Zahraniční politika Francouzské republiky

Kolín 3. dubna. Zasedání francouzského Národního shromáždění z 31. března je pamětihodné projevem „obratného mužíčka“, pana Thierse, který zde s cynickou otevřeností a nedvojsmyslnou jasností vychvaloval vídeňské smlouvy z roku 1815 a tvrdil, že jsou základem nynějších politických poměrů v Evropě. A neměl snad tento mužíček naprosto pravdu, když si tropil posměch z rozporu, který tu je, když tyto smlouvy fakticky platí a přitom se právními obraty popírají? Takto opatrně si počínali jak prozatímní vláda, tak Cavaignac. Barrotova zahraniční politika byla nutným důsledkem politiky Cavaignacovy, tak jako Cavaignacova zahraniční politika byla nutným důsledkem politiky Lamartinovy. Lamartine, tak jako celá prozatímní vláda, jejíž zahraniční politiku prováděl, zradil Itálii a Polsko pod záminkou, že se tím uvolní vnitřní vývoj francouzské republiky. Řinčení zbraní by se totiž bylo špatně hodilo k Lamartinově propagandě plné květnatých frází. Prozatímní vláda totiž tvrdila, že protiklad mezi buržoasní třídou a dělnickou třídou lze odstranit frází o „sbratření“, a tím chtěla odfantazírovat třídní boj; podobným způsobem chtěla odstranit i národnostní rozpory a válku s cizinou. Pod záštitou prozatímní vlády upevnili své posice utlačovatelé Poláků, Italů a Maďarů a také francouzská buržoasie, která koncem června začala uskutečňovat Lamartinovo sbratření. Cavaignac upevňoval mír navenek, aby mohl klidně vést občanskou válku doma, a nepřekážel „slušné“ umírněné republice, buržoasní republice, v ničení poražené rudé republiky, dělnické republiky. Za Cavaignaca byla v Evropě opět vytvořena stará svatá aliance, stejně jako ve Francii nová svatá aliance legitimistů, stoupenců Ludvíka Filipa, bonapartistů a „slušných“ republikánů. Vládou této dvojí svaté aliance je ministerský kabinet Odilona Barrota. Jeho zahraniční politika je politikou této svaté aliance. Barrot potřebuje vítězství kontrarevoluce za hranicemi, aby dovršil kontrarevoluci ve Francii.

Na zasedání Národního shromáždění 31. března se prozatímní vláda zříká Cavaignaca; Cavaignac právem tvrdí, že je pravoplatným nástupcem prozatímní vlády, a sám se zase zříká Odilona Barrota, který nadále žije v domnění, že smyslem únorové revoluce jsou — vídeňské smlouvy z roku 1815. Flocon prohlašuje — a Barrot to nevyvrací — že Barrotova vláda prý před dvěma dny dala Itálii doslova do klatby a všem Francouzům, Polákům a Italům, kteří tam chtějí jet, odpírá pasy. Cožpak si Barrot nezasluhuje, aby se stal ministerským předsedou Jindřicha V.?

Ostatně Ledru-Rollin ve své odpovědi Thiersovi přiznává:

„Ano, nejednal jsem správně, to musím přiznat; prozatímní vláda měla poslat své vojáky na hranice, ne aby dobývali, nýbrž aby chránili utlačované bratry, a teď by už nebylo v Evropě jediného despoty. Jestliže jsme však tehdy váhali rozpoutat válku, byla tím vinna monarchie, která vyčerpala naše finance a vyprázdnila naše arsenály.“

Napsáno 3. dubna 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“,
čís. 263 ze 4. dubna 1849

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny