Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
Osmnáctý brumaire Ludvíka BonaparteKapitola V.
Ústavodárné shromáždění vs. Bonaparte
Boj mezi Národním shromážděním a Bonapartem vypukl ihned znovu, jakmile minula revoluční krise a bylo odstraněno všeobecné hlasovací právo.
Ústava stanovila Bonapartovi plat 600.000 franků. Sotva po půl roce presidentství podařilo se mu zvýšit tuto částku na dvojnásobek. Odilon Barrot totiž vydobyl na Ústavodárném shromáždění roční příplatek 600.000 franků na tzv. representační výlohy. Již po 13. červnu vystoupil Bonaparte s podobnou žádostí, tenkráte však nedošel u Barrota sluchu. Nyní, po 31. květnu, využil ihned příznivého okamžiku a dal si svými ministry navrhnout v Národním shromáždění plat 3 miliony. Dlouhý tulácký život dobrodruha ho vyzbrojil krajně citlivými tykadly pro slabé chvilky, kdy lze z maloměšťáka vymáčknout peníze. Prováděl fakticky vyděračství. Národní shromáždění s jeho pomocí a s jeho vědomím zneuctilo svrchovanost lidu. Vyhrožoval, že udá jeho zločin lidu, jestliže shromáždění nebude klopit a nevykoupí si jeho mlčení třemi miliony ročně. Národní shromáždění oloupilo tři miliony Francouzů o jejich hlasovací právo. On žádal za každého politicky znehodnoceného Francouze plnohodnotný frank, právě tři miliony franků. On, vyvolenec 6 milionů, žádal náhradu škody za hlasy, o něž byl dodatečně ošizen. Komise Národního shromáždění dotěravce odmítla. Bonapartistický tisk začal vyhrožovat. Mohlo se Národní shromáždění rozejít s presidentem republiky v okamžiku, kdy se zásadně a nadobro rozešlo s masou národa? Odmítlo sice roční plat, povolilo však jednorázový příplatek 2 miliony 160.000 franků. Tím projevilo dvojí slabost: povolilo peníze a zároveň dalo svou zlostí najevo, že je povoluje jen nerado. Uvidíme později, k čemu Bonaparte peníze potřeboval. Po této mrzuté dohře, která následovala bezprostředně po odstranění všeobecného hlasovacího práva a v níž Bonaparte změnil své pokorné chování vůči uzurpátorskému parlamentu z doby březnové a dubnové krise ve vyzývavou nestydatost, odročilo Národní shromáždění své zasedání o tři měsíce, z 11. srpna na 11. listopad. Zanechalo na svém místě stálý výbor složený z 28 členů, mezi nimiž bylo několik umírněných republikánů, zato však ani jeden bonapartista. Stálý výbor z roku 1849 se skládal jen z mužů pořádku a bonapartistů. Tehdy se však strana pořádku prohlásila za permanentního protivníka revoluce. Nyní se parlamentní republika prohlásila za permanentního protivníka presidenta. Po zákonu z 31. května měla strana pořádku již jen tohoto soupeře.
Když se Národní shromáždění v listopadu 1850 opět sešlo, zdálo se, že místo dosavadních malicherných potyček s presidentem dojde nyní nevyhnutelně k velkému bezohlednému boji, boji dvou mocí na život a na smrt.
Stejně jako roku 1849, tak i tentokráte o parlamentních prázdninách rozpadla se strana pořádku na své jednotlivé frakce a každá z nich se zabývala svými vlastními restauračními intrikami, kterým se dostalo smrtí Ludvíka Filipa nové potravy. Legitimistický král Jindřich V. jmenoval dokonce skutečné ministerstvo, které sídlilo v Paříži a v němž seděli členové stálého výboru. Bonaparte byl tedy v právu, když objížděl francouzské departementy a podle nálady v městě, které obšťastnil svou návštěvou, žvanil tu skrytěji, tu otevřeněji o svých restauračních plánech a verboval pro sebe hlasy. Na těchto výpravách, které ovšem velký oficiální „Moniteur“ [19] a malí soukromí „monitéři“ Bonapartovi museli oslavovat jeho triumfální tažení, jej všude doprovázeli členové Společnosti 10. prosince. Tato společnost vznikla již roku 1849. Pod rouškou dobročinné společnosti byl tu pařížský lumpenproletariát zorganizován do tajných sekcí, vedených bonapartistickými agenty, v jejichž čele stál bonapartistický generál. Vedle zkrachovaných zhýralců pochybného původu a žijících z podezřelých prostředků, vedle zchátralých dobrodruhů z buržoasních kruhů se tu sešli pobudové, vysloužilí vojáci, propuštění trestanci, uprchlí galejníci, lotři, taškáři, povaleči, kapesní zloději, kejklíři, hráči, pasáci holek, majitelé bordelů, nosiči, literáti, flašinetáři, hadráři, brusiči, kotlán, žebráci, zkrátka celá ta neurčitá, pestrá, sem a tam zmítaná masa, kterou Francouzi nazývají la bohème [bohéma]; z těchto s ním spřízněných živlů vytvořil Bonaparte jádro Společnosti 10. prosince, „dobročinné společnosti“ – dobročinné potud, pokud všichni její členové, stejně jako Bonaparte, pociťovali potřebu činit si dobro na účet pracující masy národa. Tento Bonaparte, který se staví do čela lumpenproletariátu, který jedině v něm nachází masový odraz svých vlastních osobních zájmů, který se v tomto výkalu, odpadu, sesedlině všech tříd setkává s jedinou třídou, o niž se může bezpodmínečně opřít, je pravý Bonaparte, Bonaparte sans phrase [bez fráze]. Starý prohnaný roué [zhýralec] považuje historický život národů a všechna jejich dramata za komedii v nejsprostším smyslu slova, za maškarádu, v níž velkolepé kostýmy, slova a postoje jsou jen maskou nejpodlejší ničemnosti. Tak např. při jeho tažení na Štrasburk [20] představuje cvičený švýcarský sup napoleonského orla. Při svém vpádu do Boulogne obléká několik londýnských lokajů do francouzské uniformy: mají představovat armádu. Ve své Společnosti 10. prosince shromáždil 10.000 rošťáků, kteří měli představovat národ, tak jako Klubko představuje lva [21] . V okamžiku, kdy buržoasie sama hrála pustou komedii, avšak s nejvážnější tváří a aniž přitom porušila jediné z puntičkářských pravidel francouzské dramatické etikety, kdy na půl ošizena, na půl přesvědčena, sama uvěřila v slavnost své přetvářky, v takovém okamžiku musel zvítězit dobrodruh, který komedii bral prostě jako komedii. Teprve potom, když odstranil svého slavnostního protivníka, když nyní sám bere vážně svou císařskou roli, domnívaje se, že s napoleonskou maskou představuje skutečného Napoleona, stává se obětí svého vlastního světového názoru, vážným tatrmanem, který již nepokládá světové dějiny za komedii, nýbrž svou komedii za světové dějiny. Čím byly socialistickým dělníkům Národní dílny, čím byly buržoasním republikánům mobilní gardy, tím byla Bonapartovi Společnost 10. prosince - pro něho typická stranická bojová síla. Na jeho zájezdech musely mu její skupiny, posílané za ním do všech koutů železnicí, improvizovat publikum, předvádět veřejné nadšení, řvát Vive l’Empereur! [Ať žije císař!], napadat a bít republikány, samozřejmě pod ochranou policie. Při jeho návratech do Paříže musely tvořit předvoj, zabraňovat nepřátelským demonstracím nebo je rozhánět. Společnost 10. prosince mu patřila, byla jeho dílem, jeho jedinou vlastní myšlenkou. Všechno ostatní, co si přisvojuje, mu přinášejí poměry, ve všem ostatním co podniká, jednají za něho poměry, nebo se spokojuje tím, že kopíruje skutky jiných; avšak když vystoupí před měšťáky s oficiálními frázemi o pořádku, náboženství, rodině, vlastnictví, opíraje se tajně o společnost Schufterlů a Spiegelbergů [22] , o společnost nepořádku, prostituce a zlodějství, je to sám Bonaparte jako původní autor a dějiny Společnosti 10. prosince jsou jeho vlastními dějinami.
Jen výjimečně se stalo, že několik poslanců strany pořádku dostalo od členů Společnosti 10. prosince výprask. A nejen to. Policejní komisař Yon, pověřený ochranou bezpečnosti Národního shromáždění, hlásil stálému výboru na základě výpovědí jistého Alaise, že se jedna sekce Společnosti 10. prosince usnesla zavraždit generála Changarniera a předsedu Národního shromáždění Dupina a že již určila příslušná individua k provedení tohoto usnesení. Lze si představit zděšení pana Dupina. Parlamentní vyšetřování, týkající se Společnost. 10. prosince, tzn. odhalení bonapartistického podsvětí, zdálo se nezbytným. Těsně před tím než se sešlo Národní shromáždění, Bonaparte prozřetelně rozpustil svou společnost, ovšemže jenom na papíře, neboť ještě koncem roku 185l se ho policejní prefekt Carlier v obšírném memorandu marně snažil pohnout ke skutečnému rozehnání společnosti.
Společnost 10. prosince měla zůstat tak dlouho soukromou armádou Bonapartovou, pokud se mu nepodařilo přeměnit veřejnou armádu ve Společnost 10. prosince. Po prvé se o to Bonaparte pokusil krátce po odročení zasedání Národního shromáždění, a to s penězi, které na něm právě vymámil. Jako fatalista žije v přesvědčení, že existují nějaké vyšší síly, kterým člověk a zvláště voják nemůže odolat. K těmto silám řadí především doutníky a šampaňské, studenou drůbež a česnekové vuřty. Proto v elysejských komnatách častuje nejdříve důstojníky a poddůstojníky doutníky a šampaňským, studenou drůbeží a česnekovými vuřty. – 3. října opakuje tento manévr s vojenskými oddíly při přehlídce v St. Mauru a 10. října tentýž manévr v ještě větším měřítku při přehlídce armády v Satory. Strýc vzpomínal na Alexandrovo polní tažení v Asii, synovec vzpomíná na dobyvatelské výpravy Bacchovy v téže zemi. Alexander byl sice polobůh, avšak Bacchus byl skutečný bůh a patron Společnosti 10. prosince. Po přehlídce 3. října si stálý výbor předvolal ministra války ďHautpoula. Ten slíbil, že se podobné porušení kázně již nebude opakovat. Víme, jak Bonaparte 10. října dodržel slovo dané ďHautpoulem. Na obou přehlídkách velel Changarnier jako velitel pařížské posádky. Changarnier, který byl zároveň členem stálého výboru, šéfem národní gardy, „zachráncem“ z 29. ledna a 13. června, „baštou společnosti, kandidátem strany pořádku na presidenta, předpokládaný Monk dvou monarchií", dosud nikdy neuznával svou podřízenost ministru války, vždycky se otevřeně posmíval republikánské ústavě a pronásledoval Bonaparta dvojsmyslně povýšenou protekcí. Nyní začal horlit pro disciplinu proti ministru války a pro ústavu proti Bonapartovi. Zatím co 10. října část jízdy vykřikovala: „Vive Napoléon! Vivent les saucissons!“ [Ať žije Napoleon! Ať žijí vuřty!], postaral se Changarnier, aby aspoň pěchota, defilující pod velením jeho přítele Neumayera, zachovala hrobové mlčení. Za trest sesadil ministr války na popud Bonapartův generála Neumayera z jeho místa v Paříži pod záminkou jeho jmenování velícím generálem 14. a 15. armádní divise. Neumayer odmítl toto přeložení a musel odstoupit. Changarnier nato vydal 2. listopadu denní rozkaz, v němž vojsku zakázal jakékoli politické výkřiky a demonstrace ve zbrani. Elysejské listy [23] napadly Changarniera, listy strany pořádku napadly Bonaparta, stálý výbor se scházel v tajných zasedáních, v nichž se znovu a znovu navrhovalo prohlásit vlast za ohroženu, zdálo se, že armáda je rozdělena na dva nepřátelské tábory s dvěma nepřátelskými generálními štáby, jedním v Elysejském paláci, sídle Bonapartově, druhým v Tuileriích, sídle Changarnierově. Bylo zřejmě jen třeba, aby se sešlo Národní shromáždění, aby zazněl signál k boji. Francouzská veřejnost si o těchto třenicích mezi Bonapartem a Changarnierem myslela totéž, co onen anglický žurnalista, který je charakterizoval těmito slovy: „Politické děvečky Francie vymetají rozžhavenou lávu revoluce starými košťaty a při tom se mezi sebou hašteří.“
Mezitím si Bonaparte pospíšil sesadit ministra války ďHautpoula, vyexpedovat ho v největším chvatu do Alžíru a na jeho místo jmenovat ministrem války generála Schramma. 12. listopadu poslal Bonaparte Národnímu shromáždění poselství po americku rozvláčné, přecpané podrobnostmi, páchnoucí pořádkem, dychtící po smíření, ústavně resignované, jednající o všem možném, jen ne o questions brûlantes [palčivých otázkách] dne. Jen tak jako mimochodem utrousil slova, že podle výslovných ustanovení ústavy disponuje armádou jedině president. Poselství končilo těmito slavnostními slovy:
„Francie si žádá především klid... Já sám vázán přísahou budu se držet v úzkých hranicích, které mi předepisuje... Pokud jde o mne, jsem zvolen lidem a jedině jemu vděčím za svou moc, budu se proto vždy podřizovat jeho zákonně vyjádřené vůli. Usnesete-li se na této schůzi na revisi ústavy, pak zvláštní ústavodárné shromáždění upraví postavení výkonné moci. Ne-li, pak lid roku 1852 prohlásí slavnostně svoje rozhodnutí. Až však budoucnost rozhodne jakkoli, snažme se dojit k do hodě, aby nikdy nerozhodovaly vášeň, překvapení nebo násilí o osudu velkého národa... Moje pozornost je především obrácena nikoli na to, kdo bude roku 1852 vládnout Francii, nýbrž na to, abych času, který mám k disposici, použil tak, aby přechodné období proběhlo bez rozčilování a poruch. S upřímností jsem před vámi otevřel své srdce, vy odpovíte na moji otevřenost svou důvěrou, na moji dobrou snahu svou součinností a ostatní obstará Bůh.“
Počestná, pokrytecky umírněná, ctnostně otřepaná řeč buržoasie odhaluje svůj nejhlubší smysl v ústech samovládce Společnosti 10. prosince, hrdiny pikniků ze St. Maur a Satory.
Purkrabí strany pořádku si ani na okamžik nedělali iluse o tom, jakou důvěru si zasluhuje tento výlev srdce. Přísah měli již dávno až po krk, měli ve svém středu veterány, virtuosy politického křivopřísežnictví a slova o armádě nepřeslechli. Všimli si s nevolí, že poselství v podrobném výčtu nedávno vydaných zákonů přešlo úmyslným mlčením nejdůležitější z nich — volební zákon; a nejen to: pro případ, kdyby ústava nebyla revidována, přenechávalo volbu presidenta roku 1852 rozhodnutí lidu. Volební zákon byl olověným závažím na nohách strany pořádku, které jí překáželo v chůzi, natož v útoku! K tomu Bonaparte úředním rozpuštěním Společnosti 10. prosince a propuštěním ministra války ďHautpoula vlastnoručně přinesl na oltář vlasti obětní beránky. Ulomil hrot očekávané srážce. Konec konců i strana pořádku sama se úzkostlivě snažila obejít, zmírnit každý rozhodný konflikt s výkonnou mocí. Ze strachu, že ztratí plody vítězství, získané v boji proti revoluci, nechala svého soupeře sklízet její plody. „Francie si žádá především klid!“ Tak volala strana pořádku na revoluci od února [24], právě tak volalo Bonapartovo poselství na stranu pořádku: „Francie si žádá především klid!“ Bonaparte spáchal skutky, které směřovaly k usurpaci, avšak strana pořádku zavinila „neklid“, když pro tyto skutky strhla pokřik a hypochondricky si je vykládala. Satoryjské vuřty byly němé jako ryby, pokud o nich nikdo nemluvil. „Francie si žádá především klid!“ Bonaparte tedy žádal, aby jej nechali klidně dělat dál, co se mu líbí, a parlamentní strana byla ochromena dvojnásobným strachem, strachem, aby nevyvolala nový revoluční neklid, a strachem, aby se sama nestala podněcovatelem neklidu v očích své vlastní třídy, v očích buržoasie. Protože si tedy Francie žádala především klid, strana pořádku se neodvážila na „mír“ Bonapartova poselství odpovědět „válkou“. Publikum, které si slibovalo velké skandální scény při zahájení Národního shromáždění, bylo ve svých očekáváních zklamáno. Oposiční poslanci, kteří žádali předložení protokolů stálého výboru o říjnových událostech, byli přehlasováni většinou. Shromáždění se zásadně vyhýbalo všem debatám, které mohly vyvolat neklid. Práce Národního shromáždění v listopadu a prosinci 1850 byly nezajímavé.
Teprve koncem prosince začala drobná válka o jednotlivé prerogativy parlamentu. Po tom, co se buržoasie odstraněním všeobecného volebního práva pro nejbližší dobu vypořádala s třídním bojem, zabředlo hnutí do malicherných šikan o prerogativy obou mocí.
Proti Mauguinovi, jednomu z poslanců, byl vynesen soudní rozsudek pro dluhy. Na dotaz předsedy soudu prohlásil ministr spravedlnosti Rouher, aby byl beze všech okolků na dlužníka vyhotoven zatykač. Tak byl Mauguin uvržen do vězení dlužníků. Národní shromáždění vzkypělo, když se dovědělo o tomto atentátu. Nařídilo nejen jeho okamžité propuštění, nýbrž dalo jej ještě téhož večera svým greffierem [zřízencem] násilím vyvést z Clichy. Aby však prokázalo svou víru v posvátnost soukromého vlastnictví, a s postranním úmyslem mít v případě nutnosti pohotově asyl pro nepohodlné montagnardy, prohlásilo, že uvěznění zástupců lidu pro dluhy je přípustné po předchozím zažádání souhlasu Národního shromáždění. Zapomnělo nadekretovat, že i president může být zavřen pro dluhy. Zničilo poslední zdání nedotknutelnosti svých vlastních členů.
Jak jsme řekli, podal policejní komisař Yon na základě výpovědi jistého Alaise hlášení o plánu jedné sekce Společnosti 10. prosince na zavraždění Dupina a Changarniera. Vzhledem k tomu předložili kvestoři ihned v prvním zasedání návrh na vytvoření vlastní parlamentní policie, placené ze soukromého rozpočtu Národního shromáždění a naprosto nezávislé na policejním prefektovi. Ministr vnitra Baroche protestoval proti tomuto zásahu do svého resortu. Nato byl uzavřen žalostný kompromis, podle něhož policejní komisař shromáždění má být sice placen ze soukromého rozpočtu shromáždění a sesazován a dosazován jeho kvestory, avšak po předchozí dohodě s ministrem vnitra. Mezitím Alaise předala vláda soudu a tu bylo lehké dokázat, že jeho výpovědi jsou mystifikace, a ústy veřejného žalobce zesměšnit Dupina, Changarniera, Yona a celé Národní shromáždění. 29. prosince píše pak ministr Baroche dopis Dupinovi, v němž žádá odstranění Yona. Byró Národního shromáždění se usnáší ponechat Yona v jeho úřadu, avšak Národní shromáždění, poděšené svým vlastním násilným zásahem ve věci Mauguinově a zvyklé po každé ráně, kterou se odváží zasadit výkonné moci, dostat od ní dvě oplátkou, nepotvrdilo toto rozhodnutí. Propouští Yona odměnou za jeho služební horlivost a připravuje se tak o parlamentní prerogativ, nezbytný, jde-li o člověka, který se nerozhoduje v noci a ve dne provádí, nýbrž který se rozhoduje ve dne a v noci provádí.
Viděli jsme, jak Národní shromáždění v listopadu a prosinci při velkých a pádných podnětech obcházelo a tutlalo boj s výkonnou mocí. Nyní vidíme, jak je nuceno podstupovat jej při nejnepatrnějších příčinách. Ve věci Mauguinově připouští zásadu uvěznění poslance pro dluhy, vyhrazuje si však používání této zásady jenom pro poslance, kteří mu jsou nepohodlní, a o toto hanebné privilegium se hádá s ministrem spravedlnosti. Místo aby využilo domnělého plánu vraždy a zavedlo vyšetřování proti Společnosti 10. prosince, místo aby jednou provždy odhalilo; Bonaparta před Francií a Evropou v jeho pravé podobě jako hlavu pařížského lumpenproletariátu, dopustí, aby konflikt byl redukován na spor s ministrem vnitra, do čí kompetence spadá dosazování a sesazování policejního komisaře. A tak vidíme, jak strana pořádku po celé toto období je nucena svým dvojsmyslným postavením rozptylovat, drobit svůj boj s výkonnou mocí v malicherné kompetenční spory, šikany, rabulistiku [25] , hádky o meze a zabývat se jen těmi nejneplodnějšími formálními otázkami. Neodvažuje se přijmout boj ve chvíli, kdy tento boj má zásadní význam, kdy se výkonná moc skutečně zkompromitovala a kdy by se věc Národního shromáždění stala věcí národa. Vždyť by tím dala signál národu, aby vystoupil – a ona se přece ničeho nebojí tolik jako hnutí národa. Proto při takových příležitostech odmítá návrhy Hory a přechází k dennímu pořadu. Když strana pořádku takto odložila boj ve velkém měřítku, výkonná moc klidně čeká na okamžik, kdy jej bude moci znovu zahájit v nepatrném a nevýznamném měřítku, až sporná otázka bude představovat již jen tak říkajíc parlamentní, místní zájem. Pak propuká zadržovaná zlost strany pořádku, pak strhává oponu, pak denuncuje presidenta, pak prohlašuje republiku za ohroženou, pak ovšem i její patos vypadá hloupě a příčina boje pokrytecky nebo jen jako záminka, která vůbec nestojí za boj. Parlamentní bouře se stává bouří ve sklenici vody, boj se stává intrikou, srážka skandálem. Zatím co se revoluční třídy škodolibě kochají ponížením Národního shromáždění, neboť parlamentní prerogativy jim leží na srdci asi tak, jako tomuto shromáždění leží na srdci veřejné svobody, buržoasie mimo parlament nechápe, jak buržoasie v parlamentě může ztrácet čas tak malichernými hádkami a ohrožovat klid tak žalostným soupeřením s presidentem. Je zmatena strategií, která uzavírá mír v okamžiku, kdy všichni očekávají bitvy a která zahajuje útok v okamžiku, kdy všichni myslí, že byl uzavřen mír.
20. prosince interpeloval Pascal Duprat ministra vnitra ve věci loterie zlatých prutů. Tato loterie byla „dcerou Elysia“ [26], na svět ji přivedl Bonaparte se svými věrnými a oficiální protektorát nad ní převzal policejní prefekt Carlier, přestože francouzský zákon zakazuje všechny loterie s výjimkou loterií k dobročinným účelům. Bylo vydáno 7 milionů losů, kus za frank, výtěžek byl prý určen k vyvezení pařížských pobudů do Kalifornie. Tím měly být jednak socialistické sny pařížského proletariátu vytlačeny zlatými sny, svůdná vyhlídka na hlavní výhru měla vytlačit doktrinářské právo na práci. Pařížští dělníci ovšem nepoznali v lesku kalifornských zlatých prutů nevzhledné franky, které jim byly vylákány z kapes. Celá loterie byla však prostý podvod. Pobudové, kteří si chtěli otevřít zlaté doly v Kalifornii a nevytáhnout přitom paty z Paříže, to byl sám Bonaparte a jeho zadlužená družina. Tři miliony povolené Národním shromážděním byly prohýřeny, pokladna musela být ať tak či onak opět naplněna. Marně uspořádal Bonaparte národní sbírku na zřízení tak zvaných cités ouvrières [dělnických sídlišť], upsav sám značnou částku na prvním místě. Zatvrzelí měšťáci čekali nedůvěřivě, až upsanou částku složí, a protože k tomu ovšem nedošlo, spekulace se socialistickými vzdušnými zámky splaskla jako mýdlová bublinka. Zlaté pruty přitahovaly více. Bonaparte a jeho společníci se nespokojili tím, že částečně shrábli rozdíl mezi 7 miliony a cenou prutů, jež tvořily výhru: vyrobili falešné losy tím, že vydávali na jedno číslo 10, 15 až 20 losů – finanční operace v duchu Společnosti 10. prosince! Zde mělo Národní shromáždění před sebou nikoli fiktivního presidenta, nýbrž Bonaparta z masa a krve. Zde ho mohlo chytit při činu, a to nikoli v konfliktu s ústavou, nýbrž s code pénal [s trestním zákoníkem]. Odpovědělo-li na Dupratovu interpelaci tím, že přešlo k dennímu pořadu, stalo se to nejenom proto, že Girardinův návrh vyslovit se „satisfait“ [vyslovit své uspokojení] připomněl straně pořádku její vlastní soustavnou korupci. Buržoa, a především buržoa nafouknutý ve státníka, doplňuje svou praktickou sprostotu teoretickým naparováním. V roli státníka stává se, stejně jako jeho protějšek státní moc, vyšší bytostí, s kterou lze bojovat jen vyšším, posvěceným způsobem.
Bonaparte, který právě jako bohém, jako knížecí lumpenproletář, měl před buržoasními ničemy tu přednost, že mohl vést boj sprostě, nyní, když mu Národní shromáždění samo vlastnoručně pomohlo přes kluzkou půdu vojenských banketů, přehlídek, Společnosti 10. prosince a konečně trestního zákoníku, viděl, že nadešel okamžik, kdy může ze zdánlivé defensivy přejít k ofensivě. Drobné porážky, k nimž mezitím došlo, porážky ministra spravedlnosti, ministra války, ministra námořnictví, ministra financí, jimiž Národní shromáždění projevovalo svou mručivou nelibost, mu působily málo starostí. Nejenže zabránil ministrům odstoupit a tím uznat podřízenost výkonné moci parlamentu. Mohl nyní dokončit dílo, které začal o prázdninách Národního shromáždění, dílo odtržení vojenské moci od parlamentu, sesadit Changarniera.
Jeden elysejský list uveřejnil denní rozkaz, vydaný prý v květnu první armádní divizi, rozkaz, který tedy musel vydat Changarnier a v němž se důstojníkům doporučovalo, aby v případě vzpoury nešetřili zrádců ve svých řadách, aby je ihned postříleli a aby odmítli poslat Národnímu shromáždění oddíly, které by si eventuálně vyžádalo. 3. ledna 1851 byla podána kabinetu interpelace ve věci tohoto rozkazu. Kabinet žádá k prozkoumání této věci nejprve tři měsíce, pak týden a konečně jen 24 hodin na rozmyšlenou. Shromáždění trvá na okamžitém objasnění. Changarnier se zvedá a prohlašuje, že takový rozkaz nikdy neexistoval, a dodává, že vždycky ochotně uposlechne výzvy Národního shromáždění a že Národní shromáždění v případě konfliktu se na něho může spolehnout.
Národní shromáždění přijímá jeho prohlášení s nepopsatelným potleskem a dekretuje mu votum důvěry. Tím, že se Národní shromáždění svěřuje do soukromé ochrany generálovy, zříká se moci, dekretuje svou vlastní nemohoucnost a všemohoucnost armády; avšak generál se klame, dává-li Národnímu shromáždění k disposici proti Bonapartovi moc, která mu byla od téhož Bonaparta jen propůjčena v léno, a očekává-li na druhé straně ochranu od tohoto parlamentu, svého chráněnce, potřebujícího ochrany. Changarnier však věří v tajemnou moc, kterou ho vybavila buržoasie 29. ledna 1849. Považuje se za třetí moc vedle obou druhých státních mocí. Sdílí osud ostatních hrdinů či spíše světců této epochy, jejichž velikost záleží v zaujatě vysokém mínění, které o nich záměrně šíří jejich strana, a kteří se scvrkají ve všední figurky, jakmile je poměry povolají k tomu, aby konali divy. Nevíra je vůbec smrtelným nepřítelem těchto domnělých hrdinů a skutečných světců. Odtud jejich veledůstojné mravní rozhořčení nad vtipálky a posměváčky neschopnými nadšení.
Téhož večera byli ministři pozváni do Elysejského paláce. Bonaparte naléhá na sesazení Changarniera, pět ministrů se zdráhá podepsat, „Moniteur“ oznamuje ministerskou krizi a tisk strany pořádku hrozí, že vytvoří parlamentní armádu pod vedením Changarnierovým. Strana pořádku měla podle ústavy právo na takový krok. Stačilo, aby Changarniera jmenovala předsedou Národního shromáždění a povolala na svou ochranu libovolné množství vojska. Mohla to učinit tím bezpečněji, že Changarnier ještě skutečně stál v čele armády a pařížské národní gardy a čekal jen na to, aby byl společně s armádou povolán. Bonapartistický tisk se ani neodvážil popřít právo Národního shromáždění na přímé povolání vojska, což byla právnická skrupule, která za daných poměrů neskýtala žádnou vyhlídku na úspěch. Že by byla armáda uposlechla rozkazu Národního shromáždění, je docela pravděpodobné, uvážíme-li, že Bonaparte musel týden hledat po celé Paříži, než konečně našel dva generály - Baragueye ďHilliers a St. Jeana ďAngely - kteří byli ochotni podepsat
Changarnierovo sesazení. Zda by však byla strana pořádku našla ve svých vlastních řadách a v parlamentě pro takovéto usnesení potřebný počet hlasů, je více než pochybné, uvážíme-li, že za týden nato se od ní oddělilo 286 hlasů a že Hora podobný návrh zamítla ještě v prosinci 1851, v poslední rozhodné hodině. Ale snad by se bylo purkrabím ještě nyní podařilo strhnout masu své strany k hrdinskému činu, který záležel v tom, schovat se za les bajonetů a použít služeb armády, která přeběhla do jejího tábora. Místo toho vypravili se páni purkrabí večer 6. ledna do Elysejského paláce, aby státnickými argumenty a námitkami rozmluvili Bonapartovi rozhodnutí sesadit Changarniera. Koho přemlouváme, toho uznáváme za pána situace. Bonaparte, jemuž tento krok dodal sebejistoty, jmenuje 12. ledna nové ministerstvo, v němž zůstávají vůdcové starého ministerstva Fould a Baroche. St. Jean ďAngely se stává ministrem války. „Moniteur“ přináší dekret o sesazení Changarniera, jehož velení je rozděleno mezi Baragueye ďHilliers, který dostává první armádní divizi, a Perrota, který dostává národní gardu. Bašta společnosti je propuštěna, a jestliže pro něj nikdo nehne ani prstem, stoupají zato kursy na burse.
Tím, že strana pořádku odmítá armádu, která se jí nabízí v osobě Changarnierově a tak ji nenávratně přenechává presidentovi, ukazuje, že buržoasie ztratila schopnost vládnout. Parlamentní ministerstvo již neexistovalo. Nyní, kdy strana pořádku ztratila moc nad armádou a národní gardou, jaký mocenský prostředek jí ještě zbyl, aby mohla zároveň uhájit usurpovanou moc parlamentu nad lidem a svou ústavní moc parlamentu proti presidentovi? Žádný. Mohla se dovolávat již jenom bezmocných zásad, které sama vždy považovala jen za všeobecná pravidla, jež předpisujeme třetím osobám, abychom se sami mohli tím svobodněji pohybovat. Sesazením Changarniera, přechodem vojenské moci do rukou Bonapartových končí první úsek námi zkoumaného období, období boje mezi stranou pořádku a výkonnou mocí. Válka obou mocí je nyní otevřeně vypovězena, vede se otevřeně, avšak teprve po tom, co strana pořádku ztratila své zbraně i vojáky. Národní shromáždění bez ministerstva, bez armády, bez lidu a bez veřejného mínění, když přestalo být od svého volebního zákona z 31. května představitelem svrchovaného národa bez očí, bez uší, bez zubů, beze všeho, přeměnilo se ponenáhlu ve starofrancouzský parlament, který musí jednání přenechat vládě a sám se spokojit s mručivými remonstracemi [námitkami] post festum [když už je po všem].
Strana pořádku přijímá nové ministerstvo bouři nevole. Generál Bedeau připomíná mírnost stálého výboru v době prázdnin a náramnou šetrnost, s níž se vzdal uveřejnění svých protokolů. Ministr vnitra nyní trvá sám na uveřejnění těchto protokolů, které ovšem nyní již ztratily chuť jako odražená voda, které neodhalují ani jeden nový fakt a na otupělou veřejnost již nijak nepůsobí. Na návrh Rémusatův se Národní shromáždění stahuje do svých kanceláří a jmenuje „výbor pro mimořádná opatření“. Paříž nevybočuje z kolejí svého každodenního pořádku, tím spíše, že v té době obchod právě vzkvétá, průmyslové podniky pracují, ceny obilí jsou nízké, životních potřeb je nadbytek, do spořitelen plynou denně nové vklady. „Mimořádná opatření“, která parlament tak hlučně ohlásil, se vyčerpávají 18. ledna votem nedůvěry ministrům, při čemž o generálu Changarnierovi nepadla ani zmínka. Strana pořádku byla k této formulaci svého vota donucena, aby si zajistila hlasy republikánů, kteří ze všech opatření ministerstva schvalují právě jen Changarnierovo sesazení, zatím co strana pořádku fakticky nemůže pranýřovat ostatní ministerská opatření, která sama nadiktovala.
Votum nedůvěry z 18. ledna bylo přijato 415 hlasy proti 286 hlasům. Bylo tedy prosazeno jen díky koalici rozhodných legitimistů a orleanistů s ryzími republikány a Horou. Tím bylo dokázáno, že strana pořádku ztratila nejen ministerstvo, nejen armádu, nýbrž v konfliktech s Bonapartem i svou samostatnou parlamentní většinu, že část poslanců zběhla z jejího tábora z fanatické náklonnosti ke kompromisu, ze strachu před bojem, z únavy, z rodinných ohledů na pokrevně příbuzné státní platy, ze spekulace na uprazdňující se ministerská křesla (Odilon Barrot), z hrubého egoismu, pro který je měšťák obyčejně vždycky ochoten obětovat celkový zájem své třídy té či oné soukromé pohnutce. Bonapartističtí poslanci šli od počátku se stranou pořádku jen v boji proti revoluci. Hlava katolické strany, Montalembert, hodil svůj vliv již tehdy na Bonapartovu misku vah, protože pochyboval o životnosti parlamentní strany. Konečně vůdcové této strany, Thiers a Berryer, orleanista a legitimista, byli nuceni se otevřeně prohlásit za republikány, přiznat se, že jejich srdce je monarchistické, jejich hlava však republikánská, že jejich parlament-ní republika je jedinou možnou formou panství buržoasie jako celku. Byli tak nuceni před očima buržoasie samé pranýřovat restaurační plány, na nichž tak vytrvale dále pracovali za zády parlamentu, pranýřovat je jako intriky stejně nebezpečné jako bezhlavé!
Votum nedůvěry z 18. ledna postihlo ministry, a nikoli presidenta. Ale vždyť nikoli ministerstvo, nýbrž president sesadil Changarniera. Měla strana pořádku pohnat před soud samého Bonaparta? Pro jeho restaurační choutky? Ty doplňovaly jen její vlastní choutky. Pro jeho spiklenecké rejdy při vojenských přehlídkách a ve Společnosti 10. prosince? Tato témata již dávno pohřbila tím, že prostě přešla k dennímu pořadu. Pro sesazení hrdiny 29. ledna a 13. června, muže, který v květnu 1850 hrozil, že v případě vzpoury zapálí Paříž na všech čtyřech koncích? Její spojenci z Hory a Cavaignac jí nedovolili dokonce ani potěšit padlou „baštu společnosti“ oficiálním projevem soustrasti. Ona sama nemohla upřít presidentovi ústavní oprávnění sesadit generála. Zuřila jenom proto, že president svého ústavního práva použil protiparlamentárně. Ale což ona sama nepoužívala ustavičně svých parlamentních prerogativů protiústavně, zejména při odstranění všeobecného hlasovacího práva? Nezbylo jí tedy nic jiného než držet se přesně v parlamentních mezích. A jenom onou zvláštní nemocí, která od roku 1848 řádila na celém kontinentě, parlamentním kretenismem [27] , který napadené oběti začaruje do vymyšleného světa a oloupí o všechnu soudnost, o všechnu paměť, o všechno chápání drsného vnějšího světa – jenom tímto parlamentním kretenismem lze vysvětlit, že strana pořádku, která ve svém boji s druhými třídami vlastnoručně zničila a musela zničit všechny podmínky parlamentní moci, přesto ještě považovala svá parlamentní vítězství za vítězství a věřila, že zasáhne presidenta, napadne-li ministry. Dala mu tím jen příležitost znovu pokořit Národní shromáždění v očích národa. 20. ledna hlásil „Moniteur“, že propuštění celého ministerstva bylo přijato. Pod záminkou, že již žádná parlamentní strana nemá většinu, jak to dokázalo votum z 18. ledna, tento plod koalice Hory s royalisty, a aby vyčkal vytvoření nové většiny, jmenoval Bonaparte tzv. přechodné ministerstvo, v němž nebyl ani jeden příslušník parlamentu, ministerstvo složené veskrze z neznámých a bezvýznamných individuí, ministerstvo pouhých příručí a písařů. Strana pořádku se mohla nyní strhat, jakou měla dřinu s těmito loutkami výkonné moci, zdálo se, že už ani nestojí za to, aby byla vážně zastoupena v Národním shromáždění. Bonaparte jen tím zřejměji soustředil veškerou výkonnou moc ve své osobě a mohl ji tím svobodněji využít pro své cíle, čím více byli jeho ministři pouhými statisty.
Strana pořádku v koalici s Horou se pomstila tím, že zamítla návrh udělit presidentovi dotaci 1,800.000 franků, návrh, k němuž donutila své ministerské příručí hlava Společnosti 10. prosince. Tentokráte rozhodla většina pouze 102 hlasů, odpadlo tedy od 18. ledna znovu 27 hlasů, rozklad strany pořádku pokračoval. Aby nevznikly ani na okamžik pochybnosti o smyslu její koalice s Horou, odmítla zároveň i jen diskutovat o návrhu na amnestii politických zločinců, podepsaném 189 členy Hory. Stačilo, aby ministr vnitra, jakýsi Vaïsse, prohlásil, že klid je jen zdánlivý, že se rozvíjí silná podzemní agitace, že se všude organizují tajné společnosti, že demokratické listy se znovu chystají vycházet, ze z departementů přicházejí nepříznivé zprávy, že ženevští emigranti řídí přes Lyon spiknutí v celé jižní Francii, že Francie stojí na pokraji průmyslové a obchodní krise, že továrníci v Roubaix zkrátili pracovní dobu, že trestanci v Belle Isle [28] se vzbouřili – stačilo, aby jen takový Vaïsse vyvolal rudé strašidlo, a strana pořádku bez diskuse zamítla návrh, který by byl Národnímu shromáždění získal ohromnou popularitu a Bonaparta by byl znovu donutil vrhnout se do jeho náručí. Místo toho, aby se dalo zastrašit perspektivou nových nepokojů, kterou mu malovala výkonná moc, měla strana pořádku poskytnout třídnímu boji trochu volného pole a byla by tak učinila výkonnou moc na sobě závislou. Národní shromáždění však necítilo v sobě dosti sil k této hře s ohněm.
Mezitím tzv. přechodné ministerstvo živořilo dál až do poloviny dubna. Bonaparte unavoval, vodil za nos Národní shromáždění ustavičně novými ministerskými kombinacemi. Hned se zdálo, že chce utvořit republikánské ministerstvo s Lamartinem a Billaultem, hned parlamentní ministerstvo s nezbytným Odilonem Barrotem, jehož jméno nesmí chybět nikde, kde je zapotřebí hlupáka, hned legitimistické ministerstvo s Vatimesnilem a Benoistem ďAzy, hned orleanistické ministerstvo s Malevillem. Zatím co takto popichuje různé frakce strany pořádku proti sobě navzájem a celou stranu pořádku straší vyhlídkou na republikánské ministerstvo a nutně s tím spojené obnovení všeobecného hlasovacího práva, Bonaparte zároveň u buržoasie vzbuzuje dojem, že jeho upřímné úsilí o vytvoření parlamentního ministerstva ztroskotává na nesmiřitelnosti royalistických frakcí. Buržoasie však tím hlasitěji volala po „silné vládě“, shledávala tím neodpustitelnější ponechávat Francii „bez administrace“, čím více se zdálo, že se blíží všeobecná obchodní krise a získává socialismu stoupence ve městech, jako mu je získávaly nízké ožebračující ceny obilí na venkově. Obchod každým dnem ochaboval, počet nezaměstnaných rukou se očividně množil, v Paříži bylo alespoň 10.000 dělníků bez chleba, v Rouenu, Mylhúzách, Lyoně, Roubaix, Tourcoing, St. Etienne, Elbeufu atd. nesčetné továrny přestaly pracovat. Za těchto okolností se mohl Bonaparte odvážit restaurovat 11. dubna ministerstvo z 18. ledna. Pánové Rouher, Fould, Baroche atd. dostali po-silu v panu Léonu Faucherovi, kterého Ústavodárné shromáždění na jedno ze svých posledních zasedání jednohlasně, s výjimkou pěti ministerských hlasů, pranýřovalo votem nedůvěry pro rozšiřování lživých telegrafických depeší. Tak tedy Národní shromáždění dobylo 18. ledna vítězství nad ministerstvem a po tři měsíce bojovalo s Bonapartem jen proto, aby 11. dubna Fould a Baroche mohli do svého ministerského spolku přijmout Fauchera jakožto třetího. V listopadu 1849 se Bonaparte spokojil s neparlamentním ministerstvem, v lednu 1851 s mimoparlamentním, 11. dubna cítil se již dosti silen k vytvoření protiparlamentního ministerstva, které v sobě harmonicky spojovalo vota nedůvěry obou shromáždění, Ústavodárného i Zákonodárného, republikánského i royalistického. Tato gradace ministerstev byla teploměrem, jímž mohl parlament měřit ubývání vlastní životní teploty.
Tato teplota klesla ke konci dubna tak nízko, že Persigny mohl při osobní schůzce vyzvat Changarniera, aby přesel do tábora presidentova. Bonaparte, ujišťoval Persigny Changarniera, považuje vliv Národního shromáždění za úplně zničený a je již připravena proklamace, která bude uveřejněna po statním převratu stále zamýšleném, ale náhodou vždy zas odloženém.
Changarnier sdělil vůdcům strany pořádku toto úmrtní oznámení, avšak kdo by věřil, že kousnutí štěnice je smrtelné? A parlament při své ubitosti, rozkladu, smrtelné lenosti nemohl ve svém souboji s groteskním šéfem Společnosti 10. prosince vidět nic jiného než souboj se štěnicí. Bonaparte však odpověděl straně pořádku jako Agesilaos králi Agidovi: „Zdám se ti mravencem, budu však jednou lvem.“
__________________________________
Poznámky:
19. Moniteur — název časopisu, znamená česky rádce, napominatel. (Pozn. red.)
20. První nepodařený pokus Ludvíka Bonaparta o státní převrat roku 1836 ve Štrasburku (Alsasko). Vpád do Boulogne 1840 byl druhým nepodařeným pokusem Ludvíka Bonaparta prohlásit se za císaře. (Pozn. red.)
21. Jedna z postav Shakespearovy veselohry „Sen noci svatojanské“. Klubko, tkadlec, hraje ve hře, kterou pořádají athénští řemeslníci, lva. (Pozn. red.)
22. Schufterle a Spiegelberg - jména nejodpornějších typů v Schillerově dramatu „Loupežníci“. (Pozn. red.)
23. Elysejské listy - tisk bonapartistického směru. (Pozn. red.)
24. Roku 1848. (Pozn.. red.)
25. Rabulistika – překrucování práva, pravdy, mnohomluvnost, tlachavost (Pozn. Jama)
26. Narážka na verš z Schillerovy „Ódy na radost“, kde se radost nazývá „dcerou Elysia“ (Elysium byl ráj u starých Řeků), a zároveň narážka na Bonaparta, který sídlil v Elysejském paláci. (Pozn. přek..)
27. V původní verzi je „kretinismem“
28. Belle Isle - ostrov na západním pobřeží Francie, kde byli vězněni revolucionáři odsouzení v roce 1848. (Pozn. red.)