletářský stát.“ Tento druhý argument uvažovaný samostatně se zdá nečekaný po vývoji „různých forem“ proletářského režimu. Ovšemže diktatura proletariátu není jen „především“ ale zcela a úplně politickou kategorií. Nicméně sama politika je jen soustředěnou ekonomikou. Nadvláda sociální demokracie ve státě a v sovětech (v Německu 1918-1919) neměla nic společného s diktaturou proletariátu do té míry, do jaké nechala nedotčené buržoasní vlastnictví. Naopak režim, který zachovává vyvlastněné a znárodněné vlastnictví proti imperialismu, je nezávisle na politických formách diktaturou proletariátu.

Burnham a Carter to uznávají „obecně“. To proto spojují dohromady ekonomický a politický argument. Byrokracie, ujišťují, nejen definitivně vyvlastnila proletariát od politické moci, ale také zavedla hospodářství do slepé uličky. Jestliže v předchozím období byrokracie navzdory svým reakčním rysům hrála relativně pokrokovou úlohu, v posledním období se naopak s konečnou platností přeměnila v reakční faktor. Tento úsudek v sobě má zdravé jádro, které se plně shoduje se všemi hodnoceními a všemi předpověďmi Čtvrté internacionály. Více než jednou jsme připomínali, že „osvícenský absolutismus“ sehrál ve vývoji buržoasie pokrokovou roli, aby se změnil v brzdu tohoto vývoje. Revoluce, říká se, řeší ten spor. „Osvícenský despotismus“, napsali jsme, může hrát v budování socialistického hospodářství pokrokovou úlohu nekonečně kratší dobu. ^[3] Tato předpověď se zjevně potvrzuje před našima očima. Ošálená svými úspěchy počítala byrokracie s neustálým dosahováním větších koeficientů hospodářského rozvoje… narazila však na hlubokou hospodářskou krizi, která je jedním ze zdrojů její současné paniky a rozpoutaných represí. Znamená to, že výrobní síly SSSR už přestaly růst? Nemůžeme to přesně potvrdit. Tvůrčí možnosti znárodněného hospodářství jsou tak velké, že výrobní síly, i když byrokraticky brzděné, jsou ještě schopné se vyvíjet po mnoho let, ale daleko skromnějším tempem pokroku, než jsme viděli až dosud. Dnes není vůbec možné vynášet přesné předpovědi v této otázce. V každém případě je politická krize, která drásá byrokracii, pro ni v současné době nebezpečnější než perspektiva zastavení vývoje výrobních sil.

Abychom otázku zjednodušili, můžeme přesto připustit, že se byrokracie v současnosti stala absolutní brzdou hospodářského rozvoje. Znamená však tato skutečnost sama o sobě, že se změnil třídní charakter SSSR nebo že byl SSSR zbaven všeho třídního charakteru? V tom spočívá, podle mého názoru, hlavní chyba našich soudruhů…

Buržoasní společnost rozvíjela výrobní síly až do světové války. Až během posledního čtvrt století se buržoasie stala absolutní brzdou jejich vývoje. Znamená to však, že buržoasní společnost přestala být buržoasní? Ne. Znamená to jen, že se stala zahnívající buržoasní společností. V celé řadě zemí se nezdálo být zachování buržoasního vlastnictví možné jinak než prostřednictvím nastolení fašistického režimu. Jinými slovy, buržoasie se zbavila všech forem a všech prostředků přímé politické moci. Znamená to však, že stát přestal být buržoasní? Ne, do té míry, do jaké fašismus svými barbarskými metodami chrání soukromé vlastnictví výrobních prostředků, zůstává stát pod fašistickou vládou buržoasní.

Nemáme vůbec v úmyslu dávat našemu podobenství vyčerpávající význam. Ukazuje však, že koncentrace moci v rukou byrokracie a vynucené zastavení rozvoje výrobních sil nemění samo o sobě třídní charakter společnosti a jejího státu. Jen zásah revolučního či kontrarevolučního násilí v oblasti vlastnictví může tento charakter změnit. ^[4]

Ale neznají dějiny nějaký případ třídního konfliktu mezi státem a hospodářstvím? Ano! Když třetí stav dobyl moc, zůstala společnost ještě několik let feudální. V prvních měsících sovětského režimu proletariát řídil buržoasní hospodářství. Diktatura proletariátu se několik let opírala a do jisté míry se ještě opírá o maloburžoasní hospodářství. V případě vítězství buržoasní kontrarevoluce v SSSR, by se vláda musela po dlouhou dobu opírat o znárodněné hospodářství. Ale co znamená dočasný rozpor mezi charakterem státu a hospodářství? Znamená revoluci nebo kontrarevoluci.

Vítězství, které si nějaká třída vydobude na jiné, směřuje právě k přestavbě hospodářství podle zájmů vítěze. Ale takovýto stav rozcestí, který tvoří nutný moment každé sociální revoluce, nemá nic společného s teorií státu bez tříd, který vykořisťuje zplnomocněnec, tedy byrokrat, když chybí skutečný majitel.

Model a skutečnost

To, co brání mnoha soudruhům v přinesení správného sociologického hodnocení SSSR, je, že nahrazují objektivní a dialektický přístup k této otázce přístupem subjektivním a normativním. Burnham a Carter tak říkají – a ne náhodou – že člověk nemůže považovat Sovětský svaz za dělnický stát „v tradičním smyslu, který tomuto pojmu dal marxismus“. To jednoduše znamená, že SSSR neodpovídá modelu dělnického státu, které stanovil náš program. To k diskuzi nestačí. Náš program spočívá v pokrokovém vývoji dělnického státu a vzhledem k tomu v jeho postupném vymizení. Dějiny, které vždy nejednají ve shodě s programem, před nás postavily proces degenerace dělnického státu. Znamená to však, že by byl dělnický stát v rozporu s požadavky našeho programu a vzhledem k tomu přestal být dělnickým státem? Játra otrávená malárií neodpovídají normálním typům jater. Ale proto nepřestanou být játry. Anatomie a fysiologie nestačí, abychom pochopili jejich charakter. Je třeba přidat patologii. Je očividně jednodušší říci o nemocných játrech: „Tahle věc se mi nelíbí.“ a otočit se k nim zády. Ale doktor si takový luxus nemůže dovolit. Musí z podmínek samotné nemoci a z deformace orgánu způsobené touto nemocí odhalit terapeutické prostředky léčby („reformy“) nebo chirurgického zákroku („revoluce“). Proto je třeba především jasně chápat, že deformovaným orgánem jsou nemocná játra a ne něco jiného.

Vezměme si ale teď bližší příklad: porovnejme dělnický stát a odbory. Z pohledu našeho programu by měly odbory být nástrojem třídního boje. Jaký postoj zaujmout k Americké federaci práce (AFL)? Jejími vůdci jsou notoricky známí agenti buržoasie. Ve všech zásadních otázkách mají pánové Green, Voll a spol. politiku přímo protikladnou zájmům proletariátu.^[5] Můžeme posunout analogii ještě dál a prohlásit, že jestliže před vytvořením CIO vykonávala AFL ještě do určité míry pokrokovou práci, dnes spočívá základní činnost AFL v boji proti pokrokovým (či méně reakčním) tendencím CIO, Greenův aparát se definitivně stal reakčním faktorem. To je zcela správně. Ale vůbec z toho nevyplývá, že AFL přestala být odborovou organizací.

Třídní charakter státu je určen jeho vztahy s formami vlastnictví výrobních prostředků. To, co určuje dělnickou organizaci jako odborovou, je její vztah k přerozdělování národního příjmu. Skutečnost, že Green a spol. brání soukromé vlastnictví výrobních prostředků je definuje jako buržoasní. Kdyby navíc tito pánové bránili příjmy buržoasie proti všem úkladům ze strany dělníků, tedy pokud by bojovali proti stávkám, proti zvyšování mezd, proti pomoci nezaměstnaným, měli bychom co do činění s organizací stávkokazů a ne s odbory. Aby však neztratili svou základnu, musejí Green a spol. v určitých mezích vést boj dělníků za zvyšování mezd nebo alespoň proti zmenšování části, která jim je rezervována v národním příjmu. Tento objektivní znak stačí, aby nám umožnil najít ve všech důležitých případech demarkační čáru mezi nejreakčnějšími odbory a žluťáckými organizacemi. Musíme proto nejen bojovat uvnitř AFL, ale i bránit AFL proti stávkokazům, Ku-Klux-Klanu atd.

Úloha Stalina má stejně jako Greenova úloha dvojí charakter. Stalin slouží byrokracii, a tedy světové buržoasii, ale nemůže sloužit byrokracii bez zachování společenské základny, kterou byrokracie využívá pro své vlastní zájmy. Do té míry Stalin brání znárodněné vlastnictví proti imperialismu a proti příliš netrpělivým a příliš chamtivým vrstvám byrokracie. Uskutečňuje však tuto obranu metodami, které připravují všeobecné zhroucení sovětské společnosti. Proto je třeba svrhnout stalinistickou kliku. Ale to revoluční proletariát ji musí svrhnout. Nemůže svěřit tento úkol imperialistům. Proletariát musí bránit SSSR před imperialismem navzdory Stalinovi.

Historický vývoj nás uvykl tomu, že vídáme nejrůznější odbory: bojovné, reformistické, revoluční, reakční i katolické. S dělnickým státem je to jinak. Podobné zkušenosti se účastníme poprvé. Odtud vychází sklon hledět na SSSR výlučně pod úhlem norem revolučního programu. Zatím je dělnický stát objektivní, historická skutečnost, která podléhá akci různých historických sil a může vstoupit do úplného rozporu s „tradičními“ normami.

Soudruzi Burnham a Carter mají úplně pravdu, když říkají, že Stalin a spol. slouží svou politikou mezinárodní buržoasii. Je ale nutné zasadit tuto správnou myšlenku do podmínek určených místem a časem. Hitler také slouží buržoasii. Existuje však rozdíl mezi funkcí Stalina a funkcí Hitlera: Hitler hájí buržoasní formy vlastnictví. Stalin přizpůsobuje zájmy byrokracie proletářským formám vlastnictví. Stejný Stalin ve Španělsku – tedy v místě buržoasního režimu – plní funkci Hitlera (v oblasti politických metod se obecně jeden od druhého málo liší). Srovnání různých sociálních rolí jednoho a toho samého Stalina v SSSR a ve Španělsku ukazuje znovu docela dobře, že byrokracie netvoří nezávislou třídu, ale nástroj tříd – a že je nemožné určit sociální charakter byrokracie z jejích ctností nebo neřestí.

Buržoasní byrokracie dělnického státu?

Tvrzení, že byrokracie dělnického státu má buržoasní charakter, se může zdát lidem formalistického ducha nejen nepochopitelné, ale jednoduše absurdní. Nikdy ale neexistoval a neexistuje stát chemicky čistý. Polofeudální pruská monarchie plnila pro buržoasii nejdůležitější politické úkoly, ale plnila je svým způsobem, tedy ve stylu feudálním, a ne jakobínském. Na dnešním Linově Japonsku pozorujeme podobný vztah mezi buržoasním charakterem státu a polofeudálním charakterem vládnoucí kasty. To nám nebrání, abychom stanovili docela čistý rozdíl mezi feudální a buržoasní společností. Je pravda, že člověk může namítnout, že spolupráce feudálních a buržoasních sil je nekonečně jednodušší než spolupráce sil buržoasních a proletářských, neboť v předchozím případě se jednalo o dvě formy třídního vykořisťování. Ale dělnický stát nevytvořil novou společnost za jediný den.

Marx napsal, že v prvním období jeho existence přežijí buržoasní formy rozdělování v dělnickém státu.^[6] Je třeba tuto myšlenku dobře hluboko prozkoumat. Dělnický stát sám je jako stát nutný přesně proto, že jsou stále platné buržoasní normy rozdělování. Byrokracie představuje orgán tohoto rozdělování. To značí, že i ta nejrevolučnější byrokracie představuje do určité míry buržoasní orgán v dělnickém státu.

Samozřejmě, rozhodující je stupeň buržoasního charakteru a obecná tendence vývoje. Pokud se dělnický stát debyrokratizuje a postupně se zmenšuje v nic, jde vývoj směrem k socialismu. Naopak pokud se byrokracie stává stále mocnější, autoritativnější, privilegovanější a konzervativnější, vyvíjejí se v dělnickém státu buržoasní tendence na úkor tendencí socialistických; jinými slovy se tedy vnitřní rozpor, který do určité míry existuje v dělnickém státu od jeho prvních dní, nezmenšuje, ale roste. Nicméně dokud tento rozpor nepřekročil sféru rozdělování, aby vstoupil do sféry výroby, a nenechal explodovat znárodněné vlastnictví a plánované hospodářství, zůstává stát státem dělnickým.

Lenin před patnácti lety řekl: „Máme dělnický stát, ale s byrokratickými deformacemi.“ Byrokratické deformace tedy tvořily přímé dědictví buržoasního režimu a v tomto smyslu se zdály být pouhým pozůstatkem. Pod vlivem příznivých historických podmínek nicméně byrokratický „pozůstatek“ získal nové zdroje výživy a změnil se v ohromný dějinný faktor. Přesně proto dnes mluvíme o degeneraci dělnického státu. Tato degenerace, jak ukazují nynější bakchanálie bonapartistického teroru, se blíží ke kritickému bodu. To, co bylo jen byrokratickou deformací, se dnes připravuje ke zhltnutí dělnického státu beze zbytku a k uvolnění nové vládnoucí třídy z trosek znárodněného vlastnictví. Taková možnost se značně přiblížila, ale je to stále jen možnost a my nejsme připravení k tomu, abychom měli sklon k předbíhání této možnosti.

Za dialektiku

SSSR neodpovídá jako dělnický stát „tradičnímu“ modelu. To ještě neznamená, že to není dělnický stát. Ale také to neznamená, že by se tento model ukázal být chybným. „Model“ je vymezen za předpokladu vítězství mezinárodního proletariátu. SSSR je jen částečným a znetvořeným výrazem zaostalého a izolovaného dělnického státu.

Způsob „čistě“ normativního, idealistického a ultimativního myšlení chce vytvořit svět podle svého obrazu a jednoduše se odvrátit od jevů, které se mu nelíbí. Jenom sektáři, tedy lidé, kteří jsou revolucionáři leda tak ve svých představách, se nechávají vést čistě ideálními modely. Říkají: tyto odbory se nám nelíbí, nebudeme je bránit. Pokaždé slibují, že začnou historii od nuly. Vybudují, vizte, dělnický stát, až jim dobrotivý bůh dá do rukou ideální stranu a odbory. Při čekání na tuto šťastnou chvíli se přinejlepším ušklíbají na realitu. Rázný úšklebek, to je nejvyšší vyjádření sektářského „revolucionářství“.

Čistě historický, reformistický, menševický, pasivní, konzervativní způsob myšlení se snaží, Marxovými slovy, ospravedlnit současný řád řádem včerejška. Představitelé tohoto druhu myšlení vstupují do masových organizací, aby je zničili. Opovrženíhodní „přátelé“ SSSR se přizpůsobují nízkostem byrokracie s odkazem na historické podmínky.

Na rozdíl od těchto dvou způsobů myšlení chápe bolševický, marxistický, dialektický způsob myšlení jevy v jejich objektivním vývoji a současně nachází ve vnitřních rozporech tohoto vývoje oporu, která mu umožňuje uskutečnit jeho „modely“. Samozřejmě nesmíme zapomínat, že očekáváme, že se programové modely uskuteční jen když představují obecné vyjádření pokrokových tendencí samotného objektivního procesu.

Odbory můžeme v programu popsat přibližně následovně: je to organizace dělníků jednoho zaměstnání nebo odvětví průmyslu, jehož účelem je: 1) bojovat proti kapitálu za zlepšení situace pracujících; 2) účast v revolučním boji za svržení buržoasie; 3) účast na organizaci hospodářství na socialistických základech. Pokud srovnáme tuto „normativní“ realitu se skutečnou realitou budeme zdánlivě nuceni říct, že na světě nejsou ani jedny odbory. Ale podobné stavění modelu a skutečnosti, tedy zobecněného výrazu vývoje a zvláštního vyjádření toho samého vývoje, proti sobě, podobné formální, ultimativní a nedialektické stavění programu a skutečnosti proti sobě je úplně zbavené života a neotvírá žádnou cestu pro intervenci revoluční strany. Zároveň se dnešní oportunistické odbory mohou pod tlakem úpadku kapitalismu, a pokud povedeme v odborech správnou politiku, musí přiblížit našim programovým normám a hrát v dějinách pokrokovou úlohu. To ovšem předpokládá úplnou změnu vedení. Je třeba, aby se pracujícím v USA, Francii, Anglii podařilo vyhnat Greena, Citrina^[7], Jouhauxe^[8] a spol. Pokud se proletariátu podaří včas vyhnat sovětskou byrokracii, najde po svém vítězství znárodněné výrobní prostředky a nezbytné prvky plánovaného hospodářství. To znamená, že nebude vůbec muset začínat od nuly. Ohromná výhoda! Jen radikální šviháci zvyklí skákat bezstarostně z větve na větev mohou jednoduše pohrdat takovou možností. Socialistická revoluce je příliš velký úkol na to, aby člověk mohl s lehkým srdcem mávnout rukou nad jejími nedocenitelnými materiálními výdobytky a začít od nuly.

Je výborné, že soudruzi Burnham a Carter, na rozdíl od našeho francouzského soudruha Craipeaua a celé řady jiných, nezapomínají na faktor, kterým jsou výrobní síly, a neodmítají bránit Sovětský svaz. Ale tato pozice je celkem nedostatečná. A co když zločinné byrokratické vedení zastaví rozvoj hospodářství? Nechají v tomto případě soudruzi Burnham a Carter imperialismus zničit společenskou základnu SSSR? Jsme si jisti, že ne. Avšak jejich nemarxistická definice SSSR jako nedělnického a neburžoasního státu otevírá dveře všem možným závěrům.

Vládnoucí a zároveň utlačovaná třída

„Jak by se naše politické svědomí nemělo rozhořčovat,“ říkají ultraleví, „když nás chtějí donutit věřit, že v SSSR je pod Stalinovým režimem proletariát „vládnoucí“ třída?“ V tak abstraktní podobě je takové tvrzení skutečně schopné vyvolat rozhořčení. Problém je, že abstraktní kategorie, nutné v procesu analýzy, se vůbec nehodí k syntéze, která vyžaduje ten nejkonkrétnější možný charakter. Sovětský proletariát tvoří vládnoucí třídu v zaostalé zemi, kde jsou nejnutnější materiální statky vyráběné v nedostatečném počtu. Proletariát v SSSR vládne zemi, která představuje jen dvanáctinu lidstva, zatímco imperialismus ovládá ostatních jedenáct dvanáctin. Panství proletariátu, zdeformované už zaostalostí a chudobou země, je ještě dvakrát či třikrát víc zdeformované tlakem světového imperialismu. Orgán vlády proletariátu – stát – se tak stal orgánem tlaku imperialismu (diplomacie, armáda, zahraniční obchod, myšlenky a mravy). V historickém měřítku se boj o moc neodehrává mezi proletariátem a byrokracií, ale mezi proletariátem a světovou buržoasií. V tomto boji je byrokracie jen převodním mechanismem. Tento boj ještě neskončil. I přes všechny snahy, které moskevská klika používá, aby ukázala, že je spolehlivou konzervativní silou (viz Stalinova politika ve Španělsku), světový imperialismus Stalinovi nevěří; neušetřuje jej ponižujících kamufláží a je připraven ho svrhnout při první vhodné příležitosti. Hitler – v tom je jeho síla – jen vyjadřuje důslednějším a upřímnějším způsobem vztah světové buržoasie k sovětské byrokracii. Buržoasie, fašistická nebo demokratická, se nemůže spokojit s jednotlivými kontrarevolučními činy Stalina; potřebuje úplnou kontrarevoluci ve vlastnických vztazích a otevření ruského trhu. Dokud to nedostane, bude považovat sovětský stát za nepřítele. A bude mít důvod.

V koloniálních a polokoloniálních zemích má vnitřní režim v zásadě buržoasní charakter. Ale tlak zahraničního imperialismu mění a porušuje ekonomickou a politickou strukturu těchto zemí natolik, že národní buržoasie (i v politicky nezávislých zemích Jižní Ameriky) dochází jen částečně do stavu vládnoucí třídy. Tlak imperialismu v zaostalých zemích skutečně nemění jejich základní společenský charakter, protože předmět a objekt tlaku představují jen různé úrovně rozvoje té samé buržoasní společnosti. Nicméně rozdíl mezi Anglií a Indií, Japonskem a Čínou, USA a Mexikem je tak obrovský, že zavádíme přísné rozlišení mezi utlačovatelskými a utlačovanými buržoasními zeměmi a že považujeme za naši povinnost podporovat ty utlačované proti utlačovatelským. Buržoasie koloniálních a polokoloniálních zemí představuje třídu napůl vládnoucí a napůl utlačovanou.

Tlak imperialismu na Sovětský svaz směřuje ke změně samotné podstaty sovětské společnosti. Tento boj – dnes mírový, zítra ozbrojený – vyplývá z forem vlastnictví. Jako převodní mechanismus tohoto boje se byrokracie opírá jednou o proletariát proti imperialismu, podruhé o imperialismus proti proletariátu, aby zvětšila svou vlastní moc. Rovněž tak vláda proletariátu na sebe bere osekaný, pokřivený, deformovaný charakter. Je úplně oprávněné říct, že proletariát vládnoucí v jediné zaostalé a izolované zemi zůstává přesto vykořisťovanou třídou. Světový imperialismus představuje zdroj útlaku, byrokracie funguje jako převodní mechanismus tohoto útlaku. Pokud je ve slovech „vládnoucí a utlačovaná třída“ nějaký rozpor, neplyne tento rozpor z chyb v myšlení, ale z rozporu v samotném stavu SSSR. Přesně proto odmítáme teorii socialismu v jedné zemi.

Uznávání SSSR jako dělnického státu – ne modelu takového státu, ale deformaci tohoto modelu – vůbec neznamená, že dáváme sovětské byrokracii teoretickou a politickou amnestii, naopak, její reakční charakter se plně objeví ve světle rozporu mezi její protiproletářskou politikou a požadavky dělnického státu. Jen takový způsob pokládání otázky dá plnou hybnou sílu naší činnosti směřující k odhalení zločinů stalinistické kliky. Bránit SSSR neznamená jen bezpodmínečně bojovat proti imperialismu, ale připravovat svržení bonapartistické byrokracie.

Zkušenost SSSR podtrhuje rozsah možností, které v sobě skrývá dělnický stát, a energii jeho schopnosti odporu. Ale tato zkušenost ukazuje také sílu tlaku vykonávaného kapitálem a jeho byrokratickou agenturou, těžkosti, které zakouší proletariát, než dopěje ke svému úplnému osvobození, a důležitost vzdělávání a zocelování nové Internacionály v duchu neúprosného revolučního boje.

Coyoacan, 25. listopadu 1937

__________________________________

Poznámky:

1 James BURNHAM a Joseph CARTER byli vůdci bolševicko-leninistické frakce levého křídla Socialist Party a později SWP. V předsjezdové diskuzi představovali tendenci vedení, která se snažila změnit stranickou charakterizaci Sovětského svazu jako dělnického státu, ale trvali na tom, že stále podporují obranu Sovětského svazu před útokem imperialismu. Navíc začínali vyjadřovat obavy před centralistickými prvky bolševické organizační politiky. Na sjezdu SWP získala jejich rezoluce o SSSR hlasy 3 delegátů oproti 69 pro většinovou rezoluci. Rezoluce Burnhama a Cartera o otázce organizace byla stažena, když se většina shodla na menších dodatcích ke své rezoluci. Roku 1940 se Burnham a Carter, tentokrát společně s Shachtmanem a Bernem, rozešli s SWP v otázce třídního charakteru SSSR. Burnham brzy odešel ze Shachtmanovské Workers´ Party a později se stal propagandistou McCarthyismu a dalších ultrapravicových hnutí a editorem pravicové National Review.

2 V textu vydaném v Interním bulletinu přípravného výboru pro kongres Socialistické strany č. 2 a určeném k předložení na zakládajícím sjezdu SWP.

3 Trockij zde nepochybně naráží na analýzu, kterou vyvinul v letech 1929 až 1932, o „centristické“ podstatě stalinistického aparátu (či byrokratického centrismu).

4 Londýnský New Leader vedený Fennerem Brockwayem napsal v úvodníku z 12. listopadu tohoto roku [1937]: „ILP nepřijímá tvrzení trockistů, že v sovětském Rusku byla zrušena ekonomická základna socialismu:” Co to ti lidé říkají? Nechápou myšlenky jiných, protože sami žádné nemají. Jsou schopni jen zasévat zmatek do hlav pracujících. (pozn.: L.T.)

5 William GREEN (1873-1952): předseda Americké federace práce, pravicové a reformistické odborové centrály sdružující „řemeslnické“ odbory. Roku 1936 vyloučil levici AFL, která pak vytvořila CIO (Committee for Industrial Organisation – Výbor za průmyslovou organizaci). Mathew VOLL: „Jeden z nejzatvrzelejších byrokratů AFL … zatvrzelý byrokrat a zuřivý antikomunista.“ (D. Guerin, Où va le peuple américain, Paris, Julliard, 1950, str. 214 a 289)

6 Více o této otázce v knize L. D. Trockého Zrazená revoluce, kapitola Socialismus a stát

7 Walter CITRINE (narozen v roce 1887), generální tajemník British Trade Union Congress, britské odborové organizace, od roku 1926 do konce druhé světové války. Když roku 1946 opustil svou funkci, královna ho povýšila do šlechtického stavu.

8 Léon JOUHAUX (1870-1954). Vůdce CGT od první světové války, anarchosyndikalista až do vyhlášení války, pak se stal sociálpatriotem. Jeden z inspirátorů Force Ouvrière v roce 1947.