Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Návrh zákona o občanské gardě
I
Kolín 20. července. Občanská garda je rozpuštěna - to je hlavní paragraf návrhu zákona o vytvoření občanské gardy, třebaže se objevuje teprve na konci jako § 121 v této skromné formě:
"Vytvořením občanské gardy se na základě ustanovení tohoto zákona rozpouštějí všechny ozbrojené složky příslušející nyní k občanské gardě nebo existující vedle ní."
S rozpouštěním složek nepříslušejících přímo k občanské gardě se už beze všech okolků začalo. Rozpuštění občanské gardy samé může být provedeno jen pod rouškou její reorganisace.
Aby bylo zachováno dekorum zákonodárnosti, byla do § 1 pojata tato tradiční konstituční fráze:
"Posláním občanské gardy je chránit ústavní svobodu a zákonný pořádek."
Má-li však občanská garda odpovídat "podstatě tohoto poslání", nesmí ani myslet na veřejné záležitosti, ani o nich mluvit, ani o nich rokovat či se usnášet (§ 1), ani se shromažďovat či nastupovat do zbraně (§ 6), nesmí vůbec projevovat sebemenší známku života, leč s nejvyšším úředním svolením. Občanská garda nechrání ústavu před úřady, nýbrž úřady chrání ústavu před občanskou gardou. Občanská garda se má (§ 4) slepě "podřizovat příkazům úřadů" a vystříhat se jakéhokoli vměšování "do výkonů povinností obecních, správních či soudních úřadů", jakož i všelikého mudrování. Jestliže občanská garda "odepře" pasivní poslušnost, může ji pan president krajské správy na 4 týdny "zprostit výkonu služby" (§ 4). Vzbudí-li dokonce nejvyšší nevoli, může být "královským nařízením" na "šest měsíců" "zproštěna výkonu služby" nebo dokonce "rozpuštěna" a teprve po šesti měsících má být znovu ustavena (§ 3). "Má" tedy (§ 2) "v každé obci království existovat občanská garda", pokud ovšem pan president nebo král nebude pokládať za nutné rozhodnout v té které obci jinak. Jestliže státní záležitosti nepříslušejí do "resortu" občanské gardy, přísluší naproti tomu občanská garda do "resortu ministra vnitra", tj. ministra policie, který je jejím přirozeným představeným a "podle podstaty svého poslání" věrným Eckartem[147] "ústavní svobody" (§ 5). Pokud není občanské gardě panem presidentem krajské správy a ostatními pány úředníky nařízeno "chránit ústavní svobodu", tj. plnit to, co uznají za vhodné páni představení, tj. vykonávat službu, je jejím životním posláním plnit služební řád navržený některým královským plukovníkem. Služební řád je její magna charta, k jejíž ochraně a plnění je vlastně vytvořena. Ať žije služební řád! A konečně je zařazení do občanské gardy podnětem k tomu, aby každý Prus "ve věku od 24 do 50 let" složit tuto přísahu:
"Přísahám věrnost a poslušnost králi, ústavě a zákonům království."
Ubohá ústava! Jak nesměle, stydlivě, občansky skromně, vědoma si své podřízenosti se tu krčí mezi králem a zákony. Na prvním místě je royalistická přísaha, přísaha milých věrných poddaných, pak přijde ústavní přísaha, a nakonec přísaha, která nemá vůbec žádný smysl - jedině snad legitimistický, jako by vedle zákonů, které vyplývají z ústavy, existovaly ještě jiné zákony, vyplývající z královské neomezené moci. A nyní tedy patří dobrý občan od hlavy až k patě do "resortu ministra vnitra".
Tento chrabrý muž dostal zbraně a vojenský kabát pod podmínkou, že se nejprve vzdá svých základních politických práv, práva spolčovacího atd. Jeho úkol chránit "ústavní svobodu" se "podle podstaty svého poslání" řeší tím způsobem, že slepě provádí rozkazy úřadů, a tu nejprostší občanskou svobodu, trpěnou i za absolutní monarchie, vymění za pasivní poslušnost vojáka zbaveného vůle i své osobnosti. Je to znamenitá škola - jak říká pan Schneider v dohodovacím shromáždění - pro výchovu budoucích republikánů! Co se stalo z našeho občana? Cosi mezi pruským četníkem a anglickým konstáblem. Ale za všechno, co ztratil, bude odměněn služebním řádem a vědomím, že je poslušen rozkazu. Což nebylo originálnější nechat lid splynout s armádou, místo aby armáda splynula s lidem?
Je to na mou věru nevídaná podívaná - toto přetvoření konstitučních frází v pruskou skutečnost!
Muselo-li se prušáctví chtě nechtě stát konstitučním, musí se také konstitucionalismus chtě nechtě stát prušáckým. Ubohý konstitucionalismus! Dobráci Němci! Tak dlouho lamentovali, že se neplní "nejsvětější" sliby! Zanedlouho budou mít strach jen z jedné věci - aby ty svaté sliby nebyly opravdu splněny! Lid je trestán tím, par où il a pêché.[a] Chtěli jste svobodu tisku? Budete tedy potrestáni svobodou tisku a dostanete censuru bez censorů, censuru prokuratury, censuru zákonem, který vidí "podstatu poslání" tisku v tom, že se zajímá o všechno, jen ne o úřady, o ty neomylné úřady, dostanete censuru vězení a pokut. Tak jako jelen po tekutých vodách, tak budete volat po dobrém, starém, tak proklínaném, tak podceňovaném censorovi, tomto posledním Římanovi, za jehož asketické prozíravosti jste si tak pohodlně a bezpečně žili.
Žádali jste lidovou gardu? Dostanete služební řád. Dají vás k disposici úřadům, dostanete vojenský výcvik a budete vycepováni v pasivní poslušnosti, až vás bude přecházet zrak i sluch.
Pruský bystrozrak vyčenichal, že každá nová konstituční instituce skýtá nejvítanější příležitost k zavedení nových trestních zákonů, nových řádů, nových trestních opatření, nového dohledu, nového šikanování a nové byrokracie.
Jen víc konstitučních požadavků! Jen víc konstitučních požadavků! - volá vláda činu. Na každý požadavek odpovíme činem!
Požadavek: Každý občan by měl být ozbrojen, aby mohl chránit "ústavní svobodu".
Odpověď: Každý občan patří od nynějška do resortu ministerstva vnitra.
Spíš poznáš Řeky ve zvířecí podobě, do níž je zaklela Kirké, než ústavní instituce ve fantastických výplodech, do nichž je začarovalo prušáctví a jeho vláda činu.
Po pruské reorganisaci Polska - pruská reorganisace občanské gardy!
II
Kolín 21. července. Jak jsme viděli, vyúsťují "všeobecná ustanovení" návrhu zákona o občanské gardě v tento závěr: občanská garda přestala existovat. Probereme ještě zběžně některé další články návrhu, abychom vydestilovali ducha "vlády činu", ale i zde si musíme umět vybrat ze suroviny této pseudonymní instituce. Velké množství paragrafů pojednává o novém obecním a okresním zřízení, o novém administrativním rozdělení monarchie atd. - vesměs o zplozencích, kteří dosud, jak známo, žijí jen skryti v tajuplném lůně vlády činu. Proč tedy předložila vláda činu svou osnovu zákona o reorganisaci občanské gardy dříve než slibované návrhy zákonů o obecním a okresním zřízení?
V článku III nalézáme dva služební seznamy: služební seznam členů občanské gardy z řad slušných lidí a služební seznam osob povinných službou v občanské gardě a podporovaných přitom z veřejných prostředků (§ 14). K osobám podporovaným z veřejných prostředků nepatří ovšem armáda úředníků. Ti, jak známo, tvoří v Prusku vlastní produktivní třídu. Nemajetní, podobně jako otroci ve starém Římě, "jsou povoláváni k výkonu služby pouze v mimořádných případech". Jestliže však nemajetní vzhledem k své občanské nesamostatnosti jsou povoláni chránit "ústavní svobodu" asi tak jako lazaroni v Neapoli, zaslouží si, aby zaujali podřízené postavení v této nové instituci založené na pasivní poslušnosti?
Nehledě k nemajetným, nalézáme zde mnohem důležitější rozdíl mezi placení schopnými a placení neschopnými občany povinnými sloužit v občanské gardě.
Předem ještě poznámku. Podle § 53
"občanská garda má v celé zemi nosit týž prostý stejnokroj, který stanoví král. Tento stejnokroj má být takového druhu, aby tu nemohla vzniknout záměna s armádou."
Ovšem! Stejnokroj musí být takového druhu, aby vojsko stálo proti občanské gardě a občanská garda proti lidu a aby v případě, že by bylo použito sečné zbraně, střelby a podobných vojenských opatření, nemohlo dojít k nějaké záměně. Avšak služební stejnokroj jako takový je právě tak nepostradatelný jako služební seznam, jako služební řád. Livrej svobody, to je právě služební stejnokroj. Tato livrej poskytuje příležitost značně zvýšit náklady na výstroj jednoho člena občanské gardy a tyto zvýšené náklady dávají vítanou příležitost oddělit buržoy v občanské gardě a proletáře v občanské gardě nepřekročitelnou propastí.
Slyšte však dále:
§ 57. Každý člen občanské gardy je povinen opatřit si na vlastní náklad stejnokroj tam, kde je schválen, dále služební distinkce a zbraně. Obec je však povinna opatřit tyto předměty na svůj náklad v dostatečném počtu pro výstroj té části mužstva, která skutečně službu vykonává a nemá možnost opatřit si je z vlastních prostředků.
§ 59. Obec si vyhrazuje vlastnické právo k těmto předmětům výstroje a v době, kdy se jich nepoužívá k výkonu služby, může je chovat na místech zvlášť k tomu určených.
Tedy všichni, kdo nejsou s to vystrojit se po vojensku od hlavy až k patě, a to je obrovská většina pruského obyvatelstva, to jsou všichni dělníci a velká část středního stavu - ti všichni jsou "v době, kdy se jich nepoužívá k výkonu služby", podle zákona odzbrojeni, zatímco buržoasie v občanské gardě má zbraně i stejnokroj neustále u sebe. A ježto táž buržoasie jako "obec" "může chovat na místech zvlášť k tomu určených" všechny "předměty výstroje", které "opatřila", má nakonec v rukou nejen své vlastní zbraně, ale má navíc v rukou i zbraně proletářských členů občanské gardy, a v případě nepříjemných politických kolisí "může" a "bude" odpírat vydání zbraní dokonce i k "výkonu služby". Tak se v nejnenápadnější, zároveň však nejúčinnější a nejjasnější formě obnovují politické výsady kapitálu. Kapitál má výsadu zbraní na rozdíl od nemajetných, stejně jako ji měl středověký feudální pán na rozdíl od svých nevolníků.
Aby tato výsada byla zachována v celé své výlučnosti, stanoví § 56, že
"pouze na venkově a ve městech s menším počtem obyvatel než 5000 je ozbrojení občanské gardy píkami nebo šavlemi postačující a při této výzbroji se vyžaduje místo stejnokroje pouze nošení služebních distinkcí stanovených plukovníkem ".
Ve všech městech s větším počtem obyvatel než 5000 musí stejnokroj zvyšovat census, který ve skutečnosti teprve opravňuje nosit zbraň, a zároveň zvyšuje počet proletářů v občanské gardě. Podobně jako se stejnokroj a zbraň těmto proletářům, tj. obrovské většině obyvatelstva, pouze půjčují, propůjčuje se jim i právo na ozbrojení vůbec, jejich existence jako příslušníků gardy je jen propůjčená, a beati possidentes, šťastni ti, kdo jsou majetní. Morální stísněnost, kterou pociťuje člověk oblečený do vypůjčeného kabátu, tím spíše do takového vypůjčeného kabátu, který jako vojenský kabát putuje z jednoho těla na druhé - tuto morální stísněnost především potřebují Římané povolaní "chránit ústavní svobodu". Nebude však naproti tomu vzrůstat pyšný pocit sebevědomí u placení schopných členů občanské gardy? A co víc si lze přát?
Ale i tyto podmínky, které pro většinu obyvatelstva činí právo na ozbrojení ilusorním, jsou v zájmu majetné části obyvatelstva, privilegovaného kapitálu, stlačovány dalšími, ještě víc omezujícími podmínkami.
Obec má totiž mít v zásobě předměty výstroje pouze pro ty občany neschopné placení, "kteří skutečně konají službu". Podle § 15 vypadá to s těmi, "kdo skutečně konají službu", asi takto:
"Ve všech obcích, kde celkový počet mužů použitelných pro běžnou službu převyšuje jednu dvacetinu obyvatelstva, má obecní zastupitelstvo právo omezit počet mužstva skutečně vykonávajícího službu na tuto část obyvatelstva. Jestliže obecní zastupitelstvo použije tohoto práva, je jeho povinností, aby stanovilo střídání ve službě tak, aby se postupně vystřídali všichni muži použitelní pro běžnou službu. Při každém střídání nesmí být najednou vystřídána víc než jedna třetina; také musí být povolány k službě všechny věkové třídy úměrně podle počtu mužů, který v nich je."
A teď si spočítejte, jak nepatrné části proletářských příslušníků občanské gardy a celkového počtu obyvatelstva bude obec skutečně opatřovat výstroj?
V našem včerejším článku jsme viděli, jak se vláda činu zabývá reorganisací ústavní instituce občanské gardy v duchu staropruského, byrokratického státu. Teprve dnes vidíme, jak vláda dosáhla vrcholu svého poslání - vidíme, jak tuto instituci občanské gardy organisuje v duchu červencové revoluce, v duchu Ludvíka Filipa, v duchu epochy, která korunuje kapitál, přičemž
hold bubnů s hlasem fanfár
vítá mladý majestát.[148]Jen slovíčko vládě Hansemanna-Kühlwettera-Milda. Pan Kühlwetter rozeslal před několika dny všem presidentům krajských správ oběžník, týkající se rejdů reakce. Co se to stalo?
Vláda činu chce založit panství buržoasie, zároveň však chce uzavřít kompromis se starým policejním a feudálním státem. Při řešení tohoto dvojího rozporuplného úkolu co chvíli vidí, jak reakce toto teprve zakládané panství buržoasie i její vlastní existenci podkopává v absolutistickém, feudálním duchu - a nakonec jí podlehne. Buržoasie si nemůže vydobýt své vlastní panství, nezíská-li si předem všechen lid jako spojence, nebude-li tudíž vystupovat víceméně demokraticky.
Avšak chtít spojit epochu restaurace s červencovou epochou, chtít, aby buržoasie, která ještě zápolí s absolutismem, feudalismem, krautjunkery, s militarismem a byrokratismem, už vyloučila ze hry lid, už si ho podmanila a odkopla ho - to je kvadratura kruhu, to je historický problém, na němž ztroskotá i vláda činu i sám triumvirát Hansemann-Kühlwetter-Milde.
III
Kolín 23. července. Odstavec návrhu zákona o občanské gardě, týkající se "voleb a jmenování velitelů", je opravdový labyrint volebních metod. Zahrajme si na Ariadnu a dejme modernímu Theseovi - slavné občanské gardě nit, která ho z tohoto labyrintu vyvede. Moderní Theseus se však ukáže stejně nevděčný jako Theseus antický, a když zabije Minotaura, opustí věrolomně svou Ariadnu, tisk, a nechá ji sedět na útesech Naxu.
Označme si různé chodby labyrintu.
Chodba I. Přímá volba.
§ 42. "Velitelé občanské gardy až po hejtmana jsou voleni příslušníky občanské gardy, kteří skutečně konají službu."
Postranní chodba. "Příslušníci občanské gardy, kteří skutečně konají službu", tvoří pouze nepatrnou část "zbraněschopného" mužstva. Srovnej § 15 a náš předvčerejší článek.
"Přímá" volba je tedy přímou volbou také jen podle názvu.
Chodba II. Nepřímá volba.
§ 48. "Velitele praporu, majora, volí absolutní většinou hlasů hejtmani, velitelé čet a příslušných setnin."
Chodba III. Kombinace nepřímé volby s královským jmenováním.
§ 49. "Plukovník je jmenován králem podle seznamu tří kandidátů, volených velitelským sborem příslušných praporů až po velitele čet včetně."
Chodba IV. Kombinace nepřímé volby se jmenováním pány veliteli.
§ 50. "Adjutanti jsou jmenováni příslušnými veliteli z řad velitelů čet, praporní písaři - z řad velitelů družstev, praporní tambor - z řad bubeníků,"
Chodba V. Přímé jmenování byrokratickou cestou.
§ 50. "Šikovatel a písař setniny jsou jmenováni hejtmanem, strážmistr a písař eskadrony rytmistrem, výkonný poddůstojník velitelem čety."
Jestliže tedy tyto volební metody začínají zfalšovanou přímou volbou, končí naprosto nefalšovaným zrušením jakékoli volby, naprostou libovůlí pánů hejtmanů, rytmistrů a velitelů čet. Finis coronat opus.[b] Tento labyrint má svou pointu, svůj vrchol.
Krystaly, které se zformovaly při tomto složitém chemickém procesu, od blysknavého plukovníka až po nepatrného svobodníka, se usazují na šest let.
§ 51. "Volby a jmenování velitelů se konají na šest let."
Je nepochopitelné, proč se po všech těchto opatřeních musela vláda činu dopustit ještě té beztaktnosti, že ve "všeobecných ustanoveních" vmetla občanské gardě ve tvář: Z politické instituce budete reorganisováni na instituci čistě policejní, ve školu staropruského drilu. Nač ničit iluse?
Královské jmenování se natolik podobá kanonisaci, že v odstavci "soudy občanské gardy" není vůbec uvedeno, jaký soud soudí "plukovníka"; výslovně jsou uvedeny pouze soudy pro hodnosti až po majora. Jak by se mohl královský plukovník dopustit přečinu?
Zato už sama příslušnost ke gardě je takovou profanací občana, že stačí jediné slovo jeho nadřízených, neomylným královským plukovníkem počínaje až namátkou k prvnímu chlapíkovi, jehož pan hejtman jmenoval šikovatelem nebo pan velitel čety výkonným poddůstojníkem, aby byl příslušník občanské gardy zbaven na 24 hodin osobní svobody a posazen do vězení.
§ 81. "Každý velitel může svým podřízeným ve službě udělit důtku; může dokonce nařídit okamžité zatčení a uvěznění na 24 hodin, jestliže se podřízený ve službě provinil opilostí nebo jiným hrubým porušením služebních předpisů."
Pan velitel ovšem sám rozhodne, co znamená takovéto jiné hrubé porušení služebních předpisů, a podřízený musí uposlechnout rozkazu.
Tedy jestliže podle úvodu k tomuto návrhu zákona občan dozrává k "podstatě svého poslání", k "ochraně ústavní svobody", když přestane být tím, co je podle Aristotela posláním člověka, totiž zoon politikon, společenským živočichem, pak své poslání dovršuje teprve tehdy, zřekne-li se své občanské svobody a vydá se všanc libovůli nějakého plukovníka nebo výkonného poddůstojníka.
"Vláda činu" zřejmě holduje svérázným orientálně mystickým představám, jakémusi kultu Molocha. Aby chránila "ústavní svobodu" presidentů krajských správ, starostů, policejních ředitelů a policejních presidentů, policejních komisařů, úředníků prokuratury, presidentů nebo předsedů soudů, vyšetřujících soudců, smírčích soudců, vesnických starostů, ministrů, duchovenstva, vojenských osob v činné službě, pohraničních, celních a berních úředníků, úředníků lesní správy, poštovních úředníků, velitelů a dozorců ve všech věznicích, výkonných orgánů policie a všech osob mladších 25 a starších 50 let, všech těchto lidí, kteří podle §§ 9, 10, 11 nepatří k občanské gardě - aby chránila "ústavní svobodu" tohoto výkvětu národa, musí zbývající část národa položit na oltář vlasti jako krvavou oběť všechny své ústavní svobody včetně svobody osobní. Pends-toi, Figaro! Tu n'aurais pas inventé cela![c]
Nemusíme ani zdůrazňovat, že odstavec o trestech je vypracován se sadistickou důkladností. Vždyť celá instituce občanské gardy má být podle "podstaty svého poslání" jen trestem za konstituční choutky ctihodného občanstva, za jejich zálusk na ozbrojení lidu. Podotýkáme k tomu jen to, že kromě činů trestných podle zákona skýtá služební řád, tato magna charta občanské gardy, sestavená královským plukovníkem za součinnosti majora a schválená apokryfním "krajským zastupitelstvem", nový výčet trestů (viz § 82 a další). Je samozřejmé, že trest vězení může být nahrazen peněžitou pokutou, aby se rozdílu mezi placení schopnou a placení neschopnou občanskou gardou, rozdílu - který vynalezla "vláda činu" - mezi buržoasií a proletariátem v občanské gardě dostalo cti trestní sankce.
Příslušnost ke zvláštním soudům, které se vláda činu musela v ústavě celkem vzdát, se teď zase vpašovává do občanské gardy. Všechny disciplinární přestupky prostých příslušníků občanské gardy i velitelů družstev podléhají setninovým soudům, které se skládají ze dvou velitelů čet, dvou velitelů družstev a tří prostých příslušníků občanské gardy (§ 87). Všechny disciplinární přestupky "velitelů v setninách, které tvoří prapor, od velitele čety až po majora včetně", podléhají prapornímu soudu, který je složen ze dvou hejtmanů, dvou velitelů čet a tří velitelů družstev (§ 88). Major spadá zase pod jiné zvláštní složení soudu, o němž praví týž § 88: "Jestliže se soudní vyšetřování týká majora, pak se složení praporního soudu doplňuje dvěma majory jako dalšími členy." A nakonec pan plukovník, jak už bylo řečeno, nepodléhá žádnému soudu.
Tento povedený návrh zákona končí tímto paragrafem:
(§ 123.) "Ustanovení o spolupůsobení občanské gardy při obraně vlasti za války, právě tak jako ustanovení o její výzbroji, výstroji a zásobování v této době se stanoví všeobecným zákonem o armádě."
Jiným slovy: Vedle reorganisované občanské gardy existuje i nadále zeměbrana.
Nezaslouží si vláda činu, aby už za tento návrh zákona a za návrh příměří s Dánskem byla pohnána před soud?
Napsáno 20. až 23. července 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“,
čís. 51, 52 a 54 z 21., 22., a 24. července 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — čím zhřešil. (Pozn. red.)
b Konec korunuje celé dílo. (Pozn. red.)
c Jdi k šípku, Figaro! Ty bys byl na to nepřišel! (Beaumarchais, „Bláznivý den aneb Figarova svatba“.) (Pozn. red.)
147 Věrný Eckart — hrdina německých středověkých pověstí, vzor oddanosti a věrnosti.
148 Heine, „Aus der Harzreise“ [„Cesta Harcem“].