Oč vskutku jde v Turecku

Bedřich Engels

Oč vskutku jde v Turecku

V nynější diskusi o východní otázce je překvapující, že britské listy otevřeněji nezdůrazňují životní zájmy Velké Británie, pro něž by měla vytrvale a neústupně čelit anekčním a expanzívním záměrům Ruska. Anglie nemůže připustit, aby Rusko ovládlo Dardanely a Bospor. Britské moci by tím byla obchodně i politicky zasazena velká, ne-li smrtelná rána. To ukáže pouhý výčet údajů o britském obchodu s Tureckem.

Před objevením přímé cesty do Indie byl Cařihrad střediskem rozsáhlého obchodu. I nyní, třebaže se indické zboží dostává do Evropy pozemní cestou přes Persii, Turan^{^[a]} a Turecko, zprostředkovávají turecké přístavy velmi důležitý a rychle vzrůstající obchod jak s Evropou, tak s vnitřní Asií. Abychom tornu porozuměli, stačí podívat se na mapu. Od Schwarzwaldu až k písčitým výšinám u Velkého Novgorodu protínají celé vnitrozemí řeky tekoucí do Černého nebo Kaspického moře. Dunaj a Volha, tyto dvě olbřímí evropské řeky, dále Dněstr, Dněpr a Don vesměs skýtají přirozené možnosti dopravy vnitrozemských produktů k Černému moři — neboť i Kaspické moře je přístupné jen přes Černé moře. Dvě třetiny Evropy, tj. část Německa a Polska, celé Maďarsko a nejúrodnější části Ruska, jsou tak vedle evropského Turecka svým vývozem a výměnou zboží přirozeně odkázány na Pontus Euxinus^{^[b]}. Navíc jsou všechny tyto země převážně agrární, a protože jejich produkty jsou velmi objemné, musejí vždy používat zejména vodní dopravy. Na našich západních trzích se objevuje rok od roku větší množství obilí z Maďarska, Polska a jižního Ruska i vlny a kůže z týchž zemí, a všechno toto zboží je sem dopravováno z Galace, Oděsy, Taganrogu a jiných černomořských přístavů. Ale na Černém moři se provozuje ještě jiný důležitý druh obchodu. Cařihrad a zejména Trapezunt v asijském Turecku jsou hlavními středisky karavanního obchodu s vnitřní Asií, s údolím Eufratu a Tigridu, Persií a Turkestánem. I tento obchod se rychle rozrůstá. Řečtí a arménští obchodníci v obou zmíněných městech dovážejí velká množství anglických továrních výrobků, které svou nízkou cenou rychle vytlačují domácký průmysl asijských harémů. Trapezunt je pro takový obchod výhodněji položen než kterékoli jiné místo. V pozadí má arménské vrchy, jež nejsou zdaleka tak neprostupné jako syrská poušť, a leží v blízkém sousedství Bagdádu, Šírázu a Teheránu, který opět slouží jako zprostředkující trh pro karavany z Chivy a Buchary. Jaké důležitosti nabývá tento obchod, a černomořský obchod vůbec, to lze vidět na manchesterské burze, kde vzrůstá počet i vliv snědých řeckých kupců a kde je slyšet řečtinu a jihoslovanštinu spolu s němčinou a angličtinou.

Obchod s Trapezuntem se stává rovněž předmětem velmi vážných politických úvah, protože se tu znovu střetly ruské a anglické zájmy ve vnitřní Asii. Až do roku 1840 měli v této oblasti téměř výhradní monopol obchodu s cizími průmyslovými výrobky Rusové. Ukázalo se, že ruské zboží proniklo až k Indu a v některých případech mu byla dokonce dávána přednost před zbožím anglickým. Je nepochybné, že až do afghánské války^{^[21]}, do podmanění Sindhu a Paňdžábu^{^[22]}, byl obchod Anglie s vnitřní Asií nepatrný. Ale nyní se situace změnila. Naléhavá nutnost neustálého rozšiřování obchodu — toto fatum^{^[c]}, které pronásleduje jako přízrak novodobou Anglii, a kdykoli se mu okamžitě nevyhoví, způsobuje strašlivé otřesy, které se šíří od New Yorku až po Kanton a od Petrohradu až po Sydney — tato neúprosná nutnost způsobila, že anglický obchod zaútočil na vnitřní Asii ze dvou stran: od Indu a od Černého moře. A třebaže toho víme velmi málo o objemu ruského vývozu do této části světa, můžeme ze zvyšování anglického vývozu nepochybně vyvodit, že ruský obchod se tu pravděpodobně značně zmenšil. Anglo-ruské obchodní bojiště se posunulo od Indu k Trapezuntu a ruský obchod, který se dříve odvažoval až k hranicím britské východní říše, byl nyní zatlačen do defenzívy u samé línie svých vlastních celnic. Značný vliv této skutečnosti na jakékoli budoucí řešení východní otázky a na podíl, který na něm budou mít Anglie i Rusko, je zřejmý. Jsou a vždy budou na Východě soupeři.

Přistupme však k přesnějším odhadům černomořského obchodu. Podle londýnského „Economístu“^{^[23]} byla hodnota anglického vývozu do tureckých zemí, včetně Egypta a podunajských knížectví:

v roce 1840 ——— 1 440 592 liber št.
v roce 1842 ——— 2 068 842 liber št.
v roce 1844 ——— 3 271 333 liber št.
v roce 1846 ——— 2 707 571 liber št.
v roce 1848 ——— 3 626 241 liber št.
v roce 1850 ——— 3 762 480 liber št.
v roce 1851 ——— 3 548 959 liber št.

Z těchto částek směřovaly zřejmě nejméně dvě třetiny do Cařihradu a ostatních černomořských přístavů. Všechen tento rychle vzrůstající obchod závisí na důvěře k mocnosti, která ovládá Dardanely a Bospor, tento klíč k Černému moři. Ten, kdo je ovládá, může podle libosti otevírat a uzavírat přístup do této nejodlehlejší části Středomoří. Zmocní-li se jednou Cařihradu Rusko, kdo pak bude moci očekávat, že ponechá otevřeny dveře, jimiž Anglie pronikla do jeho obchodní domény?

Tolik o obchodní důležitosti Turecka, a zejména Dardanel. Je zřejmé, že na neomezené svobodě obchodní plavby těmito branami do Černého moře závisí nejen velmi rozsáhlý obchod, nýbrž i hlavní spojení Evropy se Střední Asií, a tím i hlavní prostředek opětného civilizování těchto rozsáhlých oblastí.

A nyní se podívejme na vojenská hlediska. Sama obchodní důležitost činí z Bosporu a Dardanel pozice prvořadé vojenské důležitosti, to jest pozice s rozhodujícím vlivem v jakékoli válce. Takovým bodem je Gibraltar a takovým bodem je Helsingör v Öresundu. Ale Dardanely jsou díky své poloze dokonce ještě důležitější. Děla na Gibraltaru nebo v Helsingöru nemohou ovládat celou příslušnou úžinu a potřebují podporu loďstva, aby ji mohly úplně uzavřít. Naproti tomu Bospor a Dardanely jsou tak úzké, že několik správně vybudovaných a dobře vyzbrojených pevností by mohlo čelit spojenému loďstvu celého světa, kdyby se tu pokusilo proniknout. A jakmile by se Rusko úžin zmocnilo, neotálelo by s vybudováním takových pevností ani hodinu. Černé moře by se tak stalo opravdovějším ruským jezerem než samo Ladožské jezero, ležící přímo v srdci Ruska. Odpor kavkazských kmenů by rázem ustal, Trapezunt by se stal ruským přístavem a Dunaj ruskou řekou. Kromě toho, kdyby byl uchvácen Cařihrad, byla by turecká říše rozpolcena: asijské a evropské Turecko by ztratily spojení a nemohly by si vzájemně pomáhat. Turecká armáda, zatlačená do Asie, by byla úplně bezmocná a Makedonie, Thesálie a Albánie, obklíčené a odtržené od jádra říše, by ušetřily dobyvateli starosti s podmaňováním, neboť by jim nezbylo nic jiného než požádat o milost a o armádu, aby udržovala pořádek v zemi.

Ale až tato gigantická a naduřelá mocnost dospěje tak daleko na cestě k univerzálnímu panství, bude pak pravděpodobné, že ustane ve svém úsilí? I kdyby chtěla, okolnosti jí to znemožní. Anexí Turecka a Řecka získá skvělé námořní přístavy a Řekové dodají zdatné námořníky pro ruské loďstvo. Uchvácením Cařihradu se dostane na práh Středozemního moře a ovládnutím Drače a albánského pobřeží od Baru k Artskému zálivu pronikne do samého středu Jadranu, na dohled od britských Jónských Ostrovů a na 36 hodin plavby od Malty. Rakouskou říši bude pak mít Rusko obklíčenu od severu, východu a jihu, a Habsburky bude už moci považovat za své vazaly. A kromě toho je možná, a dokonce pravděpodobná jiná věc. Přerývaná a zvlněná západní hranice ruské říše, bez výrazných přirozených přehrad, bude volat po úpravě a bude se zdát, že přirozené hranice Ruska probíhají od Gdaňsku nebo snad od Štětína k Terstu. A tak jistě, jako že po jednom podmanění následuje podmanění další a jedna anexe je podnětem k druhé, bylo by podmanění Turecka Ruskem pouhou předehrou k anexi Maďarska, Pruska, Haliče a ke konečnému vytvoření oné slovanské říše, o níž snili někteří fanatičtí panslavističtí filosofové.

Rusko je nesporně výbojná země, a bylo jí po celé století, dokud velké hnutí z roku 1789 nevyvolalo v život a nepostavilo mu do cesty mocného protivníka — evropskou revoluci, výbušnou sílu demokratických myšlenek a vrozené touhy člověka po svobodě. Od té doby jsou na evropském kontinentě ve skutečnosti jen dvě síly: jednou je Rusko a absolutismus, druhou revoluce a demokracie. Nyní se zdá, že revoluce je potlačena, ona však žije a nahání strach právě tak účinně jako kdy dříve. Svědčí o tom hrůza, která zachvátila reakci po zprávě o nedávném povstání v Miláně.^{^[24]} Kdyby se však Rusko zmocnilo Turecka, jeho síla by se téměř zdvojnásobila a síla celé ostatní Evropy by se jí nevyrovnala. To by znamenalo nevýslovnou katastrofu pro věc revoluce. Proto je krajně důležité zachovat tureckou nezávislost nebo, i kdyby došlo k rozpadu osmanské říše, zmařit ruské anekční plány. V tomto směru se zájmy revoluční demokracie a zájmy Anglie shodují. Ani ta, ani ona nesmí připustit, aby si car udělal z Cařihradu jedno ze svých hlavních měst. Až bude nejhůř, pak uvidíme, že mu obě síly budou čelit se stejnou rozhodností.

Napsal B. Engels
mezi 23. a 28. březnem 1853
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3740 z 12. dubna 1853 Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — dříve užívané označení pro Turkestánskou (Turanskou) nížinu. (Pozn. red.)

b — starý latinský název Černého moře. (Pozn. red.)

c — osudný úděl. (Pozn. red.)

21 První anglo-afghánská válka vletech 1838—1842, kterou Angličané rozpoutali proto, aby si podrobili Afghánistán jako svou kolonii, skončila krachem dobyvačných plánů anglických kolonizátorů.

22 Sindh, území ležící v sousedství Afghánistánu v severozápadní části Indie (dnešní Pákistán), okupovali angličtí kolonizátoři roku 1843. Za anglo-afghánské války donutila Východoindická společnost hrozbami a násilím feudální vladaře Sindhu, aby dali souhlas k průchodu jejích vojsk svým územím. Angličané toho využili a roku 1843 žádali, aby místní feudálové uznali svou vazalskou závislost na Východoindické společnosti, a když se pak krvavě vypořádali s povstavšími kmeny Balúčů (původní obyvatelé Sindhu), prohlásili celou tuto oblast za součást Britské Indie.

Paňdžáb (v severní Indii) byl dobyt ve válce, kterou Angličané vedli proti sikhům v letech 1845—1846 a 1848—1849. Sikhové byli v 16. století příslušníci náboženské sekty v Paňdžábu. Jejich učení o rovnosti se stalo ideologií boje rolníků proti indickým feudálům a afghánským dobyvatelům, který se rozpoutal koncem 17. století. Později se mezi sikhy vytvořila skupina feudálů, jejíž představitelé stáli včele sikhského státu, k němuž počátkem 19. století patřil celý Paňdžáb a několik sousedních oblastí. Roku 1845 využili angličtí kolonizátoři zrádných živlů mezi sikhskou šlechtou, vyprovokovali se sikhy konflikt a dosáhli toho, že se sikhský stát roku 1846 stal vazalským knížectvím. Roku 1848 sikhové povstali, ale roku 1849 byli definitivně porobeni. Dobytím Paňdžábu byla dovršena přeměna celé Indie v anglickou kolonii.

23 „The Economist“ [„Ekonom“] — anglický týdeník pro ekonomické a politické otázky, založený v Londýně roku 1843; orgán průmyslové velkoburžoazie.

24 Engels má na mysli povstání, které rozpoutali 6. února 1853 v Miláně stoupenci italského revolucionáře Mazziniho a které podporovali maďarští revoluční emigranti. Povstáním, jehož se zúčastnili hlavně italští vlastenečtí dělníci, měla být svržena rakouská nadvláda. Povstání však bylo organizováno podle spiklenecké taktiky a bez ohledu na reálnou situaci, a bylo proto brzy rozdrceno. Marx toto povstání hodnotil v několika svých článcích (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde, zde a zde).