Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Porážka Piemonťanů
IKolín 30. března. Ramorinova zrada přinesla své ovoce. Piemontská armáda byla u Novary na hlavu poražena a zahnána k Borgomanero, na úpatí Alp. Rakušané obsadili Novaru, Vercelli a Trino a mají otevřenu cestu na Turín.
Dosud nedošly podrobnější zprávy; jisté je však to, že kdyby Ramorino nebyl Rakušanům umožnil vklínit se mezi jednotlivé piemontské divise a jednu jejich část isolovat, nebylo by toto vítězství vůbec možné.
Nemůže být pochyb ani o tom, že také Karel Albert se dopustil zrady. Zda tak učinil jen prostřednictvím Ramorinovým nebo ijinak, to se dovíme teprve později.
Ramorino je týž dobrodruh, který po víc než pochybné kariéře v polské válce roku 1830 až 1831 zmizel za savojského tažení roku 1834[289] s celou válečnou pokladnou právě ve chvíli, kdy situace začínala být vážná, a později v Londýně sestavil pro bývalého vévodu Brunšvického za 1200 liber šterlinků plán na dobytí Německa.
Už to, že tento výtečník mohl být postaven na takové místo, dokazuje, že Karel Albert, který se janovských a turínských republikánů bojí víc než Rakušanů, měl hned od počátku v úmyslu zradit.
Po této porážce se očekává revoluce a vyhlášení republiky v Turínu, jak je vidět z toho, že se Karel Albert chce vzdát trůnu ve prospěch svého nejstaršího syna, aby se tomu zabránilo.
Porážka Piemonťanů je důležitější než všechny frašky s německým císařem dohromady. Je to porážka celé italské revoluce. Po vítězství nad Piemontem přijdou na řadu Řím a Florencie.
Neklamou-li však všechny příznaky, bude právě tato porážka italské revoluce signálem k výbuchu evropské revoluce. Francouzský lid vidí, že tou měrou, jak je ve své zemi stále víc zotročován vlastní kontrarevolucí, postupuje cizí ozbrojená kontrarevoluce stále blíž k jeho hranicím. Červnovému vítězství a Cavaignacově diktatuře v Paříži odpovídalo vítězné tažení Radeckého až k břehům Mincia; Bonapartovu zvolení za presidenta, Barrotovu kabinetu a zákonu o klubech[290] odpovídá vítězství u Novary a postup Rakušanů k Alpám. Paříž je zralá pro novou revoluci. Savojsko, které se už celý rok chystá odtrhnout od Piemontu a připojit k Francii, které se vzpíralo účastnit se války, se vrhne Francii do náručí; Barrot a Bonaparte budou nuceni je odmítnout. Janov a snad i Turín, nebude-li příliš pozdě, vyhlásí republiku a požádají Francii o pomoc; a Odilon Barrot jim důstojně odpoví, že dovede ochránit celistvost sardinského území.
Ale i když to vláda nechce vědět, ví pařížský lid, že Francie nesmí trpět Rakušany v Turínu a v Janově. A pařížský lid je tam nestrpí. Odpoví Italům vítězným povstáním a francouzská armáda, jediná v Evropě, která od 24. února[291] nesvedla žádnou bitvu, se k němu připojí.
Francouzská armáda hoří nedočkavostí, aby už překročila Alpy a utkala se s Rakušany. Není zvyklá bojovat proti revoluci, která jí slibuje novou slávu a nové vavříny a která vystupuje pod praporem války proti koalici. Francouzská armáda — to není „Moje skvělá armáda“.
Porážka Italů je trpká. Žádný národ kromě Poláků nebyl tak hanebně utlačován svými mocnějšími sousedy, žádný národ se tak často a s takovou odvahou nepokoušel svrhnout tíživé jho. A pokaždé musí tento nešťastný národ znovu podlehnout svým utlačovatelům; výsledkem všeho úsilí, všech bojů jsou jen další porážky! Jestliže však nynější porážka vyvolá revoluci v Paříži a evropskou válku, jejíž předzvěst se už ukazuje všude, kam pohlédneme, bude-li tato porážka podnětem k novému hnutí na celém kontinentě, k hnutí, které tentokrát bude mít docela jiný ráz než loňského roku, pak budou mít sami Italové důvod si k ní blahopřát.
IIKolín 1. dubna. Podle posledních zpráv, které docházejí z Itálie, není porážka Piemonťanů u Novary vůbec tak rozhodující, jak sdělovala telegrafická zpráva poslaná do Paříže.
Piemonťané jsou poraženi, jsou odříznuti od Turína a zahnáni do hor. To je všechno.
Kdyby byl Piemont republikou, kdyby byla turínská vláda revoluční a měla odvahu sáhnout k revolučním prostředkům — nebylo by nic ztraceno. Ale naděje na italskou nezávislost mizí ne proto, že by rakouské zbraně byly nepřemožitelné, ale proto, že piemontská monarchie je zbabělá.
Čemu vděčí Rakušané za své vítězství? Tomu, že v piemontské armádě byly dvě divise Ramorinovou zradou odtrženy od ostatních tří a tyto tři isolované divise pak rakouská přesila porazila. Tyto tři divise jsou nyní zatlačeny k úpatí Penninských Alp.
Hned od počátku bylo obrovskou chybou, že Piemonťané postavili proti Rakušanům pouze pravidelnou armádu, že proti nim chtěli vést normální, měšťáckou, slušnou válku. Národ, který si chce vydobýt nezávislost, se nesmí omezit na normální válečné prostředky. Masové povstání, revoluční válka, všude guerilly, to je jediný prostředek, jak může malý národ přemoci velký, jak může slabší armáda čelit silnější a lépe organisované.
To dokázali Španělé roku 1807_18l2292 a dokazují to Maďaři ještě teď.
Chrzanowski byl poražen u Novary a odříznut od Turína; Radecký byl 9 mil od Turína. V monarchii, dokonce v konstituční monarchii, jakou je Piemont, bylo tím rozhodnuto o výsledku tažení; požádala Radeckého o mír. Ale v republice by tím nebylo rozhodnuto vůbec nic. Nebýt nevyhnutelné zbabělosti monarchie, která nikdy nemá odvahu sáhnout ke krajním revolučním prostředkům, nebýt této zbabělosti, mohla se porážka Chrzanowského stát pro Itálii štěstím.
Kdyby byl Piemont republikou, která se nemusí ohlížet na monarchické tradice, byl by měl možnosti zakončit tažení docela jinak.
Chrzanowski byl zahnán zpět k Bielle a k Borgomaneru. Tam, kde švýcarské Alpy znemožňují další ústup a kde je téměř nemožné rozmístit armádu ve dvou či třech říčních údolích, bylo by snadné armádu soustředit a smělým pochodem připravit Radeckého o plody jeho vítězství.
Kdyby velitelé piemontské armády měli revoluční odvahu, kdyby věděli, že v Turínu je revoluční, ke všemu odhodlaná vláda, byli by věděli, co mají udělat.
U Lago Maggiore stálo po bitvě u Novary 30 000 až 40 000 mužů piemontského vojska. Tento sbor mohl být ve dvou dnech soustředěn a vržen do Lombardie, kde bylo ani ne 12 000 Rakušanů; mohl obsadit Milán, Brescii a Cremonu, organisovat všeobecné povstání a porazit jednotlivé rakouské sbory, které sem jeden po druhém táhly z Benátska, a tím rozbít celou operační základnu Radeckého.
Místo aby táhl na Turín, byl by se Radecký musel ihned obrátit a vrátit do Lombardie, pronásledován masami ozbrojeného piemontského lidu, který by ovšem musel podporovat lombardské povstání.
Tato skutečná národní válka, válka, jakou vedli Lombarďané v březnu 1848 a kterou zahnali Radeckého za Oglio a Mincio, tato válka by byla vehnala do boje celou Itálii a dodala Římanům a Toskáncům docela jinou energii.
Zatímco Radecký ještě stál mezi Pádem a Ticinem a rozmýšlel se, má-li táhnout dopředu nebo dozadu, mohli Piemonťané a Lombarďané dorazit až k Benátkám, osvobodit je z obležení, spojit se s La Marmorou a římskými oddíly, mohly rakouského maršála neustále znepokojovat nesčetnými útoky guerill, a tím ho oslabovat, tříštit jeho vojska a nakonec ho porazit. Lombardie čekala jen na příchod Piemonťanů; povstala už — ani na ně nečekala. Jen rakouské pevnosti držely ještě lombardská města na uzdě. 10 000 Piemonťanů bylo už v Lombardii; kdyby jich tam bylo přitáhlo ještě 20 000 až 30 000, byl by Radeckému ústup znemožněn.
Ale hromadné povstání, všeobecné povstání lidu — to jsou prostředky, jichž se monarchie hrozí. Jsou to prostředky, kterých používá jen republika — jak dokázal rok 1793. Jsou to prostředky, jejichž použití předpokládá revoluční teror, a který monarcha by se ho odvážil?
Zkázou pro Italy tedy nebyla porážka u Novary a Vigevana, ale zbabělost a umírněnost, k níž je nutí monarchie. Prohraná bitva u Novary přinesla jen strategickou nevýhodu: Italové byli odříznuti od Turína, zatímco Rakušané měli cestu k němu otevřenou. Tato nevýhoda by byla naprosto bezvýznamná, kdyby po prohrané bitvě následovala skutečná revoluční válka, kdyby se zbytek italské armády ihned vyhlásil za jádro masového národního povstání, kdyby se slušná strategická válka armád změnila ve válku lidu, jakou vedli Francouzi v roce 1793.
No ovšem! Revoluční válka, masové povstání a revoluční teror — na to monarchie nikdy nepřistoupí. Než aby se spojila s lidem, to raději uzavře mír se svým nejhorším nepřítelem, jen když je také urozený.
Ať je Karel Albert zrádce nebo není — už jen jeho koruna, jen monarchie by byla stačila na to, aby přivedla Itálii do zkázy.
Ale Karel Albert je zrádce. Všechny francouzské listy přinášejí zprávu o velkém kontrarevolučním spiknutí všech evropských velmocí, o plánu na válečné tažení kontrarevoluce, kterým mají být definitivně porobeny všechny evropské národy. Tuto novou svatou alianci podepsaly Rusko i Anglie, Prusko i Rakousko, Francie i Sardinie.
Karel Albert dostal příkaz začít válku s Rakouskem, dát se porazit, a tím poskytnout Rakušanům příležitost, aby obnovili „klid“ v Piemontu, ve Florencii a v Římě a všude naoktrojovali ústavy stanného práva. Za to měl Karel Albert dostat Parmu a Piacenzu a Rusové měli pacifikovat Uhry; Francie se měla stát císařstvím, a tím měl být obnoven klid v Evropě. To je podle francouzských listů velký plán kontrarevoluce; a tento plán vysvětluje Ramorinovu zradu a vysvětluje i porážku Italů.
Vítězstvím Radeckého byla však monarchii zasazena nová rána. Bitva u Novary a ochromení Piemonťanů po ní dokazuje, že v rozhodujících chvílích, kdy lid musí vypnout všechny své síly, aby se zachránil, je pro něj největší brzdou monarchie. Nemá-li Itálie zahynout kvůli monarchii, musí především zahynout monarchie v Itálii.
IIINyní se nám konečně rýsuje jasný a zřetelný obraz průběhu piemontského tažení až k vítězství Rakušanů u Novary.
Radecký dal úmyslně rozšířit falešné pověsti, že se omezí jen na obranné boje a ustoupí k Addě, zatím ale potichu stáhl všechna svá vojska k Sant Angelo a k Pavii. Zradou austrofllské reakční strany v Turínu byl dokonale informován o všech plánech a disposicích Chrzanowského, o celém postavení jeho armády; naproti tomu se mu podařilo Piemonťany dokonale oklamat pokud šlo o jeho vlastní plány. Proto se piemontská armáda rozložila po obou březích Pádu, neboť počítala se soustředným postupem na Milán a Lodi ze všech stran zároveň.
Přesto však, kdyby se byl střed piemontské armády zmohl na vážný odpor, nebylo by ani pomyšlení na rychlé úspěchy, jichž teď Radecký dobyl. Kdyby mu byl Ramorinův sbor u Pavie přehradil cestu, bylo by dost času zabránit mu v přechodu přes Ticino, než by přišly posily. Mezitím mohly přitáhnout i divise, které stály na pravém břehu Pádu a u Arony; piemontská armáda, rozestavená podél Ticina, kryla Turín a byla by velmi dobře stačila na to, aby armádu Radeckého zdolala. To ovšem za předpokladu, že by Ramorino splnil svou povinnost.
Ramorino ji však nesplnil. Umožnil Radeckému přepravit se přes Ticino, čímž byl prolomen střed piemontských vojsk a divise umístěné na druhém břehu Pádu byly isolovány. Tím vlastně bylo o tažení už rozhodnuto.
Nato Radecký rozestavil všechny své síly v počtu 60 000 až 70 000 mužů se 120 děly mezi Ticinem a Agognou a zaútočil z boku na pět piemontských divisí rozložených podél Ticina. Čtyři nejblíže stojící divise porazil 21. března obrovskou přesilou u Mortary, Garlasca a Vigevana, dobyl Mortaru, a tak přiměl Piemonťany, aby ustoupili k Novaře, a ohrozil jedinou silnici na Turín, vedoucí z Novary přes Vercelli a Chivasso, která jim zbývala.
Ale i tato silnice byla už pro Piemonťany ztracena. Aby mohli soustředit svá vojska a zejména stáhnout sem Solaroliovu divisi, která stála na krajním levém křídle u Arony, museli zaujmout u Novary klíčové postavení pro své operace, přičemž jim ještě zbývala možnost provést přeskupení za Sesií.
Piemonťanům, kteří byli téměř úplně odříznuti od Turína, nezbývalo nic jiného než buď svést bitvu u Novary, nebo vrhnout své síly do Lombardie, organisovat lidovou válku a Turín ponechat jeho osudu, zanechat tam jen zálohy a národní gardu. V tomto případě by se byl Radecký střežil postupovat dál.
Pro takovéto řešení by však bylo muselo být v Piemontu připraveno masové povstání, ale to se právě nestalo. Buržoasní národní garda byla ozbrojena, ale masy lidu byly neozbrojeny a marně volaly po zbraních, které ležely v arsenálech.
Monarchie se neodvážila apelovat na tuto nepřemožitelnou sílu, která zachránila Francii roku 1793.
Piemonťané tedy museli svést bitvu u Novary, přestože měli velmi nevýhodné postavení a přesila nepřátel byla veliká.
40 000 Piemonťanů (10 brigád) s poměrně slabým dělostřelectvem tu stálo proti celé rakouské armádě v síle přinejmenším 60 000 mužů se 120 děly.
Piemontská armáda byla rozložena pod hradbami Novary po obou stranách silnice vedoucí od Mortary.
Levé křídlo, dvě brigády pod velením Durandovým, se opíralo o dost pevné postavení La Bicocca.
Střed, tři brigády pod velením Besovým, o dvorec La Cittadella.
Pravé křídlo, dvě brigády pod velením Perronovým, se opíralo o planinu Corte Nuovo (podél silnice na Vercelli).
Dva záložní sbory zaujaly toto postavení: jeden, skládající se ze dvou brigád, pod velením vévody Janovského, na levém křídle; druhý, skládající se z jedné brigády a gardy, pod velením vévody Savojského, nynějšího krále, na pravém křídle.
Postavení Rakušanů není podle jejich bulletinu tak jasné.
Druhý rakouský sbor, pod velením DʼAsprovým, zaútočil nejprve na levé křídlo Piemonťanů, přičemž za ním postupovaly třetí sbor pod velením Appelovým a dále záložní a čtvrtý sbor. Rakušanům se podařilo zplna rozvinout svou bitevní linii a provést soustředěný útok na všechny body piemontského bitevního postavení zároveň, a to s takovou přesilou, že Piemoníané byli rozdrceni.
Klíčem k postavení Piemonťanů byla Bicocca; kdyby se jí byli Rakušané zmocnili, byly by střed a levé křídlo Piemonťanů sevřeny mezi (neopevněným) městem a průplavem, takže by byly buď rozbity nebo donuceny složit zbraně.
Proto zaměřili Rakušané svůj hlavní útok na levé piemontské křídlo, jehož hlavní oporou byla Bicocca. Bojovalo se tu úporně, ale boj byl dlouho nerozhodný.
Také na střed piemontského postavení byly podnikáný četné útoky; Cittadella byla několikrát ztracena a několikrát ji Bes znovu dobyl nazpět.
Když Rakušané viděli, že zde narazili na příliš silný odpor, obrátili hlavní nápor znovu proti piemontskému levému křídlu. Obě piemontské divise byly zatlačeny nazpět k Bicocce, která byla nakonec také dobyta. Vévoda Savojský se vrhl na Rakušany se zálohami, ale marně. Přesila císařských byla příliš veliká, Italové ztratili svá postavení, a tím byla bitva rozhodnuta. Jediná ústupová cesta, která Piemonťanům zbývala, vedla k Alpám, k Bielle a k Borgomaneru.
A právě o této bitvě, která byla připravena zradou a vyhrána přesilou, praví „Kölnische Zeitung“, tak dlouho prahnoucí po vítězství Rakušanů:
„Tato bitva se bude na věčné časy skvít (!) v dějinách válek, neboť vítězství, jehož tu dobyl starý Radecký, je výsledkem tak obratně kombinovaných pohybů vojsk a vskutku tak velkolepé statečnosti, jakou svět neviděl od dob velkého démona bitev Napoleona(!!!).“
Radecký nebo spíše Hess, náčelník jeho generálního štábu, provedl svůj komplot s Ramorinem docela dobře, to je třeba přiznat. Že ale od dob Grouchyovy zrady u Waterloo svět neviděl tak velkolepou podlost jako Ramorinovu — to je také pravda. Radecký však nepatří do stejné kategorie s velkým „démonem bitev“ (!) Napoleonem, nýbrž s Wellingtonem: jejich vítězství si vyžádala mnohem víc peněz než statečnosti a obratnosti.
Ostatních lží, které včera večer „Kölnische Zeitung“ rozšiřovala, že prý demokratičtí poslanci upláchli z Turína a Lombarďané že se prý „chovali jako zbabělá sebranka“ atd., si nehodláme vůbec všímat. Poslední události je už vyvrátily. Tyto lži jsou jen dokladem, jak se „Kölnische Zeitung“ raduje z toho, že velké Rakousko, a to ještě za pomoci zrady, zardousilo malý Piemont.
Napsal B. Engels 30. března až 3. dubna 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 260, druhé vydání čís. 261 a čís. 263
z 31. března, 1. a 4. dubna 1849Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).289 Tím je míněno tažení italských revolučních emigrantů, organisované buržoasním demokratem Mazzinim roku 1834. Oddíl povstalců vtrhl ze Švýcarska do Savojska, ale byl poražen piemontskými vojsky.
290 Tím se míní zákon o zákazu klubů, schválený v prvním čtení francouzským Národním shromážděním 21. března 1849. Tímto zákonem ztratili dělníci svobodu shromažďovací a spolčovací.
291 24. února 1848 byla svržena monarchie Ludvíka Filipa ve Francii.