Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Postavení dělnické třídy v AngliiDělnická hnutí
Jistě mi dáte za pravdu, i když jsem to snad v podrobnostech tak často nedokázal, že se angličtí dělníci v tomto postavení nemohou cítit šťastni; že to není postavení, v němž člověk nebo celá třída lidí může lidsky myslit, cítit a žít. Dělníci se proto musí snažit, aby se z tohoto postavení, které z nich dělá zvířata, vymanili, aby dosáhli lepšího, lidštějšího postavení. A toho nemohou dosáhnout jinak než tím, že bojují proti zájmu buržoasie, který spočívá právě ve vykořisťování dělníků. Buržoasie však háji své zájmy vší silou, jakou jí poskytuje majetek a státní moc v jejích službách. Jakmile se chce dělník ze svého nynějšího postavení dostat, stává se buržoa jeho zapřisáhlým nepřítelem.
Ale kromě toho dělník každou chvíli pozoruje, že s ním buržoasie jedná jako s věcí, jako se svým majetkem, a už proto vystupuje proti buržoasii nepřátelsky. Dokázal jsem už na stovce příkladů a mohl bych doložit na stu dalších, že za nynějších poměrů může dělník zachránit svou lidskou důstojnost jedině nenávistí a vzpourou proti buržoasii. A že dovede s nejprudší vášní protestovat proti tyranii bohatých, o to se stará jeho výchova či spíše nedostatek výchovy a množství horké irské krve, která koluje v žilách anglické dělnické třídy.
Anglický dělník už není Angličan v běžném smyslu, vypočítavý kšeftař jako jeho majetný soused, má bohatší city, jeho vrozený severský chlad je vyvážen vášněmi, které se mohou u něho nespoutaně vyvíjet a ovládat ho. Rozumové vzdělání, které tak přispívá k rozvoji sobeckých sklonů anglického měšťáka, které povýšilo sobectví na jeho hlavní vášeň a soustředilo všechnu sílu jeho citů do jediného bodu — do hrabivosti — to dělníkovi chybí, zato jsou jeho vášně prudké a mocné jako u cizince. Rysy anglického národního charakteru u dělníků zmizely.
Jestliže dělník, jak jsme viděli, nemůže nikde jinde dokázat, že je člověkem, než v oposici proti postavení, v němž žije, tu je přirozené, že právě v této oposici se musí dělníci jevit nejsympatičtěji, nejušlechtileji a nejlidštěji. Uvidíme, že všechna síla, všechna aktivita dělníků se nese tímto směrem a že i všechny snahy získat určité všeobecné vzdělání s tím přímo souvisí. Budeme tu sice mluvit o jednotlivých násilných, ba surových činech, musíme však mít stále na mysli, že v Anglii existuje otevřená sociální válka, a je-li v zájmu buržoasie vést tuto válku pokrytecky, pod rouškou smíru, ba dokonce lidumilnosti, může dělníkovi prospět jen odhalení skutečných poměrů a rozbití tohoto pokrytectví, takže i nejnásilnější projevy nepřátelství dělníků proti buržoasii a jejím přisluhovačům jsou jen otevřenou, nezahalenou odpovědí na to, čeho se buržoasie dopouští na dělnictvu potají a zákeřně.
Vzpoura dělnictva proti buržoasii vzplála brzy po tom, co se začal rozvíjet průmysl, a prošla rozličnými fázemi. Nemohu se tu blíže zabývat tím, jaký historický význam měly tyto fáze pro vývoj anglického lidu; to si musím ponechat pro nějakou pozdější práci a musím se zatím omezit jen na fakta, pokud charakterisují postavení anglického proletariátu.
První, nejhrubší a nejneplodnější formou této vzpoury byl zločin. Dělník žil v bídě a nouzi a viděl, že se jiným lidem vede lépe než jemu. Nešlo mu na rozum, proč právě on, který přece pro společnost dělá víc než bohatý zahaleč, má takto trpět. Nouze mu ještě ke všemu pomohla překonat vštípenou úctu k majetku — a on kradl. Viděli jsme, jak s růstem průmyslu vzrůstala zločinnost, jak počet zatčení za rok je stále přímo úměrný spotřebovaným balíkům bavlny.
Ale dělníci brzy pochopili, že tohle jim není nic platné. Zločinci mohli svými krádežemi protestovat proti platnému společenskému řádu jen jednotlivě, jen jako individua; a tu se na každého zvlášť vrhla celá moc společnosti a rozdrtila ho svou ohromnou přesilou. Vedle toho byla krádež nejprimitivnější, nejneuvědomělejší formou protestu, a už proto nikdy nebyla všeobecným výrazem veřejného mínění dělníků, i když ji snad potají schvalovali. Dělnická třída zahájila oposici proti buržoasii teprve tehdy, když se násilím vzepřela zavádění strojů, což se stalo hned na počátku průmyslového rozmachu. Takto byli postiženi hned první vynálezci jako Arkwright a jiní, jejichž stroje dělníci rozbíjeli; později došlo k mnoha dalším vzpourám proti strojům, které probíhaly skoro přesně tak jako nepokoje českých kartounářů v červnu 1844; továrny byly demolovány a stroje zničeny.
I tento způsob oposice byl ojedinělý, omezený na určitá místa, a směřoval jen proti jedné stránce současných poměrů. Dělníci sice dosáhli okamžitého cíle, ale na pachatele, opět bezbranné, dopadla veškerá tíha společenské moci, potrestala je podle své libovůle a stroje byly nakonec stejně zavedeny. Bylo třeba najít novou formu oposice.
K tomu dopomohl zákon, který vydal starý, nereformovaný, oligarchicko-toryovský parlament, zákon, který by později, když zákon o reformě parlamentu sankcionoval protiklad mezi buržoasií a proletariátem a povýšil buržoasii na vládnoucí třídu, dolní sněmovna nikdy nebyla schválila. Tento zákon prošel roku 1824 a zrušil všechny zákony, které až dosud dělníkům zakazovaly sdružovat se k obraně svých zájmů. Dělníkům se tak dostalo práva svobodného sdružování, které bylo dosud vyhrazeno jen šlechtě a buržoasii. Předtím už sice mezi dělníky stále existovaly tajné spolky, ty však nemohly nikdy dosáhnout velkých výsledků. Tak na příklad ve Skotsku došlo už roku 1812 k všeobecné stávce tkalců v Glasgowě, jak píše Symons („Řemesla a řemeslníci“, str. 137 a další), kterou zorganisovalo takové tajné sdružení. Stávka se opakovala roku 1822, a tehdy vchrstl kdosi dvěma dělníkům, kteří odepřeli připojit se k sdružení a které proto členové sdružení považovali za zrádce své třídy, do tváře vitriol, takže přišli o zrak. Stejně tak i sdružení skotských horníků bylo už roku 1818 tak silné, že prosadilo všeobecnou stávku. Tato sdružení vyžadovala od svých členů přísahu věrnosti a mlčelivosti, měla seznamy členů, pokladny, účetnictví a místní odbočky. Ale všechno se musilo provádět tajně, takže to ochromovalo jejich rozvoj. Zato když roku 1824 dostali dělníci právo svobodného sdružování, rozšířily se tyto organisace velmi brzy po celé Anglii a jejich váha vzrostla. Takové spolky se tvořily ve všech pracovních odvětvích (trades-unions) s nijak neskrývaným záměrem chránit dělníka proti tyranii a bezohlednosti buržoasie. Jejich účelem bylo: stanovit pevné mzdy, vyjednávat se zaměstnavateli kolektivně, jakožto moc, řídit mzdu podle zisku zaměstnavatele, za vhodných okolností ji zvyšovat a udržovat ji v každém jednotlivém oboru na stejné úrovni; proto obyčejně vyjednávaly s kapitalisty o všeobecně dodržovanou mzdovou stupnici a prosazovaly, aby u továrníka, který se zdráhal tuto stupnici dodržovat, dělníci nepracovali. Dále se snažily mezit přijímání učňů a tím udržovat čilou poptávku po dělnících a zároveň i výši mezd; pokud možno čelit záludnému snižování mezd, k němuž docházelo zaváděním nových strojů a nástrojů atd.; a konečně pomáhat nezaměstnaným dělníkům peněžitými podporami. Podpory se vyplácejí buď přímo ze spolkové pokladny, nebo nezaměstnaný dostane lístek, potvrzující jeho totožnost, s tím putuje od místa k místu a soudruzi z jeho oboru ho podporují a informují, kde by nejsnáze dostal práci. Tomuto putování říkají dělníci the tramp a poutníkovi tramper. K dosažení všech těchto cílů jmenuje si organisace předsedu a tajemníka, kteří jsou placeni — nelze totiž předpokládat, že by nějaký továrník takové lidi zaměstnal — a také výbor, který vybírá týdenní příspěvky a dohlíží, aby se jich používalo k účelům sdružení. Kdykoli to bylo možné a výhodné, sdružovali se dělníci téhož oboru i z různých obvodů ve federální spolek a čas od času pořádali schůze delegátů. V jednotlivých případech se dály pokusy sdružit dělníky určitého pracovního oboru po celé Anglii v jeden velký svaz, a několikrát se dělníci pokusili — po prvé roku 1830 — vytvořit pro celou Velkou Britannii všeobecné dělnické sdružení, kde by si každý odbor zachoval svou vlastní organisaci. Tato sdružení se ostatně nikdy dlouho neudržela, ba zřídkakdy se byť jen na chvíli uskutečnila, neboť takové sdružení může vyvolat v život a učinit schopným akce jen mimořádně silné všeobecné rozjitření.
Prostředky, jimiž se takové svazy snaží dosáhnout svého cíle, jsou tyto: zdráhá-li se některý zaměstnavatel nebo více zaměstnavatelů vyplácet mzdu stanovenou sdružením, vypraví se k němu deputace nebo se mu pošle petice (jak je vidět, dovedou dělníci uznávat moc absolutního továrního pána v jeho malém státě); když to nepomůže, přikáže sdružení zastavit práci a všichni dělníci jdou domů. Taková stávka (turn-out nebo strike) je buď částečná, odpírá-li jen jeden nebo několik zaměstnavatelů upravit mzdu podle návrhů sdružení, nebo všeobecná, odepřou-li všichni. To jsou stále ještě zákonné prostředky svazu, zákonné ovšem jen tehdy, vyhlásí-li se stávka po předběžné výpovědi, což se vždycky nestává. Jenže tyto zákonné prostředky jsou málo účinné, pokud ještě existují dělníci, kteří nejsou členy sdružení nebo se z něho dají odlákat dočasnými výhodami, jež jim buržoa nabídne. Zejména při částečném zastavení práce může si továrník z těchto prašivých ovcí (nazývaných knobsticks[a]) snadno vybrat a tak zhatit úsilí organisovaného dělnictva. Členové svazu pak těmto „mrvům“ obyčejně hrozí, nadávají, bijí je nebo jinak napadají, zkrátka snaží se všemožně je zastrašit. Následuje žaloba, a protože buržoasie, vyznavačka zákona, má dosud moc ve svých rukou, první nezákonný čin, první soudní žaloba proti členům svazu skoro po každé zlomí jeho sílu.
Dějiny těchto svazů jsou dlouhou řadou porážek dělnictva, přerušovanou několika málo vítězstvími. Rozumí se samo sebou, že všechny tyto snahy nemohou změnit ekonomický zákon, podle něhož se mzda řídí poměrem nabídky a poptávky na trhu práce. Proto jsou tyto svazy vůči všem závažným příčinám, jež působí na tento poměr, bezmocné; za hospodářské krise musí i sdružení stanovit nižší mzdy nebo se úplně rozpustit, a i když poptávka po práci silně vzroste, nemohou zvednout mzdy výš než na tu úroveň, která se sama vytvoří konkurencí kapitalistů. Zato může svaz působit na podřadnější, místně působící příčiny. Kdyby továrník nenarážel na soustředěnou, hromadnou oposici dělníků, snižoval by pozvolna mzdy stále víc, aby měl větší zisk; dokonce i konkurenční boj, který musí svádět s ostatními továrníky, by ho k tomu donutil a mzda by brzy klesla na minimum. Tuto vzájemnou konkurenci továrníků za normálních poměrů ovšem oposice dělníků zmirňuje. Každý továrník ví, že jakékoli snížení mezd nezdůvodněné okolnostmi, postihujícími zároveň i jeho konkurenty, by vyvolalo stávku (strike), ze které by měl určitě škodu, protože jeho kapitál by po dobu stávky ležel ladem a stroje by rezavěly. A ještě by bylo v takovém případě velmi nejisté, zda snížení mezd vůbec prosadí; zato je jisté, že jakmile by se mu to podařilo, konkurenti by následovali jeho příkladu, stlačili by ceny výrobků, a tím by ho zase připravili o to, co na snížení mezd vyzískal. Ovšem sdružení pak dost často prosazují rychlejší zvyšování mezd po krisi, než k jakému by došlo bez nich. V továrníkově zájmu je přece nezvyšovat mzdu, dokud ho k tomu nedonutí konkurence ostatních továrníků; kdežto nyní, jakmile se trh zlepší, dělníci se sami dožadují vyšších mezd, a protože za bránou už nečeká tolik dělníků, mohou za těchto okolností továrníka ke zvýšení mezd donutit stávkou. Ale jak jsem řekl, na závažnější příčiny, které působí na trh práce, nemohou mít svazy vliv. V takových případech dožene hlad dělníky postupně k tomu, že nastoupí do práce za jakýchkoli podmínek; jenže jakmile jich nastoupí třeba jen několik, je moc sdružení zlomena, protože těchto pár stávkokazů a zásoby zboží na trhu umožní buržoasii překonat nejhorší následky přerušení výroby. Fondy sdružení se brzy vyčerpají, protože podporu potřebuje příliš mnoho dělníků, hokynáři nakonec odpírají další úvěr, který poskytovali na vysoký úrok, a nouze donutí dělníky podrobit se znovu buržoasii. Protože se však továrníci musí ve vlastním zájmu vyvarovat veškerého zbytečného snižování mezd — jejich zájmem se to ovšem stalo jen díky oposici dělníků — kdežto dělníci pociťují každé snížení mzdy, i to, které vyplývá ze situace na trhu, jako zhoršení svého postavení, proti němuž se musí všemožně bránit, dopadne většina stávek v neprospěch dělnictva. Vyvstává otázka, proč tedy v takových případech, kde je bezvýslednost stávky na bíle dni, zastavují dělníci práci? Prostě proto, že musí protestovat proti snižování mezd, ba i proti nutnosti tohoto snižování, protože musí prohlásit, že oni jako lidé se nebudou přizpůsobovat poměrům, nýbrž že poměry se musí řídit podle nich, lidí; protože jejich mlčení by znamenalo smířit se s těmito poměry, uznat právo buržoasie v dobrých časech dělníky vykořisťovat a ve špatných je nechat na pospas hladu. Dělníci musí proti tomu protestovat, pokud ještě neztratili poslední špetku lidského cítění, a že protestují tak a ne jinak, plyne z toho, že jsou Angličané, praktičtí lidé, kteří projevují protest činem. Nejsou jako němečtí theoretikové, kteří si jdou klidně lehnout, jakmile je jejich protest patřičně zaprotokolován a založen ad acta[b], aby tam v pokoji odpočíval právě tak jako ti, kdo protestovali. Protest Angličanů projevený činem je naproti tomu účinný, drží ziskuchtivost buržoasie na uzdě a neustále rozdmychává oposici dělníků proti společenské a politické všemohoucnosti majetné třídy. Zároveň si při tom dělníci nutně uvědomují, že dělnické svazy a stávky samy nestačí zlomit moc buržoasie. Ovšem hlavní význam těchto sdružení a stávek, které organisují, je v tom, že je to první pokus dělníků odstranit konkurenci. Předpokládají poznání, že panství buržoasie je založeno jen na vzájemné konkurenci dělníků, tj. na roztříštěnosti proletariátu, na sporech dělníků mezi sebou. A právě proto, že protest těchto organisací směřuje — i když jednostranně a omezeně — proti konkurenci, proti životnímu nervu současného sociálního řádu, právě proto jsou tomuto sociálnímu řádu tak nebezpečné. Dělník nemůže zasáhnout buržoasii a s ní celé současné společenské zřízení na zranitelnějším místě, než je právě toto. Jakmile bude překonána vzájemná konkurence mezi dělníky, jakmile se všichni dělníci rozhodnou nedat se už od buržoasie vykořisťovat, pak je konec nadvládě majetku. Vždyť mzda závisí na poměru mezi nabídkou a poptávkou, na náhodné situaci trhu práce jen proto, že si dělníci až dosud dali líbit, aby se s nimi zacházelo jako s věcí, která se kupuje a prodává. Rozhodnou-li se dělníci, že se už nedají kupovat a prodávat, vystoupí-li při určování toho, co to vlastně je hodnota práce, jako lidé, kteří kromě pracovní síly mají také vůli, pak je veta po celé dnešní národní ekonomii a po mzdových zákonech. Mzdové zákony by se ovšem za určitou dobu opět uplatnily, kdyby se dělníci spokojili s odstraněním vzájemné konkurence a nešli dál; ale dělníci musí jít dál, nechtějí-li se celého svého dosavadního hnutí vzdát, nechtějí-li tuto vzájemnou konkurenci dělníků zase obnovit — zkrátka nemohou couvnout. Nezbytnost je nutí odstranit nejen část konkurence, nýbrž konkurenci vůbec — a oni to také udělají. Dělníci už nyní každým dnem lépe chápou, co pro ně konkurence znamená, chápou lépe než buržoasie, že i vzájemná konkurence majetných postihuje dělníka tím, že vyvolává hospodářské krise, a že i ji je nutno odstranit. Brzy pochopí, jak na to.
Nemusím snad ani říkat, že tato sdružení značně přispěla k rozdmychávání nenávisti a rozhořčení dělníků proti majetné třídě. Z těchto sdružení také — s vědomím nebo bez vědomí vedoucích členů — vycházejí v dobách mimořádného rozjitření jednotlivé akce, které lze vysvětlit jen nenávistí, vystupňovanou až k zoufalství, divokou vášní, nezastavující se před ničím. Sem patří zmíněné případy polití vitriolem a řada dalších, z nichž některé chci uvést. Roku 1831 byl v době prudkých dělnických bouří zastřelen mladý Ashton, továrník v Hyde u Manchesteru, když šel jednou večer v polích, a pachatele se nikdy nepodařilo vypátrat. Není pochyby, že to byl akt msty dělníků. — Velmi časté jsou pokusy o založení požáru a o vyhození továrny do povětří. V pátek 29. září 1843 se neznámý pachatel pokusil vyhodit do povětří dílnu majitele továrny na pily Padgina v Howard-Street v Sheffieldu. Použil pevně ucpané železné roury naplněné prachem — škoda byla značná. Následujícího dne, 30. září, došlo k podobnému pokusu v Ibbetsonově továrně na nože a pilníky v Shales Moor u Sheffieldu. Pana Ibbetsona dělníci nenáviděli, protože se aktivně účastnil buržoasního politického hnutí, platil nízké mzdy, zaměstnával výhradně stávkokaze a zneužíval chudinského zákona ve svůj prospěch (v době krise z roku 1842 nutil dělníky přijímat nízké mzdy tím, že ty, kteří se zdráhali, udával chudinské správě, že mohou práci dostat, ale nechtějí, a nezasluhují si tedy podpory). Výbuch způsobil značnou škodu a všichni dělníci, kteří se na to přišli podívat, litovali jen, „že to nevybouchlo všecko“. — Pokus o založení požáru v Ainsworthově a Cromptonově továrně v Boltonu v pátek 6. října 1843 nezpůsobil žádnou škodu — byl to ve velmi krátké době už třetí nebo čtvrtý pokus v téže továrně. Na schůzi městské rady v Sheffieldu ve středu 10. ledna 1844 předložil policejní komisař výbušný stroj z litiny, zhotovený schválně k tomuto účelu, který byl naplněn čtyřmi librami prachu a opatřen ohořelým, ale uhaslým doutnákem; byl nalezen v továrně pana Kitchena, Earl-Street v Sheffieldu. — V neděli 20. ledna 1844 došlo na pile pánů Bentleye a Whita v Bury v Lancashiru k výbuchu, který byl způsoben vhozenými balíky prachu a způsobil značné škody. — Ve čtvrtek 1. února 1844 byly zapáleny Soho Wheel Works v Sheffieldu a lehly popelem. — To je šest takových případů za čtyři měsíce a příčinou všech je jen rozhořčení dělníků proti zaměstnavatelům. Jaký to musí být sociální řád, ve kterém jsou takové věci vůbec možné, o tom není třeba mluvit. Tyto skutečnosti jsou postačujícím důkazem, že v Anglii i v obdobích hospodářsky příznivých, jako byl konec roku 1843, zuří sociální válka a vede se naprosto otevřeně — a přece se anglická buržoasie stále ještě nemůže vzpamatovat! Ale nejvýmluvněji hovoří případ glasgowských thugů[c], který byl projednáván od 3. do 11. ledna 1838 před porotou v Glasgowě. Ze soudního přelíčeni vyšlo najevo, že sdružení bavlnářských přadláků, které tu existovalo od roku 1816, mělo podivnou organisaci a moc. Členové se přísahou zavazovali podrobit se usnesení většiny. Při každé stávce byl ustaven tajný výbor, který byl mase členů neznám, a neomezeně disponoval finančními prostředky. Tento výbor vypsal ceny na hlavy stávkokazů, nenáviděných továrníků a na zapálení továren. Tak byla vypálena továrna, kde pracovaly na místě přadláků ženy jako stávkokazi; jistá paní MacPhersonová, matka jedné z těchto dělnic, byla zavražděna, a oba vrahy vypravilo sdružení na svůj účet do Ameriky. — Již roku 1820 byl postřelen stávkokaz jménem MacQuarry, a pachatel za to dostal od sdružení 15 liber št. odměny. Později byl postřelen ještě jakýsi Graham; pachatel dostal 20 liber št., byl však dopaden a deportován na doživotí. Konečně v květnu roku 1837 vypukly v souvislosti se stávkou v továrnách v Oatbank a Mile-End nepokoje, při nichž bylo ztýráno asi tucet stávkokazů; v červenci téhož roku nepokoje ještě stále pokračovaly a jeden stávkokaz, jakýsi Smith, byl tak ztýrán, že zemřel. Nato byl výbor zatčen, začalo vyšetřování a předseda a hlavní členové byli uznáni vinnými pro účast na nezákonných sdruženích, pro týrání stávkokazů a paličství v továrně Jamese a Francise Wooda a deportováni na 7 let. Co tomu říkají naši dobří Němci?[d]
Majetná třída a hlavně její část představovaná továrníky, která přichází do bezprostředního styku s dělnictvem, velmi ostře horlí proti těmto svazům a snaží se ustavičně dělníkům dokazovat, že jsou zbytečné, a to argumenty, které jsou sice s hlediska národní ekonomie docela správné, ale právě proto zčásti mylné a pro dělnický rozum naprosto nepřesvědčivé. Již sama horlivost buržoasie dokazuje, že není nezaujatá, vždyť i když necháme stranou přímé škody ze stávky, věc se má ve skutečnosti tak, že všechno, co plyne do kapsy továrníkovi, musí jít nutně z kapsy dělníka. A i kdyby dělníci tak dobře nevěděli, že svazy drží alespoň trochu na uzdě chuť jejich chlebodárců předhánět se ve snižování mezd, nevzdali by se jich už proto, že tím škodí továrníkům, svým nepřátelům. Ve válce je škoda jedné strany užitkem pro druhou, a protože dělníci jsou se svými továrníky na válečné noze, dělají totéž, co dělají vysocí potentáti, když si vzájemně vjedou do vlasů. Ze všech měšťáků je nejzavilejším nepřítelem všech dělnických organisací opět náš podařený dr. Ure. Soptí proti „tajným tribunálům“ bavlnářských přadláků, nejmocnější skupiny dělníků, proti tribunálům, které se holedbají tím, že mohou zneškodnit každého vzpurného továrníka „a tak zničit muže, který jim po léta poskytoval obživu“. Mluví o době, „kdy neklidné dolní končetiny udržují v područí vynalézavou hlavu a životodárné srdce průmyslu“ — škoda, že se angličtí dělníci nedají tvou báchorkou obalamutit tak snadno jako římští plebejci, ty novodobý Menenie Agrippo![113] — A nakonec vypráví tuto krásnou příhodu: Přadláci hrubé příze na „mule“ prý také jednou hanebně zneužili své síly. Místo aby v nich vysoká mzda vzbudila vděčnost k továrníkům a touhu po vzdělání (ovšem v neškodných vědách, nebo dokonce ve vědách pro buržoasii užitečných), vyvolala v nich v mnoha případech pýchu a poskytla jim peníze na podporu vzdorovitosti při stávkách, které pak docela svévolně sužovaly jednoho továrníka za druhým. Při jedné takové neblahé výtržnosti v Hyde, Dukinfleldu a okolních obcích obrátili se místní továrníci z obavy, aby je nevytlačili z trhu Francouzi, Belgičané a Američané, na strojírnu firmy Sharp, Roberts a spol. s prosbou, aby pan Sharp soustředil svou vynalézavost na konstrukci automatického spřádacího stroje a „zachránil tak výrobu před trpkou porobou a hrozící zkázou“.
„Za několik měsíců byl hotov stroj, který jevil myslící schopnost, cit a takt zkušeného dělníka. Tak vyskočil železný muž, jak říkají stroji dělníci, na příkaz Minervin z rukou moderního Promethea — výtvor určený k tomu, aby znovu zavedl pořádek mezi dělnictvem a zajistil Angličanům nadvládu v průmyslu. Zpráva o tomto herkulovském divu šířila hrůzu v dělnických sdruženích a tento vynález ještě dříve, než, abych tak řekl, opustil kolébku, zardousil hydru anarchie.“
Dále Ure dokazuje, že vynález stroje, který tiskne ve čtyřech až pěti barvách současně, byl vlastně výsledkem nepokojů mezi tiskaři kartounu, že odboje šlichtařů osnov v mechanisovaných tkalcovnách vyvolaly v život zdokonalený stroj na šlichtování osnov, a jiné podobné případy.[e] Týž Ure krátce předtím na desítkách stránek v potu tváře dokazuje, že mechanisace je pro dělníky výhodná! — Ure není ostatně sám; v tovární zprávě si pan továrník Ashworth a mnozí jiní nedávají ujít jedinou příležitost, aby neulevili svému vzteku na dělnická sdružení. Tito moudří měšťáci si počínají stejně jako jisté vlády a svádějí všechna hnutí, jimž nerozumějí, na vliv zlomyslných agitátorů, štváčů, demagogů, křiklounů a nezralé mládeže; tvrdí, že placení agenti těchto sdružení mají na agitaci zájem, protože z ní žijí — jako by právě buržoasie neměla vinu na tom, že je třeba tyto lidi platit, když je odmítá zaměstnávat!
Ohromný počet těchto stávek nejlépe dokazuje, jak mocně už zuří v Anglii sociální válka. Nemine týdne, ba skoro ani dne, aby tu nebo tam nevypukla stávka — hned pro snížení mezd, hned pro odepření je zvýšit, tu proto, že továrník přijímá do práce stávkokazy, tam proto, že odmítá odstranit nešvary nebo špatná zařízení, jinde pro zavedení nových strojů, nebo ze sta jiných příčin. Tyto stávky jsou ovšem teprve šarvátkami předsunutých hlídek, jen občas přecházejí ve vážnější boje; nerozhodnou nic, ale jsou nejlepším důkazem, že se blíží rozhodná bitva mezi proletariátem a buržoasií. Stávky jsou válečnou školou dělníků, v níž se připravují na velký boj, který je už nevyhnutelný; jsou slavnostním prohlášením jednotlivých pracovních odvětví, že se připojují k velkému dělnickému hnutí. A projdeme-li jeden ročník časopisu „Northern Star“, jediných novin, které přinášejí zprávy o všech proletářských akcích, shledáme, že se všichni dělníci z měst i venkovských průmyslových obvodů sdružili a čas od času protestovali proti vládě buržoasie všeobecným zastavením práce. A jako válečná škola mají skvělý účinek. V nich se rozvíjí svérázná anglická statečnost. Na kontinentě se tvrdí, že Angličané, a zejména dělníci, jsou zbabělí, že prý se nezmohli ani na jedinou revoluci, protože se každou chvíli nebouří jako Francouzi, protože zdánlivě tak klidně snášejí buržoasní režim. To je naprosto nesprávné. Angličtí dělníci si v odvaze nezadají s žádným národem, jsou stejně nepokojní jako Francouzi, jenže bojují jinak. Francouzi, kteří svou povahou jsou veskrze političtí, bojují i proti sociálnímu zlu politicky; Angličané, kteří se domnívají, že politika existuje jen pro zištné zájmy měšťácké společnosti, nebojují proti vládě, nýbrž přímo proti buržoasii, a takový boj lze prozatím účinně vést jen pokojnou cestou. Stagnace průmyslu a bída, kterou s sebou přinesla, vyvolaly roku 1834 v Lyoně povstání pro republiku, v Manchesteru roku 1842 všeobecnou stávku za lidovou chartu a vyšší mzdy. Že však ke stávce je také zapotřebí odvahy, a to značné, ba často mnohem větší odvahy, smělejšího, pevnějšího odhodlání než ke vzpouře, rozumí se samo sebou. Není opravdu maličkost pro dělníka, který zná bídu ze zkušenosti, když jí má jít se ženou a dětmi vědomě vstříc, když má dlouhé měsíce snášet hlad a nouzi a zůstat přitom pevný a neochvějný. Co je smrt a galeje, jež hrozí francouzskému revolucionáři, proti tomu, co na sebe bere anglický dělník, nechce-li se podrobit jhu majetné třídy, proti pomalé smrti hladem, proti každodennímu pohledu na hladovějící rodinu, proti jistotě, že ho nemine pomsta buržoasie? Uvidíme později příklad takové tvrdošíjné, nezlomné odvahy anglického dělníka, který ustoupí násilí teprve tehdy, až je všechen odpor bezúčelný a nesmyslný. A právě v tomto klidném odhodlání, v této vytrvalé rozhodnosti, jež musí denně podstupovat sta a sta zkoušek, právě v tom se projevuje nejúctyhodnější rys povahy anglického dělníka.Lidé, kteří dovedou tolik snášet, aby přiměli k povolnosti jednoho měšťáka, budou umět zlomit i moc celé buržoasie. Ale i jinak dokázal anglický dělník nejednou svou odvahu. Že stávka z roku 1842 neměla dalekosáhlejší důsledky, bylo způsobeno jednak tím, že do ní buržoasie dělníky vehnala, jednak tím, že jim samým nebyl účel stávky dost jasný a že nebyli jednotni. Ale jinak, když šlo o určité sociální cíle, prokázali dělníci svou odvahu velmi často. Necháme-li stranou waleské povstání z roku 1839, došlo v Manchesteru, právě když jsem tam byl (v květnu 1843), k opravdovému boji. Cihelna firmy Pauling a Henfrey totiž zvětšila rozměry cihel, aniž zvýšila mzdy, ale větší cihly samozřejmě prodávala za vyšší ceny. Dělníci, jimž vedení podniku odepřelo zvýšit mzdy, zastavili práci a sdružení cihlářů vyhlásilo bojkot firmy. Cihelně se však s velkou námahou podařilo sehnat dělníky z okolí a mezi stávkokazy. Sdružení se nejprve pokusilo je zastrašit. Firma najala k ochraně cihelny dvanáct mužů, vesměs bývalých vojáků a policistů, a ozbrojila je ručnicemi. Protože zastrašování nebylo teď už nic platné, oddíl cihlářů — v řádném vojenském útvaru, s předvojem ozbrojeným puškami — přepadl jednou večer v deset hodin cihelnu, vzdálenou necelých čtyři sta kroků od kasáren pěchoty.[f] Dělníci vnikli dovnitř, a jakmile zpozorovali stráže, začali na ně střílet, rozdupali rozložené mokré cihly, rozmetali narovnané stohy už vyschlých cihel, zdemolovali všechno, co jim přišlo do cesty, a vtrhli do jedné z budov, kde rozbili nábytek a ztýrali ženu dozorce, který tam bydlil. Stráže mezitím zaujaly postavení za živým plotem, odkud mohly bezpečně a nerušeně střílet; vetřelci stáli před zapálenou cihlářskou pecí, která je jasně osvětlovala, takže každá nepřátelská střela zasáhla cíl, kdežto oni sami stříleli nazdařbůh. Přestřelka přesto trvala víc než půl hodiny, dokud dělníci nevystříleli všechno střelivo a nedosáhli svého cíle — zničit všechno, co se v cihelně zničit dalo. Potom přišlo vojsko a cihláři ustoupili do Eccles (tři míle od Manchesteru). Nedaleko Eccles nastoupili k rozkazu, při kterém byl každý vyvolán svým číslem v sekci, a pak se rozptýlili, ovšem, jen aby tím spíše padli do rukou policie, která je obklíčila se všech stran. Raněných bylo jistě velmi mnoho, ale počet se nepodařilo zjistit, protože někteří unikli. Jeden dělník dostal tři zásahy, do stehna, do lýtka a do ramene, a s tímto zraněním se vlekl čtyři míle cesty. — Tito lidé tedy dokázali, že i oni mají revoluční odvahu a že se nezaleknou deště kulek; když ovšem hrstka dragounů a policistů na uzavřeném náměstí s obsazenými příchody drží v šachu neozbrojené masy, které samy nevědí, co chtějí, jak se to stalo roku 1842, pak to naprosto nedokazuje nedostatek odvahy; vždyť tyto masy by stejně nic nepodnikly, i kdyby tam nebyli strážci veřejné, tj. buržoasní moci. Kde lid měl určitý cíl, tam projevil dost odvahy, např. za útoku na Birleyovu továrnu, na jejíž ochranu muselo být později povoláno dělostřelectvo.
Při této příležitosti několik slov o tom, jaká je v Anglii úcta k zákonu. Pro buržou je zákon pochopitelně svatý, protože je to jeho vlastní výtvor, je vydán s jeho souhlasem, k jeho ochraně a pro jeho výhody. Ví, že i kdyby mu jednotlivý zákon škodil, zákonodárství jako celek chrání jeho zájmy, a hlavně ví, že posvátnost zákona, nedotknutelnost řádu, ustanoveného aktivním projevem vůle jedné části a pasivním druhé části společnosti, je nejpevnější oporou jeho sociálního postavení. Anglický buržoa nachází ve svém zákoně, stejně jako ve svém bohu, konec konců jen sám sebe, proto je mu zákon svatý, proto má pro měšťáka policistův obušek, který je v podstatě jeho vlastním obuškem, tak podivuhodně uklidňující moc. Ale pro dělníka vůbec ne. Dělník ví příliš dobře, příliš často zakusil na vlastní kůži, že pro něho je zákon knutou, kterou naň upletl měšťák, a tak nemusí-li, zákona se nedovolává. Je směšné tvrdit, že dělník má před policií strach; vždyť v Manchesteru je policie každý týden bita a minulého roku došlo dokonce k pokusu o útok na strážnici, zajištěnou železnými vraty a těžkými okenicemi. Síla policie za stávky z roku 1842 byla, jak už řečeno, jen v bezradnosti dělníků samých.
Protože tedy dělníci nemají před zákonem úctu a podřizují se mu, jen není-li v jejich silách jej změnit, je naprosto přirozené, že přicházejí alespoň s návrhy na změnu zákona, že chtějí nahradit buržoasní zákon zákonem proletářským. Takovým návrhem zákona proletariátu je lidová charta (people‘s charter), která je svou formou ryze politická a žádá reorganisaci dolní sněmovny na demokratické základně. Chartismus je kompaktní forma oposice proti buržoasii. Ve svazech a stávkách zůstávala oposice vždy isolována, bojovali jen jednotliví dělnici nebo dělnické sekce proti jednotlivým měšťákům; nabýval-li občas boj všeobecného rázu, stávalo se to mimoděk, bez záměru dělníků, a kdykoli to bylo záměrné, stál za tímto záměrem chartismus. Kdežto v chartismu povstává proti buržoasii celá dělnická třída a útočí hlavně na její politickou moc, na onu hradbu zákonů, jíž se buržoasie obklopila. Chartismus vznikl z demokratické strany, která se vyvinula, zároveň s proletariátem a v něm, v osmdesátých letech minulého století, zesílila za francouzské revoluce a po uzavření míru vystoupila jako „radikální“ strana. Hlavní sídlo měla tehdy v Birminghamu a Manchesteru a předtím v Londýně. Ve spojenectví s liberální buržoasií vynutila na oligarchii starého parlamentu zákon o reformě parlamentu a od té doby se konsolidovala jako dělnická strana, stále ostřeji vyhraněná proti buržoasii. Roku 1838 vypracoval výbor londýnského Dělnického sdružení (Working Men‘s Association), s Williamem Lovettem v čele, lidovou chartu s těmito „šesti body“: 1) všeobecné hlasovací právo pro každého plnoletého muže, který má zdravý rozum a není usvědčen ze zločinu; 2) každoročně nově volený parlament; 3) platy pro členy parlamentu, aby mohli volbu přijmout i nemajetní; 4) tajné volby hlasovacími lístky, aby buržoasie nemohla podplácet a zastrašovat; 5) stejné volební obvody, aby bylo zabezpečeno spravedlivé zastoupení; 6) odstranění — ostatně ilusorního — ustanovení, že mohou být zvoleni jen ti, kteří mají pozemkový majetek v hodnotě 300 liber št., tak aby každý volič byl také volitelný. — Těchto šest bodů, třebaže se vesměs týkají jen ustavení dolní sněmovny a vypadají na první pohled úplně nevinně, je s to smést celou anglickou ústavu včetně královny í sněmovny lordů. Tak zvané monarchické a aristokratické prvky ústavy se mohly dodnes udržet jen proto, že buržoasie má zájem na tom, aby naoko zůstaly zachovány; a jinak než naoko stejně neexistují. Ale teprve až se bude dolní sněmovna opírat o celé veřejné mínění, až bude vyjadřovat nejen vůli buržoasie, nýbrž celého národa, pak na sebe strhne všechnu moc tak úplně, že zmizí poslední svatozář kolem hlavy monarchy i aristokracie. Anglický dělník nemá úctu ani k lordům, ani ke královně, zatím co buržoasie se sice na jejich mínění mnoho neptá, ale jejich osoby zbožňuje. Anglický chartista je politicky republikán, třebaže toto slovo téměř nikdy nevysloví; sympatisuje s republikánskými stranami všech zemí, i když sám se raději nazývá demokratem. Ale je víc než pouhý republikán, jeho demokracie není jen politická.
Chartismus byl ovšem od samého vzniku v roce 1835 hlavně hnutím dělnickým, ale tehdy ještě nebyla mezi ním a radikální maloburžoasií ostrá hranice. Dělnický radikalismus šel ruku v ruce s buržoasním radikalismem. Charta byla heslem obou, každý rok pořádali společné „národní konventy“ a tvořili, jak se zdálo, jednu stranu. Maloburžoasie, právě tehdy zklamaná výsledky zákona o reformě parlamentu a špatnými obchody v letech 1837—1839, byla ve velmi bojovné a krvelačné náladě, proto jí bouřlivá agitace chartistů přišla velmi vhod. Jak bouřlivá byla tato agitace, o tom nemají v Německu ani potuchy. Lid byl vyzýván, aby se ozbrojil, často přímo k tomu, aby se vzbouřil; vyráběly se píky jako kdysi za francouzské revoluce, a roku 1838 se účastnil hnutí mimo jiné jakýsi Stephens, metodistický kněz, který na shromážděni lidu v Manchesteru prohlásil:
„Co byste se báli vládní moci, vojáků, bodáků a děl, které mají vaši utlačovatelé. Vy máte prostředek mocnější než to všechno dohromady, máte zbraň, proti které bodáky a děla nic nezmohou; a touto zbraní může vládnout desetileté dítě. Stačí vzít několik sirek a otep slámy namočenou ve smole, a chci vidět, co pořídí vláda se svými statisíci vojáků proti této zbrani, bude-li se jí odvážně užívat.“[g]
Současně se však už tehdy projevoval zvláštní sociální ráz dělnického chartismu. Týž Stephens na jednom dvěstětisícovém táboru lidu na Kersall-Moor, zmíněné už manchesterské Svaté hoře, řekl:
„Chartismus, milí přátelé, není politická otázka, při níž jde o to, abyste dostali hlasovací právo atd., je to otázka nože a vidličky; charta — to znamená dobré bydlení, dobré jídlo a pití, dobré mzdy a krátkou pracovní dobu.“
A tak bylo už tehdy co nejtěsněji spjato s chartismcm i hnutí proti novému chudinskému zákonu a za desetihodinovou pracovní dobu. Na všech tehdejších schůzích vystupoval tory Oastler, a kromě národní petice za lidovou chartu, přijaté v Birminghamu, vyrojily se stovky petic, žádajicích zlepšení sociálního postavení dělnictva; roku 1839 pokračovala agitace dál stále stejně čile, a když začala koncem roku poněkud ochabovat, pospíšili si Bussey, Taylor a Frost, aby vyvolali vzpouru současně v severní Anglä, v Yorkshiru a Walesu. Frost musel začít předčasně, protože plán byl vyzrazen, a tak se jeho akce nezdařila. Na severu se o tom dověděli ještě včas, takže mohli ustoupit; o dva měsíce později, v lednu 1840, vypuklo v Yorkshiru několik tak zvaných policejních vzpour (spy-outbreaks)[114], na př. v Sheffieldu a Bradfordu, a potom rozjitření pomalu ochabovalo. Mezitím se buržoasie vrhla na praktičtější a pro ni výhodnější projekty, zejména na obilní zákony. V Manchesteru vzniklo sdružení proti obilním zákonům, což mělo za následek uvolnění svazku mezi radikální buržoasií a proletariátem. Dělníci brzy poznali, že jim by zrušení obilních zákonů pramálo prospělo, kdežto pro buržoasii by bylo velmi výhodné, a proto se nedali pro tento projekt získat. Potom vypukla krise z roku 1842. Agitovalo se znovu, stejně živě jako roku 1839. Tentokrát se však agitace zúčastnila i bohatá průmyslová buržoasie, která byla právě touto krisí velmi těžce postižena. V Lize proti obilním zákonům — tak se nyní nazývalo sdružení, založené manchesterskými továrníky — se začaly projevovat velmi radikální, bojovné tedence. Noviny a agitátoři Ligy vedli nezahaleně revoluční řeči, což bylo zčásti způsobeno i tím, že od roku 1841 byla u vesla konservativní strana. Jako dříve chartisté, vyzývala nyní Liga zcela otevřeně ke vzpouře a dělníci, kteří krisí nejvíce trpěli, také nebyli nečinní, jak dokazuje národní petice z tohoto roku s 31/2 milionu podpisů. Zkrátka, jestliže se předtím obě radikální strany vzájemně poněkud odcizily, uzavřely nyni znovu spojenectví. Na schůzi liberálů a chartistů v Manchesteru 15. února 1842 byla vypracována petice, která žádala jak odstranění obilních zákonů, tak i zavedení Charty, a příštího dne obě strany petici schválily. Jaro a léto proběhlo ve znamení bouřlivé agitace a vzrůstající bídy. Buržoasie byla odhodlána využít krise, bídy a všeobecného pobouření, a tak prosadit zrušení obilních zákonů. Protože tentokrát byli u vesla toryové, dokonce se napolo vzdala své vychvalované zákonnosti; chtěla revoluci, ale dělat ji měli dělníci. Ti měli za ni tahat kaštany z ohně a pálit si kvůli ní prsty. S mnoha stran se začalo znovu propagovat heslo, které už dříve (1839) razili chartisté, heslo „svatého měsíce“, všeobecného zastavení práce; tentokrát však nechtěli zastavit práci dělníci, nýbrž továrníci, kteří chtěli zavřít továrny, poslat dělníky na venkov, na statky aristokratů, a tím donutit toryovský parlament a vládu, aby zrušily obilní cla. To by ovšem bylo nutně vedlo k povstání, jenže buržoasie stála pěkně v pozadí a mohla čekat, jak to dopadne, aniž by se sama kompromitovala, kdyby šlo do tuhého. Koncem července se začaly obchody trochu lepšit; bylo už na čase, a aby nepropásly příležitost, snížily tři firmy v Stalybridge najednou při stoupající konjunktuře mzdy (srov. zprávy obchodní komory v Manchesteru a Leedsu z konce července a začátku srpna) — zda na vlastní pěst, nebo po dohodě s ostatními továrníky a hlavně Ligou, o tom nechci rozhodovat. Dvě z těchto firem však zase ustoupily; třetí, William Bailey a bratří, vytrvala a na stížnosti dělníků prohlásila, když jim to není vhod, že by snad udělali lépe, kdyby si šli na nějaký čas hrát. Dělníci přivítali tento posměšný výrok hlasitými výkřiky, pak táhli městem a vyzývali všechny dělníky, aby zanechali práce. V několika hodinách se zastavily všechny továrny a dělníci táhli v průvodu na Mottram-Moor, kde uspořádali tábor lidu. To bylo 5. srpna. 8. srpna táhli do Ashtonu a Hydu v počtu pěti tisíc mužů, zastavili práci ve všech továrnách i dolech a konali schůze, ale nemluvili na nich o zrušení obilního zákona, jak buržoasie doufala, nýbrž o „poctivé denní mzdě za poctivou denní práci“ (a fair day‘s wages for a fair day‘s work). 9. srpna táhli do Manchesteru a zastavili práci ve všech továrnách; úřady, jež byly vesměs liberální, jim v tom nezabránily; 11. srpna byli ve Stockportu, kde narazili na odpor, ale teprve když vzali útokem chudobinec, tuto chloubu buržoasie; téhož dne vypukla všeobecná stávka a nepokoje v Boltonu a ani tam úřady nezakročily. Brzy se povstání rozšířilo na všechny průmyslové okresy a všechna práce byla zastavena vyjma žňové práce a přípravu potravin. Ale i vzbouření dělníci zůstávali klidní. Byli do tohoto povstání zataženi proti své vůli; továrníci — až na jediného, torye Birleye v Manchesteru — zcela proti svému zvyku zastavení práce nebránili. Přitom dělníci neměli určitý cíl, když celá věc začala. Všichni se sice shodovali v tom, že se nechtějí dát postřílet pro blaho fabrikantů usilujících o zrušení obilních zákonů, ale jinak jedni chtěli prosazovat lidovou chartu, druzí to považovali za předčasné a chtěli si pouze vynutit mzdy z roku 1840. Na tom celá vzpoura ztroskotala. Kdyby to od počátku byla bývala cílevědomá dělnická vzpoura s jasným záměrem, byla by určitě prorazila. Ale masy, které byly vyhnány na ulici svými zaměstnavateli proti své vůli a vůbec neměly určitý cíl, nemohly nic dělat. Ovšem buržoasie, která nehnula ani prstem, aby osvědčila činem spojenectví z 15. února, velmi brzy poznala, že dělníci nejsou ochotni stát se jejími nástroji a že by se jí nedůslednost, s kterou opustila své „zákonné“ stanovisko, mohla nebezpečně vymstít. Vrátila se proto zase ke své staré zákonnosti a postavila se na stranu vlády proti dělníkům, které sama nejprve podněcovala a pak přiměla ke vzpouře. Vstoupila spolu se svými věrnými přisluhovači do řad zvláštní pořádkové služby — také němečtí obchodníci v Manchesteru se připojili a zcela zbytečně parádovali s tlustými holemi a s doutníkem v ústech městem — dala v Prestonu střílet do lidu, a tak se bezděčné lidové povstání najednou octlo tváří v tvář nejen vládní vojenské moci, nýbrž celé majetné třídě. Dělníci, kteří beztak neměli žádný cíl, se pozvolna rozešli a vzpoura skončila bez zlých následků. Ale ještě když bylo po všem, páchala buržoasie jednu hanebnost za druhou, snažila se očistit tím, že se rozhořčovala nad násilnostmi lidu, což se prašpatně hodilo k jejím jarním revolučním řečem, vinu za povstání svalovala na chartistické „buřiče“ atd., ačkoli se mnohem více než oni přičinila o jeho vyvolání, a s bezpříkladnou nestoudností zaujala znovu své staré stanovisko, že zákon je posvátný. Chartisté, kteří k povstání téměř ničím nepřispěli, kteří dělali jen totéž, co zamýšlela buržoasie, totiž využili příležitosti — byli postaveni před soud a odsouzeni, kdežto buržoasie z toho vyvázla beze škod, a ještě k tomu v době, kdy se nepracovalo, se ziskem vyprodala zásoby.
Výsledkem povstání byl rozhodný rozchod proletariátu s buržoasií. Chartisté se dosud celkem netajili tím, že budou svou chartu prosazovat všemi prostředky, třeba i revolucí; buržoasie, která teď najednou pochopila, jak nebezpečný by byl pro její postavení každý násilný převrat, nechtěla už o „fysické síle“ ani slyšet a chtěla své cíle uskutečňovat jen „morální silou“ —jako by to bylo něco jiného než přímé nebo nepřímé vyhrožování „fysickou silou“. To byl jeden ze sporných bodů, který však byl později v podstatě odstraněn tvrzením chartistů — kteří jsou přece stejně hodnověrní jako liberální buržoasic — že se ani oni nebudou dovolávat fysické síly. Avšak druhý, hlavní sporný bod, který přispěl k tomu, že se chartisrnus vyhranil ve své ryzí podobě, byla otázka obilních zákonů. Na odstranění těchto zákonů měla zájem radikální buržoasie, nikoli proletariát. Dosavadní chartistická strana se tak rozštěpila ve dvě strany, které sice hlásají zcela shodné politické zásady, ale jsou přitom naprosto odlišné a neslučitelné. Na birminghamském národním konventu v lednu 1843 navrhl Sturge, představitel radikální buržoasie, aby byl ze stanov chartistického sdružení vyškrtnut název charta, protože od povstání je prý tento název spjat se vzpomínkami na revoluční násilí — toto sepětí sice trvalo už léta, ale předtím to panu Sturgovi zřejmě nevadilo. Dělníci nechtěli název obětovat, a když byl pan Sturge přehlasován, opustil tento kvaker, který se najednou stal loyálním, se svou menšinou sál a ustavil z radikální buržoasie „Complete Suffrage Association“ [Sdružení pro úplné hlasovací právo]. Tak protivné byly najednou tyto vzpomínky buržoasii, ještě do nedávna jakobínské, že i výraz „všeobecné hlasovací právo“ (universal suffrage) změnila ve směšné: úplné hlasovací právo (complete suffrage)! Dělníci se jí vysmáli a šli klidně dál svou cestou.
Od té chvíle se chartismus stal výhradně věcí dělnickou, oproštěnou od všech buržoasních živlů. Časopisy „kompletního“ hlasovacího práva — „Weekly Dispatch“, „Weekly Chronicle“, „Examiner“ atd. — si postupně osvojily bezbarvou manýru ostatních liberálních listů, obhajovaly svobodu obchodu, napadaly zákon o desetihodinové pracovní době a všechny ryze dělnické akce a projevovaly celkem málo radikalismu. Ve všech srážkách se radikální buržoasie připojovala k liberálům proti chartistům a vůbec si za svůj hlavní úkol vytkla otázku obilních zákonů, která je pro Angličana otázkou svobodné konkurence. Tak se radikální buržoasie dostala do područí liberální buržoasie a hraje dnes velmi žalostnou úlohu.
Zato chartističtí dělníci se s tím větší horlivostí vrhli do všech zápasů proletariátu proti buržoasii. Svobodná konkurence způsobila dělníkům tolik zla, že ji měli proč nenávidět; její zastánci, měšťáci, jsou jejich zapřisáhlými nepřáteli. Dělník může od úplné svobody konkurence očekávat jen škodu. Jeho dosavadní požadavky, zákon o desetihodinové pracovní době, ochrana dělníků před kapitalisty, dobrá mzda, zajištěné místo, zrušení nového chudinského zákona — to všechno patří k chartismu stejně neodmyslitelně jako „šest bodů“ a míří přímo proti svobodné konkurenci a svobodě obchodu. Není tedy divu — i když to celé anglické buržoasii nejde na rozum — že dělníci nechtějí ani slyšet o svobodné konkurenci, svobodném obchodu a zrušení obilních zákonů; na zrušení obilních zákonů jim při nejmenším vůbec nezáleží, kdežto na stoupence toho opatření mají pořádně svrchu. Právě v tomto bodě se proletariát rozchází s buržoasii, chartismus s radikalismem, a to buržoasní rozum nemůže pochopit, protože nemůže pochopit proletariát.
Ale v tom právě spočívá rozdíl mezi chartistickou demokracií a veškerou dosavadní politickou buržoasní demokracií. Chartismus má ve své podstatě sociální ráz. „Šest bodů“, které jsou pro radikálního měšťáka vrcholem všeho a nanejvýš mají ještě vést k nějakým reformám ústavy, jsou pro proletáře jen prostředkem. „Politická moc — náš prostředek, sociální blaho — náš cíl“, to je nyní jasně formulované heslo chartistů. „Otázka nože a vidličky“ kazatele Stephense byla roku 1838 pravdou jen pro část chartistů; roku 1845 je pravdou pro všechny. Mezi chartisty už není nikdo, kdo by byl pouhým politikem. Jejich socialismus je sice ještě v začátcích, jejich hlavním prostředkem proti bídě je dosud rozdělení půdy na malé dílce (allotment-system), které už bylo překonáno rozvojem průmyslu (viz Úvod), a většina jejich praktických návrhů (ochrana dělníka atd.) má zdánlivě reakční ráz; ale na jedné straně už sama tato opatření obsahují v sobě nutnost, že se dělníci buď budou muset znovu podrobit moci konkurence a vrátit se do starých poměrů — anebo vybojovat zrušení konkurence vůbec; na druhé straně už dnešním neurčitým postavením chartismu, jeho odtržením od čistě politické strany je dáno, že se musí dále rozvíjet právě ony odlišující znaky chartismu, které spočívají v jeho sociální podstatě. Chartismus se nutně sblíží se socialismem, obzvláště až příští krise, která se musí dostavit po nynější konjunktuře průmyslu a obchodu nejpozději roku 1847[h], ale pravděpodobně už napřesrok, a která bude daleko prudší a ostřejší než všechny dřívější, až tato krise donutí dělníky, aby hledali východisko z bídy nikoli v politické, ale v sociální sféře. Dělníci si svou chartu vybojují, to je samozřejmé, ale do té doby si ještě mnoho ujasní z toho, co si budou moci vybojovat na základě charty a o čem dnes ještě vědí málo.
Zároveň se rozvíjí také socialistická agitace. Anglický socialismus tu přichází v úvahu jen potud, pokud má vliv na dělnickou třídu. Angličtí socialisté žádají postupné zavedení majetkového společenství v jakýchsi „koloniích“ ve vlastní zemi s 2000—3000 příslušníky, kteří by se zaměstnávali průmyslem i zemědělstvím a požívali by stejných práv a stejné výchovy — angličtí socialisté žádají usnadnění rozvodu, ustavení rozumné vlády s úplnou svobodou mínění a zrušení trestů, které mají být nahrazeny rozumným působením na zločince. To jsou jejich praktické návrhy — theoretické zásady nás tu nezajímají. — Otcem anglického socialismu byl továrník Owen, proto také anglický socialismus, třebaže se v podstatě povznáší nad protiklad mezi buržoasií a proletariátem, je svou formou vůči buržoasii velmi shovívavý a vůči proletariátu v lecčem nespravedlivý. Socialisté jsou naprosto krotcí a smířliví, uznávají současné poměry, byť sebehorší, v tom smyslu, že zavrhují každou jinou cestu než získávat veřejné mínění na svou stranu, zároveň jsou však tak abstraktní, že budou-li své zásady dál hlásat v nynější formě, veřejné mínění nikdy nezískají. Přitom stále naříkají na demoralisaci nižších tříd, nechtějí vidět, že v tomto rozkladu společenského řádu je určitý prvek pokroku, a neberou v úvahu, že demoralisace majetných tříd způsobená sobectvím soukromých zájmů a pokrytectvím je mnohem horší. Neuznávají historický vývoj, a proto chtějí národ přenést hned do komunistických poměrů, a to rovnou, ne tak, že by vedli dál politický boj, dokud politika samu sebe nepřekoná a nezruší.[i] Chápou sice, proč je dělník rozhořčen na buržou, považují však toto rozhořčení za neplodné, ačkoli nic nežene dělníky tolik vpřed jako právě ono, a hlásají lidumilnost a všeobecnou vzájemnou lásku, která je pro anglickou přítomnost mnohem neplodnější. Uznávají jen psychologický vývoj, vývoj abstraktního člověka, který nemá vůbec žádnou souvislost s minulostí, zatím co přece celý svět a s ním i jednotiivý člověk z této minulosti vyrůstá. Jsou proto příliš učení, příliš rnetafysičtí, a proto mnoho nepořídí. Rekrutují se částečně z dělnické třídy, z níž však získali jen velmi malou část, ovšem ty nejvzdělanější a charakterově nejpevnější. Ve své nynější podobě se socialismus nebude moci nikdy stát všeobecnou vymožeností dělnické třídy; bude teprve muset sestoupit se svých výšin a vrátit se na chvíli na chartistické stanovisko. Ale socialismus prošlý chartismem a očištěný od buržoasních prvků, socialismus ryze proletářský, jak se už dnes tvoří u mnoha socialistů a u mnoha chartistických vůdců, kteří jsou skoro vesměs socialisty[j], tento socialismus ovšem sehraje, a to velmi brzy, důležitou úlohu v historickém vývoji anglického lidu. Anglický socialismus, který má daleko širší základnu než francouzský komunismus, ale ve svém vývoji[k] se za ním zpožďuje, bude se musit na chvíli vrátit k francouzskému stanovisku, aby je později překonal. Do té doby ovšem také Francouzi pokročí dále. Socialismus je zároveň nejjasnějším výrazem nenáboženskosti, velmi rozšířené mezi dělníky, a to tak jasným výrazem, že to dělníky, kteří jsou neuvědoměle, jen prakticky bezbožní, leckdy až děsí. Ale i tady nutnost dělníky donutí vzdát se víry, o níž se stále více přesvědčují, že slouží jen k tomu, aby z nich učinila slabochy, odevzdané osudu, poslušné a věrné služebníky majetné třídy, která z nich vyssává všechnu sílu.
Vidíme tedy, že dělnické hnutí je rozštěpeno na dva směry, chartisty a socialisty. Chartisté jsou nejvíc pozadu, nejméně vyspělí, ale zato proletáři tělem i duší, opravdoví představitelé proletariátu. Socialisté mají větší rozhled, navrhují praktické prostředky proti bídě, ale původně pocházejí z buržoasie, a proto nejsou s to splynout s dělnickou třídou. Splynutí socialismu s chartismem, reprodukce francouzského komunismu na anglický způsob, to je teď úkol nejbližší budoucnosti, a zčásti to už probíhá. Teprve až se tohle uskuteční, stane se dělnická třída opravdovou vládkyní Anglie — politický a sociální vývoj zatím pokročí a bude podporovat nově vzniklou stranu, tento vyšší stupeň chartismu.
Tyto různé, často splývající, často samostatné skupiny dělníků — členové odborových svazů, chartisté a socialisté — založily na vlastní vrub množství škol a čítáren pro vzdělávání dělníků. Každá socialistická a skoro každá chartistická organisace má nějakou takovou instituci, a stejně tak je má mnoho jednotlivých odborových svazů. Zde se dostává dětem pravé proletářské výchovy bez jakýchkoli buržoasních vlivů, a v čítárnách jsou vyloženy jenom nebo skoro jenom proletářské noviny a knihy. Tyto instituce jsou pro buržoasii velmi nebezpečné, a v některých, především v „Mechanic‘s Institutes“[115], už se jí podařilo odstranit proletářský vliv a přeměnit je v orgány, které mají mezi dělnictvem popularisovat vědy prospěšné buržoasii. Nyní se tam vyučuje přírodním vědám, což odvádí dělníky od boje proti buržoasii a leckterému z nich umožní dělat vynálezy výnosné pro buržoasii — zatím co pro dělníky je dnes poznávání přírody zcela zbytečné, protože ve velkém městě a při dlouhé pracovní době nemají často ani možnost přírodu spatřit. Hlásá se tu národní ekonomie, jejíž modlou je svobodná konkurence a ze které může dělník udělat jen jeden závěr, a to, že nejrozumnější je, když bude v tiché resignaci dál hladovět. Všechno, co se tu dělník dovídá, je krotké, přizpůsobivé, poddajné vládnoucí politice a náboženství, zkrátka neustálé kázání pokojné poslušnosti a pasivity, odevzdanosti do vůle osudu. Masa dělníků samozřejmě nechce mít s těmito instituty nic společného, chodí do proletářských čítáren a debatuje o poměrech, které se bezprostředně dotýkají jejich zájmů — a tu samolibá buržoasie prohlásí své dixi et salvavi[l] a odvrátí se s pohrdáním od třídy, která „dává přednost vášnivým výbuchům vzteku zlovolných demagogů před solidním vzděláním“. Dělníci ostatně mají smysl i pro „solidní vzdělání“, podává-li se jim bez příměsi tendenční buržoasní moudrosti, jak o tom svědčí četné přednášky na přírodovědecká, estetická a ekonomická themata, které se často konají ve všech proletářských institutech, zejména socialistických, a jsou velmi četně navštěvovány. Často jsem slyšel dělníky v chatrných manšestrových kazajkách mluvit o geologických, astronomických i jiných otázkách daleko zasvěceněji, než by dokázal leckterý vzdělaný německý měšťák. A jak dalece se anglickému proletariátu podařilo získat samostatné vzdělání, dokazuje hlavně ten fakt, že epochální díla novější filosofické, politické a básnické literatury čtou skoro jenom dělníci. Měšťák, který je otrokem sociálního řádu a s ním spojených předsudků, se ustrašeně zaklíná a křižuje před vším, co znamená skutečný pokrok. Proletář se na to dívá s otevřenýma očima a studuje to s požitkem a úspěchem. Po této stránce vykonali ohromně mnoho pro osvětu proletariátu především socialisté, přeložili francouzské materialisty, Helvétia, Holbacha, Diderota atd., a rozšířili je v levných vydáních zároveň s nejlepšími anglickými díly. Straussův „Život Ježíšův“ a Proudhonovo „Vlastnictví“ kolují rovněž jen mezi proletáři.[116] Shelley, geniální prorocký Shelley, a Byron se svým smyslným žárem a svou trpkou satirou na současnou společnost mají nejvíc čtenářů mezi dělníky; měšťáci mají jen okleštěná „rodinná vydání“ (family editions), která jsou přistřižena podle současné pokrytecké morálky. — Také Bentham a Godwin, oba největší praktičtí filosofové poslední doby, hlavně ovšem Godwin, patří takřka výhradně proletariátu; ačkoliv má Bentham mezi buržoasními radikály vlastní školu, jen proletariátu a socialistům se podařilo jeho učení rozvinout dál. Proletariát si na těchto základech buduje vlastní literaturu, kterou tvoří většinou časopisy a brožury, ale která obsahem daleko předčí celou buržoasní literaturu. O tom však až někdy jindy.
Ještě jedno je třeba podotknout: Jádro dělnického hnutí tvoří tovární dělníci, a mezi nimi zase hlavně dělníci bavlnářských oblastí. Lancashire a zvláště Manchester je sídlem nejsilnějších dělnických svazů, střediskem chartismu, místem, kde je nejvíc socialistů. Čím hlouběji pronikl do určitého pracovního odvětví tovární systém, tím víc dělníků se tam zapojuje do hnutí; čím ostřejší protiklad mezi dělníky a kapitalisty, tím víc se rozvíjí a sílí proletářské uvědomění u dělníka. Drobní mistři v Birminghamu, ačkoli krisemi netrpí o nic míň, stojí na nešťastném rozhraní mezi proletářským chartismem a kramářským radikalismem. Vcelku však byli všichni průmysloví dělníci získáni pro jednu nebo druhou formu odporu proti kapitálu a buržoasii a všichni jsou zajedno v tom, že jakožto „working men“[m] — titul, na který jsou hrdi a který je obvyklým oslovením na chartistických schůzích — tvoří samostatnou třídu s vlastními zájmy a zásadami, s vlastním názorem, na rozdíl od všech majetných tříd, a že je to zároveň třída, v níž spočívá síla národa a jeho schopnost dalšího rozvoje.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — stávkokazi. (Pozn. red.)
b — mezi spisy. (Pozn. red.)
c Thugové [thugs] se těmto dělníkům říkalo podle známého východoindického kmene, který se živí jedině tím, že úkladně zavraždí každého cizince, který jim padne do rukou,
d „Jaká ‚divoká spravedlnost‘ (wild justice) musela plát v srdcích těchto mužů, když je dohnala k tomu, aby se sdružili v konklave, s chladnou rozvahou. odsoudili k smrti svého druha dělníka jakožto zběha svého stavu a zrádce věci svého stavu a aby ho odevzdali tajnému katu, protože veřejný soudce a popravčí ho nechávali chodit na svobodě. Jako by náhle v této podivné podobě ožil před udivenými zraky lidí starý fémový soud a tajný tribunál z doby rytířů, soud nikoli v brnění, nýbrž v manšestrových kazajkách, scházející se nikoli ve vestfálských lesích, nýbrž v dlážděné ulici Gallowgate v Glasgowě! Jak rozšířené a silné musí být takové cítění v masách, když se v tak vyhrocené formě může projevit třeba jen u několika málo lidí.“ Carlyle, „Chartismus“, str. 40.
e Ure, „Filosofie továren“, str. 366 a další.
f Na rohu Cross-Lane a Regent-Road.
g Viděli jsme, jak si dělníci vzali tato slova k srdci.
h (1892) Dostavila se přesně. (Engelsova poznámka k německému vydání roku 1892.)
i V originále: „sich selbst auflöst“. V anglických vydáních z roku 1887 a 1892 je druhá část věty pozměněna takto: „a ne tak, že by politický vývoj národa zákonitě postupoval dál až do chvíle, kdy bude takový přechod možný i nutný“. (Pozn. red.)
j (1892) Ovšem socialisty ve všeobecném, nikoli speciálně owenovském smyslu. (Engelsova poznámka k německému vydání z roku 1892.)
k V anglických vydáních z roku 1887 a 1892 je doplněno: „ve svém theoretickém vývoji“. (Pozn. red.)
l — dixi et salvavi animam meam — řekl jsem a spasil jsem svou duši. (Pozn. red.)
m dělníci. (Pozn. red.)
113 Podle pověsti přiměl římský patricij Menenius Agrippa vzbouřené plebejce, aby se vrátili do Říma (roku 494 před n. 1.), tím že jim vyprávěl bajku o údech lidského těla, které se rozhněvaly na žaludek.
114 Jde o srážky chartistů s policií v Sheffieldu, Bradfordu a jiných městech, vyvolané provokatéry. Pro tyto srážky bylo pak zatčeno mnoho vůdců a účastníků hnutí.
115 Mechanics‘Institutes — večerní školy pro dělníky, kde se přednášely některé všeobecně vzdělávací a technické předměty; první takové školy se objevily v Anglii roku 1823 (Glasgow) a 1824 (Londýn). Počátkem 40. let XIX. století jich už bylo přes dvě stě, hlavně v továrních městech Lancashiru a Yorkshiru. Buržoasie využívala těchto škol k vyškolení kvalifikovaných dělníků, které průmysl potřeboval, a k tomu, aby dostala dělníky pod svůj vliv.
116 David Friedrich Strauss, „Das Leben Jesu“ [„Život Ježíšův“], sv. 1-2, Tübingen 1835-1836. O Proudhonově knize viz pozn. 14. (in: Svatá rodina, kap. 4.)