Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels

Ústavní otázka v Německu^[30]

I

Německá socialistická literatura je měsíc od měsíce horší. Omezuje se stále víc na mnohomluvné výlevy oněch pravých socialistů, jejichž celou moudrost tvoří směsice německé filosofie a německé šosácké sentimentality s několika zkomolenými komunistickými hesly. Vystavuje na odiv takovou mírumilovnost, že může i v censurovaných publikacích vyslovovat nahlas své nejtajnější myšlenky. Ba i německá policie jí může máloco vytýkat — což dostatečně dokazuje, že nepatří k pokrokovým, revolučním elementům německé literatury, nýbrž k jejím elementům zkostnatělým, reakčním.

K těmto pravým socialistům patří nejen ti, kdo se nazývají socialisty par excellence^[a], nýbrž i většina spisovatelů v Německu, kteří přijali stranický název komunisté. Ti jsou, možno-li, dokonce ještě horší.

Za těchto okolností se rozumí samo sebou, že tito takzvaní komunističtí spisovatelé naprosto nezastupují stranu německých komunistů. Strana je ani neuznává za své literární představitele, ani oni nehájí její zájmy. Zastávají naopak zcela jiné zájmy, hájí zcela jiné zásady, které jsou v každém směru naprosto protikladné zásadám komunistické strany.

Praví socialisté, k nimž, jak jsem řekl, patří i většina takzvaných komunistických spisovatelů, se poučili od francouzských komunistů, že přechod od absolutní monarchie k modernímu zastupitelskému státu naprosto neodstraní bídu širokých lidových mas, nýbrž jen dopomůže k moci nové třídě, buržoasii. Dále se od nich poučili, že právě tato buržoasie svým kapitálem nejvíc utiskuje masu lidu, a proto je úhlavním nepřítelem komunistů, resp. socialistů jakožto představitelů lidových mas. Nedali si už tu práci, aby srovnali stupeň společenského a politického vývoje v Německu a ve Francii nebo prostudovali skutečné podmínky existující v Německu, na nichž závisí veškerý další vývoj; přenesli letmo získané vědomosti narychlo a bez dlouhého rozmýšlení do Německa. Kdyby to byli bývali političtí praktikové, kteří usilují o nějaký praktický, hmatatelný výsledek, kteří zastávají určité zájmy společné celé jedné třídě, byli by si alespoň všimli, jak si počínají ve své polemice proti buržoasii její odpůrci ve Francii, od redaktorů „Réforme“ až po krajní komunisty, zejména uznávaný představitel velké masy francouzských proletářů, starý Cabet. Bylo by jim muselo být nápadné už to, že se tito představitelé strany nejen neustále zabývají otázkami denní politiky, ale že se ani na taková politická opatření, jako např. návrhy na volební reformu, jež často neslouží přímo prospěchu proletariátu, naprosto nedívají s povýšenou přezíravostí. Jenže naši praví socialisté nejsou žádní političtí praktikové, nýbrž němečtí teoretikové. Jim nejde o praktické zájmy a výsledky, nýbrž o věčnou pravdu. Zájmy, jež touží zastávat, jsou zájmy „člověka vůbec“, výsledky, za nimiž se pachtí, se omezují na filosofické „objevy“. A tak jim stačilo, když uvedli své nové poznatky v soulad se svým vlastním filosofickým svědomím, aby pak vytrubovali na celé Německo, že politický pokrok, jako vůbec všechna politika, je hanebnost, že zejména konstituční svoboda dopomáhá k moci třídě pro lid nejnebezpečnější, buržoasii, a že vůbec útoků na buržoasii není nikdy dost.

Ve Francii vládne buržoasie už sedmnáct let tak neomezeně jako v žádné jiné zemi na světě. Proto útoky francouzských proletářů, jejich stranických vůdců a literárních představitelů na buržoasii byly útoky na vládnoucí třídu, na současný politický systém, byly to vysloveně revoluční útoky. Jak dobře to vládnoucí buržoasie ví, o tom svědčí nesčetné procesy proti tisku a organisacím, zákazy schůzí a banketů, stovky policejních šikan, kterými pronásleduje reformisty^[31] a komunisty. V Německu je situace docela jiná. V Německu nejen není buržoasie u moci, je dokonce nejnebezpečnějším nepřítelem existujících vlád. A těm přišla záškodnická činnost pravých socialistů velmi vhod. Bojem proti buržoasii, který přivedl francouzské komunisty velmi často do vězení a do vyhnanství, vysloužili si naši praví socialisté pouze blahovůli censury. Revoluční žár polemiky francouzských proletářů klesl v chladné hrudi německých teoretiků na stupeň teploty povolený censurou a polemika v tomto vykleštěném stavu byla německým vládám docela vítaným spojencem proti dotírající buržoasii. Pravý socialismus dokázal udělat ze všech nejrevolučnějších výroků, které kdy byly proneseny, ochranný val kolem bažiny německého statu quo^[b]. Pravý socialismus je skrz naskrz reakční.

Buržoasie si už dávno všimla této reakční tendence pravého socialismu. Ale tvářila se, jako by tento směr literárně představoval i německý komunismus, a veřejně i soukromě vyčetla komunistům, že svou polemikou proti zastupitelské ústavě, porotním soudům, tiskové svobodě, svým pokřikem proti buržoasii jen nahrávají vládám, byrokracii a šlechtě.

Je na čase, aby němečtí komunisté konečně odmítli tuto jim připisovanou odpovědnost za reakční skutky i choutky pravých socialistů. Je na čase, aby se němečtí komunisté, kteří představují německý proletariát s jeho velmi jasnými, velmi hmatatelnými potřebami, co nejrozhodněji distancovali od oné literární kliky — neboť nic jiného to není — která sama neví, koho představuje, a proto mimoděk klesá do náruče německým vládám, která si namlouvá, že „realisuje člověka“, a přitom její „realisování“ není nic jiného než povyšování německé měšťácké ubohosti na božstvo. My komunisté skutečně nemáme nic společného s potrhlými teoretickými výmysly a skrupulemi této hnidopišské společnosti. Naše útoky proti buržoasii se liší od útoků pravých socialistů právě tak, jako se liší od útoků reakční šlechty, např. francouzských legitimistů a Mladé Anglie.^[32] Našich útoků německý status quo nemůže zneužít, protože jsou namířeny ještě mnohem víc proti němu než proti buržoasii. Je-li buržoasie, abych tak řekl, náš přirozený nepřítel, nepřítel, jehož svržení dopomůže naší straně k moci, je pro nás německý status quo ještě daleko horší nepřítel, protože stojí mezi námi a buržoasií, protože nám brání dostat se jí na kůži. Proto se také naprosto nevylučujeme z velké masy oposice proti německému statu quo. Tvoříme jen její nejpředsunutější frakci — frakci, která zároveň svou nezastíranou arrière-pensée^[c] proti buržoasii zaujímá zcela zvláštní postavení.

Svoláním pruského Spojeného zemského sněmu nastává v boji proti německému statu quo obrat. Na tom, jak si bude tento sněm počínat, závisí, bude-li status quo trvat dál, nebo zda zanikne. Ještě velmi nevyhraněné, vzájemně se prolínající a ideologickými malichernostmi roztříštěné strany v Německu jsou tím postaveny před nutnost ujasnit si, jaké zájmy chtějí hájit, jaké taktiky chtějí použít, musí se od sebe rozlišit a začít prakticky jednat. Ani nejmladší z těchto stran, komunistická strana, se nemůže této nezbytnosti vyhnout. Také ona si musí ujasnit své postavení, svůj válečný plán, své prostředky, a první krok k tomu je odmítnutí reakčních socialistů, kteří se chtějí vetřít do jejích řad. Tento krok může učinit tím spíše, že je dost silná, aby mohla odmítnout podporu všech kompromitujících spojenců.

II

Status quo a buržoazie

Status quo v Německu je takovýto:

Zatímco ve Francii a v Anglii buržoasie natolik zmohutněla, že mohla svrhnout šlechtu a stát se vládnoucí třídou ve státě, německá buržoasie dosud takovou sílu nemá. Má sice určitý vliv na vlády, ale tento vliv musí ve všech případech, kdy dojde ke střetnutí zájmů, ustoupit před vlivem statkářské šlechty. Zatímco ve Francii a v Anglii ovládají města venkov, ovládá v Německu venkov města, zemědělství ovládá obchod a průmysl. Tak je tomu nejen v německých absolutních monarchiích, ale i v monarchiích konstitučních, nejen v Rakousku a Prusku, ale také v Sasku, Württembersku a Bádensku.

Příčinou je to, že Německo ještě nedosáhlo toho stupně civilisace jako západní země. V nich je hlavním zdrojem obživy lidových mas obchod a průmysl, u nás zemědělství. Anglie nevyváží vůbec žádné zemědělské výrobky, naopak neustále je musí dovážet ze zahraničí; Francie jich dováží přinejmenším tolik, kolik jich vyváží, a své bohatství budují obě tyto země především na vývozu průmyslových výrobků. Německo naproti tomu vyváží málo průmyslových výrobků, zato veliké množství obilí, vlny, dobytka atd. V době, kdy se v Německu tvořilo nynější politické zřízení, tj. roku 1815, byla převaha zemědělství ještě mnohem větší než teď a byla tehdy ještě posílena tím, že svržení francouzského císařství se nejhorlivěji účastnily právě ty části Německa, které se téměř výhradně zabývají zemědělstvím.

Politickým představitelem zemědělství je v Německu, jako ve většině evropských zemí, šlechta, třída velkých pozemkových vlastníků. Politickým zřízením odpovídajícím výhradnímu panství šlechty je feudální systém. Feudální systém začal všude upadat tou měrou, jak zemědělství přestávalo být rozhodujícím výrobním odvětvím země, jak se vedle třídy pěstující zemědělství vytvářela třída zabývající se řemeslem, jak vedle vesnic vznikala města.

Tato třída, která se nově tvořila vedle šlechty a vedle rolníků, na šlechtě víceméně závislých, to není buržoasie, jaká dnes vládne v civilisovaných zemích a která r Německu usiluje o moc. Je to třída maloměšťáků.

Nynější politické zřízení v Německu není nic jiného než kompromis mezi šlechtou a maloměšťáky, jehož výsledkem je to, že správa je svěřena do rukou třetí třídy — byrokracie. Na složení této byrokracie se obě vysoké smluvní strany účastní podle vzájemného poměru sil: šlechta, která představuje důležitější výrobní odvětví, si vyhrazuje pro sebe vyšší místa, maloměšťáctvo se spokojuje s nižšími a jen výjimečně prosadí kandidáta do vyššího správního úřadu. Kde je byrokracie podřízena přímé kontrole, jako v německých konstitučních státech, dělí se šlechta a maloměšťáci o tuto kontrolu stejným způsobem; a pochopitelně šlechta si i zde zajišťuje lví podíl. Maloměšťáci nikdy nemohou šlechtu svrhnout, ba ani se jí postavit naroveň; dokáží ji jenom oslabovat. Ke svržení šlechty je zapotřebí jiné třídy, se širšími zájmy, větším majetkem a větší odvahou: buržoasie.

Buržoasie vyšla ve všech zemích z řad maloměšťáků, vznikala s rozvojem světového obchodu a velkého průmyslu, se svobodnou konkurencí a centralisací majetku, které tento rozvoj provázely. Maloměšťák představuje vnitrozemský a pobřežní obchod, řemeslo a manufakturu, založenou na ruční práci — obory podnikání, které se rozvíjejí na omezeném území, kterým stačí menší kapitál s pomalým obratem a které vytvářejí jen místní a ospalou konkurenci. Buržoa představuje světový obchod, přímou směnu výrobků všech světadílů, peněžnictví, velký tovární průmysl, založený na strojové práci — obory podnikání, které vyžadují co nejširší terén, co největší kapitál s rychlým obratem a vytvářejí všeobecnou a bouřlivou konkurenci. Maloměšťák představuje místní zájmy, buržoa zájmy universální. Maloměšťák se domnívá, že jeho postavení je dostatečně zajištěno, jestliže se při nepřímém vlivu na státní zákonodárství přímo účastní provinciální správy a je-li pánem své místní municipální správy. Buržoa nemůže své zájmy zajistit bez přímé, neustálé kontroly ústřední správy, zahraniční politiky a zákonodárství svého státu. Klasickým výtvorem maloměšťáka byla německá říšská města; klasickým výtvorem buržoy je francouzský zastupitelský stát. Maloměšťák je konservativní, jakmile mu vládnoucí třída udělá nějaké ústupky; buržoa je revoluční, dokud se sám neujme vlády.

Nuže, jaký je poměr německé buržoasie k oběma třídám, které se dělí o politickou moc?

Zatímco se v Anglii v sedmnáctém století a ve Francii v osmnáctém století začala tvořit bohatá a mocná buržoasie, můžeme v Německu o buržoasii mluvit teprve od počátku devatenáctého století. Předtím ovšem existovali jednotliví bohatí rejdaři v hansovních městech a několik bohatých bankéřů ve vnitrozemí, ale nebyla tu třída velkých kapitalistů, tím méně velkých průmyslových kapitalistů. Tvůrcem německé buržoasie byl Napoleon. Jeho kontinentální systém^[33] a svoboda živností, která se stala pod tlakem tohoto systému v Prusku nezbytná, daly Němcům průmysl a rozšířily jejich hornictví. Tato nová nebo rozšířená odvětví výroby nabyla už za několik let takového významu a buržoasie, kterou tato odvětví vyvolala v život, takového vlivu, že už roku 1818 jim musela pruská vláda povolit ochranná cla. Tento pruský celní zákon z roku 1818 byl prvním oficiálním uznáním buržoasie vládou. Přiznalo se — i když s těžkým srdcem a nerado — že se buržoasie stala třídou pro zemi nepostradatelnou. Dalším ústupkem buržoasii byl Celní spolek. Přijetí většiny německých států do pruského celního systému bylo sice původně diktováno čistě fiskálními a politickými zřeteli, ale prospěch z toho neměl nikdo jiný než německá, zvláště pak pruská buržoasie. I když Celní spolek sem tam přinesl šlechtě a maloměšťáctvu některé dílčí výhody, vcelku jim přece jen daleko víc uškodil tím, že vyvolal rozmach buržoasie, oživil konkurenci a vyřadil dosavadní výrobní prostředky. Pak už se buržoasie, zejména v Prusku, vyvíjela poměrně rychle. I když se její rozmach za posledních třicet let zdaleka nevyrovná rozmachu anglické a francouzské buržoasie, přece jen zavedla většinu odvětví moderního průmyslu, z některých oblastí vytlačila selský nebo maloměšťácký patriarchalismus, do jisté míry zkoncentrovala kapitály, vytvořila jakýs takýs proletariát a vybudovala dosti rozsáhlou železniční síť. Přivedla to alespoň tak daleko, že teď buď musí jít dál a stát se vládnoucí třídou, nebo se svých dosavadních vymožeností vzdát. Tak daleko, že je v dané chvíli jedinou třídou v Německu, která může uskutečňovat pokrok, která může v dané chvíli Německu vládnout. Je už teď fakticky vůdčí třídou v Německu a celá její existence závisí na tom, aby se jí stala i právně.

A skutečně, s rozmachem a sílícím vlivem buržoasie jde ruku v ruce stále větší nemohoucnost tříd, jež jsou dosud oficiálně u moci. Šlechta od napoleonských dob stále víc chudne a zadlužuje se. Výkup robotních povinností zvýšil výrobní náklady jejího obilí a v nové třídě nezávislých malorolníků jí vyvstal konkurent — nevýhody, které nijak nemohlo natrvalo vyvážit odírání sedláků při vyvazování. Odbyt jejího obilí omezuje ruská a americká konkurence, vývoz vlny australská a v některých letech i jihoruská konkurence. A čím víc stoupaly výrobní náklady a čím víc rostla konkurence, tím víc vycházelo najevo, že šlechta není schopna výnosně obdělávat své pozemky a používat nejnovějších pokroků zemědělské vědy. Stejně jako francouzská a anglická šlechta minulého století, využívala i německá šlechta rostoucí civilisace jen k tomu, aby své jmění prohýřila v zábavách á radovánkách ve velkých městech. Mezi šlechtou a buržoasií začalo ono soupeření ve společenské výchově a intelektuálním vzdělání, bohatství a přepychu, jež všude ohlašuje nástup buržoasie k politické moci a jež jako každá jiná konkurence končí vítězstvím bohatší strany. Venkovská šlechta se proměnila v dvorní šlechtu, ale jen se tím rychleji a jistěji zruinovala. Tři procenta, tvořící důchody šlechty, neobstála v boji s patnácti procenty zisků buržoasie; šlechta se svými třemi procenty se uchýlila k hypotékám, rytířským úvěrním pokladnám atd., aby mohla vést okázalý život přiměřený svému stavu, ale tím svůj úpadek jen urychlila. Těch několik venkovských junkerů, kteří byli natolik moudří, že se nezruinovali, vytvořilo s nové vznikající třídou buržoasních velkostatkářů novou třídu zemědělských podnikatelů. Tato třída provozuje zemědělství bez feudálních ilusí a bez rytířské nonšalance, jako obchod, jako průmyslový podnik, používajíc přitom buržoasních prostředků — kapitálu, odborných znalostí a práce. Snáší se tak dobře s panstvím buržoasie, že ve Francii stojí docela klidně vedle ní a úměrně svému bohatství se s ní podílí na moci. Je to prostě část buržoasie, která exploatuje zemědělství.

Šlechta se tedy stala tak nemohoucí, že zčásti už sama přešla k buržoasii.

Maloměšťáci byli slabí už v porovnání se šlechtou; proti buržoasii se tím spíše nemohou udržet. Maloburžoasie je hned po rolnících nejubožejší třída, která se vůbec kdy pletla do dějin. Se svými malichernými lokálními zájmy to i v době své největší slávy, v pozdním středověku, dotáhla jen k místním organisacím, místním bojům a místním úspěchům, jen k tomu, že byla trpěna vedle šlechty; ale nikde nedosáhla všeobecné politické moci. Se vznikem buržoasie ztrácí i zdání historické iniciativy. Vklíněna mezi šlechtu a buržoasii, stejně utiskována politickou převahou první třídy jako konkurencí velkokapitálu druhé třídy, dělí se na dvě části. Jedna část, bohatší maloměšťáci z velkých měst, připojuje se po menším či větším váhání k revoluční buržoasii; druhá část, která se rekrutuje z chudších měšťanů zvláště venkovských městeček, lpí na starém řádu a celou silou své setrvačnosti podporuje šlechtu. Čím víc se buržoasie vzmáhá, tím je postavení maloměšťáků horší. Ponenáhlu začíná i tato druhá část chápat, že nezmění-li se dosavadní poměry, je její zkáza neodvratná, kdežto pod vládou buržoasie jí vedle pravděpodobnosti stejné zkázy alespoň kyne možnost vyšvihnout se do řad buržoasie. Čím je její zkáza jistější, tím víc se hrne pod prapory buržoasie. Sotva se dostane buržoasie k moci, maloměšťáci se znovu štěpí. Dodávají rekruty každé frakci buržoasie a mimoto tvoří mezi buržoasií a proletariátem, který nyní vystupuje s vlastními zájmy a požadavky, celý řetěz více nebo méně radikálních politických a socialistických sekt, jež lze podrobněji studovat v anglické nebo francouzské poslanecké sněmovně a v denním tisku. Čím víc buržoasie doléhá těžkým dělostřelectvem svého kapitálu a sevřenými šiky svých akciových společností na tyto neukázněné a špatně vyzbrojené tlupy maloměšťáků, tím jsou bezradnější, tím zmatenější je jejich úprk, až jim nakonec nezbude jiné východisko, než se buďto sešikovat za rozvinutými liniemi proletariátu a přidat se pod jeho prapory, anebo se vzdát na milost a nemilost buržoasii. Tuto zábavnou podívanou můžeme pozorovat v Anglii při každé obchodní krizi, ve Francii právě v této chvíli. V Německu jsme dospěli teprve k fázi, kdy maloburžoasie ve chvíli zoufalství a peněžní tísně činí heroické rozhodnutí opustit šlechtu a svěřit svůj osud buržoasii.

Maloměšťáci tedy právě tak jako šlechta nejsou schopni stát se vládnoucí třídou v Německu. Naopak i oni se den ze dne víc a více podřizují komandu buržoasie.

Zbývají ještě rolníci a nemajetné třídy.

Rolníci, jimiž rozumíme jen drobné zemědělce, ať už pachtýře nebo vlastníky, ale ne zemědělské nádeníky a čeledíny — rolníci tvoří podobnou bezradnou třídu jako maloměšíáci, od nichž se ostatně příznivě liší větší odvahou. Zato však jsou naprosto neschopni jakékoli historické iniciativy. Dokonce i jejich osvobozování z okovů nevolnictví se děje jen pod záštitou buržoasie. Tam, kde neexistuje šlechta a buržoasie, a to jim umožňuje vládnout, jako třeba ve švýcarských horských kantonech a v Norsku, panuje s nimi předfeudální barbarství, lokální omezenost, tupá fanatická bigotnost, slepá věrnost a řádnost. Tam, kde se vedle nich ještě udržuje šlechta, jako v Německu, jsou právě tak jako maloměšťáci vklíněni mezi ni a buržoasii. Aby uhájili zájmy zemědělství proti stále rostoucí moci obchodu a průmyslu, musejí se přimknout ke šlechtě. Aby se zajistili před konkurencí šlechty a zejména buržoasních pozemkových vlastníků, která je rdousí, musejí se přimknout k buržoasii. Na kterou stranu se s konečnou platností přidají, záleží na povaze jejich majetku. Velcí sedláci z východního Německa, kteří sami mají nad svými čeledíny určitou feudální svrchovanost, jsou všemi svými zájmy příliš spjati se šlechtou, než aby se jí mohli vážně zříci. Drobní pozemkoví vlastníci na západě, kteří vznikli rozdrobením šlechtických statků, a drobní rolníci na východě, podléhající patrimoniální soudní pravomoci a zčásti ještě povinní robotami, jsou příliš bezprostředně utlačováni šlechtou nebo je mezi nimi a šlechtou příliš příkrý protiklad, než aby se nepřidali na stranu buržoasie. Že tomu tak skutečně je, dokazují pruské provinční sněmy.

Ani vláda rolníků tedy naštěstí nepřichází v úvahu. Rolníci sami na to pomýšlejí tak málo, že se už teď z valné části dali k disposici buržoasii.

A nemajetné čili, jak se říkává, pracující třídy? Brzy o nich promluvíme podrobněji; prozatím stačí poukázat na jejich rozdrobenost. Už toto rozdrobení na čeledíny, nádeníky, tovaryše, tovární dělníky a lumpenproletariát spolu s tím, že jsou rozptýleni po velkém, řídce obydleném území s nemnoha nevýznamnými středisky, jim znemožňuje, aby si vzájemně ujasnili společenství svých zájmů, aby se dorozuměli, ustavili jako jedna třída. Pro tuto rozdrobenost a rozptýlení jim nezbývá než omezit se na nejbližší, každodenní zájmy, na přání mít za dobrou práci dobrou mzdu. Čili vede to k tomu, že dělníci vidí v zájmu svého chlebodárce i svůj vlastní zájem a z každé jednotlivé skupiny dělníků se stává pomocná armáda pro třídu, která jim dává práci. Čeledín a nádenik podporuje zájmy šlechtice nebo sedláka, na jehož statku pracuje. Tovaryš je v duchovním a politickém područí svého mistra. Tovární dělník se nechává využívat od továrníka k agitaci za ochranná cla. Trhan vybojovává za pár zlaťáků svými pěstmi tahanice mezi buržoasií, šlechtou a policií. A kde se střetnou protichůdné zájmy dvou zaměstnavatelských skupin, tam dochází ke stejnému boji i mezi skupinami dělníků, které zaměstnávají.

Tak málo je masa dělnictva v Německu připravena převzít vedení veřejných záležitostí.

Shrňme, co jsme řekli. Šlechta je příliš zchátralá, maloměšťáci a rolníci celým svým životním postavením příliš slabí, dělníci nejsou ještě zdaleka dost zralí, aby mohli v Německu vystoupit jako vládnoucí třída. Zbývá jen buržoasie.

Ubohost německého statu quo je především v tom, že dosud ani jedna třída nebyla dost silná, aby své výrobní odvětví učinila národním výrobním odvětvím par excellence, a tím se stala představitelkou celonárodních zájmů. Všechny stavy a třídy, které se od desátého století objevily na scéně dějin, šlechta, nevolníci, robotní sedláci, svobodní sedláci, maloměšťáci, tovaryši, manufakturní dělníci, buržoové, proletáři, existují tu vedle sebe. Ty z těchto stavů a tříd, které na základě svého majetku zastupují určité odvětví výroby, totiž šlechta, svobodní sedláci, maloměšťáci a buržoové, se spolu rozdělili o politickou moc podle své početnosti, svého bohatství a svého podílu na celkové produkci země. Výsledkem tohoto dělení je, jak už bylo řečeno, že šlechta urvala lví podíl a na maloměšťáky zbyl menší podíl; že se buržoové oficiálně berou na vědomí jen jako maloměšťáci a s rolníky jako rolníky se vůbec nepočítá, protože jsou se svým nepatrným vlivem rozděleni mezi ostatní třídy. Tento režim, jehož představitelkou je byrokracie, je politickou kvintesencí všeobecné nemohoucnosti a ubohosti, tupé nudy a špíny německé společnosti. Uvnitř tomu odpovídá rozkouskování Německa na osmatřicet lokálních a provinciálních států, včetně rozkouskování Rakouska a Pruska na samostatné provincie; navenek potupná bezmocnost vůči využívání a kopancům. Důvod této všeobecné ubohosti je ve všeobecném nedostatku kapitálu. Každá jednotlivá třída v ubohém Německu nesla od počátku pečeť měšťácké prostřednosti, byla vždy ve srovnání s touž třídou v jiných zemích ubohá a ponížená. Jak maloměšťácky se vyjímá vysoká i nízká německá šlechta už od dvanáctého století vedle bohaté, bezstarostné, poživačné a ve svém celém vystupování sebejisté francouzské a anglické šlechty! Jak nepatrní, jak bezvýznamní a místně omezení se jeví měšťanostové říšských a hansovních měst vedle rebelantských pařížských měšťanů z čtrnáctého a patnáctého století, vedle londýnských puritánů ze sedmnáctého století! Jak maloměšťácky vypadají ještě i dnes naše přední veličiny průmyslu, financí, námořnictví vedle pařížských, lyonských, londýnských, liverpoolských a manchesterských králů bursy! Ba i pracující třídy jsou v Německu naprosto maloměšťácké. A tak má maloměšťáctvo při svém poníženém společenském a politickém postavení alespoň tu útěchu, že je normální třídou v Německu a že na všechny ostatní třídy přeneslo svou specifickou poníženost a své chlebíčkařcní.

Jak se z této ubohosti dostat? Je jen jedna cesta. Jedna třída musí natolik zesílit, aby na jejím vzestupu závisel vzestup celého národa, aby na jejím pokroku a rozvoji jejích zájmů závisel rozvoj zájmů všech ostatních tříd. Zájem této jedné třídy se musí v daném okamžiku stát zájmem národním, tato třída sama v daném okamžiku představitelkou národa. A tu se pak tato třída a s ní většina národa dostane do rozporu s politickým statem quo. Politický status quo odpovídá stavu, který už neexistuje: kolisi zájmů různých tříd. Nové zájmy jsou omezovány a dokonce i část tříd, v jejichž prospěch byl status quo ustaven, vidí, že už nevyjadřuje jejich zájmy. Nutný důsledek toho je pokojné nebo násilné odstranění statu quo. Na jeho místo nastoupí vláda třídy, která v této chvíli zastupuje většinu národa, a pod její vládou začne nové stadium vývoje.

Jako je nedostatek kapitálu příčinou statu quo, všeobecné slabosti, tak také jen vlastnictví kapitálu, jeho koncentrace v rukou jedné třídy může dát této třídě do rukou moc tento status quo odstranit.

Existuje však v Německu taková třída, která je schopna status quo odstranit? Existuje, ovšem ve srovnání s obdobnou třídou v Anglii a ve Francii je značně maloměšťácká, ale přesto existuje; je to buržoasie.

Buržoasie je třída, která ve všech zemích svrhává kompromis mezi šlechtou a maloměšťáctvem, který na sebe vzal podobu byrokratické monarchie, a tím si dobývá moc především pro sebe.

Buržoasie je jediná třída v Německu, která získala pro své zájmy alespoň velkou část zemědělských podnikatelů, maloměšťáků, rolníků, dělníků, ba dokonce i menší část šlechty, a sjednotila je pod svými prapory.

V Německu jedině strana buržoasie bezpečně ví, čím dnešní status quo nahradit; jedině ona se neomezuje na abstraktní principy a historické dedukce, nýbrž chce prosadit velmi určitá, hmatatelná a okamžitě proveditelná opatření, jedině ona je alespoň v místním a provinciálním měřítku poněkud zorganisována a má jakýs takýs válečný plán; zkrátka je to strana, která bojuje v prvních řadách proti statu quo a přímo se podílí na jeho svržení.

Strana buržoasie je tédy jediná, která má nejspíš vyhlídky na úspěch.

Zbývá pak už jen otázka: Je pro buržoasii nezbytné svrhnout status quo, chce-li se dostat k moci, a je svou vlastní silou a slabostí svých odpůrců dost silná, aby to dokázala?

Podívejme se na to blíže.

Nejvýznamnější částí německé buržoasie jsou továrníci. Na rozkvětu průmyslu závisí rozkvět celého vnitřního obchodu, hamburského, brémského a zčásti štětínského námořního obchodu i rozvoj bankovnictví; závisí na něm výnos železnic, a tím nejdůležitější část bursovních spekulací. Na průmyslu jsou nezávislí jen vývozci obilí a vlny z pobaltských měst a bezvýznamná skupina dovozců cizích průmyslových výrobků. Potřeby továrníků představují tedy potřeby celé buržoasie a těch tříd, které jsou v dané chvíli na buržoasii závislé.

Továrníci se zase dělí na dvě skupiny: první zpracovává nahrubo suroviny a dodává na trh polotovary, druhá přebírá polozpracovanou surovinu a dodává na trh hotové zboží. K první skupině patří majitelé přádelen, k druhé majitelé tkalcoven. Do první skupiny spadají v Německu i výrobci železa...^[d]

Aby bylo možno využít nově vynalezených pomocných prostředků, vybudovat dobré komunikace, dostávat laciné stroje a suroviny, školit zručné dělníky, k tomu je zapotřebí celého průmyslového systému; k tomu je třeba součinnosti všech průmyslových odvětví, k tomu patří přístavní města čile obchodující a závislá na průmyslovém vnitrozemí. To už ekonomové dávno dokázali. K takovému průmyslovému systému je však dnes, kdy se konkurence nemusí bát snad jedině Angličané, také třeba úplného systému ochranných cel, který podchycuje všechna odvětví ohrožená zahraniční konkurencí a který je nutno obměňovat vždy podle stavu průmyslu. Takovýto systém současná pruská vláda a žádná z vlád Celního spolku dát nemohou. Takový systém může zavést a řídit jen vládnoucí buržoasie. A už i proto se německá buržoasie nadále neobejde bez politické moci.

V Německu je takový systém ochranných cel tím nezbytnější, že tam manufaktura spěje k zániku. Bez systematických ochranných cel podlehne manufaktura konkurenci anglických strojů a buržoové, maloměšťáci a dělníci, kteří z ní byli dosud živi, zahynou. Což je dosti pádný důvod pro německé buržoy, aby zbytky manufaktury zničili raději pomocí německých strojů.

Ochranná cla jsou tedy pro německou buržoasii nezbytná a jen ona sama je může zavést. Tedy už proto se musí zmocnit státní moci.

Továrníkům však brání v plném využití jejich kapitálu nejen nedostatečná cla, brání jim v tom i byrokracie. Narážejí-li při celním zákonodárství na lhostejnost, narážejí tady, ve svých stycích s byrokracií, na vyslovené nepřátelství vlády.

Byrokracie byla dosazena proto, aby vládla maloměšťákům a rolníkům. Tyto třídy, rozptýlené v malých městečkách nebo po vesnicích, se zájmy, které nepřekračují nejužší místní okruh, nemohou nemít omezený obzor, odpovídající omezeným poměrům, v nichž žijí. Nemohou řídit velký stát, nemají ani dost velký rozhled, ani znalosti, aby dokázaly vzájemně vyrovnávat různé střetávající se zájmy. A právě na tom stupni civilisace, na kterém dochází k rozkvětu maloměšťáctva, se různé zájmy proplétají nejsložitěji (vzpomeňme jen na cechy a jejich sváry). Maloměšťáci a rolníci se tedy bez mocné a početné byrokracie neobejdou. Musí si dát líbit poručníkování, aby se uchránili před obrovským zmatkem, aby se nezruinovali nesčetnými procesy.

Ale byrokracie, která je pro maloměšťáky nezbytností, stává se buržoům velmi brzy nesnesitelným poutem. Už manufaktuře byly dohled a vměšování úředníků velmi na obtíž; tovární průmysl je za takového dohledu téměř nemožný. Němečtí továrníci si zatím drželi byrokracii co možná od těla s pomocí úplatků, což jim nijak nelze zazlívat. Ale tento prostředek jim může pomoci jen od menší části břemene; nehledě k tomu, že je nemožné, aby továrník podplatil všechny úředníky, s nimiž přijde do styku, úplatky ho nezachrání před vedlejšími poplatky, honoráři právníkům, architektům, technikům a jinými výdaji způsobenými dozorem, neušetří mu všelijaké mimořádné práce a ztráty času. A čím víc se průmysl rozvíjí, tím víc se objevuje „úředníků dbalých svých povinností“, tj. takových, kteří buď z pouhé omezenosti, nebo z byrokratické nenávisti k buržoasii provádějí továrníkům ty nejhorší schválnosti.

Buržoasie je tedy nucena zlomit moc této zpupné a šikanující byrokracie. Ve chvíli, kdy se státní správa a zákonodárství dostanou pod kontrolu buržoasie, je po samostatnosti byrokracie veta; ba v této chvíli se trapiči buržoasie promění v její pokorné sluhy. Dosavadní předpisy a reskripty, které sloužily jen k tomu, aby ulehčovaly práci úředníkům na úkor průmyslové buržoasie, vystřídávají nové předpisy, jimiž se ulehčuje práce průmyslníkům na úkor úředníků.

Buržoasie je tedy nucena udělat to co nejdříve tím spíš, že všechny její frakce, jak jsme už viděli, mají přímý zájem na tom, aby se tovární průmysl pozvedl co nejrychleji, a pod režimem byrokratických šikan se tovární průmysl rozvíjet nemůže.

Podřízení celnictví a byrokracie zájmům průmyslové buržoasie, to jsou dvě opatření, na jejichž uskutečnění má buržoasie svrchovaný zájem. Ale tím ještě zdaleka nejsou všechnyjejí potřeby vyčerpány. Bude muset pronikavě zrevidovat celý systém zákonodárství, správy a soudnictví skoro ve všech německých zemích, neboť celý tento systém je tu jen k tomu, aby udržoval a posiloval ten společenský pořádek, o jehož svržení buržoasie neustále usiluje. Podmínky, za kterých mohou vedle sebe existovat šlechta a maloměšťáci, jsou naprosto odlišné od životních podmínek buržoasie, a v německých státech se oficiálně uznávají jen ty první. Vezměme jako příklad pruský status quo. Maloměšťáci se mohli podřizovat jak administrativní, tak soudní byrokracii, mohli své jmění a osobu svěřovat libovůli a lajdáctví „nezávislé“, tj. byrokraticky samostatné třídy soudců, která je za to chránila před přehmaty feudální šlechty a tu a tam i administrativní byrokracie, ale buržoasie to dělat nemůže. Buržoové potřebují pro majetkové procesy alespoň ochranu veřejnosti, pro trestní procesy kromě toho ještě porotu, stálou kontrolu justice prostřednictvím svých zástupců. — Maloměšťák se může smířit s vynětím šlechticů a úředníků z pravidelné soudní pravomoci, protože toto jeho oficiální ponížení plně odpovídá jeho nízkému společenskému postavení. Buržoa, který buď musí zajít, nebo svou třídu učinit první třídou ve společnosti ve státě, ten se s tím smířit nemůže. — Maloměšťák může zákonodárství v oblasti pozemkového vlastnictví plně přenechat šlechtě, aniž je to na újmu jeho poklidnému životu; musí to udělat, protože má dost práce s tím, aby před vlivem a přehmaty šlechty uchránil své vlastní městské zájmy. Buržoa rozhodně nemůže úpravu majetkových poměrů na venkově ponechávat na vůli šlechtě, protože plné rozvinutí jeho zájmů vyžaduje i co největší průmyslové využití zemědělství, vytvoření třídy zemědělských podnikatelů, volnou zcizitelnost a mobilnost pozemkového majetku. Buržoasie může využít toho, že si pozemkoví vlastníci musí opatřovat peníze na hypotéku, a může přimět šlechtu, aby buržoasii přiznala — alespoň pokud jde o zákony o hypotékách — vliv na zákonodárství v oboru pozemkového vlastnictví. — Maloměšťák se svými drobnými obchůdky, pomalým obratem a omezeným počtem zákazníků, soustředěných na malém prostoru, nijak zvlášť nestrádal pod žalostným staropruským obchodním zákonodárstvím, ba byl ještě vděčný za tu trošku záruky, kterou mu skýtalo, pro buržou je však už nesnesitelné. Maloměšťák, jehož velmi jednoduché obchody jsou zřídkakdy transakcemi mezi obchodníky, nýbrž skoro vždy jen prodejem maloobchodníka nebo výrobce přímo spotřebiteli — tento maloměšťák udělá málokdy bankrot a může se snadno podrobit staropruským zákonům o bankrotu. Podle tohoto zákona se totiž z konkursní podstaty přednostně vyplatí směnečné dluhy před dluhy knihovními, obvykle však celou podstatu pohltí justice. Tyto zákony jsou navrženy především v zájmu právnických byrokratů, kteří podstatu spravují, a pak v zájmu všech neburžoů proti buržoům. Zvláště pak nadržují šlechtě, která za své odeslané obilí vystaví nebo dostane směnku od obchodníka nebo komisionáře; vůbec je to výhodné pro všechny, kdo jednou za rok něco prodají, na výtěžek dostanou směnku a vezmou jej z obchodu. Z těch, kdo se zabývají obchodem, jsou zase chráněni bankéři a velkoobchodníci, kdežto továrníci jsou spíš biti. Buržoa, který se zabývá jen transakcemi mezi obchodníky, jehož zákazníci bydlí každý jinde, který dostává směnky ze všech končin světa, který se musí pohybovat ve vysoce spletitém systému nejrůznějších transakcí, který je každou chvíli zapleten do nějakého bankrotu, buržoa se může za takovýchto absurdních zákonů jedině zruinovat. — Maloměšťák má zájem na všeobecné politice své země jen potud, že si přeje mír; jeho omezený životní okruh mu nedovoluje vyznat se ve vztazích mezi státy. Buržoa, který obchoduje s nejvzdálenějšími kraji nebo s nimi musí konkurovat, nemůže dosáhnout úspěchu bez bezprostředního vlivu na zahraniční politiku svého státu. — Maloměšťák si mohl nechat ukládat daně od byrokracie a šlechty z týchž důvodů, z jakých se podroboval byrokracii. Buržoa má naprosto přímý zájem na tom, aby se veřejná břemena rozdělovala tak, aby co nejméně postihovala jeho zisk.

Zkrátka, mohl-li se maloměšťák spokojit s tím, že postavil proti šlechtě a byrokracii svou setrvačnou masu, že si zajistil vliv na veřejnou moc svou silou setrvačnosti, buržoa to dělat nemůže. Ten musí svou třídu učinit vládnoucí třídou, svůj zájem rozhodujícím zájmem v zákonodárství, správě, justici, zdaňování a zahraniční politice. Buržoasie se musí nerušeně rozvíjet, denně zvětšovat své kapitály, denně snižovat výrobní náklady svého zboží, denně rozšiřovat svá obchodní spojení, své trhy, denně zdokonalovat své komunikace, jinak zahyne. K tornu ji nutí konkurence na světovém trhu. A aby se mohla svobodně a nerušeně rozvíjet, potřebuje právě politickou moc, podřízení všech ostatních zájmů svým zájmům.

A že německá buržoasie potřebuje politickou moc právě teď, nemá-li zahynout, to jsme dokázali výše, když jsme mluvili o otázce ochranných cel a o poměru buržoasie k byrokracii. Nejpádnějším důkazem pro to je však nynější situace na německém peněžním a zbožním trhu.

Prosperita anglického průmyslu roku 1845 a jí podnícená spekulace s železničními akciemi měly tentokrát větší vliv na Francii a Německo než v kterémkoli předcházejícím období konjunktury. Němečtí továrníci dělali výhodné obchody a s nimi se vzmohlo německé podnikání vůbec. Zemědělské oblasti našly v Anglii ochotný odbyt pro své obilí. Všeobecná prosperita oživila peněžní trh, usnadnila úvěr a přilákala na trh spoustu drobnějších kapitálů, jichž v Německu tolik leželo napůl ladem. Jakov Anglii a ve Francii, jen o něco později a v poněkud...^[e]

_______________________________

Napsal B. Engels v březnu až dubnu 1847 Poprvé uveřejnil IMEL roku 1929

Podle rukopisu Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — povýtce, ve vlastním smyslu slova. (Pozn. red.)

b status quo — současný stav, stávající řád. (Pozn. red.)

c — postranní myšlenka, zatím nevyslovený záměr. (Pozn. red.)

d Čtyři stránky rukopisu chybí. (Pozn. red.)

e Další stránky rukopisu se nezachovaly. (Pozn. red.)

30 Tuto práci chtěl Bedřich Engels vydat roku 1847 v Německu jako samostatnou brožuru. Brožura však nevyšla, protože vydavatel byl zatčen. Rukopis, který se nezachoval celý, byl poprvé uveřejněn roku 1929 v Sovětském svazu.

Název článku dal Institut marxismu-leninismu při ÚV KSSS.

31 Jde o stoupence listu „Réforme“ [„Reforma“], kteří usilovali o nastolení republiky a uskutečnění demokratických a sociálních reforem.

32 Francoušti legitimisté — stoupenci bourbonské dynastie svržené roku 1830, která byla představitelkou zájmů velkých dědičných pozemkových vlastníků. V boji proti vládnoucí orleánské dynastii, opírající se o finanční aristokracii a velkoburžoasii, uchylovala se část legitimistů často k sociální demagogii a vydávala se za obhájce pracujících proti vykořisťovatelské buržoasii.

Mladá Anglie — skupina anglických politiků a literátů, příslušníků toryovské strany; vznikla počátkem čtyřicátých let 19. století. Představitelé Mladé Anglie, kteří vyjadřovali nespokojenost pozemkové aristokracie s rostoucí hospodářskou a politickou mocí buržoasie, používali demagogie, aby získali vliv na dělnickou třídu a mohli jí využít ve svém boji proti buržoasii.

Názory představitelů těchto skupin charakterisovali Karel Marx a Bedřich Engels v „Manifestu Komunistické strany“ jako feudální socialismus.

33 Kontinentální systém čili kontinentální blokáda vyhlášená Napoleonem roku 1806 zakazovala zemím na evropském kontinentu, tedy i Prusku, obchodovat s Anglií.

---

Noticka proti Karlu Grünovi
Obsah 4. dílu Sebraných spisů M-E
Ochranná cla, nebo systém svobodného obchodu