Bedřich Engels
Z Paříže do Bernu[276]
SEINA A LOIRA
La belle France![a] Vskutku, Francouzi mají krásnou zem a jsou na ni právem hrdi.
Která země v Evropě by si troufala měřit se s Francií co do bohatství, rozmanitosti krajiny a produktů, všestrannosti?
Snad Španělsko? Tam jsou dvě třetiny povrchu země buď v důsledku zanedbanosti, nebo od přírody jen žhoucí kamenitá pustina, a část poloostrova přiléhající k atlantickému pobřeží, Portugalsko, Španělsku nepatří.
Tedy Itálie? Od té doby, co cesta světového obchodu jde přes oceán, od té doby, co křižují Středozemním mořem parolodi, je Itálie opomíjena.
Či Anglie? Anglie už osmdesát let nezná nic než obchod a průmysl, kouř z uhlí a chov dobytka. A v Anglii je příšerně olověné nebe a není tam víno.
A což Německo? Na severu plochá písčitá rovina, oddělená od evropského jihu žulovou hradbou Alp, chudá na víno, vlast piva, kořalky a žitného chleba, vysychajících řek i revolucí!
Zato Francie! Země tří moří, zprotínaná ve třech směrech pěti velkými řekami, s podnebím na severu téměř německým a belgickým, na jihu skoro italským; na severu pšenice, na jihu kukuřice a rýže; na severu řepka, na jihu oliva; na severu len, na jihu hedvábí a skoro všude víno.
A jaké víno! Těch rozličných druhů od bordeauxského k burgundskému, od burgundského k těžkému Saint-Georges, Lunelu a jižnímu Frontignanu a od toho zas k pěnivému šampaňskému! Jaká rozmanitost v bílém i v červeném, od Petit Mâconu nebo Chablis k Chambertinu, k Château Larose, k Sauternes, k Roussillonu, k Mousseux! A pomyslíme-li jen, že každé z nich vzbuzuje jiné opojení, že několik lahví ti dá prožít celou stupnici nálad - od lehkovážné čtverylky k "Marseillaise", od bezuzdného veselí kankánu až k divokému žáru revoluční horečky, a nakonec tě jedna láhev šampaňského vrátí zas do nejveselejší karnevalové nálady!
Jenom Francie má Paříž, město, v němž se evropská civilisace rozvila nejplnějším květem, kde se sbíhají všechny nervy evropské historie a odkud v určitých časových intervalech vycházejí výboje, které otřásají celým světem; město, jehož obyvatelé - a to se nenajde nikde jinde - v sobě spojují zálibu v požitku s vášnivou zaujatostí pro dějinný čin, město, jehož obyvatel umí žít jako nejkultivovanější athénský epikurejec a umírat jako nejchrabřejší Sparťan, Alkibiades a Leonidas v jedné osobě; město, které je vskutku, jak říká Louis Blanc, srdcem i mozkem světa.
Když se tak zadíváš na Paříž z nějakého vyvýšeného bodu ve městě nebo z Montmartru či z terasy Saint-Cloud, když prochodíš křížem krážem pařížské okolí, přijde ti mimoděk na mysl: Francie ví, čím je pro ni Paříž, Francie vynaložila své nejlepší síly, aby si Paříž vypěstovala a vyhýčkala. Jako odaliska na divanu třpytícím se bronzem spočívá hrdé město na prosluněných úbočích pokrytých vinicemi, vroubících údolí, jímž se vine Seina. Kde na světě najdete vyhlídku, jež by se podobala pohledu z obou versailleských železničních tratí dolů do zeleného údolí s nesčetnými vískami a městečky, kde najdete osady a městečka tak půvabně položená, tak úpravně a čistě vystavěná, s takovým vkusem rozvržená jako Suresnes, Saint-Cloud, Sèvres, Montmorency, Enghien a bezpočet jiných? Vyjdi si za kteroukoli bránu, vydej se nazdařbůh kamkoli, všude uvidíš stejně krásné okolí, všude najdeš stejný vkus v úpravě krajiny, všude tě uvítá táž čistotnost a úpravnost. A zas jen ona sama, královna měst, si připravila toto podivuhodné lože.
Ale stvořit Paříž, k tomu ovšem bylo třeba i Francie, a teprve když poznáš bohatství a hojnost této nádherné země, porozumíš, jak mohla vzniknout tato zářící, bujná, nesrovnatelná Paříž. Nepochopíš to ovšem, přijdeš-li sem od severu, proletíš-li vlakem roviny Flander a Artois a pahorky Pikardie bez lesů a vinic. Tady neuvidíš nic než lány obilí a pastviny, jejichž jednotvárnost přerušují jen mokřinatá údolí řek a v dáli křovím porostlé kopce; a teprve když u Pontoise vstoupíš do okruhu pařížského ovzduší, pocítíš něco z "krásné Francie". Trochu lépe pochopíš, co je Paříž, blížíš-li se hlavnímu městu úrodnými dolinami Lotrinska, přes křídové, révou věnčené pahorky Champagne, krásným údolím Marny; a ještě lépe ji pochopíš, vydáš-li se tam přes Normandii a vlakem od Rouenu až do Paříže sleduješ nebo přetínáš ohyby Seiny. Seina jako by vydechovala pařížský vzduch až k svému ústí; vesnice, města, pahorky, všechno tu připomíná okolí Paříže, jenže je všechno hezčí, bohatší, vybranější, čím víc se blížíme středisku Francie. Ale jak mohla vzniknout Paříž, to jsem pochopil teprve, když jsem šel pěšky podél Loiry a odtud se vydal přes hory do burgundských vinorodých údolí.
Znal jsem Paříž v posledních dvou letech monarchie, kdy se buržoasie opájela požitkem ze svého panství, kdy se celkem dařilo obchodu a průmyslu, kdy mládež velké i malé buržoasie měla ještě dost peněz na zábavu a hýření a kdy i část dělnictva žila ještě v tak dobrých poměrech, že se mohla podílet na všeobecném veselí a bezstarostnosti. Viděl jsem Paříž znovu v krátkém opojení z republikánských líbánek, v březnu a v dubnu, kdy dělníci, ti důvěřiví pošetilci, bez nejmenšího zaváhání republice "věnovali tři měsíce bídy"[b], kdy ve dne jedli suchý chléb a brambory a večer vysazovali na bulvárech stromy svobody, pálili ohňostroje a nadšeně zpívali "Marseillaisu", a buržoové, celý den zalezlí ve svých domech, se pokoušeli uchlácholit hněv lidu pestrými lampióny. Přijel jsem opět - dosti nedobrovolně, přisám Hecker! - v říjnu. Mezi tehdejší a dnešní Paříží ležel 15. květen a 25. červen, nejlítější boj, jaký kdy viděl svět, moře krve, 15 000 mrtvých. Výstřely Cavaignacových granátů rozprášily nezkrotnou veselost Pařížanů; umlkla "Marseillaisa" a "Chant du départ"; jen buržoa si ještě pobrukoval své "Mourir pour la patrie";[277] dělníci, bez kousku chleba a beze zbraní, skřípali zuby, potlačujíce hněv. Ve škole stavu obležení rozpustilá republika záhy zkrotla, stala se počestnou, způsobnou a umírněnou (sage et modérée). Ale Paříž byla mrtva, to už nebyla Paříž. Po bulvárech se procházeli jen buržoové a policejní špiclové. Plesy a divadla zely prázdnotou. Pařížští uličníci, prodaní počestné republice za 30 sous denně, si navlékli uniformy mobilní gardy; čím hloupěji si vedli, tím víc je buržoasie vynášela - zkrátka, byla to zase Paříž roku 1847, ale bez onoho ducha, života, ohně a kvasu, který dělníci tehdy všude do všeho vnášeli. Paříž byla mrtva, a tato krásná mrtvola vzbuzovala tím větší hrůzu, čím byla spanilejší.
Neměl jsem stání v této mrtvé Paříži. Musel jsem odtud, lhostejno kam. Pustil jsem se tedy nejprve do Švýcar. Peněz jsem neměl nazbyt, šel jsem tedy pěšky. Ale nesnažil jsem se ani jít nejkratší cestou; člověk se nerad loučí s Francií.
A tak jsem se jednoho krásného dne vypravil na cestu a šlapal jsem si to nazdařbůh přímo na jih. Sotvaže jsem vyšel z pařížských předměstí, zabloudil jsem mezi vesnicemi; to se ovšem dalo čekat. Nakonec jsem se dostal na hlavní silnici vedoucí k Lyonu. Šel jsem kus cesty po ní, tu a tam jsem to vzal přes kopec. Shora se otevírají překrásné vyhlídky, dolů po toku Seiny i proti proudu, na Paříž i na Fontainebleau. Je vidět do nedohledné dálky, jak se řeka vine širokým údolím, po obou stranách vroubena pahorky s vinicemi, a ještě dál na obzoru modré hory, za nimiž teče Marna.
Ale nechtělo se mi hned rovnou do Burgundska, chtěl jsem napřed k Loiře. Dal jsem tedy druhého dne sbohem hlavní silnici a pustil jsem se přes hory na Orleans. Ovšem že jsem zase zabloudil mezi vesnicemi, vždyť jsem neměl jiného vůdce než slunce a zdejší rolníky, odříznuté od světa, kteří nevěděli ani, co je napravo a co nalevo od nich. Přenocoval jsem v jedné vesničce, patnáct mil od Paříže, na vodním předělu mezi Seinou a Loirou; její jméno jsem za nic na světě nedokázal ze selského dialektu pochytit.
Vodní předěl tu tvoří široký horský hřbet, táhnoucí se od jihovýchodu na severozápad. Z obou stran jej prořezávají četné úžlabiny s drobnými potůčky nebo říčkami. Nahoře, na větrné výšině, se daří jen obilí, pohance, jeteli a zelenině; na svazích však roste všude réva. Svahy obrácené na východ jsou téměř všude zavaleny vápencovými balvany, jimž angličtí geologové říkají boulderstones[c] a které se hojně vyskytují v druhohorních a třetihorních pahorkatinách. Obrovské modré balvany, mezi nimiž se prodírá zelené křoví a mladé stromky, tvoří celkem pěkný kontrast k lučinám v údolích a k vinicím na protějším svahu.
Pomalu jsem sestoupil do jednoho z těchto údolíček a chvíli jsem se jím ubíral. Konečně jsem narazil na silnici, a tím také na lidi, od nichž jsem se mohl dovědět, kde vlastně jsem. Byl jsem nedaleko Malesherbes, v půli cesty mezi Orleansem a Paříží. Orleans ležel příliš na západ od směru mé cesty. Můj nejbližší cíl byl Nevers, a tak jsem se dal zase přes nejbližší kopec přímo na jih. Nahoře mě čekala půvabná vyhlídka: mezi zalesněnými horami pěkné městečko Malesherbes, na stráních roztroušené vesnice, nahoře na jednom vršku zámek Châteaubriand. Ale ještě milejší mi bylo, že se naproti za úzkou roklinou táhla departementní silnice, která vedla přímo na jih.
Ve Francii jsou totiž silnice trojího druhu: předně státní, dříve zvané královské, nyní národní, krásné široké silnice spojující nejdůležitější města. V okolí Paříže to nejsou obyčejné silnice, nýbrž nádherné, přepychové aleje, šedesát i více stop široké, uprostřed vydlážděné, s jilmovým stromořadím; čím dál od Paříže, jak ztrácejí na významu, jsou stále užší, horší a řidčeji vroubeny stromy. Místy jsou někdy už tak špatné, že se po dvouhodinovém mírném dešti stávají pro chodce téměř neschůdné. Druhá třída jsou departementní silnice, zprostředkující dopravu druhého řádu a udržované z fondů departementu, užší a skromnější než národní. Do třetí třídy konečně patří velké vicinální cesty (chemins de grande communication), stavěné z kantonálních prostředků, úzké, skromné cesty, místy ale v lepším stavu než větší silnice.
Pustil jsem se přes pole přímo ke své departementní silnici a ke své velké radosti jsem zjistil, že míří rovnou a bez odbočování přímo na jih. Vesnic a hospod tu bylo pořídku; po několikahodinovém pochodu jsem konečně narazil na velký nájemní dvůr, kde mi s největší ochotou nabídli občerstvení. Za to jsem dětem nakreslil na kus papíru několik karikatur a velmi vážně jim k tomu vykládal: toto je generál Cavaignac, to je Ludvík Napoleon a tohle jsou Armand Marrast, Ledru-Rollin atd., každý jako živý, jen promluvit. Venkované hleděli na pitvorné tváře s uctivou bázní, nadšeně děkovali a ihned přibili tyto tak nápadně si podobné portréty na zeď. Od těchto dobrých lidí jsem se také dověděl, že tato silnice vede z Malesherbes do Châteauneuf-sur-Loire a že mi zbývá urazit ještě asi dvanáct mil.
Prošel jsem městečkem Puiseaux a ještě jinou malou osadou, jejíž jméno jsem už zapomněl, a pozdě večer jsem dorazil do Bellegarde, pěkné a dosti velké obce, kde jsem přenocoval. Cesta přes náhorní planinu, kde se ostatně na mnoha místech daří vínu, byla dost jednotvárná.
Příštího jitra jsem šel dalších pět mil do Châteauneuf a odtud podél Loiry po národní silnici, vedoucí z Orleansu do Neversu.
| Pod rozkvetlým mandlovníkem na Loiry měkký břeh usednout a sladce sníti, poznat, co je lásky vzdech[278] - |
tak si blouznivě zpívá leckterý německý jinoch a leckterá něžná germánská panna nyvými slovy Helmíny von Chézy na unylý motiv Karl Maria von Webera. Kdo ale hledá na Loiře mandlovníky a něžnou líbeznou romantiku lásky, která byla v módě v Drážďanech ve dvacátých letech, ten si dělá strašlivé iluse, které jsou dovoleny vlastně jen dědičné německé modré punčoše v třetí generaci.
Od Châteauneuf přes Les Bordes do Dampierru tuto romantickou Loiru téměř vůbec neuvidíš. Silnice se táhne přes kopce ve vzdálenosti dvou až tří mil od řeky a jen tu a tam se ti v dálce zaleskne v slunci voda Loiry. Kraj je bohatý na víno, obilí a ovoce; podél řeky se prostírají bujné pastviny; ale pohled na nezalesněné údolí, vroubené jen vlnami pahorků, je dost jednotvárný.
Uprostřed silnice nedaleko několika osamělých selských stavení jsem narazil na karavanu čtyř mužů, tří žen a hloučku dětí, která se utábořila s třemi vrchovatě naloženými kárami, taženými osly, rovnou na silnici; vařili si oběd na velkém ohni. Zůstal jsem chvíli stát: ne, nemýlil jsem se, mluvili německy velmi tvrdým hornoněmeckým nářečím. Oslovil jsem je; projevili nelíčenou radost, že tak daleko ve Francii slyší rodnou řeč. Ostatně byli to Alsasani, z okolí Štrasburku, kteří každé léto takto putují do francouzského vnitrozemí a živí se pletením košů. Na mou otázku, zda jim to stačí na živobytí, odpověděli: "Sotva, kdybychom museli všechno kupovat; ale většinu si vyžebráme." Z jedné oslí káry, kde měl opravdickou postel, vylezl pomalu ještě jeden, docela starý muž. Celá ta tlupa měla v sobě, ve svých vyžebraných šatech, každý pes jiná ves, cosi cikánského. Přitom ale vypadali všichni velmi dobrosrdečně a vykládali mi donekonečna o svých toulkách; uprostřed nejlepší zábavy si najednou matka a dcera, líbezné modrooké stvořeníčko, div nevjely do rozcuchaných zrzavých vlasů. Musel jsem se obdivovat tomu, s jakou všemocnou silou proráží navenek, dokonce i z nejcikánštějšího způsobu života a oblečení, německá dobrodušnost a srdečnost; rozloučil jsem se s nimi a pokračoval ve své pouti provázen kus cesty jedním z těch cikánů, který si dopřál potěšení projet se před obědem na kostnatém hřbetu hubené oslí herky...
Večer jsem přišel do Dampierre, vesničky ležící nedaleko Loiry. Vláda tu dala postavit přehradu proti zátopám. Pracovalo tu tři až čtyři sta pařížských dělníků, trosky bývalých národních dílen. Byli to dělníci nejrůznějších oborů, zlatníci, řezníci, obuvníci, truhláři - až po hadráře z pařížských bulvárů. Asi s dvaceti jsem se pak setkal v hospodě, kde jsem přenocoval. Robustní řezník, který se tu dopracoval funkce jakéhosi dozorce, mluvil o tomto podniku velmi nadšeně; dá se tu vydělat 30 až 100 sous denně, podle toho jak se pracuje; 40 až 60 sous tu prý lze trhnout snadno, jde-li se na to jen trochu šikovně. Chtěl mě hned vzít do své brigády, prý se určitě brzy zapracuji, a už na druhý týden si prý jistě vydělám 50 sous denně; mohl bych udělat štěstí, práce je tu nejmíň ještě na šest měsíců. Měl jsem sto chutí vyměnit na měsíc nebo dva pro změnu pero za lopatu, ale neměl jsem papíry a byl bych se tak dostal do pěkné bryndy.
Tito pařížští dělníci si plně uchovali svou tradiční veselost. Pracovali deset hodin denně, za smíchu a vtipkování, ve volném čase prováděli všelijaké bláznivé kousky a večer se bavili tím, že "zaučovali" vesnická děvčata. Jinak ale byli isolovaným životem na malé vsi úplně demoralisováni. Ani trochu se nestarali o zájmy své třídy, o palčivé politické otázky, které se dělníků tak úzce dotýkají. Zřejmě už ani nečetli noviny. Veškerá jejich politika se omezovala na to, že si navzájem dávali přezdívky; jednomu, byl to velký, silný chlap, říkali Caussidière, jiného, špatného pracovníka a hrozného ochmelku, pokřtili Guizot atd. Namáhavá práce a poměrně dobré životní podmínky, ale hlavně to, že byli odloučeni od Paříže a přesazeni do tohoto zapadlého tichého koutu Francie, neobyčejně zúžilo jejich obzor. Začínali se už posedlačovat - a byli tu teprve dva měsíce.
Příštího dne jsem došel do Gienu - konečně přímo do údolí Loiry. Gien je malé městečko s křivolakými uličkami, pěkným nábřežím a mostem přes Loiru, která tu není o nic širší než Mohan u Frankfurtu. Je vůbec velmi mělká, samá písčina.
Od Gienu do Briaru vede cesta údolím, vzdáleným asi čtvrt míle od Loiry. Směřuje na jihovýchod, a krajina nabývá pozvolna jižního rázu. Jilmy, jasany, akáty a kaštany tvoří alej kolem cesty; bujné pastviny a úrodné lány - se strništěm, z něhož vyráží další úroda, šťavnatý jetel - lemované řadami topolů, tvoří dno údolí; na druhém břehu Loiry, v dálce zahalené oparem, řada kopců, na této straně, těsně u cesty, druhý řetěz pahorků porostlých odshora až dolů révou. Údolí Loiry tu vůbec není nijak nápadně krásné nebo - jak se říká - romantické, ale působí nanejvýš přívětivým dojmem; na bujné vegetaci je přímo vidět vliv mírného podnebí, jemuž děkuje za svůj vzrůst. Ani v nejúrodnějších krajích Německa jsem nikde neviděl vegetaci, která by se dala srovnat s tímto bohatstvím rostlinstva na cestě z Gienu do Briaru.
Než opustím Loiru, ještě několik slov o obyvatelích tohoto kraje a o jejich způsobu života.
Vesnice v okruhu čtyř, pěti hodin od Paříže nemohou být vůbec měřítkem pro ostatní Francii. Jejich uspořádání, výstavnost domů, mravy obyvatel příliš obrážejí ducha velké metropole, z níž žijí. Teprve deset mil za Paříží, na odlehlých výšinách začíná vlastní venkov, tam uvidíme skutečné selské usedlosti. Pro celý kraj až k Loiře a dále do Burgundska je příznačné, že rolník se pokud možno snaží ukrýt vchod do domu před silnicí. Na kopcích jsou selské dvory obehnány zdí; dovnitř se vstupuje vraty a ve dvoře musíš teprve hledat vchod do stavení, který je umístěn většinou směrem dozadu. Zde, kde rolníci chovají namnoze krávy i koně, jsou stavení dosti velká, naproti tornu na Loiře, kde je silně rozšířeno zahradnictví a kde i zámožní rolníci mají málo dobytka nebo vůbec žádný a chov dobytka jako zvláštní zdroj výdělku se přenechává větším pozemkovým vlastníkům nebo pachtýřům, jsou rolnická stavení stále menší, často tak malá, že si ani nedovedeš představit, jak se tam vejde celá rodina se vším nářadím a zásobami. Také zde se vchází do domu ze strany odvrácené od silnice a ve vsi snad jen hospody a krámy mají dveře vedoucí na silnici.
Zdejším rolníkům, třebaže jsou chudí, se většinou vede docela dobře. Víno, aspoň v údolích, mají ponejvíce vlastní výroby, dobré a levné (letos se platí 2 až 3 sous za láhev), všude, kromě nejvýš položených míst, se jí dobrý pšeničný chléb, k tomu výtečný sýr a nádherné ovoce, které se, jak známo, všude ve Francii jí k chlebu. Jako všichni venkované požívají i zdejší rolníci málo masa, zato hodně mléka a zeleninových polévek a vůbec rostlinné stravy skvělé jakosti. Severoněmecký rolník, i když je mnohem zámožnější, nežije ani z třetiny tak dobře jako francouzský rolník mezi Seinou a Loirou.
Tito rolníci jsou dobrosrdeční, pohostinní, veselí lidé, přívětiví a vlídní k cizincům, a i když mluví nejhorším dialektem, jsou to stále ještě praví, zdvořilí Francouzi. Přes svůj nanejvýš vyvinutý vlastnický smysl pro kus hroudy, kterou si jejich otcové vydobyli na šlechtě a kněžích, zachovávají si stále ještě leckteré patriarchální ctnosti, zejména ve vesnicích ležících stranou velkých cest.
Ale sedlák je sedlák, a poměry, v nichž rolníci žijí, na ně ustavičně působí. Přes všechny své osobní ctnosti, přes vyspělejší způsob života, než jakým žije rolník na východ od Rýna, je rolník ve Francii, stejně jako v Německu, barbarem uprostřed civilisace.
Isolace rolníků v odlehlé vsi s nepočetným obyvatelstvem, které se střídá jen generačně, namáhavá jednotvárná práce, která ho poutá k hroudě pevněji než všechno nevolnictví, práce, která zůstává od pokolení k pokolení stále stejná, ustálenost a jednotvárnost všech životních poměrů, omezenost, v níž se rodina stává nejdůležitějším, rozhodujícím společenským vztahem - to všechno stahuje obzor rolníka do nejužších hranic, jaké jsou v moderní společnosti vůbec možné. Velká dějinná hnutí procházejí mimo něho a čas od času ho strhávají s sebou; ale on nemá ponětí o povaze této hybné síly, ani jak vznikla a jaký má cíl.
Ve středověku, v sedmnáctém a osmnáctém století bylo hnutí měšťanů ve městech provázeno také selským hnutím, které však neustále vytyčovalo reakční požadavky a jen podporovalo města v jejich osvobozovacím boji, rolníkům samým však nepřineslo významnější výsledky.
V první francouzské revoluci vystupovali rolníci revolučně jen do té doby, dokud to vyžadovaly jejich nejbližší, nejhmatatelnější soukromé zájmy: jen do té doby, dokud jim nebylo zajištěno vlastnické právo na jejich hroudu, obdělávanou dosud za feudálních vztahů, dokud nebyly tyto feudální vztahy nenávratně zrušeny a cizí armády vyhnány z jejich kraje. Když toho bylo dosaženo, obrátili se s veškerou zuřivostí zaslepené hrabivosti proti nepochopitelnému hnutí velkých měst a zejména proti Paříži. Nesčetné proklamace Výboru veřejného blaha, nesčetné dekrety Konventu, zejména dekrety o maximu a spekulantech, mobilní oddíly a pojízdné gilotiny - s tím vším se muselo vyrukovat proti paličatým rolníkům. A přece žádné třídě nepřinesla hrůzovláda, která vyhnala cizí armády a udusila občanskou válku, takový prospěch jako právě sedlákům.
Když Napoleon svrhl buržoasní panství direktoria a obnovil klid a pořádek, když potvrdil nové majetkové poměry rolníků a uzákonil je ve svém Code civil[d], když zaháněl cizí armády stále dál od hranic, rolníci se k němu nadšeně přidali a stali se jeho hlavní oporou. Neboť francouzský rolník je nacionální až k fanatismu; la France[e] má pro něho nesmírný význam od chvíle, kdy dědičně vlastní kousek Francie; cizince zná jen v podobě pustošivých invasních armád, které mu způsobily největší škody. Odtud bezmezný nacionalismus francouzského rolníka i jeho právě tak bezmezná nenávist vůči l'étranger[f]. Odtud i jeho nadšení, s nímž roku 1814 a 1815 táhl do války.
Když se roku 1815 vrátili Bourboni a vypuzená šlechta zas uplatňovala nároky na pozemkový majetek ztracený v revoluci, viděli rolníci, že všechny jejich revoluční vymoženosti jsou ohroženy. Proto nenáviděli bourbonské panství, proto s jásotem vítali, když jim červencová revoluce znovu přinesla zajištění jejich vlastnictví a trojbarevný prapor.
Ale po červencové revoluci se rolníci opět přestali starat o všeobecné zájmy země. Jejich přání byla splněna, pozemkový majetek už nebyl ohrožen a na radnici vlál zas týž prapor, pod kterým oni i jejich otcové čtvrt století vítězili.
Jako vždy, i tentokrát požívali jen spoře plodů svého vítězství. Buržoové začali bez meškání své vesnické spojence všemožně vykořisťovat. Plody parcelace a dělení půdy, chudnutí rolníků a hypoteční zatížení jejich pozemků, začaly dozrávat už za restaurace; po roce 1830 začaly nabývat stále všeobecnějšího, stále hrozivějšího rázu. Ale útlak velkého kapitálu, jemuž byl rolník vystaven, zůstával pro něho pouze soukromým vztahem mezi ním a jeho věřitelem; neviděl a nemohl vidět, že tyto soukromé vztahy, nabývající stále všeobecnějšího charakteru a stávající se stále víc pravidlem, se pozvolna vyvinuly v třídní poměr mezi třídou velkých kapitalistů a drobnými vlastníky půdy. Nebylo to už jako s feudálními břemeny, na jejichž vznik se už dávno zapomnělo, která dávno ztratila smysl, která už nebyla výkonem za prokázané služby, nýbrž dávno se stala břemenem pouze pro jednu stranu. Zde, při hypotečním dluhu, dostal rolník nebo jeho otec vyplacenou částku peněz v tvrdých pětifrankových mincích; dlužní úpis a hypoteční kniha mu po případě připomenou vznik břemene; úroky, které musí platit, ba i ty stále nové tíživé splátky lichvářům, jsou moderní, buržoasní poplatky, které postihují v podobné formě všechny dlužníky; toto zatížení má zcela moderní, dobovou podobu a rolník je vysáván a ruinován přesně podle týchž právních zásad, které mu jedině zajišťují jeho majetek. Jeho vlastní Code civil, jeho moderní bible, se pro něho stává metlou. Rolník nemůže vidět v hypoteční lichvě třídní vztah, nemůže žádat, aby byla zrušena, neboť tím by zároveň ohrozil svůj vlastní majetek. Místo aby ho útlak lichvy vháněl do hnutí, uvádí ho do naprostého zmatku. Úlevu může vidět jedině ve snížení daní.
Když v únoru tohoto roku vypukla poprvé revoluce, v níž proletariát vystoupil se samostatnými požadavky, nechápali z toho rolníci ani zbla. Jestliže pro ně republika měla nějaký smysl, týkalo se to pouze snížení daní a tu a tam snad trochu i národní cti, dobyvačné války a hranice na Rýně. Ale když v Paříži hned nazítří po pádu Ludvíka Filipa vypukla válka mezi proletariátem a buržoasií, když účinky ochromení obchodu a průmyslu dolehly na venkov a produkty rolníků, stejně už znehodnocené bohatou sklizní tohoto roku, klesaly dál v ceně a staly se neprodejnými a na dovršení všeho ještě červnová bitva zanesla hrůzu a strach i do nejzapadlejších koutů Francie, tu téměř všechny rolníky zachvátila fanatická zloba proti revoluční Paříži a věčně nespokojeným Pařížanům. Přirozeně! Co vůbec věděl paličatý, omezený sedlák o proletariátu a buržoasii, o demokraticko-sociální republice, o organisaci práce, o věcech, jejichž základní podmínky a příčiny nemohly mít nikdy obdobu v jeho omezené vsi! A když tu a tam získal ze špinavých stok buržoasních listů jakési matné pojetí o tom, oč v Paříži jde, když mu buržoové hodili pádné heslo proti pařížským dělníkům: Ce sont les partageurs, to jsou ti, co se chtějí dělit o všechen majetek, o všechnu půdu, tu se jeho zlostný řev zdvojnásobil, tu pobouření rolníků neznalo mezí. Mluvil jsem se stovkami rolníků v nejrůznějších oblastech Francie a všichni byli jako posedlí tímto fanatismem proti Paříži a zejména proti pařížským dělníkům. "Kdyby tak ta zpropadená Paříž zítra vyletěla do povětří" - to bylo ještě to nejmírnější přání. Pohrdání, které rolníci odedávna projevují vůči městským lidem, po letošních událostech ovšem ještě vzrostlo a našlo si odůvodnění. Rolníci, venkov musí zachránit Francii; venkov produkuje všechno, města žijí z našeho obilí, odívají se naším lnem a naší vlnou, musíme obnovit patřičný pořádek. My sedláci musíme vzít věc do svých rukou, to byl věčný refrén, který zazníval více či méně zřetelně, více či méně vědomě zmatenými řečmi rolníků.
A jak chtějí Francii zachránit, jak chtějí vzít věc do svých rukou? Tím, že zvolí Ludvíka Napoleona Bonaparta za presidenta republiky, že zvolí velké jméno, které nosí nicotný, ješitný, popletený hlupák! Nadšení pro Ludvíka Napoleona, které projevovali všichni rolníci, s nimiž jsem mluvil, bylo stejně velké jako jejich nenávist proti Paříži. Tyto dvě vášně a naprosto bezmyšlenkovitý, živočišný úžas nad celým evropským otřesem, to byla celá politika francouzských rolníků. A rolníci mají přes šest milionů hlasů, víc než dvě třetiny všech hlasů při volbách ve Francii.
Je ovšem pravda, že prozatímní vláda nedovedla spojit zájmy rolníků s revolucí a dopustila se neomluvitelné, nenapravitelné chyby, když povolila přirážku 45 centimů k pozemkové dani, která postihuje především rolníky. Ale i kdyby je byla na několik měsíců získala pro revoluci, v létě by byli přesto odpadli. Současný postoj rolníků k revoluci roku 1848 není snad výsledkem nějakých chyb a náhodných přehmatů; je přirozený, vyplývá z životních podmínek, ze společenského postavení drobného vlastníka půdy. Francouzský proletariát bude nucen, dříve než prosadí své požadavky, potlačit nejprve všeobecnou rolnickou válku, válku, která by se dala i při škrtnutí všech hypotečních dluhů oddálit jen na krátkou dobu.
Bylo třeba, aby se člověk po dva týdny stýkal téměř jen s rolníky, a to rolníky nejrůznějších oblastí, bylo třeba, aby měl příležitost narážet všude na touž tupohlavou zabedněnost, na touž naprostou neznalost všech městských, průmyslových a obchodních poměrů, touž slepost v politice, tytéž mlhavé vědomosti o všem, co leží mimo obzor vesnice, totéž měření obrovských dějinných událostí loktem vesnických poměrů, zkrátka člověk musel poznat francouzské sedláky právě v roce 1848, aby pocítil celý ten skličující dojem, který vyvolává tato zatvrzelá omezenost.
BURGUNDSKO
Briare je starobylé městečko ležící u ústí průplavu, který spojuje Loiru se Seinou. Vyptal jsem se tu na cestu a rozhodl jsem se, že bude lépe, půjdu-li do Švýcarska přes Auxerre místo přes Nevers. Opustil jsem tedy Loiru a vydal se přes hory do Burgundska.
Úrodný ráz loirského údolí postupně, ale dosti pomalu mizí. Cesta nepozorovaně stoupá a dovede nás teprve pět nebo šest mil od Briaru u Saint-Sauveuru a Saint-Fargeau do podhůří zalesněného hornatého kraje s rozvinutým chovem dobytka. Horský hřbet mezi Yonnou a Loirou je tu už vyšší a celá tato západní část yonnského departementu je vůbec značně hornatá.
V okolí Toucy, šest mil od Auxerre, jsem poprvé uslyšel svéráznou, naivně širokou burgundštinu, nářečí, které zde a v celém vlastním Burgundsku zní ještě mile a přívětivě, ale ve vyšších polohách Franche-Comté už těžkopádně, toporně, téměř mentorsky. Připomíná naivní rakouský dialekt, který se pozvolna mění v hrubý hornobavorský. V burgundském nářečí se klade přízvuk podivně nefrancouzským způsobem vždy na slabiku, která předchází slabice, na níž je hlavní přízvuk v dobré francouzštině; proměňuje jambickou francouzštinu v trochejskou, a tak zvláštním způsobem porušuje to odstíněné akcentování, které dovede vzdělaný Francouz dodat své řeči. Ale jak jsem už řekl, ve vlastním Burgundsku to zní ještě docela příjemně a v ústech každého hezkého děvčete dokonce roztomile: Mais, mâ fois, monsieur, je vous demande ûn peu…[g]
Vůbec Burgunďan, je-li možno srovnávat, je francouzský Rakušan. Naivní, dobrosrdečný, nanejvýš důvěřivý, projevuje ve svém obvyklém životním prostředí mnoho vrozeného důvtipu a má plno naivních, komických představ o všem, co tento rámec přesahuje, je směšně neobratný v nezvyklých poměrech a vždycky nevyčerpatelně veselý; takoví jsou tito dobří lidé skoro všichni. Laskavému, dobrosrdečnému burgundskému venkovanu promineme spíš než jinému jeho naprostou politickou nevědomost a jeho horování pro Ludvíka Napoleona.
Burgunďané mají ostatně nepopíratelně větší příměs německé krve než Francouzi žijící na západ od nich; vlasy i pleť mají světlejší, postavy jsou poněkud vyšší, zejména ženy. Bystrý kritický rozum a pohotový vtip Francouzů už značně ustupuje dobrosrdečnějšímu humoru a někdy i lehkému nádechu sentimentality. Ale francouzská veselost ještě značně převládá a v bezstarostné lehkomyslnosti si Burgunďan s nikým nezadá.
V hornaté západní části yonnského departementu se obyvatelstvo živí většinou chovem dobytka. Ale Francouz je všude špatný chovatel dobytka a zdejší burgundský hovězí dobytek je dost hubený a malý. Vedle chovu dobytka se pěstuje také hodně obilí a všude se jí dobrý pšeničný chléb.
Selská stavení tu mají už němečtější ráz; jsou opět prostornější a spojují obytné místnosti, stodolu a chlévy pod jednou střechou; ale i zde je vchod umístěn většinou na boční straně stavení nebo vzadu, díváme-li se od silnice.
Na povlovném svahu, spadajícím k Auxerre, jsem viděl první burgundskou révu, většinou ještě obtíženou nevídaně bohatou úrodou hroznů letošního roku 1848. Na některé révě nebylo pro samé hrozny vidět ani lístečku.
Auxerre je malé městečko ležící na nerovném terénu, uvnitř nijak zvlášť výstavné, s pěkným nábřežím nad Yonnou a několika pokusy o bulváry, bez nichž se přece neobejde žádná francouzská okresní metropole. Obvykle tu asi bývá ticho a mrtvo a yonnský prefekt pořizoval patrně ty povinné plesy a večeře, které musel za Ludvíka Filipa pořádat pro místní honoraci, dost lacino. Ale nyní bylo v Auxerre rušno tak, jak tu bývá jen jedenkrát v roce. Kdyby byl do Auxerre se mnou přišel občan Denjoy, zástupce lidu, který se v Národním shromáždění tak hrozně rozhorlil nad tím, že při demokraticko-sociálním banketu v Toulouse byla celá místnost vyzdobena rudě, kdyby se tento ctihodný občan Denjoy octl dnes v Auxerre, ranila by ho zděšením mrtvice. Zde bylo rudou barvou vyzdobeno celé město, nejen hospoda. A jakou rudou! Ta nejnepochybnější, nejnezastřenější rudá barva krve barvila zdi a schodiště domů, haleny a košile lidí; temně rudé proudy plnily tu i strouhy a třísnily dlažbu a přes ulici nosili nějací vousatí, tajemní muži tajemně černavou, rudě pěnící tekutinu ve velkých bečkách. Jako by tu vládla rudá republika se všemi svými hrůzami; jako by gilotina, parní gilotina byla nepřetržitě v činnosti, a buveurs de sang[h], o nichž "Journal des Débats" dovede vyprávět tak hrůzostrašné historky, slavili tu zřejmě své kanibalské orgie. Ale rudá republika v Auxerre byla zcela nevinná, byla to rudá republika burgundského vinobraní, a ti upíři, kteří s takovou rozkoší lokají ušlechtilý výrobek této rudé republiky, to jsou sami páni počestní republikáni, velcí i malí buržoové z Paříže. A i ctihodný občan Denjoy má přes všechny své dobré snahy v tomto směru své rudé choutky.
Kdyby tak člověk měl v této rudé republice plné kapsy peněz! Úroda roku 1848 byla tak přebohatá, že na stočení všeho toho vína nestačily sudy. A ta kvalita - lepší než šestačtyřicátý ročník, ba snad dokonce lepší než čtyřiatřicátý! Ze všech stran sem proudili sedláci, aby za pakatel - dva franky za soudek, to jest 140 litrů výborného vína - skoupili zbylé víno ročníku čtyřicet sedm. Všemi branami sem vjížděly řady vozů s prázdnými sudy a stále jich nebylo dost. Sám jsem viděl, jak jeden vinař z Auxerre vypustil na ulici několik sudů sedmačtyřicátého ročníku, docela dobrého vína, jen aby měl sudy na nové, které ovšem skýtalo zcela jiné vyhlídky pro spekulaci. Říkali mi tady, že tento vinař vypustil v několika týdnech na ulici na čtyřicet velkých sudů (fûts).
Když jsem v Auxerre vypil pár džbánků starého i nového, vydal jsem se přes Yonnu k horám na pravém břehu. Silnice se táhne podél údolí. Ale já jsem šel raději kratší cestou přes hory, po staré silnici. Nebe bylo pokryto mraky, počasí nevlídné, byl jsem unaven, a tak jsem se v první vsi, několik kilometrů za Auxerr;. zastavil na noc.
Příštího jitra jsem vyrazil časně ráno, spolu se sluncem, které svítilo nevídaně krásně. Cesta vedla mezi samými vinicemi, přes dosti vysoký horský hřbet. Za namáhavé stoupání jsem však byl nahoře odměněn nádhernou vyhlídkou. Přede mnou se prostíralo celé zvlněné úbočí až k Yonně a zelené údolí Yonny s tučnými loukami, s řadami topolů, s množstvím vesnic a selských dvorců; za ním Auxerre s kamennou šedí svých domů, opřené o protější horský svah, a všude, kam jen oko dohlédlo, vinice a zase vinice. Zářivé, teplé sluneční paprsky, jen v dáli zmírněné vlahým podzimním vzduchem, se rozlévaly nad tímto obrovským kotlem, v němž srpnové slunce vaří to nejušlechtilejší víno.
Nevím, co dává těmto francouzským krajinám, které nevynikají žádnými nadobyčej krásnými obrysy, jejich svérázný půvab. Není to ovšem ta či ona jednotlivost, je to celek, komposice, která jim propůjčuje lad, jaký jen zřídkakdy najdeme jinde. Rýn a Mosela mají krásnější skály, Švýcary příkřejší kontrasty, Itálie sytější kolorit, ale žádná země nemá krajinu tak harmonicky komponovanou jako Francie. S neobyčejným uspokojením klouže pohled od šťavnatých luk širokého údolí po úbočích hor stejně bujně porostlých révou až k nejvyšším temenům, k nesčetným vesnicím a městům, které se vynořují z hustého listoví ovocných stromů. Nikde holá skvrna, nikde pusté místo rušící svou nehostinností, nikde drsná skála, jejíž stěny by byly nedostupné vegetaci. Všude bohaté rostlinstvo, nádherná sytá zeleň, přecházející do podzimně bronzového odstínu, a to vše zalito sluncem, které ještě v polovině října má tolik síly, že nenechá ani jediný hrozen nedozrálý.
Šel jsem ještě dál a tu se mi otevřel nový, neméně krásný pohled. Hluboko dole, v poněkud užší úžlabině, leželo Saint-Bris, malé městečko, které rovněž žije jen z vína. Tytéž jednotlivosti jako dříve, jen všechno těsněji nakupeno. Dole v údolí kolem městečka pastviny a zahrady, kol dokola na svazích kotliny vinice, jen na severní straně zoraná pole nebo zeleným jetelem porostlá strniště a louky. Dole v ulicích Saint-Bris stejný ruch jako v Auxerre; všude sudy a lisy a všechno obyvatelstvo v plné práci: za smíchu a žertování se lisují hrozny, pumpuje mošt do sudů anebo odnáší přes ulici v obrovských kádích. A v tom shonu se tu dnes koná trh; v širších ulicích se zastavily selské vozy se zeleninou, obilím a jinými polními plodinami; sedláci v bílých čepicích s cípem, selky s madrasovými šátky na hlavě se tlačí mezi vinaři, vykládají, křičí a smějí se. A v maličkém Saint-Bris je tak živo a takový shon, že si připadáš jako ve velkém městě.
Za Saint-Bris cesta zas zvolna stoupá po táhlém kopci. Ale na tento kopec jsem vystupoval s nesmírným potěšením. Tady bylo vinobraní ještě v plném proudu a burgundské vinobraní je nesrovnatelně veselejší než třeba i na Rýně. Na každém kroku jsem našel tu nejveselejší společnost, ty nejsladší hrozny a nejhezčí dívky; neboť zde, kde každé tři hodiny narazíš na městečko a kde obyvatelstvo je díky obchodu s vínem v živém styku s ostatním světem, zde vládne už jakás takás civilisace, a nikdo ji nepřijímá rychleji než ženské pohlaví, neboť to z ní má přímé a očividné výhody. Žádnou francouzskou měšťku by nenapadlo si zazpívat:
| Ach, kdybych byla tak hezká jako ta děvčata vesnická, nosila bych klobouček slaměný červenou pentličkou zdobený.[280] |
Naopak, ta ví až příliš dobře, že za plný rozkvět svých půvabů vděčí městu, oproštění od všech hrubých prací a civilisaci, která jí přinesla na sta prostředků k udržování čistoty a naučila ji umění oblékat se. Ví, že z vesnických děvčat, nepodědí-li už po rodičích kostnatost, která se tak příčí francouzskému vkusu, zato je pýchou germánské rasy, udělá namáhavá polní práce konaná na žhavém slunci i v prudkém dešti, obtížnost udržovat čistotu, nedostatek jakýchkoli prostředků k pěstování těla a také sice velmi ctihodný, ale stejně tak neforemný a nevkusný kroj namnoze neohrabané hastroše, komicky vyparáděné křiklavými barvami. Proti gustu žádný dišputát; naši němečtí krajané dávají přednost selské dcerce a možná že mají pravdu. Všechen respekt před dragounským krokem svalnaté děvečky od krav, zejména však před jejími pěstmi; všechna čest trávově zeleným a ohnivě červeným kostkám na šatech obepínajících její mohutný pas; všechna úcta před dokonalostí linie, táhnoucí se v jedné rovině od šíje až k patám, jež zezadu budí dojem prkna potaženého pestrým kartounem! Ale proti gustu žádný dišputát, a proto nechť mi prominou ti moji spoluobčané, neméně ctihodní, byť byli i jiného názoru, že čisťounké, hladce učesané, štíhlé a ztepilé Burgunďanky ze Saint-Bris a Vermentonu působily na mne mnohem příjemnějším dojmem než ony samorostle špinavé, rozcuchané, tělnaté jalůvky mezi Seinou a Loirou, které na tebe poulí oči, když si točíš cigaretu, a s jekotem se dávají na útěk, zeptáš-li se jich čistou francouzštinou na cestu.
Jistě mi tedy ochotně uvěříte, že jsem se raději povaloval v trávě, mlsal hrozny, popíjel víno, vesele rozmlouval a smál se s vinaři a vinařskými děvčaty, než abych se vláčel nahoru na kopec; za tu dobu, než jsem zdolal tento nepatrný pahorek, byl bych asi zlezl Blocksberg, nebo snad i Pannu. A to tím spíše, že se člověk může šedesátkrát za den dosyta najíst hroznů, a má tedy na každé vinici nejlepší záminku pobavit se ve společnosti těchto věčně se smějících přívětivých lidiček obojího pohlaví. Bohužel, všechno má svůj konec, a tak i tento kopec. Bylo už odpoledne, když jsem sestupoval po opačném svahu do půvabného údolí Cury, malého přítoku Yonny, k městečku Vermentonu, které má ještě pěknější polohu než Saint-Bris.
Kousek za Vermentonem však tento pěkný kraj končí. Pomalu se blížíme k vysokým hřbetům Faucillonu, který odděluje povodí Seiny, Rhóny a Loiry. Od Vermentonu stoupáme několik hodin přes táhlé neúrodné plató, kde žito, oves a pohanka už víceméně vytlačily pšenici.[i]
| Napsal B. Engels koncem října a v listopadu 1848 Poprvé uveřejněno v časopisu „Neue Zeit“ sv. 1, čís. 1 a 2, 1898 |
Podle textu rukopisu Přeloženo z němčiny |
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a Krásná Francie! (Pozn. red.)
c — bludné balvany, valouny. (Pozn. red.)
d — v občanském zákoníku. (Pozn. red.)
e — Francie. (Pozn. red.)
f — cizinci. (Pozn. red.)
g Ale opravdu, pane, prosím vás... (Pozn. red.)
h — upíři; doslova: pijáci krve. (Pozn. red.)
i Zde rukopis konči. (Pozn. red.)
276 Engelsovy zápisky o cestě „Z Paříže do Bernu“ se uveřejňují podle rukopisu, který zůstal nedokončen. Před Engelsovou cestou došlo k těmto událostem: 26. září 1848 byl v Kolíně vyhlášen stav obležení a vydán rozkaz k zatčení některých redaktorů „Neue Rheinische Zeitung“, mezi nimi i Engelse (viz zde.). Engels emigroval do Belgie, ale bruselská policie ho zatkla a 4. října vypověděla z Belgie; 5. října přijel Engels do Paříže a po několikadenním pobytu se vydal pěšky do Švýcarska. Přes Ženevu a Lausanne se dostal kolem 9. listopadu do Bernu, kde se prozatím usadil. Své cestovní zápisky začal psát v Ženevě, o čemž svědčí původní titul rukopisu „Z Paříže do Ženevy“.
Národopisný záznam a kresby, které jsou u náčrtků cesty přiložených k rukopisu, odůvodňují domněnku, že Engels přerušil psaní těchto zápisků, aby na Marxovu žádost napsal článek „Boj v Uhrách“.
277 „Chant du départ“ [„Píseň na cestu“], revoluční píseň z doby francouzské buržoasní revoluce z konce 18. století. Později se stala velmi populární v demokratických kruzích ve Francii.
„Mourir pour la patrie“ [„Zemřít za vlast“], refrén francouzské vlastenecké písně, populární v době únorové revoluce roku 1848.
278 Carl Maria Weber, opera „Euryanta“, libreto Helminy von Chézy; jednání I, scéna 2.
279 K rukopisu "Z Paříže do Bernu" jsou přiloženy dva listy s náčrty cesty, které si Engels sám nakreslil (zde reprodukujeme pouze druhý z nich - pozn. kb). Tyto náčrtky se týkají části Engelsovy cesty z Auxerre (Francie) do Le Locle (Švýcarsko).
Na druhém lístku jsou tyto názvy (do klínových závorek ˂˃ jsou dány názvy podtržené Engelsem, do hranatých [ ] ne zcela přesné místní názvy v rukopisu):
1. Úsek z Auxerre do Ženevy s textem:
"Auxerre - St. Bris - Vermenton - Pont aux Alo[uette]- Lucy-le-Bois - Avallon - ˂Rouvray˃ Saulieu - Arnay-le-Duc - dlouhá vesnice - Ivri - La Cange - Chagny - Chalon - St. Marcel - Louhans - Beaufort - Orgelet - Aire - Moirans - dvě hory - Pt. du Lizon [v rukopise Pt. d'Ison] - St. Claude - Lamoura [La Mure, v rukopise La Meure] - Mijoux - Gex - Ženeva".
2. Úsek z Moirans do St. Claude s textem:
"Moirans - mlýny - Pt. du Lizon [v rukopise Pt. d'Ison] - St. Claude".
3. Úsek z Ženevy do Le Locle s textem:
"Ženeva - Bellevue - Coppet - Nyon - Rolle - Aubonne - Morges - Cossonay - La Sarraz - Orbe - Yverdon - St. Croix - Fleurier - Travers - Les Ponts - Le Locle".
280 Engels parafrázuje verš z Goethovy básně „Kriegserklknung“ [„Vyhlášení války“].