Karel Marx
Volby v Anglii. — Toryové a whigové[244]
Londýn, v pátek 6. srpna 1852
Výsledky všeobecných voleb do britského parlamentu jsou už známy. Rozeberu je podrobněji ve svém příštím článku[a].
Které to byly strany, jež v této předvolební kampani proti sobě bojovaly nebo se navzájem podporovaly?
Byli to toryové, whigové, liberální konzervativci (peelovci), freetradeři par excellence[b] (stoupenci manchesterské školy[245], přívrženci parlamcntní a finanční reformy) a konečně chartisté.
Whigové, freetradeři a peelovci vytvořili koalici proti toryům. Mezi touto koalicí na jedné straně a toryi na druhé straně probíhal vlastní volební boj. Chartisté pak byli v opozici proti whigům, peelovcům, freetraderům i toryům, zkrátka a dobře proti celé oficiální Anglii.
Britské politické strany jsou ve Spojených státech dostatečně známy. Proto postačí, připomeneme-li několika slovy jejich nejcharakterističtější rysy.
Toryové platili až do roku 1846 za strážce tradic staré Anglie. Říkalo se o nich, že pokládají britskou ústavu za osmý div světa, že jsou laudatores temporis acti[c], horliví zastánci trůnu, vysoké církve[246], výsad a svobod britských poddaných. Neblahý rok 1846 se zrušením obilních zákonů[247] a zoufalý nářek, který nad jejich zrušením toryové spustili, ukázaly, že to jediné, čeho se toryové horlivě zastávají, je pozemková renta, a prozradily zároveň tajemství, proč toryové tak lnou k politickým a náboženským institucím staré Anglie. Tyto instituce jsou totiž jedinečný prostředek, s jehož pomocí velké pozemkové vlastnictví — pozemková aristokracie — dosud ovládalo Anglii a s jehož pomocí se snaží udržet si svou vládu i nadále. Rok 1846 odhalil v celé nahotě materiální třídní zájmy, jež tvoří skutečný základ toryovské strany. Rok 1846 strhl tradiční ctihodnou lví kůži, pod kterou se dosud skrýval třídní zájem toryů. Rok 1846 udělal z toryů ochranáře. „Tory“ bylo jméno posvátné, „ochranáři“ je název světský; „tory“ bylo politické bojové heslo, „ochranář“ je ekonomický výkřik zoufalství; jméno „tory“ budilo zdání ideje, zásady; název „ochranář“ je výrazem materiálního zájmu. Co chrání tito ochranáři? Své vlastní důchody, renty ze svých vlastních pozemků. A tak je vidět, že toryové jsou konec konců právě takoví buržoové jako ti ostatní, neboť který buržoa nechrání svůj vlastní měšec? Liší se od ostatních buržoů asi tak, jako se liší pozemková renta od obchodního a průmyslového zisku. Pozemková renta je konzervativní, zisk je progresívní; pozemková renta je nacionální, zisk je kosmopolitní; pozemková renta vyznává státní církev, zisk je rodem disident. Zrušení obilních zákonů roku 1846 jen uznalo již hotový fakt, změnu, k níž už dávno došlo ve složkách britské občanské společnosti, totiž podřízení zájmů pozemkových vlastníků zájmům peněžních kruhů, pozemkového vlastnictví obchodu, zemědělství továrnímu průmyslu, venkova městu. Jak by ještě bylo možno o tomto faktu pochybovat, když poměr mezi venkovským a městským obyvatelstvem v Anglii je jedna ku třem! Materiálním základem moci toryů byla pozemková renta. Pozemková renta je ovlivňována cenami potravin. A vysoké ceny potravin byly uměle udržovány obilními zákony. Zrušením obilních zákonů ceny potravin klesly, tím zase klesla pozemková renta a s klesající rentou se zhroutil i reálný základ, na němž spočívala politická moc toryů.
Oč teď toryové usilují? Pokoušejí se udržet si politickou moc, jejíž společenský základ už neexistuje. A jak toho lze dosáhnout? Jedině kontrarevolucí, tj. reakcí státu proti společnosti. Snaží se násilím udržet instituce a politickou moc, které jsou odsouzeny k zániku od chvíle, kdy městské obyvatelstvo trojnásobně převýšilo počtem venkovské obyvatelstvo. Takovéto pokusy nutně skončí porážkou toryů; urychlí a přiostří společenský vývoj v Anglii a způsobí krizi.
Toryové získávají své stoupence v řadách pachtýřů, kteří si buď ještě neodvykli řídit se podle svých landlordů jako svých přirozených představených, nebo jsou na nich hospodářsky závislí, anebo ještě nevidí, že zájmy pachtýře a zájmy landlorda se shodují právě tak málo jako zájmy dlužníka a lichváře. Toryové mají své stoupence a příznivce v kruzích zainteresovaných na ziscích z kolonií, mezi loďaři, vyznavači státní církve, zkrátka ve všech těch vrstvách, které pokládají za nutné chránit své zájmy proti nevyhnutelným důsledkům moderního továrního průmyslu a proti sociální revoluci, kterou tento průmysl připravuje.
Proti toryům stojí jako jejich dávní nepřátelé whigové, strana, s níž nemají američtí whigové[248] nic společného kromě jména.
Angličtí whigové představují v politickém přírodopise zvláštní druh, který s jako všichni obojživelníci velmi klidně žije, ale popsat jej není tak snadné. Nazveme je — jako jejich odpůrci — toryi ve výslužbě? Nebo je budeme pokládat za představitele určitých lidových principů, jak to s oblibou činí kontinentální publicisté? Pak bychom se však určitě dostali do stejných rozpaků jako historik whigů Mr. Cooke, který ve svých „Dějinách politických stran“[249] s velkou naivností přiznává, že strana whigů se sice opírá o určité „liberální, morální a osvícené zásady“, ale kdykoli se za více než půldruhého století své existence dostala k moci, vždycky jí bohužel něco zabránilo tyto zásady uskutečnit. Takže podle přiznání jejich vlastního historika zastupují whigové ve skutečnosti něco naprosto jiného než „liberální a osvícené zásady“, které hlásají. Jsou na tom tedy asi tak jako onen opilec, který, když ho předvedli před starostu, tvrdil, že je ze zásady abstinent, ale v neděli se vždycky nějakou prapodivnou náhodou nachmelí.
Ale nechme stranou zásady whigů; co whigové jsou, poznáme nejlépe z historických faktů, z toho, co dělají, a ne z toho, co kdysi vyznávali a co by o sobě rádi namluvili jiným.
Whigové stejně jako toryové představují část velkých pozemkových vlastníků ve Velké Británii. Ba lze říci, že jádrem whigovské strany jsou nejstarší, nejbohatší a nejnadutější pozemkoví vlastníci v Anglii.
Ale čím se potom liší od toryů? Whigové jsou aristokratičtí představitelé buržoazie, průmyslové a obchodní střední třídy. Za to, že buržoazie jim, oligarchii aristokratických rodin, přenechává monopol vlády a výlučné právo obsazovat státní úřady, dělají buržoazii všechny ty ústupky, které se během společenského a politického vývoje ukázaly jako nevyhnutelné a neodkladné, a pomáhají jí je prosazovat. Nic víc a nic méně. A kdykoli se takové nevyhnutelné opatření uskuteční, vykřikují na celé kolo, že se tím dospělo na konec historického pokroku, že veškerý společenský vývoj dosáhl svého konečného cíle a oni že „nepůjdou“ za tuto „nejzazší mez“[250]. Whigové se snadněji smiřují s poklesem svých důchodů z pronájmu půdy než toryové, protože jsou přesvědčeni, že mají z boží milosti pronajaty důchody britského impéria. Mohou se vzdát monopolu obilních zákonů, dokud si udržují monopol vlády jako své rodové jmění. Už od „slavné revoluce“ roku 1688[251] měli whigové neustále v rukou veřejné úřady — až na krátké přestávky hlavně za první francouzské revoluce a v době reakce, která přišla po ní. Podíváme-li se zpět na toto období anglických dějin, nenajdeme na whigismu žádný jiný charakteristický znak než snahu zachovat si moc své rodové oligarchie. Zájmy a zásady, které whigové vedle toho občas zastávají, nejsou jejich vlastní; ty jim vnucuje rozvoj průmyslové a obchodní třídy — buržoazie. Stejně jako se po roce 1688 paktovali s finančními magnáty, kteří tehdy právě nabývali velkého vlivu, spojili se roku 1846 s průmyslovými magnáty. Whigové udělali pro zákon o reformě z roku 1831[252] právě tak málo jako pro freetraderský zákon z roku 1846. Obě tato reformní hnutí jak politické, tak hospodářské, byla hnutí buržoazie. Jakmile jedno či druhé hnutí dozrálo tak, že se proti němu nedalo nic dělat, jakmile se stalo zároveň nejjistějším prostředkem, jak vyhnat torye z vládních pozic, vystoupili na scénu whigové, chopili se otěží vlády a zajistili si tu část vítězství, která se týkala vládní moci. Roku 1831 rozšířili politickou stránku reformy natolik, aby buržoazii aspoň trochu uspokojili; po roce 1846 omezili freetraderská opatření natolik, aby zachránili pro pozemkovou aristokracii co nejvíc výsad. Pokaždé se postavili do čela hnutí proto, aby zabránili jeho dalšímu rozvoji a zároveň aby získali zpět své pozice.
Je zřejmé, že jakmile pozemková aristokracie už nebude s to udržet si své postavení jakožto nezávislá síla, jakmile už nebude s to bojovat o vládní moc jako samostatná strana, zkrátka jakmile nadobro padnou toryové, nebude v britských dějinách místa ani pro whigy. Bude-li aristokracie zničena, k čemu by pak bylo aristokratické zastoupení buržoazie proti této aristokracii?
Je známo, že němečtí císařové svěřovali ve středověku města, která právě tehdy začala vzkvétat, do ochrany říšských správců, zvaných „advocati“, aby je chránili před okolní šlechtou. Jakmile růst obyvatelstva a bohatství zajistil městům dost síly a nezávislosti, aby se mohla šlechtě bránit a dokonce ji napadat, vyhnala i své urozené správce, advocati.
Whigové byli takovými „advocati“ britské buržoazie a jejich vládní monopol se musí zhroutit, jakmile se zhroutí pozemkový monopol toryů. Tou měrou, jak buržoazie nabývala nezávislosti a síly, scvrkali se whigové z politické strany v kliku.
Je jasné, že se britští whigové museli zvrhnout v odpornou směsici všeho možného: zastánci feudalismu, kteří jsou zároveň malthusovci, peněžníci s feudálními předsudky, aristokraté bez smyslu pro čest, buržoové bez podnikatelské energie, zpátečníci s plnými ústy pokrokových frází, fanaticky konzervativní pokrokáři, kupčíci s homeopatickými dávkami reforem, ochránci strýčkování, mistři korupce, náboženští pokrytci a političtí tartuffové. Anglický lid má většinou zdravý estetický cit. Instinktivně nenávidí všechno nesourodé a obojetné, netopýry stejně jako russellovce. A pak, s toryi má velká většina anglického lidu, městský a venkovský proletariát, společné to, že nenávidí „peněžní žoky“. S buržoazií má zase společné to, že nenávidí aristokraty. A v osobě whigů nenávidí obojí, jak aristokraty, tak buržoy, landlorda, který ho utiskuje, i lichváře, který ho vykořisťuje. V osobě whigů nenávidí oligarchii, která vládla Anglii po víc než sto let a která nepřipustila, aby si lid své záležitosti spravoval sám.
Peelovci (liberální konzervativci) netvoří politickou stranu; jsou jen vzpomínkou na vůdce strany, zvěčnělého sira Roberta Peela. Ale Angličané jsou příliš prozaičtí, než aby si mysleli, že vzpomínky se hodí pro něco jiného než pro elegie. A teď, když lid po celé zemi postavil zesnulému siru R. Peelovi bronzové a mramorové pomníky, mají tím spíš za to, že se mohou obejít bez chodících peelovských pomníků, jako jsou takoví Grahamové, Gladstonové, Cardwellové atd. Takzvaní peelovci nejsou nic jiného než štáb úředníků, které si pro sebe vyškolil Robert Peel. A protože je to štáb velmi početný, zapomínají v tuto chvíli, že nemají za sebou žádnou armádu. Peelovci jsou tedy bývalí přívrženci sira Roberta Peela, kteří se ještě nerozhodli, ke které straně se přidat. Podobné rozpaky ovšem nejsou dostatečnou základnou pro vytvoření nezávislé síly.
Zbývají freetradeři a chartisté, jejichž charakteristiku stručně načrtnu v příštím článku.
|
Napsal K. Marx 2. srpna 1852 Otištěno v „New-York Daily Tribune“, čís. 3540 z 21. srpna 1852, a v „The Peopleʼs Paper“, čís. 22 z 2. října 1852 Podpis: K a r e l M a r x |
Podle textu v „New-York Daily Tribune“, porovnaného s textem v „The Peopleʼs Paper“ Přeloženo z angličtiny |
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
b — povýtce, v pravém slova smyslu. (Pozn. red.)
c — velebitelé starých časů. (Pozn. red.)
244 Článkem „Volby v Anglii. — Toryové a whigové“ fakticky začíná Marxova spolupráce s listem „New-York Daily Tribune“ (viz poznámku [2]). Až do té doby zasílal redakci listu pouze články ze série „Revoluce a kontrarevoluce v Německu“, které napsal Engels. Článek tvořil původně jeden celek s článkem „Chartisté“; Marx jej napsal německy a poslal jej 2. srpna 1852 Engelsovi do Manchesteru, aby jej přeložil do angličtiny. Engels pak překládal i další Marxovy články až do konce ledna 1853, kdy Marx už natolik ovládal anglický literární jazyk, že psal své příspěvky anglicky sám. Při překladu Engels někdy rozdělil delší články na dva, které pak Marx zaslal redakci jako dva samostatné články. Také v tomto případě rozdělil článek na dvě části: „Volby v Anglii. — Toryové a whigové“ a „Chartisté“.
V říjnu 1852 byly zmíněné články i články „Volební korupce“ a „Výsledky voleb“ přetištěny v nčkolika číslech listu „The Peopleʼs Paper“ [„Lidové noviny“] pod názvem „Všeobecné volby ve Velké Británii“. Ve variantě článku „Chartisté“, která byla otištěna v „Peopleʼs Paper“, byly vypuštěny citáty z tohoto listu.
„The Peopleʼs Paper“ [„Lidové noviny“] — chartistický deník, který založil v květnu 1852 v Londýně jeden z vůdců levého křídla chartistů, Marxův a Engelsův přítel Ernest Jones. Marx a Engels s listem spolupracovali od října 1852 do prosince 1856 a pomáhali jej také redigovat. V „Peopleʼs Paper“ vycházely kromě článků psaných přímo pro tento list i nejdůležitější Marxovy a Engelsovy články z „New-York Daily Tribune“. V tomto období list důsledně hájil zájmy dělnické třídy a propagoval ideje socialismu. Když se však Jones sblížil s buržoazními radikály, přestali Marx a Engels s jeho listem spolupracovat a dočasně se s Jonesem rozešli. V červnu 1858 přešel list do rukou buržoazních podnikatelů.
245 Manchesterská škola — směr v politické ekonomii, který vyjadřoval zájmy průmyslové buržoazie. Stoupenci tohoto směru, freetradeři, hlásali svobodu obchodu a nezasahování státu do hospodářského života. Střediskem agitace freetraderů byl Manchester, kde v čele tohoto hnutí stáli dva textilní továrníci, Richard Cobden a John Bright, kteří roku 1838 zorganizovali Ligu proti obilním zákonům. Ve čtyřicátých a padesátých letech tvořili freetradeři zvláštní politickou skupinu, která později utvořila levé křídlo liberální strany.
246 Vysoká církev (High Church) — směr v anglikánské církvi, který měl přívržence hlavně mezi aristokracií; zachovával starobylé okázalé obřady a zdůrazňoval tradiční spjatost s katolicismem. Naproti tomu druhý směr v anglikánské církvi, tzv. nízká církev (Low Church), měl přívržence hlavně mezi buržoazií a nižším duchovenstvem a kladl hlavní důraz na hlásání buržoazně křesťanské morálky.
247 Zákon o zrušení obilních zákonů byl schválen v červnu 1846. Takzvané obilní zákony, které omezovaly nebo zakazovaly dovoz obilí ze zahraničí, byly v Anglii zavedeny v zájmu velkých pozemkových vlastníků-landlordů. Jejich zrušení roku 1846 znamenalo vítězství průmyslové buržoazie, která bojovala proti obilním zákonům pod heslem svobody obchodu.
248 Whigové — název strany ve Spojených státech, která hájila především zájmy průmyslové a finanční buržoazie a s ní spojené části plantážníků. Strana whigů existovala od roku 1834 do roku 1852, kdy zostření boje v otázce otroctví vedlo k rozkolu stran a k přeskupení politických sil země. Většina whigů spolu s částí demokratické strany a farmářské strany (freesoilers) vytvořila roku 1854 republikánskou stranu, která vystupovala proti otroctví. Zbytek whigů se přidal k demokratické straně, která hájila zájmy otrokářských plantážníků.
249 G. W. Cooke, „The History of Party; from the Rise of the Whig and Tory Factions, in the Reign of Charles II, to the Passing of the Reform Bill“ [„Dějiny strany od vzniku frakcí whigů a toryů za vlády Karla II. až do přijetí zákona o reformě“], svazek 1—3, Londýn 1836—1837.
250 Narážka na ironickou přezdívku „John nejzazší mez“ („Finality John“), kterou dostal radikální vůdce whigů John Russell po svém projevu roku 1837, v němž řekl, že parlamentní reforma z roku 1832 je „mez konstitučního vývoje Anglie“.
251 „Slavnou revolucí“ („Glorious Revolution“) nazývali angličtí buržoazní dějepisci státní převrat roku 1688, po němž se v Anglii upevnila konstituční monarchie, založená na kompromisu mezi pozemkovou aristokracií a finanční buržoazií.
252 Jde o reformu volebního práva, která byla roku 1831 schválena anglickou dolní sněmovnou a v červnu 1832 definitivně potvrzena horní sněmovnou. Reforma měla odstranit politický monopol pozemkové a finanční aristokracie, neboť otevřela přístup do parlamentu představitelům průmyslové buržoazie. Proletariát a maloburžoazie, které byly hlavní silou v boji za reformu, byly liberální buržoazií oklamány a volební právo nedostaly.