Pfuel zklamal očekávání. Vítězství Chorvatů ve Vídni učinilo přijatelný nástroj i z takového Brandenburga.
Za Brandenburgovy vlády bylo dohodovací shromáždění potupně rozehnáno, vydáno na posměch, ponižováno a pronásledováno, a lid zůstal v rozhodném okamžiku lhostejný. Porážka shromáždění byla porážkou pruské buržoasie, konstitucionalistů, a tedy vítězstvím demokratické strany, i když draze zaplaceným.
Ale oktrojovaná ústava?
Kdysi bylo řečeno, že mezi králem a jeho lidem nebude nikdy stát „kus papíru“.[129] Teď se říká: Mezi králem a jeho lidem může stát jen kus papíru. Skutečná ústava Pruska je — stav obležení. Oktrojovaná francouzská ústava obsahovala jen jeden čtrnáctý paragraf, který ji rušil.[130] Každý paragraf oktrojované pruské ústavy je takovým čtrnáctým paragrafem.
Koruna oktrojuje touto ústavou nová privilegia — totiž sama sobě.
Dává sama sobě právo rozpouštět sněmovny in indeflnitum[l]. Dává ministrům právo vydávat v mezidobí libovolné zákony (také o vlastnictví apod.). Dává poslancům právo obžalovat ministry pro tuto činnost, ovšem s risikem, že se pak jako „vnitřní nepřátelé“ octnou ve stavu obležení. Dává konečně sama sobě právo, aby na jaře, stoupnou-li akcie kontrarevoluce, nahradila tento ve vzduchu visící „kus papíru“ křesfansko-německou Magnou chartou[131], organicky vzešlou ze středověkých stavovských rozdílů, nebo hry na ústavu vůbec zanechala. Konservativní část buržoasie by dokonce i v tomto druhém případě sepjala ruce a modlila se:
„Bůh dal, bůh vzal, jméno boží budiž pochváleno!“
Dějiny pruské buržoasie, tak jako vůbec německé buržoasie od března do prosince dokazují, že v Německu není možná čistě buržoasní revoluce a nastolení buržoasního panství ve formě konstituční monarchie, že je možná pouze feudální absolutistická kontrarevoluce, nebo sociálně republikánská revoluce.
Ale i životaschopná část buržoasie se jistě zase probere ze své apatie — zárukou toho je především ohromný účet, kterým ji kontrarevoluce překvapí na jaře a — jak duchaplně říká náš Hansemann:
Pánové! V peněžních záležitostech přestávají žerty!</p>
Napsal K. Marx 9., 11., 15. a 29. října 1848 Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“ čís. 165, 169, 170 a 183 z 10., 15., 16. a 31. prosince 1848 |
Podle textu novin Přeloženo z němčiny |
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a — takzvanou. (Pozn. red.)
b Příliš pozdě! (Pozn. red.)
c „Peníze nemají pána“. (Pozn. red.)
d V textu novin je zřejmý omyl — „revolucí“ místo „vítězstvím“. (Pozn. red.)
e — společenské smlouvy. (Pozn. red.)
f — tj. nedala na sobě znát svou nelibost. (Pozn. red.)
g — urozeného pana měšťáka. (Pozn. red.)
h Slovní hříčka se slovem „Boden“, které znamená „půda“, „podlaha“ i „dno“. (Pozn. čes. red.)
i — společenské smlouvě. (Pozn. red.)
j — povýtce, v pravém smyslu slova. (Pozn. red.)
k — úderu, činu. (Pozn. red.)
l — na neurčito. (Pozn. red.)
102 „Dohodovací shromáždění“ („Vereinbarungsversammlung“) nazývali Marx a Engels pruské Národní shromáždění, které bylo svoláno do Berlína v květnu 1848, aby „v dohodě s korunou“ vypracovalo ústavu. Tím, že shromáždění přijalo tuto zásadu jako základ pro svou činnost, zřeklo se zásady svrchovanosti lidu.
103 Zároveň s rozpuštěním pruského Národního shromáždění 5. prosince 1848 byla zveřejněna oktrojovaná ústava. Podle této ústavy se zaváděl dvoukomorový systém, přičemž první sněmovna se stala zavedením věkového a majetkového censu privilegovanou „panskou sněmovnou“; ke dvoustupňovým volbám do druhé sněmovny byli podle volebního zákona z 6. prosince 1848 připuštěni pouze takzvaní „samostatní Prusové“. Ústava propůjčovala královské moci rozsáhlou pravomoc a výslovně připouštěla možnost revise článků ústavy, což usnadňovalo další nástup kontrarevoluce.
104 Jobsiáda — viz poznámku [88] zde.
105 Princ Pruský, jeden z nejvíce lidem nenáviděných předáků reakční dvorní kamarily, uprchl za březnové revoluce 1848 do Anglie, ale už 4. června 1848 se vrátil za podpory Camphausenovy vlády do Berlína. 6. června se Camphausen na zasedání pruského Národního shromáždění pokoušel vylíčit tento zbabělý útěk jako studijní cestu.
106 Z Heinovy básně „Ponocného příchod do Paříže“.
107 Marx má na mysli to, že generál Wrangel, který byl blízký dvorské kamarile, byl 15. září 1848 jmenován vrchním velitelem braniborského vojenského okruhu, do něhož patřil Berlín. Markrabství braniborské, které bylo původně jádrem Pruska, se ve středověku skládalo ze dvou částí, Kurmark a Neumark; odtud i jeho název Marky (Marken).
108 Takto nazývali Marxa Engels zde i v jiných článcích ironicky Camphausena narážejíce na podtitul tehdy velmi známé knihy Karla Rottecka „Allgemeine Geschichte vom Anfang der historischen Kenntniss bis auf unsere Zeiten; für denkende Geschichtsfreunde“ [„Všeobecné dějiny od počátku historických znalostí až po naši dobu; pro hloubavé přátele dějin“], Freiburg a Kostnice 1813—1818.
110 Viz článek „Pád Camphausenovy vlády“ (Marx—Engels, Spisy 5, zde).
111 Druhý Spojený zemský sněm byl svolán 2. dubna 1848 za Camphausenovy vlády. Tento stavovský orgán svolaný proto, aby byla zachována „právní kontinuita“, schválil zákon o volbách do pruského Národního shromáždění a dal souhlas k půjčce, kterou Spojený zemský sněm z roku 1847 vládě nepovolil. Nato byl sněm 10. dubna 1848 rozpuštěn.
112 Narážka na Camphausena, který v mládí obchodoval s obilím a tuky, a na Hansemanna, který začínal jako obchodník s vlnou.
113 Puer robustus sed malitiosus — silný, ale zlovolný hoch. Viz Hobbesovu předmluvu k jeho knize „De Cive“ [„O občanu“], jejíž první vydání vyšlo anonymně v Paříži roku 1642.
114 Marx se zde odvolává na několikeré lživé sliby pruských králů, že zavedou v zemi ústavu a zastupitelské instituce. Výnos z 22. května 1815 sliboval, že budou vytvořeny „lidové zastupitelské orgány, tj. že v Prusku budou ustavena provinční stavovská shromáždění, že bude svolán celopruský zastupitelský orgán a vyhlášena ústava“. Podle zákona o státním dluhu ze 17. ledna 1820 se směly uzavírat státní půjčky jen se souhlasem stavovského zastupitelstva (zemských sněmů). Avšak všechny tyto sliby, učiněné pod nátlakem buržoasně oposičního hnutí, zůstaly na papíře. Zůstalo jen při tom, že podle zákona z 5. června 1823 byla utvořena provinční stavovská shromáždění (zemské sněmy) s omezenými poradními funkcemi. Nicméně finanční nesnáze přiměly Bedřicha Viléma IV., aby vydal 3. února 1847 patent o svolání Spojeného zemského sněmu — stavovského orgánu, skládajícího se ze zástupců všech pruských provinčních sněmů. Když Spojený sněm odmítl schválit vládě půjčku, byl zakrátko rozpuštěn. Volební zákon z 8. dubna 1848, vydaný v důsledku březnové revoluce v Prusku, stanovil, aby bylo svoláno shromáždění, které „v dohodě s korunou“ vypracuje ústavu. Systém dvoustupňových voleb, stanovený tímto zákonem, zaručoval většinu ve shromáždění zástupcům buržoasie a pruského úřednictva.
115 Camphausenovu vládu vystřídala v Prusku vláda Auerswaldova a Hansemannova, takzvaná „vláda činu“, která se udržela od 26. června do 21. září 1848. Předsedou této vlády byl Auerswald; Hansemann, který byl ve skutečnosti hlavou této vlády, zůstal i nadále jako za Camphausena ministrem financí, protože tak měl jako zástupce velké buržoasie v rukou důležitou klíčovou posici, která mu umožňovala prosazovat ve vládě a v Národním shromáždění zákony a opatření v zájmu této třídy.
116 Z Hansemannova projevu na zasedání prvního Spojeného zemského sněmu 8. června 1847. Viz „Preussens Erster Reichstag“ [„První pruský říšský sněm“], díl 7, Berlín 1847, str. 55.
117 Jde o román C. Hildebrandta „Kuno von Schreckenstein aneb Prorocká vidina“, vydaný roku 1821 v Quedlinburgu.
118 Černá a bílá — barvy pruské státní vlajky.
119 Jde o „Všeobecný zákoník pro pruské státy“ („Das Allgemeine Landrecht für die Preussischen Staaten“) z roku 1794. Byla to sbírka občanského práva, obchodního, směnečného, námořního a pojišťovacího práva, dále trestního, církevního, státního a správního práva. Uzákoňoval zaostalost feudálního Pruska v oboru soudnictví a v podstatě platil až do zavedení Občanského zákoníku v roce 1900.
120 O konstáblech viz poznámku [40] zde.
121 Buržoasně aristokratická belgická ústava z roku 1831, schválená po vítězstvt buržoasní revoluce 1830, ukládala pro voliče vysoký majetkový census, čímž zbavovala nejširší lidové masy volebního práva.
122 Seehandlung [Námořní obchod] — „Preussische Seehandlungsgesellschaft“ byla obchodní a úvěrová společnost založená roku 1772 v Prusku; obdržela od státu řadu důležitých výsad; poskytovala vládě velké půjčky a hrála tak vlastně úlohu jejího bankéře a makléře. Roku 1904 byla tato společnost oficiálně přeměněna v pruskou státní banku.
123 Návrh zákona, jímž mělo být zrušeno osvobození šlechticů, důstojníků, duchovenstva a učitelů od placení odstupňované daně, předložil Hansemann pruskému Národnímu shromáždění 12. července 1848; návrh zákona, kterým mělo být zrušeno osvobození od placení pozemkové daně, byl předložen 21. července 1848.
124 Fra Diavolo [Bratr Ďábel] — přezdívka známého italského loupežníka z konce 18. a počátku 19. století, Micchele Pezzy; postava ze stejnojmenné opery Daniela F. Aubera.
125 Viz články „Patowův pamětní spis o výkupu“ (zde), „Návrh zákona o zrušení feudálních břemen“ (zde) a „Debata o dosavadním zákonodárství o výkupu“ (zde). (Marx—Engels, Spisy 5).
126 Marx má na mysli sjezd junkerů, svolaný vedoucími činiteli „Spolku na ochranu vlastnictví a na podporu blahobytu všech tříd“; byl zahájen 18. srpna 1848 v Berlíně. Spolek byl na sjezdu přejmenován na „Spolek na ochranu zájmů vlastníků půdy“; tomuto sjezdu byl dán název „junkerský parlament“.
127 31. července 1848 byla v nevelkém slezském městečku Svídnici střelbou rozehnána demonstrace uspořádaná na protest proti omezování občanské gardy kontrarevolučním důstojnictvem. Události ve Svídnici vyvolaly rozruch v celém Německu.
128 9. srpna 1848 schválilo pruské Národní shromáždění návrh poslance Steina s opravami poslance Schulze, podle něhož měl ministr války vydat rozkaz, aby důstojníci, kteří nesouhlasí s konstitučními institucemi, „splnili svou čestnou povinnost“ a sami odešli do výslužby. Ministr války Schreckenstein usnesení Národního shromáždění nerespektoval a tento rozkaz nevydal. Proto podal Stein svůj návrh znovu na zasedání Národního shromáždění 7. září; výsledek hlasování o tomto návrhu donutil Auerswaldovu a Hansemannovu vládu, aby podala demisi; za Pfuelovy vlády, která ji vystřídala, byl nakonec rozkaz v mnohem mírnější formě vydán, ale zůstal jen na papíře. 17. září 1848 vydal generáľ Wrangel armádní rozkaz, který svědčil o úmyslu pruských vojenských pánů přejít do otevřeného útoku proti vymoženostem revoluce. Rozkaz nařizoval zajistit „veřejný klid“, vyhrožoval „živlům vystupujícím proti zákonnosti“ a vyzýval vojáky, aby se semkli kolem důstojníků a krále.
129 Výrok z trůnní řeči pruského krále Bedřicha Viléma IV. při zahájení Spojeného zemského sněmu 11. dubna 1847. V této řeči král prohlásil, že nikdy nebude souhlasit se zavedením konstituce, kterou nazval „popsaným listem papíru“.
130 Ústavní listina Ludvíka XVIII., „darovaná“ roku 1814, obsahovala paragraf 14, který zněl: „Král je nejvyšší hlavou státu.“
131 Magna charta libertatum [Velká listina svobod] — listina, kterou předložili anglickému králi Janu Bezzemkovi vzbouření feudální pánové, podporovaní rytíři a měšťany. Charta, podepsaná 15. června 1215, omezovala králova práva hlavně ve prospěch velkých feudálů a obsahovala některé ústupky rytířům a městům; základní mase obyvatelstva, nevolným rolníkům, nepřiznala však tato středověká stavovská charta žádná práva.