Řeč Louis Blanca na banketě v Dijonu

Bedřich Engels

Řeč Louis Blanca na banketě v Dijonu

Ve zprávě o dijonském banketu podrobuje „Northern Star“ řeč pana Louis Blanca kritice, s kterou naprosto souhlasíme.^{^[201]} Sjednocení demokratů různých národů nevylučuje vzájemnou kritiku. Naopak je bez takové kritiky nemožné. Bez kritiky není dorozumění a tudíž ani jednoty. Přetiskujeme tu poznámky z „Northern Star“, abychom i my protestovali proti předsudkům a ilusím, které jsou naprosto neslučitelné s tendencemi moderní demokracie a jichž je proto třeba se vzdát, má-li se sjednocení demokratů různých národů stát něčím víc než pouhou frází.

Pan Blanc řekl na banketu v Dijonu:

„Demokracie potřebuje jednotu. A nikdo ať se nemýlí; myslíme a pracujeme nejen pro Francii, nýbrž pro celý svět, neboť budoucnost Francie, to je budoucnost lidstva. Skutečně. Jsme v té zvláštní situaci, že aniž přestáváme být národní, jsme nutně kosmopolité, ba dokonce jsme víc kosmopolitní než národní. Kdo si říká demokrat a zároveň chce být Angličanem, ten zapírá dějiny své vlastní země, neboť anglický přínos dějinám byl vždy boj za egoistické cíle, proti ‚fraternité‘^{^[a]}. Stejně tak by zapřel dějiny své země Francouz, který by nechtěl být zároveň kosmopolitou; neboť kdykoli Francie dobyla vítězství nějaké ideji, bylo to vždy zároveň ku prospěchu celému světu. Vážení pánové! Za křižáckých tažení, kdy se Evropa vydala dobýt Svatého hrobu, vzala Francie toto hnutí pod svá ochranná křídla. Později, když nám katoličtí kněží chtěli vnutit jho papežské nadvlády, hájili galikánští biskupové svobodu svědomí. A kdo v posledních dnech staré monarchie podporoval mladou republikánskou Ameriku? Francie, vždy Francie! A to, co platilo dokonce i o monarchické Francii, to by nemělo platit o Francii republikánské? Kde najdeme v letopisech dějin něco, co by se byť zdaleka podobalo oné obdivuhodné, sebeobětavé nezištnosti francouzské republiky, jež zbrocena krví prolitou na našich hranicích i na popravišti neváhala prolít krev ještě za své batavské bratry! Ať poražena nebo vítězná, ozařovala i své nepřátele paprsky svého génia! Ať Evropa proti nám vyšle šestnáct armád, my jí na oplátku pošleme svobodu!“

„Northern Star“ k tomu poznamenává:

Nechceme naprosto snižovat heroické boje francouzské revoluce nebo upírat velkým mužům republiky zásluhy o svět. Ale přesto se domníváme, že vztah Francie a Anglie ke kosmopolitismu je v uvedeném úryvku charakterisován naprosto nesprávně. Rozhodně popíráme, že by předrevoluční Francie měla kosmopolitní^{^[b]} ráz, jak se tu tvrdí. Doba Ludvíka XI. a doba Richelieuova nechť slouží jako příklady! Ale co vlastně tvrdí pan Louis Blanc o Francii? „Kdykoli Francie dobyla vítězství nějaké ideji, bylo to vždy zároveň ku prospěchu celému světu.“ Nu, my se domníváme, že pan Blanc by nám nemohl jmenovat žádnou zemi na světě, která by se v tom od Francie lišila nebo mohla lišit. Vezměme např. Anglii, kterou pan Blanc staví přímo proti Francii. Anglie vynalezla parní stroj, Anglie postavila železnice, dvě věci, které podle našeho názoru vyváží hezkých pár idejí. Nu dobrá! Vynalezla je Anglie pro sebe nebo pro celý svět? Francouzi se holedbají, že všude šíří civilisaci, zejména v Alžírsku. A kdo rozšířil civilisaci v Americe, Asii, Africe a Austrálii, ne-li Anglie?^{^[202]} Kdo založil právě onu republiku, na jejímž osvobození měla Francie určitý podíl? Anglie — vždy Anglie! Jestliže Francie podporovala americkou republiku v jejím boji za osvobození z anglické tyranie, osvobodila Anglie dvě stě let předtím holandskou republiku ze španělského útisku. Jestliže Francie koncem minulého století dala celému světu zářný příklad, nesmíme přejít mlčením tu skutečnost, že Anglie dala tento příklad o 150 let dříve a že tehdy Francie nebyla ještě ani natolik připravena, aby tohoto příkladu následovala. A co se týče idejí, které tolik zpopularisovali francouzští filosofové 18. století, takový Voltaire, Rousseau, Diderot, dʼAlembert a jiní, kde tyto ideje vznikly, ne-li v Anglii? Nedopusťme, aby se zapomnělo na Miltona, prvního obhájce královraždy, Algernona Sydneye, Bolingbroka a Shaftesburyho pro jejich skvělejší francouzské následovníky!

„Angličan, který si říká demokrat, zapírá dějiny své země,“ praví pan Blanc.

Nu dobrá! My pokládáme za nejcharakterističtější znak pravé demokracie, že musí zapřít svou zemi, že musí odmítnout odpovědnost za minulost plnou bídy, tyranie, třídního útlaku a pověry. Nechť Francouzi nejsou mezi ostatními demokraty výjimkou; nechť na sebe neberou odpovědnost za činy svých bývalých králů a aristokiatů! Co tedy pan Blanc omylem pokládá za nedostatek anglických demokratů, pokládáme my za velkou přednost, totiž že musí chtěj nechtěj odvrhnout minulost a dívat se jen do budoucnosti.

„Francouz,“ říká pan Blanc, „je nutně kosmopolitou.“ Ano, ale ve světě, kde by vládl jen francouzský vliv, francouzské mravy, zvyky, ideje a politické poměry! Ve světě, kde by každý národ přijal charakteristické vlastnosti francouzské národnosti! Ale právě proti tomu musí demokraté jiných národů protestovat. Jsou připraveni vzdát se nepěkných rysů své vlastní národní povahy, ale očekávají totéž od Francouzů. Rozhodně jim nestačí ujišťování Francouzů, že už jako Francouzi jsou kosmopolity. Takové ujišťování není v jádře nic jiného než požadavek, aby se všichni ostatní stali Francouzi.

Srovnejte to např. s Německem. Německo je vlastí nesčíslných vynálezů — např. knihtisku. Německo zrodilo, jak se všeobecně uznává, mnohem víc vznešených a kosmopolitních myšlenek než Francie a Anglie dohromady. A v praxi bylo Německo nakonec vždy pokořeno, zklamáno ve svých nadějích. Německo může nejlépe vyprávět, jaký byl ve skutečnosti francouzský kosmopolitismus. Ve stejné míře, jako si může Francie stěžovat na věrolomnost anglické politiky, zakusilo Německo věrolomnost francouzské politiky od Ludvíka XI. až po Ludvíka Filipa. Kdybychom chtěli použít měřítek pana Bianca, byli by pravými kosmopolity Němci. Ale němečtí demokraté si ani zdaleka nedělají takové nároky.

Napsal B. Engels koncem prosince 1847
Otištěno „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“,
čís. 104 z 30. prosince 1847

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — bratrství. (Pozn. red.)

b Slov „kosmopolitismus“ a „kosmopolitní“ se tu nepoužívá ve smyslu buržoasního kosmopolitismu, jehož projevy v řeči Louis Blanca se právě v tomto článku kritisují, nýbrž slovo „kosmopolitní“ se tu chápe ve smyslu „všelidský“, „prost nacionálních předsudků“. (Pozn. red.)

201 Článek „Řeč Louis Blanca na banketu v Dijonu“ je variantou Engelsova příspěvku „Reformiií hnutí ve Francii. — Banket v Dijonu“, uveřejněného 18. prosince 1847 v „Northern Star“. „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“ otiskla tuto variantu jako výtah z tohoto příspěvku pro „Northern Star“.

202 V tomto článku věnuje Engels hlavní pozornost odhalení nacionalistické these Louis Blanca o zvláštní civilisační úloze Francie a neodhaluje v něm ještě skutečný charakter buržoasní „civilisace“, kterou kapitalistické státy šířily v hospodářsky zaostalých zemích. Zato v článcích a dopisech věnovaných Indii, Irsku, Číně, Íránu atd. Marx a Engels ukázali, že do sféry kapitalistických vztahů byly tyto země vtahovány tím, že je Anglie a jiné kapitalistické státy zotročovaly jako své kolonie, že byly přeměňovány v agrárně surovinové přívěsky mateřské země, že kolonisátoři bezostyšně vykrádali jejich přírodní bohatství a krutě vykořisťovali lidové masy těchto zemi. „Hluboké pokrytectví buržoasní civilisace a od ní neoddělitelné barbarství,“ píše Marx roku 1853 v článku „Budoucí výsledky britského panství v Indii“, „vyvstane před našimi zraky ve své pravé podobě, jakmile tuto civilisaci pozorujeme nikoli doma, kde si dává záležet na slušných formách, nýbrž v koloniích, kde vystupuje v celé své nahotě.“ (Marx-Engels, Spisy 9, zde).