Soudní proces proti „Neue Rheinische Zeitung“

Soudní proces proti „Neue Rheinische Zeitung“^{^[189]}

Marxova řeč

Páni porotci! Dnešní jednání má určitou závažnost, neboť články 222 a 367 Code pénal^{^[a]}, na něž se odvolává žaloba proti „Neue Rheinische Zeitung“, jsou jediné články porýnského zákonodárství, kterých mohou úřady použít proti tisku, nejde-li ovšem o přímé vybízení ke vzpouře.

Víte všichni, s jakou mimořádnou oblibou pronásleduje prokuratura „Neue Rheinische Zeitung“. Ale přes všechnu její snahu se jí dosud nepodařilo obžalovat nás z jiného přečinu, než právě z přečinu proti článkům 222 a 367. Pokládám proto v zájmu tisku za nutné povšimnout si těchto článků blíže.

Ale dříve než přistoupím k právnickému rozboru, dovolte mi osobní poznámku. Slova inkriminovaného článku: „Spojuje snad pan Zweiffel v sobě výkonnou i zákonodárnou moc? Mají snad vavříny vrchního státního návladního zakrýt slabiny zástupce lidu?“ označila prokuratura za sprostotu. Pánové! Někdo může být třeba velmi dobrým vrchním státním návladním, ale přitom špatným zástupcem lidu. Je snad dobrým vrchním státním návladním jen proto, že je špatným zástupcem lidu? Prokuratura je zřejmě málo obeznámena s parlamentními dějinami. Oč jde v otázce inkompatibility, která zaujímá tak významné místo v jednání konstitučních sněmoven? O nedůvěru k představitelům výkonné moci, o podezření, že výkonný úředník lehce obětuje zájem společnosti zájmu existující vlády, a proto se hodí k čemukoli, jen ne k tomu, aby byl zástupcem lidu. A co říci speciálně o úřadu státního návladního? V které zemi by tento úřad nepovažovali za neslučitelný s posláním zástupce lidu? Připomínám vám útoky proti Hébertovi, Plougoulmovi a Bavayovi ve francouzském a belgickém tisku i ve francouzské a belgické sněmovně, útoky namířené právě proti rozporuplnému spojení funkce generálního prokurátora a poslance v jedné osobě. Tyto útoky neměly nikdy za následek soudní vyšetřování, ani za vlády Guizotovy, a Francie Ludvíka Filipa a Leopoldova Belgie platily za vzorné konstituční státy. V Anglii to ovšem s attorney-general a solicitor-general vypadá jinak, ale jejich postavení se značně liší od postavení procureur du roi; jsou to spíše víceméně soudní úředníci. Pánové, my nejsme konstitucionalisté, ale stavíme se na stanovisko pánů, kteří nás žalují, abychom je potřeli na jejich vlastní půdě jejich vlastními zbraněmi. Proto se dovoláváme konstitučních zvyklostí.

Prokuratura chce škrtnout velký úsek parlamentních dějin otřepaným moralisováním. Odmítám rozhodnějejí nařčení ze sprostoty a vysvětluji si je její neznalostí.

Přecházím nyní k rozboru právní stránky věci.

Již můj obhájce^{^[b]} vám dokázal, že nebýt pruského zákona z 5. července 1819, byla by obžaloba pro urážku vrchního státního návladního Zweiffela zcela bezpodstatná. Článek 222 Code pénal mluví pouze o „outrages par paroles“, o urážkách slovy, nikoli o urážkách napsaných nebo tištěných. Avšak pruský zákon z roku 1819 měl článek 222 doplnit, a ne zrušit. Pruský zákon může vztahovat trest podle článku 222 na urážku v písemné formě pouze tam, kde jej Code stanoví pro urážku slovem. Písemná urážka se musí stát za týchž okolností a podmínek, které článek 222 předpokládá pro urážky slovem. Je proto třeba přesně vymezit smysl článku 222^{^[c]}.

Ve zdůvodnění článku 222 (Exposé par M. le conseiller dʼétat Berlier, séance du février 1810^{^[d]}) se praví:

„Ii ne sera done ici question que des seuls outrages qui compromettent la paix publique, c.-à-d. de ceux dirigés contre les fonctionnaires ou agents publics daru lʼexercice ou à lʼoccasion de lʼexercice de leurs fonctions; dans ce cas ce nʼest plus un particulier, cʼest lʼordre publique qui est blessé... La hiérarchie politique sera dans ce cas prise en considération: celui qui se permet des outrages ou violences envers un ofúcier ministériel est coupable sans doute, mais il commet un moindre scandale que lorsquʼil outrage un magistrat.“

V překladu to znamená:

„Jde zde tedy jen o ty urážky, které se dotýkají veřejného pořádku, klidu v zemi, tj. tedy o urážky úředníků nebo veřejných činitelů při výkonu nebo v souvislosti s výkonem jejich úředních povinností; v tomto případě to už není soukromá osoba, nýbrž veřejný pořádek, který je urážen... V tomto případě je třeba přihlížet k politické hierarchii: kdo se dopustí urážky nebo násilí vůči činitelům prokuratury, je nesporně vinen, ale způsobí tím menší pohoršení, než urazí-li soudce.“^{^[e]}

Z tohoto zdůvodnění, pánové, vidíte, co zákonodárce zamýšlel článkem 222. Článek 222 lze aplikovat, „jen“ jde-li o urážky úředníků, jimiž se porušuje veřejný pořádek nebo klid v zemi. Kdy se porušuje veřejný pořádek, la paix publique? Pouze tehdy, došlo-li ke vzpouře, jejímž účelem je svržení zákonů, nebo překáží-li se provádění existujících zákonů, tj. dojde-li k odporu proti úředníku provádějícímu zákon, je-li přerušen nebo porušen úřední výkon úředníka. Odpor se může omezit na pouhé reptání nebo urážlivá slova; může však přejít až k násilným činům, k násilnému protivení se. Outrage, urážka, je pouze nejnižší stupeň violence, protivení se, násilného odporu. Proto se praví v zdůvodnění „outrages ou violences“, „urážky nebo násilí“. Obě jsou pojmově totožné; violence, násilí je pouze přitěžující forma outrage, urážky úředníka při výkonu funkce.

V tomto zdůvodnění se tedy předpokládá, 1) že úředníkovi je způsobena urážka při úředním výkonu; 2) že k urážce došlo za jeho osobní přítomnosti. V žádném jiném případě nedochází ke skutečnému porušení veřejného pořádku.

Týž předpoklad najdete v celém odstavci, který pojednává o „outrages et violences envers les dépositaires de lʼautorité et de la force publique“, tj. o „urážkách a násilných činech proti noitelům státní autority a veřejné moci“. Různé články tohoto odstavce stanoví tuto stupnici protivení se: pošklebky, slova, hrozby, násilné činy; násilné činy se pak rozlišují podle stupně své závažnosti. A konečně se u všech těchto článků stanoví zostření trestu pro případ, že k těmto různým formám protivení se dojde za přítomnosti soudního dvora; neboť na tomto místě dochází k největšímu „pohoršení“ a provádění zákonů, paix publique, je porušeno nejkřiklavějším způsobem.

Proto lze článek 222 aplikovat na písemné urážky úředníků pouze tehdy, jestliže byly učiněny 1) za osobní přítomnosti úředníka, 2) při výkonu jeho služební povinnosti. Můj obhájce vám, pánové, uvedl takový příklad. On sám by se provinil proti článku 222, kdyby např. nyní, během zasedání poroty, urazil předsedu v písemném podání apod. Avšak tohoto paragrafu Code pénal nelze v žádném případě použít na novinářský článek, který „způsobil urážku“ dlouho po úředním výkonu a za nepřítomnosti dotyčného úředníka.

Tento výklad článku 222 vám může vysvětlit zdánlivou mezeru, zdánlivou nedůslednost Code pénal. Jak to, že mohu urazit krále, ale nesmím urazit vrchního státního návladního? Proč nestanoví Code žádný trest za urážku majestátu jako pruské zemské právo?

Protože král nikdy sám nevykonává úřední funkci, nýbrž vždy pověřuje jejím výkonem jiné, protože král vůči mně nikdy nevystupuje osobně, nýbrž prostřednictvím svých zástupců. Despotismus Code pénal, vzešlý z francouzské revoluce, je na hony vzdálen patriarchálně školometskému despotismu pruského zemského práva. Napoleonský despotismus mne srazí, jakmile se opravdu dotknu státní moci, třeba jenom urážkou úředníka, který při výkonu úřední povinnosti vůči mně uplatňuje státní moc. Mimo výkon služby stává se z úředníka zase jen obyčejný člen občanské společnosti, bez jakýchkoli privilegií, bez mimořádné ochrany. Pruský despotismus však proti mně staví v osobě úředníka vyšší, posvátnou bytost. Jeho úřední povaha je s ním srostlá jako kněžské posvěcení s katolickým duchovním. Pruský úředník zůstává pro pruského laika, tj. neúředníka, vždy knězem. Urážka takového kněze, dokonce i mimo službu, i nepřítomného, jenž se vrátil do svého soukromého života, zůstává přesto zneuctěním náboženství, znesvěcením. Čím vyšší úředník, tím těžší je znesvěcení náboženství. Proto největší urážkou státního kněze je urážka krále, urážka majestátu, která je podle Code pénal z hlediska trestního práva prostě nemožná.

Ale, namítne se nám, kdyby článek 222 mluvil pouze o outrages proti úředníkům „dans lʼexercice de leurs fonctions“, o urážce úředníků při výkonu jejich služebních povinností, nebylo by třeba dokazovat, že zákonodárce zde předpokládá osobní přítomnost úředníka — která je nezbytnou podmínkou každé urážky spadající pod článek 222. Nicméně článek 222 dodává k slovům „dans lʼexercice de leurs fonctions“ ještě „à lʼoccasion de cet exercice“.

Prokuratura překládá tato slova: „vzhledem k jejich úřadu“. Dokáži vám, pánové, že tento překlad je nesprávný a že je v přímém rozporu s úmyslem zákonodárce. Podívejte se na článek 228 téhož oddílu. Zde se praví: Kdo udeří úředníka „dans lʼexercice de ces fonctions ou lʼoccasion de cet exercice“, trestá se vězením od dvou do pěti let. Můžeme zde snad přeložit: „Vzhledem k jeho úřadu“? Cožpak je možné zasadit relativní rány? Ruší se tu snad předpoklad osobní přítomnosti? Mohu mlátit nepřítomného? Je to zřejmě nutno přeložit takto: „Kdo udeří úředníka ve spojitosti s výkonem jeho úředních povinností.“ V článku 228 je však doslova táž věta jako ve článku 222. Je zřejmé, že slova „à l‘occasion de cet exercice“ mají v obou článcích týž význam. Tento dodatek tedy nejen nevylučuje jako podmínku osobní přítomnost úředníka, nýbrž naopak ji předpokládá.

Dějiny francouzského zákonodárství vám poskytují další pádný důkaz. Pamatujete se, že v prvních dobách francouzské restaurace vystupovaly strany rozhořčeně proti sobě, v parlamentech i při soudech; v jižní Francii docházelo až na nože. Poroty nebyly tehdy ničím jiným než polními tribunály vítězné strany proti straně poražené. Oposiční tisk nemilosrdně pranýřoval jejich rozsudky. Článek 222 neposkytoval zbraň proti této nežádoucí polemice, protože článku 222 bylo možno použít jedině v tom případě, že k urážce porotců došlo při zasedání soudu za jejich osobní přítomnosti. Proto byl roku 1819 vyroben nový zákon, který stíhá každý útok na chose jugée, na vynesený rozsudek. Code pénal nezná tuto nedotknutelnost soudního rozsudku. Což by se jinak doplňoval novým zákonem, kdyby § 222 jednal o urážkách „vzhledem“ k úřední funkci?

Ale co potom znamená dodatek: „à lʼoccasion de cet exercice“? Nemá jiný účel než chránit úředníka před útoky krátce před nebo po výkonu jeho úředních povinností. Kdyby článek 222 mluvil pouze o „urážkách a násilných činech“ proti úředníku při výkonu jeho úředních povinností, mohl bych například srazit se schodů soudního vykonavatele hned potom, když mi zabavil majetek, a tvrdit, že jsem ho urazil až tehdy, když už vůči mně nevystupoval úředně jako soudní vykonavatel. Mohl bych třeba přepadnout smírčího soudce, když přijíždí na koni k mému bydlišti, aby tu konal svou soudně policejní funkci, zbít ho na cestě a vyhnout se trestu, který mi hrozí podle článku 228, s odvoláním na to, že jsem ho ztýral nikoli při výkonu jeho úředních povinností, nýbrž před tím.

Tedy dodatek „à lʼoccasion de cet exercice“, ve spojitosti s výkonem úředních povinností, má zajistit bezpečnost úředníků při výkonu služby. Vztahuje se na urážky nebo násilné činy, které byly provedeny ne sice bezprostředně při výkonu úředních povinností, nýbrž krátce před tím nebo po tom, a co je na tom nejdůležitější, jsou v živé souvislosti s výkonem úředních povinností, tedy bezpodmínečně předpokládají osobní přítomnost postiženého úředníka.

Je snad třeba ještě dalších důkazů, že § 222 nelze aplikovat na náš článek, i kdybychom v něm pana Zweiffela urazili? Když se tento článek psal, byl pan Zweiffel nepřítomen; nebydlel tehdy v Kolíně, nýbr v Berlíně. Když se tento článek psal, nepůsobil pan ZweifFel jako vrchní státní návladní, nýbrž jako dohodovač^{^[190]}. Nemohl tedy být uražen a potupen jako vrchní státní návladní, při výkonu své úřední funkce.

Nehledě k tomu, co jsem dosud vyložil, lze i jinak dokázat, že § 222 nelze vztahovat na inkriminovaný článek „Neue Rheinische Zeitung“.

Tento důkaz vyplývá z rozdílu, který činí Code pénal mezi urážkou a pomluvou. Přesné rozlišení najdete v článku 375. Po výkladu o „pomluvě“ se tu praví:

„Quant aux injures ou aux expressions outrageantes qui ne renfermeraient lʼimputation dʼaucun fait précis“ (v článku 367 o „pomluvě“ se tomu říká: „des faits qui, sʼils existaient“, fakta, která, kdyby skutečně byla fakty), „mais celle dʼun vice déterminé... la peine sera une amende de seize à cinq cent francs.“ „Urážky nebo urážlivé výroky, které neobsahují obvinění z určitého činu, nýbrž z určité vady... trestají se peněžitou pokutou od šestnácti do pěti set franků.“

V článku 376 se praví dále:

„Všechny ostatní urážky nebo urážlivé výroky... mají za následek prostý policejní trest.“

Co tedy patří pod pojem pomluvy? Pohana, která klade pohaněnému za vinu určitý fakt. Co patří pod pojem urážky? Obvinění z určité špatné vlastnosti a urážlivé výroky všeobecného rázu. Řeknu-li: „ukradl jste stříbrnou lžičku“, pak vás ve smyslu Code pénal pomlouvám. Ale řeknu-li: „vy jste zloděj, máte zlodějské sklony“, pak vás urážím.

Avšak článek „Neue Rheinische Zeitung“ naprosto nevytýká panu Zweiffelovi, že je zrádcem lidu, že se dopustil nečestných výroků. Nikoli, v tomto článku je výslovně řečeno: „Pan Zweiffel prý kromě toho prohlásil, že se v Kolíně nad Rýnem do osmi dnů vypořádá s 19. březnem, s kluby, se svobodou tisku a jinými zrůdnostmi neblahého roku 1848.“

Panu Zweiffelovi se tedy připisuje zcela určité prohlášení. Kdyby tedy bylo v daném případě možno uplatňovat jeden z těchto dvou článků, 222 nebo 367, nemohl by to být článek 222 o urážkách, nýbrž jen článek 367 o pomluvě.

Proč tedy prokuratura použila proti nám článku 222 místo článku 367?

Protože článek 222 je mnohem neurčitější a lépe umožňuje podvodně odsoudit člověka, je-li tu snaha ho odsoudit. Přestupky proti „délicatesse et honneur“, proti jemnocitu a cti, nelze nijak vymezit. Co je čest, co je jemnocit? Co jsou přestupky proti nim? To záleží zcela na osobě, s níž mám co činit, na úrovni jejího vzdělání, na jejích předsudcích, na jejím sebevědomí. Zde nemůže být iné měřítko než noli me tangere^{^[f]} naduté úřednické ješitnosti, která se pokládá za bohorovnou.

Ale ani článku o pomluvě, článku 367, nelze použít na článek „Neue Rheinische Zeitung“.

Článek 367 vyžaduje „fait précis“, určitý fakt, „un fait qui peut exister“, fakt, který může být skutečným faktem. Panu Zweiffelovi se však nevytýká, že zrušil svobodu tisku, že zavřel kluby, že odstranil březnové vymoženosti v tom či onom místě. Připisuje se mu pouhý výrok. Ale článek 367 předpokládá obvinění z určitých skutečností, které, kdyby byly pravdivé, přivodily by tomu, komu jsou kladeny za vinu, trestní nebo policejní stíhání, nebo by jej třebas jen vystavily opovržení či nenávisti občanů.

Avšak pro pouhý výrok, že chci udělat to neb ono, nemohu být ani trestně, ani policejně stíhán. Nelze ani říci, že výrok nutně vystavuje nenávisti nebo opovržení občanů. Výrok sice může být projevem velmi podlého, opovrženíhodného, odsouzeníhodného smýšlení. Ale což se nemohu v rozčilení dopustit výroku, v němž vyhrožuji činem, jehož nejsem schopen? Teprve čin dokáže, nakolik vážně byl míněn výrok.

Kromě toho však „Neue Rheinische Zeitung“ říká: „Pan Zweiffel prý prohlásil. . .“ Abych někoho pomlouval, nesmím sám uvádět své tvrzení v pochybnost, jako se to děje zde slovem „prý“, nýbrž musím se vyslovovat apodikticky.

Konečně, páni porotci, „citoyens“, občané, jejichž nenávisti nebo opovržení bych byl obviněním z nějakého činu, který podle článku 367 je podstatou pomluvy, nutně vystaven, tito citoyens, tito občané v politických věcech už vůbec neexistují. Existují už jen přívrženci stran. To, co mne vystavuje nenávisti nebo opovržení členů jedné strany, vystavuje mne lásce a úctě členů strany druhé. Orgán nynější vlády, „Neue Preussische Zeitung“, obvinil pana Zweiffela, že je svého druhu Robespierre.^{^[g]} V očích tohoto listu, v očích jeho strany nevyvolal náš článek nenávist a opovržení vůči panu Zweiffelovi, nýbrž naopak zbavil jej nenávisti a opovržení, které na něm lpělo.

Na tuto připomínku je nutno klást velký důraz nejen v daném případě, nýbrž i ve všech případech, v nichž by se prokuratura pokusila uplatňovat článek 367 na politickou polemiku.

Vůbec, páni porotci, použijete-li vůči tisku článku 367 o pomluvě tak, jak jej vykládá prokuratura, rušíte pomocí trestního zákonodárství svobodu tisku, kterou jste uznali ústavou a vybojovali revolucí. Pak schvalujete každou zvůli úředníků, dopouštíte každou oficiální podlost a trestáte pouze odhalení této podlosti. Nač potom toto pokrytecké uznávání svobody tisku? Jestliže se existující zákony dostávají do otevřeného rozporu s nově vydobytou úrovní společenského vývoje, pak je, páni porotci, právě na vás, abyste řekli své závažné slovo v boji mezi odumřelými předpisy zákona a živými požadavky společnosti. Pak je vaší povinností jít napřed před zákonodárstvím, než samo pochopí, že je nutné vyhovět potřebám společnosti. To je nejušlechtilejší výsadou poroty. V daném případě vám, pánové, usnadňuje váš úkol sama litera zákona. Je jen třeba, abyste ji vykládali v duchu naší doby, našich politických práv, našich společenských potřeb.

Článek 367 končí těmito slovy:

„La présente disposition nʼest point applicable aux faits dont la loi autorise la publicité, ni à ceux que lʼauteur de lʼimputation était, par la nature de ses fonctions ou de ses devoirs, obligé de révéler ou de réprimer.“ „Tohoto ustanovení nelze použít na skutečnosti, jejichž zveřejnění zákon dovoluje, ani na takové skutečnosti, které byl původce obvinění povinen odhalit nebo potlačit z titulu své služební funkce.“^{^[h]}

Není pochyby, pánové, že zákonodárce neměl na mysli svobodný tisk, když mluvil o povinnosti odhalovat. Stejně však nemyslil na to, že se tohoto článku někdy použije proti svobodnému tisku. Za Napoleona, jak známo, neexistovala svoboda tisku. Chcete-li použít zákona pro takový stupeň politického a společenského vývoje, pro který nebyl vůbec určen, pak ho tedy použijte zcela, vykládejte jej v duchu naší doby, ponechte tisku k dobrému i tuto závěrečnou větu článku 367.

Článek 367, v tom omezeném smyslu, jak jej vykládá prokuratura, vylučuje důkaz pravdy a dovoluje odhalení jen tehdy, opírá-li se o veřejné listiny nebo již vynesené soudní rozsudky. Proč by měl tisk odhalovat post festum^{^[i]}, až po vynesení rozsudku? Tisk je svým posláním veřejný strážce, neúnavný odhalovatel mocipánů, je všudypřítomným okem, všudypřítomnými ústy národního ducha žárlivě střežícího svou svobodu. Budete-li vykládat článek 367 v tomto duchu, a vy jej tak musíte vykládat, nechcete-li v zájmu vládní moci zrušit svobodu tisku, skýtá vám Code zároveň zbraň proti přehmatům tisku. Podle článku 372 musí být proti tomu, kdo vystoupí s odhalením, zastaveno soudní řízení a odložen rozsudek pro pomluvu, dokud se odhalené fakty vyšetřují. Podle článku 373 se odhalení, které se ukáže pomluvou, trestá.

Pánové! Stačí se jen letmo podívat na inkriminovaný článek, a přesvědčíte se, že „Neue Rheinische Zeitung“ neměla vůbec v úmyslu urážet nebo pomlouvat, nýbrž konala jen svou povinnost odhalovat, když útočila na zdejší prokuraturu a četníky. Výslech svědků vám dokázal, že jsme o četnících napsali pouze skutečné fakty.

Avšak to hlavní na celém článku je, že předpověděl kontrarevoluci, k níž pak skutečně došlo, že útočil na Hansemannův kabinet, který zahájil svůj nástup k moci podivným prohlášením, že stát je tím svobodnější, čím početnější má policii. Tato vláda se domnívala, že aristokracie už je poražena a že jí zbývá už jen jeden úkol: oloupit lid v zájmu jedné třídy, buržoasie, o jeho revoluční vymoženosti. Tak připravila cestu feudální kontrarevoluci. V inkriminovaném článku jsme jen odhalili očividné projevy soustavné kontrarevoluční činnosti Hansemannovy vlády a vůbec německých vlád, jak jsme je vybrali z našeho nejbližšího okolí.

Na zatýkání v Kolíně nelze pohlížet jako na něco isolovaného. Stačí podívat se jen letmo na tehdejší události a přesvědčíme se o opaku. Krátce předtím se začalo s pronásledováním tisku v Berlíně na základě paragrafů starého pruského zákoníku. Několik dní nato, 8. července, byl zatčen J. Wulff, předseda düsseldorfkého Lidového klubu, a u mnoha členů výboru tohoto klubu byly provedeny domácí prohlídky. Porota pak Wulffa osvobodila; právě tak tehdy porota neschválila ani žádné jiné politické represálie. Téhož 8. července bylo v Mnichově důstojníkům, úředníkům a čekatelům zakázáno účastnit se veřejných shromáždění. 9. července byl zatčen Falkenheim, předseda spolku „Germania“ ve Vratislavi. 15. července vystoupil vrchní státní návladní Schnaase v düsseldorfském Měšťanském spolku s opravdovou obžalovací řečí proti Lidovému klubu, jehož předseda byl už 9. července na jeho návrh zatčen. Tady máte příklad vznešené nestrannosti prokuratury, příklad, kdy vrchní státní návladní vystupoval zároveň jako straník a straník zároveň jako vrchní státní návladní. Bez ohledu na to, že jsme byli pronásledováni pro útok na Zweiffela, uveřejnili jsme tehdy odhalení Schnaasa.^{^[191]} Ten si ovšem dal dobrý pozor, aby nám odpověděl. Téhož dne, kdy vrchní státní návladní Schnaase vystoupil s touto filipikou proti Lidovému klubu v Düsseldorfu, byl královským nařízením zakázán Demokratický krajský spolek ve Stuttgartu. 19. července byl rozpuštěn demokratický studentský spolek v Heidelberku, 27. července všechny demokratické spolky v Bádensku a krátce nato ve Württembersku a v Bavorsku. A k tomuto zjevnému spiknutí všech německých vlád proti lidu jsme měli mlčet? Pruská vláda se tehdy neodvážila toho, čeho se odvážily vlády bádenská, württemberská a bavorská. Neodvážila se toho, protože pruské Národní shromáždění právě začalo větřit toto kontrarevoluční spiknutí a začalo se stavět proti Hansemannově vládě. Avšak, páni porotci, prohlašuji otevřeně a přímo, v hlubokém přesvědčení o pravdivosti svých slov: nerozbije-li si pruská kontrarevoluce co nejdříve hlavu o pruskou lidovou revoluci, bude v Prusku konec se svobodou spolčování a svobodou tisku. Už nyní je smrtelně zasažena zaváděním stavu obležení. V Düsseldorfu a v některých slezských krajích si dokonce troufali znovu zavést censuru.

Avšak nejen celková situace v Německu, ale i celková situace v Prusku nás zavazovaly, abychom sledovali s největší nedůvěrou každé hnutí vlády a otevřeně odhalovali před lidem i sebemenší příznaky jejího systému. Zdejší kolínská prokuratura nám zvlášť zavdávala důvod, abychom ji odhalovali před veřejným míněním jako kontrarevoluční nástroj. Jen za měsíc červenec jsme byli nuceni odhalit tři protizákonná zatčení. V prvních dvou případech státní návladní Hecker neodpověděl, potřetí se pokoušel ospravedlnit, ale po naší odpovědi umlkl, a to z toho prostého důvodu, že neměl co říci.^{^[192]}

A za těchto okolností si prokuratura troufá tvrdit, že v tomto případě nejde o odhalení, nýbrž o malicherné zlomyslné ostouzení? Tento názor spočívá na jakémsi podivném nedorozumění. Co se týče mne osobně, ujišťuji vás, pánové, že sleduji raději velké světové události, raději analysuji běh dějin, než bych se potýkal s místními modlami, s četníky a prokuraturou. Třeba se tito pánové pokládali za sebevětší znamenitosti, v gigantických bitvách přítomnosti nejsou ničím, naprosto ničím. Pokládám za opravdovou oběť z naší strany, že jsme se rozhodli lámat kopí proti takovýmto protivníkům. Ale to už je povinnost tisku bojovat za utlačené ve svém bezprostředním okolí. A potom, pánové, hlavním pilířem budovy otroctví jsou podřízené politické a veřejné orgány moci, které přicházejí do bezprostředního styku s jednotlivými osobami, s živými jedinci v jejich soukromém životě. Nestačí bojovat proti všeobecným poměrům a nejvyšším orgánům moci. Tisk se musí pustit do boje proti tomuto četníku, tomuto prokurátoru, tomuto zemskému radovi. Na čem ztroskotala březnová revoluce? Reformovala jen nejvyšší politické špičky a nechala nedotčeny všechny jejich základy, starou byrokracii, starou armádu, starou prokuraturu, staré soudce, narozené, odchované a zešedivělé ve službě absolutismu. První povinností tisku je nyní podrýt všechny základy existujícího politického zřízení. (Souhlasné výkřiky v auditoriu.)

Engelsova řeč

Pánové porotci! Předešlý řečník se soustředil především na obžalobu z urážky vrchního státního návladního pana Zweiffela; dovolte mi nyní, abych obrátil vaši pozornost na obvinění z pomluvy četníků. Jde především o ty články zákona, kterých se žaloba dovolává.

Článek 367 trestního zákoníku praví:

„Přečinem pomluvy se proviní ten, kdo na veřejných místech nebo na veřejných shromážděních nebo v autentické a veřejné listině či v tištěném nebo netištěném spisu, který byl vyvěšen, prodáván nebo rozdáván, obviňuje někoho z takových skutečností, které, kdyby byly pravdivé, přivodily by tomu, komu jsou kladeny za vinu, trestní nebo policejní stíhání, nebo by jej třebas jen vystavily opovržení či nenávisti občanů.“^{^[j]}

Článek 370 k tomu dodává:

„Jestliže se skutečnost, která je předmětem obvinění, zákonným způsobem prokáže jako pravdivá, zůstane původce obvinění beztrestný. — Za zákonný důkaz se pokládá pouze ten, který se zakládá na soudním rozsudku nebo nějaké jiné autentické listirtě.“^{^[k]}

Pánové! Prokuratura vám podala svůj výklad těchto zákonných předpisů a vyzvala vás, abyste nás na tomto základě prohlásili za vinné. Byli jste právě upozorněni na to, že tyto zákony byly vydány v době, kdy tisk podléhal censuře a kdy vůbec panovaly docela jiné politické poměry než nyní; vzhledem k těmto skutečnostem vyslovil můj obhájce^{^[l]} názor, že se už těmito zastaralými zákony nesmíte dát vázat. Prokuratura se k tomuto názoru připojila, aspoň pokud jde o článek 370. Vyslovila se o něm takto: „pro vás, páni porotci, bude ovšem nejdůležitější zjistit, zda je prokázána pravdivost sporných faktů“ — a já prokuratuře děkuji za toto doznání.

Ale i kdybyste nebyli toho názoru, že aspoň článek 370 je svým omezením důkazu pravdy zastaralý, uznáte zajisté, že uvedené články musí být vykládány jinak, než jak se je snaží vykládat prokuratura. Je právě výsadou porotců vykládat zákony bez ohledu na tradiční soudní praxi tak, jak jim velí zdravý rozum a jejich svědomí. Jsme obžalováni podle článku 367, že jsme obvinili zmíněné četníky z jednání, které, kdyby bylo pravdivé, vystavilo by je opovržení a nenávisti občanů. Jestliže chápete výrazy „nenávist a opovržení“ ve smyslu, jaký by jim ráda dala prokuratura, pak, dokud platí článek 370, přestává všechna svoboda tisku. Jak potom může tisk plnit svou přední povinnost, povinnost chránit občany před přehmaty úředníků? Jakmile před veřejností takový přehmat odhalíte, postaví vás před porotu — a půjde-li to podle přání prokuratury — odsoudí vás k vězení, peněžité pokutě a ztrátě občanských práv; výjimkou je pouze případ, kdy tisk uveřejní soudní rozsudek, tj. učiní odhalení teprve tehdy, když už nemá vůbec žádný smysl!

Jak málo se hodí uvedené články zákona na naše dnešní porněry, aspoň ve výkladu, který se jim snaží dát prokuratura, dokazuje srovnání s článkem 369. Tam se praví:

„Pro pomluvy, rozšiřované prostřednictvím zahraničního tisku, mohou být soudně stíháni ti, kdo tyto články do novin zaslali... nebo napomáhali dovozu a rozšiřování těchto novin doma.“^{^[m]}

Podle tohoto článku, pánové, by bylo povinností prokuratury, aby každý den, každou hodinu zakročovala proti královským pruským poštovním úředníkům. Cožpak je z tři sta šedesáti pěti dnů v roce třeba jen jediný, kdy by pruská pošta rozesíláním toho nebo onoho zahraničního listu podle výkladu prokuratury nenapomáhala „dovozu a rozšiřování“ pomluv? A prokuraturu přece ani nenapadne, aby stíhala poštu.

Uvažte dále, pánové, že tyto články zákona byly napsány v době, kdy vzhledem k censuře bylo zhola nemožné pomlouvat v tisku úředníky. Tyto články tedy měly podle úmyslu zákonodárce chránit před pomluvou soukromé osoby, nikoli však úředníky, a jedině tak mají smysl. Ale od té doby, co byla vybojována tisková svoboda, může se octnout na fóru veřejnosti i jednání úředníků, což podstatně mění celou situaci. A právě zde, v těchto rozporech mezi starým zákonodárstvím a novými politickými a společenskými poměry, právě zde mají zasáhnout porotci a novým výkladem přizpůsobit starý zákon novým poměrům.

Ale jak jsem už řekl, sama prokuratura uznala, že pro vás, pánové, nehledě k článku 370, jde hlavně o důkaz pravdy. Pokusila se tedy oslabit důkaz pravdy, jak jsme jej uváděli výpověďmi svědků. Podívejme se tedy na inkriminovaný článek v novinách, abychom si ověřili, zda jsou obvinění skutečně prokázána, a zároveň, zda jsou vskutku pomluvou. Na začátku článku se praví:

„Ráno mezi šestou a sedmou hodinou přišlo šest nebo sedm četníků do Annekova bytu, hned surově napadli služebnou“ atd.

Pánové, slyšeli jste Annekovu výpověď. Vzpomínáte si, že jsem se chtěl svědka Anneka na surové nakládání se služebnou zeptat výslovně ještě jednou, pan předseda však tuto otázku prohlásil za zbytečnou, protože prý tento fakt byl dostatečně zjištěn. A nyní se vás ptám: Pomlouvali jsme četníky v tomto bodě?

Dále: „V předsíni přešli od pohánění k násilnostem, přičemž jeden z četníků vyrazil skleněné dveře. Pak Anneka srazili se schodů.“ Pánové, slyšeli jste výpovědi svědka Anneka; pamatujete se, co říkal svědek Esser, jak se četníci s Annekem „plnou parou“ vyřítili z domu a vstrčili ho do vozu; táži se vás znovu, pánové, dopustili jsme se tu nějaké pomluvy?

Konečně je v článku místo, jehož správnost není dokázána doslova. Poslyšte: „Z těchto čtyř sloupů spravedlnosti se jeden poněkud kymácel, neboť už tak časně ráno si posílil ‚ducha‘ špiritusem, vodou života, kořalkou.“

Připouštím, pánové, že se zde Annekovými slovy výslovně konstatuje pouze toto: „podle toho, jak se četníci chovali, byli nejspíš opilí“, tj. zjišťuje se pouze to, že se četníci chovali jako opilí. Ale, pánové, vezměte v úvahu to, co jsme napsali dva dni nato v odpověď na námitku pana státního návladního Heckera: „Urážka by se mohla vztahovat pouze na jednoho z pánů četníků, o němž bylo řečeno, že se v časných hodinách kymácel z důvodů více méně spirituálních či špiritusových. Potvrdí-li však vyšetřování, o čemž ani na okamžik nepochybujeme, správnost skutkové podstaty, tj. surovostí, jichž se dopustili páni představitelé veřejné moci, tu jsme, jak se domníváme, jen pečlivě a s veškerou nestranností, jak se sluší a patří na tisk, zdůraznili ve vlastním zájmu námi obviněných pánů jedinou ‚polehčující okolnost‘. A prokuratura dělá z tohoto ohleduplného uvedení jediné polehčující okolnosti ‚urážku‘!“^{^[193]}

Z toho, pánové, vidíte, jak jsme sami naléhali na vyšetření sporných skutečností. Není naší vinou, nebylo-li vyšetřování provedeno. A pokud jde o výtku z opilství, táži se vás, je to opravdu něco tak hrozného pro královského pruského četníka, když se o něm řekne, že vypil o skleničku víc? Dovolávám se veřejného mínění celé Porýnské provincie, zda tohle lze pokládat za pomluvu.

A jak může prokuratura mluvit o pomluvě, když ti, kdo prý byli pomluveni, nejsou jmenováni, ba ani blíže označeni. Mluví se o „šesti až sedmi četnících“. Kdopak to jsou? A kdepak jsou? Doslechli jste se snad, pánové, že byl tímto článkem vystaven „nenávisti a opovržení občanů“ nějaký určitý četník? Zákon žádá výslovně, aby pomlouvaný jedinec byl přesně označen; dobrá, ale v uvedené pasáži nemůže vidět pohanu ani jediný určitý četník, nanejvýš královské pruské četnictvo jako celek. Může se cítit dotčeno tím, že bylo uveřejněno, jak se členové této instituce beztrestně dopouštějí nezákonností a surovostí. Avšak, pánové, vytýkat královskému pruskému četnictvu jako celku surovosti není přečin. Vyzývám prokuraturu, aby mi ukázala v zákonu místo, podle něhož by bylo trestné urazit královský pruský četnický sbor, nadávat mu, nebo jej pomlouvat, může-li zde vůbec být řeči o pomluvě.

Prokuratura vůbec viděla ve zmíněném článku jen doklad bezuzdné pomlouvačnosti. Pánové, článek vám přečetli. Shledali jste v něm, že jsme pohlíželi na víceméně bezvýznamná porušení zákona, k nimž došlo tehdy v Kolíně, jako na věc samu o sobě, využívali jich ve svém zájmu, zveličovali je, abychom ukojili svou domnělou zlobu na nižší úředníky? Anebo jsme spíše poukazovali na tyto skutečnosti jako na jeden článek v dlouhém řetězu reakčních pokusů, k nimž tehdy docházelo současně v celém Německu? Omezili jsme se snad jen na útoky proti četnictvu a prokuratuře v Kolíně, anebo jsme šli věci na kloub a sledovali jsme její příčiny až do tajného státního ministerstva v Berlíně?^{^[194]} Ovšem, není tak nebezpečné dotknout se velkého tajného státního ministerstva v Berlíně jako malé prokuratury v Kolíně — a na důkaz toho stojíme dnes před vámi.

Všimněte si konce článku. Tam se praví: „To jsou tedy činy vlády činu, vlády levého středu, vlády přechodu k starošlechtické, starobyrokratické, staropruské vládě. Jakmile pan Hansemann splní své přechodné poslání, bude propuštěn.“

Vzpomínáte si, pánové, co se stalo v srpnu loňského roku, jak byl Hansemann jako zbytečný „propuštěn“, ovšem pod slušnější formou dobrovolné demise, a jak ihned po něm přišla vláda Pfuel — Eichmann — Kisker — Ladenberg, doslova „starošlechtická, starobyrokratická, staropruská vláda“.

Dále se praví: „Levice v Berlíně však musí pochopit, že jí stará moc může klidně přenechat malá parlamentní vítězství a velké konstituční plány, jen když se mezitím zmocní všech skutečně rozhodujících posic. Může klidně uznat revoluci 19. března ve sněmovně, jen když ji mimo sněmovnu odzbrojí.“

Jak správný byl tento názor, o tom není třeba ztrácet slov. Víte sami, jak právě tou měrou, jak rostla moc levice ve sněmovně, odbourávala se moc lidové strany mimo sněmovnu. Mám snad vypočítávat všechna ta nepotrestaná zvěrstva pruské soldatesky v bezpočtu měst, zavádění stavu obležení hned tu, hned tam, odzbrojení tolika občanských gard a posléze Wrangelovo hrdinské tažení proti Berlínu, abych vám ukázal, jak byla revoluce vskutku odzbrojena a stará moc se fakticky zmocnila všech rozhodujících posic?

A nakonec to pamětihodné proroctví! „Levice možná jednoho krásného dne přijde na to, že její parlamentní vítězství se kryje s její faktickou porážkou.“

Jak doslova se to všechno uskutečnilo! Den, kdy levice konečně dosáhla ve sněmovně většiny, byl dnem její skutečné porážky. Právě parlamentní vítězství levice vedlo ke státnímu převratu 9. listopadu, k přeložení a odročení Národního shromáždění a konečně k jeho rozpuštění a k oktrojované ústavě. Parlamentní vítězství levice se přesně krylo s její naprostou porážkou mimo parlament.

Tato politická předpověď, která se tak doslova splnila, je, pánové, výsledek, facit, závěr, který jsme vyvodili z násilností, k nimž docházelo v celém Německu, a mezi jiným také v Kolíně. A po tom všem se mluví o slepé pomlouvačnosti! Vskutku, pánové, nevypadá to všechno, jako bychom se dnes před vámi objevili proto, abychom se odpovídali za to, že jsme správně poukazovali na správné skutečnosti a činili z nich správné závěry?

Zkrátka a dobře: Vy, páni porotci, budete v tomto okamžiku rozhodovat o svobodě tisku v Porýnské provincii. Má-li být tisku zakázáno, aby psal o tom, co se mu děje před očima, má-li při každém choulostivém případu teprve čekat, až bude vynesen soudní rozsudek, má-li se každého úředníka, od ministra až po četníka nejprve tázat, zda nebude uvedenou skutečností dotčena jeho čest nebo jemnocit, bez ohledu na to, jsou-li skutečnosti pravdivé nebo ne; má-li být tisk postaven před alternativu buď události falšovat, nebo je úplně zamlčet — pak, pánové, je konec se svobodou tisku; přejete-li si to, pak nad námi vyneste rozsudek viny!

Proneseno 7. února 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“,
čís. 221 z 14. února 1849; uveřejněno rovněž
ve zvláštní brožuře: „Zwei politische Prozesse“,
Kolín nad Rýnem 1849, Verlag der Expedition
der Neuen Rheinischen Zeitung

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — trestního zákoníku. (Pozn. red.)

b — Schneider II. (Pozn. red.)

c Článek 222 zni doslova: „Lorsquʼun ou plusieurs magistrats de lʼordre administratif ou judiciaire auront reçu, dans lʼexercice de leurs fonctions ou à lʼoccasion de cet exercice, quelque outrage par paroles tendant à inculper leur honneur ou leur délicatesse, celui qui les aura ainsi outragés sera puni dʼun emprisonnement dʼun mois à deux ans. [Jestliže jedna či více úředních osob ze správního nebo soudního oboru utrpí při výkonu svých úředních povinností nebo ve spojitosti s tímto výkonem nějakou urážku slovy, která se může dotknout jejich cti nebo jemnocitu, pak ten, kdo se tímto způsobem dopustil urážky, bude potrestán vězením od jednoho měsíce do dvou let.]“ (Podtrženo Marxem. Pozn. red.)

d Výklad pana státního rady Berliera na zasedání v únoru 1810. (Pozn. red.)

e Podtrženo Marxem. (Pozn. red.)

f — nedotýkej se mne. (Pozn. red.)

g Viz Zpověď krásné duše zde. (Pozn. red.)

h Podtrženo Marxem. (Pozn red.)

i — doslova po slavnosti; tj. když je vše hotovo, odbyto. (Pozn. red.)

j Podtrženo Engelsem. (Pozn. red.)

k Podtrženo Engelsem. (Pozn. red.)

l — Schneider II. (Pozn. red.)

m Podtrženo Engelsem. (Pozn. red.)

189 Soudní proces proti „Neue Rheinische Zeitung“ se konal 7. února 1849. Před kolínskou porotu byli postaveni Karel Marx jako šéfredaktor, Bedřich Engels jako spoluredaktor a Hermann Korff jako odpovědný vydavatel listu. Byli obviněni z toho, že se v článku „Zatýkání“, uveřejněném v „Neue Rheinische Zeitung“, čís. 35 z 5. července 1848 (viz Marx—Engels, Spisy 5, zde) dopustili urážky vrchního státního návladního Zweiffela a pomluvy četníků, kteří zatýkali Gottschalka a Anneka. Ačkoli soudní řízení bylo zahájeno 6. července, přelíčení bylo stanoveno až na 20. prosince a pak odloženo. Marxovým a Engelsovým obhájcem na přelíčení 7. února byl advokát Schneider II., Korffa obhajoval advokát Hagen. Porota obžalované osvobodila, což, jak bylo napsáno ve zprávě o procesu, „vyvolalo u obecenstva obrovský jásot“.

190 Dohodovači (Vereinbarer) nazývali Marx a Engels poslance pruského Národního shromáždění svolaného, aby „v dohodě s korunou“ vypracovalo ústavu.

191 V čís. 48 „Nene Rheinische Zeitung“ z 18. července 1848 byla otištěna zpráva z Düsseldorfu, v níž byla ostře kritisována řeč vrchního státního návladního Schnaasa proti düsseldorfskému Lidovému klubu.

192 Marx tu má na mysli odhalení „Neue Rheinische Zeitung“ v souvislosti se zatčením J. Wulffa (čís. 40 z 10. července 1848), Falkenhaina (čís. 43 z 13. července 1848) a Josefa Wolffa (čís. 62 z 1. srpna 1848). Na poslední zprávu odpověděl státní návladní Hecker vyvrácením (,‚Neue Rheinische Zeitung“ čís. 64 z 3. srpna 1848), načež redakce listu odpověděla notickou „Pan Hecker a ‚Neue Rheinische Zeitungʻ“ (čís. 65 z 4. srpna 1848).

193 Viz článek „Soudní vyšetřování ‚Neue Rheinische Zeitung“ (Marx—Engels, Spisy 5 zde).

194 Tím se míní reakční klika (bratří Gerlachové, Radowitz a jiní) kolem pruského krále Bedřicha Viléma IV.

Soudní proces proti „Neue Rheinische Zeitung“[189]

Soudní proces proti „Neue Rheinische Zeitung“^{^[189]}