Karel Marx a Bedřich Engels
Velikání emigrace
VIII
Arnold, kterému ani dost málo nesvědčilo ústraní v Ostende a který toužil „znovu se objevit“ před veřejností, dozvěděl se o Gustavově nehodě. Ihned se rozhodl, že se spěšně vrátí do Anglie a že se na Gustavových ramenou povznese na pentarchu evropské demokracie. Mezitím se totiž vytvořil Evropský ústřední výbor[201], složený z Mazziniho, Ledru-Rollina a Darasze, a jehož duší byl Mazzini. Ruge tu větřil volné místečko. Mazzini sice mohl ve svém „Proscrit“[202] uvést jako německého spolupracovníka generála Ernsta Hauga, kterého sám objevil, ale protože byl naprosto neznámý, neslušelo se, aby ho jmenoval členem svého Ústředního výboru. Náš Ruge věděl, že Gustav měl ze Švýcarska styky s Mazzinim. On sám sice znal Ledru-Rollina, ale měl tu smůlu, že Ledru-Rollin neznal jeho. Arnold se tedy usídlil v Brightonu, hýčkal a laskal bezelstného Gustava, slíbil, že s ním založí v Londýně „německého diváka“, a dokonce že spolu s ním a na své náklady uskuteční demokratické vydání Rotteckova a Welscherova politického slovníku. Zároveň v jednom německém lokálním listě, jaký měl podle své zásady vždycky po ruce (tentokrát stihl tento osud „Bremer Tageschronik“[203] „přítele světla“ pátera Dubna), představil našeho Gustava jako velkého muže a jako spolupracovníka. Ruka ruku myje. Gustav uvedl Arnolda k Mazzinimu. Protože Arnold mluví jen docela nesrozumitelnou francouzštinou, nemohl mu nikdo zabránit, aby se Mazzinimu nepředstavil jako největší muž a zejména jako německý „myslitel“. Protřelý italský blouznivec poznal na první pohled, že Arnold je muž, jakého potřebuje, l’homme sans conséquence[a3], jemuž může svěřit, aby se za Německo zúčastnil svým podpisem jeho protipapežských bul. Tak se stal Arnold Ruge pátým kolem u státního vozu evropské centrální demokracie. Když se jeden Alsasan otázal Ledru-Rollina, jak ho mohlo napadnout, aby se paktoval s takovým „bête“[a4], odvětil Ledru-Rollin zprudka: „C’est l’homme de Mazzini.“[a5] Když se ptali Mazziniho, proč si něco začínal s Ledruem, člověkem bez jakékoli myšlenky, odpověděl tento lišák: „C’est précisement pourquoi je l’ai pris.“[a6] Mazzini sám měl dobré důvody, aby si držel od těla lidi s myšlenkami. Arnold Ruge si však myslil, že překonal svůj vlastní ideál, a zapomněl na chvíli dokonce i na Bruna Bauera.
Když měl podepsat první Mazziniho manifest, vzpomněl si s lítostí na doby, kdy se blýskal před profesorem Leem v Halle a před starým Follenem ve Švýcarsku, jednou jako stoupenec trojjedinosti boží, podruhé jako humanistický ateista. Tentokrát se měl s Mazzinim vyslovit pro boha proti panovníkům. Jenže filosofické svědomí našeho Arnolda už bylo značně demoralizováno jeho spojením s Dulonem a jinými pastory, s kterými se stýkal jako filosof. Ani ve svých nejlepších dobách se náš Arnold nedovedl zbavit určité slabosti pro náboženství vzaté všeobecně a nadto mu jeho „poctivé vědomí“ našeptávalo: „Podepiš, Arnolde! Paris vaut bien une messe[204]. Zadarmo se člověk nestává pátým kolem u vozu prozatímní evropské vlády in partibus. Pomni, Arnolde! Každých čtrnáct dní podpisovat jeden manifest a dokonce jako ‚membre du parlement allemand‘[a7], ve společnosti největších mužů Evropy.“ A Arnold, celý zpocený, podepsal. „Podivné šprýmy!“ mumlal. „Ce n’est que le premier pas qui coûte.“[a8] Poslední větu si večer předtím poznamenal do svého notesu. Ale tohle ještě nebyla Arnoldova poslední zkouška. Evropský ústřední výbor vydal spoustu manifestů, k Evropě, Francouzům, Italům, Vasrpolákům a Valachům, a teď, protože se právě odehrála veliká bitva u Bronnzellu[205], přišla řada na Německo. Mazzini napadl ve svém náčrtku Němce pro nedostatek kosmopolitismu a zvláště pro zpupnost vůči italským obchodníkům se salámem, kolovrátkářům, cukrářům, chovatelům svišťů a prodavačům pastí na myši. Arnold to zdrceně doznal. Ba ještě víc. Prohlašuje, že je ochoten postoupit Mazzinimu italské Tyroly a Istrii. Ale ani to nestačilo. Německému národu se neměly jen číst levity, mělo se také působit na jeho slabou stránku. Arnold dostal rozkaz, aby měl tentokrát nějaký názor, protože zastupuje německý živel. Cítil se jako kandidát Jobs[206]. Škrábe se rozvážně za ušima a vykoktá po dlouhém uvažování: „Od dob Tacitových prozpěvují němečtí bardi barytonem a zapalují v zimě na všech horách ohně, aby si u nich ohřáli nohy.“
„Bardi, baryton a ohně na všech horách! Když tohle nepomůže německé svobodě!“ zubil se Mazzini. Bardi, baryton, ohně na všech horách a německá svoboda se dostaly do manifestu jako cukrátko pro německý národ.[207] Arnold Ruge obstál k svému úžasu ve zkoušce a poprvé pochopil, jak malé moudrosti je třeba, aby se vládlo světu. Od této chvíle pohrdal víc než kdy jindy Brunem Bauerem, který už v mládí napsal osmnáct objemných svazků.
Zatímco Arnold v komonstvu Evropského ústředního výboru podepisoval takto s bohem pro Mazziniho proti panovníkům bojovné manifesty, rozmáhalo se současně pod Cobdenovou záštitou mírové hnutí nejen v Anglii, ale začalo řádit dokonce i na druhém břehu Severního moře, takže ve Frankfurtu nad Mohanem mohl americký šejdíř Elihu Burritt s Cobdencin, Jaupem, Girardinem a Indiánem Ka-Gi-Ga-gi-wa-wa-be-tou uspořádat mírový kongres[208]. Náš Arnold měl sto chutí „znovu se objevit“ i při této příležitosti a zplodit manifest. Jmenoval se proto dopisujícím členem frankfurtského shromáždění a odeslal mu dokonale zmatený mírový manifest, který uklohnil z toho, co si ve své spekulativní pomořanské mluvě poznamenal z Cobdenových řečí. Řada Němců upozorňovala Arnolda na rozpor mezi jeho bojovným postojem v Ústředním výboru a jeho kvakerským mírovým manifestem. Na to odpovídal: „To jsou právě rozpory. To je dialektika. Studoval jsem v mládí Hegela.“ Ale jeho „poctivé vědomí“ jej upokojovalo tím, že Mazzini neumí německy a že je tedy snadné vytřít mu zrak.
Co dále slibovalo upevnit Arnoldův vztah k Mazzinimu, byla protekce Harro Harringa, který právě přistál v Hullu. V něm vstupuje na scénu nový, neobyčejně významný charakter.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a3 — bezvýznamný muž. (Pozn. red.)
a4 — zabedněncem. (Pozn. red.)
a5 — „To je člověk Mazziniho.“ (Pozn. red.)
a6 — „Právě proto jsem ho vzal.“ (Pozn. red.)
a7 — „člen německého parlamentu“. (Pozn. red.)
a8 — „Těžký je jen první krok.“ (Pozn. red.)
201 Evropský ústřední výbor (plný název — Ústřední výbor evropské demokracie) byl vytvořen v červnu 1850 v Londýně z iniciativy Mazziniho. Výbor sdružoval buržoazní a maloburžoazní emigranty z různých zemí. Byla to organizace jak složením, tak názorově krajně nesourodá, a proto se dlouho neudržela; zostření vztahů mezi italskými a francouzskými emigranty-demokraty způsobilo, že se Ústřední výbor evropské demokracie už v březnu 1852 fakticky rozpadl.
202 „Proscrit“ — zkrácený název měsíčníku Ústředního výboru evropské demokracie „Le proscrit, journal de la république universelle“ [„Vyhnanec, časopis světové republiky“]; vycházel v Paříži v roce 1850. Vyšla jen dvě čísla. V redakci časopisu byli Ledru-Rollin, Mazzini, Haug, Etienne Arago, Darasz, Delescluze, Worzell. Koncem října 1850 se změnil v týdeník „La Voix du Proscrit“ [„Hlas vyhnance“], který vycházel v Saint-Amand ve Francii do září 1851.
203 „Bremer Tages-Chronik“ [„Brémská denní kronika“], německý demokratický list, vycházel v letech 1849—1851; od března 1850 byl jeho redaktorem Rudolph Dulon.
204 „Paris vaut bien une mosse“ [„Paříž stojí za mši“] — výrok Jindřicha IV., který pronesl v roce 1593, když mu Pařížané nabízeli královskou korunu, jestliže se vzdá protestantské víry a stane se katolíkem.
205 Velikou bitvou u Bronnzellu tu autoři ironicky nazývají bezvýznamné střetnutí mezi předsunutými oddíly pruských a rakouských vojsk 8. listopadu 1850 za povstání v Hesensku-Kaselsku. Prusko i Rakousko, které bojovaly o hegemonii v Německu, si navzájem upíraly právo zasahovat do vnitřních záležitostí Hesenska-Kaselska a potlačit povstání. Rakousko bylo diplomaticky podporováno Ruskem, a tak Prusko muselo ustoupit.
206 Jobs — hrdina satirické básně Karla Arnolda Kortuma „Jobsiada“, která byla na konci 18. a na začátku 19. století velmi populární.
207 Slova a výrazy, které tu Marx a Engels ironizují, jsou parafrázované citáty z textu provolání Ústředního výboru evropské demokracie „K Němcům“, které bylo uveřejněno ve „Voix du Proscrit“ v listopadu 1850.
208 Jde o mezinárodní kongres, svolaný buržoazními pacifisty do Frankfurtu nad Mohanem v srpnu 1850. Mezi významnými osobnostmi, které se ho zúčastnily, byli americký buržoazní filantrop Elihu Burritt, vůdce anglických frcetraderů Cobden, francouzský buržoazní politik a publicista Girardin, německý liberál a bývalý předseda liberální vlády v Hesensku-Darmstadtsku Jaup; kongresu se zúčastnili zástupci náboženské sekty kvakerů a také náčelník jednoho indiánského kmene. Na kongresu se pronášely farizejské a licoměrné řeči.