Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Soudní vyšetřování "Neue Rheinische Zeitung"
Kolín 10. července. Včera dostalo jedenáct sazečů našeho listu a pan Clouth předvolání, aby se v úterý 11. července dostavili k vyšetřujícímu soudci jako svědkové. Stále ještě jde o to, zjistit autora inkriminovaného článku[a]. Vzpomínáme si, že v dobách staré "Rheinische Zeitung"[136], v dobách censury a Arnimovy vlády, když úřady chtěly zjistit, kdo nám poslal proslulý "návrh manželského zákona",[137] ani nenařizovaly domácí prohlídku, ani nevolaly k výslechu sazeče a majitele tiskárny. Ovšem, od té doby jsme zažili revoluci, která má tu smůlu, že byla uznána panem Hansemannem.
Musíme se ještě jednou vrátit k "opravě" pana státního návladního Heckera z 5. července.[b]
Pan Hecker nám v této opravě vytýká, že se dopouštíme lži, připisujeme-li mu ten či onen výrok. Nyní snad máme v rukou prostředky, abychom uvedli jeho opravu na pravou míru, ale kdo nám zaručí, že se nám v tomto nerovném boji opět neodpoví § 222 nebo § 367 trestního zákoníku?
Oprava pana Heckera končí těmito slovy:
"Pomluvy, resp. urážky obsažené v článku" (datovaném Kolín 4. července) "vůči panu vrchnímu státnímu návladnímu Zweiffelovi a četníkům, kteří zatčení prováděli, budou náležitě zhodnoceny soudním vyšetřováním, které bude v této záležitosti zavedeno."
Náležitě zhodnoceny! Cožpak nebyly také černá, červená a zlatá barva náležitě "zhodnoceny" "soudním vyšetřováním" zavedeným v době Kamptzova ministerstva?[138]
Podívejme se do trestního zákoníku. Přečtěme si § 367:
"Přečinem pomluvy se proviní ten, kdo na veřejných místech nebo v autentické a veřejné listině či v tištěném nebo netištěném spisu, který byl vyvěšen, prodáván nebo rozdáván, obviňuje někoho z takových skutečností, které, kdyby byly pravdivé, přivodily by tomu, komu jsou kladeny za vinu, trestní nebo policejní stíhání nebo by jej třebas jen vystavily opovržení či nenávisti občanů."
§ 370: "Jestliže se skutečnost, která je předmětem obvinění, zákonným způsobem prokáže jako pravdivá, zůstane původce obvinění beztrestný. Za zákonný důkaz se pokládá pouze ten, který se zakládá na soudním rozsudku nebo nějaké jiné autentické listině."
K objasnění tohoto paragrafu uvádíme ještě § 368:
"Nebere se tudíž zřetel k žádosti původce obvinění, aby mohl podat důkaz na svou obhajobu; právě tak nemůže uvádět na svou omluvu, že důkazní materiál nebo uváděné skutečnosti jsou všeobecně známé nebo že obvinění, která dávají podnět k stíhání, byla opsána nebo vyňata z cizích listů nebo jiných tiskovin."[c]
Z těchto paragrafů vyzařuje doba císařství s celým svým rafinovaným despotismem.
Podle obyčejného lidského rozumu je pomlouván ten, komu se připisují vymyšlené skutečnosti; ale podle neobyčejného rozumu trestního zákoníku je pomlouván ten, komu se vytýkají skutečná fakta, skutečnosti, které mohou být dokázány, ovšem ne výjimečným způsobem, ne soudním rozsudkem nebo úřední listinou. Jakou divotvornou moc mají soudní rozsudky a úřední listiny! Pouze soudem uznaná, pouze úředně potvrzená fakta jsou pravá, skutečná fakta. Pomlouval kdy nějaký zákoník horším způsobem nejprostší lidský rozum? Postavila už někdy byrokracie mezi sebe a veřejnost podobnou čínskou zeď? Za štítem tohoto paragrafu jsou úředníci a poslanci stejně nedotknutelní jako konstituční králové. Tito pánové se mohou dopouštět, kdykoli se jim jen zachce, skutečností, "které je vystavují nenávisti a opovržení občanů", avšak vyslovit, napsat či vytisknout tyto skutečnosti je zakázáno pod trestem ztráty občanských práv vedle obvyklých trestů vězením a peněžitých pokut. Ať žije svoboda tisku a slova, zmírněná paragrafy 367, 368 a 370! Stane se, že jsi nezákonně uvězněn. Tisk tuto nezákonnost odhalí. Výsledek: odhalení tisku je náležitě "zhodnoceno" "soudním vyšetřováním" pro "pomluvu" ctihodného úředníka, který se dopustil nezákonnosti - nestane-li se ovšem zázrak, že o nezákonnosti, které se dnes dopouští, byl už včera vynesen rozsudek.
Není divu, že porýnští právníci, mezi nimi zástupce lidu Zweiffel, hlasovali proti polské komisi, vybavené neomezenou pravomocí! Z jejich hlediska měli být Poláci pro "pomluvu" Colombů, Steinäckerů, Hirschfeldů, Schleinitzů, pomořanských domobranců a staropruských četníků odsouzeni nejen k obvyklému trestu vězením a peněžité pokutě, ale také k odnětí občanských práv. Tím by byla slavnostně korunována svérázná pacifikace Poznaňska.
Jaký je to rozpor, jestliže se s odvoláním na tyto paragrafy trestního zákoníku nazývají pomluvou pověsti o vyhrožování, že je nutné vypořádat se "s 19. březnem, s kluby a se svobodou tisku"![d] Jako by už použití §§ 367, 368 a 370 trestního zákoníku na politické projevy a spisy neznamenalo skutečnou a konečnou likvidaci 19. března, klubů a svobody tisku! Co je klub bez svobody slova? A co je svoboda slova, jestliže existují §§ 367, 368 a 370 trestního zákoníku? A čím je 19. březen bez klubů a svobody slova? Což takové činy, které potlačují svobodu slova a svobodu tisku, nejsou nejpádnějším důkazem, že pověsti o záměru provést tento čin mohly vzniknout pouze pomluvou? Střezte se podepsat provolání sestavené včera v Gürzenichu.[139] Prokuratura "zhodnotí" vaše provolání tím, že zavede "soudní vyšetřování" pro "pomluvu" Hansemanna-Auerswalda; nebo smějí snad být jen ministři beztrestně pomlouváni, pomlouváni ve smyslu francouzského trestního zákoníku, tohoto lapidárním stylem vytesaného kodexu politického otroctví? Máme snad odpovědné ministry a neodpovědné četníky?
Použitím paragrafů o "pomluvě v právním smyslu", o pomluvě ve smyslu despotické fikce, pobuřující zdravý lidský rozum, nelze tedy inkriminovaný článek náležitě zhodnotit. Co jimi lze zhodnotit, to jsou jedině a pouze vymoženosti březnové revoluce, vrchol, jehož dosáhla kontrarevoluce, troufalost, s níž byrokracie mobilisuje a uplatňuje proti novému politickému životu zbraně, které má ještě v arsenálu starého zákonodárství. Toto použití paragrafů o pomluvě na útoky vůči zástupcům lidu - jaký skvělý prostředek, jak uchránit tyto pány před kritikou a tisk před porotou!
Přejděme od žaloby pro pomluvu k žalobě pro urážku. Tu se setkáváme s § 222, který zní:
"Jestliže jedna či více úředních osob ze správního či soudního oboru utrpí při výkonu svých úředních povinností nebo ve spojitosti s tímto výkonem nějakou urážku slovy, která se mají dotknout jejich cti nebo jemnocitu, pak ten, kdo se tímto způsobem dopustil urážky, bude potrestán vězením od jednoho měsíce do dvou let."
Když v "Neue Rheinische Zeitung" vyšel onen článek, fungoval pan Zweiffel jako zástupce lidu v Berlíně, a vůbec ne jako nějaká úřední osoba ze soudního oboru v Kolíně. Ježto nevykonával žádné úřední povinnosti, bylo fakticky nemožné urazit ho při výkonu jeho úředních povinností nebo na základě tohoto výkonu. Čest a jemnocit pánů četníků by byly tímto paragrafem chráněny jedině tehdy, kdyby jim byla způsobena urážka slovy (par parole). My však jsme nemluvili, nýbrž psali, a par écrit[e] není par parole. Co z toho tedy zbývá? Poučení, že je nutno mluvit s většími ohledy o posledním četníkovi než o prvním princi, a zejména že si nesmíme troufat dotknout se nanejvýš nedůtklivých pánů z prokuratury. Upozorňujeme veřejnost znovu na to, že tytéž persekuce začaly současně na různých místech, např. v Kolíně, v Düsseldorfu, v Koblenci. Podivuhodná shoda okolností!
Napsal K. Marx 10. července 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 41 z 11. července 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)c V citátech všude podtrženo Marxem. (Pozn. red.)
e — písemně. (Pozn. red.)
136 "Rheinische Zeitung für Politik, Handel und Gewerbe" ["Porýnské noviny pro politiku, obchod a průmysl"] - deník, který vycházel v Kolíně nad Rýnem od 1. ledna 1842 do 31. března 1843. Tento list založili představitelé porýnské buržoasie oposičně naladění proti pruskému absolutismu. Pro spolupráci v tomto listu byli získáni i někteří mladohegelovci. Od dubna 1842 se stal spolupracovníkem "Rheinische Zeitung" Karel Marx a od října téhož roku byl jedním z jejích redaktorů. V "Rheinische Zeitung" vyšlo rovněž několik článků Bedřicha Engelse. Za Marxovy redakce začal tento list nabývat stále určitějšího revolučně demokratického charakteru. Vláda uvalila na "Rheinische Zeitung" zvlášť přísnou censuru a pak list zakázala.
137 20. října 1842 byl v "Rheinische Zeitung" uveřejněn nanejvýš reakční návrh rozvodového zákona, který se v nejpřísnější tajnosti připravoval ve vládních kruzích. Tím byla zahájena široká veřejná diskuse o návrhu zákona v celé řadě listů. Uveřejnění návrhu rozvodového zákona a to, že redakce rozhodně odmítla jmenovat osobu, která jí zaslala text návrhu zákona, se stalo záminkou k zákazu "Rheinische Zeitung".
138 Kamptz, člen mohučské ústřední imediátní komise (viz poznámku 260.), byl jedním z nejhorlivějších organisátorů procesů proti tzv. "demagogům" - představitelům buržoasní oposice; tyto procesy byly vedeny od roku 1819. Černa, červená a zlatá - barvy, které se staly symbolem národního hnutí za sjednocení Německa.
139 Na lidovém shromáždění, které se konalo 9. července 1848 v sále Gürzenich v Kolíně, bylo na návrh Demokratické společnosti přijato provolání k pruskému Národnímu shromáždění, v němž byla na mnoha příkladech odhalena kontrarevoluční praxe Auerswaldovy a Hansemannovy vlády; provolání obsahovalo také výzvu k pruskému shromáždění, aby prohlásilo, že Auerswaldova a Hansemannova vláda "nemá důvěru země".