Gottfried Kinkel

Karel Marx a Bedřich Engels

Gottfried Kinkel

Ospalost německé údajně revoluční strany je tak velká, že věci, které by ve Francii nebo v Anglii vyvolaly všeobecnou bouři, v Německu nejen projdou bez povšimnutí, ale dokonce se setkají se všeobecným souhlasem. Pan Waldeck vede před porotou zevrubný svědecký důkaz, že byl vždycky loajálním přívržencem ústavy, a berlínští demokraté ho v triumfu odvážejí domů. Pan Grün se v Trevíru při veřejném soudním přelíčení zříká nejhloupějším způsobem revoluce, a publikum v soudní síni se obrací zády k odsouzeným proletářům a zahrnuje jásotem tohoto osvobozeného podnikavce.

Novým dokladem toho, co je v Německu možné, je obhajovací řeč, kterou pronesl pan Gottfried Kinkel 4. srpna 1849 před válečným soudem v Rastattu a kterou uveřejnil 6. a 7. dubna tohoto roku v berlínském listě „Abend-Post“.

Víme předem, že vyvoláme všeobecné rozhořčení sentimentálních podvodníků a demokratických frazérů, jestliže tuto řeč „zajatého“ Kinkela odhalíme před naší stranou. Ale nám je to úplně lhostejné. Naším úkolem je neúprosná kritika, zaměřená mnohem spíše proti údajným přátelům než proti zjevným nepřátelům; a obhajujeme-li tento náš postoj, s potěšením se zříkáme laciné popularity v řadách demokratů. Náš útok postavení pana Kinkela nijak nezhorší; o d h a l í m e h o p r o a m n e s t i i, když potvrdíme, že není mužem, za něhož ho vydávají, když prohlásíme, že je hoden nejen amnestie, ale dokonce i přijetí do pruské státní služby. Proto také byla řeč už uveřejněna. Odhalujeme před naší stranou řeč jako celek, zde pak uvádíme jen nejpádnější místa.

„Také jsem nikdy neměl velení, a nejsem proto zodpověden ani za činy ostatních. Protestuji proti každému spojování svých činů se špínou a bahnem, které se, jak je mi známo, bohužel nakonec přivěsily na revoluci.“

Protože pan Kinkel „vstoupil do besanonské setniny jako řadový voják“ a protože tu uvádí v podezření všechny velitele, nebylo jeho povinností, aby z obvinění vyňal aspoň svého přímého nadřízeného Willicha?

„Nikdy jsem nesloužil v armádě, proto jsem také neporušil přísahu a nepoužil proti své vlasti vojenských znalostí, kterých jsem nabyl ve službách vlasti.“

Nebyla tohle přímá denunciace zajatých bývalých pruských vojáků, Jansena a Bernigaua, kteří byli brzy nato zastřeleni, nebylo to bezvýhradné schválení rozsudku smrti nad zastřeleným už Dortüem?

Pan Kinkel denuncuje válečnému soudu i svou vlastní stranu, když mluví o plánech na odstoupení levého rýnského břehu Francii a prohlašuje, že on s těmito zločinnými projekty nemá nic společného. Pan Kinkel ví velmi dobře, že o připojení Porýnské provincie k Francii se mluvilo jen v jediném smyslu: Porýnská provincie se měla v rozhodném boji mezi revolucí a kontrarevolucí postavit bezpodmínečně na stranu revoluce, ať už ji představují Francouzi nebo Číňané. Neopomněl také poukázat na svou mírnou povahu, která mu umožňovala, že byl na rozdíl od divokých revolucionářů v dobrých stycích — i když ne snad jako příslušník strany, tedy jako člověk — s takovým Arndtem i jinými konzervativci.

„Mou vinou je, že jsem chtěl ještě v létě to, co jste v březnu chtěli vy všichni, co chtěl v březnu celý německý národ!“

Prohlašuje se za ryzího bojovníka za říšskou ústavu, který nikdy nechtěl nic víc než říšskou ústavu. Zaprotokolujeme toto prohlášení.

Pan Kinkel se zmiňuje o článku, který napsal o výtržnosti pruských vojáků^{^[181]} v Mohuči, a říká dále:

„A co se mi za to stalo? V době, kdy jsem nebyl doma, pozvali mě kvůli tomu dvakrát před soud, a protože jsem se nemohl dostavit k obhajobě, byl jsem odsouzen, jak mi nedávno sdělili, ke ztrátě volebního práva na pět let. Byl jsem zbaven na pět let volebního práva; pro člověka, který měl už jednou tu čest být poslancem, je to trest náramně těžký“(!).

„Jak často jsem musel slyšet slova, že jsem špatným Prusem; tato slova mě zraňovala... Nuže dobrá! Moje strana utrpěla nyní ve vlasti porážku. Jestliže pruská koruna teď konečně povede smělou a pevnou politiku, jestliže se královské Výsosti, našemu následníku trůnu princi Pruskému podaří ukovat německou jednotu mečem, neboť jinak to není možné, a obnovit velké Německo, vážené našimi sousedy, podaří-li se mu opravdu a natrvalo zajistit vnitřní svobodu, oživit obchodní život, rozdělit rovnoměrně na celé Německo vojenské břímě, které teď krutě tíží jenom Prusko, a především opatřit chléb chudým mého národa, jejichž zástupcem se cítím — podaří-li se to vaší straně, přisámbohu, půjdu s vámi! čest a velikost mé vlasti jsou mi dražší než politické ideály, a dovedu ocenit francouzské republikány z roku 1793“ (Fouchéa a Talleyranda?), „kteří se v zájmu Francie dobrovolně sklonili před velikostí Napoleonovou; kdyby se to stalo, kdyby mi můj lid ještě jednou prokázal tu čest a zvolil mě svým zástupcem, byl bych jedním z prvních poslanců, který by volal s radostným srdcem: Ať žjje německé císařství! Ať žije císařství hohenzollernské! Jestliže je člověk s takovými názory špatným Prusem, prosím! Pak si ovšem nepřeji být dobrým Prusem.“

„Pánové, pomyslete také trochu na opuštěnou ženu a děti, než vynesete rozsudek nad mužem, který dnes pro vrtkavost lidského osudu stojí před vámi tak hluboce nešťasten.“

Tuto řeč pronesl pan Kinkel v době, kdy dvacet šest jeho druhů bylo před týmiž válečnými soudy odsouzeno k smrti a zastřeleno. Byli to lidé, kteří dovedli pohlédnout smrti v tvář docela jinak než pan Kinkel v tvář svým soudcům. Ostatně ze sebe plným právem dělá člověka naprosto nevinného. Dostal se do řad své strany jen nedorozuměním; bylo by tedy úplně nesmyslné a kruté, kdyby ho pruská vláda chtěla ještě dále věznit.

Napsali K. Marx a B. Engels
v polovině dubna 1850
Otištěno v časopise „Neue Rheinische Zeitung.
Politisch-ökonomische Revue“,
čís. 4, 1850

Podle textu časopisu
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

181 Na jaře roku 1848 došlo v Mohuči ke krvavým srážkám mezi občanskou gardou a pruskými vojáky. Tyto události vyvolaly v Německu široký ohlas a byly projednávány ve frankfurtském Národním shromáždění; shromáždění se omezilo na to, že zvolilo komisi, která předložila svou zprávu v době, kdy mohučská občanská garda byla už pruskými vojáky odzbrojena.