Porážka vlády

Karel Marx

Porážka vlády

Londýn, v pátek 17. prosince 1852

Spěchám Vám podat zprávu o výsledku včerejší večerní rozpravy, která přinesla porážku vlády.

Tuto všeobecnou porážku ministrů předcházel ostudný neúspěch souboje, do něhož se pustil jejich nejodvážnější borec Achilles Beresford^{^[314]}, ministr války. Komise pro vyšetření voleb v Derby předložila zprávu. Tato zpráva potvrzuje všechna ta různá fakta, která byla předtím uvedena v petici liberálů, a v závěru konstatuje, že bylo svědecky dokázáno, že v době voleb v Derby došlo k rozsáhlému systematickému podplácení. Avšak komise upustila od dalšího zkoumání důkazů, a místo aby pana Beresforda přímo obvinila z účasti na pokusech o podplácení, spokojila se ostrým odsouzením jeho „nepředložené lhostejnosti a neprozřetelnosti“. Uvidíme, zda se parlament ztotožní se stanoviskem této ctihodné komise a dovolí panu Beresfordovi, aby podržel své poslanecké křeslo. Učiní-li tak, schválí tím vlastně památný výrok pana ministra Beresforda, že „anglický lid je nejhnusnější chátra, jakou kdy viděl“. Ale ať už to dopadne jakkoli, ministerské křeslo si pan Beresford nebude moci udržet.

Po této krátké odbočce se znovu vracím k svému původnímu tématu.

Čtyři večery po sobě a velkou část pátého debatovali členové poslanecké sněmovny o otázce, zda se má hlasovat o rozpočtu jako celku či o celé rezoluci, o zásadách či o konkrétních skutečnostech k tomu nebo onomu bodu. Nakonec došli k závěru, že sněmovna se má zatím zabývat jen zvýšením domovní daně, rozšířením oblasti přímého zdanění.

Tento první návrh, obsažený v rozpočtu pana Disraeliho, sněmovna zamítla tímto poměrem hlasů:

pro — 286 hlasů, proti — 305.

Většina, kterou získali odpůrci vlády, činí tedy 19 hlasů. Sněmovna se pak odročila na pondělí. Nedostatek času mi nedovoluje rozepisovat se o debatě tak podrobně, jak bych si přál. Omezím se proto jen na nejpozoruhodnější místa z posledního projevu pana Disraeliho, který je zdaleka nejvýznamnější ze všech vystoupení.

Sir Charles Wood, bývalý kancléř pokladu, a sir James Graham zamířili svůj hlavní útok na návrh Disraeliho použít úvěrového fondu určeného na veřejné práce (400 000 liber št. ročně) k vyrovnání schodku vzniklého snížením lodních poplatků. Zvláště sir James Graham velmi horlivě dokazoval blahodárné působení tohoto fondu. Co na to odpovídá pan Disraeli?

„Jsem ochoten předložit výboru důkazy, jak hanebně se zneužívalo státních prostředků, jaké ohromné částky se vyhazovaly fakticky bez vědomí a kontroly parlamentu, a to jen a jen prostřednictvím tohoto úvěrového fondu určeného na veřejné práce.“

Potom následuje podrobný popis skandálních finančních machinací, které whigovská vláda prováděla s tímto fondem. Dále Disraeli přešel k výkladu zásad svého rozpočtu:

„Než jsme se vůbec rozhodli udělat první krok, museli jsme rozřešit jednu velice důležitou otázku, a to jak dalece můžeme od národa vyžadovat, aby na sebe vzal ono břemeno přímého zdanění, bez něhož se nemůže obejít žádná vláda, hodlající pustit se cestou finančních reforem. (Hlasy: „Správně!“) Poslanec za Halifax (sir Charles Wood) mě tu obvinil, že jsem podal návrh, který nepředloženě zvyšuje přímé zdanění národa. (Projevy nevole.) Poslanec za Carlisle (sir James Graham) mě obvinil, že jdu v přímém zdanění ukvapeně do krajností. Především: návrh, který jsem přednesl jménem vlády, nejenže nezvyšuje nepředloženě úhrn přímých daní, ale naopak v případě, že bude schválen, nedosáhnou přímé daně ani té výše, které dosáhly v době, kdy finance spravoval velevážený gentleman, poslanec za Halifax, který se uchýlil nejen k dani z příjmu a majetku, ale i k dani z oken, jež mu vynesla v posledním roce, kdy byla vybírána, téměř dva milióny liber št. (Potlesk.) Velevážený gentleman, který říká, že nesmíme nepředloženě zvýšit úhrn přímých daní, snížil částku, kterou získal v posledním roce svého úřadování na dani z oken, a spokojil se skromnou sumou 700 000 liber št., kterou zachránil tím, že proměnil daň z oken v jinou daň. Nemohu nepřipomenout, že velevážený gentleman, který mě nepředloženě obviňuje z toho, že zvyšuji sumu přímých daní, navrhoval původně takové změny v celkovém zdanění, jež by byly způsobily, že by jeho domovní daň byla mnohem vyšší než ta, kterou navrhuji já. (Hlasitý potlesk.) Ale je to všechno? Je to všechno, co má na svědomí velevážený gentleman, který mě obviňuje z toho, že nepředloženě zvyšuji přímé zdanění země? Vždyť je to týž ministr, který měl k dispozici daň z majetku, jejíž celkovou sumu nyní známe, a daň z oken, která vynášela téměř dva milióny, a přitom jednoho dne předstoupil před sněmovnu a navrhoval užaslému shromáždění téměř zdvojnásobit daň z majetku a z příjmu. (Bouřlivý potlesk.) Takové počínání je podle mne nepředložené... Vytýká se nám zdvojnásobení domovní daně — částka, která ani nestojí za řeč! Zato kdyby byl velevážený gentleman zvýšil daň z majetku a z příjmu na dvojnásobek, to by bylo možno podle mého názoru právem označit za nepředložené zvyšování přímých daní. (Hlasitý potlesk.) Říkáte nepředloženost! Ale co se v dějinách státních financí vyrovná nepředloženosti, s jakou jednal vážený gentleman? (Hlučný potlesk.) Očpak se opíral jeho nehorázný a neslýchaný návrh, návrh, který by bylo mohlo ospravedlnit jedině ohrožením bezpečnosti státu? Když byl vehnán do úzkých, zesměšněn a poražen, prohlásil, že státní příjmy stačí a že se může obejít bez tohoto návrhu. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk.) Budoucímu historikovi nikdo neuvěří, že si nic nevymýšlí, napíše-li, že ministr vystoupil jednoho dne s návrhem téměř zdvojnásobit daň z příjmu, načež druhý den prohlásil, že výdaje rozpočtu jsou plně kryty. (Nový potlesk.)“

Když si takto vyřídil účty sc sircm Charlesem Woodem, Disraeli pokračuje:

„Museli jsme dokázat, že je rozdíl mezi majetkem a příjmem, mezi příjmem nejistým a jistým. Museli jsme dále hájit zásadu, kterou jsme pokládali a pokládáme za správnou a která, i když ne hned, přece jenom nakonec musí být uznána a přijata, totiž, že základnu přímého zdanění je nutno rozšiřovat. (Potlesk z vládních lavic.) ... Kdyby se mělo stát trvalým zjevem našeho společenského systému, aby se třídy, které mají v rukou politickou moc, formovaly tak, že by se nadměrné břemeno přímého zdanění přesunovalo na bohatší část společnosti a nadměrné břemeno nepřímého zdanění na pracující, pak si nedovedu představit nic, co by mohlo být pro tuto zemi zhoubnější nebo mít osudnější následky. (Potlesk.) Přitom jsem ovšem přesvědčen, že tyto neblahé následky by první pocítily právě privilegované třídy.“ .

Na adresu frectraderů Disraeli říká:

„Vidíme, že zarytí odpůrci koloniálních daní jsou jako jeden muž pro vysoké zdanění výrobců, a vidíme také, že používají — jakoby nám na posměch — všech těch lživých argumentů, s nimiž jsme my měli aspoň odvahu čestně skoncovat. (Bouřlivý potlesk.) A potom říkáte, že ochranářství je mrtvo! Potom nám vykládáte, že ochranářská strana neexistuje! Ale vždyť přímo vzkvétá a je tady! (Ukazuje směrem k lavicím opozice.) S našimi lavicemi převzali i naše zásady a jsem přesvědčen, že budou mít právě tak málo úspěchu jako my! (Potlesk.)“

Závěrem odpovídá Disraeli na blahosklonnou radu sira Charlese Wooda, aby vzal svůj rozpočet zpět, takto:

„Byl jsem vyzván, abych vzal svůj rozpočet zpět. Také pan Pitt prý vzal zpět svůj rozpočet a zcela nedávno tak učinily i jiné osoby“ (whigové, jmenovitě sir Charles Wood). (Smích.) „Já sice netoužím po slávě pana Pitta, ale také bych nerad klesl na úroveň oněch druhých. (Hlasitý potlesk.) Ne, ne, vážený pane, měl jsem příležitost pozorovat, k jakým koncům dospěla vláda, která nebyla s to uskutečnit svá vlastní opatření — a byly to konce, které nijak nesloužily ke cti této vládě, ani neprospěly zemi, a podle mého názoru ani nijak nepřispěly k dobré pověsti této sněmovny, jíž si tolik vážím. (Hlasitý potlesk.) Vzpomínám si na jeden rozpočet, který byl Vzat zpět, pak znovu předložen a znovu vzat zpět (smích) bylo to roku 1848. Jakých výsledků dosáhla vláda lidí trpěných z milosti? Jaké důsledky to mělo pro finance této země? Což jedním z důsledků nebyla ona nečestná machinace s přeměnou daně z oken na daň domovní, kterou mám já nyní napravovat? (Potlesk.) Nejde mi tu jen o stranické zřetele, tyto potíže jsou příliš vážné... Ano, vím, do čeho se pouštím. Budu se muset utkat s koalicí. (Potlesk.) Možná, že toto spolčení bude mít úspěch. Avšak všechny, i úspěšné koalice vždycky nakonec shledaly, že jejich triumf nemá dlouhé trvání. Vím také, že Anglie nemá ráda koalice. (Potlesk.) Odvolávám se od této koalice k veřejnému mínění této země, k tomu veřejnému mínění, jehož moudrý a neodolatelný vliv může zvrátit i rozhodnutí parlamentu a bez jehož podpory jsou i sebeúctyhodnější a sebestarobylejší instituce jen prázdnými výtvory fantazie.“ (Vážený gentleman se vrací na své místo za ohlušujících a dlouhotrvajících ovací.)

Co píše o důsledcích této porážky vlády dnešní tisk?

„Morning Chronicle“ (orgán peelovců) a „Morning Advertiser“ (orgán radikálů) pokládají demisi vlády za jistou. „Times“ jsou rovněž toho názoru, ale pochybují, zda bude opozice s to sestavit tak snadno novou vládu, jako rozbila starou. „Daily News“ (manchesterská škola) připouští možnost, že poražená vláda bude rekonstruována přibráním lorda Palmerstona. „Morning Post“ (Palmerston) považuje tuto rekonstrukci za samozřejmost. Konečně „Morning Herald“ (Derby-Disraeli) prohlašuje, že podají-li ministři dnes demisi, bude je královna^{^[a]} nucena zítra znovu povolat.

Jedno je ovšem jisté: ministři byli poraženi na základě freetraderské rezoluce, jíž se rozšiřuje přímé zdanění. Může jim tedy v každém případě být útěchou, že stejně jako oni úspěšně odraziti první útok parlamentu tím, že zapřeli své zásady, porazila je opozice v druhém kole jen tím, že i ona se zřekla svých zásad.

Tato debata tedy potvrdila v plném rozsahu to, co jsem o postavení stran v parlamentu napsal dříve.^{^[b]} Sjednocená opozice má proti jednolité mase 286 toryů většinu jen 19 hlasů. Jestliže vytvoří novou vládu, pak tato vláda při nejbližší příležitosti padne. Jestliže vláda opozice rozpustí poslaneckou sněmovnu, přinesou nové volby, budou-li probíhat za starých podmínek, stejný výsledek, tj. další poslaneckou sněmovnu, ve které se budou různé strany, až se začne hrát stará hra, zase vzájemně ochromovat, a politika Anglie se znovu octne v cercle vicieux^{^[c]}.

Je tu podle mého názoru pořád stejné dilema: buď musí zůstat dál toryovská vláda, nebo je nutná parlamentní reforma.

Napsal K. Marx
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3659 ze 7. ledna 1853
Podpis: Karel Marx

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Viktorie. (Pozn. red.)

b Viz zde. (Pozn. red.)

c — bludném kruhu. (Pozn. red.)

314 Marx tu ironicky srovnává Beresforda s Achillem, nejstatečnějším hrdinou z řeckých pověstí o trojské válce.