Proudhon

Bedřich Engels

*Proudhon

Paříž. Včera jsme mluvili o montagnardech a socialistech, o Ledru-Rollinově a Raspailově kandidatuře, o „Réforme“ a o „Peuple“ občana Proudhona. Slíbili jsme, že se k Proudhonovi ještě vrátíme.

Kdo je to občan Proudhon?

Občan Proudhon je burgundský rolník, který prošel různými povoláními a prostudoval různé obory. Poprvé na sebe upozornil veřejnost roku 1840, když vyšla jeho brožura „Co je vlastnictví?“^{^[391]}. Odpověď zněla: „Vlastnictví je krádež.“

Tato neočekávaná odpověď Francouze zarazila. Vláda Ludvíka Filipa, přísný Guizot, který nemá pochopení pro slovní hříčky, byla dost omezená, aby postavila Proudhona před soud. Ale marná snaha. Za takový pikantní paradox se může u každé francouzské poroty počítat s osvobozením. A to se také stalo. Vláda se blamovala a Proudhon se stal slavným.

Pokud jde o samu knihu, ta plně odpovídá onomu výše uvedenému resumé. Každá kapitola vyúsťuje v překvapivý paradox, a to způsobem, s jakým se Francouzi dosud nesetkali.

Jinak kniha obsahuje jednak právnicko-morální, jednak ekonomicko-morální úvahy, z nichž každá se pokouší dokázat, že vlastnictví není nic jiného než rozpor. Z právnického hlediska to lze připustit, protože není nic snazšího než dokázat, že celá jurisprudence vůbec se skládá ze samých rozporů. Ekonomické úvahy pak obsahují málo nového a to nové, co v nich je, se zakládá na nesprávných výpočtech. Trojčlenka je tu všude hanebným způsobem znásilňována.

Francouzi se však s touto knihou nevypořádali. Právníkům byla příliš ekonomická, ekonomům příliš právnická a oběma příliš moralisující. Après tout, řekli si nakonec, cʼest un ouvrage remarquable.^{^[a]}

Ale Proudhon toužil po ještě větších triumfech. Po různých menších spisech, které zapadly, vyšla konečně roku 1848 jeho „Philosophie de la misère“^{^[392]} ve dvou objemných svazcích. V tomto díle, které mělo Proudhonovi získat věčnou slávu, aplikoval Proudhon hanebně zpotvořenou Hegelovu filosofickou metodu na podivuhodně špatně pochopenou politickou ekonomii a pokusil se všelijakýrni transcendentními přemety zdůvodnit nový socialistický systém svobodné dělnické asociace. Tento systém byl tak nový, že v Anglii pod názvem „Equitable Labour Exchange Bazaars or Offices“^{^[393]} už před deseti lety v deseti různých městech desetkrát zkrachoval.

Toto těžkopádné, pseudovědecké, nabubřelé dílo, v němž jsou nejen všichni dosavadní ekonomové, ale i všichni dosavadní socialistě častováni nejhrubšími urážkami, neučinilo na lehkomyslné Francouze vůbec žádný dojem. S tímto způsobem výkladu a úvah se ještě nesetkali; odpovídal mnohem méně jejich vkusu než kuriosní paradoxy dřívějšího Proudhonova díla. Podobných paradoxů se sice našlo dost i zde (Proudhon o sobě např. docela vážně prohlásil, že je „osobním nepřítelem Jehovovým“^{^[394]}), byly však jaksi zasuty pod zdánlivě dialektickým nánosem. Francouzi si zase řekli: „cʼest un ouvrage remarquable“, a odložili knihu stranou. V Německu bylo ovšem toto dílo přijato s náramnou úctou.

Tehdy vydal Marx svůj stejně vtipný jako důkladný spis proti Proudhonovi („Misère de la philosophie, réponse à la ‚Philosophie de la misère‘ de M. Proudhon.“ Par Karl Marx, Bruxelles et Paris, 1847^{^[395]}), dílo, které je způsobem myšlení a vyjadřováním tisíckrát francouzštější než domýšlivé zpotvořeniny Proudhonovy.

Pokud jde o kritiku současných společenských poměrů, lze po přečtení obou Proudhonových spisů o jejich skutečném obsahu s klidným svědomím říci, že se rovná nule.

Pokud jde o jeho návrhy na sociální reformu, ty mají, jak už bylo řečeno, tu přednost, že se už před delší dobou skvěle osvědčily v Anglii — několikerým zkrachováním.

To byl Proudhon předrevoluční. Zatímco se pokoušel bez kapitálu, ale s pomocí výpočtů, obdobných výpočtům ignorujícím trojčlenku, vydávat deník „Le Représentant du Peuple“, pařížští dělníci povstali, vyhnali Ludvíka Filipa a nastolili republiku.

Díky republice se Proudhon stal nejprve „občanem“; díky hlasům pařížských dělníků, kteří věřili, že není socialistou jen podle jména, se pak stal zástupcem lidu.

Tak vrhla revoluce občana Proudhona z teorie do praxe, z jeho tichého zákoutí na veřejné fórum. Jak se zachoval tento zarputilý, nadutý samouk, který měl stejné pohrdání pro všechny autority, které tu byly před ním, pro právníky, akademiky, ekonomy i socialisty, který celé dosavadní dějiny prohlásil za nesmysl a sebe pokládal za jakéhosi nového mesiáše — jak se zachoval, když měl sám pomáhat dělat dějiny?

K jeho chvále musíme říci, že začal s tím, že se posadil na krajní levici mezi ty socialisty, jimiž tak hluboce pohrdal a které tak zuřivě napadal jako nevzdělané, arogantní omezence, a že hlasoval s nimi.

Říká se sice, že se na schůzích montagnardů pustil s novou vervou do svých někdejších zuřivých útoků proti svým dřívějším odpůrcům, že je všechny vespolek a každého zvlášť prohlásil za ignoranty a frazéry, kteří nerozumějí ani zbla tomu, o čem mluví.

Tomu rádi věříme. Dokonce rádi věříme tomu, že Proudhonovy ekonomické paradoxy, přednášené se suchou vášnivostí a sebedůvěrou doktrinářství, uvádějí pány montagnardy do nemalých rozpaků. Jen málokteří z nich se vyznají v ekonomické teorii a spoléhají se víceméně na malého Louis Blanca; a malý Louis Blanc, třebaže je to mnohem významnější duch než neomylný Proudhon, je příliš intuitivně založen, než aby stačil na Proudhonovy pseudovědecké ekonomické poučky, na jeho bizarní transcendenci a zdánlivě matematickou logiku. Kromě toho musel Louis Blanc brzy uprchnout z Francie a jeho ovečky, bezradné na poli ekonomie, byly vydány bez ochrany napospas nemilosrdným drápům vlka Proudhona.

Nemusíme snad opakovat, že přes všechny tyto triumfy je Proudhon přece jen velmi slabý ekonom. Jeho slabiny se však týkají právě těch oblastí, v nichž se většina francouzských socialistů nevyzná.

Největšího triumfu dosáhl však Proudhon na tribuně Národního shromáždění. Nevzpomínám si už, při jaké příležitosti si vzal slovo a půldruhé hodiny dopaloval buržoasii ve shromáždění nepřetržitým proudem ryze proudhonovských paradoxů, jeden divočejší než druhý, ale každý vypočítán na to, aby co nejhrubším způsobem urážel nejsvětější a nejdražší city posluchačů. A to všechno přednášel Proudhon se svou suchou profesorskou lhostejností, svým bezvýrazným profesorským burgundským dialektem, nejsušším a nejnevzrušenějším tónem na světě. Výsledek — tanec svatého Víta, který popadl zuřící buržoasii — vskutku nebyl špatný.^{^[396]}

To byl vrchol Proudhonovy veřejné činnosti. Mezitím se prostřednictvím svého listu „Représentant du Peuple“, který se po velké námaze a po trpkých zkušenostech s trojčlenkou přece jen stal skutkem, ale brzy nato se přeměnil v pouhý „Peuple“, a také prostřednictvím klubů pokoušel dál získávat dělníky pro svou spásonosnou teorii. Dosáhl určitých úspěchů. „On ne le comprend pas,“ říkali dělníci, „mais cʼest un homme remarquable“^{^[b]}.

Napsal B. Engels počátkem prosince 1848
Poprvé uveřejněno v originálu
v Marx-Engels, Gesamtausgabe,
Abt. I, Bd. 7, 1935

Podle rukpisu
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Přesto je to pozoruhodné dílo. (Pozn. red.)

b „Lidé mu nerozumějí, ale je to podivuhodný člověk.“ (Pozn. red.)

391 Pierre Joseph Proudhon, „Quʼest-ce que la propriété? ou Recherches sur le principe du droit et du gouvernement“ [„Co je vlastnictví? aneb Zkoumání principu práva a vlády“], Paříž 1840.

392 Pierre Joseph Proudhon, „Système des contradictions économiques, ou Philosophie de la misère“ [„Sytém ekonomických rozporů aneb Filosofie bídy“], sv. I—II, Paříž 1846.

393 Equitable Labour Exchange Bazaars or Offices [Bazary aneb střediska pro spravedlivou směnu produktů práce] byly zakládány dělnickými kooperativními sdruženími v různých městech Anglie; roku 1832 stál v čele tohoto hnutí Robert Owen, který zřídil takový bazar v Londýně; na těchto bazarech se směňovaly produkty práce prostřednictvím papírových pracovních peněz, jejichž jednotkou byla pracovní hodina. Tyto podniky, které byly utopickým pokusem organisovat v podmínkách zbožního kapitalistického hospodářství směnu bez peněz, vzaly zakrátko za své.

394 Tento výraz je vzat z Heinovy básně „Německo. Zimní pohádka“, kap. XXIII.

395 Karel Marx, „Bída filosofie. Odpověď na ‚Filosofii bídy‘ pana Proudhona“, Paříž—Brusel 1847 (viz Marx—Engels, Spisy 4, zde).

396 O této Proudhonově řeči viz článek „Proudhonova řeč proti Thiersovi“ (Marx—Engels, Spisy 5, zde).