Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Berlínské debaty o adrese
Kolín 25. března. Přiznáváme se našim čtenářům, že se jenom neradi odhodláváme zabývat se podrobněji berlínskými debatami tzv. druhé sněmovny. Debaty rozpuštěného dohodovacího shromáždění, ať už byly jakkoli nevýznamné a mdlé, měly přece jen svůj aktuální význam; projednávaly se v nich otázky, které sice neměly vliv na osudy Evropy, zákony, které již předem neměly vyhlídky na dlouhý život; ale jednaly právě o našich nejbližších zájmech, byly věrným zrcadlem vzrůstající reakce v Prusku. Naproti tomu debaty nynější sněmovny nemají jiný účel než legalisovat už dovršenou kontrarevoluci. Nejedná se o přítomnosti — ta je zákazem interpelací z projednávání vyloučena; jedná se o minulosti, o přechodném interregnu od 5. prosince do 26. února[281], a jestliže sněmovna toto interregnum bezpodmínečně neuzná, bude rozehnána a její činnost zase byla marná.
A o takovéto porady se máme zajímat, zatímco v Uhrách a v Itálii se revoluce a kontrarevoluce utkávají se zbraní v ruce, zatímco Rusové stojí na východní hranici a Francie se připravuje k nové revoluci, která otřese celým světem!
Debaty o adrese patří mimoto k nejnudnějším věcem, jaké jsme kdy četli. Celá debata se ovšem točí jen kolem otázky, zda uznat či neuznat oktrojovanou tzv. ústavu. Ale co záleží na tom, zda tato sněmovna, zvolená za stavu obležení a pod ochromujícím dojmem úspěšně provedené kontrarevoluce, sněmovna, která zasedá někde v zastrčeném koutku Berlína za stavu obležení, která nesmí ani muknout, nechce-li být rozehnána — co záleží na tom, zda takové shromáždění tento dokument uzná nebo neuzná? Jako by se jeho uznáním nebo neuznáním mohlo něco změnit na postupu evropské revoluce, která napadrť rozbije všechny nynější oktrojované i neoktrojované ústavy!
Jediná zajímavá věc v této debatě je klukovská zpupnost pravice a zbabělá skleslost levice.
Páni royalisté jsou nenapravitelní. Sotvaže se jejich situace za pomoci poslušné soldatesky na chvíli změní k lepšímu, myslí si, že se zas vrátili do staré zaslíbené země, a nasazují tón, který svou troufalostí předčí všechno, co si kdy policejní stát dovolil.
Páni z levice naopak slevují ze svých požadavků stejnou měrou, jak pravice požadavky stupňuje. Všechny projevy levice prozrazují zlomenost, jaká se dostavuje po trpkých zklamáních, skleslost bývalých poslanců shromáždění, které napřed nechalo revoluci zbahnět, a když se pak samo propadlo do bahna, které připravilo, utonulo v něm s bolestným výkřikem: lid není ještě dost zralý!
Dokonce i radikální příslušníci levice, místo aby se zpříma postavili proti celému shromáždění, nevzdávají se naděje, že se ve sněmovně a pomocí sněmovny něčeho domohou a že získají pro levici většinu. Místo aby v parlamentu zaujali mimoparlamentní postoj, jediný postoj, jaký by v takové sněmovně byl čestný, přizpůsobují se parlamentním možnostem a dělají jeden ústupek za druhým; místo aby konstituční hledisko co možno ignorovali, vyhledávají zpravidla příležitost, aby s ním kvůli klidu a míru koketovali.
Všeobecná debata se točí kolem toho, zda uznat nebo neuznat tzv. ústavu. Levice, pokládající se za nástupkyni většiny bývalého dohodovacího shromáždění, která hlasovala pro odepření daní, musela by začít rozhodným protestem proti státnímu převratu z 5. prosince. Ale co dělá místo toho? Prohlašuje, že je ochotna uznat rozpuštění Národního shromáždění za fakt, který nelze změnit, upustit od zásadní diskuse o pravoplatnosti oktrojovaného zmetku, zapomenout ve jménu lásky na všechny urážky a kopance a ihned přejít k revisi ústavy!
Pravice ovšem tuto zbabělou nabídku se zaslouženým pohrdáním odmítá a nutí levici k zásadní diskusi.
Levice má, co si zasloužila. Proč jen si ti pánové myslí, že musí něco prosadit tam, kde se přece nic prosadit nedá! Proč si namlouvají, že se jim podaří prosadit parlamentní cestou to, co lze prosadit jedině cestou revoluční, silou zbraní! Ale ovšem, pánové „se svou činností v parlamentu dostali na výši“, o které nám poslanec Waldeck dovede tak pěkně vyprávět, na výši, kde se objevuje esprit de corps[a], a revoluční energie — sʼil y en avait[b] — se vypařuje.
Prvním řečníkem různorodé strany, které se říká levice, je pan von Berg. Nedomnívejte se však, že se tu opět setkáte s čiperným maličkým abbé z loňského roku, který dovedl pány z pravice tak pěkně dopalovat všelijakými peprnými vtipy. Pan Berg už nevystupuje jako abbé, nýbrž jako pastor.
Říká, že by bylo žádoucí formulovat návrh adresy tak, aby se „pro něj mohla vyslovit co největší většina“. Sněmovna by měla zemi ukázat, „že její zástupci nemíní obětovat blaho lidu pouhým sporům o zásady“. A konečně pan Berg postrádá v návrhu „duch smíření, kterým jsme (?) proniknuti“, snahu o „dohodu“. Prorokuje sněmovně, že debatami o adrese „neupevní ve vlasti mír a naději na lepší budoucnost“.
Zajisté! Poslali snad voliči z Jülichu a Dürenu pana Berga do Berlína proto, aby prohlašoval, že boj za právo lidu na to, aby si sám stanovil svou ústavu, je pouhým „sporem o zásady“, aby kazatelským tónem hlásal „smíření“ a „dohodu“, aby žvanil o „míru“ tam, kde jde o válku?
Nezvolili vás, pane kaplane Bergu, proto, že jste kazatelem, nýbrž proto, že jste hlasoval pro odepření daní. Vaše volba se neuskutečnila v zájmu míru, ale znamenala hned od počátku vyhlášení války proti státnímu převratu. Nebyl jste poslán do Berlína, abyste nabízel smíření a dohodu, nýbrž abyste protestoval. A nyní, když jste poslancem, nyní prohlašujete boj mezi svrchovaností lidu a „neomezenou mocí koruny“ za pouhý neplodný spor o zásady.
Většina pánů, kteří hlasovali pro odepření daní, byla zvolena znovu nikoli proto, že všechna jejich činnost od května do listopadu 1848 voliče uspokojovala, nýbrž proto, že se usnesením o odepření daní postavili na revoluční půdu; proto, že bylo možno doufat, že kopance, jimiž je vláda častovala, je konečně přivedou k poznání, jak je třeba postupovat vůči koruně a vládě, aby se něčeho dosáhlo. Očekávalo se, že to každého z nich postrčí aspoň o krůček doleva.
Místo toho se však ukazuje, že listopadový výprask přinesl své ovoce. Místo aby šli dál doleva, uhnuli pánové dál doprava. S upřímně míněným patosem vzdychalů[282] hlásají smíření a dohodu. Projevují ochotu zapomenout a odpustit, že se s nimi zle nakládalo, a nabízejí mír. Dobře jim tak, že jsou s posměchem odmítnuti.
Dále se ujímá slova pan hrabě Renard, feudální pán ze Slezska.
Pan Renard má za to, že v březnu nedošlo k žádnému převratu, nýbrž že přibyl jen nový moment. Koruna zůstává korunou, jen přistupuje jako „určující moment“ stavovské (!) zastoupení s poradním hlasem lidu. Jinak zůstává všechno při starém. (Vskutku, to je právě to, co nám má být s bohem za krále a vlast naoktrojováno a revidováno.) Poslanec má „zastupovat ústavu lidu jako celku, tedy lid spolu s panovníkem, a ne lid proti panovníkovi“. (Nač je tu potom ještě panovník, když ho poslanci tak jako tak už „zastupují“?) Vycházeje z této nové teorie státu, vykládá pan Renard sněmovně ještě toto: Sněmovna tu vůbec není k tomu, „aby se handrkovala a smlouvala s korunou“ — tj. aby se s ní dohodovala — „aby se s ní přela o slova nebo pro mne za mne také o práva“; vláda a sněmovna nejsou přece „advokáti dvou soudících se stran“. Kdo chápe svůj mandát jinak, ten „vede občanskou válku v teorii“.
Pan Renard mluví dost jasně. V bohaprázdných konstitučních státech vládne sněmovna prostřednictvím svého výboru, vlády, a král nemá jiné právo než říci své ano a podepsat. Tak tomu bylo i u nás za dnů protivenství, za časů Camphausena, Hansemanna a Pfuela. Ale v královské pruské konstituční monarchii z boží milosti je tomu právě naopak: koruna vládne prostřednictvím svých ministrů, a běda sněmovnám, pokusí-li se udělat něco jiného než souhlasit s výlevy z boží milosti.
„Nejpádnější důkaz o tom, že není žádná trhlina mezi korunou a lidem,“ pokračuje pan Renard, „podává tato chvíle, kdy se za všeobecného nadšení hovoří o německé otázce ve všech provinciích... Nadšení... vyvolává většinou především důstojnost a vznešenost našeho dědičného královského domu z boží milosti, rytířské a“ (zejména v Champagni, u Jeny[283] a dne 18. března 1848) „vítězné dynastie Hohenzollernů.“ (Veselí a volání: bravo!)
O tomto nadšení svědčí to, že 19. března, téhož dne, kdy pan Renard vyřkl tato slova, zaznělo v Gürzenichu[c] z pěti tisíc hrdel volání „Pryč s císařem!“; svědčí o něm zamítnutí kandidatury pruského krále na dědičného císaře, k němuž došlo několik dní nato ve Frankfurtu, i ubohá většina celých čtyř hlasů, jež se předevčírem ve Frankfurtu vyslovila pro dědičné císařství vůbec.
Nikoli, volá nakonec Renard, který ostatně není žádný lišák[d]; „nikomu se nepodaří zhubit žíravým jedem nový život, který pučí v hojící se ráně, a rozšířit snad vzniklou trhlinu (tedy přece!) v nepřeklenutelnou propast“!
Velectěný Renarde! Doufejme, že se zlovolným lidem nikdy nepodaří „zhubit žíravým jedem nový život, který pučí v ráně“, jež byla loni na jaře zasazena tvému feudálními výsadami oplývajícímu měšci, ale „hojí se“ díky návratu boží milosti, a „rozšířit snad vzniklou trhlinu“ mezi tvým příjmem a vydáním „v nepřeklenutelnou propast“!
Na tribunu vstupuje pan Jacoby. Také on, třebaže vystupuje rozhodněji než Berg a jeho výklad je jasnější a přesnější, přece jen se nemůže obejít bez diplomatického uhýbání. Uznat v adrese ústavu není prý na místě, protože takovou věc nelze vyřídit mimochodem, a ještě není na čase to udělat, protože ústava není dosud revidována, není definitivně schválena a stvrzena přísahou. Jako kdyby někdy mohlo být na místě a na čase takovou ústavu uznat!
Také on „nechce obnovovat starý spor“ o rozehnání dohodovacího shromáždění. Chce „přenechat nestranným dějinám“, aby rozhodly, zda toto rozehnání bylo spásným činem, nebo konečným cílem diplomatického spiknutí. „Nestranné dějiny“ zaznamenají, že lidé, kteří tak hlasitě mluvili, když měli většinu, teď, když jsou v menšině, se chovají pokorně jako pokáraní školáci.
„Pokud jde o uznání ústavy lidem, musím naproti tornu podotknout, že toto naše shromáždění je jediný orgán, který má k takovému uznání zákonné oprávnění.“
Ne, pane Jacoby, vaše shromáždění naprosto není takovým orgánem. Vaše shromáždění není nic jiného než orgán volitelů, vytvořený především machinacemi vlády a zvolený podle oktrojovaného tzv. volebního zákona voliči s pověstnou „samostatností“[284]. I když vaše shromáždění uzná ústavu, bude to jen uznání oktrojované ústavy samotnou oktrojovanou ústavou. Lid se tím nedá příliš rušit a „nestranné dějiny“ zakrátko zaznamenají, že přes vaše uznání — kdyby snad k němu někdy došlo — byla tato tzv. ústava smetena přívalem evropské revoluce a zmizela, nikdo ani neví jak.
Pan Jacoby to asi ví stejně dobře jako my; pravice ve sněmovně také ví, že on to ví; k čemu tedy to plané žvanění o půdě práva, tím spíš, že o právní půdě rozehnaného shromáždění zůstávají pochybnosti!
Pan Scherer, advokát a poslanec z Düsseldorfu-Elberfeldu, se velmi pohoršuje nad dʼEsterovým návrhem alresy. Soudí, že za deputací, která odevzdává králi takovou adresu, určitě „jde ozbrojené povstání“. Ale, pane Scherere, lidé, za nimiž jde ozbrojené povstání, mluví s králi docela jinak!
Tento návrh prý „vrhá do země pochodeň“; ale pan Scherer se domnívá, že „tato pochodeň nezažehne požár, nýbrž bude jen ke škodě těm, kdo ji nesou!“
Nelze mluvit jasněji. Pan Scherer dává levici upřímnou radu, aby svůj návrh vzala zpět, nebo ji přes poslaneckou imunitu vsadí jednoho krásného dne do vězení. To je velice lidumilné, pane Scherere!
Nyní povstává pan Waldeck. Shledáváme se s ním zas jako dříve na levici, ale ani o píď dál vlevo než je přípustné, nechce-li se člověk znemožnit. Na počátku své řeči vyslovuje pan Waldeck rozmrzelost nad tím, že se pravice neustále snaží přesunout na něho odpovědnost za neblahý spor o listopadovém státním převratu. Pan Waldeck a „jeho strana“ se přece „dost zřetelně vyslovili, že k tomuto sporu o zásady nemělo vůbec dojít“. Podle jeho názoru „je shromáždění zajedno“ (to je dost zlé!) „v tom, co dělat s ústavou“ — totiž revidovat ji. A pan Waldeck teď znovu vykládá, proč byl spor o zásady zbytečný, a znovu apeluje na vznešenější city pravice: „Nemůžete ponechat tuto otázku zatím v klidu?... Vaše názory tím nijak neutrpí; ale šetřte názory jiných!“
Řeč, důstojná bývalého poslance rozehnaného „lidového zastupitelstva“, když mluví právě k té většině, která si mne radostí ruce při pomyšlení na to, jak se podařilo Národní shromáždění rozehnat.
„Šetřte názory jiných!“ Veliký muž prosí o ušetření!
Ale až práce na ústavě skončí, pak, „doufá“ ministr budoucnosti, „pak toto shromáždění dosáhne parlamentní činností skutečně oné výše, která je pro správné rozpoznání následků takového prohlášení“ (o platnosti ústavy) „nezbytná“!!
Skutečně! Naši novopečení rytíři parlamentní tribuny, kteří mají za sebou sotva sedm měsíců parlamentní praxe, si vedou právě tak moudře a zkušeně, jako by seděli už padesát let v lavicích u sv. Štěpána nebo jako by byli prošli všemi pařížskými sněmovnami od Introuvable roku 1815 až po Introuvable 24. února ![285]
Ale jen co je pravda. Naši rytíři tribuny pochytili během své krátké kariéry tolik parlamentního sebeuspokojení a natolik se zbavili veškeré revoluční energie — si jamais il y en avait[e] —jako by byli zešedivěli v patosu parlamentních debat.
Po panu Waldeckovi vystupuje bývalá jeho excelence, kdysi všemocný pan von Bodelschwingh.
Právě tak jako pan Manteuffel, i jeho bývalý představený se „na rozkaz Jeho Veličenstva“ stal konstitucionalistou. Je docela zábavné slyšet, jak poslední ministerský předseda absolutismu obhajuje konstituční monarchii.
Pan Bodelschwingh měl před únorem pověst nejlepšího řečníka tehdejší vlády. Na Spojeném sněmu se ještě bil ze všech nejzdatněji. Ale čteme-li jeho dnešní řeč, zděsíme se v jeho vlastním zájmu hlouposti a nudnosti této podivné přednášky. Pan Bodelschwingh se na rozkaz stal konstitucionalistou; bez ohledu na toto slovo zůstal — nevíme, zda na rozkaz nebo bez rozkazu — docela stejný, jako býval. Omlouvá se tím, že žil „ve venkovském ústraní“; ale věru si spíše můžeme myslet, že se dal na celý rok pochovat.
Doznává, že nanejvýš nevinný návrh adresy, který podala levice, „mu dokonale osvětlil její názory v takovém rozsahu, o jakém před svým příchodem do sněmovny neměl vůbec ani tušení“.
Quel bonhomme![f] Když pan Bodelschwingh ještě vládl Prusku, jeho četní špióni ho za naše peníze zřejmě kupodivu špatně informovali, může-li se teď domnívat, že to všechno potom najednou spadlo z nebe!
Levice prohlásila, že tu není na základě oktrojované charty stanného práva, nýbrž na základě všeobecného hlasovacího práva. Co odpovídá pan Bodelschwingh?
„Jestliže odvozujeme své mandáty ze všeobecného hlasovacího práva, pak jsou všechny formality“ (ověření voleb) „zbytečné. Stačí, postavíme-li se na tržiště a řekneme: volte mne! Nevím, kolik částeček všeobecného volebního práva je podle vašeho názoru zapotřebí k získání práva vstoupit do tohoto domu. Berte, kolik je vám libo; tímto způsobem snadno seženete dostatečný počet hlasů; kdyby se toto právo uznalo, naplnily by se prostory tohoto domu záhy do té míry, že bychom tu už nemohli zůstat; já alespoň bych se svého mandátu zřekl, a to čím dřív, tím líp.“
Kdyby tuto hlubokou myšlenku o všeobecném hlasovacím právu vyslovil nějaký vestfálský sedlák nebo pan Bodelschwingh za časů, kdy ještě byl ministrem, nepřekvapovalo by nás to. Uvedené místo z jeho řeči je zajímavé proto, že dokazuje, jak je možno být pruským ministerským předsedou a řídit celou vyškolenou byrokracii, a nemít přitom „vůbec ani tušení“ o nejnaléhavějších otázkách evropského významu. Ale potom, co se ve Francii dvakrát uskutečnilo všeobecné hlasovací právo, potom, co se v Prusku dvakrát uskutečnilo to, čemu levice říká všeobecné hlasovací právo, v jehož důsledku bylo dokonce samotnému panu Bodelschwinghovi naoktrojováno jeho místo ve sněmovně — ještě potom se s takovou nezřízenou fantasií pouštět do výkladů o všeobecném hlasovacím právu, to dokáže jedině předdiluviální pruský ministr! Nezapomeňme však, že pan Bodelschwingh byl pochován a teprve nyní zase vstal z mrtvých, aby „na rozkaz Jeho Veličenstva“ vstoupil do sněmovny!
Dále pan Bodelschwingh říká:
„I když naprosto nejsme toho názoru, že tato ústava vstoupí v platnost teprve po revisi, přesto plně věříme, že koruna neodepře schválit... přání(!) sněmoven... u vědomí toho, že nemusíme s vládou smlouvat a soudit se s ní, jako bychom byli nepřáteli, ale naopak s přesvědčením, že máme co činit s korunou, která stejně jako my má na zřeteli jen blaho vlasti... buďme v dobrých i zlých časech pevně spojeni s našimi panovníky zásadami bázně boží, úcty k zákonu, jednomyslnosti atd.“
Pan Bodelschwingh si asi představoval, že mluví ještě před Spojeným sněmem. Tak jako dříve, i nyní stojí na půdě důvěry. Ale ten muž má přece pravdu! Díky tomu, co levice nazývá všeobecným volebním právem, a za pomoci paragrafů o samostatnosti, za pomoci nepřímých voleb a Manteuffelových manévrů vznikla sněmovna, která by se vůbec nemusela stydět, kdyby ji oslovili: vysoký Spojený sněme.
Po bezvýznamném projevu poslance Schulze-Delitzsche vystupuje také bývalá jeho excelence pan hrabě Arnim. Pan Arnim neprospal uplynulý rok tak jako pan Bodelschwingh. Ví, co chce.
Je jasné, říká, proč chceme teď hned uznat celou ústavu se vším všudy.
„Můžeme spoléhat na to, že celá práce na revisi povede k nějakému výsledku? A co když ne? Co bude potom platit jako ústavní zákon? Právě proto, že jsme v situaci, kdy dohoda mezi třemi stranami o jednotlivých bodech revise je nejistá, právě proto nám záleží na tom, aby i v takovém případě měl lid ústavu.“
Je to jasné? To je již druhá jemná narážka během tohoto jednoho zasedání.
Poslanec dʼEster mluví ještě proti návrhu vypracovanému komisí. DʼEsterova řeč je rozhodně nejlepší ze všeho, co jsme v této všeobecné debatě z řad levice vyslechli. Smělost a živost, s níž útočí poslanec za Mayen na pány z pravice, působí v této pochmurné a kožené debatě příjemným dojmem. Ale ani dʼEster nemůže mluvit bez diplomatických ústupků a parlamentního uhýbání. Říká například, že i on plně souhlasí s tím, že revoluce musí být skončena. Jestliže poslance by snad bylo možno omluvit, že tato slova pronesl z parlamentních důvodů, člen demokratického ústředního výboru neměl nic takového vyslovit, muž, který se hned nato pustil do debaty s Vinckem o „stupni vzdělání“, neměl na sebe nechat padnout ani stín podezření, že je s to zastávat takový nesmysl. Kromě toho mu stejně nikdo neuvěří.
Ke konci zapěl ještě poslanec Riedel vítěznou píseň o tom, že „koruna zase převzala právo vydávat zákony“. Ironické bravo ho upozornilo, že vyžvanil, co neměl. Polekaně hned dodal: „Jenom prozatím, to je samozřejmé!“
Třetí jemný pokyn pro pány poslance!
Pak sněmovna přechází k debatě o jednotlivých otázkách. Zprávu o ní si necháme na zítřek.
Napsal B. Engels 25. března 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 259 z 30. března 1849Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — solidárnost. (Pozn. red.)
b — jestliže tu vůbec nějaká byla. (Pozn. red.)
d Slovní hříčka: renard — francouzsky liška. (Pozn. red.)
e — jestli ji vůbec kdy měli. (Pozn. red.)
f Jaký dobrák! (Pozn. red.)
281 5. prosince 1848 rozpustila kontrarevoluční vláda Brandenburgova a Manteuffelova pruské Národní shromáždění, vyhlásila takzvanou oktrojovanou ústavu a určila svolání sněmoven na 26. února 1849.
282 Vzdychalové — viz poznámku [170] zde.
283 Za tažení proti napoleonské Francii v lednu až únoru 1814 utrpěla pruská armáda jako součást koaličních vojsk řadu porážek v Champagni (bitva u Bar sur Aube, Saint Dizier, Montmirail a jiné).
Porážka pruské armády u Jeny 14. října 1806, po níž následovala kapitulace Pruska před napoleonskou Francií, ukázala celou prohnilost sociálně politického zřízení feudální hohenzollernské monarchie.
284 Volební zákon z 6. prosince 1848 o volbách do druhé sněmovny přiznával volební právo takzvaným „samostatným Prusům“; tato neurčitá formulace poskytovala vládě neomezenou možnost redukovat počet voličů.
285 Chrám sv. Štěpána v Londýně — část Westminsterského paláce, kde se v 16. až 19. století konala zasedání anglické poslanecké sněmovny.
„Chambre introuvable“ [„Sněmovna k pohledání“] — poslanecká sněmovna ve Francii v letech 1815 až 1816, složená z krajních reakcionářů.
Sněmovna 24. února 1848 — poslanecká sněmovna ve Francii, která se snažila zabránit rozvoji revoluce a zachovat monarchii tím, že na místo Ludvíka Filipa dosadila jeho vnuka hraběte Pařížského, v jehož prospěch se Ludvík Filip 24. února 1848 zřekl trůnu.