Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Německá kampaň za říšskou ústavu[66]
Napsal B. Engels koncem srpna 1849 až v únoru 1850
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung.
Politisch-ökonomische Revue“,
čís. 1, 2, a 3 z roku 1850
Podpis: Bedřich EngelsPodle textu časopisu
Přeloženo z němčiny
1. Porýnské Prusko 2. Karlsruhe 3. Falc 4. Zemřít za republiku!
„Hecker, Struve, Blenker, Zitz a Blum
ať zakroutí krkem tyranům![a]“ [67]Tento popěvek, jímž jihoněmecká „lidobrana“ rozezvučela všechny silnice a všechny hospody od Falce až po švýcarské hranice a který se zpívá na známou „mořem omývanou“[68] melodii — napůl chorál a napůl odrhovačka — v sobě shrnuje celý charakter „velkolepého povstání za říšskou ústavu“.[69] Tady máte ve dvou řádcích jeho velké muže, jeho konečné cíle, jeho proslulou pevnost zásad, jeho ušlechtilou nenávist k „tyranům“ a současně celé jeho pojetí společenských a politických poměrů.
Mezi všemi hnutími a akcemi, které v Německu vyvolala únorová revoluce a její další postup, vyniká kampaň za říšskou ústavu svým klasicky německým charakterem. Podnět k ní, její počátek, její zaměření a celý její průběh byly ve všem všudy německé. Stejně jako červnové dny roku 1848 charakterizují stupeň společenského a politického vývoje ve Francii, tak charakterizuje kampaň za říšskou ústavu stupeň společenského a politického vývoje v Německu, a zejména v jižním Německu.
Duší celého hnutí byla třída maloburžoazie, zejména takzvaný měšťanský stav; v Německu, především na jihu, tato třída převládá. Maloburžoazie, soustředěná v „březnových spolcích“[70], v demokratických konstitučních spolcích, ve vlasteneckých spolcích, v mnoha takzvaných demokratických spolcích a skoro v celém demokratickém tisku, skládala na říšskou ústavu masové, ale přitom neškodné „přísahy na Grütli“[71] a vedla proti „vzpurným“ panovníkům boj, jehož jediným výsledkem bylo ovšem jen vlastní povznášející vědomí splněné občanské povinnosti. Maloburžoazie, zastoupená rozhodnou a takzvanou krajní levicí frankfurtského shromáždění, tedy zejména stuttgartským parlamentem a „říšskými regenty“,[72] stála oficiálně v čele celého hnutí; maloburžoazie konečně ovládala jednotlivé zemské výbory, bezpečnostní výbory, prozatímní vlády a ústavodárná shromáždění, orgány, které si v Sasku, v Porýní a v jižním Německu získaly větší nebo menší zásluhy o říšskou ústavu.
Kdyby záleželo na maloburžoazii, sotva by opustila právní půdu zákonného, pokojného a ctnostného boje, sotva by se místo takzvaných zbraní ducha chopila mušket a dlažebních kostek. Dějiny všech politických hnutí od roku 1830 v Německu i ve Francii a v Anglii dokazují, že tato třída je vždy vychloubačná, velkohubá a ve slovním projevu někdy dokonce extrémní, dokud nehrozí žádné nebezpečí; ale je bázlivá, opatrná a nerozhodná, jakmile se přiblíží sebemenší nebezpečí; je zděšená, úzkostlivá a kolísavá, jakmile se hnutí, které vyvolala, chopí jiné třídy a berou je vážně; věrna své maloměšťácké podstatě zrazuje celé hnutí, jakmile dojde k boji se zbraní v ruce — a konečně, když zvítězí reakční strana, je za svou nerozhodnost vždy první napálena a potrestána.
Ale za maloburžoazií stojí všude jiné třídy, jež se hnutí, které maloburžoazie ve svém zájmu vyvolává, ujímají, vtiskují mu určitější, rozhodnější charakter a snaží se je pokud možno ovládnout: je to proletariát a velká část rolnictva, k nimž se kromě toho obvykle na čas připojuje i pokrokovější frakce maloburžoazie.
Tyto třídy, v čele s proletariátem větších měst, vzaly velkohubé ujišťování o oddanosti říšské ústavě vážněji, než to bylo maloburžoazním agitátorům milé. Jestliže maloburžoové, jak se co chvíli zapřísahali, byli ochotni pro říšskou ústavu „nasadit hrdla i statky“, byli dělníci a v mnoha krajích i rolníci ochotni učinit totéž; přitom, ač se o tom nemluvilo, bylo všem stranám dokonale známo, že po vítězství by maloburžoazie musela říšskou ústavu proti týmž proletářům a rolníkům bránit. Tyto třídy hnaly maloburžoazii až k otevřené roztržce s existující státní mocí. I když nemohly zabránit tomu, aby je jejich kramářští spojenci nezradili ještě za boje, měly alespoň to zadostiučinění, že za tuto zradu byli po vítězství kontrarevoluce ztrestáni samotnými kontrarevolucionáři.
Na druhé straně se v počátcích hnutí k maloburžoazii přidala i radikálnější frakce větší a střední buržoazie, stejně jako tomu bylo u všech dřívějších maloburžoazních hnutí v Anglii a ve Francii. Buržoazie nikdy nevládne jako celek; i když nebereme v úvahu feudální kasty, které si snad ještě zachovaly část politické moci, štěpí se sama velká buržoazie po vítězství nad feudalismem ihned na vládnoucí a na opoziční stranu, které jsou obvykle reprezentovány jednak bankou, jednak továrníky. Opoziční, pokroková frakce velké a střední buržoazie má pak na rozdíl od vládnoucí frakce společné zájmy s maloburžoazií a spojuje se s ní k společnému boji. V Německu, kde ozbrojená kontrarevoluce obnovila skoro výhradní panství armády, byrokracie a feudální šlechty, kde buržoazie — přes dosud existující konstituční formy — hraje jen velmi podřadnou a skromnou úlohu, je k tomuto spojenectví ještě mnohem víc důvodů. Zato je však německá buržoazie nekonečně bázlivější než anglická a francouzská, a jakmile se objeví sebenepatrnější možnost obnovení anarchie, tj. skutečného rozhodujícího boje, prchá zděšeně z jeviště. Tak tomu bylo i tentokrát.
Ostatně situace nebyla pro boj nijak nepříznivá. Francie stála před volbami; ať už by v nich získali většinu monarchisté nebo rudí, znamenalo to, že střed ústavodárného shromáždění bude potlačen, extrémní strany posíleny a že zostřený parlamentní boj bude brzy řešen s pomocí lidového hnutí, zkrátka, že přijde „journée“[b]. V Itálii se bojovalo před branami Říma a římská republika se úspěšně bránila proti francouzské intervenční armádě. V Uhrách nezadržitelně postupovali Maďaři a zahnali císařské za Váh a za Litavu; ve Vídni si každý den mysleli, že už uslyší hřmění děl, a každou chvíli čekali maďarskou revoluční armádu; v Haliči se očekával příchod Dembińského s polsko-maďarskou armádou, a ruská intervence, jak se zdálo, nebyla Maďarům příliš nebezpečná, spíš měla jen přeměnit boj Maďarů v boj evropský. A konečně v Německu vládlo největší vzrušení; postup kontrarevoluce, vzrůstající nestoudnost soldatesky, byrokracie a šlechty, další a další proradnosti bývalých liberálů v ministerstvech, nové a nové věrolomnosti panovníků[c] vrhaly straně hnutí do náručí celé skupiny dosavadních stoupenců pořádku.
Za těchto okolností se rozpoutal boj, který vylíčíme v následujících úryvcích.
Protože materiály jsou většinou neúplné a zmatené, skoro všechny dostupné ústní zprávy jsou naprosto nespolehlivé a všechny dosud uveřejněné spisy o tomto boji sledují čistě osobní cíle, není možné kriticky vylíčit celý průběh událostí. A tak nám nezbývá než omezit se jen na vylíčení toho, co jsme sami viděli a slyšeli. Naštěstí to úplně stačí k objasnění charakteru celé kampaně; saské hnutí a tažení Mieroslawského na Neckaru nemůžeme sice vylíčit podle vlastních zkušeností, ale „Neue Rheinische Zeitung“ snad brzy bude mít příležitost patřičně objasnit alespoň tažení Mieroslawského.[73]
Mnozí z účastníků kampaně za říšskou ústavu jsou dosud ve vězení. Někteří se už mohli vrátit domů, jiní jsou dosud v cizině a denně na tuto možnost čekají — a nejsou mezi nimi ti nejhorší. Každý proto jistě pochopí, že musíme mít k těmto spolubojovníkům určité ohledy a že tedy o lecčem pomlčíme; ti, kteří teď už zase klidně žijí ve vlasti, nám nebudou mít za zlé, když je nebudeme kompromitovat vyprávěním ani o těch událostech, při nichž prokázali skutečně skvělou odvahu.
1. Porýnské Prusko
Je v dobré paměti, žc ozbrojené povstání za říšskou ústavu vypuklo počátkem května nejprve v Drážďanech.[74] Jak známo, podlehli drážďanští barikádníci, podporovaní venkovským lidem a zrazeni lipskými šosáky, po šestidenním boji přesile. Bojovníků nebylo ani 2500, měli všelijaké zbraně a celé jejich dělostřelectvo se skládalo ze dvou či tří lehkých moždířů. V královském vojsku byly kromě saských praporů dva pluky Prusů. Měly k dispozici jezdectvo, dělostřelectvo, střelce a jeden prapor ozbrojený jehlovkami. Královské vojsko si v Drážďanech počínalo snad ještě zbaběleji[d] než kde jinde; současně je však jisté, že drážďanští bojovníci se proti této přesile bili statečněji než kdo jiný po celou dobu kampaně za říšskou ústavu. Pouliční boj je ovšem něco docela jiného než bitva v otevřeném poli.
V Berlíně byl za stavu obležení i odzbrojení naprostý klid. Nebyly ani vytrhány koleje, což by bylo zabránilo přísunu pruských sil k Berlínu. Vratislav se pokusila o slabý odpor na barikádách, ale vláda byla na něj dávno připravena, a tak se Vratislav dostala jen tím bezpečněji pod diktaturu šavle. Ostatní severní Německo, bez revolučních center, bylo ochromeno. Dalo se počítat už jen s porýnským Pruskem a s jižním Německem, a v jižním Německu už povstala Falc.
Porýnské Prusko bylo od roku 1815 pokládáno za jednu z nejpokročilejších provincií Německa, a právem. Má dvě přednosti, které nenacházíme pohromadě v žádné jiné části Německa.
Porýnské Prusko má s Lucemburskem, Porýnským Hesenskem a Falcí tu společnou výhodu, že od roku 1795 spoluprožívalo francouzskou revoluci a společenskou, administrativní a zákonodárnou konsolidaci jejích výsledků v době Napoleonově. Po porážce revoluční strany v Paříži přenesly armády revoluci za hranice. Před těmito sotva osvobozenými rolnickými synky se rozprchla nejen vojska svaté říše římské, ale rozpadlo se i feudální panství šlechty a páterů. Už po dvě generace neexistuje na levém břehu Rýna feudalismus; šlechta je zbavena svých výsad, pozemkové vlastnictví přešlo z rukou šlechty a církve do rukou rolníků; půda je rozparcelována a rolník je svobodným pozemkovým vlastníkem jako ve Francii. Ve městech vymizely cechy a patriarchální vláda patricijů o deset let dříve než jinde v Německu, neboť ustoupily svobodné konkurenci; a konečně Code Napoléon[75], tento souhrn všech revolučních institucí, celý tento změněný stav sankcionoval.
Kromě toho má porýnské Prusko — a to je jeho hlavní přednost před ostatními zeměmi na levém břehu Rýna — nejvyspělejší a nejrozmanitější průmysl z celého Německa. Ve třech správních obvodech, v Cáchách, Kolíně a Düsseldorfu, najdeme skoro všechna průmyslová odvětví: nejrozmanitější bavlnářský, vlnařský a hedvábnický průmysl i s obory na něm závislými, běličstvím, tiskařstvím a barvířstvím, slévárenstvím a strojírenstvím, najdeme tu i hornictví, zbrojařství a ostatní kovoprůmysl; všechen tento průmysl je tu soustředěn na prostoru několika málo čtverečných mil a zaměstnává obyvatelstvo, jehož hustota je v Německu neslýchaná. S Porýnskou provincií přímo sousedí železnorudná a uhelná pánev v kraji Mark, která dodává Porýní část surovin a průmyslově s ním souvisí. Nejlepší vodní cesta Německa, blízkost moře a nerostné bohatství kraje — to všechno je výhodné pro průmysl, který si kromě toho vytvořil hustou železniční síť a denně ji doplňuje. Průmysl ovlivňuje a je zpětně ovlivňován dovozním a vývozním obchodem do všech světadílů, na poměry v Německu velmi rozvinutým, dále významným přímým stykem se všemi hlavními středisky světového trhu a přiměřenou spekulací se surovinami a železničními akciemi. Zkrátka, úroveň průmyslového a obchodního rozvoje Porýnské provincie, třebaže je na světovém trhu málo významná, je na poměry v Německu jedinečná.
Tento průmysl — který rozkvetl také v době, kdy Porýní bylo pod nadvládou revoluční Francie — a s ním spojený obchod v porýnském Prusku vedly ke vzniku mocné průmyslové a obchodní velké buržoazie a — v protikladu k ní — početného průmyslového proletariátu, dvou tříd, které v ostatním Německu existují jen místy a v zárodku, které však téměř výhradně určují svérázný politický vývoj Porýnské provincie.
Nad ostatní německé země revolucionované Francouzi vyniká porýnské Prusko průmyslem, nad ostatní německé průmyslové oblasti (Sasko a Slezsko) francouzskou revolucí. Je to jediná část Německa, jejíž společenský vývoj dosáhl skoro úplně úrovně moderní buržoazní společnosti: vyspělý průmysl, rozsáhlý obchod, nahromaděný kapitál, svoboda pozemkového vlastnictví; ve městech převládá silná buržoazie a početný proletariát, na venkově množství zadlužených parcelových rolníků; buržoazie ovládá proletariát prostřednictvím námezdního vztahu, rolníky hypotékami, maloburžoazii konkurencí, a panství buržoazie je konečně sankcionováno obchodními soudy, továrními soudy, buržoazními porotními soudy a celým materiálním zákonodárstvím.
Je z toho zřejmé, proč Porýňané nenávidí všechno pruské? S Porýnskou provincií přivtělilo Prusko ke svým státům francouzskou revoluci; jednalo s Porýňany nejen jako s porobenými a s cizinci, nýbrž dokonce jako s poraženými rebely. A nejenže vůbec nezdokonalovalo porýnské zákonodárství v duchu stále se rozvíjející moderní buržoazní společnosti, ale chtělo dokonce podrobit Porýňany pedantickému, feudálně šosáckému galimatyáši pruského zákoníku, který nevyhovuje snad už ani pro Východní Pomořany.
Výjimečné postavení Porýnské provincie zřetelně prokázal obrat událostí po únoru 1848. Porýnská provincie dodala nejen pruské, nýbrž celé německé buržoazii její klasické představitele Camphausena a Hansemanna; dodala také německému proletariátu jediný orgán, který jej zastupoval nejen co do slov nebo dobrých úmyslů, nýbrž zastupoval jeho skutečné zájmy: „Neue Rheinische Zeitung“.
Ale proč se tedy porýnské Prusko tak málo účastnilo německého revolučního hnutí?
Nezapomínejme, že se německá porýnská buržoazie nemohla zajímat o hnutí za frazérský a advokátský konstitucionalismus v třicátých letech, protože se zabývala mnohem reálnějšími, průmyslovými podniky; že zatímco v malých německých státech se ještě snilo o německém císařství, proletariát v porýnském Prusku už začal otevřeně vystupovat proti buržoazii; že v letech 1840—1847, v období buržoazního, skutečně konstitučního hnutí, stála porýnská buržoazie v čele tohoto hnutí a že v březnu roku 1848 v Berlíně měla rozhodující vliv na výsledek boje. Prostý popis kampaně za říšskou ústavu v Porýní však nejlépe ukáže, proč porýnské Prusko nemohlo nikdy nic prosadit otevřenou vzpourou, proč ani nedovedlo vyvolat všeobecné povstání celé provincie.
V Drážďanech se právě rozpoutal boj; ve Falci mohl propuknout každou chvíli. V Bádensku, Württembersku a Francích se připravovala masová shromáždění a skoro nikdo už neskrýval odhodlání vybojovat rozhodnutí zbraněmi. V celém jižním Německu bylo vojsko nejisté. V Prusku vládlo stejné pobouření. Proletariát čekal jen na příležitost k pomstě za to, že byl ošizen o výhody, které si podle svého názoru vydobyl v březnu 1848. Maloburžoazie se všude snažila stmelit všechny nespokojené živly v jedinou velkou stranu říšské ústavy a doufala, že zůstane v jejím čele. Noviny byly plny přísah o odhodlání stát či padnout s frankfurtským shromážděním, nasadit za říšskou ústavu hrdlo i statky; stejné přísahy se ozývaly i ve všech klubech a pivnicích.
Tu pruská vláda zahájila nepřátelství tím, že povolala značnou část zeměbrany[76]‚ hlavně ve Vestfálsku a v Porýní. Povolávací nařízení v době míru bylo nezákonné a rozhořčilo nejen maloburžoazii, ale i větší buržoazii.
Kolínská obecní rada svolala sjezd zástupců porýnských obecních rad. Vláda jej zakázala; a tak se nebral ohled na formality a sjezd se konal i přes zákaz. Obecní radní, zástupci velké a střední buržoazie, prohlásili, že uznávají říšskou ústavu, a žádali její schválení pruskou vládou, odstoupení ministerského kabinetu a zrušení mobilizace zeměbrany; budou-li tyto požadavky zamítnuty, vyhrožovali dost otevřeně, že se Porýnská provincie odtrhne od Pruska.
„Protože pruská vláda rozpustila druhou sněmovnu, když se tato sněmovna vyslovila pro bezpodmínečné přijetí německé ústavy z 28. března t. r., a tím připravila lid v této rozhodné chvíli o zastoupení a hlasy, sešli se podepsaní zástupci měst a obcí Porýnské provincie, aby se poradili, co je třeba učinit v zájmu vlasti.
Shromáždění za předsednictví městských radních Zella z Trevíru a Wernera z Koblence a za přítomnosti zapisovatelů, městských radních Boeckera z Kolína a Bloema II. z Düsseldorfu, se usneslo takto:
1. Shromáždění prohlašuje, že ústavu německé říše, vyhlášenou 28. března t. r. říšským sněmem, uznává za definitivně platný zákon a při konfliktu vyvolaném pruskou vládou bude stát na straně německého říšského sněmu.
2. Shromáždění vyzývá všechen lid Porýnské provincie a zejména všechny muže schopné nosit zbraň, aby společným prohlášením ve větších i menších skupinách vyhlašovali svůj závazek a nezlomnou vůli hájit německou říšskou ústavu a dodržovat její ustanovení.
3. Shromáždění vyzývá německý říšský sněm, aby neprodleně přikročil k ráznějším opatřením a poskytl tak lidovému odporu v jednotlivých německých státech a zejména také v Porýnské provincii onu jednotu a sílu, které jediné mohou zmařit dobře organizovanou kontrarevoluci.
4. Shromáždění vyzývá říšskou vládu, aby nařídila říšské armádě co nejdříve přísahat na ústavu a aby vydala rozkaz ke stažení armády.
5. Podepsaní se zavazují, že budou v obvodu svých obcí prosazovat uznání říšské ústavy všemi prostředky, které mají k dispozici.
6. Shromáždění pokládá za bezpodmínečně nutné odstoupení Brandenburgova a Manteuffelova kabinetu a svolání sněmoven beze změny platného volebního řádu.
7. Shromáždění považuje zejména nedávno vyhlášené částečné povoláni zeměbrany za opatření zbytečné a do značné míry ohrožující vnitřní mír a očekává, že bude okamžitě zrušeno.
8. Podepsaní vyslovují nakonec přesvědčení, že nebude-li dbáno obsahu tohoto prohlášení, hrozí vlasti největší nebezpečí, jímž může být otřesena sama existence Pruska v jeho nynějším složení.
Přijato 8. května 1849 v Kolíně.
(Následují podpisy)
Připomeňme jen, že na tomto shromáždění předsedal týž pan Zell, který za několik týdnů nato odjel jako říšský komisař frankfurtského říšského kabinetu[77] do Bádenska a tady nejen vyzýval ke klidu, nýbrž také s tamějšími reakcionáři umlouval kontrarevoluční puče, jež později vypukly v Mannheimu a v Karlsruhe. A je přinejmenším pravděpodobné, že současně také sloužil říšskému generálovi Peuckerovi jako vojenský špión.
Pokládáme za důležité konstatovat tento fakt. Velká buržoazie, výkvět předbřeznového porýnského liberalismu, se hned od počátku snažila dostat se v porýnském Prusku do čela hnutí za říšskou ústavu. Její řeči, její usnesení, celé její vystupování svědčily o tom, že chce být spoluodpovědná za pozdější události. Bylo dost těch, kteří brali fráze pánů obecních radních vážně, zvláště hrozbu, že se Porýnská provincie odtrhne. Kdyby se velká buržoazie přidala, byla by věc už předem skoro vyhrána, všechny třídy obyvatelstva by šly s sebou, dalo by se už leccos riskovat. Tak kalkuloval maloměšťák a spěchal, aby zaujal pózu hrdiny. Jeho zdánlivého spojence, velkého buržou, to samozřejmě nechávalo chladným; při nejbližší příležitosti maloměšťáka zradil, a když pak všechno dopadlo nejvýš žalostně, dodatečně se mu vysmál, že byl tak hloupý.
Vzrušení zatím stále vzrůstalo; zprávy ze všech krajů Německa zněly velmi bojovně. Konečně měla být zformována zeměbrana. Prapory se sešly a důrazně prohlásily, že se zformovat nedají. Majoři nemohli bez náležité vojenské podpory nic pořídit a byli rádi, když vyvázli bez výhrůžek a bez pohromy. Propustili lidi a stanovili pro zformování nový termín.
Vláda by byla mohla snadno poskytnout důstojníkům zeměbrany potřebnou podporu, ale nechala to úmyslně dojít tak daleko. Teď ihned použila násilí.
Vzpurné části zeměbrany pocházely hlavně z průmyslového kraje Berg a Mark. Středisky odporu byly Elberfeld a Iserlohn, Solingen a údolí řeky Ennepe. Do dvou prvních měst bylo ihned posláno vojsko.
Do Elberfeldu přitáhl jeden prapor 16. pluku, eskadrona hulánů a dvě děla. Ve městě vládl úplný zmatek. Zeměbrana po zralé úvaze přece jen shledala, že hraje odvážnou hru. Mnozí rolníci a dělníci byli politicky indiferentní a prostě se jim nechtělo odejít pro nějaké vládní rozmary na neurčito z domova. Tížilo je pomyšlení, jaké následky bude pro ně mít to, že se stavějí na odpor: species facti[e], válečné právo, tresty v okovech, snad i zastřelení! Zkrátka počet zaměbranců ve zbrani — zbraně měli u sebe — se stále smrskával a nakonec jich zbylo sotva čtyřicet. Rozbili hlavní stan v jednom předměstském hostinci a čekali tam na Prusy. Kolem radnice stála občanská garda a dva oddíly občanských ostrostřelců; váhali, vyjednávali se zeměbranou a byli rozhodnuti za všech okolností chránit svůj majetek. Na ulicích se shlukovalo obyvatelstvo, maloměšťáci, kteří v politickém klubu přísahali věrnost říšské ústavě, a proletáři všech druhů, od odhodlaného, revolučního dělníka až po opilého povozníka. Nikdo nevěděl, co dělat a co vlastně bude.
Městská rada chtěla s vojskem vyjednávat. Velitel však vyjednávání odmítl a vtáhl do města. Vojsko slavnostně pochoduje ulicemi a zastavuje se u radnice, proti občanské gardě. Vyjednává se. Z davu dopadnou na vojsko kameny. Zeměbrana, jak už řečeno, v síle asi čtyřiceti mužů táhne po dlouhých poradách z druhé strany města také proti vojsku.
Náhle zazní ze zástupu volání — osvobodit vězně! Ve vězení, hned vedle radnice, bylo totiž už rok ve vazbě šedesát devět solingenských dělníků; byli obviněni, že demolovali slévárnu oceli u pevnosti. Proces s nimi se měl konat za několik dní. Lid se hrne k vězení, aby je osvobodil. Dveře povolí, lid vnikne dovnitř, vězňové jsou svobodni. Vtom však zasáhne vojsko, zazní salva a poslední vězeň, spěchající ze dveří, padá s roztříštěnou lebkou.
Lid ustoupí, ale volá: Na barikády! V mžiku jsou přístupy k vnitřnímu městu zabarikádovány. Neozbrojených dělníků je plno, ozbrojených na barikádách nanejvýš padesát.
Nastoupí dělostřelectvo. Jako předtím pěchota střílí i ono příliš vysoko, pravděpodobně úmyslně. V obou útvarech byli Porýňané nebo Vestfálci a ti byli dobří. Nakonec se před 8. setninu 16. pluku postaví hejtman von Uttenhoven.
Na první barikádě byli tři ozbrojení muži. „Nestřílejte na nás,“ volají, „my střílíme jen na důstojníky!“ Hejtman velí zastavit. „Jestliže dáš povel ‚Připravit k palbě!‘, složím tě!“ volá jeden ze střelců na barikádě. „Připravit k palbě — pal!“ Zazní salva, ale v témž okamžiku klesne hejtman k zemi. Je zasažen přímo do srdce.
Četa rychle ustoupí, ani hejtmanovu mrtvolu s sebou nevezme. Padne ještě několik výstřelů, několik vojáků je raněno, a velící důstojník, který nechce strávit noc ve vzbouřeném městě, odtáhne a utáboří se se svými oddíly hodinu za městem. Hned za vojáky rostou všude barikády.
Ještě týž večer došla zpráva o ústupu Prusů do Düsseldorfu. Na ulicích se vytvořily početné hloučky; maloburžoové i dělníci byli neobyčejně vzrušeni. Zvěst o tom, že do Elberfeldu má být posláno další vojsko, byla signálem k nástupu. Někteří dělníci vyzývali bez ohledu na nedostatek zbraní — občanská garda byla od listopadu 1848 odzbrojena — i na poměrně silnou posádku a nevhodné široké a rovné ulice malé bývalé knížecí rezidence k stavbě barikád. Několik barikád vyrostlo na Neustrasse a Bolkerstrasse; ostattní části města zůstaly volné, jednak proto, že tam byly už dříve poslány vojenské jednotky, jednak proto, že velká buržoazie i maloburžoazie dostaly strach.
Kvečeru se rozpoutal hoj. Na barikádách bojovalo, stejně jako V jiných městech, velmi málo lidí. Kde by také vzali zbraně a střelivo? Dosti na tom, že dlouho a statečně odolávali přesile, a těch půl tuctu barikád, které se daly hájit, padlo do rukou Prusů teprve k ránu, když bylo použito značných sil dělostřelectva. Je známo, že opatrní hrdinové se druhý den krvavě mstili na služkách, starcích a ostatních pokojných obyvatelích.
Téhož dne, kdy byli Prusové vyhnáni z Elberfeldu, měl jeden prapor - nemýlím-li se 13. pluku - vtrhnout do Iserlohnu a zkrotit tamější zeměbranu . Ale tento plán ztroskotal i zde; jakmile došla zpráva, že sem táhne vojsko, zeměbrana a lid zabarikádovali všechny přístupy k městu a s nabitými ručnicemi očekávali nepřítele. Prapor se neodvážiI zaútočit a stáhl se zase zpět.
Boj v Elberfeldu a Düsseldorfu a barikády v Iserlohnu byly signálem k povstání převážné části průmyslového kraje Berg a Mark. Solingenští vzali útokem gräfrathskou zbrojnici a ozbrojili se puškami a náboji, které tam našli; hagenští se hromadně připojili k hnutí, ozbrojili se, obsadili přístupy k Ruhře a vyslali průzkumné hlídky; Solingen, Ronsdorf, Remscheid, Barmen a další města poslala do Elberfeldu oddíly. V ostatních místech kraje se zeměbrana přidala k hnutí a dala se do služeb frankfurtského shromáždění. Města Elberfeld, Solingen, Hagen a Iserlohn dosadila místo rozehnaných okresních a místních úřadů bezpečnostní výbory.
Zprávy o těchto událostech se ovšem značně přeháněly. Říkalo se, že celý Wuppertal a Porúří jsou jediným velkým organizovaným táborem povstání, mluvilo se o 15 000 ozbrojených mužů v Elberfeldu a o stejném počtu bojovníků v Iserlohnu a Hagenu. Vlády se náhle zmocnil strach, který naráz ochromil jakoukoli její činnost proti tomuto povstání nejvěrnějších krajů a nemálo přispěl k tomu, že se takovému přehánění věřilo.
I když odečteme všechno, co bylo pravděpodobně přehnáno, zůstává jedna nepopiratelná skutečnost: nejdůležitější místa v průmyslovém kraji Berg a Mark se zúčastnila otevřeného a až dosud vítězného povstání. To byl fakt. Nadto přicházely zprávy, že Drážďany se dosud drží, že to vře ve Slezsku, že falcké hnutí se konsolidujc, že v Bádensku vypukla vítězná vojenská vzpoura a že velkovévoda uprchl, že Maďaři stojí u Jablunkovského průsmyku a na Litavě. Zkrátka, ze všech revolučních příležitostí, které se demokratické a dělnické straně naskytly od března 1848, byla tato daleko nejvýhodnější, a muselo se jí samozřejmě využít. Levý břeh Rýna nesměl nechat pravý břeh na holičkách.
Nuže, co dělat?
Všechna větší města Porýnské provincie jsou buď pevnosti ovládané silnými citadelami a pevnůstkami, jako Kolín a Koblenc, nebo mají silné posádky, jako Cáchy, Düsseldorf a Trevír. Kromě toho udržují celou provincii v poslušnosti pevnosti Wesel, Jülich, Lucemburk, Saarlouis a dokonce i Mohuč a Minden. V těchto pevnostech a posádkách bylo soustředěno nejméně 30 000 mužů. Konečně města Kolín, Düsseldorf; Cáchy a Trevír byla už delší dobu odzbrojena. Revoluční centra provincie byla tedy ochromena. Každý pokus o povstání tu musel skončit vítězstvím vojska, jak se ukázalo už v Düsseldorfu; ještě jedno takové vítězství, např. v Kolíně, a povstání v kraji Berg a Mark by bylo navzdory všem jinak příznivým zprávám morálně zlikvidováno. Na levém břehu Rýna se hnutí mohlo uskutečnit na Mosele, v Eifelu a v krefeldském průmyslovém kraji; ale toto území bylo obklopeno šesti pevnostmi a třemi posádkovými městy. Naproti tomu kraje na pravém břehu Rýna, které už povstaly, měly hustě osídlené, rozsáhlé území s množstvím lesů a hor, jako stvořené k povstalecké válce.
Podporovat vzbouřené kraje bylo možné jen jediným způsobem:
Především se v pevnostech a všech posádkových městech vystříhat všech zbytečných výtržností;
na levém břehu Rýna v menších městech, v továrních městech a na venkově provádět diverze a udržovat tak porýnské posádky v šachu;
konečně vrhnout všechny volné síly do kraje na pravém břehu Rýna, který už povstal, rozšířit povstání a pokusit se za pomoci zeměbrany zorganizovat jádro revoluční armády zde.
Nechť novopečení pruští mistři v odhalování nejásají předčasně nad velezrádným spiknutím, které jsem tu prozradil. Žádné spiknutí bohužel neexistovalo. Uvedená tři opatření, to není nějaký plán spiknutí, ale pouhý návrh, který vyšel od pisatele těchto řádků, a to ve chvíli, kdy se sám vydal do Elberfeldu, aby tu popohnal provedení třetího bodu. Protože se však organizace demokratické a dělnické strany rozpadla, protože většina místních vůdců, pocházejících z maloburžoazie, byla nerozhodná a opatrnicky zdrženlivá a protože bylo málo času, ke spiknutí vůbec nedošlo. Jestliže tedy na levém břehu Rýna přesto začaly diverze, jestliže v Kempenu, Neussu a okolí vypukly nepokoje a v Prümu byla vzata útokem zbrojnice,[78] nebyly tyto události vůbec výsledkern nějakého společného plánu, byly vyvolány jen revolučním instinktem obyvatelstva.
V krajích, které povstaly, to mezitím vypadalo docela jinak, než se domnívali v ostatních částech provincie. Elberfeld sice nevypadal špatně se svými barikádami, které byly ostatně postaveny nanejvýš bezplánovitě a narychlo, s mnoha strážnými, hlídkami a jinými bojovníky, s veškerým obyvatelstvem na ulicích — chyběla tu zřejmě jen velká buržoazie — a s rudými i trojbarevnými vlajkami[79], ale jinak panoval ve městě úplný zmatek. Maloburžoazie se chopila vedení událostí prostřednictvím bezpečnostního výboru, který vytvořila hned v prvních chvílích. Sotva to udělala, už se polekala své vlastní moci, i když zcela nepatrné. Jejím prvním činem bylo, že se dala zákonitě uznat městskou radou, tj. velkou buržoazií, a z vděčnosti za tuto laskavost městské rady kooptovala pět jejích členů do bezpečnostního výboru. Takto zesílený bezpečnostní výbor se ihned zbavil všech nebezpečných záležitostí tím, že svěřil péči o vnější bezpečnost vojenské komisi; vyhradil si však nad touto komisí dohled, aby mohl mírnit a brzdit její činnost. Poděšení maloměšťáci z bezpečnostního výboru, pojištění takto před jakýmkoli stykem s povstáním, posazení samotnými městskými tatíky na právní půdu, se mohli omezit na to, že uklidňovali rozpálené hlavy, vyřizovali běžné záležitosti, vysvětlovali „nedorozumění“, vyzývali ke klidu, všechno protahovali a dusili každou energickou činnost pod záminkou, že se musí nejprve počkat na odpověď deputacím vyslaným do Berlína a do Frankfurtu. Ostatní maloburžoazie postupovala ovšem ruku v ruce s bezpečnostním výborem, všude vyzývala ke klidu, překážela kde jen mohla při všech dalších obranných opatřeních i při vyzbrojování a stále si nebyla jista, jak dalece se má podílet na povstání. Jen malá část této třídy byla odhodlána bránit se se zbraní v rukou, bude-li město napadeno. Velká většina se snažila sama sobě namluvit, že pouhé její hrozby a strach vlády z takřka nevyhnutelného ostřelování Elberfeldu přimějí vládu k ústupkům; jinak si ale pro všechny případy nechávala volnou cestu k ústupu.
Velká buržoazie zůstala v první chvíli po zahájení boje jako by do ní hrom udeřil. Zděšena viděla už v duchu, jak se šíří žhářství, vraždy, rabování a kdovíjaké hrůzy. Zřízení bezpečnostního výboru, jehož většina — městští radní, advokáti, státní návladní, usedlí občané — jí náhle zaručovala život a majetek, naplňovalo ji proto víc než fanatickým nadšením. Tíž velkoobchodníci, majitelé barvíren a továrníci, kteří až dosud vykřikovali, že pánové Karl Hecker, Riotte, Höchster atd. jsou krvelační teroristé, se teď hromadně hnali na radnici, objímali vroucně a srdečně tyto zdánlivé krvežíznivce a kladli na stůl bezpečnostního výboru tisíce tolarů. Je samozřejmé, že po potlačení hnutí rozšiřovali tíž nadšení obdivovatelé a podporovatelé bezpečnostního výboru nejen o samém hnutí, ale i o bezpečnostním výboru a jeho členech nejnechutnější nejpodlejší lži a stejně vroucně děkovali Prušákům za osvobození od teroru, který nikdy neexistoval. Nevinné konstituční měšťáky, jako pány Heckera, Höchstera a státního návladního Heintzmanna, líčili znovu jako hrůzovládce a lidožrouty, kteří mají ve tvářích vepsánu příbuznost s Robespierrem a Dantonem. Pokládáme za svou povinnost se těchto dobráků proti tomuto nařčení ujmout. Jinak se ovšem většina vysoké buržoazie co nejrychleji odebrala s ženami a dětmi pod ochranu düsseldorfského stavu obležení, a jen menší, odvážnější část zůstala, aby stůj co stůj chránila svůj majetek. Vrchní starosta se za povstání skrýval v převrženém kočáře schovaném pod hnojem. Proletariát, ve chvíli boje jednotný, se rozštěpil, jakmile se ukázalo, že bezpečnostní výbor a maloburžoazie kolísá. Řemeslníci, skuteční tovární dělníci a část tkalců hedvábí byli rozhodně pro hnutí; avšak oni, kteří tvořili jádro proletariátu, neměli skoro žádné zbraně. Barvíři, statní, dobře placení dělníci, ale primitivní, a proto reakční jako všechny skupiny dělníků, k jejichž práci je zapotřebí spíš tělesné síly než obratnosti, byli už v prvních dnech úplně lhostejní. Jediní ze všech průmyslových dělníků pracovali dál i v době barikád a nedali se nijak rušit. A konečně lumpenproletariát byl jako všude už od druhého dne hnutí prodejný; ráno žádal od bezpečnostního výboru zbraně a žold a odpoledne se dal koupit od velké buržoazie, aby chránil její domy nebo aby večer strhával barikády. Jako celek stál na straně buržoazie, která ho nejlépe platila a za jejíž peníze si po dobu povstání vyhazoval z kopýtka.
Nedbalost a zbabělost bezpečnostního výboru i nejednotnost vojenské komise, v níž měla zprvu většinu strana nečinnosti, bránily od počátku jakémukoli rozhodnému vystoupení. Už druhý den nastoupila reakce. Od počátku se ukazovalo, že v Elberfeldu se dá počítat s úspěchem jen pod vlajkou říšské ústavy, jen v dohodě s maloburžoazií. Právě v Elberfeldu se proletariát na jedné straně teprve docela nedávno vymanil z bahna alkoholismu a pietismu, takže do mas nemohla proniknout ani nejmenší představa o podmínkách jeho osvobození, na druhé straně instinktivně příliš nenáviděl buržoazii a byl příliš lhostejný k buržoazní otázce říšské ústavy, než aby se mohl nadchnout pro takové trojbarevné zájmy. Radikální strana, jediná, která to myslela s obranou vážně, se tak dostala do dvojakého postavení. Hlásila se k říšské ústavě. Ale maloburžoazie jí nedůvěřovala, očerňovala ji u lidu kde jen mohla, brzdila všechna její opatření, která směřovala k ozbrojení a obraně. Každý rozkaz, který mohl přispět k tomu, aby město bylo skutečně schopno obrany, ihned zrušil první člen bezpečnostního výboru. Každý šosák, jemuž postavili před dveřmi barikádu, běžel okamžitě na radnici a opatřil si tam odvolání rozkazu. Peníze na mzdy dělníkům, kteří stavěli barikády — a ti žádali jen to nejnutnější, aby nezemřeli hladem — dával bezpečnostní výbor velmi neochotně a co nejméně. Vyplácení žoldu a zásobování bylo nepravidelné a často nedostatečné. Za celých pět či šest dní se nepodařilo uskutečnit přehlídku ani společný nástup ozbrojených mužů, takže nikdo nevěděl, s kolika bojovníky se dá v případě nutnosti počítat. Teprve pátý den se pokusili rozdělit obránce do oddílů, ale nikdy to nebylo provedeno, protože ti, kdo se o to pokoušeli, nevěděli, jaké bojové síly jsou k dispozici. Každý člen bezpečnostního výboru jednal na vlastní pěst. Rozkazy si odporovaly, křížily se a většinou se shodovaly jen v tom, že zvyšovaly všeobecný zmatek a bránily jakémukoli energickému zákroku. Proletariátu se tím hnutí dokonale znechutilo a za několik dní dosáhli velcí i malí buržoové svého cíle vzbudili u dělníků naprostou apatii.
Když jsem 11. května přijel do Elberfeldu, bylo tam přinejmenším 2500—3000 ozbrojených mužů. Z těchto bojovníků bylo však spolehnutí jen na posily z jiných měst a na několik ozbrojených elberfeldských dělníků. Zeměbrana kolísala; většina měla hrozný strach, že bude odsouzena k nuceným pracím. Zpočátku bylo takových lidí málo, jejich počet však vzrůstal přílivem nerozhodných a bázlivých z ostatních oddílů. Občanská garda, v Elberfeldu od začátku reakční a vytvořená jen k potlačování dělníků, vyhlásila svou neutralitu a měla jen jedno přání — bránit svůj majetek. To všechno se ukázalo až v příštích dnech; zatím se však část cizích posil a dělníků rozešla a počet skutečných bojových sil se zmenšil, protože hnutí přešlapovalo na místě, kdežto občanská garda byla čím dál tím semknutější a den ze dne dávala nepokrytěji najevo své reakční choutky. V posledních nocích strhla už několik barikád. Ozbrojené posily měly zpočátku jistě víc než 1000 mužů, ale 12. nebo 13. května se scvrkly už na polovinu, a když konečně došlo k všeobecnému nástupu, ukázalo se, že celá ozbrojená moc, s níž se dalo počítat, měla nanejvýš 700—800 mužů. Zeměbrana a občanská garda odmítly nastoupit.
To není všechno. Vzbouřený Elberfeld byl obklopen samými domněle „neutrálními“ místy. Barmen, Kronenberg, Lennep, Lüttringhausen atd. se k povstání nepřipojily. Revoluční dělníci těchto měst, pokud měli zbraně, odešli do Elberfeldu. Ve všech těchto městech byla občanská garda jen nástrojem v rukou továrníků k potlačování dělníků a skládala se z továrníků, z dozorců z jejich továren a z kupců zcela závislých na továrnících; občanská garda ovládala tato města v zájmu „pořádku“ a továrníků. I dělníci, bydlící většinou rozptýleně po venkově, se drželi stranou politického hnutí a po použití známých donucovacích prostředků a pomluv šířených o charakteru elberfeldského povstání se zčásti přiklonili na stranu továrníků; na rolníky působily pomluvy zcela neklamně. K tomu ještě vypuklo povstání v době, kdy továrníci po patnáctiměsíční hospodářské krizi dostali konečně zas hojné zakázky, a s dělníky, kteří mají dobrou práci, se jak známo nedá dělat revoluce; tato okolnost silně zapůsobila i v Elberfeldu. Je nasnadě, že za všech těchto okolností byli „neutrální“ sousedé vlastně skrytými nepřáteli.
A nejen to. Spojení s ostatními vzbouřenými okresy nebylo vůbec navázáno. Čas od času se objevilo několik lidí z Hagenu; o Iserlohnu se nevědělo vlastně vůbec nic. Několik lidí se nabídlo, že budou dělat komisaře, ale nikomu z nich se nedalo věřit. Několik poslů mezi Elberfeldem a Hagenem bylo prý v Barmenu a v okolí zadrženo občanskou gardou. Jediné místo, s nímž bylo navázáno spojení, bylo Solingen, a tam to vypadalo stejně jako v Elberfeldu. Že to tam nedopadlo ještě hůř, bylo zásluhou jen dobré organizace a rozhodnosti solingenských dělníků, kteří poslali 400—500 ozbrojených mužů do Elberfeldu a ještě byli dost silní, aby doma vyvážili vliv buržoazie a občanské gardy. Kdyby byli elberfeldští dělníci tak vyspělí a tak organizovaní jako solingenští, byly by jejich naděje na úspěch daleko větší.
Za těchto okolností byla jen jedna možnost: přikročit k několika rychlým, energickým opatřením, která by hnutí zase oživila, dodala mu nové bojové síly, oslabila jeho vnitřní nepřátele a v celém průmyslovém kraji Berg a Mark by hnutí co nejpevněji zorganizovala. Prvním krokem by bylo odzbrojení elberfeldské občanské gardy, rozdělení jejích zbraní mezi dělníky a vybrání nové nucené daně na vydržování takto vyzbrojených dělníků. Tento krok by rozhodně skoncoval s celou dosavadní nemohoucností bezpečnostního výboru, oživil by proletariát a ochromil schopnost odporu „neutrálních“ oblastí. Na úspěchu tohoto prvního kroku záleželo, co dělat potom, aby se sehnaly zbraně i z těchto oblastí, aby se povstání rozšířilo a aby se obrana celého kraje náležitě zorganizovala. Stačilo by nařízení bezpečnostního výboru a pouhých čtyři sta solingenských bojovníků — a elbcrfeldská občanská garda by byla v mžiku odzbrojena. O nějakém hrdinství se totiž u ní nedalo vůbec mluvit.
V zájmu bezpečnosti obžalovaných a stále ještě vězněných účastníků květnových událostí jsem povinen prohlásit, že všechny tyto návrhy vycházely jen a jen ode mne. Odzbrojení občanské gardy jsem navrhoval od první chvíle, kdy začaly mizet peněžní prostředky bezpečnostního výboru.
Ale slavný bezpečnostní výbor neměl nejmenší chuť pouštět se do podobných „teroristických opatření“. Jediné, co jsem prosadil, lépe řečeno co jsem dal provést na vlastní vrub s několika veliteli oddílů — všichni šťastně unikli a někteří jsou už v Americe — bylo zabrání asi osmdesáti pušek kronenberské občanské gardy, uložených na tamější radnici. Tyto pušky byly rozděleny naprosto lehkomyslně; dostaly se většinou do rukou lumpenproletářů propadlých alkoholu, a ti je ještě téhož dne večer prodali buržoům. Páni buržoové poslali totiž mezi lid agenty, kteří měli nakoupit co nejvíc pušek; platili za ně dost vysokou cenu. Elberfeldský lumpenproletariát dodal tak buržoům několik set pušek, které se mu dostaly do rukou nedbalostí a nepořádností improvizovaných úřadů. Těmito puškami byli vyzbrojeni tovární dozorci, nejspolehlivější barvíři atd., a řady „loajální“ občanské gardy den ze dne sílily.
Pánové z bezpečnostního výboru odpovídali na každý návrh, jak zlepšit obranu města, že je to všechno zbytečné, že se Prušáci neodváží přijít, že se neodváží do hor atd. Přitom však velmi dobře věděli, že tím rozšiřují ty nejnejapnější báchorky; vždyť město se dalo ostřelovat ze všech výšin pouhými polními děly, nebyla připravena žádná jen trochu vážnější obrana a v situaci, kdy povstání nešlo kupředu a pruská převaha byla nesmírná, mohly elberfeldské povstání zachránit jen zcela mimořádné události.
Zdálo se, že ani pruská generalita nemá moc chuti pustit se na území, které skoro vůbec nezná, dokud pro jistotu neshromáždí opravdu zdrcující převahu bojových sil. Čtyři otevřená města — Elberfeld, Hagen, Iserlohn a Solingen — vnukala těmto opatrným válečným hrdinům takovou úctu, že stáhli, částečně po železnici, z Weselu, z Vestfálska a z východních provincií úplnou armádu v počtu 20 000 mužů i s početným jezdectvem a dělostřelectvem, a aniž se odvážili zaútočit, zaujali za Ruhrou řádné strategické postavení. Vrchní velení a generální štáb, pravé křídlo, střed, všechno v nejkrásnějším pořádku, jako by měli proti sobě obrovskou nepřátelskou armádu, jako by šlo o bitvu proti nějakému Bemovi či Dembińskému, a ne o nerovný boj proti několika stům neorganizovaných dělníků, špatně vyzbrojených, téměř bez vůdců a za zády zrazovaných těmi, kteří jim vtiskli zbraně do rukou!
Je známo, jak povstání skončilo. Je známo, že dělníci, znechuceni věčnými průtahy, váhavostí, zbabělostí a zrádcovskou nečinností maloburžoazie, nakonec z Elberfeldu odtáhli, aby se probili do kterékoli německé země, kde by jim říšská ústava poskytla nějakou ochranu. Je známo, jakou štvanici na ně uspořádali pruští huláni a poštvaní rolníci. Je známo, že hned po jejich odchodu vylezla zase z děr velká buržoazie, dala odklidit barikády a postavila blížícím se pruským hrdinům slavobrány. Je známo, že Hagen a Solingen padly do rukou Prušáků přímou zradou buržoazie a že jen Iserlohn se pustil do dvouhodinového nerovného boje s vítězi od Drážďan, s 24. plukem, obtíženým už kořistí.
Část elberfeldských, solingenských a mühlheimských dělníků se šťastně dostala do Falce. Zde se dělníci setkali se svými krajany, uprchlými účastníky útoku na prümskou zbrojnici. Společně s nimi utvořili ve Willichově dobrovolnickém sboru setninu, složenou skoro výhradně z Porýňanů. Všichni jejich kamarádi mohou dosvědčit, že všude, kde se dostali do ohně, a hlavně v posledním rozhodném boji na řece Murg, si vedli velmi statečně.
Elberfeldské povstání bylo třeba podrobněji vylíčit už proto, že právě v něm bylo postavení různých tříd v hnutí za říšskou ústavu nejjasněji vyjádřeno, bylo nejvyhraněnější. V ostatních městech kraje Berg a Mark se hnutí úplně podobalo elberfeldskému, jenže tam účast nebo neúčast rozličných tříd na hnutí nebyla tak jasná, protože tam samy třídy nejsou tak vyhraněny jako v průmyslovém středisku kraje. Ve Falci a v Bádensku, kde takřka neexistuje ani koncentrovaný velký průmysl, a proto ani vyspělá velká buržoazie, kde jsou třídní vztahy dosud zastřeny zdáním pohody a patriarchálnosti, byla směsice tříd, jež byly nositelkami hnutí,ještě mnohem zmatenější. Uvidíme to později, současně však také uvidíme, jak se všechny tyto příměsky povstání nakonec také seskupí kolem maloburžoazie jako krystalizačního jádra celého toho slavného hnutí za říšskou ústavu.
Pokusy o povstání v porýnském Prusku v květnu loňského roku zřetelně dokazují, jaké místo může zaujmout tato část Německa v revolučním hnutí. Je obklíčena sedmi pevnostmi, z nichž tři mají pro Německo prvořadý význam, je stále obsazena téměř třetinou celé pruské armády, je protkána hustou sítí železnic, a všechny její dopravní parníky jsou k dispozici armádě; proto má porýnské povstání naději na úspěch jen za úplně mimořádných podmínek. Porýňané mohou mít se zbraní v ruce úspěch jen tehdy, dostanou-li se pevnosti do rukou lidu. A k tomu může dojít buď tehdy, když vedení armády, postrašeno závažnými vnějšími událostmi, ztratí hlavu, nebo když se vojsko zcela nebo zčásti přidá k hnutí. V každém jiném případě je jakékoli povstání v Porýnské provincii předem ztraceno. Rychlý pochod bádenských oddílů na Frankfurt a falckých na Trevír by pravděpodobně způsobil, že by okamžitě vypuklo povstání na Mosele a v Eifelu, v Nasavsku i v obou částech Hesenska a že by se tehdy ještě spolehlivé jednotky států ve středním Porýní přidaly k hnutí. Jejich příkladu by nepochybně následovaly všechny vojenské oddíly v Porýní, zejména celá 7. a 8. dělostřelecká brigáda, nebo by alespoň daly dost zřetelně najevo své smýšlení, takže by pruská generalita ztratila hlavu. Do rukou lidu by patrně padly některé pevnosti, a když ne právě Elberfeld, byla by určitě zachráněna většina levého břehu Rýna. To všechno a snad ještě mnohem víc prohrála ničemná, šosácky zbabělá politika velemoudrého bádenského zemského výboru.
S porážkou porýnských dělníků zanikl také jediný list, v němž dělníci viděli otevřeného a rozhodného obhájce svých zájmů — „Neue Rheinische Zeitung“. Šéfredaktor, ačkoli je rodák z porýnského Pruska, byl z Pruska vypovězen, z ostatních redaktorů měli být někteří přímo uvězněni, jiní okamžitě vypovězeni. Kolínská policie ve své nesmírné naivitě oznámila a zevrubně dokazovala, že toho ví na každého dost, aby mohla proti němu tak či onak zakročit. List musel být zastaven ve chvíli, kdy neslýchaně rychlý vzrůst odběru dokonale zabezpečoval jeho existenci. Redaktoři se rozešli do různých částí Německa, kde už začalo povstání nebo kde se chystalo; několik jich odjelo do Paříže, kde se chystal nový obrat.[80] Všichni dojednoho byli za události onoho léta nebo v důsledku těchto událostí uvězněni nebo vypovězeni, a tak se dočkali osudu, který jim tak laskavě připravovala kolínská policie. Část sazečů odešla do Falce a vstoupila do armády.
Také povstání v Porýní muselo skončit tragicky. Nad třemi čtvrtinami Porýnské provincie byl vyhlášen stav obležení, stovky lidí byly uvrženy do vězení; k dovršení všeho byli tři účastníci útoku na prümskou zbrojnici zastřeleni, a to v předvečer narozenin Bedřicha Viléma IV. Hohenzollernského. Vae victis ![f]
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Slova „tyranům“ — vlastně „německým vládám“ — byla při tisku „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“ v Hamburku z cenzurních důvodů vynechána. (Pozn. red.)
b — rozhodující den. (Pozn. red.)
c Slovo „panovníků“ bylo při tisku z cenzurních důvodů vynecháno. (Pozn. red.)
d Z cenzurních důvodů bylo toto místo zmírněno tím, že slovo „feig“ — „zbaběle“ bylo nahrazeno slovem „kläglich“ — „žalostně“. (Pozn. red.)
e — zpráva o skutkové podstatě trestného činu, zejména před vojenským soudem. (Pozn. red.)
f Běda poraženým! (Pozn. red.)
66 „Německá kampaň za říšskou ústavu“ je nástin dějin bádensko-falckého povstání z roku 1849. Engels začal s touto prací ihned potom, když s posledními vojáky poražené povstalecké armády dorazil do Švýcarska. Na Marxovu radu, který mu psal v první polovině srpna 1849 ještě z Paříže, pojal Engels svou práci jako pamflet proti maloburžoazním demokratům. Nejprve měl v úmyslu vydat práci jako samostatnou brožuru a za pomoci členů Svazu komunistů Jakoba Schabelitze a Josepha Weydemeyera hledal pro ni vydavatele. Ale Marx podnikal v té době kroky, aby mohl vydávat vlastní časopis; Engels se proto vzdal svého původního úmyslu. Ve Švýcarsku se Engels pravděpodobně zabýval hlavně shromažďováním materiálu; v říjnu musel práci přerušit, protože odjel do Anglie, kde byl tehdy také Marx. V Londýně začal na nástinu pracovat znovu a první dvě kapitoly, „Porýnské Prusko“ a „Karlsruhe“, vyšly v prvním čísle „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“. Celou práci dokončil v únoru 1850. Tato Engelsova práce nebyla za jeho života už znovu vydána. Německy ji poprvé znovu uveřejnil Franz Mehring roku 1902 ve sborníku „Aus dem literarischen Nachlass von Karl Marx, Friedrich Engels und Ferdinand Lassalle“ [„Z literární pozůstalosti K. Marxe, B. Engelse a F. Lassalla“], svazek III.
67 Refrén písně, rozšířené za revoluce v letech 1848—1849 po celém jižním Německu.
68 „Mořem omývaný Šlesvik-Holštýn“ — píseň bojovníků za osvobození Šlesviku-Holštýna z dánské nadvlády.
69 Říšskou ústavu schválilo frankfurtské shromáždění 28. března 1849. Byla výrazem kompromisu mezi demokratickou stranou a buržoazně liberálním středem frankfurtského shromáždění a byla plná protikladů. Uzákoňovala demokratické svobody a současně svěřovala výkonnou moc říšské vládě v čele s císařem. Feudální břemena a poplatky spojené s půdou nebyly zrušeny, ale bylo možné se z nich vykoupit. Tato ústava znamenala krok ke sjednocení Německa; ale jejím základním nedostatkem, jak zdůrazňoval Engels, bylo, že to byl jen kus papíru, protože za ní nestála nějaká síla, která by její ustanovení uvedla v život. Vlády skoro všech velkých německých zemí (Pruska, Saska, Bavorska, Hannoverska aj.) odmítly ústavu uznat; jejími jedinými ochránci se ukázaly lidové masy, jež pod vedením maloburžoazních demokratů zahájily ozbrojený boj v Porýnské provincii, v Drážďanech, v Bádensku a ve Falci.
70 „Březnové spolky“ v různých německých městech byly pobočkami „Ústředního březnového spolku“, který koncem listopadu 1848 založili ve Frankfurtu nad Mohanem příslušníci levice frankfurtského Národního shromáždění. Vůdcové „Březnových spolků“ — maloburžoazní demokraté Fröbel, Simon, Ruge a Vogt — zaměňovali revoluční akce frázemi a projevovali v boji proti kontrarevoluci zbabělou polovičatost, nerozhodnost a neschopnost. Marx a Engels podrobili v řadě svých prací činnost „Březnových spolků“ a jejich maloburžoazních vůdců nemilosrdné kritice.
71 Přísaha na Grütli —jedna z pověstí, jimiž lid opředl vznik Švýcarského spolku. Podle pověsti se roku 1307 sešli zástupci tří kantonů na louce Grütli (nebo Rütli) a přísahali věrnost spolku ve společném boji proti rakouské nadvládě.
72 Krajní levice frankfurtského shromáždění (Ruge, Schlöffel, Zitz, Trützschler aj.) reprezentovala hlavně maloburžoazii, ale podporovala ji i část německých dělníků. Tato frakce sice o sobě prohlašovala, že je pro republiku a pro revoluční metody boje, ale přitom neustále projevovala zbabělost a nerozhodnost při provádění revolučních opatření a při mobilizaci mas proti nastupující kontrarevoluci. Maloburžoazně federalistické názory vůdců této frakce bránily jejím členům, aby zaujali vyhraněné stanovisko v otázce národního sjednocení Německa. V dubnu až květnu 1849, když konzervativní poslanci a značný počet liberálních poslanců opustili shromáždění, maloburžoazní demokraté (levice a krajní levice) získali většinu. 30. května 1849, když mělo být shromáždění rozehnáno, přeneslo své sídlo do Stuttgartu, hlavního města Württemberska, jehož vláda vyčkávala a byla neutrální. Zde pokračovalo shromáždění ve své politice, jejímž cílem bylo brzdit lid, aby se nepustil do otevřeného revolučního boje. Když pruský král odmítl říšskou korunu a když říšský regent, rakouský arcivévoda Jan, zradil, vybralo shromáždění 6. června 1849 ze svých členů říšské regenty, celkem pět lidí (Franz Raveaux, Karl Vogt, Heinrich Simon, Friedrich Schüler a A. Becher). Snahy regentů zajistit vítězství revoluce parlamentními prostředky úplně ztroskotaly; 18. června bylo Národní shromáždění rozehnáno württemberským vojskem.
73 Slíbená stať o tažení Mieroslawského v časopise „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“ nevyšla.
74 V Drážďanech došlo k ozbrojenému povstání 3.—8. května 1849. Důvodem k povstání bylo, že saský král odmítl uznat říšskou ústavu a že jmenoval ministerským předsedou krajního reakcionáře Zschinského. Buržoazie a maloburžoazie se boje téměř nezúčastnily, na barikádách bojovali hlavně dělníci. Povstání vedli Samuel Tzschirner, Michail Bakunin aj. Když drážďanští barikádníci žádali o pomoc, omezili se lipští maloburžoazní demokraté na slovní deklarace. Lipská městská rada i občanská garda nejen odmítly jít drážďanským povstalcům na pomoc, ale tvrdě potlačily i povstání lipských dělníků a řemeslníků, kteří se snažili zabránit odeslání jednotek lipské posádky do Drážďan.
75 Code Napoléon (Napoleonův zákoník) — občanský zákoník, vydaný Napoleonem roku 1804; byl zaveden v oblastech západního a jihozápadního Německa obsazených Francouzi; v Porýnské provincii platil i po jejím připojení k Prusku. Engels ho nazval „klasickou sbírkou zákonů buržoazní společnosti“.
76 Zeměbrana (Landwehr) — část ozbrojených sil, skládající se ze starších ročníků, které podléhaly vojenské povinnosti, ale už si odsloužily předepsanou dobu ve stálé armádě i v záloze. Podle pruských zákonů bylo možno povolat zeměbranu jen v případě války.
77 Frankfurtský říšský kabinet byl vytvořen podle rozhodnutí frankfurtského Národního shromáždění 28. června 1848 jako prozatímní ústřední vláda. Tato vláda neměla fakticky ani rozpočet, ani armádu a neměla žádnou reálnou moc; brzy se stala pomocníkem kontrarevoluce.
78 Útok na zbrojnici v Prümu podnikli 17.—l8. května 1849 demokraté za podpory dělníků z Trevírů a blízkých míst. Chtěli se zmocnit zbraní a vyvolat povstání na obranu říšské ústavy. Zbrojnice byla sice na čas povstalci dobyta, ale hnutí bylo brzy potlačeno vládním vojskem, které sem bylo posláno.
79 Trojbarevná vlajka — černo-červeno-zlatá vlajka, symbol hnutí za národní sjednocení Německa. V době revoluce 1848—1849 byla tato trojbarevná vlajka prohlášena za německou národní vlajku.
80 Z redaktorů „Neue Rheinische Zeitung“ odjeli po zastavení listu do Paříže Karel Marx, Ferdinand Wolf a Ernst Dronke. V Paříži chystaly v té době strana Hory a revoluční kluby masové vystoupení proti straně pořádku, která měla v rukou moc.