Hohenzollernský návrh tiskového zákona

Karel Marx

Hohenzollernský návrh tiskového zákona

Kolín 21. března. Jak jsme slíbili^{^[a]}, vracíme se k hohenzollernským návrhům reforem tiskového zákona a spolčovacího práva, naplněným duchem stavu obležení. Pro dnešek se spokojíme tím, že je srovnáme s dřívějšími návrhy trestního zákona, které byly zamítnuty porýnskými stavy^{^[272]} už pod egidou Camphausenovy oposice, a ukážeme, za jaké slavné „vymoženosti“ děkují Porýňané berlínskému březnovému povstání a jakým novým znásilněním podle pruského zákoníku pamatovala „neoslabená“ koruna velkovévody v Berlíně na porýnské právo.

Ve Spojeném sněmu patentované paměti^{^[273]} se před dvěma lety junker Thadden-Trieglaff z pomořanské Manchy vrhl do boje za svobodu tisku. Spolubojovník novopečeného vestfálského „chrabrého“ rytíře Vincka zamával kopím; „Ano, veřejné, ale skutečně veřejné soudní řízení proti pánům literátům“:

„Svoboda tisku, a vedle šibenice!“^{^[274]}

Návrhy oktrojovaných zákonů vypracované listopadovou vládou^{^[275]} jsou recidivou těchto starých předbřeznových pokusů o patenty. „Silná koruna Pruska“ odpovídá na nenáviděná ustanovení Code pénal, na osvobozující výroky porýnských porot vůči těm, kdo byli pro odepření daní, a vůči buřičům. „Ano, veřejné, ale skutečně veřejné řízení“:

„Svobodu tisku, a vedle šibenici, šibenici pruského zákoníku!“

Články Code pénal nevědí nic o urážlivé zranitelnosti citů hohenzollernského veličenstva. V Porýnské provincii se přes census a policejní filtr nenajde porota, která by potrestala neslýchaný zločin urážky veličenstva jinak než jako urážku „soukromé osoby“, pěti franky pokuty. Císařův despotismus se nikdy nesnížil k tomu, aby přiznal, že může být „uražen“ ve svém majestátu. Ale zeměpánovo křesťansko-germánské sebevědomí, které pochopitelně nelze nijak srovnávat s velikostí Napoleonovy pýchy, znovu „pocítilo hlubokou potřebu“ obnovit ve svém porýnském velkovévodství ochranu své staropruské důstojnosti. „Silná“ koruna si netroufá zrušit porýnské soudnictví, ale naroubuje mu mnohoslibnou lískovku pruského zákoníku a volá:

„Veřejné, skutečně veřejné soudní řízení, a vedle šibenici pruského zákoníku!“

O „veřejném soudním řízení“, které má být prozatím naoktrojováno porýnskému Codu, říká paragraf 22 návrhu zákona toto:

„Policejní orgány jsou oprávněny zkonfiskovat každou tiskovinu určenou k rozšiřování, kdekoli ji najdou, i když se již začalo s její expedicí, pokud ... její obsah zakládá zločin nebo přečin, který může být úředně stíhán.“

Policie má právo konfiskovat noviny, které se jí nelíbí, na poště i v kancelářích, i když „se již začalo s jejich expedicí“, tj. ve chvíli, kdy už nelze použít „preventivních opatření“ policie „jako takových“ a případ už spadá „podle zákona“ do kompetence soudu; policie je oprávněna konfiskovat ve všech případech, kdy „obsah“ tiskovin, novin atd. „zakládá zločin nebo přečin“, který může být „úředně“, tj. policejně „stíhán“, tj. kdykoli se policii zachce vyhovět ukerským^{^[276]} choutkám a zahrát si na prokuraturu a kdy pokládá za nutné vysvětlit tyto sklony příznačnou záminkou o všelijakých „zločinech nebo přečinech“ nebo jiných „stihatelných“ činech; a konečně může policie všechny takovéto tiskoviny, c‘est à dire^{^[b]} všechno, co se zlíbí králi a jeho svaté hermandadě^{^[277]}, zkonfiskovat, kdekoli je najde, tj. může vnikat do domů, strkat nos do tajemství rodinného života a tam, kde není důvodu chránit majetek stavem obležení nebo chorvatskými oddíly, pod záštitou konstitučního zákonného pořádku policejně rozkrádat soukromý majetek pokojných občanů. Návrh zákona mluví přitom o všech tiskovinách „určených“ k rozšiřování, „i když“ se už začalo sjejich expedicí; předpokládá tedy „samozřejmě“ právo konfiskovat ty tiskoviny, s jejichž expedicí se ještě nezačalo, které ještě nemohly založit „zločin nebo přečin“, a tím rozšiřuje policejní loupež i na soukromé vlastnictví předmětů, které právně nejsou vůbec „stihatelné“. Francouzské zářijové zákony, šavlová censura cavaignacovské vojenské diktatury a dokonce návrhy trestních zákonů, které byly s hrozbou „nejvyšší nevole“ předkládány starým provinčním stavům a komisím, respektovaly alespoň soukromý majetek, „který ještě nezakládá zločin nebo přečin“; naproti tomu návrh tiskového zákona vycházející z berlínských březnových vymožeností zavádí veřejný policejní hon na vlastnictví a soukromý majetek občanů a ve jménu křesťansko-germánské policejní morálky násilím vytahuje na veřejnost osobní záležitosti, které nemají s trestním právem naprosto nic společného.

„Veřejné, skutečně veřejné soudní řízení, a vedle šibenici pruského zákoníku!“

Ruku v ruce se zdokonalováním tohoto veřejného soudního řízení se zdokonalují také ustanovení pruského zákoníku.

Vytoužené zákony o urážce veličenstva jsou v paragrafu 12 „konstituovány“ takto:

„Kdo slovem, písmem, tiskem nebo znamením, kresbou nebo jiným zobrazením poruší povinnou úctu ke králi, trestá se vězením od dvou měsíců do pěti let.“

Jestliže porýnští poddaní nevědí, jaká míra „povinné úcty“ přísluší jejich hohenzollernskému velkovévodovi, který jim byl naoktrojován při vídeňském čachru s národy^{^[278]}, nechť se o tom poučí v berlínské důvodové zprávě k trestnímu zákonu.

Až dosud trestal pruský zákoník urážku veličenstva nejvýše dvěma léty, porušení povinné úcty nejvýše jedním rokem vězení nebo pevnostní vazby. (Všeobecný pruský zákoník, část II, hlava 20, §§ 199, 200.)

Tato ustanovení nebyla však zřejmě majestátu „silné koruny Pruska“ dostatečnou ochranou. V „návrhu trestního zákona pro pruské státy“, který byl předložen Spojeným výborům^{^[279]} v roce 1847, se „mluvené nebo psané projevy nebo vyobrazení atd., které se úmyslně dotýkají cti krále (§ 101), už trestaly nucenou prací od 6 měsíců do pěti let“, kdežto „projevy a činy, které samy o sobě sice nemohou být pokládány za urážku krále, přesto však porušují povinnou úctu k němu“ (§ 102), vězením od šesti týdnů do jednoho roku. V oficiálním zdůvodnění tohoto návrhu se praví, že saské stavy (při podobném návrhu roku 1843) sice navrhly upřesnit výraz „porušení povinné účty“ dodatkem „úmyslné“, aby se tak zabránilo tomu, že by se zákon vztahoval na výroky a činy, „u nichž ani zdaleka nebyl úmysl porušit povinnou úctu ke králi“, ale že tento dodatek musí vláda zamítnout, protože by „setřel rozdíl mezi urážkou veličenstva a porušením povinné úcty“, a „úmyslné“ porušení „povinné úcty“ je nutno pokládat za „urážku“.

Z této důvodové zprávy, jež je dosud směrodatná pro pojetí tiskového zákona, který nám má být co nevidět naoktrojován, tedy vyplývá, že „porušení povinné úcty“, trestané dnes stejně jako urážka veličenstva vězením od dvou měsíců do pěti let, spočívá právě v „neúmyslné“ urážce.

Zároveň „důvodová zpráva“ vykládá, že jeden rok vězení byl tehdy stanoven jako nejvyšší trest za „porušení povinné úcty“ teprve na návrh porýnských stavů.

Výhody plynoucí Porýňanům z „březnových vymožeností“ jsou očividné. První připodobnění Codu pénal pruskému zákoníku naoktrojovalo Porýňanům nové zločiny — urážku veličenstva, trestanou dvěma roky, a „porušení povinné úcty“ s trestem jednoho roku vězení;^{^[280]} v předlohách zákonů z roku 1843 a 1847 stoupla hodnota uraženého majestátu na pět let, zatímco za porušení povinné úcty musel být na návrh porýnských stavů ponechán trest jednoho roku; při vymoženostech stavu obležení, které přišly po březnovém povstání, stoupá i (neúmyslné) „porušení povinné úcty“ na pět let vězení a porýnský zákoník se doplněním o další zločiny opět přiblíží ušlechtilým mravům staropruského práva.

„Svobodu tisku, veřejné řízení za stavu obležení, a vedle šibenici!“

Kolín 22. března.

„Předpisy o urážce majestátu,“ praví se v Manteuffelově důvodové zprávě k § 12 návrhu, „nemohly chybět tím spíše, že v největší části Porýnské provincie byly trestní zákony o urážce majestátu nařízením z 15. dubna 1848 zrušeny, a tato mezera nebyla dosud vyplněna.“

Manteuffelova důvodová zpráva tvrdí, že tato část hohenzollernského tiskového zákonodárství, která překonává dokonce staropruské právo i osnovy trestních zákonů, zvěstované Jeho Veličenstvem roku 1843 a 1847, byla nutná zejména pro Porýnskou provincii. Výnosy z 15. dubna 1848, tj. sliby, které musela dát „koruna svržená do prachu“ (viz „Neue Preussische Zeitung“ z 20. t. m.) pod tlakem březnového povstání, „zrušily“ v Porýnské provincii tak pracně naoktrojované popruštění porýnského práva a znovu uvedly v platnost Code pénal v jeho původní závadné čistotě; aby však byla tato v březnu vydobytá „mezera“ náležitě vyplněna a aby zároveň bylo doloženo, že hodnota hohenzollernského majestátu je schopna stále se rozvíjet, předkládá „silná“ listopadová vláda Porýňanům — nikoli snad stará předbřeznová ustanovení pruského zákoníku, ale nový výklad povinné úcty, který proti dřívějším návrhům trestního zákona všechny tresty zdvojnásobuje. Le roi est mort, vive le roi !^{^[c]} Před březnem 1848 se podle pruského zákoníku oceňovala ještě „neoslabená“ důstojnost otce vlasti jedním rokem vězení; v březnu 1849 stoupla cena urážky „do prachu svržené koruny“ na pět let vězení. Před březnem 1848 bylo porýnské právo doplněno jen patriarchálními dodatky z pruského zákoníku; v březnu 1849 se mu oktrojují Manteuffelovy listopadové vymoženosti:

„Svobodu tisku, censuru šavle, a vedle šibenici!“

Ale „mezera“ v porýnském zákoníku má ještě další trhliny. § 12 berlínského návrhu tiskové reformy přináší další dodatky:

„Stejný trest“ (dva měsíce až pět let vězení) „stihne každého, kdo výše uvedeným způsobem (slovem, písmem, znamením, kresbou nebo jiným zobrazením) urazí královnu. Kdo tímto způsobem urazí následníka trůnu (?) nebo jiného ělena královské rodiny... bude potrestán vězením od jednoho měsíce do tří let.“

Staropruské právo, jak jsme uvedli, trestalo toho, kdo urazil přímo „hlavu státu“, jen dvěma lety. Návrh tiskového zákona vykazuje očividný pokrok, neboť stanoví za urážku níže postavených osob: královny — pět let, následníka trůnu (?) a „jiných“ členů „královské rodiny“ — tři léta vězení.

Porýnské právo nezná ani urážku „královny“ atd., ani urážku „hlavy státu“. Porýnské noviny mohly proto dosud beztrestně bájit o „nadějích dvora na neočekávanou událost“, což by někdy z medicinských důvodů také mohlo být porušením povinné úcty.

A konečně expatentovaný návrh trestního zákona, vypracovaný Spojenými výbory, řadil urážku „královny“ níže než urážku „hlavy státu“, neboť za ni stanovil (§ 103) místo pěti let jen tři roky vězení. A pokud jde o stejnou výměru trestu za urážku „královny“ jako za urážku ostatních členů královské rodiny, důvodová zpráva z roku 1847 vysvětluje, že už porýnské, slezské, saské a pomořanské stavy chtěly, aby se mezi těmito osobami rozlišovalo, vláda však s takovou žalostnou „kasuistikou“ nemohla souhlasit.

Silná vláda Manteuífelova nepokládá „kasuistiku“ starých porýnských, slezských a saských stavů za něco, co by jí bylo nedůstojné. Což nepatřil také úlisný pan von der Heydt k patentovaným kasuistům oné doby? Manteuffelova — von der Heydtova osnova tiskového zákona „konstituuje“ kasuistické rozlišování mezi královnou a ostatními členy královské rodiny; konstituuje toto rozlišování v souladu s ustavičným a po březnu všeobecným rozvojem citu pro důstojnost majestátu. Staré porýnské, slezské a pomořanské stavy žádaly rozlišování mezi královnou a ostatní rodinou, aby se stejná výměra trestu, tři léta vězení, v případě urážky ostatních členů královské rodiny snížila. Silná vláda Manteuffelova — von der Heydtova souhlasí s tímto rozlišením, aby dosavadní výměru trestu za urážku královny zvýšila na úroveň právě zvýšeného trestu za urážku „hlavy státu“.

Že stejný rozvoj je možný i u pojmu majestátu, o tom svědčí dodatek k témuž paragrafu, podle něhož se urážka kterékoli „hlavy německého státu“ trestá stejně jako urážka „následníka trůnu“, třemi lety vězení.

Podle porýnského práva se urážky jiných „hlav státu“ trestají stejně jako urážky soukromých osob (pokuta pět franků), a to na návrh uraženého, a ne pro veřejnoprávní charakter tohoto trestného činu. Podle osnovy trestního zákona, kterou porýnské stavy k „nevoli Jeho Veličenstva“ zamítly už roku 1843 a která byla roku 1847 znovu předložena, měla se urážka cizích vladařů a „jejich manželek“ trestat dvouměsíčním vězením až dvěma lety nucených prací, přičemž pruské stavy navrhly, aby toto ustanovení bylo úplně vypuštěno, a oposice vestfálských krautjunkerů prohlásila, že původní výměra trestu je příliš vysoká. Vláda Manteuffelova — von der Heydtova konečně vyplňuje povážlivé pobřeznové mezery v porýnském zákonodárství tím, že dvouroční trest, proti němuž vystupovali porýnsko-vestfálští zastánci censu, zvyšuje na tři léta a bije se za pomořanského donkichota Spojeného zemského sněmu:

„Svobodu tisku, skutečně veřejné soudní řízení, a vedle šibenici!“

V návrhu tiskové reformy, inspirovaném z nejvyšších míst, je pozoruhodný svou směšností § 19:

„Kdo se dopustí urážky 1) některé sněmovny („jako takové“), 2) některého jejich člena v době jejich zasedání, 3) nějaké jiné politické korporace, veřejného úřadu nebo úřední osoby... slovem, písmem, tiskem, znamením, kresbou nebo jiným zobrazením, bude potrestán vězením až do devíti měsíců.“

Zatímco Manteuffel,a von der Heydt rozhánějí bodáky „politické korporace“, dohodovací shromáždění a sněmovny, pašují se Porýňanům do jejich „mezerovitého“ Code pénal na „ochranu těchto shromáždění“ nové zločiny. Vláda ManteufFelova — von der Heydtova oktrojuje zemí ze zřídla boží a královské milosti vlasteneckou ústavu, aby mohla naoktrojovat porýnskému zákoníku nový, dosud neznámý zločin — „urážku sněmoven“:

„Svobodu tisku, veřejné soudní řízení, a vedle šibenici!“

Ať se však Porýňané mají na pozoru, dokud je čas. Dějiny dosavadních snah o popruštění porýnského zákoníku i hohenzollernské další rozvíjení březnových slibů jim ukáží, co mohou očekávat od vymožeností na druhém břehu Rýna.

Dosavadními zásahy v duchu stanného práva do Codu se nesledovalo nic jiného než úplně přivtělit Porýní do staropruských provincií, což se plně nezdaří, dokud se celá Porýnská provincie nepodřídí lískovce pruského zákoníku. Avšak pod záminkou, že je třeba vyplnit „mezery“ v zákonodárství Porýnské provincie přednostmi pruského zákoníku, zdokonaluje se v novém návrhu zákona také pruský zákoník pro staré provincie tím, že se odstraňují jeho „mezery“ jevící mírnost.

Ať už je nynější sněmovna sebeubožejší, přesto neočekáváme, že by tyto návrhy zákona přijala. Očekáváme však, že nám potom bude naoktrojována i hohenzollernská šibenice pro tisk, a to si právě přejeme.

Napsal K. Marx 21.—22. března 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 252 a 253 z 22. a 23. března 1849

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

b — to jest. (Pozn. red.)

c Král je mrtev, ať žije král! (Pozn. red.)

272 Zemské stavy provincií (zemské sněmy, provinční sněmy) byly ustaveny v Prusku roku 1823. Skládaly se ze zástupců čtyř stavů (knížat, šlechty, měst a venkovských obcí). Volební census a celý volební mechanismus zajišťovaly v zemských sněmech většinu šlechtě. Zemské sněmy svolával král a jejich pravomoc se omezovala na otázky místního hospodářství a provinční správy. Sněmy měly velmi omezené poradní funkce — měly právo vyjadřovat svůj názor k různým návrhům zákonů, které jim vláda předkládala k posouzení. Pod záminkou, že bude zavedeno jednotné zákonodárství pro Prusko, předložil král roku 1843 porýnskému zemskému sněmu k projednání návrh nového trestního zákoníku, který měl být zaveden v Porýnské provincii místo liberálnějšího francouzského trestního zákoníku. Sedmý porýnský zemský sněm (1843) zamítl tento návrh zákona a prohlásil, že zákonodárství platné v Porýnské provincii plně odpovídá mravům, zvyklostem i právním poměrům Porýnské provincie.

273 Narážka na výnosy (patenty) Bedřicha Viléma IV. z 3. února 1847 o svolání Spojeného zemského sněmu.

274 Na zasedání prvního Spojeného zemského sněmu dne 21. června 1847 prohlásil Thadden-Trieglaff: „Můj návrh zní: Svoboda tisku — skutečně veřejné soudní řízení s pány literáty a hned vedle šibenici! A prosím pány stenografy, aby slova ‚skutečně‘ a ‚šibenici‘ důkladně podtrhli.“ („Der Erste Vereinigte Landtag in Berlin 1847“ [„První Spojený zemský sněm v Berlíně 1847“], sv. 4, Berlín 1847.)

275 8. listopadu 1848 povolal Bedřich Vilém IV. — namísto Pfuelovy vlády, která byla pro reakci příliš nerozhodná — vládu „spásného činu“ s hrabětem Brandenburgem jako předsedou. Její duší byl však od počátku Manteuffel. Za této vlády uchopila pruská feudální šlechta státní moc zase pevně do svých rukou.

276 Ukerská marka (Uckermark) — severní část pruské provincie Braniborska, opora reakčních pruských junkerů.

277 Svatá hermandada — viz poznámku ^[6] zde.

278 Tím se míní vídeňský kongres (1814—1815). Rakousko, Anglie a carské Rusko, čelné mocnosti evropské reakce, předělaly na tomto kongresu mapu Evropy v zájmu restaurace legitimních monarchií, proti zájmům jednoty a nezávislosti národů.

279 Takzvané Spojené výbory, skládající se ze zástupců provinčních sněmů, se sešly v lednu 1848, aby projednaly návrh nového trestního zákoníku. Pruská vláda chtěla svoláním těchto výborů vzbudit zdání, že se připravují reformy, a utlumit tak vzrůstající nespokojenost veřejnosti. Činnost výborů byla počátkem března přerušena revolučními událostmi v Německu.

280 Tím se míní výnos pruského krále z 6. března 1821, kterým se rozšiřovala i na Porýnskou provincii platnost pruského trestního zákoníku, pokud jde o zločiny proti státu.