Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx a Bedřich Engels
Velikání emigrace[119]
Napsali K. Marx a B. Engels
v květnu až červnu 1852
Poprvé uveřejnil (rusky) Institut
marxismu-leninismu při ÚV KSSS
v „Archívu K. Marxe a B. Engelse“,
sv. V, roku 1930Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny
I
„Pěj, duše nesmrtelná, věčné spasení hříšného lidstva“[120]
— skrze Gottfrieda Kinkela.Gottfried Kinkel se narodil asi tak před čtyřiceti lety. O svém životě nám vypráví v autobiografii: „Gottfried Kinkel. Pravda bez básně. Náčrt životopisu.“ Vydal Adolph Strodtmann (Hamburk, Hoffmann a Campe 1850, osmerkový formát).[121]
Gottfried je hrdina demokratického siegwartovského období[122], které v Německu zplodilo ono neskonalé vlastenecké bolestínství a uslzené nářky. Debutoval jako praobyčejný lyrický Siegwart.
Deníkovitou rozbředlost a nesouvislost, s níž se tu čtenáři předvádí jeho pozemská pouť, je třeba přičíst, stejně jako dotěrnou nediskrétnost těchto odhalení, na vrub apoštolu Strodtmannovi, jehož „kompilační podání“ tu budeme sledovat.
Bonn. Únor až září 1834 „Mladý Gottfried studoval stejně jako jeho přítel Pavel Zeller evangelickou teologii a získal si pílí a zbožností vážnost svých proslulých učitelů“ (Sacka, Nitzsche a Bleeka) (str. 5).
Hned na začátku ho vidíme, jak je „zřejmě pohřížen do váž nějších úvah“ (str. 4), „rozmrzelý a zachmuřený“ (str. 5), docela jak se sluší na grand homme en herbe[a]. „Gottfriedovo hnědé, temně planoucí oko“ „těkavě sledovalo“ několik mladíků „v hnědých fracích a bleděmodrých pláštích“; Gottfried ihned vycítil, že tito mladíci „chtěli nahradit vnitřní prázdnotu vnějším leskem“ (str. 6). Jeho mravní rozhořčení se vysvětluje tím, že „hájil Hegela a Marheineka“, když tito mladíci nazvali Marheineka „nedoukem“; později, když jako kandidát přichází studovat do Berlína a má se sám u Marheineka něčemu naučit, zapisuje si o něm do deníku tuto beletristickou průpovídku (str. 61):
„Chlap, jenž spekuluje napořád,
toť soumar na vyprahlé pláni:
točí se dokola, jak byl by běsem jat,
a poblíže má pastvu k pohledání.“[123]Gottfried tu zapomíná na jiný výrok, kterým se Mefisto posmívá žákovi dychtivému vědění:
„Jen zhrdej rozumem a věděním!“[124] Jenže celý ten moralizující výjev se studenty je jen předehrou, která má budoucímu osvoboditeli světa poskytnout příležitost k tomuto zjevení (str. 6).
Gottfried praví:
„Toto pokolení přece nezahyne, ledaže by přišla válka... Jen silné prostředky mohou našemu zbahnělému věku pomoci zase na nohy !“
Jeho přítel odvětil:
„Nová potopa, a ty jako Noe v druhém, opraveném vydání“
Bleděmodré pláště natolik napomohly Gottfriedovu vývoji, že se ohlásil jako „Noe za nové potopy“. Jeho přítel k tomu připojuje poznámku, kterou by bylo možno předeslat jako moto celému životopisu:
„Často jsme se s mým otcem potají usmívali tvému nadšení pro nejasné pojmy!“
Ve všech těchto vyznáních spanilé duše se opakuje jen jeden „jasný pojem“, že Kinkel byl už jako embryo velký muž. Z nejobyčejnějších věcí, které potkávají všechny obyčejné lidi, se stávají velevýznamné události; z drobných strastí a radostí, které prožívá, jenže zajímavěji, každý kandidát teologie, z konfliktů s měšťáckými poměry, s nimiž se v Německu houfně potkáváme v každém konviktu a v každé konsistoři, se tu stávají osudové světodějné události, s nimiž Gottfried jat světobolem hraje ustavičně komedii.
Rodina přítele Pavla odchází z Bonnu a vrací se do Württemberska. Tuto událost uvádí Gottfried na scénu takto: Gottfried miluje Pavlovu sestru a při této příležitosti zvěstuje, že „už dvakrát miloval“. Ale nynější láska není láska obyčejná, nýbrž „vroucí a opravdové uctívání Boha“ (str. 13). Gottfried vystoupí s přítelem Pavlem na Dračí skálu (Drachenfels) a uprostřed těchto romantických kulis vychrlí takovýto dithyramb:
„Buď sbohem, přátelství! — Najdu bratra v Spasiteli; — buď sbohem, lásko — víra budiž mou nevěstou; — buď sbohem, sesterská příchylnosti, věrnosti — přišel jsem k obci mnoha tisíc spravedlivých! Nuže vykroč na cestu, mé mladé srdce, a uč se býti i o samotě se svým Bohem a potýkej se s ním, až jej zdoláš a on ti dá nové jméno, svatého Izraele, které zná jen ten, kdo je obdrží! — Buď pozdraveno, nádherné jitřní slunce, obraze mé procitající duše!“ (Str. 17.)
Loučení s přítelcm je tedy Gottfriedovi podnětem, aby zapěl nadšený hymnus na svou vlastní duši. Ale nedosti na tom; hymnus musí zapět ještě také přítel. Když se Gottfried dává unášet svým nadšením, mluví totiž „povzneseným hlasem a s planoucí tváří“, „zapomíná na přítelovu přítomnost“, „jeho oko plane“, „nadšeně vykřikuje“ atd. (str. 17). Zkrátka učiněné biblické zjevení proroka Eliáše.
„Bolestně se usmívaje pohlédl naň Pavel upřímným zrakem a pravil: ‚Přece jen máš v hrudi silnější srdce než já a jistě se vzneseš výše než já — ale dovol, abych zůstal tvým přítelem — i když budu v daleku.‘ — Radostně stiskl Gottfried nabízenou ruku a obnovil starý svazek“ (str. 18).
Při tomto výjevu proměnění na hoře dosáhl Gottfried toho, co chtěl. Přítel Pavel, kterému bylo ještě před chvílí k smíchu „Gottfriedovo nadšení pro nejasné pojmy“, se pokorně sklání před jménem „svatého Izraele“ a uznává Gottfriedovu převahu a budoucí velikost. Gottfried se rozjaří a s vlídnou blahosklonností obnovuje starý svazek.
* Proměna. Narozeniny Kinkelovy matky, ženy faráře Kinkela z Oberkasselu. Této rodinné slavnosti se využívá k tomu, aby se zvěstovalo, že „matka rodiny se stejně jako matka Spasitelova jmenovala Marie“ (str. 20) — jisté znamení, že i Gottfried je povolán stát se spasitelem a vykupitelem světa. Studiosus teologie se nám tu tedy na prvních dvaceti stránkách předvádí v souvislosti s naprosto bezvýznamnými událostmi jako Noe, jako svatý Izrael, jako Eliáš a nakonec jako Kristus.
* Gottfried, který vcelku vůbec nic neprožívá, se při svých prožitcích přirozeně vždycky zase vrací ke svým niterným pocitům. Pietismus, který na něm lpí jako na kazatelově synovi a budoucím bohoslovci, odpovídá vrozené chabosti jeho ducha i tomu, jak se koketně zabývá svou osobou. Dovídáme se, že matka i sestra smýšlely přísně pietisticky a že si Gottfried dovedl velmi přesně uvědomit, co je hřích; konflikt tohoto zbožného vědomí hříšnosti a „bezstarostneho užívání života“, jaké je u studentů bežné, se u Gottfrieda v souhlase s jeho světodějným posláním objevuje jako boj náboženství s poezií — korbel piva, který farářův syn z Oberkasselu pije s ostatními studenty, se mění v osudný kalich, v němž se potýkají oba Faustovi duchové. Při líčení nábožného života jeho rodiny se setkáváme s tím, jak „matka Marie“ potírá „Gottfriedovu náklonnost k divadlu“ jako „hříšnou“ (str. 28) — velevýznamná roztržka, která má zase naznačit, že jde o budoucího poetu, ale ve skutečnosti odhaluje jen Gottfriedovu zálibu v komediantství. O jeho sestře Johaně se vypráví, že s pietistickou zběsilostí zpohlavkovala v kostele pětiletou holčičku pro nepozornost — špinavá rodinná kleveta, jejíž odhalení bychom nepochopili, kdyby se na konci knihy neukázalo, že tato sestra Johana nejzaujatěji vystupovala proti Gottfriedovu manželství s paní Mockelovou.
Jako událost se tu uvádí, že Gottfried měl v Seelscheidu „nádherné kázání o hynoucím zrnku pšeničném“.
* Zellerova rodina a „milovaná Eliška“ konečně odjíždějí. Dovídáme se, že Gottfried „vroucně tiskl dívčinu ruku“ a šeptal jí na rozloučenou: „Žijte blaze, Eliško, více nesmím říci.“ Po této zajímavé příhodě následuje první siegwartovské trápení.
„Zničen!“ „Bez hlesu!“ „Bezútěšná rozervanost!“ „Planoucí čelo!“ „Přehluboké vzdechy!“ „Divoká bolest projela jeho mozkem“ atd. (str. 37).
Tím se z celého zjevení proroka Eliáše stává pouhopouhá komedie, kterou sehrál před „přítelem Pavlem“ i před sebou! Pavel také znovu vystupuje, aby Siegwartovi, jenž tu samotinký sedí a běduje, pošeptal do ouška: „Toto políbení pro mého Gottfrieda!“ (Str. 38.)
Gottfried se zase rozveselí.
„Pevnější než kdy jindy je můj záměr setkat se se svou sladkou láskou důstojně a ne bez jména“ (str. 38).
I v milostném žalu rozjímá o budoucím jménu a honosí se vavřínovými věnci, které teprve přijdou. Gottfried využívá tohoto intermezza k tomu, aby s nabubřelou chvástavostí vylíčil svou lásku, aby tak svět nepřišel ani o jeho deníkové city. Jenže výjev nedosáhl ještě pointy. Věrný Pavel musí světoborného mistra upozornit, že kdyby se Eliška později zastavila, zatímco on by se dále vyvíjel, pak by mu možná už nestačila.
„Ó nikoli !“ pravil Gottfried. „Vždyť tato nebeská květina, která sotva rozvila první své lístky, voní už tak sladce. Což teprve, až... se pod žhavým letním paprskem mužné síly rozvinou její vnitřní lístky!“ (Str. 40.)
Pavel pokládá za nutné odpovědět na toto necudné přirovnání, že vůči básníkovi nejsou rozumové důvody nic platné.
„,A všechna vaše moudrost vás přesto zrovna tak málo chrání proti rozmarům života jako naše roztomilé bláznovství,‘ odvětil Gottfried s úsměvem“ (str. 40).
Dojemný obraz — sám na sebe se usmívající Narcis[125]! Nemotorný kandidát vystupuje najednou jako roztomilý blázen, Pavel se mění ve Wagnera[126], který se obdivuje velkému muži, a velký muž „se usmívá“, „ano, usmívá se mírně a laskavě“. Pointa je zachráněna.
* Konečně dojde k tomu, že Gottfried opouští Bonn. Jak vysokého vědeckého vzdělání tam nabyl, shrnuje sám takto:
„Od hegelovství se bohužel stále víc vzdaluji. Mým největším přáním je, abych byl racionalista, přitom však jsem zároveň supranaturalista a mystik, a je-li třeba, dokonce i pietista“ (str. 45).
K této vlastní charakteristice není třeba nic dodávat.
Berlín. Říjen 1834 — srpen 1835 Z drobné rodinné a studentské mizérie přichází Gottfried do Berlína. Po nějakém vlivu velkoměstských — přinejmenším proti Bonnu — poměrů, po nějaké účasti na tehdejším vědeckém hnutí tu není ani stopy; Gottfriedův deník se omezuje na hnutí mysli, která prožívá s novým compagnon d’aventure[b] Hugem Dünwegem z Barmenu, a na drobné strasti chudého teologa, peněžní nesnáze, ošuntělé fraky, recenzentské výdělky atd. Jeho život nemá vůbec vztah k veřejnému životu ve městě, týká se jedině rodiny Schlössingů, kam v tichosti docházejí Dünweg jako mistr Wolfram[c] a Gottfried jako mistr Gottfried ze Štrasburku (str. 67). Eliška se stále víc vytrácí z jeho srdce; začíná teď pokukovat po slečně Marii Schlössingové; naneštěstí se ještě dovídá, že se Eliška zasnoubila s jiným, a své berlínské city a snahy pak shrnuje v „temné touze po ženské bytosti, která by byla docela jeho“.
Z Berlína však nesmí odejít bez nezbytné pointy:
„Než odešel z Berlína, zavedl ho starý (režisér) Weiss ještě jednou do budovy divadla. Zvláštní pocit se zmocnil jinocha, když vlídný stařec ve velké síni, kde jsou vystavena poprsí německých dramatiků, ukázal na několik prázdných výklenků a pravil významně:
‚Ještě jsou volna místa!‘“
Místo pro platenovce Gottfrieda, který si dává s vážnou tváří od starého šprýmaře nabízet neskonalý požitek „budoucí nesmrtelnosti“, tohle místo je vskutku ještě volné.
Bonn. Podzim 1835—podzim 1837 „Ustavičně kolísaje mezi uměním, životem a vědou, jsa činný ve všech těchto třech oblastech bez pevného zaměření, zamýšlel ze všech se naučit, vyzískat, samostatně vytvořit tolik, kolik jen mu dovolí jeho nerozhodnost“ (str. 89).
S tímto vědomím nerozhodného diletantství se Gottfried vrací do Bonnu. Pocit diletantství mu ovšem nebrání, aby složil licenciátskou zkoušku a stal se soukromým docentem na bonnské universitě.
„Ani Chamisso, ani Knapp nepřijali do svých almanachů[127] básně, které jim poslal, a to ho velmi trápilo“ (str. 99).
To je debut velikého muže, který žije v soukromých kruzích stále‘na duchovní úvěr svého budoucího významu. Od této chvíle se definitivně stává pochybnou místní veličinou pro beletristické studentské kroužky, až z něho náhodné postřelení v Bádensku udělá náhle hrdinu německého šosáctva.
„V Kinkelově hrudi se však stále víc probouzela touha po pevné a věrné lásce, která se nedala potlačit žádnou prací“ (str. 103).
První obětí této touhy je jakási Mína. Gottfried se miliskuje s Mínou a pro změnu vystupuje jako soucitný Mahádévah[128], který se dává pannou zbožňovat a přitom rozjímá o jejím zdravotním stavu.
„Kinkel by ji byl mohl milovat, kdyby si byl mohl zatajit její stav; vždyť jeho láska by přece byla ještě rychleji usmrtila tu vadnoucí růži. Mína byla první dívka, která ho dovedla pochopit; ale nebyla by mu, tak jako kdysi Hekuba, porodila děti, nýbrž pochodně, a žár rodičů by jimi byl zapálil vlastní dům jako Priamovu Tróju. Ale přesto ji nebyl s to opustit, krvácelo mu pro ni srdce, trpěl ne z lásky, ale ze soucitu.“
Božský hrdina, jehož láska prý usmrcuje jako pohled ve tvář Jupiterovu, není nic jiného než praobyčejný, sám o sobě ustavičně rozjímající ješita, který se při hledání nevěsty poprvé pokouší sehrát úlohu dobyvatele srdcí. Odporné uvažování o nemoci a jejích následcích u dětí, které by snad mohly přijít, se nadto mění touto okolností ve sprostou spekulaci, že bude v poměru pokračovat pro své vnitřní uspokojení a nepřeruší jej, dokud mu nezavdá příležitost k novému melodramatickému výstupu.
Gottfried odjíždí k strýci, jehož syn právě zemřel; u vystavené mrtvoly, v příšerné půlnoční hodině sehraje se svou sestřenicí, slečnou Eliškou II., výstup ve stylu Belliniho oper, „tváří v tvář mrtvému“ se s ní zasnoubí a druhého dne ráno je také šťastně přijat strýcem jako budoucí zeť.
„Často také myslil na Minu a na chvíli, kdy se s ní bude muset setkat, protože teď byl pro ni přece navěky ztracen; ale nebál se této chvíle, vždyť si vůbec nemohla dělat nároky na srdce, které už bylo zadáno“ (str. 117).
Nové zasnoubení nemá jiný význam, než aby poměr s Mínou mohl dospět k dramatické kolizi, při níž proti sobě stojí „povinnost a vášeň“. Sama tato kolize je vyvolána nejšosáčtější hanebností, tím, že náš poctivec zapře sám u sebe oprávněnost Míniných nároků na jeho srdce, které „je už zadáno“; ctnostnému muži ovšem vůbec nevadí, že dokonce toto zbabělé sebeobelhávání je umožněno teprve tím, že dodatečně převrací časový postup v „zadání srdce“.
Gottfried se dychtivě chopil zajímavé nutnosti zlomit „ubohé velké srdce“:
„Po chvíli Gottfried pokračoval: ‚Zároveň vás, milá Mino, musím odprosit za jedno provinění — snad jsem se na vás prohřešil, Míno, tato ruka, kterou jsem vám včera tak vlídně podával — tato ruka už není volná — jsem zasnouben!“ (Str. 125.)
Melodramatický kandidát si ovšem dává pozor, aby jí neřekl, že k tomuto zasnoubení došlo několik hodin poté, co jí „tak vlídně“ podal ruku.
„Ó Bože, Míno, můžete mi odpustit?“ (Cit. místo.)
„Jsem muž a musím dostát své povinnosti — nesmím vás milovat! Ale neklamal jsem vás“ (str. 124).
Po této dodatečně zaranžované ctnostné povinnosti chybí už jen dokázat neuvěřitelné a efektně převrátit celý vztah tak, aby neodpouštěla Mína jemu, nýbrž mravný kněžour podvedené. K tomuto účelu je vymyšlena možnost, že by ho Mína „mohla na dálku nenávidět“, a na tento předpoklad navazuje takováto závěrečná morálka.
„To vám rád promíjím, a pokud by k tomu došlo, můžete si být předem jista mým odpuštěním. A teď žijte blaze — má povinnost mne volá, musím vás opustit.‘ — Potom vyšel pomalým krokem z besídky... Od této hodiny se Gottfried cítil nešťasten“ (str. 124).
Komediant a domýšlivý milovník se proměňuje v pokryteckého svatouška, který se takto s jímavým požehnáním ze všeho vykroutí. Vylhanými milostnými konflikty dosáhl Siegwart šťastně toho, že se může ve svých představách pokládat za nešťastného.
Nakonec vyjde najevo, že všechny tyto naaranžované milostné historie nebyly nic jiného než Gottfriedovo koketní miliskování se sebou samým.
Celá historie nemá jiný smysl než ten, že kněžour snící o své budoucí nesmrtelnosti předvádí starozákonní příběhy a fantazie módních autorů à la Spiess, Clauren a Cramer, a kochá se představou, že je romantickým hrdinou.
„Když se přehraboval v svých knihách, padl mu do ruky Novalisův ‚Ofterdingen‘[129], který ho ještě před rokem tak často rozněcoval k poezii. Už když chodil na gymnasium a s několika přáteli založil pod názvem ‚Teutonia‘ společnost, která si stanovila za cíl vzájemně si zpřístupňovat pochopení německých dějin a literatury, dal si jméno Jindřich z Ofterdingen... Teď se mu vyjasnil význam tohoto jména. Připadal si sám jako onen Jindřich v půvabném městečku na úpatí Wartburgu a s neodolatelnou silou se ho zmocnila touha po ‚modrém květu‘. Tímto zářivým pohádkovým květem nemohla být ani Mína, ani jeho nevěsta, ať se sebevíc vyptával svého srdce. Zasněn četl dál a dál, obklopil ho podivný svět kouzel a nakonec s pláčem klesl na židli plti stesku po ‚modrém květu‘.“
Gottfried tu odhaluje celou tu romantickou lež, kterou se přioděl; karnevalový talent převlékat se za cizí osoby, to je jeho pravá „vnitřní podstata“. Jako se dříve nazval Gottfriedem ze Štrasburku, tak teď vystupuje jako Jindřich z Ofterdingen, a nehledá snad „modrý květ“, nýbrž nějakou ženu, která by ho uznávala za Jindřicha z Ofterdingen. A tenhle „modrý květ“ nakonec také našel, ovšem trochu povadlý, v jedné paničce, která s ním v jeho i ve svém zájmu sehrála vytouženou komedii.
Vylhaná romantika, travestie a karikování starých historií a dobrodružství, které Gottfried pro nedostatek vlastních zdrojů prožívá až po druhých, celý ten citový podfuk nicotných kolizí s Marií, Mínou, Eliškou I. a II. ho dovedly tak daleko, že se už cítí být na výši Goethových zážitků. Tak jako Goethe po svých milostných bouřích prchá náhle do Itálie a píše tu své „Elegie“‚ tak i Gottfried má podle svého domnění právo, aby se teď po svých smyšlených milostných snech vypravil konečně do Říma. Goethe tušil Gottfrieda:
„Vždyť velryba má svoji veš,
já svou mít mohu taky.“[130]
Itálie. Říjen 1837—březen 1838 Výprava do Říma je v Gottfriedových denících uvedena sáhodlouhým popisem cesty z Bonnu do Koblence.
Tato nová epocha začíná zase tím, čím předešlá skončila, všestranným využitím cizích zážitků. Na parníku si Gottfried vzpomíná na „znamenitou črtu Hoffmanovu“, který dává „mistru Johannesu Wachtovi právě po obrovském žalu vytvořit velmi umělecké dílo“[131]. Aby potvrdil pravdivost této „znamenité črty“, dospívá Gottfried po „obrovském žalu“ nad Mínou k „úvahám o dávno zamýšleném provedení tragédie“ (str. 140).
Na Kinkelově cestě z Koblence do Říma se přihodí toto:
„Vlídné dopisy jeho nevěsty, které často dostával a většinou na ně ihned odpovídal, zaháněly chmurné myšlenky“ (str. 114).
„Jeho láska ke krásné Elišce zapustila hluboké kořeny v roztoužené jinošské hrudi“ (str. 146).
* V Římě se přihodí toto:
„Když přišel do Říma, našel tu Kinkel dopis od své nevěsty, který ještě vystupňoval jeho lásku k ní, takže Mínin obraz ustupoval stále víc do pozadí. Srdce mu říkalo, že ho Eliška může učinit šťastným, a s nejčistším zanícením se oddal tomuto citu... Teprve teď se naučil milovat“ (str. 151).
Mína, kterou dříve miloval pouze „ze soucitu“, se tedy znovu objevila v této citové scenérii. Pokud jde o poměr s Eliškou, blouzní o tom, že by Eliška mohla obšťastnit jej, ale ne on ji. A přece už předtím ve fantazii o „modrém květu“ vyslovil, že tím pohádkovým květem, po kterém tak poeticky baží, nemůže být ani Eliška, ani Mína. Jenže znova procitnuvší city k těmto dvěma dívkám mají vyvolat situaci, která mu umožní zaranžovat nový konflikt.
„V Itálii patrně Kinkelova poezie dřímala“ (str. 151).
Proč?
„Protože mu ještě chyběla forma‘ (str. 152).
Později se dovídáme, že jako výsledek šestiměsíčního pobytu v Itálii si dovezl do Německa pečlivě zabalenou „formu“. Protože Goethe v Římě napsal své „Elegie“, vymyslí si Gottfried rovněž elegii, „Procitnutí Říma“ (str. 153).
* V jeho bytě podává služebná Kinkelovi dopis od nevěsty. Gottfried jej radostně otvírá —
„a klesl s výkřikem na lože“. „Eliška mu oznamovala, že se o ni uchází zámožný muž, jakýsi dr. D., který má rozsáhlou praxi a dokonce — jezdeckého koně (!); a protože to asi potrvá ještě dlouho, než si on, Kinkel, chudý teolog, zaopatří pevné postavení, prosí ho, aby rozvázal svazek, který ji k němu poutá.“
Dokonalá reminiscence z „Potrestaného nenávistníka“[132].
Gottfried „zničen“, „příšerné zkamenění“, „oko bez slzí“, „touha po pomstě“, „dýka“, „sokova hruď“, „horká protivníkova krev“, „ledový chlad“, „šílená bolest“, atd. (str. 156 a 157).
V těchto „strastech a radostech chudého teologa“ trápí nešťastného kandidáta nejvíc pomyšlení, že jím „pohrdla pro nejisté vlastnictví pozemských statků“ (str. 157). Učiniv zadost divadelním citům, povznáší se nakonec k takovéto útěše:
„Nebyla tě hodna — a tobě přece zbývá peruť génia, která tě vynese vysoko nad tento temný bol A až se jednou tvá sláva rozletí po celém světě, potom ať falešnice pocítí ve vlastní hrudi odplatu! — Kdožví, zda mne po letech nevyhledají její děti a nepoprosí mne o pomoc, a tomu bych se nechtěl ukvapeně vyhnout“ (str. 157).
Po nezbytném anticipovaném vychutnávání „budoucí slávy, která se rozletí po celém světě“, se tu prozrazuje sprostý, pokrytecký filistr. Spekuluje, že by snad jednou mohly Eliščiny děti v nouzi žadonit u velkého poety o almužnu — „tomu by se nechtěl ukvapeně vyhnouť‘. A proč? Protože Eliška před „budoucí slávou“, o které Gottfried ustavičně blouzní, „dává přednost jezdeckému koni“, protože pro „pozemské statky“ odmítá opičáckou komedii, kterou on zamýšlí provozovat pod jménem Jindřicha z Ofterdingen. Už starý Hegel právem poznamenal, že šlechetné vědomí se vždycky zvrací ve vědomí podlé.[133]
Bonn. Léto 1838—léto 1843
(Úklady a láska)
Když se Gottfried vrací z Itálie, kde zkarikoval Goetha, umíní si, že teď doma předvede Schillerovy „Úklady a lásku“.
Třebaže mu hruď drásá světobol, cítí se Gottfried tělesně „lépe než kdy předtím“ (str. 167). Zamýšlí „získat si pracemi literární věhlas“ (str. 169), ale to mu nebrání, aby si později, když mu „práce“ literární věhlas nezískají, neopatřil levnější věhlas, bez prací.
„Temná touha“, s níž se Gottfried neustále honí za nějakou „ženskou bytostí“, projevuje se v podivuhodně rychlém sledu manželských slibů a zasnoubení. Slib manželství je klasický způsob, jímž se tento silný muž a „budoucí“ duch ve skutečnosti snaží dobýt a připoutat k sobě své milé. Jakmile si myslí, že zahlédl nějaký modrý kvítek, který by mu mohl dopomoci k úloze Jindřicha z Ofterdingen, mění se neurčité, mlhavé citové opojení poetovo ve velmi zřetelný sen kandidátův o doplnění ideálního spříznění volbou svazkem „povinnosti“. Tato měšťácká honba, při níž se na všechny sedmikrásky i kopretinky sypou zasnoubení à tort à travers[d] po prvním pozdravu, staví do ještě odpornějšího světla beránčí, zženštilou koketérii, s níž Gottfried ustavičně otvírá své srdce, aby konstatoval svou „velikou bolest básníka“.
A proto se Gottfried musí po návratu z Itálie samozřejmě zase „zaslíbit“; na předmět jeho touhy ho tentokrát upozorní přímo jeho sestra, ona dáma Johana, jejíž pietistický fanatismus byl už dříve zvěčněn v exklamacích Gottfriedova deníku.
„Bögehold v těchto dnech oznámil své zasnoubení se slečnou Kinkelovou a Johana, která se teď ještě neodbytněji vměšovala do záležitostí bratrova srdce, přála si z rozličných příčin a rodinných důvodů, o kterých tu snad raději pomlčíme, aby si teď Gottfried zase na oplátku vyvolil za nevěstu sestru jejího ženicha, slečnu Žofli Bögeholdovou“ (str. 172). „Kinkel“ — to se samo sebou rozumí — „musel nutně pocítit náklonnost k něžné dívce... Byla to dívka milá, nevinná“ (str. 173). „Co nejdelikátněji“ — to se samo sebou rozumí — „ucházel se Kinkel o její ruku, kterou mu obšťastnění rodiče s radostí přislíbili, jen co si získá“ — to se samo sebou rozumí — „nějaké jisté postavení, aby si svou nevěstu“ — to se samo sebou rozumí — „mohl odvést domů jako profesor nebo držitel tiché fary.“
Sklon k ženitbě, jímž jsou prodchnuta všechna dobrodružství rujného kandidáta, vyjádřil při této příležitosti písemně těmito půvabnými veršíky:
„Má touha nic jiného nechce,
jen jednu ručku bělounkou.“Všechno ostatní, oči, rty, kadeře, prohlásil za „cetky“.
„To všechno jeho touha nechce,
jen malou ručku bělounkou!“ (Str. 174.)O milkování, do něhož se na příkaz „teď ještě neodbytnější sestry Johany“ a z ustavičné dráždivé touhy po „ručce“ pustí se slečnou Žofií Bögeholdovou, říká zároveň, že je „hluboké, pevné a tiché“ (str. 175) a že zejména „náboženský prvek hrál v této nové lásce velikou úlohu“ (str. 176).
Náboženský prvek se totiž v Gottfriedových milostných historiích střídá s prvkem románovým a divadelním. Tam, kde se nemůže s pomocí divadelních efektů velhat do situace nového Siegwarta, používá náboženských citů, aby těmto pravšedním historiím dodal vyššího smyslu. Siegwart se mění ve zbožného Junga-Stillinga[134], který byl rovněž tak zázračně posílen Bohem, že pod jeho mužnou hrudí klesly tři ženy, a přece si mohl vždy zase „vyvolit“ novou lásku.
* Dostáváme se konečně k osudné katastrofě v tomto životě bohatém na‘události, k Stillingovu seznámení s Johanou Mockelovou, rozvedenou Mathieuxovou. Zde našel Gottfried Kinkela v ženské podobě, své romantické alter ego[e], jenže tvrdší, chytřejší, ne tak rozplizlé a pro zralý věk už za prvními iluzemi.
Mockelová byla stejně jako Kinkel zneuznána světem. Byla odpudivého, hrubého zevnějšku; ve svém prvním manželství byla „nešťastná“. Měla hudební vlohy, ale ne takové, aby svými skladbami nebo technickou dovedností udělala díru do světa; v Berlíně pohořela, když se pokusila kopírovat zastaralé dětinské pošetilosti Bettininy[f]. Povahu měla vlivem svých zkušeností zatrpklou. I když měla s Kinkelem společnou ješitnost, s níž nafukovala obyčejné události svého života, a tak jim dodávala „vyššího posvěcení“, přesto u ní byla vlivem pokročilého věku „potřeba“ (podle Strodtmanna) lásky naléhavější než poetická blábolení o ní. Co bylo v tomto směru u Kinkela ženské, dostalo u Mockelové mužský ráz. Proto bylo docela přirozené, že takovýto zjev se s radostí uvolil sehrát s Kinkelem komedii zneuznaných krásných duší až k oboustranně uspokojivému závěru, ocenit Siegwarta v jeho úloze Jindřicha z Ofterdingen a sám sehrát úlohu nalezeného „modrého květu“.
Kinkel právě získal s pomocí své sestry svou třetí nebo čtvrtou snoubenku, a teď ho Mockelová zavádí do nového bludiště lásky.
Gottfried se ocitá na „vlnách společnosti“ (str. 190), vjednom z těch malých profesorských kroužků neboli „kroužků honorace“ německých universitních městeček, které mohou mít význam jen v životě křesťansko-germánských kandidátů. Mockelová zpívá a sklízí potlesk. U stolu je to zařízeno tak, že Gottfried dostane místo vedle ní, a zde se odehrává takováto scéna.
„‚Musí to být jistě nádherný pocit,‘ mínil Gottfried, ‚být tak všemi obdivován a vznášet se radostným světem na peruti génia.‘ — ‚To si myslíte vy,‘ odvětila Mockelová pohnutě. ‚Slyšela jsem, že máte pěkné vlohy pro poezii, potom vám možná budou také pochlebovat... a potom bych se vás chtěla zeptat, jste-li šťasten, když ne...‘ — ‚Když ne?‘ zeptal sejí Gottfried, když zmlkla“ (str. 188).
Neohrabanému lyrickému kandidátovi bylo hozeno vnadidlo.
Mockelová mu nato sděluje, že ho nedávno
„slyšela kázat o křesťanově stesku po domově a že si myslela, jak hodně se asi musel odříkat světa krásný jinoch, který i v ní podnítil tichou touhu po nevinném dětském spánku, jímž ji kdysi objímaly zaniklé zvuky víry“ (str. 189).
Gottfrieda „okouzlila“ (str. 189) tato zdvořilost. Bylo mu ohromně příjemné, „když zjistil, že Mockelová není šťastna“ (tamže). A ihned se rozhodl „svým vřelým zanícením pro víru ve spasení skrze Ježíše Krista“, „že také tuto truchlící lidskou duši... znovu získá“ (tamže). Protože je Mockelová katolička, je poměr navázán pod vymyšlenou záminkou získat „ve službách Všemohoucího“ jednu duši, komedie, s níž je srozuměna i Mockelová.
* „Během roku 1840 byl Kinkel rovněž ustanoven pomocníkem pastora u evangelické obce v Kolíně nad Rýnem, kam dojížděl každou neděli ráno, aby tu kázal“ (str. 193).
Tato životopiscova poznámka nás nutí, abychom se několika slovy zmínili o Kinkelově postavení teologa. „Během roku 1840“ kritika už nelítostně rozložila obsah křesťanství, vědecké[g]... se Brunem Bauerem dostalo do otevřeného konfliktu se státem. Kinkel v tomto období vystupuje jako kazatel, ale jednak mu chybí energie ortodoxie, jednak není s to postihnout teologii objektivně, a tak se sentimentálně, lyrickou deklamací à la Krummacher vyrovnává s křesťanstvím tím, že Krista líčí jako „přítele a učitele“, snaží se setřít, co je „nepěkné“ na formě křesťanství a obsah nahrazuje pustou frazeologií. Tato manýra nahrazování obsahu formou, myšlenky frází vynesla v Německu na světlo řadu deklamátorských kněžourů, jejichž posledním útočištěm nakonec musela být demokracie. Je-li v teologii přece jen ještě tu a tam zapotřebí alespoň povrchních vědomostí, došla naproti tomu prázdná frazeologie plného uplatnění v demokracii, kde jalová halasná deklamace, nullité sonore[h], činí ducha a pochopení poměrů úplně zbytečným. Kinkel, jehož teologická studia nepřivedla dál než k sentimentálním extraktům z křesťanství v claurenovském pojetí, byl ve svých slovních i písemných projevech příkladem tohoto kazatelsky výmluvného podfuku, kterému se jinak také říkalo „poetická próza“ a který si teď tak komicky vzal za záminku svého „básnického poslání“. Jeho básnictví ne [spočívá][i] také v nasazování skutečných vavřínů, nýbrž v sázení červených židovských třešní, kterými okrašluje všední silnici. Stejná chabost mysli, s níž zmáhá kolize ne co do obsahu, nýbrž pohodlnou formou, se pak projevuje i v docentském postavení na universitě. Vyhýbá se boji proti starému profesionálnímu pedantství „buršikózním“ chováním, které dělá z docenta studenta a studenta povyšuje na soukromého docenta. Vždyť z této školy také vzešla celá generace Strodtmannů, Schurzů a podobných subjektů, kteří mohli nakonec svou frazeologii, své znalosti a své snadné „vznešené poslání“ uplatnit jen v demokracii.
* Z nového milostného poměru se teď vyvíjí historie o kohoutkovi, slepičce[j] a kdákání.
Rok 1840 znamenal obrat v německých dějinách. Na jedné straně kritické použití Hegelovy filosofie na teologii a politiku revolucionovalo vědu; na druhé straně začalo s nastoupením Bedřicha Viléma IV. na trůn hnutí buržoazie, jejíž konstitucionalistické snahy vypadaly ještě naprosto radikálně. Od mlhavé „politické poezie“ tehdejší doby až k novému zjevu revoluční síly denního tisku.
Co v té době dělal Gottfried? Mockelová s ním založila „Chrousta, časopis pro nešosáky“[k] (str. 209) a Spolek chroustů. Tento list
„měl totiž jen ten účel, aby připravil každý týden užšímu kruhu přátel veselý a příjemný večer a poskytl účastníkům příležitost, aby své výtvory podrobili kritice blahosklonného, uměnímilovného kroužku“ (str. 219).
Vlastní tendencí Spolku chroustů bylo vyřešit záhadu modrého květu. Schůzky se konaly v domě Mockelové a jejich účelem bylo oslavovat v kruhu bezvýznamných beletrizujících studentů Mockelovou jako „královnu“ (str. 210) a Kinkela jako „ministra“ (str. 255). Oběma zneuznaným krásným duším se naskytla příležitost, aby se ve Spolku chroustů odškodnili za „bezpráví, jež jim způsobil zlý svět“ (str. 296); mohli se navzájem uznávat ve svých úlohách Jindřicha z Ofterdingen a modrého květu, a Gottfried, jemuž se kopírování cizích úloh stalo druhou přirozeností, byl jistě šťasten, že to konečně přivedl ke skutečnému „ochotnickému divadlu“(str. 254). Sama tato kašpařina byla pak zároveň předehrou praktického vývoje:
„Tyto večery mu poskytovaly záminku, aby mohl i mimo ně navštěvovat Mockelovou v domě jejích rodičů“ (str. 212).
K tomu se ještě Spolek chroustů opičil po göttinském Hainbundu[135], jenže s tím rozdílem, že Hainbund představuje ve vývoji německé literatury epochu, kdežto Spolek chroustů zůstal bezvýznamnou lokální karikaturou. „Veselí chrousti“ (str. 254), jako Sebastian Longard, Leo Hasse, C. A. Schlönbach a další, byli podle doznání samého apologetického životopisce bezbarví, nudní, leniví, bezvýznamní chlapíci (str. 211 a 298).
* Gottfried začal ovšem brzy „v duchu srovnávat“ (str. 294) Mockelovou se svou nevěstou, ale „zatím ještě neměl čas na“ — jinak u něho velmi běžné — „všední úvahy o svatbě a manželství“ (str. 219). Stál tu zkrátka jako Buridanův osel, nemoha se rozhodnout mezi dvěma otýpkami sena. Avšak Mockelová, která měla zralejší zkušenosti a praktičtější sklony, „jasně prohlédla neviditelné pouto“ (str. 225); rozhodla se, že trochu pomůže „náhodě nebo božímu řízení“ (str. 229).
„Jednou se Gottfried odebral k Mockelové v době, kdy se jinak obvykle zabýval vědeckými učitelskými pracemi a u ní se neobjevoval, a když se tiše blížil jejímu pokoji, slyšel, jak k jeho uchu doléhá žalostný zpěv. Napjal sluch a rozeznal píseň:
‚Hle, přicházíš! Jak červánky
mé tváře se lehce zarděly‘ atd. atd.
‚Nevýslovný bol —
leč běda, tobě cizí je!‘Táhlý, tesklivý akord zakončil její zpěv a dozníval zvolna v ovzduší“ (str. 230 a 231).
Gottfried se nepozorovaně, jak se domnívá, odplíží zpátky, doma shledá, že je to situace velmi zajímavá, a píše zoufalé sonety, ve kterých srovnává Mockelovou s Lorelei[136] (str. 233). Aby unikl Lorelei a zachoval věrnost slečně Žofii Bögeholdové, snaží se dostat učitelské místo ve Wiesbadenu, ale je odmítnut. K náhodě, o které jsme se právě zmínili, přibylo ještě jiné řízení, a to bylo rozhodující. Nejenže „slunce tíhlo ze znamení Panny“ (str. 236), ale kromě toho si Gottfried a Mockelová vyjedou „loďkou po Rýně“, loďku převrhne blížící se parník a Gottfried doplave s Mockelovou na břeh.
„Když potom se zachráněnou ploval ke břehu a její hruď se tiskla k jeho hrudi, zalomcoval jím poprvé pocit, že jen tato žena by jej dokázala oblažit“ (str. 238).
Gottfried tentokrát konečně zažil ne smyšlenou, nýbrž skutečnou scénu z románu, ze „Spříznění volbou“[137]. Tím je všechno rozhodnuto; rozchází se s Žofií Bögcholdovou.
* A teď po lásce úklady. Pastor Engels domlouvá Gottfriedovi jménem rady starších, že spojení s rozvedenou a katolickou ženou by u protestantského kazatele, jako je Gottfried, působilo pohoršlivě. Gottfried se dovolává věčných lidských práv tím, že velmi jímavě dokazuje tyto body:
1) „Není zločin, že pil s onou dámou v Hirzekümpche kávu“ (str. 249).
2) „Věc je in ambiguo[l], protože dosud ani veřejně neprohlásil, že se chce s jmenovanou dámou oženit, ani opak“ (str. 251).
3) „Co se víry týče, nemůže se vědět, co přinese budoucnost“ (str. 250).
„A nyní račte vejít do mého příbytku na šálek kávy“ (str. 251).
Nato Gottfried a pastor Engels, který nemohl odolat pozvání, odcházejí ze scény. Tak rázně a tak mírně dovedl Gottfried řešit kolizi s danými poměry.
* Následující řádky nám pomohou charakterizovat, jak asi zapůsobil na Gottfrieda Spolek chroustů:
„Bylo 29. června 1841. Toho dne se měla slavit první velká výroční slavnost založení Spolku chroustů“ (str. 253). „Všichni byli zajedno, když se mělo rozhodnout, komu bude udělena cena. Skromně poklekl Gottfried před královnou, která jeho planoucí čelo ozdobila nezbytným vavřínovým vínkem, zatímco večerní červánky zalévaly zjasněný obličej básníkův žhavými paprsky“ (str. 285).
K tomuto slavnostnímu zasvěcování domnělé básnické slávy „Jindřicha z Ofterdingen“ připojil pak své city a tužby i modrý květ. Mockclová přednesla toho večera hymnu Chroustů, vlastní skladbu, jež končí touto slokou shrnující celou tendenci:
„A co nás učí příběh ten? Nelapí žínku starý kmet,
Leť, chrouste, leť!
ber tedy bez váhání hned!
Leť, chrouste, leť!“ Bezelstný životopisec podotýká, že „vyzvání k sňatku, obsažené v písni, bylo zcela bez záměru“ (str. 255). Gottfried záměr pochopil, „ale byl by se nerad ukvapeně vyhnul“ tomu, aby se ještě dva roky dal ve Spolku chroustů věnčit vavříny a zbožňovat jako předmět touhy. S Mockelovou se oženil 22. května 1843, když ta předtím, přestože byla nevěřící, přestoupila k protestantské církvi pod nejapnou záminkou, „že v protestantské církvi nezáleží ani tak na určitých článcích víry, jako spíše na etickém pojmu“ (str. 315).
„A co nás učí příběh ten:
Modrému květu nevěřte!“
* Gottfried navázal poměr s Mockelovou pod záminkou, že ji chce z její nevíry přivést k protestantské církvi. Mockelová tcď horuje pro Straussův „Život Ježíšův“[138], propadá zase nevíře,
„a on ji se stísněným srdcem následoval po cestách pochyb do propastí negace. Prodíral se s ní spletitým bludištěm novější filosofie“ (str. 308).
Do negace ho nevhání vývoj filosofie, která už tehdy působila na masy, nýbrž to, že se do toho připletl náhodný citový vztah.
Co z tohoto bludiště filosofie vytěžil, ukazují jeho deníky:
„To jsem přece jen zvědav, zdali mne ten mohutný proud od Kanta po Feuerbacha dožene k panteismu“!! (Str. 308.)
Jako by tento proud nesměřoval právě nad panteismus a jako by Feuerbach byl posledním slovem německé filosofie!
„Úhelným kamenem mého života,“ pokračuje deník, „není historické poznání, nýbrž pevný systém, a jádrem teologie nejsou církevní dějiny, nýbrž dogmatika“ (tamže).
Jako by německá filosofie nerozředila právě pevné systémy v historické poznání a dogmatická jádra v církevní dějiny! V těchto vyznáních se projevuje celý ten kontrarevoluční demokrat, pro nějž je hnutí samo zase jen prostředek, aby dospěl k několika nezvratným věčným pravdám jako k místům shnilé nehybnosti.
Ale nechť čtenář z tohoto Gottfriedova apologetického účetnictví o celém jeho vývoji sám posoudí, jaký revoluční živel se skrýval v tomto komediantském, melodramatickém teologovi.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — budoucího velikána. (Pozn. red.)
b — doslova: druhem v dobrodružstvích; kumpánem. (Pozn. red.)
c — tj. Wolfram von Eschenbach. (Pozn. red.)
d — nazdařbůh. (Pozn. red.)
e — druhé já. (Pozn. red.)
f — tj. Bettiny von Arnim. (Pozn. red.)
g Dále jsou v rukopise přeškrtnuta slova: „hnutí“, „kritika“. (Pozn. red.)
h — zvučné nic. (Pozn. red.)
i Zde je rukopis poškozen. (Pozn. red.)
j V originále slovní hříčka: slova „Hinkel“ — „kohoutek“ a „Gockel“ — „slepička“ znějí podobně jako příjmení Mockel a Kinkel. (Pozn. red.)
k — „Maikäfer, cine Zeitschrift für Nicht-Philister.“ (Pozn. red.)
l — není dosud rozhodnuta. (Pozn. red.)
119 Práce „Velikáni emigrace“ je pamflet proti maloburžoazním účastníkům revoluce z let 1848—1849, kteří po porážce revoluce útočili na proletářské revolucionáře. Marxa Engels chtěli dát na tyto útoky patřičnou odpověď a odhalit škodlivou činnost maloburžoazní emigrace, která si hrála na revoluční spiknutí. Práce byla napsána v květnu až červnu 1852, částečně v Londýně a částečně u Engelse v Manchesteru, kde Marx od konce května pobýval. Autoři přitom využili bohatého faktického materiálu, který už předtím za pomoci přátel shromáždili: různé emigrantské literatury (dokumentů, novin, pamětí), německého, francouzského a anglického tisku atd. Při sbírání materiálu a při práci na rukopisu pomáhal kromě Marxovy ženy i člen Svazu komunistů Ernst Dronke. Již počátkem července odevzdali autoři rukopis maďarskému emigrantovi Bangyovi, který se nabídl, že zajistí jeho uveřejnění v Německu; později se však ukázalo, že Bangya byl policejní agent a že pamflet prodal pruské policii. Činnost Bangyi, jemuž se podařilo na čas oklamat Marxe, byla brzy veřejně odhalena v Marxově článku „Hirschova dobrovolná přiznání“, napsaném v dubnu 1853 a uveřejněném v americkém časopise „Belletristisches Journal und New-Yorker Criminal-Zeitung“ [„Beletristický časopis a newyorské noviny pro kriminalistiku“].
Za Marxova a Engelsova života pamflet nebyl uveřejněn. Exemplář rukopisu, který autorům zůstal (první stránky rukopisu jsou napsány rukou Dronkovou, zbytek rukopisu je napsán Engelsem se vsuvkami Marxovou rukou), se později dostal do rukou Eduardu Bernsteinovi, který se nejen nepostaral o jeho uveřejnění, ale při vydávání Marxovy a Engelsovy korespondence v roce 1913 pečlivě vyškrtal všechna místa týkající se Marxova vyjednávání s Bangyou o rukopisu pamfletu „Velikáni emigrace“. Teprve roku 1924 postoupil Bernstein rukopis archívu německé sociálně demokratické strany, kde byla uložena Marxova a Engelsova literární pozůstalost. Roku 1930 byla tato práce poprvé vydána rusky v „Archívu Karla Marxe a Bedřicha Engelse“, a to Institutem marxismu-leninismu při ÚV KSSS. Na rozdíl od tohoto dřívějšího vydání je text práce ve Spisech upraven podle Marxových a Engelsových redakčních úprav, místa, která v původním textu škrtli, se nepřekládají.
120 Friedrich Gottlieb Klopstock, „Messias“, zpěv první.
121 „Gottfried Kinkel. Wahrheit ohne Dichtung.“ Biographisches Skizzenbuch von Adolf Strodtmann, Bd. I—II, Hamburg, Hoffmann und Campe, 1850—1851.
122 Narážka na sentimentální směr v německé literatuře, jehož typickým příkladem byl román Johanna Martina Millera „Siegwart. Příběh z kláštera“ („Siegwart, eine Klostergeschichte“), který vyšel roku 1776 a byl koncem 18. století velmi populární.
123 J. W. Goethe, „Faust“, díl I, scéna čtvrtá („Studovna“).
124 J. W. Goethe, „Faust“, díl I, scéna čtvrtá („Studovna“).
125 Narcis — ve starořecké mytologii krásný mladík, který se zamiloval do vlaštního odrazu ve vodě; v přeneseném významu člověk, který miluje sám sebe.
126 Wagner — postava z Goethova „Fausta“, Faustův žák; typ pseudoučenee, školometa.
127 Jde o literární časopisy „Deutscher Musenalmanach“ [„Německý básnický almanach“], vydávaný v Lipsku Adalbertem Chamissem a Gustavem Schwabem v letech 1832—1838, a „Der Christoterpe“ [„Útěcha křesťana“], který vydával Albert Knapp v Tübingen v letech 1833—1834.
128 Mahádévah — „veliký Bůh“, přezdívka Šivy, jednoho z hlavních indických bohů. Indické dívky samy zhotovovaly Šivovy obrazy, které potom uctívaly.
129 „Heinrich von Ofterdingen“ — nedokončený román německého spisovatele Novalise, jedno z typických děl německého reakčního romantismu. Hrdina románu, Jindřich z Ofterdingen, je básník, který po celý život hledá „modrý květ“, symbol ideální poezie.
130 J. W. Goethe, „Krotké xenie“.
131 Narážka na epizodu z povídky E. T. A. Hoffmanna „Meister Johannes Wacht“. Hrdinou povídky je tesař Johannes Wacht, který truchlí nad nedávnou smrtí manželky a syna; nachází útěchu v tvůrčí práci a vytvoří návrh na svéráznou stavbu.
132 „Potrestaný nenávistnik“(„Menschenhass und Reue“), název dramatu německého reakčního spisovatele Augusta Kotzebua.
133 G. W. F. Hegel, „Phänomenologie des Geistes“ [„Fenomenologie ducha“], Bamberg a Würzburg 1807.
134 Narážka na hrdinu autobiografického románu spisovatele Junga-Stillinga, „Mladá léta Heinricha Stillinga“ (1778), který byl vzorem pietistické, pobožnůstkářské literatury.
135 „Hainbund“ (tj. spolek „Háj“) — kroužek mladých básníků (Johann Heinrich Voss, Gottfried August Bürger, Ludwig Heinrich Hölty a jiní), který vznikl na göttinské universitě roku 1772. Ideovým inspirátorem kroužku byl Klopstock. Kroužek patřil k hnutí, které bylo později nazváno „Sturm und Drang“ a které vyjadřovalo nespokojenost německé buržoazie s tehdejší situací v Německu. Pro představitele göttinského kroužku je charakteristická lyrika, ve které se mísí motivy protestu se sentimentálním opěvováním všedního života německých měšťáků a jejich měšťáckých ctností.
136 Lorelei — hrdinka lidové pověsti, která byla často námětem pro německé básníky; symbol chladné krásy, která přináší záhubu. Jedno z nejlepších uměleckých zpracování této postavy je v básni Heinricha Heina „Lorelei“.
137 J. W. Goethe, „Die Wahlverwandtschaften“.
138 David Friedrich Strauss, „Das Leben Jesu“, sv. I—II, Tübingen 1835 až 1836.