Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Anglický zákon o desetihodinovém pracovním dni
Angličtí dělníci utrpěli vážnou porážku, a to ze strany, odkud by se jí byli nejméně nadáli. Court of Exchequer, jeden z nejvyšších soudních dvorů v Anglii, vynesl před několika týdny rozsudek, který vlastně ruší hlavní ustanovení zákona o desetihodinovém pracovním dni z roku 1847.
Dějiny zákona o desetihodinovém pracovním dni jsou pádným příkladem zvláštního vývoje třídních rozporů v Anglii, a proto bude dobře, když si ho všimneme blíže.
Je známo, že s rozkvětem velkoprůmyslu se začalo rozmáhat dosud nevídané, bezmezné a nestoudné vykořisťování dělnické třídy továrníky. Pro nové stroje byla práce dospělých mužů zbytečná; k dohledu nad stroji stačily ženy a děti, které se k této práci dokonce lépe hodily a přitom byly levnější než muži. Průmyslové vykořisťování se tedy zmocnilo celé dělnické rodiny a zavřelo ji do továrny; ženy a děti musely pracovat bez ustání ve dne v noci, dokud nepadaly úplným tělesným vyčerpáním. Děti chudáků z robotáren se při rostoucí poptávce po dětské pracovní síle staly skutečným obchodním artiklem; čtyřleté, ba i tříleté děti se po tuctech vydražovaly továrníkům a dostal je ten, kdo dal nejvíc. Vzpomínka na bezohledné a surové vykořisťování dětí a žen v oné době, vykořisťování, které neznalo slitování, dokud se dal ještě využít jediný sval, jediná šlacha, jediná kapka krve, je u starší generace anglických dělníků dosud v živé paměti a mnohý z nich má na ně památku — zkřivenou páteř nebo zmrzačenou ruku či nohu a všichni na ně doplatili úplně podlomeným zdravím. Osud otroků na nejhorších amerických plantážích byl pravý ráj ve srovnání s osudem anglických dělníků oné doby.
Už dávno musel stát zakročit, aby zkrotil bezohledné vydřidušství fabrikantů, kteří šlapali i po nejzákladnějších požadavcích civilizované společnosti. Tato první zákonná omezení byla však naprosto nedostatečná a brzy se začala obcházet. Teprve půl století po zavedení velkoprůmyslu, když si proud průmyslového rozvoje vyhloubil pravidelné řečiště, teprve roku 1835 bylo možno vydat účinný zákon, který udělal jakžtakž přítrž nejkřiklavějším výstřelkům.
Už na počátku tohoto století se vytvořila pod vedením několika filantropů strana, která žádala, aby pracovní doba v továrnách byla omezena zákonem na deset hodin denně. Tato strana, která ve dvacátých letech pod vedením Sadlerovým a po jeho smrti pod vedením lorda Ashleyc a R. Oastlera pokračovala v agitaci, až skutečně prosadila zákon o dcsetihodinovém pracovním dni, sjednotila postupně pod svým praporem nejen dělníky, ale i aristokracii a všechny frakce buržoazie nepřátelské továrníkům. Toto sdružení dělníků s nejheterogennějšími a nejreakčnějšími elementy anglické společnosti způsobilo, že se agitace za zákon o desetihodinovém pracovním dni musela provádět zcela mimo rámec dělnické revoluční agitace. Chartisté byli sice do jednoho pro zákon; tvořili na všech shromážděních za desetihodinový pracovní den hlavní masu, chór; dali svůj tisk k dispozici výboru pro desetihodinový pracovní den. Ale ani jediný chartista neagitoval oficiálně ruku v ruce s aristokratickými a měšťáckými zastánci desetihodinového pracovního dne, ani jeden neseděl ve výboru pro desetihodinový pracovní den (Short-Time-Committee) v Manchesteru. Tento výbor se sice skládal jen z dělníků a továrních dozorců, ale dělníci byli vesměs vysílení, udření lidé, skromní a bohabojní poctivci, kteří měli posvátnou hrůzu z chartismu a socialismu, patřičně ctili trůn a oltář, na nenávist k průmyslové buržoazii byli příliš unaveni a dovedli jen pokorně vzhlížet k aristokracii, která aspoň ráčila projevit zájem o jejich bídu. Dělnický toryismus těchto bojovníků za desetihodinový pracovní den byl dozvukem oné první opozice dělníků proti průmyslovému pokroku, která usilovala o obnovení starých patriarchálních poměrů a jejímž nejenergičtějším životním projevem bylo rozbíjení strojů, dál se však nedostala. Stejně reakční jako tito dělníci byli i buržoazní a aristokratičtí vůdcové strany desetihodinového pracovního dne. Byli to vesměs sentimentální toryové, většinou blouzniví ideologové, kteří nemohli zapomenout na ztracené patriarchální pokoutní vykořisťování s nezbytným doprovodem zbožnosti, příchylnosti k domácímu krbu, ctnosti a omezenosti, s neměnnými, z pokolení na pokolení děděnými poměry. Při pohledu do víru průmyslové revoluce se jejich úzkolebých hlav zmocňovala závrať. Jejich maloměšťácká dušička se děsila nových výrobních sil, které jako zázrakem vyrůstaly ze země a v několika letech smetly nejúctyhodnější, nejnedotknutelnější, nejdůležitější třídy dosavadní společnosti a nahradily je novými, dosud neznámými třídami, jejichž zájmy, sympatie, celý způsob života a nazírání byly v rozporu s institucemi staré anglické společnosti. Tito ideologové s měkkým srdcem neopomněli vytáhnout ve jménu morálky, lidskosti a soucitu do pole proti nemilosrdné tvrdosti a bezohlednosti, s kterou se uskutečňoval tento proces společenského převratu, a proti tomuto převratnému procesu stavěli jako společenský ideál. stabilitu, klidnou pohodu a mravnost zanikajícího patriarchalismu..
K těmto elementům se připojily v době, kdy otázka desetihodinového pracovního dne upoutala pozornost veřejnosti, všechny vrstvy společnosti, jejichž zájmy byly průmyslovým převratem postiženy, jejichž existence byla ohrožena. Bankéři, burziáni, rejdaři a obchodníci, velkostatkářská aristokracie, západoindičtí pozemkoví vlastníci, maloburžoazie, ti všichni se v takových obdobích stále víc sjednocovali pod vedením agitátorů za desetihodinový pracovní den.
Zákon o desetihodinovém pracovním dni byl pro tyto reakční třídy a frakce velmi vhodným polem, kde se mohly spojit s proletariátem proti průmyslové buržoazii. Ale tento zákon, i když podstatně přibrzdil rychlý růst bohatství, vlivu, společenské a politické moci továrníků, poskytoval dělníkům jen materiální, ba výhradně fyzickou výhodu. Chránil je před příliš rychlým zničením zdraví. Ale neposkytoval jim nic, čím by se mohli stát svým reakčním spojencům nebezpečnými; nedával jim ani politickou moc, ani neměnil jejich společenské postavení jakožto námezdních dělníků. Naopak, agitace za desetihodinový pracovní den udržovala dělníky neustále pod vlivem těchto jejich majetných spojenců a zčásti i pod jejich vedením, z něhož se od doby zákona o reformě parlamentu a rozmachu chartistické agitace stále víc snažili vymanit. Bylo docela přirozené, zejména na počátku průmyslového převratu, že se dělníci, bojující bezprostředně jen s průmyslovou buržoazií, připojili k aristokracii a ostatním frakcím buržoazie, které je přímo nevykořisťovaly a samy rovněž bojovaly proti průmyslové buržoazii. Ale toto spojenectví vneslo do dělnického hnutí silnou reakční příměs, která teprve teď pomalu mizí; bylo značnou posilou reakčních živlů v dělnickém hnutí — oněch dělníků, kteří vyrábějí ještě rukodělně a jsou proto sami ohroženi pokrokem průmyslu, např. ruční tkalci.
Bylo proto pro dělníky štěstím, že v onom zmateném období roku 1847, kdy se všechny staré parlamentní strany rozpadly a nové ještě nevznikly, zákon o desetihodinovém pracovním dni konečně prošel. Byl odhlasován zřejmě čirou náhodou po řadě velmi zmatených schůzí, v nichž ani jedna strana nehlasovala jednotně a důsledně až na vysloveně freetraderovské továrníky na jedné straně a zuřivě ochranářské velkostatkáře na druhé straně. Prošel jako schválnost, kterou provedla továrníkům aristokracie, část peelovců a whigů, odplatou za velké vítězství, jehož průmyslníci dosáhli odstraněním obilních zákonů.
Zákon o desetihodinovém pracovním dni přinesl dělníkům nejen uspokojení nezbytné fyzické potřeby tím, že do jisté míry chránil jejich zdraví před vydřidušstvím fabrikantů. Osvobodil dělníky i od společnosti sentimentálních blouznivců, od solidárnosti se všemi reakčními stranami Anglie. Patriarchální blábolení takového Oastlera, dojemné ujišťování lorda Ashleye o tom, jak cítí s dělníky, nenacházely už sluchu, jakmile pointou těchto tirád přestal být zákon o desetihodinovém pracovním dni. Dělnické hnutí se teprve teď plně zaměřilo na dobytí politické moci proletariátem jako na první prostředek převratu celé současné společnosti. A tu se aristokracie a reakční frakce buržoazie, před nedávnem ještě spojenci dělníků, stali stejně zuřivými nepřáteli dělníků jako nadšenými spojenci průmyslové buržoazie.
Průmyslovou revolucí se průmysl, s jehož pomocí Anglie dobyla světový trh a udržovala si na něm prvenství, stal pro Anglii rozhodujícím výrobním odvětvím. Anglie s průmyslem stála a padala, stoupala a klesala s jeho výkyvy. Jakmile se vliv průmyslu stal rozhodujícím, stali se průmysloví buržoové, továrníci, rozhodující třídou anglické společnosti a politické panství průmyslníků, odstranění všech společenských a politických institucí, bránících rozvoji velkoprůmyslu, se stalo nutností. Průmyslová buržoazie se pustila do díla. Dějiny Anglie od roku 1830 do dneška jsou dějinami vítězství, jež průmyslová buržoazie postupně dobývala nad svými spojenými reakčními odpůrci.
Zatímco ve Francii červencová revoluce dopomohla k moci finanční aristokracii, znamenal v Anglii zákon o reformě parlamentu, který prošel hned nato, roku 1832, pád finanční aristokracie. Pod pestrým pláštíkem volebního monopolu ovládali dosud Anglii skoro výsadně banka, věřitelé státu a burzovní spekulanti, zkrátka peněžníci, u nichž byla aristokracie zadlužena až po uši. Čím víc se rozvíjel velký průmysl a světový obchod, tím byla jejich nadvláda — přes jednotlivé ústupky — nesnesitelnější. Svrhla ji nakonec aliance všech ostatních frakcí buržoazie s anglickým proletariátem a irskými rolníky. Lid hrozil revolucí, buržoazie hromadně vracela bance její papírové peníze, a tak ji dohnala na pokraj bankrotu. Finanční aristokracie v pravý čas ustoupila; její povolnost ušetřila Anglii únorovou revoluci.
Zákon o reformě parlamentu dal všem majetným třídám v zemi až po nejmenšího kramáříčka účast na politické moci. Všem frakcím buržoazie se tím dostalo zákonného pole, na němž mohly uplatňovat své nároky a svou moc. Tytéž boje jednotlivých frakcí buržoazie mezi sebou, jaké se sváděly ve Francii od nastolení republiky až do únorového vítězství z roku 1848, se vedly od vydání zákona o reformě v anglickém parlamentu. Při zcela odlišných poměrech v obou zemích jsou ovšem i výsledky úplně různé.
Průmyslová buržoazie, jakmile parlamentní reformou získala půdu pro parlamentní boj, sklízela samozřejmě jedno vítězství za druhým. Omezením sinekur[152] jí byl obětován aristokratický chvost finančníků, chudinským zákonem z roku 1833[153] zpauperizované vrstvy, snížením sazeb a zavedením důchodové daně daňová svoboda finančníků a pozemkových vlastníků. S vítězstvími průmyslníků rostl i počet jejich vazalů. Velkoobchod i maloobchod byly na nich úplně finančně závislé. Londýn a Liverpool padly na kolena před svobodným obchodem, tímto mesiášem průmyslníků. Ale s vítězstvím průmyslové buržoazie rostly i její potřeby, její nároky.
Moderní velkoprůmysl může existovat jen pod podmínkou, že se neustále rozšiřuje, že dobývá nové a nové trhy. Nutí ho k tomu neomezené možnosti hromadné výroby, neustálý rozvoj a zdokonalování techniky a tím vyvolané neustálé vytlačování kapitálu a pracovních sil z výroby. Každá stagnace je tu jen počátkem záhuby. Ale rozšiřování průmyslu je podmíněno rozšiřováním trhů. A protože průmysl na svém dnešním stupni vývoje zvětšuje své výrobní síly daleko rychleji, než může rozšiřovat své trhy, vznikají ony periodické krize, při nichž najednou začne v důsledku přebytku výrobních prostředků a výrobků váznout oběh v obchodním organismu a průmysl i obchod se skoro úplně zastavují, dokud přebytek výrobků neodplyne nově objevenými kanály. Ohniskem těchto krizí je Anglie a jejich ochromující účinek neodvratně postihuje i nejvzdálenější a nejzapadlejší kouty světového trhu a všude strhává do záhuby značnou část průmyslové a obchodní buržoazie. V takových krizích, jež mimochodem všem součástem anglické společnosti naprosto hmatatelně dokazují, jak jsou závislé na továrnících, je jen jedna možnost záchrany: rozšíření trhů, ať už dobytím nových nebo důkladnějším využitím starých. Až na několik řídkých výjimek, kdy se jako v Číně roku 1842 ozbrojenou mocí násilně otevře dosud tvrdošíjně uzavřený trh, existuje jen jeden prostředek, jak průmyslovou cestou získávat nové trhy a důkladněji využívat starých: levnější ceny, tj. snížení výrobních nákladů. Výrobní náklady se dají snížit buď novými, dokonalejšími výrobními metodami, nebo zmenšením zisku, nebo snížením mzdy. Avšak zavádění dokonalejších výrobních metod nemůže uchránit průmysl a obchod před krizí, poněvadž zvyšuje výrobu, vyžaduje tedy zase nové trhy. O snižování zisku nemůže být za krize, kdy je každý rád, že vůbec prodá, třeba se ztrátou, ani řeči. Stejně je tomu se mzdou, která se nadto ještě — stejně jako zisk — řídí zákony nezávislými na vůli nebo přání továrníků. A přesto tvoří mzda hlavní součást výrobních nákladů a její snižování je jediným prostředkem, jak rozšířit trhy a vybřednout z krize. Mzda bude však klesat, budou-li se životní potřeby dělníků vyrábět levněji. Životní potřeby dělníků zdražovala však v Anglii ochranná cla na obilí, na anglické koloniální výrobky atd. a nepřímé daně.
Proto ta trvalá, horlivá a všeobecně rozšířená agitace průmyslníků za svobodný obchod a zvláště za zrušení obilních cel. Proto ta pozoruhodná skutečnost, že od roku 1842 jim každá obchodní a průmyslová krize přinesla nové vítězství. Při zrušení obilních cel jim byli obětováni angličtí pozemkoví vlastníci, při zrušení diferenčních cel na cukr atd. pozemkoví vlastníci z kolonií, při zrušení navigačních zákonů[154] rejdaři. V této chvíli agitují průmyslníci za omezení státních výdajů a snížení daní a také za to, aby bylo poskytnuto volební právo té části dělníků, s níž mohou s největší pravděpodobností počítat. Chtějí dostat do parlamentu nové spojence, aby rychleji získali přímou politickou nadvládu, protože jinak se nemohou vypořádat s dnes už nesmyslnými, ale velmi nákladnými tradičními přívěsky anglické státní mašinérie, s aristokracií, církví, sinekurami, polofeudální jurisprudencí. Je nepochybné, že nová obchodní krize, která je právě teď přede dveřmi a podle všeho bude doprovázena novými obrovskými kolizemi na kontinentě, přinese ve vývoji Anglie alespoň tento pokrok.
V době těchto neustálých vítězství průmyslové buržoazie se reakčním frakcím podařilo nasadit jí pouta zákona o desetihodinovém pracovním dni. Tento zákon prošel ve chvíli, kdy ještě nebyla prosperita a kdy už nebyla krize, v jednom z oněch mezidobí, kdy průmysl ještě dost pociťuje následky nadvýroby, takže může uvést do pohybu jen část svých pomocných zdrojů, kdy tedy ani továrníci sami nemohou zaměstnat dělníky plnou pracovní dobu. Jen v takové chvíli, kdy zákon o desetihodinové pracovní době zmírňoval konkurenci mezi továrníky samými, jen v takové chvíli byl přijatelný. Ale po tomto období nastala zase brzy konjunktura. Vykoupené trhy volaly po novém přísunu, znovu začala bujet spekulace a zdvojnásobovala poptávku; továrníci nestačili vyrábět. Nyní se stal zákon o desetihodinovém pracovním dni pro průmysl, který víc než kdy jindy potřeboval naprostou nezávislost, možnost vládnout zcela neomezeně nad všemi svými pomocnými zdroji, nesnesitelným poutem. Co by si počali průmyslníci při nejbližší krizi, kdyby nesměli krátkého období prosperity ze všech sil využít? Zákon o desetihodinovém pracovním dni musel padnout. Jestliže továrníci neměli dost sil, aby prosadili v parlamentě jeho odvolání, museli se pokusit jej obejít.
Zákon o desetihodinovém pracovním dni omezoval pracovní dobu mladistvých do 18 let a všech dělnic na osm hodin denně. A protože ženy a děti tvoří hlavní masu dělnictva v továrnách, bylo nutným důsledkem, že továrny mohly pracovat jen deset hodin denně. Ale továrníci našli východisko, když v období prosperity potřebovali stůj co stůj prodloužit pracovní hodiny. Jako to dříve dělali při najímání dětí do 14 let, jejichž pracovní doba je ještě víc omezena, najímali teď ženy a mladistvé více než dosud jen na výpomoc a k vystřídání. A tak mohly továrny a dospělí dělníci v nich pracovat třináct, čtrnáct, patnáct hodin a přitom jednotlivé osoby, spadající pod zákon o desetihodinovém pracovním dni, nemusely pracovat déle než deset hodin denně. To odporovalo zčásti liteře, ale ještě víc celému duchu zákona a úmyslu zákonodárců; tovární inspektoři žalovali, smírčí soudci se rozcházeli v názorech a soudili každý jinak. Čím víc vzrůstala prosperita, tím hlasitěji se průmyslníci bouřili proti zákonu o desetihodinovém pracovním dni a proti zásahům továrních inspektorů. Ministr vnitra sir G. Grey nařídil inspektorům, aby systém směn (relay či shift system) trpěli. Ale mnozí z nich, opírajíce se o zákon, si nechtěli dát do věci mluvit. Nakonec byl jeden křiklavý případ dohnán až před Court of Exchequer a soud se vyslovil ve prospěch továrníků. Tímto rozhodnutím byl zákon o desetihodinovém pracovním dni fakticky odstraněn a továrníci se zase stali neomezenými pány svých továren; mohou za krize vyrábět dvě, tři nebo šest hodin denně, za prosperity třináct až patnáct hodin a tovární inspektor nemůže zasáhnout.
Za zákon o desetihodinovém pracovním dni se bili hlavně reakcionáři a prosadily jej pouze reakční třídy, a tak vidíme, že v té formě, v níž byl prosazen, byl opatřením naprosto reakčním. Celý společenský vývoj Anglie je těsně spjat s rozvojem, pokrokem průmyslu. Všechny instituce, které tento pokrok brzdí, které ho omezují nebo chtějí řídit a ovládat podle hledisek, jež jsou mu cizí, jsou reakční, neudržitelné a musí mu podlehnout. Revoluční síla, která se tak hravě vypořádala s celou patriarchální společností staré Anglie, s aristokracií a finanční buržoazií, se docela jistě nedá sevřít do uzounkého řečiště zákona o desetihodinovém pracovním dni. Všechny pokusy lorda Ashleye a jeho druhů zachránit poražený zákon autentickým výkladem budou marné anebo v nejlepším případě budou mít jen zcela pomíjivý a zdánlivý výsledek.
A přece je zákon o desetihodinovém pracovním dni pro dělníky nepostradatelný. Je to pro ně fyzická nutnost. Bez zákona o desetihodinovém pracovním dni celá generace anglických dělníků tělesně zakrní. Avšak mezi tímto zákonem, jak jej dnes žádají dělníci, a zákonem o desetihodinovém pracovním dni, jak jej propagovali Sadler, Oastler a Ashley a jak jej prosadila reakční koalice z roku 1847, je obrovský rozdíl. Z krátkého trvání tohoto zákona, z toho, jak snadno byl zmařen — stačil na to pouhý soudní výrok, nebylo třeba ani parlamentního aktu — z toho, jak později vystupovali jejich dřívější reakční spojenci, z toho všeho dělníci poznali, jakou cenu má spojenectví s reakcí. Přesvědčili se, co je jim platné prosadit jednotlivá, detailní opatření proti průmyslové buržoazii. Poznali, že průmyslová buržoazie je prozatím jediná třída, která je s to postavit se dnes do čela hnutí, a že by bylo marné vystupovat proti ní v tomto jejím pokrokovém poslání. Proto přes své jednoznačné nepřátelství k továrníkům, které ani na chvíli neochabuje, jsou teď dělníci mnohem spíše nakloněni podporovat je v jejich agitaci za úplné prosazení svobodného obchodu, finanční reformy a rozšíření volebního práva, než se dát znovu pod filantropickými záminkami zlákat pod prapor spojené reakce. Cítí, že jejich čas nadejde teprve tehdy, až se průmyslníci vyčerpají, a proto vedeni správným instinktem urychlují vývojový proces, který dopomůže průmyslové buržoazii k moci, a tím připraví její pád. A přitom nezapomínají, že v průmyslnících se dostávají k moci jejich praví, přímí nepřátelé a že se sami mohou osvobodit, jen svrhnou-li průmyslníky a dobudou-li politickou moc pro sebe. Faktické zrušení platnosti zákona o desetihodinovém pracovním dni jim to znovu naprosto pádně dokázalo. Obnovení tohoto zákona má teď ještě smysl jen tehdy, bude-li zároveň zavedeno všeobecné hlasovací právo, a všeobecné hlasovací právo v Anglii, ze dvou třetin obývané průmyslovým proletariátem, znamená výhradní politické panství dělnické třídy se všemi revolučními změnami společenských poměrů, jež jsou s tím spjaty. Zákon o desetihodinovém pracovním dni, který dělníci žádají dnes, je proto něco docela jiného než zákon, který Court of Exchequer právě zrušil. Není to už ojedinělý pokus zpomalit rozvoj průmyslu, je to jeden článek v dlouhém řetězu opatření, která mění celou tvářnost dnešní společnosti a postupně odstraňují dosavadní třídní rozpory; není to už reakční, ale revoluční opatření.
Faktické zrušení zákona o desetihodinovém pracovním dni, nejprve továrníky o vlastní újmě, potom zásahem Court of Exchequer, přispělo především k tomu, že doba trvání prosperity se zkrátila a uspíšil se příchod krize. Co však urychluje krize, to zároveň urychluje vývoj Anglie a nejbližší cíl tohoto vývoje, svržení průmyslové buržoazie průmyslovým proletariátem. Prostředky, které mají k dispozici průmyslníci, aby mohli rozšiřovat trhy a překonávat krize, jsou velmi omezené. Cobdenem navrhované snížení státních výdajů jsou buď pouhé whigovské řeči, anebo to bude úplná revoluce, i když pomůže jen dočasně. A bude-li provedeno nejširším, nejrevolučnějším způsobem — pokud mohou být angličtí průmyslníci revoluční — jak se potom bude čelit příští krizi? Je zřejmé, že angličtí průmyslníci, jejichž výrobní prostředky mají nesrovnatelně větší expanzívní sílu než jejich odbytiště, se blíží mílovými kroky k bodu, kdy budou jejich možnosti vyčerpány, kdy rozpínající se, přebujelé výrobní síly nadobro vytlačí ona období prosperity, jež teď ještě dělí každou krizi od krize následující, kdy mezi krizemi budou už jen krátká období chabé, poloospalé průmyslové aktivity; a průmysl, obchod, celá moderní společnost by pak musela zajít na přebytek nezužitkovatelné energie na jedné straně a na úplné úbytě na druhé straně, kdyby tento nenormální stav v sobě zároveň nenesl lék na vlastní neduh a kdyby vývoj průmyslu nebyl zároveň zplodil třídu, která jediná se bude moci ujmout řízení společnosti: proletariát. Proletářská revoluce bude pak nevyhnutelná a její vítězství jisté.
To je pravidelný, normální běh událostí, jak s neodvratnou nutností vyplývá z dnešních společenských poměrů v Anglii. Brzy se ukáže, jak se tento normální běh může urychlit kolizemi na kontinentě a revolučními změnami v Anglii.
A zákon o desetihodinovém pracovním dni?
Od chvíle, kdy se pro plný rozvoj všech zdrojů moderního průmyslu stávají příliš úzkými i hranice světového trhu, kdy průmysl potřebuje společenskou revoluci, aby zase získal volný prostor pro své síly — od té chvíle omezování pracovní doby není už reakční, není už brzdou průmyslu. Naopak, dochází k němu samo sebou. Prvním důsledkem proletářské revoluce v Anglii bude centralizace velkého průmyslu v rukou státu, tj. vládnoucího proletariátu, a s centralizací průmyslu odpadnou všechny ony konkurenční vztahy, které dnes způsobují, že se regulace pracovní doby dostává do konfliktu s pokrokem průmyslu. A tak jediné řešení otázký desetihodinového pracovního dne, jako ostatně všech otázek, jež vyplývají z protikladu mezi kapitálem a námezdní prací, spočívá v proletářské revoluci.
Napsal B. Engels v březnu 1850
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung.
Politisch-ökonomische Revue“,
čís. 4, 1850
Podpis: B e d ř i ch E n g e l sPodle textu časopisu
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).152 Jde tu o sérii zákonů vydaných v třicátých až čtyřicátých letech 19. století pod tlakem průmyslové buržoazie; tyto zákony měly zabránit kupčení s úřady a tomu, aby příslušníci aristokratických rodin dostávali různé sinekury.
153 Chudinský zákon byl prodebatován v anglickém parlamentě roku 1833 a byl přijat roku 1834. O jeho obsahu viz poznámku [17].
154 Zákon, o mořeplavbě, navigační zákony (Navigation Laws)‚ schválené v roce 1651 a v dalších letech, zakazovaly přepravu anglického zboží na cizích lodích; tyto zákony byly zrušeny roku 1849.