Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Soumrak a blížící se pád Guizotův. -
Postavení francouzské buržoasie
Anglická divadla by měla stáhnout ze svého repertoáru „Školu pomluv“[75], protože největší škola tohoto druhu byla zřízena v Paříži, v poslanecké sněmovně. Taková spousta skandálnich historií, jaká se tam nakupila a přetřásá v posledních čtyřech pěti týdnech, nemá v letopisech parlamentních debat vůbec obdoby. Jistě si vzpomínáte, jaký nápis kdysi navrhoval pan Duncombe pro vaši slavnou poslaneckou sněmovnu: „V těchto zdech se odehrávají ty nejtrapnější a nejhnusnější věci.“ Nuže, tady má váš sbor buržoasních zákonodárců důstojný protějšek; zde se odehrávají věci, které vhánějí ruměnec studu do tváří i nejostřílenějším britským darebákům. Čest staré Anglie je zachráněna; pan de Girardin zastínil i pana Roebucka; pan Duchêtel překonal sira Jamese Grahama.
Nemám v úmyslu podávat vám tu úplný výčet skandálních afér, které se provalily v několika posledních týdnech; nemíním se zmiňovat o desítkách případů korupce, které byly předány soudům; nebudu se šířit o panu Gudinovi, královu pobočníkovi, který se se značnou dávkou mazanosti pokusil zavést v Tuilerijském paláci manýry salónních hochštaplerů; také vám nebudu podávat podrobnou zprávu o špinavé aféře generála Cubièra, francouzského paira a bývalého ministra války, který pod záminkou, že je třeba podplatit vládu, aby povolila založení jakési báňské společnosti, vylákal na této společnosti čtyřicet akcií, které docela klidně strčil do vlastní kapsy, a za to ho teď soudí komora pairů. Ne, nic z toho. Uvedu vám jen několik vybraných příkladů, několik ukázek ze dvou nebo tří zasedání poslanecké sněmovny, takže si o ostatním budete moci udělat úsudek sami.
Pán Emile de Girardin, poslanec a vydavatel deníku „La Presse“, v obou těchto svých funkcích stoupenec nové „pokrokově konservativní“ strany a v poslední době jeden z nejzavilejších oponentů vlády, kterou donedávna podporoval, je člověk velice nadaný a aktivní, ale úplně bez zásad. Od počátku své veřejné kariéry se nikdy neštítil použít jakéhokoli prostředku, jen když na sebe upozornil veřejnost. To on donutil Armanda Carrela, proslulého redaktora listu „National“, k souboji a zastřelil ho, a tak se zbavil nebezpečného konkurenta. Podpora takového muže, vlastníka vlivných novin a člena poslanecké sněmovny, byla ovšem pro vládu velmi důležitá. Jenže pan de Girardin prodal svou podporu (on ji totiž vždycky prodával) za velmi vysokou cenu. Pan de Girardin a vláda spolu uzavřeli nejednu transakci, ovšem ne vždy k naprosté obapolné spokojenosti. A tak se pan de Girardin mezitím připravil, aby ho žádný zvrat událostí nepřekvapil. Ježto předvídal možnost roztržky s Guizotovou vládou, sbíral zprávy o všelijakých skandálních čachrech, úplatcích a machinacích. K tomu měl sám nejlepší příležitost a kromě toho mu ještě zprávy tohoto druhu dodávali jeho přátelé a exponenti na vlivných místech. Z průběhu debat mezi stranami na nynějším zasedání pan de Girardin usoudil, že se blíží Guizotův a Duchâtelův pád. Byl jedním z hlavních činitelů při vytváření nové „pokrokově konservativní“ strany a znovu a znovu vládě hrozil, bude-li dál sledovat svůj dosavadní kurs, že na ni dopadne všechna tíha jeho hněvu. Ale pan Guizot jakýkoli kompromis s novou stranou s naprostým opovržením odmítl. Její zakladatelé se odtrhli od vládní většiny a začali na vládu dotírat oposičními útoky. Při finančních a jiných debatách ve sněmovně vyšla najevo taková spousta skandálů, že pánové Guizot a Duchâtel byli nuceni hodit několik svých kolegů přes palubu, aby zachránili vlastní kůži. Ale uvolněná místa byla obsazena tak bezvýznamnými figurami, že ani jedna strana nebyla spokojena, a vláda se tím spíše oslabila než posílila. Pak přišla Cubièrova aféra, která vyvolala i u většiny určité pochybnosti, zda bude pan Guizot moci setrvat v úřadě. Nyní, když pan de Girardin viděl, že vláda je úplně desorganisována a oslabena, měl za to, že přišel okamžik, kdy bude moci vytáhnout Pandořinu skřínku[76] skandálů a dorazit viklající se vládu odhaleními, která by otřásla i důvěrou „b ř i ch a“ sněmovny[77].
Začal tím, že vládu obvinil, že prodala za 80 000 franků titul paira, ale když dostala peníze, svůj slib nedodržela! Komora pairů pokládala toto tvrzení, uveřejněné v „Presse“, za svou urážku a požádala poslaneckou sněmovnu o vydání pana de Girardina, aby ho mohla pohnat před svůj soud komory pairů. Tato žádost vyvolala mezi poslanci debatu, při které pan Girardin trval na syém tvrzení v plném rozsahu a prohlašoval, že má důkazy. Odmítl však uvést jména, protože prý nemíní hrát úlohu udavače. Řekl však, že se o té věci třikrát zmínil v soukromé rozmluvě panu Guizotovi, a ten to nikdy nepopřel, a jednou že o tom mluvil s panem Duchâtelem, který odpověděl: „Stalo se to za mé nepřítomnosti a já to dodatečně neschválil; je to věc pana Guizota.“ Pan Duchâtel všechno kategoricky popřel. „V tom případě,“ pravil pan de Girardin, „vám předložím důkaz, že pro vládu jsou takové machinace běžnou zvyklostí“, a přečetl dopis generála Alexandra de Girardina (je to patrně otec pana Emila de Girardina, který pochází z nemanželského svazku) králi. V tomto dopise vyjadřuje generál de Girardin svou vděčnost za to, že mu bylo nabídnuto pairství, ale zároveň píše, že si pan Guizot později vymínil, že za toto vyznamenání generál de Girardin použije svého vlivu na pana Emila de Girardina a bude na něj působit, aby nevystupoval proti vládě. Ale on — generál de Girardin — prý nechce mít s takovými machinacemi nic společného, a proto pairství odmítá.,, Ó !“ zvolal pan Duchâte1, „je-li to jen tohle, chtěli bychom připomenout, že pan Emile de Girardin nám sám nabídl, že zanechá oposice, uděláme-li ho pairem, ale my jsme tuto nabídku odmítli.“ Hinc illae lacrimae![a] Ale na tvrzení uvedená v dopise neodpověděl pan Duchâtel ani slovem. Sněmovna potom odhlasovala, že pan Emile de Girardin má být vydán soudu pairů. Byl tedy souzen, ale i pak trval na svém tvrzení a prohlásil, že ježto se prodej pairství neuskutečnil, nemohla se jeho obvinění dotknout sněmovny pairů, nýbrž jen vlády. Nato ho pairové zprostili. Girardin se hned vytasil s další skandální aférou. Loni začaly vycházet veliké noviny, zvané „Époque“, které měly podporovat vládu, vytlačit všechny oposiční noviny a nahradit drahou podporu páně de Girardinovy „Presse“. Tento pokus na celé čáře ztroskotal; zčásti také díky intrikám pana de Girardina samého, který má prsty v každé takové věci. Když byl nyní pan Duchâtel obviněn z toho, že podplácel tisk, prohlásil, že vláda nikdy žádným novinám žádné podpory nevyplácela. Pan de Girardin proti tomuto tvrzení uváděl všeobecně známý fakt, že když redaktoři „Époque“ na panu Duchâtelovi znovu a znovu mámili peníze, pan Duchátel jim řekl: „Aby bylo jasno, zlato a stříbro nemám, ale dám vám, co mám“, a dal jim výsadu otevřít třetí operní divadlo v Paříži. „Panstvo“ z „Époque“ tuto výsadu prodalo za 100 000 franků, z toho bylo 60000 franků vydáno na podporu listu a zbývajících 40 000 franků se podělo bůhvíkam. Také to pan Duchâtel kategoricky popřel, ale je to všeobecně známá věc.
Kromě toho odhalil pan de Girardin ještě jiné podobné manipulace, ale uvedené ukázky jistě docela postačí.
Včera si vzal pan de Girardin v poslanecké sněmovně znovu slovo a přečetl několik dopisů, ze kterých vyplývá, že pan Duchâtel dal na státní útraty vytisknout debatu o aféře kolem prodeje pairství a rozeslat všem městským radám v zemi; že však v této vládní zprávě nebyla správně reprodukována ani řeč pana Girardina, ani projev pana Duchâtela; naopak, oba projevy byly upraveny tak, aby se pan Girardin jevil jako směšný nactiutrhač, kdežto pan Duchâtel ve světle naprosté bezúhonnosti a dokonalé ctnosti. Pokud jde o podstatu věci, pan de Girardin opakoval všechna svá tvrzení a vyzval vládu, aby buď sestavila parlamentní komisi, která by jeho obvinění vyvrátila, nebo aby ho pohnala před soud pro pomluvu. V obou případech prý bude jeho povinností uvést jména osob zapletených do této věci, jakož i všechny podrobnosti, a bude tak moci dokázat svá obvinění, aniž se dostane do postavení sprostého udavače. To vyvolalo ve sněmovně všeobecnou bouři. Pan Duchâtel všechno popřel; pan de Girardin to znovu tvrdil; pan Duchâte1 znovu popřel; pan de Girardin ještě jednou opakoval svá tvrzení atd., přičemž sněmovní „sbory“ na sebe pokřikovaly. Jiní členové oposice také vyzývali vládu, ať tedy celou věc vyšetří buď parlamentní komise, nebo soud. Nakonec pan Duchâtel prohlásil:
„Parlamentní vyšetřování by, pánové, znamenalo totéž jako předpokládat, že většina sněmovny pochybuje o bezúhonnosti vlády, a proto by ve chvíli, kdy by bylo takové vyšetřování povoleno, museli na naše místa zasednout jiní lidé; máte-li nějaké pochybnosti, řekněte nám to rovnou, a my odstoupíme hned.“
„Potom,“ řekl pan de Girardin, „nezbývá než soud. Jsem ochoten se podrobit; troufáte-Ii si, postavte mne před soud.“
„Ne,“ řekl pan Hébert, ministr spravedlnosti, „to neuděláme, protože soudit bude většina sněmovny.“
„Ale vždyť to není politická otázka,“ řekl pan Odilon Barrot, „nýbrž čistě právní otázka, a rozhodovat o takových otázkách není v naší kompetenci, nýbrž patří do kompetence soudů. Jestliže pan de Girardin ve svých novinách pomlouval vládu, proč ho za to nepohnat před soud?“
„Nechceme!“
„Dobrá, ale bylo tu vzneseno přímé obvinění i proti jiným osobám, že prováděly machinace s pairstvím; proč nevolat ty k odpovědnosti? A pokud jde o tu aféru s „Époque“ a výsadou na otevření opery — jestližejste se toho, jak říkáte, nezúčastnili, proč nedáte pohnat před soud ty, kdo se takových hnusných machinací zůčastnili? Jsou tu přímá obvinění, ba částečné důkazy, že byla spáchána řada trestných činů; proč královští prokurátoři nestíhají údajné pachatele těchto činů, jak je jejich povinností?“
„Nezavedeme soudní řízení,“ odpověděl pan Hébert, „protože ráz těchto obvinění a charakter těch, kdo je vznášejí, nejsou toho druhu, aby korunní právníci mohli tato obvinění vůbec považovat za pravděpodobná!“
Toto všechno bylo co chvíli přerušováno mručením, křikem, bušením a vůbec povykem všeho druhu. Toto zasedání, jež nemá obdoby a jež otřáslo Guizotovou vládou až do samých základů, bylo uzavřeno hlasováním dokazujícím, že ať byla víra většiny otřesena sebevíc, systém hlasování otřesen nebyl!
„Sněmovna vyslechla vysvětlení vlády, shledala je uspokojivým a přešla k dennímu pořádku.“
Co tomu říkáte? Kdo se vám líbí víc, vláda nebo většina, francouzští poslanci nebo vaše vlastní dolní sněmovna? Pan Duchâtel nebo sir James Graham? Troufám si tvrdit, že se budete těžko rozhodovat. Je však mezi nimi jeden rozdíl. Anglická buržoasie musela až do dneška bojovat proti aristokracii, která, třeba ve stavu rozkladu a úpadku, ještě úplně nedohrála svou úlohu. Anglická aristokracie vždy nacházela podporu v té či oné frakci buržoasie samé, a právě tato nejednotnost buržoasie chránila dosud aristokracii před úplným zánikem. V této chvíli chrání aristokracii proti průmyslníkům vlastníci cenných papírů, bankéři a rentiéři se stálým důchodem a velká část loďařů. To dokazuje celá kampaň za zrušení obilních zákonů. Proto bude pokroková frakce anglické buržoasie (mám na mysli průmyslníky) ještě schopna uskutečnit některá pokroková politická opatření, která budou stále víc a víc urychlovat rozklad aristokracie. Průmyslníkům dokonce nebude zbývat nic jiného; musí rozšiřovat své trhy, což není možné, neklesnou-li ceny, a ceny mohou klesnout jen na základě snížení výrobních nákladů; aby klesly výrobní náklady, je nutno především snížit mzdy a nejschůdnější cestou k tomu je snížení cen základních životních prostředků; a toho lze zase dosáhnout jedině snížením daní. To je logický řetěz, který nutí anglické průmyslníky zničit anglikánskou církev a snížit nebo „spravedlivě upravit“ státní dluh. Obě tato opatření jakož i další v tomto duchu budou muset provést, jakmile shledají — a k tomu nutně dojde — že světový trh nestačí plynule a pravidelně odebírat jejich výrobky. A tak tedy anglická buržoasie stále ještě kráčí cestou pokroku; musí svrhnout aristokracii a privilegované duchovenstvo; bude muset uskutečnit určitá pokroková opatření, která může provést nejlépe právě ona. Naproti tomu francouzská buržoasie je v docela jiném postavení. Ve Francii není ani rodová, ani pozemková šlechta. Revoluce ji úplně smetla. Není tam ani privilegovaná, ani státní církev; naopak, katolické i protestantské duchovenstvo dostává plat od vlády a má úplně stejné postavení. Ve Francii není možný vážný boj průmyslníků s majiteli cenných papírů, bankéři a loďaři, protože ze všech frakcí buržoasie jsou majitelé cenných papírů a bankéři (kteří jsou zároveň hlavními akcionáři železnic, dolů a jiných společností) rozhodně nejsilnější frakcí a od roku 1830 drželi jen s malými přestávkami neustále v rukou otěže vlády. Továrníci, zkrušeni zahraniční konkurencí na cizích trzích a ohroženi na svých vlastních, nemají vyhlídky, že by dosáhli takové moci, aby mohli úspěšně bojovat proti bankéřům a majitelům cenných papírů. Naopak jejich vyhlídky se rok od roku zhoršují; jejich účast v poslanecké sněmovně, dříve poloviční, tvoří teď sotva jednu třetinu sněmovny. Z toho všeho plyne, že ani některá frakce, ani celá vládnoucí buržoasie nemůže uskutečnit nic, co by třeba jen zdaleka připomínalo „pokrok“; že vláda buržoasie je ve Francii od revoluce z roku 1830 tak naprostá, že vládnoucí třída nemohla dělat nic jiného než se postupně opotřebovávat. A to taky dělala. Místo aby šla kupředu, musela jít zpátky: omezit svobodu tisku, odvolat právo svobodného sdružování a shromažďování, vydat různé výjimečné zákony, aby udržela pracující lid v porobě. A skandální aféry, které se provalily v několika posledních týdnech, jsou pádným důkazem, že francouzská vládnoucí buržoasie je úplně vyžilá, úplně „opotřebovaná“.
Velká buržoasie je věru v povážlivém postavení. V Guizotovi a Duchâtelovi si konečně našla vhodné vládce. Držela je ve funkcích sedm let a v každých volbách jim zajišfovala silnější a silnější většinu. A teď, když jsou už všechny oposiční skupiny ve sněmovně tak malé, že jsou naprosto bezmocné — nyní, kdy zřejmě nastaly Guizotovi a Duchâtelovi slavné dny, právě v té chvíli se na členy vlády provalí taková spousta špíny, že nemohou při nejlepší vůli setrvávat ve svých funkcích, i kdyby je obě sněmovny jednomyslně podporovaly. Nemůže být pochyby, že Guizot a Duchâtel podají se svými kolegy co nejdříve demisi; mohou si ministerskou existenci ještě o několik týdnů prodloužit, ale jejich konec se blíží, neodvratně blíží! A kdo bude vládnout po nich? Bůhví! Mohou říci jako Ludvík XV.: „Po mně potopa, zkáza, chaos.“ Thiers není s to dát dohromady většinu. Molé je starý, opotřebovaný a bezvýznamný muž, který narazí na všemožné nesnáze, a aby si zajistil podporu většiny, bude muset provádět podobné skandální machinace, a proto skončí stejně jako Guizot. A v tom je hlavní potíž. Dnešní voliči zvolí vždy takovou většinu, jaká je teď; dnešni většina bude vždy žádat podobnou vládu, jako je Guizotova a Duchâtelova, která se vždy zase zaplete do všelijakých těch skandálů; a žádné takové ministerstvo nemůže vydržet nápor veřejného mínění. To je bludný kruh, v němž se motá nynější systém. Ale pokračovat dál tak jako dosud je nemožné. Co tedy dělat? Není jiné východisko než tento kruh prorazit a provést reformu volebního práva; jenomže volební reforma znamená připustit k volbě menší podnikatele a to znamená ve Francii „počátek konce“. Rothschild i Ludvík Filip vědí stejně dobře, že připustit k volbám maloburžoasii neznamená nic jiného než — „LA RÉPUBLIQUE!“[b]
_________________________________________
Napsal B. Engels
Otištěno v listu „The Northern Star“
čís. 506 z 3. července 1847
s poznámkou redakce
„O d n a š e h o z v l á š t n í h o p a ř í ž s k é h o d o p i s o v a t e l e“Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Proto ty slzy! (Pozn. red.)
b — „Republiku!“ (Pozn. red.)
75 Richard Sheridan, „Škola pomluv“ („The School for Scandal“), komedie o pěti jednáních.
76 Pandořina skříňka — schránka zla a nesvárů; literární obraz, který vznikl podle starořeckého mythu o Pandoře, jež ze zvědavosti otevřela skřínku, v níž byly uzavřeny všemožné svízele a pohromy, a vypustila je ven.
77 Míní se reakční většina francouuké poslanecké sněmovny, která podporovala Guizotovu vládu.