Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Dohodovací zasedání z 4. července
(druhý článek)
Kolín 9. července. Jak naléhavě nutným aktem spravedlnosti vůči Polákům je jmenování vyšetřující komise s neomezenou pravomocí, vysvítá ze zprávy, kterou jsme začali podle autentických dokumentů uveřejňovat před třemi dny.[134]
Staropruští úředníci, předem nepřátelsky zaujatí vůči Polákům, viděli v příslibech reorganisace ohrožení své existence. V sebemenším aktu spravedlnosti vůči Polákům větřili nebezpečí. Proto se za podpory nevázané soldatesky s takovým fanatickým vztekem vrhali na Poláky, porušovali dohody, týrali naprosto nevinné lidi, netečně přihlíželi k největším hanebnostem nebo je sankcionovali, jen aby vehnali Poláky do boje, ve kterém museli podlehnout obrovské přesile.
Camphausenova vláda, nejenom slabá, bezradná, špatně informovaná, ale dokonce záměrně, ze zásady nečinná, nechala všechno běžet svou cestou. Docházelo k nejhroznějším ukrutnostem a pan Camphausen nehnul ani prstem.
Jaké zprávy máme k disposici o občanské válce v Poznaňsku?
Na jedné straně jsou tu zaujaté, stranické zprávy původců této války, úředníků a důstojníků, a dále vládní údaje, opírající se o oba tyto prameny. Vláda je rovněž sama zaujatou stranou, dokud v ní sedí pan Hansemann. Všechny tyto dokumenty jsou zaujaté, jsou však oficiální.
Na druhé straně jsou tu fakta shromážděná Poláky, jejich stížnosti vládě, zejména dopisy arcibiskupa Przyluského ministrům. Tyto dokumenty nemají většinou oficiální ráz, jejich pisatelé však nabízejí důkazy pravdy.
Obě kategorie zpráv si naprosto odporují a komise má vyšetřit, která strana má pravdu.
Může tak učinit - až na několik případů - jedině tak, že se odebere na místo a výslechem svědků vyjasní aspoň nejdůležitější body. Bude-li jí to zakázáno, bude celá její činnost ilusorní; pak se snad bude zabývat nějakou historicko -filologickou kritikou, prohlásí tu či onu zprávu za věrohodnější, ale rozhodovat nemůže.
Celý význam komise závisí tedy na tom, bude-li zmocněna vyslýchat svědky, a proto se všichni polákožrouti ve shromáždění tak horlivě snaží nedat jí tuto pravomoc, ohánějíce se nejrůznějšími důmyslnými a rafinovanými důvody; proto dochází ke konci zasedání k onomu politickému tahu pravice.
Poslanec Bloem pravil v debatě 4. července:
"Znamená to pídit se po pravdě, jestliže, jak se doporučuje v některých doplňovacích návrzích, se bude pravda hledat v materiálech předložených vládou? Jistěže ne! Odkud má vláda tyto své materiály? Většinou ze zpráv úředníků. Odkud přišli tito úředníci? Ze starého systému. Zmizeli snad tito úředníci, byli snad po nových volbách, v nichž se projevila vůle lidu, povoláni noví zemští radové? Nebyli. Informují nás úředníci o skutečných náladách? Staří úředníci podávají stejné zprávy jako dříve. Je tedy jasné, že seznámíme-li se pouze s vládními dokumenty, nedojdeme nikam."
Poslanec Richter jde ještě dál. V chování poznaňských úředníků vidí jen krajní, ale nutný důsledek toho, že zůstal zachován starý správní systém a že vůbec byli ponecháni staří úředníci. K podobným konfliktům mezi služební povinností a zájmy starých úředníků může dojít kdykoli i v jiných provinciích.
"Od revoluce máme novou vládu, nyní dokonce druhou. Ale vždyť vláda je jen duší, má zavádět všude stejnou organisaci. Avšak všude v provinciích zůstala stará organisace správy. Chcete jiné přirovnání? Nelze nalévat nové víno do starých zpuchřelých měchů. Na tento způsob docházejí z velkovévodství největší stížnosti. Neměli bychom už proto ustavit komisi, aby bylo zřejmé, jak, naléhavě nutné je nahradit jak v ostatních provinciích, tak v Poznaňsku starou organisaci novou, lépe odpovídající době a okolnostem?"
Poslanec Richter má pravdu. To nejnaléhavější po revoluci je vyměnit všechny civilní i vojenské úředníky, jakož i část soudních, a zejména prokuratury. Jinak i ta nejlepší opatření ústřední moci ztroskotají na zatvrzelosti podřízených úředníků. Slabost francouzské prozatímní vlády i slabost Camphausenovy vlády přinesly v tomto směru trpké plody.
Ale v Prusku, kde už čtyřicet let v administrativě i v armádě vládla dokonale organisovaná byrokratická hierarchie, vybavená absolutní mocí, kde právě tato byrokracie byla hlavním nepřítelem, který byl 19. března poražen, v Prusku byla úplná výměna všech civilních i vojenských úředníků mnohem a mnohem naléhavější. Nebylo ovšem posláním zprostředkující vlády, aby uskutečňovala nezbytné požadavky revoluce. Jejím posláním, jak přiznala, bylo nedělat vůbec nic, a proto ponechala svým bývalým odpůrcům, byrokratům, prozatím skutečnou moc v rukou. "Zprostředkovala" spojení staré byrokracie s novými poměry: za to jí byrokracie "zprostředkovala" občanskou válku v Poznaňsku a odpovědnost za hrůzovládu, k jaké nedošlo od dob třicetileté války.
Hansemannova vláda, dědička vlády Camphausenovy, musela převzít všechna aktiva i pasíva po svém zůstaviteli, tedy nejen většinu ve sněmovně, ale i poznaňské události a poznaňské úředníky. Vláda tedy měla přímý zájem na tom, aby šetření komise bylo co nejvíc ilusorní. Řečníci vládní většiny, zejména právníci, vynaložili všechnu svou kasuistiku a všechnu svou právnickou chytrost, aby objevili hluboký a zásadní důvod, proč komise nesmí vyslýchat svědky. Zavedlo by nás to příliš daleko, kdybychom se tu chtěli obdivovat právnické moudrosti takového Reichenspergera atd. Musíme se omezit na to, že se důkladněji podíváme na obšírný výklad pana ministra Kühlwettera.
Pan Kühlwetter ponechává úplně stranou jádro věci a zahajuje svůj výklad prohlášením, jak nesmírně příjemné by to bylo pro vládu, kdyby jí takovéto komise pomáhaly při jejím těžkém úkolu vyjasňováním atd. Opravdu, nebýt toho, že pan Reuter měl ten šťastný nápad a navrhl takovouto komisi, byl by pan Kühlwetter určitě sám naléhal, aby byla ustavena. Jen ať se dají komisi hodně rozsáhlé úkoly (aby s nimi nebyla nikdy hotova), on souhlasí s tím, že nějaké úzkostlivé odvažování není vůbec na místě. Nechť se působnost komise vztahuje na celou minulost, přítomnost i budoucnost poznaňské provincie; pokud jde pouze o vyjasňování, vláda nebude nijak úzkostlivě zkoumat kompetenci komise. Mohlo by se ovšem zajít příliš daleko, ale on přenechává komisi na uváženou, zda chce, aby se její působnost vztahovala např. také na otázky týkající se sesazování poznaňských úředníků.
Tak vypadají počáteční ústupky pana ministra, které, provázeny určitou dávkou bodrého krasořečnictví, byly odměněny několika živě zvolanými "bravo". Teď však přijdou ta "ale".
"Ale, ježto zde bylo řečeno, že zprávy o Poznaňsku naprosto nemohou správně osvětlit situaci, neboť pocházejí od úředníků, a to od úředníků ze staré doby, pokládám za svou povinnost zastat se tohoto úctyhodného stavu. Jestliže je pravda, že se někteří úředníci zpronevěřili své povinnosti, pak nechť jsou stíháni jednotlivci, kteří zanedbali svou povinnost, nelze však snižovat celý úřednický stav za to, že jednotliví jeho příslušníci porušili svou povinnost."
Jak směle mluví pan Kühlwetter! Ovšemže došlo v jednotlivých případech k porušení povinnosti, ale vcelku plnili úředníci svou povinnost úctyhodně.
A vskutku, obrovská většina poznaňských úředníků svou "povinnost" splnila, splnila svou "povinnost vůči své služební přísaze", vůči celému staropruskému byrokratickému systému, vůči svým vlastním zájmům, které se s touto povinností shodují. Splnili svou povinnost tím, že se neštítili žádného prostředku, aby zardousili v Poznaňsku 19. březen. A právě proto je, pane Kühlwettere, vaší "povinností", abyste obrovskou většinu těchto úředníků sesadil!
Pan Kühlwetter však mluví o povinnosti stanovené předrevolučními zákony, zatímco tu jde o zcela jinou povinnost, která nastává po každé revoluci a záleží v tom, správně pochopit změněné poměry a podporovat jejich rozvoj. Žádat na úřednících, aby zaměnili dosavadní byrokratické hledisko za hledisko konstituční, aby se právě tak jako noví ministři postavili na půdu revoluce, to je podle pana Kühlwettera snižování úctyhodného stavu!
Také výtku, že prý se berou v ochranu vůdcové stran a že zločiny zůstaly nepotrestány, pan Kühlwetter odmítá, je-li takto všeobecně formulována. Je prý třeba uvést jednotlivé případy.
Chce snad pan Kühlwetter vážně tvrdit, že byla potrestána byť i malá část násilností a ukrutností, kterých se dopustila pruská soldateska, které úředníci připustili a podporovali, kterým polští Němci a Židé nadšeně tleskali? Pan Kühlwetter praví, že dosud nemohl všestranně prozkoumat obrovský materiál. Opravdu, zdá se, že jej prozkoumal nanejvýš z jedné stránky.
Nyní však pan Kühlwetter přistupuje k "nejtěžší a nejožehavější otázce", a to, jakou formou má komise provádět svou činnost. Pan Kühlwetter by si přál, aby se tato otázka důkladně prodiskutovala, neboť "v této otázce, jak bylo správně upozorněno, je zahrnuta zásadní otázka, otázka droit d'enquête[a]".
Nato nás pan Kühlwetter obšťastňuje obšírným výkladem o rozdělení mocí ve státě, v němž bylo možná leccos nového pro hornoslezské a pomořanské sedláky přítomné na zasedání. Působí ovšem podivným dojmem, když pruský ministr - a k tomu ještě "ministr činu" - léta páně 1848 se slavnostní vážností přednáší z řečnické tribuny Montesquieua.
Rozdělení mocí, na které se pan Kühlwetter a ostatní velcí filosofové státního práva dívají s nejhlubší úctou jako na posvátný a nedotknutelný princip, není vlastně nic jiného než obyčejná průmyslová dělba práce, aplikovaná pro zjednodušení a kontrolu na státní mechanismus. Podobně jako všechny ostatní posvátné, věčnéa nedotknutelné principy uplatňuje se i tento jen potud, pokud právě vyhovuje existujícím poměrům. Tak např. v konstituční monarchii se v osobě panovníkově proplétá zákonodárná a výkonná moc; ve sněmovnách se pak proplétá zákonodárná moc s kontrolou výkonné moci atd. Tato nezbytná omezení dělby práce ve státě pak moudří státníci, jako je např. "ministr činu", reprodukují takto:
"Zákonodárná moc, pokud je vykonávána zástupci lidu, má své vlastní orgány; výkonná moc má své vlastní orgány a stejně tak i soudní moc. Není tudíž (!) přípustné, aby jedna moc používala přímo orgánů druhé moci, pokud jí to není uloženo zvláštním zákonem."
Uchylovat se od zásady rozdělení mocí je nepřípustné, "pokud to není" předepsáno "zvláštním zákonem"! A naopak, uplatnění předepsaného rozdělení mocí není rovněž přípustné, "pokud to není" předepsáno "zvláštními zákony"! Jak hlubokomyslné! Jak objevné!
O tom, že v případě revoluce přestává rozdělení mocí bez jakéhokoli "zvláštního zákona", neříká pan Kühlwetter nic.
Pan Kühlwetter se pak pouští do podrobného výkladu o tom, že zmocnění komise, aby místopřísežně vyslýchala svědky, požadovala zprávy od úředníků atd. - zkrátka aby se dívala na věci vlastníma očima, znamená porušení zásady o rozdělení mocí a musí být stanoveno zvláštním zákonem. Jako příklad uvádí belgickou ústavu, v níž se článkem 40 výslovně dává komorám droit d'enquête.
Avšak, pane Kühlwettere, cožpak v Prusku existuje podle zákona a fakticky rozdělení mocí v tom smyslu, jak vy je chápete, to znamená v konstitučním smyslu? Cožpak existující rozdělení mocí není omezené, okleštěné, což neodpovídá absolutní, byrokratické monarchii? Jak je tedy možné aplikovat na ně konstituční pojmy, dokud nebude ústavou reformováno? Jak může mít Prusko takový článek 40 ústavy, když tato ústava ještě ani neexistuje?
Shrňme nyní. Jmenování komise s neomezenou pravomocí je podle pana Kühlwettera porušením konstitučního rozdělení mocí. V Prusku dosud žádné konstituční rozdělení mocí neexistuje; nemůže být proto porušeno.
Má však být zavedeno a v revolučním provisoriu, v němž žijeme, se musí podle názoru pana Kühlwettera předpokládat, jako by už existovalo. Kdyby měl pan Kühlwetter pravdu, musely by se i konstituční výjimky předpokládat jako existující! A k těmto konstitučním výjimkám patří právě právo zákonodárného orgánu vyšetřovat!
Ale pan Kühlwetter vůbec nemá pravdu. Naopak: revoluční provisorium záleží právě v tom, že rozdělení mocí je prozatím zrušeno, že zákonodárný orgán si dočasně osobuje výkonnou moc nebo výkonný orgán moc zákonodárnou. Zda je revoluční diktatura (je to diktatura, i když se uplatňuje sebechaběji) v rukou koruny nebo shromáždění či obou společně - to je docela lhostejné. Potřebuje-li pan Kühlwetter příklady všech tří případů, skýtají jich hojnost francouzské dějiny od roku 1789.
Provisorium, na které se pan Kühlwetter odvolává, svědčí právě proti němu. Dává shromáždění zcela jiné atributy, než je pouhé právo vyšetřovat - dává mu dokonce právo proměnit se v případě potřeby v soudní tribunál a vynášet rozsudky bez jakýchkoli zákonů!
Kdyby byl pan Kühlwetter tyto důsledky předvídal, byl by si asi počínal poněkud opatrněji při "uznání revoluce". Ale ať se uklidní:
Německo, to je školka zbožná,
tam římská vraždění nejsou možná[135]páni dohodovači ať si zasedají, jak dlouho chtějí, z jejich shromáždění nebude nikdy "dlouhý parlament"[b].
Ostatně, srovnáme-li tohoto oficiálního doktrináře vlády činu s jeho předchůdcem na poli doktríny, s panem Camphausenem, zjistíme mezi nimi přece jen značný rozdíl. Pan Camphausen byl rozhodně daleko originálnější: bylo v něm něco z Guizota, ale panť Kühlwetter se nemůže rovnat ani s pidimužíkem lordem Johnem Russellem.
Obdivovali jsme se už sdostatek státně filosofické hloubce Kühlwetterovy řeči. Všimněme si nyní účelu, vlastního praktického základu této omšelé moudrosti, celé této Montesquieuovy teorie rozdělení mocí.
Pan Kühlwetter totiž teď přichází k závěrům ze své teorie. Vláda je neobyčejně nakloněna nařídit úřadům, aby prováděly to, co komise uzná za nutné. Nemůže však souhlasit s tím, aby příkazy úřadům dávala přímo komise.
Jinak řečeno, komise, která nemá přímé spojení s úřady, která nad nimi nemá žádnou moc, nemůže je přimět, aby jí dodaly jiné informace než ty, které samy uznají za vhodné. A k tomu ještě to pomalé vyřizování, ty nekonečné instanční cesty! Výtečný prostředek, jak pod záminkou rozdělení mocí učinit komisi ilusorní!
"Nemůže být ani řeči o tom, aby se na komisi přenesl celý úkol, který má vláda."
Jako by někdo pomýšlel na to, dát komisi právo vládnout!
"Vláda by musela vedle komise i nadále zjišťovat, z jakých příčin vznikly v Poznaňsku rozbroje" (právě to, že tak dlouho "zjišťuje" a ještě nic nevypátrala, je dostatečným důvodem k tomu, aby teď zůstala stranou), "a tím, že se k tomuto cíli směřuje dvojí cestou, mohly by se někdy zbytečně vynakládat čas a námaha, a nebylo by možné vystříhat se srážek."
Podle dosavadních zkušeností by vynakládala komise jistě "zbytečně čas a námahu", kdyby se podle návrhu pana Kühlwettera dala zdlouhavou instanční cestou. A na této pouti bude docházet mnohem snáz ke srážkám, než kdyby komise jednala s úřady přímo a hned na místě vyjasňovala všechna nedorozumění a překonávala byrokratické schválnosti.
"Zdá se tudíž (!) že povaze věci odpovídá, aby se komise snažila dosáhnout cíle ve shodě s vládou a za jejího stálého spolupůsobení."
Čím dál tím lépe! Komise, která má kontrolovat vládu ve shodě s ní a za jejího stálého spolupůsobení! Pan Kühlwetter se nerozpakuje dát najevo, že pokládá za žádoucí, aby komise byla pod jeho kontrolou a ne on pod kontrolou komise.
"Kdyby však komise chtěla zaujmout isolované stanovisko, musela by tu vzniknout otázka, zda v tomto případě komise chce a může převzít odpovědnost, která náleží vládě. Bylo zde již po pravdě a zároveň bystře konstatováno, že nedotknutelnost poslanců je s touto odpovědností neslučitelná."
Nejde však o správní úkony, nýbrž pouze o zjištění faktů. Komise má dostat plnou moc, aby používala prostředků, které jsou k tomu nutné. To je všechno. Je samozřejmé, že je odpovědná shromáždění jak za liknavé, tak za nadměrné používání těchto prostředků.
Celá ta věc má tak málo společného s odpovědností vlády a nedotknutelností poslanců jako s "pravdou" a "bystrostí".
Zkrátka, pan Kühlwetter pod rouškou rozdělení mocí vřele doporučoval dohodovačům tyto návrhy na vyřešení kolise, sám však žádný určitý návrh nepředložil. Vláda činu nemá pevnou půdu pod nohama.
Nemůžeme se podrobněji zabývat další diskusí. Výsledky hlasování jsou známé: porážka vlády při hlasování podle jmen, politický tah pravice, která dodatečně schválila otázku už jednou zamítnutou. O tom všem jsme už psali. Dodáváme pouze, že mezi porýnskými poslanci, kteří hlasovali proti neomezené pravomoci komise, nás zaujala tato jména:
Arntz (JUDr.), Bauerband, Frencken, Lensing, von Loë, Reichensperger II., Simons a poslední, nikoli však nejmenší, náš vrchní státní návladní Zweiffel.
Napsal B. Engels 9. července 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 41 z 11. července 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — práva vyšetřovat. (Pozn. red.)
b Tak se nazývalo zasedání anglického parlamentu za Karla I. v letech 1640—1653. Rozpory mezi parlamentem a králem uspíšily anglickou buržoasní revoluci. (Pozn. čes. red.)
134 Jde o sérii článků Ernsta Dronka „Die preussische Pacificirung und Reorganisation Posens“ [„Pruská pacifikace a reorganisace Poznaňska“], které vycházely v „Neue Rheinische Zeitung“ v červenci 1848.
135 Z Heinovy básně „Zur Beruhigung“ [„Na uklidněnou“].