Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Komunismus listu „Rheinischer Beobachter“[78]
V Bruselu 5. září. — „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“[79] otiskla v čís. 70 článek z listu „Rheinischer Beobachter“, jejž uvádí těmito slovy:
„ ,Rheinischer Beobachter‘ hlásá v čís. 206 komunismus, jak je vidět z článku, jejž uvádíme.
Ať už je tato poznámka míněna ironicky nebo ne, komunisté se musí ohradit proti tomu, že by „Rheinischer Beobachter“ [Porýnský pozorovatel] mohl hlásat „komunismus“, a zejména proti tomu, že by článek otištěný v čís. 70 „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“ byl komunistický.
Jestliže jistá frakce německých socialistů neustále láteřila na liberální buržoasii, a to tak, že z toho mohly mít prospěch jedině německé vlády, jestliže se teď vládní listy jako „Rheinischer Beobachter“ chytají frází těchto lidí a tvrdí, že zájmy proletariátu nezastává liberální buržoasie, nýbrž vláda, komunisté nemají ani s jedněmi, ani s druhými nic společného.
Někteří lidé chtěli ovšem svalit odpovědnost za to na německé komunisty, obviňovali je, že jsou spolčeni s vládou.
Ale to je směšné obvinění. Vláda se nemůže spojit s komunisty, komunisté se nemohou spojit s vládou prostě proto, že komunisté jsou ze všech revolučních stran v Německu tou nejrevolučnější, a vláda to ví lépe než kdo jiný.
Že by se komunisté spojili s vládou, která je prohlásila za velezrádce a podle toho s nimi také jedná?
Že by vláda ve svých tiskových orgánech propagovala zásady, které jsou ve Francii považovány za anarchistické, paličské, zhoubné pro všechny společenské vztahy a jimž také německá vláda neustále připisuje tyto vlastnosti?
Na to není ani pomyšlení. Všimněme si blíže toho takzvaného komunismu, který hlásá „Rheinischer Beobachter“, a uvidíme, že je velmi nevinný.
Článek začíná takto:
„Pozorujeme-li naši (!) sociální situaci, ukazují se všude veliké nešvary a velice naléhavé potřeby (!)‚ a musíme přiznat, že se mnoho zameškalo. To je fakt a vzniká pouze (!) otázka, čím to je. Jsme přesvědčeni, že na tom nenese vinu naše zřízení, neboť (!) ve Francii a v Anglii je (!) to se sociální situací ještě daleko horší. Nicméně (!) liberalismus hledá lék jedině v zastupitelském systému; kdyby měl lid zastoupení, však už by si prý pomohl. To je ovšem úplně ilusorní, ale jeví se to právě tak (!) nanejvýš (!!) zřejmé.“
V tomto odstavci vidíme před sebou našeho „Pozorovtele“ jako živého, jak v rozpacích, čím začít, hryže násadku, jak dumá, píše, škrtá, znovu píše, až nakonec za drahnou chvíli zplodí onen nádherný odstavec. Aby se nějak dostal k liberalismu, svému dávnému koníčku, začíná „naší sociální situací“, čili přesně vzato sociální situací „Pozorovatele“, která jistě má své nepříjemné stránky. S pomocí velice otřepaného postřehu, že naše sociální situace je mizerná a že se mnoho zameškalo, prodírá se několika velice trnitými větami až k bodu, kde mu vzniká pouze otázka, čím to je. Ale tato otázka mu vzniká pouze proto, aby zase ihned zanikla. „Pozorovatel“ nám totiž neříká, čím to je, neříká nám ani, čím to není, říká nám jen, o čem je přesvědčen, že to tím není, a to něco je samozřejmě pruské státní zřízení. Od pruského zřízení se jediným smělým „neboť“ přenáší do Francie a Anglie a odtud je ovšem k pruskému liberalismu jen malý skok, a ten také bravurně provádí, odraziv se o jedno co možno nemotivované „nicméně“. A tak se konečně dostává na své oblíbené pole, kde může zvolat: To je ovšem úplně ilusorní, ale jeví se to právě tak nanejvýš zřejmé. Ale právě tak nanejvýš!!!
Cožpak komunisté tak hluboko klesli, že by jim bylo možno přičítat otcovství takových vět, takových klasických přechodů, tak snadno vznikajících a zanikajících otázek, takových báječných „pouze“, „neboť“, „nicméně“ a hlavně obratu: „ale právě tak nanejvýš“?
Kromě „starého vojevůdce“ Arnolda Ruga najde se v Německu jen hrstka lidí, kteří dovedou takhle psát, a tato hrstka jsou vesměs konsistoriální radové v ministerstvu pana Eichhorna.
Abychom se zabývali obsahem tohoto úvodního odstavce, to od nás nikdo nemůže žádat. Nemá žádný jiný obsah než svou nemotornou formu, je jen branou, kterou vstupujeme do síní, kde náš pozorující konsistoriální rada vyhlašuje křižácké tažení proti liberalismu.
Poslyšme, co říká:
„Liberalismus má už předem tu výhodu, že se blíží k lidu v lehčí a líbivější formě než byrokracie.“ (Takhle těžkopádně a kostrbatě nepíše ovšem ani pan Dahlmann nebo Gervinus.) „Hovoří o blahu lidu a právech lidu. Ve skutečnosti však jen strká lid do popředí, aby nahnal vládě strach, je to pro něj jen potrava pro děla při velkém útoku na vládní moc. Strhnout na sebe státní moc, to je pravý záměr liberalismu, blaho lidu je mu vedlejší.“
Domnívá se pan konsistoriální rada, že tím řekl lidu něco nového? Lid, a zejména jeho komunistická část, velmi dobře ví, že liberální buržoasie jde jen za svými vlastními zájmy, že na jejích sympatiích k lidu se nedá mnoho stavět. Ale vyvozuje-li z toho pan konsistoriální rada, že se lid, pokud se účastní politického hnutí, dává liberární buržoasií využívat pro její cíle, musíme mu odpovědět: to se ovšem takovému panu konsistoriálnímu radovi jeví úplně zřejmé, ale je to právě tak nanejvýš ilusorní.
Lid anebo abychom na místo tohoto mnohoznačného a kolísavého pojmu dosadili jednoznačný — proletariát uvažuje docela jinak, než se kdy snilo pánům z duchovního ministerstva. Proletariát se neptá, zda je blaho lidu pro buržoy vedlejší či hlavní věcí, zda chtějí proletariátu použít jako potravy pro děla nebo ne. Proletariát se neptá jen, co by buržoové chtěli dělat, nýbrž co musejí dělat. Ptá se, co mu poskytne víc prostředků k dosažení jeho vlastních cílů, zda nynější politický stav, vláda byrokracie, nebo vláda buržoasie, o kterou usilují liberálové. K tomu stačí, srovná-li si politické postavení proletariátu v Anglii, ve Francii a v Americe s politickým postavením německého proletariátu, a hned vidí, že vláda buržoasie nejen dává proletariátu do rukou docela nové zbraně k boji proti buržoasii, nýbrž zajišťuje mu i docela jiné postavení, postavení uznané strany.
Domnívá se snad pan konsistoriální rada, že proletariát, který se stále víc přimyká ke komunistické straně, nebude umět užívat svobody tisku a svobody sdružování? Jen ať si přečte anglické a francouzské dělnické noviny, jen ať se zajde podívat třeba na jediné chartistické shromáždění!
Ale v duchovním ministerstvu, kde se rediguje „Rheinischer Beobachter“, mají o proletariátu prapodivné představy. Myslí si, že mají co dělat s pomořanskými sedláky nebo berlínskými povaleči. Domnívají se, že dosáhli vrcholu důmyslu, neslibují-li už lidu panem et circenses[a], ale panem et religionem[b]. Namlouvají si, že proletariát touží po tom, aby mu někdo pomáhal, a ani je nenapadá, že proletariát nečeká pomoc od nikoho jiného než sám od sebe. Netuší, že proletariát prokoukl skrz naskrz právě tak fráze pánů konsistoriálních radů o ‚‚blahu lidu“ a špatné sociální situaci jako podobné fráze liberálních buržoů.
A proč je buržoům blaho lidu vedlejší věcí? „Rheinischer Beobachter“ odpovídá:
„Dokázal to Spojený zemský sněm; proradnost liberalismu je nabíledni. Důchodová daň byla zkušebním kamenem liberalismu, a liberalismus ve zkoušce neobstál.“
Vida je, ty blahosklonné konsistoriální rady, kteří si ve své ekonomické nevinnosti představují, že mohou důchodovou daní sypat proletariátu písek do očí!
Daň z porážek a mletí postihuje přímo dělnickou mzdu, důchodová daň postihuje zisk z kapitálu. Nanejvýš zřejmé, že, pane konsistoriální rado? Jenže kapitalisté si nenechají a nemohou nechat jen tak zdanit své zisky. To už s sebou nese konkurence. Za pár měsíců po zavedení důchodové daně by tedy mzda dělníků klesla právě o tolik, oč efektivně stoupla zrušením daně z porážky a mletí, oč se tím snížily ceny potravin.
Úroveň mzdy vyjádřené nikoli v penězích, nýbrž v nutných životních potřebách dělníka, tj. úroveň reálné, nikoli nominální mzdy, závisí na poměru mezi poptávkou a nabídkou. Změněný způsob zdanění může způsobit přechodnou poruchu, ale natrvalo na tom nemůže nic změnit.
Jediná ekonomická výhoda důchodové daně je v tom, že její vybírání je méně nákladné, a o tom konsistoriální rada nemluví. Ostatně proletariát ani z toho nic nemá.
Coje tedy nakonec z celého toho povyku s důchodovou daní?
Předně, proletariát nemá na celé té věci vůbec zájem, nebo jen dočasné.
Za druhé, vláda, která při vybírání daně z porážek a mletí přichází denně přímo do styku s proletariátem a probouzí v něm proti sobě zášť, zůstává při důchodové dani v pozadí a nutí buržoasii, aby se plně ujala nenáviděné činnosti stlačování mezd.
Důchodová daň by tedy byla výhodná jen pro vládu, proto ta zlost konsistoriálních radů, že byla zamítnuta.
Ale připusťme na okamžik i to, že proletariát má na celé té věci zájem; směl tento sněm důchodovou daň povolit?
Naprosto ne. Nesměl povolit vůbec žádné finanční prostředky, musí celý finanční systém ponechat tak, jak byl, dokud vláda nesplní všechny jeho požadavky. Odmítnutí finančních prostředků je ve všech parlamentních sborech prostředkem, jak donutit vládu, aby ustoupila většině. Toto důsledné odmítání finančních prostředků je jediný bod, v němž se zemský sněm choval energicky, a proto musí zklamaní konsistoriální radové právě vůči tornu vzbudit u lidu podezření.
„A přece,“ praví se dále v „Rheinischer Beobachter“, „s důchodovou daní vlastně přišly právě orgány liberálů.“
Úplně správně, vždyť je to také ryze buržoasní opatření. Ale to ještě neznamená, že je buržoové nemohou zamítnout, když je nevhod navrhují ministři, které nemohou pustit ani na krok z dohledu.
My si ostatně dobře zapamatujeme přiznání, kdo je autorem důchodové daně; později se nám to bude hodit.
Pan konsistoriální rada ještě chvíli plácá páté přes deváté bez hlavy a paty a pak najednou takto klopýtne o proletariát:
„Co je to proletariát?“ (To je zase jedna z těch otázek, které pouze vznikají, aby bez odpovědi zanikly.) „Nepřeháníme, řekneme-li,“ (tj. konsistoriální radové z „Rheinischer Beobachter“, ne ovšem ostatní prachobyčejné noviny) „že třetina lidu nemá základ pro svou existenci a druhá třetina se řítí po nakloněné ploše. Věc proletariátu je věci velké většiny lidu, je to kardinální otázka.“
Jak rychle tyto byrokraty přivede k rozumu jediný Spojený zemský sněm s troškou oposice! Jak jc to dlouho, co vlády zakazovaly novinám tvrdit takové nehoráznosti, jako že bychom my v Prusku měli proletariát? Jak je to dlouho, co hrozily zákazem „Trier‘sche Zeitung“ a jiným novinám — těmto neviňátkům! — za to, že zlovolně dávaly na srozuměnou, že i pruský proletariát žije v takových špatných poměrech jako francouzský a anglický proletariát? Nu, jak je vládě libo. I to si dobře zapamatujelne, že velká většina lidu jsou proletáři.
„Zemský sněm,“ praví se dále, „pokládal za kardinální otázku otázku zásady, totiž otázku, zda má vysoké shromáždění dostat státní moc. A co měl dostat lid? Nic! Žádné železnice, žádné rolnické hypoteční banky, žádnou daňovou úlevu! Šťastný lide!“
Všimněte si, jaká je ten náš ulízaný konsistoriální rada liška podšitá! Zemský sněm prý pokládal za kardinální otázku otázku zásady. Svatá prostoto těchto láskyplných potměšilců! Zda má vláda dostat půjčku 30 milionů, důchodovou daň, jejíž výše se předem nedá odhadnout, hypoteční banku, jejímž prostřednictvím by mohla dostat čtyři sta až pět set milionů na státní domény — zda se tohle všechno má dát k volné disposici nynější lehkomyslné a reakční vládě, a tím ji udělat na věčné časy nezávislou, anebo zda by bylo lépe držet ji zkrátka, odmítnutím finančních prostředků ji podřídit veřejnému mínění, tomu říká takový poťouchlý konsistoriální rada otázka zásady!
„A co má dostat lid?“ ptá se přející pan konsistoriální rada. Žádnou železnici nebude tedy také muset platit daně na uhrazení úroků z půjčky a na krytí velkých ztrát, které s sebou nutně přinese provoz této dráhy.
„Žádné hypoteční banky!“ — Netváří se náš konsistoriální rada, jako by vláda zamýšlela dávat proletářům renty? Právě naopak, vláda chtěla dávat renty šlechtě a lid je měl zaplatit. Že prý se tím sedlákům ulehčí výkup robot. Počkají-li rolníci ještě nějaký ten rok, nebudou je pravděpodobně už vůbec muset vykupovat. Až se vrchnosti zablýsknou nad hlavou vidle sedláků, a to se může docela snadno stát, odpadnou roboty samy sebou.
„Žádná důchodová daň.“‘Ale dokud důchodová daň nenese lidu žádný důchod, může mu to být úplně jedno.
„Šťastný lide,“ pokračuje konsistoriální rada, „vyhrál jsi přece otázku zásady! A nechápeš-li, co to znamená, dej si to od svých zástupců vysvětlit; při tom dlouhém výkladu snad zapomeneš na to, že máš hlad!“
Kdo si ještě troufá říkat, že německý tisk není svobodný? „Rheinischer Beobachter“ tu zcela beztrestně používá obratu, který by mnohý francouzský provinciální soud bez okolků prohlásil za pobuřování různých společenských tříd proti sobě navzájem a viníka by dal potrestat.
Konsistoriální rada si ostatně počíná strašně nemotorně. Chce se lidu zalichotit, ale přitom si o něm myslí, že neví, co je to otázka zásady. Za to, že musí předstírat účast s jeho hladověním, mstí se tím, že jej prohlašuje za hloupý, politicky neschopný. Proletariát ví tak dobře, co je to otázka zásady, že zemskému sněmu nevytýká, že ji vyhrál, nýbrž že ji nevyhrál. Proletariát vytýká zemskému sněmu, že se choval defensivně, že nepřešel do útoku, že nešel desetkrát dál. Vytýká mu, že nevystupoval dost rozhodně, aby umožnil proletariátu účastnit se hnutí. Proletariát se ovšem nemohl zajímat o stavovská práva. Ale zemský sněm, který žádá porotní soudy, rovnost před zákonem, zrušení roboty, svobodu tisku, svobodu sdružování a skutečné zastoupení, zemský sněm, který by jednou provždy zúčtoval s minulostí a řídil by své požadavky podle potřeb doby místo podle starých zákonů, takový zemský sněm by mohl počítat s velmi účinnou podporou proletariátu.
„Beobachter“ pokračuje:
„Nedej bůh, aby tento sněm získal vládní moc, to by znamenalo nepřekonatelnou brzdu pro všechna sociální zlepšení.“
Pan konsistoriální rada může být klidný. S takovým zemským sněmem, který se nedovedl vypořádat ani s pruskou vládou, s takovým sněmem se proletariát, bude-li třeba, dokáže vypořádat.
„Říkalo se,“ pozoruje konsistoriální rada dále, „že prý důchodová daň vede k revoluci, ke komunismu. K revoluci, zajisté, tj. k přetvoření sociálních vztahů, k odstranění bezmezné bídy.“
Buďto si chce konsistoriální rada dělat blázny ze svých čtenářů a pouze říci: důchodová daň odstraňuje bezmeznou bídu, aby místo ní zavedla bídu omezenou, a jiné podobné špatné berlínské vtipy — anebo je to největší a nejnestoudnější ignorant v ekonomických záležitostech, jaký může být. Neví, že v Anglii už sedm let existuje důchodová daň a nezměnila ani jeden sociální vztah a z bezmezné bídy neodstranila ani co by se za nehet vešlo. Neví, že tam, kde v Prusku existuje nejbezmeznější bída, ve slezských a ravensberských tkalcovských dědinách, mezi drobnými rolníky ve Slezsku, v Poznaňsku, na Mosele a na Visle, že právě tam už existuje odstupňovaná, tj. důchodová daň.
Ale kdo by odpovídal vážně na takové nejapnosti! Dále se praví:
„Vede také ke komunismu, jak se běžně chápe... Kde jsou všechny vztahy v důsledku obchodu a průmyslu navzájem tak propleteny a tak rychle se mění, že se jednotlivec v proudu konkurence nemůže udržet, tam je přirozenou povahou poměrů odkázán na společnost, která pak musí důsledky všeobecných výkyvů u každého zvlášť vyrovnávat. Tam společnost solidárně nese odpovědnost za existenci svých členů.“
Tak takový je ten komunismus listu „Rheinischer Beobachter“! Tedy ve společnosti, jako je naše, kde si nikdo není jist svou existencí, svým místem v životě, má společnost povinnost každému jeho existenci zajistit. Nejdříve konsistoriální rada přiznává, že to současná společnost nemůže dělat, a potom od ní žádá, aby to, co nemůže, přece jen dělala.
Má však napravovat u každého zvlášť, nač nemůže dbát při svých všeobecných výkyvech, tak si to představuje konsistoriální rada.
„Třetina lidu nemá základ pro svou existenci a druhá třetina se řítí po nakloněné ploše.“ Tedy deset milionů jednotlivců, kde je třeba u každého zvlášťvyrovnávat. Myslí konsistoriální rada vážně, že tohle chudinka pruská vláda dokáže?
Zajisté, a to s pomocí důchodové daně, která vede ke komunismu, jak ho běžně chápe „Rheinischer Beobachter“.
To je báječné! Po všech těch zmatených žvástech o domnělém komunismu, o tom, že společnost nese solidárně odpovědnost za existenci svých členů, že se o ně musí starat, třebaže nemůže, po všech těch zmatených řečech, rozporech, nemožných požadavcích, nám ještě chce namluvit, že důchodová daň je to pravé opatření, jež všechny tyto rozpory vyřeší, všechny nemožnosti učiní možnými a nastolí solidaritu všech členů společnosti.
Upozorňujeme na memorandum o důchodové dani, které předložil zemskému sněmu pan von Duesberg. V tomto memorandu se už našlo použití pro výnos důchodové daně do posledního groše. Vláda je v takové tísni, že by jí na vyrovnávání všeobecných výkyvů u každého zvlášť, na plnění solidárních závazků společnosti nezbyl ani halíř. I kdyby přirozenou povahou poměrů bylo na pana von Duesberga odkázáno místo oněch deseti milionů jenom deset jednotlivců, pan von Duesberg by musel i těchto deset lidí odmítnout.
Ale ne, mýlíme se. Kromě důchodové daně má pan konsistoriální rada ještě jiný prostředek k zavedení komunismu, jak ho běžně chápe on:
„Co je alfa a omega křesťanské víry? Dogma o dědičném hříchu a spasení. A v tom spočívá solidární spojení lidstva v nejvyšším slova smyslu; jeden za všechny a všichni za jednoho.“
Šťastný lide! Kardinální otázka je na věčné časy rozřešena. Pod dvojími perutěmi pruského orla a Svatého ducha najde proletariát dva nevyčerpatelné zdroje života: za prvé přebytek důchodové daně nad řádné a mimořádné státní potřeby, kterýžto přebytek se rovná nule; a za druhé výnosy z nebeských domén dědičného hříchu a spasení, které se rovněž rovnají nule. Tyto dvě nuly jsou báječným základem pro tu jednu třetinu lidu, která nemá základ pro svou existenci, a mohutnou oporou pro druhou třetinu, která se řítí po nakloněné ploše. Ovšem imaginární přebytky, dědičný hřích a spasení ukojí hlad lidu docela jinak než dlouhé řeči liberálních poslanců. Dále se praví:
„V Otčenáši se také modlíme: neuveď nás v pokušení. Ale co si vyprošujeme pro sebe, to bychom také měli uplatňovat vůči bližním. Avšak naše sociální poměry zajisté uvádějí lidi v pokušení a přemíra bídy podněcuje k zločinu.“
A my, páni byrokraté, soudci a konsistoriální radové pruského státu, si to bereme k srdci tak, že dáváme lámat kolem, stínat, zavírat a bičovat, jak se nám zlíbí, a tím uvádíme proletariát „v pokušení“, že nás bude jednou zrovna tak dávat lámat kolem, stínat, zavírat a bičovat. A k tomu rozhodně dojde.
„Takové poměry,“ prohlašuje pan konsistoriální rada, „křesťanský stát nesmí trpět, musí zjednat nápravu.“
Ovšem, nesmyslnými žvásty o solidární odpovědnosti společnosti, imaginárními přebytky a neinkasovatelnými směnkami na boha otce, syna a spol.
„I to beztak nudné povídání o komunismu bychom si mohli ušetřit,“‘míní náš „pozorující“ pan rada. „Jen kdyby povolaní činitelé rozvinuli sociální zásady křesťanství, pak by komunisté brzy ztichli.“
Sociální zásady křesťanství měly už osmnáct set let času, aby se rozvinuly, nepotřebují, aby je dál rozvíjeli pruští konsistoriální radové.
Sociální zásady křesťanství ospravedlňovaly antické otroctví, velebily středověké nevolnictví, a je-li třeba, dokáží hájit i útlak proletariátu, i když se při tom tváří trochu zkroušeně.
Sociální zásady křesťanství hlásají nutnost vládnoucí a utlačované třídy a pro utlačovanou třídu mají jen zbožné přání, aby vládnoucí třída byla pokud možno dobročinná.
Sociální zásady křesťanství odkládají konsistoriálně radovské vyrovnání všech hanebností do nebes, a tím ospravedlňují trvání těchto hanebností na zemi.
Sociální zásady křesťanství prohlašují všechny podlosti utlačovatelů vůči utlačovaným buď za spravedlivý trest za dědičný hřích a za ostatní hříchy, nebo za zkoušky, které Pán ve své nekonečné moudrosti sesílá na ty, které chce spasit.
Sociální zásady křesťanství hlásají zbabělost, pohrdání sebou samým, porobu, poníženost, pokoru, zkrátka všechny vlastnosti luzy, a proletariát, který nechce, aby se s ním zacházelo jako s luzou, potřebuje statečnost, sebevědomí, hrdost a nezávislost víc než chléb.
Sociální zásady křesťanství jsou patolízalské a proletariát je revoluční.
Tolik o sociálních zásadách křesťanství.
Dále:
„Poznali jsme, že sociální reforma je nejpřednějším posláním monarchie.“
Opravdu? Dosud o tom nebylo vůbec řeči. Ale budiž. A v čem spočívá ta sociální reforma monarchie? V prosazování důchodové daně, ukradené tiskovým orgánům liberalismu, která má poskytovat přebytky, o nichž ministr financí nic neví, v rolnických hypotečních bankách, které ztroskotaly, v pruské Východní dráze a hlavně v zisku z obrovského kapitálu dědičného hříchu a spasení!
„K tomu nabádá zájem samého království“ — jak hluboko tedy muselo to království klesnout!
„To vyžaduje bída společnosti“, která v této chvíli vyžaduje mnohem spíše ochranná cla než dogmata.
„To doporučuje evangelium“ to doporučuje vůbec všechno, jen to nedoporučuje strašlivá pustota a prázdnota pruské státní kasy, oné bezedné propasti, která do tří let nenávratně pohltí patnáct ruských milionů. Evangelium ostatně doporučuje ledacos, mimo jiné i kastraci jako počátek sociální reformy u sebe samého. (Viz Matouš 25.)
„Království,“ prohlašuje náš konsistoriální rada, „tvoří s lidem jeden celek.“
Tato fráze je jen novou forinou starého „Lʼétat cʼest moi“[c], a to přesně touž formou, které použil Ludvík XVI. 23. června 1789 proti svým odbojným stavům: jestli nebudete poslouchat, pošlu vás domů — „et seul je ferai le bonheur de mon peuple“[d].
Království už na tom musí být hodně zle, odhodlává-li se použít této formy, a náš učený pan konsistoriální rada jistě ví, jak se francouzský lid tehdy Ludvíku XVI. za jeho slova odvděčil.
„Trůn musí spočívat na široké základně lidu,“ tvrdí dále pan konsistoriální rada, „pak stojí opravdu pevně.“
Ovšem do té doby, dokud široká bedra lidu, neshodí toto obtížné břemeno jediným mocným rozmachem do bláta.
„Aristokracie,“ soudí pan konsistoriální rada, „ponechává království jeho důstojnost a dodává mu poetického lesku, ale bere mu reálnou moc. Měšťáctvo mu bere moc i důstojnost a dává mu jen civilní listu. Lid zachovává království jeho moc, důstojnost i poesii.“
V tomto odstavci bere pan konsistoriální rada naneštěstí příliš vážně holedbání, s nímž se Bedřich Vilém ve své trůnní řeči[80] dovolával svého lidu. Jeho poslední slovo je: svržení aristokracie, svržení buržoasie, vytvoření monarchie opírající se o lid.
Kdyby tyto požadavky nebyly pouhé fantasie, zahrnovaly by v sobě úplnou revoluci.
Nebudeme se zdržovat dokazováním, že aristokracii nelze svrhnout jinak než společnými silami buržoasie a lidu, že panství lidu v zemi, kde ještě vedle sebe existují aristokracie a buržoasie, je čirý nesmysl. Na takové blábolení eichhornovského konsistoriálního rady nelze odpovídat vážným výkladem.
Chtěli bychom uvést jen několik dobře míněných připomínek na adresu oněch pánů, kteří by chtěli vystrašené pruské království spasit krkolomným saltem mezi lid.
Lid je ze všech politických elementů pro krále tím nejnebezpečnějším. Ne ovšem takový lid, o jakém mluví Bedřich Vilém, lid, který se slzami v očích děkuje za uštědřený kopanec a šesták; takový lid není vůbec nebezpečný, protože existuje jen v králově fantasii. Ale skutečný lid, proletáři, drobní rolníci a chátra, to je, jak říká Hobbes, puer robustus, sed malitiosus, silný, avšak zlovolný hoch, a ten nedovolí ani hubenému, ani tlustému králi, aby si z něho dělal blázny.
Tento lid by si na Jeho Veličenstvu vynutil především ústavu se všeobecným hlasovacím právem, svobodou sdružování, svobodou tisku a s jinými nepříjemnými věcmi.
A až by to všechno měl, pak by toho využil k tomu, aby co nejdříve řekl své jasné slovo k moci, důstojnosti a poesii království.
A nynější důstojný držitel královské moci by mohl pokládat za velké štěstí, kdyby ho lid zaměstnal jako veřejného deklamátora u berlínského živnostenského spolku s dvěma sty padesáti tolary civilní listy a jedním velkým světlým denně.
Jestliže o tom páni konsistoriální radové, kteří teď řídí osudy pruské monarchie a listu „Rheinischer Beobachter“, pochybují, ať se jen podívají do historie. Historie sestavuje králům, kteří se dovolávají svého lidu, ještě mnohem nepříznivější horoskopy.
Karel I. anglický se také dovolával proti svým stavům svého lidu. Vyzval svůj lid do zbraně proti parlamentu. Ale lid se postavil proti králi, vyházel z parlamentu všechny poslance, kteří nezastupovali lid, a nakonec dal s pomocí tohoto parlamentu, který se stal skutečným představitelem lidu, krále stít. Tím skončilo pro Karla I. odvolávání se k lidu. To se stalo 30. ledna 1649 a v roce 1849 bude dvousté výročí této události.
Ludvík XVI. francouzský se také dovolával svého lidu. Po tři roky se odvolával od jedné části lidu ke druhé, hledal svůj lid, ten pravý lid, který by mu jásal vstříc, a nikde ho nemohl najít. Nakonec ho našel v koblenckém táboře v týlu pruské a rakouské armády. Ale to bylo pro jeho lid ve Francii trochu silné. Dne 10. srpna 1792 zavřel lid odvolávajícího se do Templu a svolal národní konvent, který po všech stránkách zastupoval lid.
Tento konvent prohlásil, že je kompetentní posoudit odvolání bývalého krále a po krátkém rokování ho poslal na náměstí Revoluce, kde byl 21. ledna 1793 sťat gilotinou.
Tak to dopadá, když se králové dovolávají svých národů. Jak to dopadne, když konsistoriální radové chtějí zřizovat demokratickou monarchii, toho se ještě dočkáme.
______________________________________
Napsal K. Marx 5. září 1847
Otištěno v „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“
čís. 73 z 12. září 1847Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — chléb a hry. (Pozn. red.)
b — chléb a náboženství. (Pozn. red.)
c — „stát jsem já“. (Pozn. red.)
d — „a sám učiním svůj lid šťastným“. (Pozn. red.)
78 Marxův článek „Komunismus listu ‚Rheinischer Beobachter‘“ byl napsán jako odpověď na pokus reakčních pruských vládních kruhů propagováním feudálního a křesfanského socialismu odvést lidové masy od revolučního hnutí proti absolutistickému režimu a využít jich v boji proti buržoasní oposici. Touto propagandou se zabýval zejména tehdejší konsistoriální úředník v Magdeburku, později jeden z konservativních předáků, Hermann Wagener (je možné, že článek, který tu Marx kritisuje, napsal právě on), který se těšil přízni ministra kultu, osvěty a lékařství Eichhorna.
Když Marx a Engels později pranýřovali koketování lassallovců s Bismarckovou vládou a junkery, poukazovali na tento článek jako na dokument, v němž bylo zdůvodněno nesmiřitelné stanovisko dělnické strany ke „královsko-pruskému vládnímu socialismu“ (viz Marxovo a Engelsovo prohlášení redakci listu „Social-Demokrat“ z 23. února 1865.)
„Rheinischer Beobachter“ [„Porýnský pozorovatel“] — konservativní deník; vycházel v Kolíně nad Rýnem od roku 1844; po březnové revoluci 1848 v Německu přestal vycházet.
79 „Dentsche-Brüsseler-Zeitung“ [„Německé bruselské noviny“] — noviny založené německými politickými emigranty v Bruselu, vycházely od ledna 1847 do února 1848. Původně bylo zaměření listu určováno snahou jeho redaktora, maloburžoasního demokrata Bornstedta, smířit různé směry radikálního a demokratického tábora. Ale už od léta 1847, kdy začali do listu přispívat Marx, Engels a jejich spolupracovníci, měnil se list postupně v tribunu revolučně demokratických a komunistických idejí. Od září 1847 se Marx a Engels stali stálými spolupracovníky listu, začali mít přímý vliv na jeho linii a v posledních měsících roku 1847 fakticky převzali jeho redigování. Pod Marxovým a Engelsovým vedením se noviny staly orgánem formující se strany proletariátu — Svazu komunistů.
80 Marx míní trůnní řeč Bedřicha Viléma IV. při zahájení Spojeného zemského sněmu v Prusku 11. dubna 1847. V této řeči král prohlásil, že nikdy nedopustí, aby se „přirozené vztahy mezi panovníkem a lidem“ změnily ve vztahy „podmíněné, konstituční“ a aby „popsaný list papíru“ nahradil „odvěkou svatou věrnost“.