Karel Marx, Bedřich Engels
Svatá rodina aneb Kritika kritické Kritiky

Kapitola sedmá

Korespondence kritické kritiky

1) Kritická masa

Kde může lépe být
než v lůně rodiny?^[⁷⁰]

Ve svém absolutním jsoucnu v podobě pana Bruna prohlásila kritická kritika většinu lidstva, celé lidstvo, které není kritická kritika, za svůj protiklad, za svůj podstatný předmět; podstatný proto, že masa je tu ad majorem gloriarn dei^{[^a]}, Kritiky, Ducha, předmět proto, že masa je pouhá materie kritické kritiky. Kritická kritika prohlásila svůj vztah k mase za světodejný vztah současné doby.

Avšak prohlásí-li někdo, žeje v protikladu k celému světu, nevytváří ještě žádný světodejný protiklad. Nešika, který na kdeco narazí, může si namluvit, že do něho kdekdo vráží. Na světodějný protiklad nestačí jen to, že prohlásím svět za svůj protiklad, k tomu je ještě zapotřebí, aby také svět prohlásil mne za svůj podstatný protiklad, aby tak se mnou jednal a aby mne zaň uznával. Toto uznání má kritické kritice opatřit korespondence; jejím úkolem je dosvědčit před světem spasitelské poslání kritiky i to, že celý svět se horší na kritické evangelium. Kritická kritika je sama sobě předmětem jako předmět světa. Korespondence ji má ukázat jako takový, jako soudobý zájem světa.

Kritická kritika se pokládá za absolutní subjekt. Absolutní subjekt chce být uctíván. Ke skutečnému uctívání patří třetí věc, věřící individua. Svaté rodině z Charlottenburgu se proto dostává náležitého uctívání od jejích dopisovatelů. Ti jí říkají, co ona sama je a co není její protivník, masa.

Tím, že se to, co si kritika o sobě myslí, takto vydává za to, co si o ní myslí svět, tím, že se z jejího pojmu dělá skutečnost, dopouští se ovšem kritika nedůslednosti. Přímo uvnitř kritiky se vytváří svého druhu masa, totiž kritická masa, jejímž jediným úkolem je být neutuchající ozvěnou kritických hesel. Pro důslednost lze tuto nedůslednost prominout. Kritická kritika, která se v hříšném světě necítí doma, musí si doma zařídit hříšný svět.

Dopisovatel kritické kritiky, člen kritické masy, nemá na růžích ustláno. Pouť jeho je trudná, trnitá, je to pouť kritická. Kritická kritika je spiritualistický pán, čistá spontánnost, actus purus^{[^b]}, a nesnáší žádné působení zvenčí. Proto smí být dopisovatel subjektem jen naoko, smí se ke kritické kritice chovat jen naoko samostatně, smí jí jen naoko chtít sdělit něco nového a vlastního. Ve skutečnosti je to jen její vlastní výtvor, její vnímání sebe samé, které se jen na chvíli zpředmětňuje a zesamostatňuje.

Proto dopisovatelé nikdy neopominou ujistit, že kritická kritika sama ví, nahlíží, zná, chápe, zakouší to, co jí dopisovatel právě naoko sděluje. Tak např. Zerrleder používá těchto obratů: „Chápete to? Víte. Víte a zase víte. Již jste to jistě mnohokrát slyšeli, takže můžete sami nahlédnout.“

A vratislavský dopisovatel Fleischhammer: „Ale že... to Vám jistě není hádankou jako ne mně.“ Nebo curyšský dopisovatel Hirzel: „Jistě sami znáte.“ Kritický dopisovatel respektuje absolutní chápání kritické Kritiky tak úzkostlivě, že jí přisuzuje chápání dokonce i tam, kde absolutně není co chápat; na př. Fleischhammer:

„Úplně“ (!) „mne pochopíte,“ (!) „řeknu-li Vám, že člověk téměř na každém kroku potká mladé katolické duchovní v dlouhých černých kutnách a pláštích.“

Ba dopisovatelé ve své úzkosti dokonce slyší, co kritická kritika říká, odpovídá, volá, jak se vysmívá!

Tak na př. Zerrleder: „Ale — říkáte; dobrá, slyšte tedy.“ A Fleischhammer: „Ale už slyším, co na to říkáte; — mínil jsem tím také jen...“ Nebo Hirzel: „Urozený pane, zvoláte!“ A tubinský dopisovatel: „Nevysmějte se mi!“

Proto také dopisovatelé používají obratu, že kritické kritice sdělují fakta a od ní očekávají duchovní výklad, že jí dodávají premisy a přenechávají závěry, nebo se dokonce omlouvají, že omílají to, co je jí už dávno známo.

Tak např. Zerrleder:

„Váš dopisovatel může jen podat obraz, popsat fakta. Duch oživující tyto věci právě vám jistě není neznám.“ Nebo také: „Nyní si již sami vyvodíte závěr.“

A Hirzel:

„To, že každé stvoření vyšlo ze svého diametrálního protikladu, touto spekulativní poučkou si Vá.s přece nemusím dovolit bavit až teprve já.“

Nebo také dopisovatelovy zkušenosti pouze naplňují a potvrzují kritická proroctví.

Tak Fleischhammer: „Vaše předpověď se splnila.“ A Zerrleder:

„Ty tendence, o nichž jsem Vám psal, že se ve Švýcarsku stále více šíří, zdaleka nejsou neblahé, jsou to šťastné tendence — jen potvrzují Vaši již tolikrát vyřčenou myšlenku“ atd.

Občas se kritická kritika cítí nucena zdůraznit, jak je blahosklonná, když si dopisuje, a tuto blahosklonnost motivujc tím, že dopisovatel šťastně vykonal nějaký úkol. Tak pan Bruno píše tubinskému dopisovateli:

„Je to ode mne vskutku nedůslednost, že na Tvůj dopis odpovídám... Ale na druhé straně... byla Tvá poznámka tak případná, že Ti... nemohu odepřít žádané objasnění.“

Kritická kritika si dává psát z venkova, jímž však nerozumějte venkov v politickém smyslu, který, jak známo, v Německu nikde neexistuje, nýbrž kritický venkov, jehož hlavním městem je Berlín, Berlín, sídlo kritických patriarchů a kritické svaté rodiny, kdežto na venkově přebývá kritická masa. Kritičtí venkované se opovažují obtěžovat pozornost nejvyšší kritické instance jen klaníce se a omlouvajíce se.

Tak píše jakýsi anonym panu Edgarovi, který je jako člen svaté rodiny rovněž vznešený pán:

„Ctěný pane! Jen tím, že se mládež ve společných snahách ráda spojuje (věkový rozdíl mezi námi činí jen dva roky), račte omluvit tyto řádky.“

Tento vrstevník pana Edgara se vedle toho označuje za podstatu nejnovější filosofie. Není to v pořádku, že si Kritika dopisuje s Podstatou filosofie? Ujišťuje-li vrstevník pana Edgara, že už mu vypadaly zuby, naráží tím jen na svou alegorickou podstatu. Tato „podstata nejnovější filosofie“ se „naučila od Feuerbacha klást moment vzdělání do objektivního názoru“. A hned podává ukázku svého vzdělání a názoru tím, že pana Edgara ujišťuje, že má „ucelený názor na jeho novelu“ — ať žije zásadovost^[⁷¹]! — a zároveň se otevřeně přiznává, že jí záměr pana Edgara není docela jasný, ba dokonce své ujištění, že získala ucelený názor, paralysuje otázkou: „Nebo jsem Vás zcela špatně pochopil?“ Po této ukázce shledáme, že je docela v pořádku, vyjadřuje-li se podstata nejnovější filosofie takto o mase:

„My se musíme alespoň jednou snížit, a prozkoumat a rozetnout začarovaný uzel, který znemožňuje obyčejnému lidskému rozumu vstoupit do bezbřehého oceánu myšlení.“

Kdo si chce utvořit úplnou představu o kritické mase, nechť si přečte páně Hirzelovy dopisy z Curychu (sešit V). S opravdu dojemnou učenlivostí a chvályhodnou pamětí memoruje tento nešťastník kritická hesla. Nepostrádáme v nich ani páně Brunovy oblíbené fráze o bitvách, které svedl, a o taženích, která podnikl a vedl. Své poslání člena kritické masy plní pan Hirzel zejména tehdy, když horlí o bezbožné mase a jejím poměru ke kritické kritice.

Mluví o mase, která se domnívá, že se podílí na dějinách, o „čisté mase“, o „čisté kritice“, o „čistotě tohoto protikladu“ — „protikladu tak čistého, jak čistý jej dějiny nikdy nedaly“ — o „nespokojenosti“, o „dokonalé prázdnotě, rozmrzelosti, malomyslnosti, zatvrzelosti, zbabělosti, zuřivosti, rozhořčení masy vůči kritice“, o „mase, která je tu jen proto, aby svým odporem zvýšila ostrost a bdělost kritiky“. Mluví o „stvoření z diametrálního protikladu“ a o tom, jak je kritika povznesena nad nenávist a podobné nízké city. Na toto bohatství kritických hesel se omezuje celý páně Hirzelův příspěvek do „Literatur-Zeitung“. Vytýká mase, že vystačí s pouhým „smýšlením“, „dobrou vůlí“, „frází“, „vírou“ atd., a přitom se sám jako člen kritické masy spokojuje frázemi, vyjadřujícími jeho „kritické smýšlení“, jeho „kritickou víru“, jeho „kritickou dobrou vůli“, a panu Brunovi a spol. přenechává „jednání, práci, boj“ a „díla“.

Přes to, že členové „kritické masy“ tak hrůzně líčí světodějné napětí mezi bezbožným světem a „kritickou kritikou“, nebyla ještě, alespoň pro nevěřící, konstatována ani skutková podstata, skutková podstata tohoto světodějného napětí. Úslužné a nekritické opakování kritických „fantasií“ a „nároků“ v ústech dopisovatelů jenom dokazuje, že utkvělé myšlenky pána jsou také utkvělými myšlenkami sluhy. Jeden z kritických dopisovatelů se sice pokouší dokazovat na základě faktů.

„Vidíte,“ píše svaté rodině, „že ‚Literatur-Zeitung‘ plní svůj účel, tj. nenalézá ohlas. Ohlas by mohla najít jen tehdy, kdyby souzněla s myšlenkovou chudobou, kdybyste pyšně kráčeli v čele řinčíce frázemi celé janičářské muziky běžných kategorií.“

Řinčíce frázemi celé janičářské muziky běžných kategorií! Vidíme, že se kritický dopisovatel snaží přiharcovat na „neběžných“ frázích. Jeho výklad faktu, že „Literatur-Zeitung“ nenalézá ohlas, je však nutno odmítnout jako čistě apologetický. Tento fakt by bylo možno vysvětlit spíše obráceně tím, že kritická kritika souzní s širokou masou, totiž s širokou masou škrabalů, která nenalézá ohlas.

Nestačí tedy, že kritičtí dopisovatelé se obracejí s kritickými frázemi jako s „modlitbou“ ke svaté rodině a zároveň jako „kletbou“ proti mase. K dokázání skutečného napětí mezi masou a kritikou je zapotřebí nekritických, masových dopisovatelů, je třeba skutečných zástupců masy u kritické kritiky.

Proto kritická kritika dopřává místo i nekritické mase. Podle ní si s ní nezaujatí představitelé masy dopisují, uznávají svůj protiklad k ní za důležitý, za absolutní, a úzkostlivě volají po vykoupení z tohoto protikladu.

2) „Nekritická masa“ a „kritická kritika“

a) „Zatrzelá masa“ a „neuspokojená masa“

Bezcitnost, zatvrzelost a slepá nevíra „masy“ mají jednoho dosti vyhraněného představitele. Tento představitel mluví o „výhradně hegelovském filosoílckém vzdělání berlínského kroužku^[⁷²]“.

„Pravý pokrok, jehož jsme s to dosáhnout,“ říká tento dopisovatel, „je jedině v poznání skutečnosti. Od nich se však dovídáme, že jsme nepoznávali skutečnost, nýbrž něco neskutečného.“

Za základ filosofie označuje „přírodovědu“.

„Dobrý přírodozpytec se má k filosofovi, jako se má filosof k theologovi.“

Dále o „berlínském kroužku“ poznamenává:

„Nemyslím, že jsem řekl příliš mnoho, snažím-li se stav těchto lidí vysvědit tím, že sice prodělali proces duchovního pelichání, ale ještě se nezbavili vypelichané látky, aby mohli vstřebat elementy nového vzdělání a omlazení.“ „Tyto znalosti“ (přírodovědecké a průmyslové) „si ještě musíme osvojit.“ „Znalost světa a lidí, kterou především nutně potřebujeme, také nelze získat jen bystrým myšlením; musí k tomu přispět všechny smysly a člověk k tornu musí použít všech svých vloh jako nutného a nezbytného nástroje, jinak bude nazírání a poznávání vždy nedostatečné... a přivodí morální smrt.“

Přitom se však tento dopisovatel snaží osladit pilulku, kterou podává kritické kritice. Říká, že „Bauerových slov bylo správně použito“, že „sledoval Bauerovy myšlenky“, že „Bauer správně řekl“, a nakonec se tváří, že nepolemisuje přímo proti Kritice, nýbrž proti někomu jinému, proti „berlínskému kroužku“.

Kritická kritika, která se cítí dotčena a která je vůbec ve všech věcech víry netykavá jako stará panna, se však tímto rozlišováním a polovičatým holdováním nedává zmást.

„Zmýlil jste se,“ odpovídá, „když jste svého odpůrce viděl ve straně, kterou líčíte na začátku svého dopisu; raději si to přiznejte“ — a nyní následuje zdrcující zaklínadlo — „jste odpůrce kritiky samé!“.

Nešťastník! Propadlý mase! Odpůrce Kritiky samé! Pokud pak jde o obsah oné masové polemiky, prohlašuje kritická kritika, že má úctu k jejímu kritickému poměru k přírodozpytu a průmyslu.

„Všechnu úctu přírodozpytu! Všechnu úctu Jamesu Wattovi a“ — vskutku vznešený obrat! — „ani za nehet úcty milionům, které vyzískal svému příbuzenstvu.“

Všechnu úctu úctě kritické kritiky! V témž dopise, v němž kritická kritika vytýká zmíněnému berlínskému kroužku, že jsou hned vyrovnáni s dobrými a slušnými pracemi, aniž je prostudují, že vyřídí dílo ponámkou, že je epochální, atd., v témž dopise sama vyřizuje celý přírodozpyt a průmysl prostě prohlášením, že k nim má úctu. Doložka, kterou kritická kritika připojuje ke svému prohláení úcty k přírodozpytu, připomíná první hromové střely nebožtíka rytíře Kruga proti přírodní filosofii.

„Příroda není jedinou skutečností proto, že ji v jejích jednotlivých produktech jíme a pijeme.“

Kritická kritika ví o jednotlivých produktech přírody všeho všudy to, „že je jíme a pijeme“. Klobouk dolů před přírodovědou kritické kritiky!

Proti nepohodlné a dotěrné výzvě, aby studovala „přírodu“ a „průmysl“, kritika naprosto důsledně staví nesporně duchaplné, rétorické zvolání:

„Nebo“ (!) „si snad myslíte, že jsme již u konce s poznáním dějinné skutečnosti? Nebo“ (!) „snad znáte jedno jediné dějinné období, které je skutečně již poznáno?“

Nebo si snad kritická kritika myslí, že v poznáni dějinné skutečnosti dospěla třeba jen k začátku, dokud z dějinného pohybu vylučuje theoretické a praktické chování člověka k přírodě, přírodovědu a průmysl? Nebo si snad myslí, že nějaké období skutečně již poznala, aniž poznala např. průmysl tohoto období, bezprostřední způsob výroby života samého? Spiritualistická, theologická kritická kritika zná ovšem — zná alespoň pomyslně — jen politická, literární a theologická dějinná dramata. Jako odtrhuje myšlení od smyslů, duši od těla, samu sebe od světa, tak odtrhuje dějiny od přírodovědy a průmyslu, tak nevidí kolébku dějin v hrubě materiální výrobě na zemi, nýbrž v mlžných oblacích na nebi.

Představitele „zatvrzelé“ a „bezcitné“ masy s jeho případnými výtkami a domluvami odbývá kritická kritika jako masového materialistu. O nic lépe se nevede ani jinému méně zlomyslnému a méně masovému dopisovateli, který sice od kritické kritiky mnoho očekává, ale nevidí, že by se jeho očekávání splnilo. Představitel „neuspokojené“ masy píše:

„Musím však přiznat, že první sešit Vašeho časopisu ještě vůbec neuspokojil. Očekávali jsme přece jen něco jiného.“

Kritický patriarcha odpovídá osobně:

„Že časopis nesplní očekávání, to jsem věděl předem, protože jsem si toto očekávání mohl poměrně snadno představit. Lidé jsou tak unaveni, že chtějí všechno najednou. Všechno? Ne. Pokud možno všechno a nic zároveň. Chtějí všechno, co nedá námahu, všechno, co do sebe lze pojmout, aniž prodělali vývoj — všechno, co lze shrnout do jednoho slova.“

Dopálen nepřístojnými požadavky „masy“, která od kritiky, jež ze zásady a podle své přirozenosti „nic nedává“, žádá něco, ba všechno, vypráví kritický patriarcha po způsobu starých pánů anekdotu. Nedávno prý si jeden berlínský známý trpce stěžoval na rozvláčnost a přílišnou zevrubnost jeho spisů — jak známo, vytluče pan Bruno ze sebemenší rádobymyšlenky tlustospis. Pan Bauer ho utěšil slibem, že mu pošle kuličku tiskařské černi potřebné k vytištění knihy, aby si je mohl snáze osvojit. Patriarcha si vysvětluje rozsáhlost svých „děl“ špatným rozdělením tiskařské černi, tak jako si prázdnotu své „Literatur-Zeitung“ vysvětluje prázdnotou „bezbožné masy“, která, aby se naplnila, chtěla by spolknout najednou všechno i nic.

Nepopíráme sice důležitost toho, co nám bylo právě sděleno, ale sotva lze vidět světodějný protiklad v tom, že jeden masový známý kritické kritiky o ní říká, že je jalová, a ona zase o něm, že je nekritický, že druhý známý konstatuje, že „Literatur-Zeitung“ nesplňuje jeho očekávání, a že třetímu známému a domácímu příteli jsou její díla příliš rozsáhlá. Nicméně známý čís. 2, který chová naděje, a domácí přítel čís. 3, který si alespoň přeje poznat tajemství kritické kritiky, tvoří přechod k obsažnějšímu a napjatějšímu poměru mezi kritikou a „nekritickou masou“. Jak nelítostná je Kritika k mase „zatvrzelého srdce“ a „obyčejného lidského rozumu“, tak vlídná bude k mase škemrající, aby byla spasena od protikladu. Masa, která se blíží ke kritice se srdcem zkroušeným, myslí kajícnou a duchem pokorným, bude za své čacké snažení odměněna mnohým uváženým, prorockým, nelíčeným slovem.

b) Masa „dobrosrdečná“ a „spásychtivá“

Představitel masy sentimentální, dobrosrdečné a spásychtivé takto srdceryvně, zkroušeně a se zraky vzhůru obrácenými úpěnlivě škemrá o laskavé slovo kritické kritiky.

„Proč Vám to píši, proč se před Vámi ospravedlňuji? Protože si Vás vážím, a proto toužím, abyste si mne i Vy vážil, protože jsem Vám za svůj vývoj zavázán největším díkem, a proto Vás miluji. Mé srdce pudí mne k Vám, jenž jste mne... pokáral, abych se ospravedlnil... Zdaleka se Vám tím nechci vnucovat, ale soudě podle sebe, myslil jsem si, že i Vás by snad potěšil důkaz účasti člověka, kterého jinak ještě velmi málo znáte. Nikterak si nečiním nárok na to, abyste na tento dopis odpovídal: nechci Vás ani olupovat o čas, jehož můžete lépe využít, ani Vás přetěžovat, a ani sebe zarmucovat tím, že bych viděl nesplněno něco, več doufám. Ať si vyložíte můj dopis jako sentimentálnost, dotěrnost nebo marnivost“ (!) „nebo jako cokoli chcete, ať odpovíte nebo ne, nemohu odolat, pudí mne to, abych jej odeslal, a přeji si jen, abyste v něm poznal přátelské smýšlení, s jakým byl napsán.“!!

Jako se bůh odjakživa slitovával nad malomyslnými, tak se i tento masový, ale pokorný a o kritické srnilovní úpěnlivě žadonící dopisovatel dočkal splnění svých přání. Kritcká kritika mu vlídně odpovídá. Nejen to! Dává mu nejhlubší poučení o předmětech jeho zvídavosti.

„Přede dvěma roky,“ poučuje kritická kritika, „bylo časové připomínat francouzské osvícenství osmnáctého století, aby v bitvč, která se tehdy bojovala, bylo na nějakém místě dáno operovat i těmto lehkým oddílům. Nyní je to něco docela jiného. Pravdy se teď velmi rychle mění. Co bylo tehdy případné, je nyní nedopatření.“

Bylo to ovšem i tehdy jen „nedopatření“, ale „případné“ nedopatření, když absolutní kritika ráčila tyto lehké oddíly nazvat „našimi světci“, našimi „proroky“, „patriarchy“ atd. (Viz „Anekdota“, II, str. 89.^[⁷³]) Kdo by nazval lehké oddíly oddíly „patriarchů“? Bylo to nedopatření, a „případné“ nedopatření, když absolutní kritika enthusiasticky mluvila o tom, s jakým sebezapřením, s jakou mravní energií a s jakým zápalem tyto lehké oddíly „celý život pro pravdu myslily, pracovaly — a ji studovaly“. Bylo to „nedopatření“, když v předmluvě k „Odhalenému křesťanství“ prohlásila, že se tyto „lehké“ oddíly zdály „nepřemožitelné a každý člověk znalý věci by jim byl předem dosvědčil, že vymknou svět z kloubů“, a že „se zdálo nepochybné, že se jim také podaří dát světu novou podobu“. Těmto lehkým oddílům?

Dále poučuje kritická kritika zvídavého představitele „srdečné masy“:

„I když si Francouzi svými pokusy vytvořit sociální theorii získali novou dějinnou zásluhu, jsou nyní přesto vyčerpáni, jejich nová theorie nebyla ještě čistá, jejich sociální fantasie, jejich pokojná demokracie vůbec ještě nejsou prosty předpokladů starého stavu.“

Kritika zde mluví — mluví-li vůbec o něčem — o fourierismu, a to speciálně o fourierismu časopisu „Démocratie pacifique“^[⁷⁴]. Tento fourierismus však ani zdaleka není „sociální theorií“ Francouzů. Francouzi mají sociální theorie, a ne jednu sociální theorii, a rozředěný fourierismus, a k tomu ještě, jak jej hlásá „Démocratie pacifique“, není nic jiného než sociální učení části filantropické buržoasie; lid smýšlí komunisticky a je rozštěpen ve spoustu různých frakcí; pravé hnutí a pravé propracování těchto různých sociálních odstínů se nejen nevyčerpaly, nýbrž teprve doopravdy začínají. Neskončí však v čisté, tj. abstraktní theorii, jak by kritická kritika chtěla, nýbrž ve velmi praktické praxi, která se vůbec nebude starat o kategorické kategorie kritiky.

„Žádný národ,“ žvaní kritika dále, „dosud ničím nevyniká nad jiný.“ ...„Dospěje-li některý k tomu, že nad jinými dosáhne duchovní převahy, bude to ten, který bude s to kritisovat sebe i ostatní a poznat příčiny všeobecného úpadku.“

Každý národ dosud něčím vyniká nad ostatní. Je-li však kritické proroctví správné, pak žádný národ nebude mít přednost proti jinému, neboť všechny civilisované evropské národy — Angličané, Němci, Francouzi nyní „kritisují sebe i ostatní“ a „jsou s to poznat příčiny všeobecného úpadku“. A konečně tvrdit, že „kritisování“, „poznávání“, že duchovní činnost dává duchovní převahu, je pustá tautologie, a kritika, která se svým nekonečným sebevědomím staví nad národy a čeká, až k ní přilezou na kolenou škemrat, aby je osvítila, tímto zkarikovaným křesťansko-germánským idealismem teprve doopravdy ukazuje, že ještě až po uši vězí ve špíně německé nacionálnosti.

Kritika Francouzů a Angličanů není taková abstraktní osobnost z onoho světa, stojící mimo lidstvo; je to skutečná lidská činnost individuí, která jsou činnými členy společnosti, která jako lidé trpí, cítí, myslí a jednají. Proto je jejich kritika zároveň praktická, jejich komunismus je socialismem, v němž činí praktická, hmatatelná opatření, v němž nejen myslí, nýbrž ještě více jednají, je to živá, skutečná kritika existující společnosti, poznání příčin „úpadku“.

Když kritická kritika poučila zvídavého člena masy, právem může říci o své „Literatur-Zeitung“:

„Zde se provádí čistá, popisná kritika, kritika, která zachycuje věc a nic nepřidává.“

Zde se „nedává nic samostatného“, zde se nedává vůbec nic než nic nedávající kritika, tj. kritika, která se dovršuje až k nejkrajnější nekritice. Kritika dává otiskovat podtržená místa a její činnost vrcholí ve výtazích. Wolfgang Menzel a Bruno Bauer si bratrsky podávají ruce a kritická kritika je tam, kde byla v prvních letech tohoto století filosofie totožnosti, kdy Schelling protestoval proti masové domněnce, že by chtěl něco dávat, něco jiného než čistou, zcela filosofickou filosofii.

c) Milost spočine na mase

Citlivý dopisovatel, jehož poučování jsme právě přihlíželi, měl ke kritice přátelský poměr. Napjatý poměr mezi masou a kritikou je na něm naznačen jen idylicky. Obě stránky světodějného protikladu se k sobě chovaly vlídně a zdvořile, a proto exotericky.

Nezdravé, otřásající působení kritické kritiky na masu se projevuje teprve na dopisovateli, který jednou nohou už stojí na půdě kritiky a druhou ještě v hříšném světě. Je představitelem „masy“ vnitřně bojující s kritikou.

V některých chvílích se mu zdá, „že pan Bruno a jeho přátelé nerozumějí lidstvu“, že „jsou vlastně zaslepeni“. Ale hned se opravuje:

„Ano, je mi úplně jasné, že máte pravdu a že Vaše myšlenky jsou pravdivé; ale odpusťte, lidé také nemají nepravdu... Ach, ano! Lidé mají pravdu... Že Vy máte pravdu, to nemohu popírat... Vskutku nevím, jak z toho všeho ven. Řeknete... tak zůstaň doma... Ach, nemohu už... Ach... člověk by se nakonec zbláznil... Jistě laskavě vyslechnete... Věřte mi, člověku je mnohdy ze získaného poznání tak hloupě, jako by se mu v hlavě mlýnské kolo točilo.“

Také jiný dopisovatel píše, že „chvílemi ztrácí rozum“. Vidíte, na onoho masového dopisovatele už se chystá sestoupit kritická milost. Ubožák! Hříšná masa ho táhne s jedné strany, kritická kritika s druhé strany. Není to získané poznání, co přivádí katechumena kritické kritiky do tohoto stavu hebetismu, je to otázka svědomí a víry: kritický Kristus nebo lidé, bůh nebo svět, Bruno Bauer a jeho přátelé nebo bezbožná masa! Jako však hříšník musí být krajně rozerván, než na něm spočine boží milost, tak je skličující zhloupnutí předchůdcem kritické milosti. A když na něm konečně milost spočine, pak vyvolený sice neztratí hloupost, zato však vědomí hlouposti.

3) Nekriticky kritická masa aneb kritika a „berlínský kroužek“

Kritické kritice se nepodařilo vypodobnit se jako podstatný protiklad, a proto zároveň jako podstatný předmět masového lidstva. Kromě představitelů zatvrzelé masy, která kritické kritice vytýká bezpředmětnost a co nejgalantněji jí dává na srozuměnou, že ještě neprošla procesem duchovního „pelichání“ a že si především musí napřed získat solidní znalosti, seznámili jsme se ještě se dvěma dopisovateli. Pokud jde o citlivého dopisovatele, za prvé vůbec není protikladem Kritiky, a za druhé pravý důvod, proč se chce sblížit s kritickou kritikou, je důvod čistě osobní. Jak se lze dále dočíst z jeho dopisu, chce vlastně jen svou zbožnou úctu k panu Arnoldu Rugovi smířit se svou zbožnou úctou k panu Brunovi Bauerovi. Tento pokus o smír je ke cti jeho dobrému srdci. Ale vůbec netvoří nějaký masový zajem. A konečně dopisovatel, který vystoupil naposled, již nebyl skutečný člen masy, byl to katechumen kritické kritiky.

Masa je vůbec neurčitý předmět, a proto není schopna ani něco určitého vykonat, ani vstoupit do určitého poměru. Masa, která je předmětem kritické kritiky, nemá nic společného se skutečnými masami, mezi nimiž zase jsou velmi masové protiklady. Svou masu si kritická kritika sama „udělala“, podobně jako kdyby se nějaký přírodozpytec, místo aby mluvil o určitých třídách rostlin a zvířat, zabýval třídou vůbec.

Aby kritická kritika měla nějaký skutečně masový protiklad, potřebuje kromě této abstraktní masy, svého vlastního výmyslu, ještě nějakou určitou, empiricky dokazatelnou, ne pouze předstíranou masu. Tato masa musí v kritické kritice vidět zároveň svou podstatu i zničení své podstaty. Musí chtít být kritickou kritikou, nemasou, aniž jí může být. Touto kriticky nekritickou masou je zmíněný „berlínský kroužek“. Na nějaký berlínský kroužek se redukuje masa lidstva, která se vážně zabývá kritickou kritikou.

„Berlínský kroužek“, „podstatný předmět“ kritické kritiky, jímž se kritická kritika v myšlenkách stále obírá a o němž si myslí, že se on zase stále zabývá jí, skládá se, pokud víme, z několika cidevant^{[^c]} mladohegelovců, jimž kritická kritika, jak sama tvrdí, nahání zčásti horror vacui^{[^d]}, zčásti vnuká pocit nicotnosti. Nezkoumáme skutkovou podstatu, spoléháme se na výroky Kritiky.

Korespondence pak je určena hlavně k tornu, aby čtenářstvu tento světodejný poměr Kritiky k „berlínskému kroužku“ obšírně vyložila, aby odhalila hluboký význam tohoto poměru, aby dokázala, že krutost kritiky k této „mase“ je nutná, a koncčně aby vyvolala zdání, jako by se celý svět o tento protiklad úzkostlivě přičiňoval tím, že se vyjadřuje hned pro postup Kritiky, hned opět proti němu. Tak např. jednomu dopisovateli, který se staví na stranu „berlínského kroužku‘, píše absolutní kritika:

„Takové věci jsem slyšel již tak často, že jsem se rozhodl už si jich vůbec nevšímat.“

Svět netuší, jak často měl co dělat s takovými kritickými věcmi.

Poslechněme si nyní, jakou zprávu o berlínském kroužku podává jakýsi člen kritické masy.

„Uznává-li Bauery vůbec někdo“ (svatou rodinu je vždy nutno uznávat pêle-mêle^{[^e]}), „začala jeho^{[^f]} odpověď, ‚jsem to já; ale »Literatur-Zeitung«! Jen co je pravda!‘ Se zájmem jsem vyslechl, co si tak o Vás myslí jeden z těchto radikálů, těchto mudrců z anno 42...“

A pak sděluje, že ten nešťastník na „Literatur-Zeitung“ kdeco zhaněl.

Páně Edgarovu novelu „Die drei Biedermänner“ [„Tři dobráci“] shledal nepropracovanou a přepjatou. Nepochopil, že censura není ani tak boj muže proti muži, boj na venek, jako vnitřní boj. Tito lidé se nenamáhají, aby se zahloubali do sebe a místo fráze nepřijatelné pro censuru dali jemně provedenou, po všech stránkách vyloženou kritickou myšlenku. Článek pana Edgara o Béraudovi podle něho není důkladný. Podle kritického zpravodaje důkladný je. Sám sice přiznává: „Béraudovu knihu neznám.“ Věří však, že se panu Edgarovi podařilo, atd., a víra, jak je známo, uzdravuje. „Vůbec“, pokračuje kritický věřící, „je“ (ten z berlínského kroužku) „s Edgarovými věcmi naprosto nespokojen“. Ani „o Proudhonovi prý se tam nepojednává s dosti důkladnou vážností“. A zde dává zpravodaj panu Edgarovi pochvalné vysvědčení:

„Proudhona sice“ (!?) „znám, vím, že Edgarův výklad z něho vzal charakteristické body a názorně je seřadil.“

Jediným důvodem, proč se páně Edgarova tak znamenitá kritika Proudhona těmto pánům nelíbí, může být podle zpravodajova mínění jen to, že pan Edgar nehřímá proti vlastnictví. Ba, pomyslete, odpůrce pokládá i článek pana Edgara o „Dělnickém sdružení“ za bezvýznamný. Zpravodaj pana Edgara utěšuje:

„Ovšem, vždyť se v něm nedává nic samostatného, a tito lidé se skutečně vrátili kc Gruppovu stanovisku, na němž ovšem vžřdy stáli. Dávat, dávat, dávat prý má Kritika!“

Jako by nám kritika nebyla dala úplně nové linguistické, historické, filosofické, ekonomické a právní objevy! A přitom je tak skromná, že strpí, aby jí někdo říkal, že nedává nic samostatného! Dokonce i náš kritický dopisovatel obohatil mechaniku o něco, co dosud neznala, tím že vrací lidi na to stanovisko, na kterém vždy stáli. Neobratné je připomínat Gruppovo stanovisko. V brožuře, která je ostatně ubohá a nestojí za zmínku, ptal se Gruppe pana Bruna, co kritického se chystá dát o spekulativní logice. Pan Bruno jej odkázal na příští pokolení a —

„blázen čeká na odpověď“.^[⁷⁵]

Jako již bůh potrestal nevěřícího faraona tím, že zatvrdil srdce jeho a neuznal jej za hodna osvícení, tak ujišťuje zpravodaj:

„Proto také vůbec nejsou hodni vidět nebo poznat obsah ve Vaší ‚Literatur- Zeitung‘.“

A místo aby svému příteli Edgarovi poradil, aby si opatřil myšlenky a znalosti, radí mu:

„Nechť si Edgar opatří pytel frází, a až bude příště psát článek, nazdařbůh do něho sáhne, a bude mít sloh lahodící čtenářstvu.“

Kromě ujišťování o „jisté zběsilosti, neoblíbenosti, bezobsažnosti, myšlenkové chudobě, chození kolem věci, které nemohou přijít na kloub, pocitu nicotnosti“ — všechna tato epiteta se samozřejmě vztahují na berlínský kroužek — pěje na svatou rodinu takovéto chvalozpěvy:

„Lehkost zpracování, pronikající do věci, zvládnutí kategorií, hluboké pochopení získané studiem, zkrátka panování Předmětům, On“ (člen berlínského kroužku) „si věc ulehčuje, vy ulehčujete věc.“ Nebo: „Provádíte v ‚Literatur-Zeitung‘ čistou, popisnou kritiku, zmocňující se věci.“

Nakonec čteme:

„Vypsal jsem Vám to všechno tak podrobně proto, že vím, že Vám sdělením názorů svého přítele učiním radost. Z toho vidíte, že ‚Literatur-Zeitung‘ plní svůj účel.“

Účelem tohoto časopisu je být protikladem k berlínskému kroužku. Jestliže jsme právě zažili polemiku berlínského kroužku proti kritické kritice a to, jak mu za ni vyčinili, čeká nás nyní dvojí vylíčení toho, jak berlínský kroužek usiluje o slitování kritické kritiky.

Jeden dopisovatel píše:

„Když jsem byl začátkem tohoto roku v Berlíně, řekli mi známí, že jste všechny od sebe odpudili a udržovali v uctivé vzdálenosti, že jste se úplně isolovali a schválně se vyhýbáte každému sblížení, každému styku. Nemohu ovšem vědět, na čí straně je vina.“

Absolutní kritika odpovídá:

„Kritika netvoří stranu, nechce mít za sebou nějakou stranu, je osamělá — osamělá, když se noří do svého“ (!!) „předmětu, osamělá, když se staví proti němu. Odlučuje se ode všeho.“

Jako se kritická kritika domnívá, že se povznáší nad všechny dogmatické protiklady tím, že na místo skutečných protikladů klade smyšlený protiklad mezi sebou a světem, mezi duchem svatým a bezbožnou masou, tak si myslí, že se povznáší nad strany, když klesá pod stranické stanovisko, když se sama jako strana staví proti ostatnímu lidstvu a všechen zájem soustřeďuje v osobnosti pana Bruna a spol. Že kritika trůní v osamělosti abstrakce, že ani tehdy, když se zdánlivě zabývá nějakým předmětem, nevystupuje ze své bezpředmětné osamělosti v opravdu společenský vztah ke skutečnému předmětu, protože jejím předmětem je jen předmět její fantasie, jen smyšlený předmět - pravdivost tohoto kritického přiznání dokazuje celý náš výklad. Stejně správně určuje charakter své abstrakce jako absolutní abstrakce v tom smyslu, že „se odlučuje ode všeho“; tedy právě toto odloučení ničeho ode všeho, ode všeho myšlení, nazírání atd. je absolutní nesmysl. Ostatně toto osamění, jehož se dosáhne odloučením, abstrahováním ode všeho, je od předmětu, od něhož abstrahuje, svobodné stejně málo, jako byl Origenes svoboden od pohlavního údu, který od sebe oddělil.

Jiný dopisovatel začíná tím, že jednoho člena „berlínského kroužku“, kterého „viděl“ a s nímž „mluvil“, líčí jako člověka „mrzutého“, „sklíčeného“, který „již neumí otevřít ústa“ (zatím jinak „vždycky měl pohotově nějakou drzost“), jako člověka „malomyslného“. Tento člen „berlínského kroužku“ vypráví dopisovateli, a ten zas referuje kritice:

„Nemůže pochopit, jak se takoví lidé jako Vy oba, kteří přece vždy přáli humanitnímu principu, mohou chovat tak uzavřeně, tak odpudivě, ba pyšně.“ Neví prý, „proč jsou lidé, kteří zřejmě úmyslně vyvolávají rozkol. Vždyť přece všichni stojíme na témž stanovisku, všichni přísaháme věrnost krajnosti, kritice, všichni jsme schopni, i když ne zplodit, tedy přece jen pochopit extrémní myšlenku a použít jí.“ Prý „v tomto rozkolu nevidí jiný hybný motiv než sobectví a pýchu“.

Pak dopisovatel utrousí dobré slovo:

„Což alespoň někteří z našich přátel Kritiku nepochopili, nebo snad nepochopili dobrou vůli kritiky... ut desint vires, tamen est laudanda voluntas^{[^g]}.“

Na to odpovídá Kritika těmito antithesemi mezi sebou a berlínským kroužkem:

„Jsou různá stanoviska ke kritice.“ Ti pánové „si myslí, že mají kritiku v kapse“, Kritika „zná moc kritiky a skutečně jí používá“, tj. nenechává si ji v kapse. Pro berlínský kroužek je kritika pouhou formou, pro Kritiku je naopak „tím nejobsažnejším, lépe řečeno jedině obsažným“. Jako absolutní myšlení pokládá samo sebe za veškerou realitu, tak i kritická kritika. Proto mimo sebe nevidí žádný obsah, není tudíž kritikou skutečných předmětů, existujících mimo kritický subjekt, naopak ona je předmětem, je absolutní subjekt — objekt. Dále! „První druh kritiky se přenáší frázemi přes všechno, přes studium věcí, druhý se frázemi odlučuje ode všeho.“ První druh je „moudrý, nic nevěda“, druhý se „učí“. Druhý je ovšem nemoudrý a učí se par çà, par là^{[^h]}, ale jen naoko, jen proto, aby toho, co se povrchně naučil, mohl, vydávaje to za svou vlastní moudrost, použít jako „hesla“ proti mase, od níž se učil, a udělat z toho kriticky kritický nesmysl.

Pro první mají význam a jsou nejuctívanějšími kategoriemi slova jako „krajnost“, „jít dále“, „nejít dosti daleko“, druhá zkoumá stanoviska a nepoužívá pro ně měřítek oněch abstraktních kategorií.

Co jiného je vykřikování kritiky čís. 2, že se již nedá mluvit o politice, že filosofie je vyřízena, co jiného je to, jak se vyrovnává se sociálními systémy a hnutími slovy jako „fantastické“, „utopické“ atd., co jiného je to všechno než kriticky opravené obraty „jít dále“, „nejít dosti daleko“? A její „měřítka“, jako např. „Dějiny“, „Kritika“, „shrnutí předmětů“, „staré a nové“, „kritika a masa“, „zkoumání stanovisek“ zkrátka všechna její hesla, to snad nejsou kategorická a abstraktně kategorická měřítka!?

„První je theologická, zlostná, závistivá, malicherná, domýšlivá, druhá je opak všeho toho.“

Když si Kritika takto jedním dechem uštědřila tucet pochval a sobě přisoudila všechno to, co berlínskému kroužku chybí, tak jako bůh je všechno to, co člověk není, dává si vysvědčení:

„Dosáhla jasnosti, vědychtivosti a klidu, v němž je nezranitelná a neporazitelná.“

Proto se může svému protikladu, berlínskému kroužku, „nanejvýš vysmát smíchem olympských bohů“. Tento výsměch — s obvyklou důkladností vysvětluje, co tento výsměch je a co není — „tento výsměch není pýcha“. Bůh uchovej! Je to negace negace. Je to „jen proces, jehož kritik v dobré pohodě a s duševním klidem musí použít proti nižšímu stanovisku které si domýšlí, že je mu rovno“ — ta domýšlivost! Tedy když se Kritik směje, používá procesu! A ve svém „duševním klidu“ nepoužívá procesu smíchu proti osobám, nýbrž proti stanovisku! I smích je kategorie, které používá a dokonce musí používat!

Nadpozemská kritika není bytostnou činností skutečného lidského subjektu, tj. lidského subjektu žijícího v soudobé společnosti, trpícího v ní a podílejícího se na jejích strastech i radostech. Skutečné individuum je jen akcidens, pozemská nádoba kritické Kritiky, která se v něm zjevuje jako věčná substance. Subjektem není kritika prováděná lidským individuem, nýbrž nelidské individuum kritiky. Kritika není projevem člověka, nýbrž člověk je zvnejšnění kritiky — kritik proto žije úplně mimo společnost.

„Může kritik žít v té společnosti, kterou kritisuje?“

Otázka by naopak měla znít: nemusí žít v této společnosti, nemusí sám být projevem života této společnosti? Proč kritik prodává plody svého ducha, když tím mění nejhorší zákon dnešní společnosti ve svůj zákon?

„Kritik se ani nemůže odvážit osobně se mísit ve společnost.“

Proto si zakládá svatou rodinu, jako se také osamělý bůh snaží vc svaté rodině zrušit své nudné odloučení od veškeré společnosti. Chce-li se kritik zbavit špatné společnosti, nechť se především zbaví své vlastní společnosti.

„Tak se kritik zříká všech radostí společnosti, ale i její strasti jsou mu cizí. Nezná ani přátelství“ — vyjma kritické přátele — „ani lásku“ — vyjma sebelásku — „ale zato se od něho také bezmocně odrážejí pomluvy; nic jej nemůže urazit; nedotýká se ho žádná nenávist, žádná závist; zloba a hněv jsou pro něj neznámé afekty.“

Zkrátka, Kritik je prost všech lidských vášní, je to božská osoba, může si o sobě zpívat píseň jeptišky:

„Na muže nižádného,
na lásku nemyslím,
na Boha jen, Otce svého,
ten živitelem je mým.“^[⁷⁶]

Kritice není dáno napsat nějaké místo, v němž by si neodporovala. Tak nám nakonec říká:

„Šosáctví, které kritika kamenuje“ — podle biblické analogie musí být kritik kamenován — „které jej zneuznává a podkládá mu nečisté motivy“ — čisté kritice podkládat nečisté motivy! — „aby jej učinilo rovným sobě“ — výše odsouzené domýšlení si rovnosti — „tomu se kritik nevysmívá, protože toho není hodno, nýbrž prohlédá je a s klidem je vykazuje do jeho bezvýznamné významnosti.“

O něco výše musil kritik „použít proti nižšímu stanovisku, které si domýšlí, že je mu rovno“, procesu výsměchu. Nejasnost, kterou má kritická kritika v tom, jak postupovat proti bezbožné „mase“, téměř naznačuje vnitřní podrážděnost, zlobu, pro niž „afekty“ nejsou něčím „neznámým“.

Ale nepodceňujme ji. Po herkulovském boji o to, aby se odloučila od nekritické „bezbožné masy“ a ode „všeho“, se konečně šťastně dopracovala osamělé, božské, soběstačné, absolutní existence. Jestliže se v prvním vyjádření této její „nové fáze“ zdá, že starý svět hříšných vášní ještě nad ní má určitou moc, uvidíme nyní, jak se v „umělecké podobě“ esteticky uklidňuje a proměňuje a jak vykupuje své hříchy, aby nakonec jako druhý, triumfující Kristus mohla svolat kritický poslední soud a zvítězivši nad drakem klidně vstoupit na nebesa.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — k větší slávě boží. (Pozn. red.)

b — čistý čin. (Pozn. red.)

c — bývalých. (Pozn. red.)

d — strach z prázdna. (Pozn. red.)

e — bez ladu a skladu, pomíchaně. (Pozn. red.)

f — dopisovatelova oponenta, který vyslovuje názory berlínského kroužku. (Pozn. red.)

g I když chybí síly, přece je chvályhodná snaha. (Pozn. red.)

h — tu a tam. (Pozn. red.)

70 Z jednoaktové komedie francouzského spisovatele J. F. Marmontela „Lucile“, obraz čtvrtý.

71 Narážka na povídku Edgara Bauera „Ať žije zásadovost!“, která vyšla v knize A. Weilla a E. Bauera „Berliner Novellen“ [„Berlínské novely“], Berlín 1843.

72 „Berlínským kroužkem“ [„Berliner Couleur“) nazývá dopisovatel „Allgemeine Literatur-Zeitung“ berlínské rnladohegelovce, kteří nepatřili ke skupině Bruna Bauera a v drobných, dílčích otázkách kritisovali „Allgemeine Literatur-Zeitung“; patřil mezi ně Max Stirner.

73 Marx má na mysli článek Bruna Bauera „Strasti a radosti theologického vědomí“ z druhého dílu sborníku „Anekdota zur neusten deutschen Philosophie und Publicistik“.

74 „La Démocratie pacifique“ [„Mírová demokracie“] — deník fourierovců, který vycházel v Paříži v letech 1843-1851 za redakce Victora Considéranta.

75 Heine, „Severní moře“ (druhý cyklus, báseň „Otázky“).

76 Z německé národní písně „Jeptiška“.

Karel Marx, Bedřich EngelsSvatá rodina aneb Kritika kritické Kritiky Kapitola sedmá