Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx a Bedřich Engels
Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů.
Březen 1850[155]
Ústřední výbor - Svazu Bratři! V obou revolučních letech 1848—1849 se Svaz dvojnásob osvědčil; předně tím, že jeho členové všude energicky zasahovali do hnutí, že v tisku, na barikádách i na bojištích stáli v prvních řadách jediné rozhodně revoluční třídy, proletariátu. Svaz se dále osvědčil tím, že se jeho koncepce hnutí, jak byla vytyčena v oběžnících sjezdů a ústředního výboru z roku 1847 a v „Komunistickém manifestu“, ukázala jako jedině správná, že se očekávání vyslovená v oněch dokumentech zcela splnila, takže pojetí dnešních společenských poměrů, jež Svaz dříve propagoval jen potají, je nyní známo všem národům a hlásá se veřejně. Současně se značně uvolnila dřívější pevná organizace Svazu. Velká část členů, přímo zúčastněných v revolučním hnutí, se domnívala, že doba tajných spolků už minula a že stačí jen veřejná činnost. Jednotlivé kraje a obce nechaly ochabnout své spojení s ústředním výborem a ponenáhluje úplně přerušily. Zatímco se tedy v Německu demokratická strana, strana maloburžoazie, stále víc organizovala, ztratila dělnická strana svou jedinou pevnou oporu, zůstala organizována nanejvýš jen v jednotlivých místech k místním účelům a dostala se ve všeobecném hnutí úplně pod nadvládu a vedení maloburžoazních demokratů. S tímto stavem nutno skoncovat, samostatnost dělníků musí být obnovena. Ústřední výbor pochopil tuto nutnost, a vyslal proto už v zimě roku 1848 až 1849 svého emisara Josefa Molla do Německa, aby tam reorganizoval Svaz. Mollovo poslání nemělo však trvalé výsledky jednak proto, že němečtí dělníci neměli tehdy ještě dost zkušeností, jednak proto, že toto poslání bylo přerušeno povstáním z minulého května. Moll sám se chopil zbraně, vstoupil do bádensko-falcké armády a padl 29. července[a] v bitvě na řece Murgu. Svaz v něm ztratil jednoho ze svých nejstarších, nejagilnějších a nejspolehlivějších členů, který se zúčastnil všech sjezdů a zasedání ústředního výboru a už dříve velmi úspěšně splnil celou řadu poslání. Po porážce revolučních stran v Německu a ve Francii v červenci 1849 se téměř všichni členové ústředního výboru znovu sešli v Londýně, ústřední výbor byl doplněn novými revolučními silami a pustil se s novou vervou do reorganizace Svazu.
Reorganizace Svazu se může podařit jen s pomocí emisara, a ústřední výbor pokládá za velmi důležité, aby byl vyslán emisar právě teď, kdy stojíme před novou revolucí, kdy tedy dělnická strana musí vystupovat co nejorganizovaněji, co nejjednotněji a co nejsamostatněji, nemá-li jí být zase jako roku 1848 využito buržoazií a nemá-li se dostat do jejího vleku.
Říkali jsme vám, bratři, už roku 1848, že se německá liberální buržoazie brzy dostane k moci a že svou sotva dobytou moc ihned obrátí proti dělníkům. Viděli jste, že se to skutečně stalo. Byla to opravdu buržoazie, která po březnovém hnutí z roku 1848 ihned uchvátila státní moc a této moci využila k tomu, aby zatlačila dělníky, své spojence v boji, do dřívějšího postavení utlačovaných. Jestliže to buržoazie nemohla provést, aniž se spojila s feudální stranou, v březnu poraženou, ba dokonce aniž této feudální absolutistické straně znovu přenechala moc, zajistila si přesto podmínky, jež by jí vzhledem k finančním rozpakům vlády nakonec přihrály vládu do rukou a zabezpečily všechny její zájmy pro případ, kdyby to bylo možné, aby revoluční hnutí přešlo už teď v takzvaný pokojný vývoj. Aby si zajistila své panství, nemusela by buržoazie dokonce ani vzbuzovat nenávist násilnými protilidovými opatřeními, protože všechny tyto násilné kroky provedla už feudální kontrarevoluce. Vývoj však nepůjde touto pokojnou cestou. Naopak, revoluce, která tento vývoj urychlí, je přede dveřmi, ať už bude vyvolána samostatným povstáním francouzského proletariátu, nebo invazí Svaté aliance proti revolučnímu Babylónu.
A úlohu, kterou sehrála roku 1848 vůči lidu německá liberální buržoazie, tuto tak proradnou úlohu převezme v příští revoluci demokratická maloburžoazie, která nyní v opozici zaujímá týž postoj jako liberální buržoazie před rokem 1848. Tato strana, demokratická strana, která je dělníkům mnohem nebezpečnější než dřívější liberální strana, se skládá ze tří složek:
I. Z nejpokrokovější části velké buržoazie, která si klade za cíl okamžité a úplné svržení feudalismu a absolutismu. Tato frakce bude zastoupena bývalými berlínskými dohodovači, těmi, kdo hlasovali pro odepření daní.
II. Z demokraticko-konstitučních maloměštáků, jejichž hlavním cílem v dosavadním hnutí bylo zřízení víceméně demokratického spolkového státu, jak o něj usilovali jejich představitelé, levice frankfurtského shromáždění, a později stuttgartský parlament a oni sami v kampani za říšskou ústavu.
III. Z republikánských maloměšťáků, jejichž ideálem je německá federativní republika švýcarského typu a kteří si dnes říkají rudí a sociální demokraté, protože jejich zbožným přáním je odstranit útisk malého kapitálu velkým, malého buržoy velkým buržoou. Představiteli této frakce byli členové demokratických sjezdů a výborů, vedoucí demokratických spolků, redaktoři demokratických novin.
Všechny tyto frakce se teď po své porážce nazývají republikány nebo rudými, právě tak jako si ve Francii republikánští maloměštáci říkají socialisté. Tam, kde mají ještě možnost — jako ve Württembersku, Bavorsku atd. — směřovat ke svým cílům konstituční cestou, využívají příležitosti, aby zachránili své staré fráze a dokázali činy, že se ani v nejmenším nezměnili. Je ostatně samozřejmé, že v poměru k dělníkům se změnou názvu této strany nezměnilo ani to nejmenší; dokazuje to jen, že nyní jsou s nimi v jedné frontě proti buržoazii, která se spojila s absolutismem, a že se musí opírat o proletariát.
Maloburžoazně demokratická strana v Německu je velmi mocná, zahrnuje nejen velkou většinu měšťanského obyvatelstva ve městech, malé podnikatele a obchodníky a řemeslnické mistry; jdou za ní rolníci a venkovský proletariát, pokud ještě nenašel oporu v samostatném městském proletariátu.
Poměr revoluční dělnické strany k maloburžoazní demokracii je takový: jde s ní společně proti frakci, o jejíž svržení dělnická strana usiluje; vystupuje proti ní ve všech případech, kdy by maloburžoazní demokracie chtěla prosazovat jen své zájmy.
Demokratičtí maloměšťáci ani zdaleka nepomýšlejí na to provést převrat celé společnosti v zájmu revolučních proletářů, nýbrž usilují o takovou změnu společenských poměrů, která by učinila existující společnost pro ně co možná snesitelnou a pohodlnou. Žádají proto především zmenšení státních výdajů omezením byrokracie a převalení hlavního daňového břemene na velkostatkáře a buržoazii. Žádají dále odstranění tlaku velkého kapitálu na malý zřízením veřejných úvěrových ústavů a zavedením zákonů proti lichvě, čímž by se jim a rolníkům umožnilo získávat za příznivých podmínek úvěr od státu místo od kapitalistů; dále zavedení buržoazních vlastnických vztahů na venkově úplným odstraněním feudalismu. K tomu všemu potřebují demokratickou, ať už konstituční nebo republikánskou, státní ústavu, která jim a jejich spojencům, rolníkům, zajistí většinu, a demokratické obecní zřízení, jež jim dá do rukou přímou kontrolu obecního majetku, a řadu funkcí, které teď zastávají byrokraté.
Proti panství kapitálu a jeho rychlému růstu má se dále působit jednak omezením dědického práva, jednak převedením co největšího počtu prací na stát. Pokud jde o dělníky, je především jisté, že mají zůstat jako dosud námezdními dělníky, až na to, že demokratičtí maloměšťáci přejí dělníkům lepší mzdy a zajištěnější existenci a doufají, že toho dosáhnou jednak tím, že je bude zaměstnávat stát, jednak dobročinnými opatřeními — zkrátka doufají, že dělníky podplatí více či méně skrytou almužnou, že zlomí jejich revoluční sílu dočasným zlepšením jejich postavení. Požadavky maloburžoazní demokracie, které jsme tu shrnuli, zdaleka nehlásají všechny její frakce a jen několik málo představitelů maloburžoazní demokracie je vidí před sebou vcelku jako určitý cíl. Čím dál půjdou jednotlivci nebo frakce maloburžoazní demokracie, tím víc si budou tyto požadavky osvojovat a hrstka těch, kdo v tom, co jsme uvedli, spatřují svůj program, se bude domnívat, že tím dosáhla vrcholu toho, co je možno žádat od revoluce. Tyto požadavky však naprosto nemohou stačit straně proletariátu. Zatímco demokratická maloburžoazie chce revoluci co nejrychleji skončit a uskutečnit nanejvýš právě uvedené požadavky, je naším zájmem a naším úkolem učinit revoluci permanentní na tak dlouho, dokud všechny více nebo méně majetné třídy nebudou zbaveny vlády, dokud proletariát nedobude státní moci a dokud sdružení proletářů nejen v jedné zemi, nýbrž ve všech vládnoucích zemích světa nepokročí natolik, že konkurence mezi proletáři v těchto zemích přestane a že alespoň rozhodující výrobní síly budou soustředěny v rukou proletářů. Nám nemůže jít o změnu soukromého vlastnictví, nýbrž jen o jeho zničení, nikoli o zastírání třídních protikladů, nýbrž o zrušení tříd, nikoli o zlepšování dnešní společnosti, nýbrž o založení nové. Není pochyby o tom, že maloburžoazní demokracie v dalším průběhu revoluce získá v Německu dočasně převážný vliv. Je tedy otázkou, jaké stanovisko k ní zaujme proletariát a zvláště Svaz:
1. pokud budou trvat dnešní poměry, kdy maloburžoazní demokraté jsou rovněž utlačováni;
2. v příštím revolučním boji, který jim dá převahu;
3. po tomto boji, v době, kdy získají převahu nad svrženými třídami a proletariátem.
1. Dnes, kdy jsou demokratičtí maloměšťáci všude utlačováni, hlásají proletariátu vesměs jednotu a smír, podávají mu ruku a usilují o vytvoření velké opoziční strany, která by zahrnovala všechny odstíny v demokratické straně, tj. usilují o to, aby dělnictvo zatáhli do stranické organizace, kde převládají všeobecné sociálně demokratické fráze, za nimiž maloburžoazní demokraté skrývají své zvláštní zájmy, a kde v zájmu vytouženého míru nesmí proletariát vytyčovat své vlastní požadavky. Taková jednota by rozhodně přinesla prospěch jedině jim, a proletariátu jen škodu. Proletariát by úplně ztratil své těžce vykoupené naprosto samostatné postavení a klesl by zas na přívěsek oficiální buržoazní demokracie. Takovou jednotu je tedy nutno co nejrozhodněji odmítnout. Místo aby se dělníci znovu snížili k úloze sboru tleskajícího buržoazním demokratům, musí sami — především však Svaz — působit v tom smyslu, aby vytvořili vedle oficiálních demokratů samostatnou tajnou i veřejnou organizaci dělnické strany a z každé své obce vytvořili středisko a jádro dělnických spolků, v nichž by se diskutovalo nezávisle na buržoazních vlivech o postavení a zájmech proletariátu. Jak málo vážně to buržoazní demokraté myslí se spojenectvím, v němž by proletáři měli stejnou moc a stejná práva jako oni, ukazuje příklad vratislavských demokratů, kteří ve svém orgánu, v „Neue Oder-Zeitung“, zuřivě pronásledují samostatně organizované dělníky, které nazývají socialisty. Pro případ boje proti společnému protivníkovi není zapotřebí zvláštního sjednocování. Jakmile dojde přímo k boji s takovýmto protivníkem, jsou zájmy obou stran dočasně totožné, a jako tomu bylo dosud, vytvoří se takovéto dočasné spojenectví samo sebou i v budoucnu. Je samozřejmé, že v příštích krvavých srážkách, stejně jako ve všech minulých, budou muset vítězství vybojovat svou statečností, rozhodností a obětavostí hlavně dělníci. Jako tomu bylo dosud, tak i v tomto boji si bude masa maloburžoazie počínat váhavě, bude nerozhodná a pasívní, dokud to jen půjde, aby pak, až bude vítězství rozhodnuto, ho využila pro sebe, vyzvala dělníky ke klidu a k návratu do práce, aby se předešlo tzv. výstřelkům a aby byl proletariát vyloučen z účasti na plodech vítězství. Není v moci dělníků, aby v tom maloburžoazním demokratům zabránili, ale je v jejich moci ztížit jim, aby nabyli vrchu nad ozbrojeným proletariátem, a nadiktovat jim takové podmínky, aby panství buržoazních demokratů v sobě od počátku neslo zárodek zániku a aby se značně usnadnilo pozdější zatlačení jejich panství panstvím proletariátu. Za konfliktu a bezprostředně po boji musí dělníci především všude, kde je to možné, působit proti měšťácké váhavosti a nutit demokraty, aby uskutečňovali své dnešní teroristické fráze. Dělníci se musí přičinit o to, aby bezprostřední revoluční rozmach nebyl hned po vítězství znovu potlačen. Musí jej naopak co nejdéle udržovat. Nesmějí vystupovat proti takzvaným výstřelkům, exemplárním projevům pomsty lidu na nenáviděných jednotlivcích nebo veřejných budovách, jež jsou spojeny s nenávistnými vzpomínkami, musí tyto projevy nejen trpět, nýbrž sami se ujmout jejich vedení. Za boje a po něm musí dělníci vedle požadavků buržoazních demokratů vytyčovat při každé příležitosti své vlastní požadavky. Musí, jakmile se demokratičtí měšťáci budou chystat ujmout se vlády, žádat pro dělnictvo záruky. Musí si tyto záruky, bude-li to nutné, vynutit a vůbec se postarat o to, aby se noví vládci zavázali k všemožným ústupkům a slibům; to je nejspolehlivější prostředek, jak je kompromitovat. Musí vůbec co možná tlumit opojení z vítězství a nadšení pro nový stav, které se dostavuje po každém vítězném pouličním boji, musí je všemožně tlumit klidným a chladnokrevným posuzováním situace a neskrývanou nedůvěrou vůči nové vládě. Musí vedle nových oficiálních vlád zřizovat zároveň vlastní revoluční dělnické vlády, ať už ve formě orgánů obecní samosprávy, obecních rad či ve formě dělnických klubů nebo dělnických výborů tak, aby buržoazní demokratické vlády nejen ihned ztratily oporu v dělnících, nýbrž aby od počátku viděly, že na ně dohlížejí a že je ohrožují instituce, za nimiž stojí celá masa dělníků. Zkrátka, od první chvíle vítězství se musí nedůvěra obracet ne už proti poražené reakční straně, nýbrž proti dosavadním spojencům, proti straně, která chce využít společného vítězství pro sebe.
2. Aby však dělníci mohli energicky a hrozivě vystoupit proti této straně, která začne dělnictvo hned v prvních hodinách vítězství zrazovat, musí být ozbrojeni a organizováni. Ozbrojení veškerého proletariátu puškami, karabinami, děly a střelivem musí být provedeno okamžitě, nesmí se připustit obnovení staré občanské gardy, namířené proti dělnictvu. Kde se tento druhý požadavek nedá prosadit, musí se dělníci pokusit organizovat se samostatně jako proletářská garda se samostatně zvolenými veliteli a samostatně zvoleným generálním štábem a podřizovat se nikoli státní moci, nýbrž revolučním obecním radám vytvořeným dělníky. Kde jsou dělníci zaměstnáni ve státních podnicích, musí prosadit své ozbrojení a organizování ve zvláštním útvaru se samostatně zvolenými veliteli nebo jako součást proletářské gardy. Zbraně a střelivo nesmějí za žádnou cenu dávat z rukou, každý pokus o odzbrojení musí být v krajním případě zmařen násilím. Odstranit vliv buržoazních demokratů na dělníky, okamžitě vytvořit samostatnou a ozbrojenou organizaci dělníků a prosadit co možná znesnadňující a kompromitující podmínky pro dočasně nevyhnutelné panství buržoazní demokracie, to jsou hlavní body, které musí mít proletariát, a tedy i Svaz na zřeteli za nastávajícího povstání a po něm.
3. Jakmile se nové vlády poněkud upevní, začnou ihned bojovat proti dělníkům. Aby pak dělníci mohli proti demokratickým maloměšťákům energicky vystoupit, je především nutné, aby byli samostatně organizováni a centralizováni ve svých klubech. Po svržení dnešních vlád, jakmile to jen bude možné, odebere se ústřední výbor do Německa, svolá ihned sjezd a předloží mu návrhy na centralizaci dělnických klubů pod vedením orgánu v hlavním středisku hnutí. Rychlá organizace alespoň oblastního spojení dělnických klubů je jedním z nejdůležitějších opatření k posílení a rozvoji dělnické strany; nejbližší krok po svržení dnešních vlád bude volba národního shromáždění. Zde se musí proletariát postarat o to:
I. aby žádnými šikanami místních orgánů nebo vládních komisařů nebyla pod nějakou záminkou vyloučena z voleb značná část dělnictva;
II. aby byli všude vedle buržoazně demokratických kandidátů navrhováni kandidáti dělničtí, pokud možná členové Svazu, jejichž zvolení je třeba prosazovat všemi možnými prostředky. I tam, kde není vůbec vyhlídka na zvolení, musí dělníci navrhovat vlastní kandidáty, aby si zachovali svou nezávislost, aby změřili své síly a ukázali veřejnosti svůj revoluční postoj a stanovisko své strany. Nesmějí se při tom dát ošálit frázemi demokratů, např. tím, že prý se tím štěpí demokratická strana a reakci se poskytuje možnost vítězství. Konečným cílem všech těchto frází je napálit proletariát. Úspěchy, kterých proletářská strana dosáhne tímto nezávislým vystupováním, jsou daleko důležitější než škoda, kterou by mohla způsobit přítomnost několika reakcionářů v zastupitelském orgánu. Bude-li demokracie od počátku vystupovat proti reakci rozhodně a teroristicky, bude vliv reakce při volbách předem znemožněn.
První bod, v němž se buržoazní demokraté střetnou s dělníky, bude zrušení feudalismu; jako v první francouzské revoluci dají maloměšťáci feudální půdu rolníkům jako svobodné vlastnictví, tj. budou chtít zachovat venkovský proletariát a vytvořit maloburžoazní rolnickou třídu, která bude muset prodělávat týž koloběh zbídačování a zadlužování, v němž dodnes vězí francouzský rolník.
Dělníci musí vystupovat proti tomuto plánu v zájmu venkovského proletariátu i ve svém vlastním zájmu. Musí žádat, aby zkonfiskované. feudální vlastnictví zůstalo majetkem státu a bylo proměněno v dělnické kolonie, jež by obdělával sdružený venkovský proletariát, využívaje všech výhod zemědělské velkovýroby, čímž by zároveň uprostřed kolísavých buržoazních vlastnických vztahů pevně zakotvil princip společného vlastnictví. Jako se demokraté spojují s rolníky, musí se dělníci spojovat s venkovským proletariátem.[156] Demokraté budou dále přímo usilovat o federativní republiku anebo, nebudou-li se moci vyhnout jediné a nedělitelné republice, budou se alespoň snažit ochromit ústřední vládu co největší samostatností a nezávislostí obcí a krajů. Proti tomuto plánu musí dělníci usilovat nejen o jedinou a nedělitelnou německou republiku, nýbrž uvnitř této republiky o co nejrozhodnější centralizaci moci v rukou státní moci. Nesmějí sc dát zmást demokratickým žvaněním o svobodě obcí, samosprávě atd. V takové zemi, jako je Německo, kde je ještě třeba odstraňovat tolik zbytků středověku, kde je třeba překonávat tolik lokální provinciální paličatosti, nesmí se za žádných okolností trpět, aby každá vesnice, každé město, každý kraj kladl nové překážky do cesty revoluční činnosti, která se může uplatnit v plné síle jen tehdy, vychází-li z jednoho centra. — Nelze trpět, aby se opakoval nynější stav, kdy se Němci musí v každém městě, v každém kraji o touž vymoženost znovu zvlášť bít. A především nelze trpět, aby se s pomocí tzv. svobodné obecní samosprávy zvěčňovala forma vlastnictví, která je ještě nižší než moderní soukromé vlastnictví a všude v ně nutně přechází, tj. obecní vlastnictví a z něho plynoucí spory mezi chudými a bohatými obcemi, jakož i domovské právo, existující vedle státního občanství, se svými šikanami proti dělníkům. Jako ve Francii roku 1793 je dnes v Německu provedení co nejpřísnější centralizace úkolem skutečně revoluční strany.[b]
Viděli jsme, jak se při příštím hnutí dostanou k moci demokraté a jak budou nuceni vystoupit s víceméně socialistickými opatřeními. Je otázka, jaká opatření proti tomu mají navrhnout dělníci? Dělníci ovšem nemohou na počátku hnutí navrhnout žádná přímo komunistická opatření. Mohou však:
1. Donutit demokraty, aby co možná všestranně zasáhli do dosavadního společenského řádu, narušili jeho pravidelný chod a sami se kompromitovali a zároveň aby soustředili co nejvíc výrobních sil, dopravních prostředků, továren, drah atd. v rukou státu.
2. Musí vyhrocovat návrhy demokratů, kteří rozhodně nebudou vystupovat revolučně, nýbrž jen reformisticky, musí tyto návrhy proměňovat v přímé útoky na soukromé vlastnictví. Tak např. když maloměšťáci navrhují výkup železnic a továren, musí dělníci žádat, aby stát tyto železnice a továrny prostě a bez náhrady konfiskoval jako majetek reakcionářů. Navrhují-li demokraté proporcionální daně, žádají dělníci progresívní daně; přijdou-li demokraté sami s mírně progresívní daní, budou dělníci trvat na dani, jejíž sazby stoupají tak rychle, že přitom velký kapitál zajde; žádají-li demokraté regulaci státních dluhů, žádají dělníci státní bankrot. Požadavky dělníků se tedy všude budou muset řídit ústupky a opatřeními demokratů.
I když se němečtí dělníci nemohou dostat k moci a uskutečnit své třídní zájmy, aniž projdou celým delším revolučním vývojem, mají tentokrát alespoň jistotu, že první jednání tohoto nastávajícího revolučního dramatu spadá vjedno s přímým vítězstvím jejich vlastní třídy ve Francii a že se tím velmi urychlí.
Ale nejvíc musí k svému konečnému vítězství přispět sami tím, že si ujasní své třídní zájmy, zaujmou co nejdřív své samostatné stranické stanovisko a nedají se pokryteckými frázemi demokratických maloměšťáků ani na okamžik svést z cesty nezávislé organizace proletářské strany. Jejich bojovým heslem musí být: Permanentní revoluce.
Rozmnoženo jako leták v roce 1850
Poprvé uveřejnil B. Engels v přílohách
k Marxovi knize „Odhalení o kolínském procesu
proti komunistům“,
Hottingen—Curych 1885Podle textu knihy
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Ve vydání z roku 1885 chybně: 19. července. (Pozn. red.)
b Dnes je třeba připomenout, že toto místo se zakládá na omylu. Tehdy se všeobecně soudilo — díky bonapartistickým a liberálním padělatelům dějin — že francouzský centralizovaný správní aparát zavedla velká revoluce a že zejména Konvent ho použil jako nevyhnutelné a rozhodné zbraně k porážce roajalistické a federalistické reakce a zahraničního nepřítele. Nyní je však známou věcí, že po celou dobu revoluce až do 18. brumairu se veškerá správa departementů, arrondissementů a obcí skládala z orgánů volených občany samými a majících v rámci všeobecných státních zákonů úplnou volnost. Tato krajská a místní samospráva podobná americké, byla právě jednou z nejsilnějších pák revoluce, a to do té míry, že si Napoleon pospíšil nahradit ji ihned po svém státním převratu z 18. brumairu hospodařením prefektů, které trvá dodnes a bylo tedy od počátku ryzím nástrojem reakce. Ale právě tak jako místní a krajská samospráva neodporuje politické, národní centralizaci, není právě tak nikterak nutně spojena s oním omezeným kantonálním nebo komunálním sobectvím, které se tak odporně uplatňuje ve Švýcarsku a které chtěly roku 1849 všechny jihoněmecké federativní republiky zavést v Německu. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1885.)
155 Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů, které napsali Marx a Engels koncem března 1850, bylo tajně rozšiřováno mezi členy Svazu komunistů v emigraci i přímo v Německu. Provolání zabavila pruská policie u některých zatčených členů Svazu komunistů a pak je uveřejnily německé buržoazní listy „Kölnische Zeitung“ i „Dresdner Journal und Anzeiger“ [„Drážďanské noviny a věstník“]. Poté bylo otištěno v knize „Die Communisten-Verschwörungen des neunzehnten Jahrhunderts“ [„Komunistické spiknutí devatenáctého století“], sestavené dvěma policejními úředníky, Wermuthem a Stieberem, které Engels charakterizoval jako „dva nejničemnější policejní lumpy“. V tomto svazku je dokument otištěn podle textu, který přehlédl Engels a uveřejnil v roce 1885 jako přílohu k německému vydání Marxova díla „Odhalení o kolínském procesu proti komunistům“.
156 Názory na agrární otázku, které jsou tu vysloveny, těsně souvisí s Marxovým a Engelsovým celkovým hodnocením vyhlídek na další vývoj revoluce ve čtyřicátých až padesátých letech. Zakladatelé marxismu se tehdy domnívali, jak připomíná Lenin, že kapitalismus už je na ústupu, a socialismus že už je blízko. Proto se Marx a Engels v „Provolání“ vyslovují proti tomu, aby půda zkonfiskovaná statkářům byla odevzdána rolníkům, a jsou pro to, aby přešla do vlastnictví státu a byla dána do užívání dělnickým koloniím sdruženého vesnického proletariátu.
Marxistické názory na agrární otázku rozvinul pak Lenin na základě zkušeností z Velké říjnové socialistické revoluce a také na základě zkušeností z revolučního hnutí v jiných zemích. Vyložil, že po proletářské revoluci ve vyspělých kapitalistických zemích bude účelné zachovat převážnou většinu velkých zemědělských závodů, a napsal: „Bylo by však velmi hrubou chybou přehnat tuto zásadu nebo ji uplatňovat šablonovitě a nikdy nedovolovat, aby část pozemků vyvlastněných vyvlastňovatelů dostalo zdarma okolní malé a někdy i střední rolnictvo“ (V. I. Lenin, Spisy, sv. 31, čes. vyd. 1955, str. 155).