Vídeň a Frankfurt

Kolín 12. března. Říšský sněm v Kroměříži se chystal, že 15. t. m. projedná návrh ústavy vypracovaný komisí. Tím nadešel pro c. k. bestie stanného práva vhodný okamžik, aby předhodily říšskému Sněmu dávno připravenou ústavu „z milosti boží“ a tak udělaly konec celé kroměřížské komedii s lidovým zastoupením,^{^[245]} kterou až dosud trpěly.

Celý trik s oktrojovanou ústavou byl sjednán již loni v létě mezi pomazanými a nepomazanými kontrarevolucionáři v Schönbrunnu—Vídni, v Postupimi—Berlíně, v Londýně (kde sedí Metternich, tento pavouk křižák svaté aliance, uprostřed sítě, kterou pomaloučku rozprostírá, aby do ní polapil národy povstavší k boji za svobodu) a v Paříži. Že první, kdo tento trik provedl, byl postupimský král, záleželo jedině na poměrech v Prusku, které tam umožnily takovýto krok dříve než v Rakousku.

V listopadu hodilo oficiální Rakousko k nohám pánů zasedajících v chrámu sv. Pavla zkrvavenou hlavu Roberta Bluma. Povedená dvojice říšských komisařů Welcker a Mosle se několik dní předtím vrátila z Windischgrätzova předpokoje a z hostiny v Olomouci s takovou hanbou, že každý jiný kromě ctihodných pánů Welckera a Mosla by si byl raději vpálil kulku do hlavy, než by se odvážil podívat ještě někomu na světě do očí. Místo toho se však tato diplomatická dvojčata ještě vychloubají svým bludným putováním.^{^[a]}

Většina Národního shromáždění byla „satisfait“, byla uspokojena, právě tak jako francouzská sněmovna za Ludvíka Filipa o sobě prohlásila, že je „satisfait“, uspokojena, když se děly největší podlosti, když se objevovaly nejpádnější důkazy korupce.

Ať mužům z chrámu sv. Pavla sebevíc tryskala v tvář krev zavražděného Roberta Bluma, líce se jim sice zarděly, ale ne hanbou nebo hněvem či hlubokým rozhořčením, nýbrž nachem blahého uspokojení. Pravda, do Rakouska byli posláni noví říšští komisaři. Dosáhli však jen toho, že se Rakušané začali na takzvané poslance Národního shromáždění a na Německo, které tito poslanci zradili, dívat s ještě větším opovržením než předtím.

„Mocht nix, ʼs is olles Aans!“^{^[b]} — to bylo a zůstalo heslem i těchto pánů.

Připomeňme si, že krátce před násilným převratem pruské vlády byli Bassermann, Simson a ovšem i „šlechetný“ pan Gagern a jiní jako říšští komisaři v Berlíně.

A teď opět vidíme říšské komisaře v Rakousku, v Olomouci, a také tam, stejně jako v Berlíně, byl rozehnán říšský sněm a lidu byla za pomoci Chorvatů, Serežanů, Huculů atd. naoktrojována ústava „z boží milosti“.

Všude, kde měla být zahubena svoboda lidu, objevili se ihned jako supi, kteří předem cítí kořist, komisaři takzvané ústřední moci. Jejich čich je nikdy nezklamal.

Nyní by už konečně mohl frankfurtský kvákající močál postřehnout, že brzy dojde na něj. Sám bude pykat za své hříchy. Na pamětní desce, která budiž postavena na místě jeho neblahého působení, bude poutník číst slova: „Zahynul vlastní vinou, na zbabělost, profesorskou tupost a chronickou nemohoucnost jednak za mstivého posměchu, jednak za úplné lhostejnosti lidu.“

Ale někteří z těchto ubohých čachrářů se ještě teď odvažují honosit „základními právy“ frankfurtské výroby^{^[246]} a zakládat si na nich jako na velkém činu. Měli řečí jako vody, když se jako středověcí scholastikové oháněli „základními právy“, zatímco „základní moc“ svaté aliance a jejích pomahačů se stále rozsáhleji organisovala a stále hlasitěji posmívala profesorsko-šosáckému žvanění o základních právech. Jedni upevňovali svá „základní práva“ na cáru papíru, druzí, páni kontrarevolucionáři, psali svou „základní moc“ na ostře nabroušené šavle, na děla a na slovanské červené kabáty.

Jakmile německý lid v některé části německých vlastí použil svého odvěkého základního práva — práva na vzpouru proti feudální nebo šosácko-konstituční tyranii, nebo jakmile se zdálo, že se o to pokouší, vyslal Frankfurt honem „říšské vojsko“, aby lid potrestal a zkrotil ubytováním vojáků, kteří loupili, vraždili a prováděli všemožné výtržnosti; zároveň tak udržoval v dobrém stavu nástroje kontrarevoluce, to znamená jak náleží je na účet lidu a jeho „základních práv“ vykrmil a posilnil k dalším hrdinským činům.

V takovýchto případech měli frankfurtští páni vždy potřebnou moc, neboť jim byla propůjčena z arsenálu výše zmíněné „základní moci“ našich milostivých otců vlasti.

Není tedy divu, že frankfurtský kvákající močál musí bezmocně zmlknout a být pěkně zticha, kdykoli pomazaní pánové vyhlašují svá „základní práva“, a to i tehdy, jsou-li základní práva pánů „z boží milosti“ namířena přímo proti němu.

Proto i nyní musí a bude klidně přihlížet, jak rakouský Tamerlan^{^[c]} naoktrojoval z boží i Žofiiny milosti svým milovaným „poddaným“, mezi nimiž je značný počet Němců, třináct základních práv, a tímto tahem naoktrojoval zároveň frankfurtským hrdinům ještě jeden důkladný políček. A právem!

Napsáno 12. března 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“,
čís. 244 z 13. března 1849

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde.

b „Nevadí, to je všechno jedno!“ (vídeňský dialekt). (Pozn. red.)

c Autor tu míní císaře Františka Josefa I. (Pozn. red.)

245 Rakouský říšský sněm byl zahájen 22. července 1848 ve Vídni. Pod tlakem revolučních vystoupení z 15. května 1848 byla vláda nucena prohlásit jej za ústavodárné shromáždění. Ve sněmu měli převahu liberální buržoové a liberální velkostatkáři. Měli strach z masovčho revolučního hnutí, a proto se snažili revoluci udusit. Když v říjnu 1848 došlo ve Vídni k revolučním událostem, přeložil říšský sněm 22. října své zasedání do Kroměříže. Úkolem sněmu bylo projednat a schválit rakouskou ústavu. Proto byl 1. srpna zvolen třicetičlenný ustavní výbor. Po dlouhých, celé měsíce trvajících poradách byl 4. března 1849 předložen „Návrh ústavní listiny“, který však už nebyl ve sněmu projednáván. Téhož dne provedla totiž rakouská kamarila, která stála za mladým císařem Františkem Josefem I., státní převrat, a vnutila zemi novou, protidemokratickou ústavu; 7. března byl říšský sněm zasedající v Kroměříži rozpuštěn.

246 „Základní práva německého lidu“ tvořila součást „německé říšské ústavy“, kterou vypracovalo frankfurtské Národní shromáždění.