Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx a Bedřich Engels
O polské otázce[244]
Projevy na slavnostním shromářdění v Bruselu 22. února 1848
k druhému výročí krakovského povstání z roku 1846
Marxova řeč Vážení pánové!
V dějinách bývají nápadné analogie. Jakobíni z roku 1793 se stali v dnešní době komunisty. Když se roku 1793 Rusko, Rakousko a Prusko dělily o Polsko, dovolávaly se ústavy z roku 1791, která byla jednomyslně zavržena pro své domnělé jakobínské zásady.
A co vyhlašovala tato polská ústava z roku 1791? Nic jiného než konstituční monarchii: zákonodárství svěřovala zástupcům lidu, zaváděla svobodu tisku, svobodu svědomí, veřejné soudnictví, odstraňovala nevolnictví atd. A tomu se tehdy říkalo ryzí jakobínství! Vidíte tedy, pánové, že od té doby udělaly dějiny pokrok. Tehdejší jakobínství vypadá dnes, pokud jde o liberalismus, velice krotce.
Ony tři mocnosti držely krok s dějinami. Roku 1846, když připojily Krakov k Rakousku, vzaly Polákům poslední zbytky národní samostatnosti, a tomu, co kdysi nazývaly jakobínstvím, říkaly teď komunismus.
Co to vlastně je, ten komunismus krakovské revoluce? Byla tato revoluce komunistická proto, že chtěla obnovit polskou národnost? Právě tak by se dalo říci, že válka evropské koalice proti Napoleonovi za záchranu národností byla komunistickou válkou a že Vídeňský kongres tvořili korunovaní komunisté. Anebo byla krakovská revoluce komunistická proto, že chtěla nastolit demokratickou vládu? Nikdo přece nebude připisovat bernským nebo newyorským občanům milionářům komunistické sklony.
Komunismus popírá, že by musely existovat třídy; chce odstranit všechny třídy, všechny třídní rozdíly. Krakovští revolucionáři chtěli odstranit jen politické rozdíly mezi třídami; chtěli dát různým třídám stejná práva.
V čem tedy byla krakovská revoluce komunistická?
Snad ne v tom, že se snažila rozbít okovy feudalismu, osvobodit vlastnictví obtížené desátky a robotou a přeměnit je v svobodné moderní vlastnictví?
Kdyby někdo řekl francouzským vlastníkům: „Víte, co chtějí polští demokraté? Polští demokraté chtějí u sebe zavést takovou formu vlastnictví, jaká už existuje u vás“, francouzští vlastníci by odpověděli: „To je od nich správné.“ Ale řekněte francouzským vlastníkům, jako to udělal Guizot, že „Poláci chtějí odstranit vlastnictví, jaké jste nastolili za revoluce z roku 1789 a jaké u vás existuje dosud“, a začnou křičet: „Cože? To jsou přece revolucionáři, komunisté! Rozdrťte je, hanebníky.“ Ve Švédsku se nyní nazývá komunismem odstranění cechů, korporací, zavedení svobodné konkurence. „Journal des Débats“ jde ještě dále: připravit dvě stě tisíc voličů o rentu, kterou jim poskytuje právo prodávat své hlasy, to znamená zničit zdroj příjmů, odstranit řádně nabyté vlastnictví, to znamená být komunistou. Ovšem, krakovská revoluce také chtěla zrušit vlastnictví určitého druhu. Ale jaké vlastnictví? Takové, jaké v ostatní Evropě nemůže být zničeno, právě tak jako nemůže být zničen Sonderbund ve Svýcarsku, protože jedno i druhé už je to tam.
Nikdo nebude popírat, že v Polsku je politická otázka spjata se sociální otázkou. Nedají se od sebe oddělit.
Ostatně zeptejte se na to raději reakcionářů! Cožpak za restaurace bojovali jenom s politickým liberalismem a jeho nutným přívěskem, voltairiánstvím?
Jeden velmi známý reakční spisovatel otevřeně přiznal, že i ta nejvyšší metafysika takového De Maistra nebo Bonalda konec konců vyúsťuje v otázku peněz, a není každá otázka peněz přímo sociální otázkou? Mužové restaurace neskrývali, že vrátit se k politice starých dobrých časů znamená obnovit staré dobré vlastnictví, vlastnictví feudální, vlastnictví morální. Každý ví, že monarchická věrnost se neobejde bez desátků a roboty.
Ale vraťme se ještě dále do minulosti. V roce 1789 politická otázka práv člověka zahrnovala sociální otázku svobodné konkurence.
A co se děje v Anglii? Což se ve všech otázkách, počínaje zákonem o reformě parlamentu až po zrušení obilních zákonů, politické strany nebily jen a jen za změnu vlastnických vztahů, za otázky vlastnictví, za otázky sociální?
I zde, v Belgii, cožpak je zde boj liberalismu a katolicismu něco jného než boj průmyslového kapitálu s velkým pozemkovým vlastnictvím?
A nejsou politické otázky, o nichž se již po sedmnáct let debatujc, v podstatě otázky sociální?
Ať se tedy postavíte na jakékoli stanovisko, liberální, radikální, nebo dokonce aristokratické, jak byste mohli krakovské revoluci vytýkat, že spojila politickou otázku se sociální?
Muži, kteří stáli v čele revolučního hnutí v Krakově, byli do hloubi duše přesvědčeni, že jenom demokratické Polsko může být nezávislé a polská demokracie je nemyslitelná bez zrušení feudálních práv, bez zemědělského hnutí, jež by proměnilo nevolné sedláky v svobodné vlastníky, ve vlastníky moderní. Dosaďte na místo ruského despoty polské šlechtice a udělíte despotismu domovské. právo. Právě tak vyměnili Němci při svém boji proti cizákům jednoho Napoleona za šestatřicet Metternichů.
I když nebude mít polský statkář nad sebou ruského statkáře, polský rolník bude mít i nadále nad sebou vrchnost, třeba to bude vrchnost svobodná místo zotročené. Ale tato politická změna nezmění nic na jeho sociálním postavení.
Krakovská revoluce dala celé Evropě skvělý příklad tím, že ztotožnila národní věc s věcí demokracie a s osvobozením utlačované třídy.
Třebaže byla tato revoluce na chvíli zardoušena špinavýma rukama najatých vrahů, povstává teď slavná a vítězná ve Švýcarech a v Itálii. Její zásady se potvrzují v Irsku, kde strana úzce nacionální byla pohřbena společně s OʼConnellem a kde nová národní strana je především reformátorská a demokratická.[245]
Polsko se znovu chopilo iniciativy, ale už ne Polsko feudální, nýbrž Polsko demokratické, a od té chvíle se jeho osvobození stalo věcí cti všech evropských demokratů.
Engelsova řeč Vážení pánové!
Povstání, jehož výročí dnes oslavujeme, se nezdařilo. Po několika dnech hrdinného odporu bylo Krakova dobyto, přízrak zkrvaveného Polska, který na chvíli vyvstal před zraky svých vrahů, sestoupil znovu do hrobu.
Krakovská revoluce skončila porážkou, neblahou porážkou. Vzdejme poslední pocty padlým hrdinům, vyslovme politování nad jejich nezdarem, projevme sympatie dvaceti milionům Poláků, jejichž okovy tento nezdar ukul tím pevněji.
Ale pánové, je to všechno, co máme udělat? Stačí prolít slzu nad hrobem nešťastné země a přísahat jejím utlačovatelům nesmiřitelnou, dosud však bezmocnou nenávist?
Ne, pánové! Výročí Krakova není jen dnem smutku, je to pro nás demokraty den radosti; vždyť porážka sama obsahuje v sobě vítězství, vítězství, jehož plody nám zůstanou zachovány, zatímco následky porážky jsou jen dočasné.
Toto vítězství je vítězstvím mladého demokratického Polska nad starým aristokratickým Polskem.
Ano, poslední bitvu Polska proti cizím utlačovatelům předcházela skrytá, tajná, ale urputná bitva v lůně Polska samého, bitva utlačovaných Poláků proti utlačujícím Polákům, bitva polské demokracie proti polské aristokracii.
Srovnejte rok 1830 a 1846, srovnejte Varšavu a Krakov. V roce 1830 byla vládnoucí třída v Polsku právě tak egoistická, omezená a zbabělá v zákonodárném sboru, jako byla obětavá, nadšená a statečná na bojišti.
Co chtěla polská aristokracie z roku 1830? Uhájit svá vydobytá práva vůči panovníkovi. Omezovala povstání na to maličké území, jež Vídeňský kongres ráčil nazývat Královstvím polským; tlumila výbuch ostatních polských zcmí; nechala nedotčeno otupující nevolnictví sedláků, hanebné postavení židů. Musela-li aristokracie během povstání učinit ústupky lidu, udělala je teprve, když už bylo pozdě, když povstání už bylo ztraceno.
Řekněme to rovnou: povstání z roku 1830 nebylo ani národní revolucí (tři čtvrtiny Polska nechalo stranou), ani revolucí sociální nebo politickou; nezměnilo nic na vnitřní situaci lidu; byla to revoluce konservativní.
Avšak v lůně této konservativní revoluce, přímo v národní vládě byl člověk, který ostře kritisoval úzkoprsost vládnoucí třídy. Navrhoval opatření vskutku revoluční, jejichž smělosti se aristokraté v sejmu polekali. Tím, že chtěl vyzvat do zbraně celé staré Polsko, přeměnou boje za polskou nezávislost v evropskou válku, osvobozením Židů a rolníků, tím, že by se rolníkům přiznala účast na vlastnictví půdy, přebudováním Polska na základě demokracie a rovnosti chtěl udělat z národní věci věc svobody; chtěl ztotožnit zájmy všech ostatních národů se zájmy polského národa. Muž, který geniálně navrhl takovýto velkolepý, a přece prostý plán — je třeba ho jmenovat? — byl to Lelewel.
Roku 1830 aristokratická většina ve své zaslepené zaujatosti tyto návrhy tvrdošíjně odmítala. Ale tyto zásady se po patnáct let otroctví vyvíjely a dozrály, a tak jsme je viděli vepsány na prapory krakovského povstání. V Krakově — bylo to dobře vidět — už nebylo lidí, kteří by měli mnoho co ztratit; nebyli tam už aristokraté; každý krok, který tam byl podniknut, nesl pečeť této demokratické smělosti, řekl bych skoro smělosti proletariátu, který nemá co ztratit, leda svou bídu, ale získat může celou vlast, celý svět. Tam nebylo váhání, nebylo pochyb; povstalci napadli tři mocnosti najednou; dali rolníkům svobodu, vyhlásili agrární reformu a zrovnoprávnění židů, nestarajíce se o to, že by se to mohlo nemile dotknout toho či onoho zájmu aristokracie.
Krakovská revoluce nechtěla obnovit ani staré Polsko, ani uchovat staré polské instituce, které cizí vlády ještě ponechaly nedotčeny; nebyla ani reakční, ani konservativní.
Ba ještě nepřátelštější než k cizím utlačovatelům Polska byla k Polsku samému — k starému Polsku, které spočívá na ujařmení většiny lidu. Ani ve snu ji nenapadlo obnovovat staré Polsko, chtěla je naopak do základů rozbořit a na jeho sutinách s úplně novou třídou, s většinou lidu, vybudovat nové, moderní, civilisované, demokratické Polsko, které by bylo hodno devatenáctého století a bylo by opravdu předvojem civilisace.
Rozdíl mezi rokem 1830 a 1846, obrovský pokrok v samém lůně nešťastného, krvácejícího, rozervaného Polska; to, že se polská aristokracie úplně oddělila od polského lidu a vrhla se do náruče utlačovatelům vlasti; to, že byl polský lid nadobro získán pro věc demokracie; konečně to, že se objevil v Polsku jako zde u nás boj třídy proti třídě, tato hybná síla všeho sociálního pokroku, to je vítězství demokracie, dosažené krakovskou revolucí, to je výsledek, který ještě přinese ovoce, až bude porážka povstalců pomstěna.
Ano, pánové, krakovským povstáním se stala polská věc, byť byla sebenárodnější, věcí všech národů; pomáhat Polsku bylo dříve otázkou sympatií, ale nyní je to otázka vlastního zájmu všech demokratů. Až do roku 1846 bylo naším úkolem pomstít zločin; ale po tomto roce jde o to, abychom podporovali své spojence, a my to učiníme.
A především naše Německo by se mělo radovat z tohoto výbuchu demokratického nadšení v Polsku. I nás čeká úkol provést demokratickou revoluci; budeme muset bojovat s barbarskými hordami Rakouska a Ruska. Před rokem 1846 jsme si nebyli jisti, na čí stranu se přikloní Polsko, dojde-li v Německu k demokratické revoluci. Krakovská revoluce odstranila všechny pochybnosti Od té chvíle jsou německý a polský národ nerozlučně spjaty. Máme tytéž nepřátele, tytéž utlačovatele, protože ruský despotismus tlačí jako můra nás stejně jako Poláky. První podmínkou osvobození jak Německa, tak Polska je zvrátit dnešní politický stav v Německu, porazit Prusko a Rakousko a zatlačit Rusko za Dněstr a Dvinu.
Spojenectví našich dvou národů není tedy naprosto jen krásný sen, příjemná iluse; ne, pánové, je to nevyhnutelná nutnost, vyplývající ze společných zájmů obou národů, a nutností ji učinila krakovská revoluce. Německý lid, který zatím, šlo-li o jeho vlastní záležitosti, nedělal skoro nic, než plýtval krásnými slovy, bude mít nyní činy pro své polské bratry; a právě tak jako my, zde přítomní němečtí demokraté, podáváme ruku polským demokratům, právě tak všechen německý lid oslaví své spojenectví s polským lidem na prvním bojišti, na němž společnými silami zvítězí nad našimi společnými utlačovateli.
Otištěno v březnu 1848 ve sborníku
„Célébration, à Bruxelles, du deuxième
anniversaire de la Révolution
Polonaise du 22 Février 1846“,
Bruxelles 1848Podle textu sborníku
Přeloženo z francouzštiny__________________________________
Poznámky:
244 Nadpis článku pochází od Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS.
245 Marx má na mysli Irskou konfederaci založenou v lednu 1847 radikálními a demokratickými stoupenci irského hnutí za národní svobodu, kteří se odštěpili od Sdružení repealistů, protože byli nespokojeni s kompromisnickou politikou OʼConnellovou. Většina z nich se hlásila ke skupině Mladé Irsko, kterou vytvořili roku 1842 představitelé irské buržoasní a maloburžoasní inteligence. Levé, revoluční křídlo Irské konfederace bylo pro lidové povstání proti anglické nadvládě a snažilo se spojit boj za nezávislost Irska s bojem za demokratické reformy. Činnost Irské konfederace ustala v létě 1848, když anglické úřady potlačily povstání v Irsku.