Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kossuth a Mazzini. —
Intriky pruské vlády. —
Rakousko-pruská obchodní smlouva. —
„Times“ a emigranti[373]
Londýn, v pátek 18. března 1853
Parlament dnes odchází na velikonoční prázdniny a odročuje se do 4. dubna.
V jednom ze svých dřívějších článků jsem psal — podle všeobecně rozšířené pověsti — že Libényiho žena byla zbita v Pešti Rakušany.[374] Mezitím jsem zjistil, že Libényi nebyl vůbec ženat a stejně tak že je úplně vymyšlená i pověst, která kolovala v anglickérn tisku, že Libényi chtěl pomstít svého otce ztýraného Rakušany. Libényi jednal čistě z politických pohnutek a do poslední chvíle se choval mužně a hrdinsky.
Jistě jste už dostali anglické noviny s Kossuthovou odpovědí na Mazziniho prohlášení. Podle mého názoru si tím Kossuth jen ještě víc uškodil. Nesrovnalosti mezi jeho prvním a druhým prohlášením jsou tak očividné, že je tu nemusím zvlášť zdůrazňovat. Kromě toho bije do očí i velmi nepříjemný rozdíl ve stylu obou prohlášení: první je psáno hyperbolickým jazykem orientálního proroka, kdežto druhé je kazuistická obhajovací řeč nějakého advokáta.
Mazziniho přátelé teď svorně tvrdí, že milánské povstání bylo jemu a jeho druhům vnuceno okolnostmi a že bylo nad jejich síly je zvládnout. Ovšem, na jedné straně patří přímo k podstatě spiknutí, že vypukne často předčasně, ať už zradou nebo náhodou. Ale na druhé straně, když někdo po tři roky volá: je nutno jednat, jednat, jednat, a celý jeho revoluční slovník se omezuje na jediné slovo „povstání“, pak nemůže počítat s tím, že bude mít v kterékoli chvíli dost autority, aby nařídil, že k povstání nemá dojít. Ale ať už je tomu jakkoli, rakouská brutalita způsobila, že se milánský nezdar stal fakticky začátkem národní revoluce. Například zdejší dobře informovaný orgán lorda Palmerstona „Morning Post“ dnes píše:
„Neapolský lid čeká na to, až to začne v rakouské říši vřít, a k tomu určitě dojde. Pak povstane celá Itálie od piemontských hranic až k Sicílii a nastane strašná pohroma. Italští vojáci se rozutečou a takzvané švýcarské oddíly, naverbované za revoluce 1848, italské monarchy nezachrání. Itálie kráčí vstříc neuskutečnitelné republice. To bude nepochybně příští jednání dramatu, jež začalo roku 1848. Diplomacie udělala pro italské vládce všechno, co bylo v jejích silách.“
Aurelio Saffi, který spolupodepsal Mazziniho prohlášení a který před vypuknutím povstání procestoval celou Itálii, přímo prohlašuje v dopise listu „Daily News“, že „vyšší třídy tehdy propadly apatické lhostejnosti či zoufalství“ a že to byl „milánský lid“, proletariát, který
„bez vedení a odkázán jen na svůj vlastní instinkt si uchoval víru v osud své země a přes všechen despotismus rakouských prokonzulů a justiční vraždy páchané stannými soudy se svorně připravoval k pomstě“.
Pro Mazziniho stranu je to ovšem velký pokrok, jestliže se konečně přesvědčila, že i v národních povstáních proti cizáckému útlaku existuje něco takového jako třídní rozdíly a že od vyšších tříd se v naší době rozhodně nedá očekávat revoluční vystoupení. Snad Mazziniho přívrženci postoupí ještě o krok dál a pochopí, že se musí vážně zabývat materiálním postavením italského venkovského lidu, chtějí-li, aby jejich heslo „Dio e popolo“[a] mělo ohlas. Příležitostně se chci ještě podrobněji zabývat materiálními poměry, v nichž žije převážná většina venkovského obyvatelstva této země a které způsobily, že bylo až dosud ne-li reakční, pak přinejmenším bez zájmu o národní boj Itálie.
Na žádost pruské vlády bylo na bádenských hranicích zabaveno a spáleno dva tisíce výtisků brožury, kterou jsem nedávno vydal v Basileji s názvem „Odhalení o kolínském procesu proti komunistům“ („Enthüllungen über den Kölner Kommunisten-Prozess“)[b]. Podle nového tiskového zákona, který vnutily švýcarskému spolku kontinentální mocnosti, budou nakladatel pan Schabelitz, jeho syn[c] a majitel tiskárny stíháni basilejskou vládou, která už zabavila několik výtisků nalezených ještě u nakladatele. Bude to první proces tohoto druhu ve Švýcarsku a celá záležitost se už stala předmětem sporu mezi radikály a konzervativní stranou. Jak horlivě se pruská vláda snaží utajit před veřejností své podlé jednání za kolínského procesu, je vidět už z toho, že ministr zahraničních věcí vydal příkazy k zabavení (Fahndebriefe) brožury, všude, kde se objeví, ale přitom si netroufá uvést ani její název. Aby zmátl veřejnost, uvádí jako titul „Teorie komunismu“, třebaže brožura neobsahuje nic než odhalení tajemství pruské státní kuchyně.
Jediný „pokrok“, kterého dosáhlo oficiální Německo od roku 1848, je uzavření rakousko-pruské celní a obchodní smlouvy — et encore![d] Smlouva obsahuje tolik všelijakých klauzulí, je okleštěna takovou spoustou výjimek a přenechává tolik základních otázek budoucí úpravě dosud nezrozených komisí, a přitom skutečné snížení sazeb je tak nepatrné, že je konec konců jen vzdáleným snem o opravdové obchodní jednotě Německa a je prakticky úplně bezvýznamná. Co je na ní nejnápadnější, je vítězství, jež znovu dobylo Rakousko nad Pruskem. Tato věrolomná, podlá, zbabělá a kolísavá rádobymocnost tentokrát zase ustoupila svému surovějšímu, ale poctivějšímu sokovi. Rakousko nejenže vnutilo Prusku smlouvu, do které se mu nikterak nechtělo, ale navíc bylo Prusko donuceno obnovit i starý Celní spolek[375] se starým sazebníkem, čili slíbilo, že po dvanáct let nic nezmění na své obchodní politice bez jednomyslného souhlasu všech malých státečků příslušejících k Celnímu spolku, tj. bez svolení Rakouska (neboť jihoněmecké státy jsou nejen politicky, ale i obchodně vazaly Rakouska, čili nepřáteli Pruska). Od obnovení říše „z boží milosti“ kráčí Prusko od potupy k potupě. Pruský král, „na svou dobu moudrý muž“, se zřejmě domnívá, že kopance, které vláda dostává za hranicemi, mohou být lidu útěchou a odškodněním za nelidský útlak, kterému je vystaven.
Otázka emigrantů není ještě vyřízena. Polooficiální „Oesterreichische Korrespondenz“ vyvrací zprávu, že Rakousko poslalo v těchto dnech anglické vládě novou nótu, ježto prý „poslední události ukázaly, že lord Palmerston zase získal bývalý vliv, a císařská vláda nemůže vystavovat svou důstojnost jistému odmítnutí“. O Palmerstonově prohlášení v poslanecké sněmovně jsem vám už psal.[e] Z anglických novin znáte Aberdeenovo austrofilské prohlášení ve sněmovně lordů, podle kterého je anglická vláda ochotna stát se rakouským špiclem a generálním prokurátorem. Palmerstonův list[f] nyní odpovídá na výroky jeho kolegy:
„Ať by byly ústupky, na které je lord Aberdeen zřejmě ochoten přistoupit, jakékoli, nemůžeme říci, že bychom příliš věřili v úspěch celé věci... Nikdo se neodváží navrhnout britské vládě, aby se zkusila stát nástrojem cizího státu a politickou pastí na lidi.“
Vidíte, jaká vzácná shoda panuje v radě metuzalémského kabinetu mezi „stařeckou slabostí ducha a liberální energií“. Celý londýnský tisk jednomyslně projevil hlasité rozhořčení vůči Aberdeenovi a sněmovně lordů. Jedinou hanebnou výjimku tvořily „Times“.
Jak si jistě vzpomínáte, začaly „Times“ tím, že denuncovaly emigranty a vyzývaly cizí mocnosti, aby žádaly jejich vyhoštění. Když se pak přesvědčily, že by návrh na obnovení zákona o cizincích[376] v dolní sněmovně neprošel a vláda by utržila ostudu, pustily se najednou do květnatého líčení, jaké oběti jsou ochotny přinést jak by ne! — pro zachování práva azylu. Nakonec si po přátelské výměně názorů mezi ctihodnými lordy z horní sněmovny vynahradily svou halasnou občanskou uvědomělost tímto zlostným výbuchem v úvodníku z 5. března:
„V mnoha zemích na kontinentě si lidé myslí, že nám působí potěšení ten zvěřinec emigrantů, který u nás máme - sveřepá individua všech národností, schopná každého zločinu... Domnívají se snad ti zahraniční pisatelé, kteří se rozhořčují nad tím, že jejich krajané, kteří se octli mimo zákon, žijí v Anglii, že život uprchlíka v této zemi je nějak záviděníhodný osud? Ať si nedělají iluze. Vždyť tyto nešťastné bytosti tonou většinou v nouzi a bídě, jedí trpký chléb cizinců, pokud se jim, těmto troskám zmítajícím se v bouřlivých vlnách této ohromné metropole, vůbec podaří nějaký sehnat... Jejich trestem je to nejtrudnější vyhnanství.“
V tomto posledním bodě mají „Times“ pravdu: Anglie je krásná země, pokud tu člověk nemusí žít.
V „nebi na Marsu“ potkává Dante svého předka Cacciaguidu di Eliseo, který mu předpovídá brzké vypovězení z Florencie těmito slovy:
„Tu proverai sì come sa di sale
Il pane altrui, e comʼè duro calle
Lo scender e il salir per lʼaltrui scale.“
„Zkusíš, jak slaně chutná cizí skýva,
jak nahoru a dolů pak se plížit
po cizích schodech krušná cesta bývá.“[377]Šťastný Dante, také jeden z těch „nešťastných bytostí zvaných političtí emigranti“, jemu nehrozily útoky nepřátel v podobě ubohých úvodníků „Times“! A ještě větší štěstí mají „Times“, protože tím unikly místu v „Pekle“, jež by jim tam byl Dante určitě „rezervoval“!
Jestliže emigranti jedí, jak se vyjadřují „Times“, „trpký chléb cizinců“, který ještě ke všemu není nijak levný, což ovšem už „Times“ zapomněly podotknout, neživí se ony samy masem a krví cizinců? Kolik úvodníků, kolik liber šterlinků vytloukly jejich anonymní Pýthie z francouzských revolucí, z německých povstání, italských vzpour a maďarských válek, z francouzských fusillades[g] a rakouských šibenic, z hlav, které byly zabaveny, a z majetků, jež přišly o hlavu? Co by si „Times“ počaly, kdyby nebylo na kontinentě „sveřepých individuí“, kdyby jim dny utíkaly při ubohé stravě, kterou skýtá Smithfieldská tržnice, kouř z londýnských komínů, špína, sveřepí drožkáři, šest temžských mostů, pohřbívání v městském obvodě, zamořené hřbitovy, závadná pitná voda, železniční neštěstí, špatná míra hostinských a jiné zajímavé náměty, jež tvoří jejich obvyklý sortiment v obdobích, kdy se na kontinentě nic neděje? „Times“ se nijak nezměnily od dob, kdy žádaly na britské vládě, aby dala popravit Napoleona I.
„Bere se v úvahu,“ píší v čísle z 27. července 1815, „Jak musí působit na nespokojence ve všcch zemích Evropy vědomí, že tento člověk je ještě naživu? Budou si myslet, a to právem, že spojenečtí vládci se bojí sáhnout na život muži, který má tolik přívrženců a obdivovatelů.“
Tento list také hlásal křižácké tažení proti Spojeným státům americkým:
„Žádný mír s Amerikou, dokud se neskoncuje s tímto nebezpečným příkladem vítězné demokratické rebelie!“
„Times“ si nevzaly do redakce „sveřepá“ individua z kontinentu. Právě naopak. Sedí tam například jeden ubohý človíček, Prus, jménem Otto von Wenckstern, kdysi vydavatel jakéhosi německého plátku, který se později ve Švýcarsku dostal do bídy a nouze, takže musel apelovat na kapsy Freiligratha a jiných emigrantů, a nakonec se octl ve službách pruského vyslance v Londýně, proslulého Bunsena, ale zároveň se stal neodmyslitelným příslušenstvím orákula z Printing House Square[378]. A takových krotkých chlapíků z kontinentu je v redakci „Times“ víc a tvoří spojující článek mezi kontinentální policií a čelným anglickým listem.
Jako příklad svobody tisku v Anglii nechť slouží tento případ: Na policejní úřad v Bow Street v Londýně byl na základě hlášení příslušné berní správy předvolán pan E. Truelove z ulice Strand pro přečin podle zákona z 6. a 7. roku panování Viléma IV., hlava 76, ježto prodával časopis „The Potteries Free Press“ vytištěný bez zaplacení příslušného kolkovného. Vyšla čtyři čísla tohoto časopisu ve Stoke-upon-Trent a jeho nominálním vlastníkern byl Collet Dobson Collet, tajemník Společnosti pro odstranění daní z vědomostí. Časopis byl vydáván „v souladu s praxí kolkového úřadu, který povoluje listům ‚Athenaeum‘, ‚Builder‘, ‚Punch‘, ‚Racing Times‘[379] a dalším otiskovat zprávy o běžných událostech a komentáře k nim bez placení kolkovného“, a to s neskrývaným záměrem, aby vláda musela zakročit a celá věc byla předložena soudu k rozhodnutí, jaký druh informací má být osvobozen od pennyového kolkovného. Soudce pan Henry zatím ještě nerozhodl. Ale výrok soudu nebude mít velký význam, protože vydávání tohoto listu není útokem na zákon o kolkovném, nýbrž chce jen využít dosud nevyjasněné mezery v zákoně.
V dnešních anglických novinách je telegrafická zpráva z Cařihradu ze 6. března, že ministra zahraničních věcí Fuada efendiho vystřídal Refat paša. Tento ústupek vymohl na Portě mimořádný ruský vyslanec kníže Menšikov. Spor o posvátná místa[380] mezi Ruskem, Francií a Portou není ještě vyřešen, ježto Ludvík Napoleon, velmi podrážděný intrikami Ruska a Rakouska, jež se snaží zmařit jeho korunovaci papežem, se chce odškodnit na účet Turků. V příštím článku si všimnu této věčně živé východní otázky, jež je pons asini[h] evropské diplomacie.
Napsal K. Marx 18. března 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3733 ze 4. dubna 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — „Bůh a lid“. (Pozn. red.)
c — Jakob Schabelitz. (Pozn. red.)
d — a ještě k tomu jaké! (Pozn. red.)
f — „Morning Post“. (Pozn. red.)
g — poprav zastřelením. (Pozn. red.)
h — kámen úrazu; doslova oslí lávka (tak se říkalo páté větě Euklidově, která dělá začátečníkům velké potíže). (Pozn. red.)
373 Nadpis doplnil Institut marxismu-leninismu při ÚV KSSS.
374 Fakta, na která tu Marx poukazuje, byla asi uvedena v článku z 1. března 1853, o kterém se Marx zmiňuje, ale který se nezachoval (viz poznámku [367]).
376 Zákon o cizincích (Alien Bill) schválil anglický parlament roku 1848, v době, kdy došlo k revolučním událostem na kontinentě a k chartistické demonstraci z 10. dubna. Podle tohoto zákona mohl být cizinec na příkaz vlády kdykoli vypovězen z Anglie. Zákon měl zůstat v platnosti jeden rok.
377 Dante, „Božská komedie“, „Ráj“, zpěv XVII.
378 Printing House Square — londýnské náměstí, kde je budova hlavní redakce listu „Times“.
379 „Athenaeum“ — zkrácený název anglického literárně kritického týdeníku „The Athenaeum, Journal of Literature, Science and the Fine Arts“ [„Atheneum, list pro literaturu, vědu a umění“]; vycházel v Londýně v letech 1828—1921.
„The Builder“ [„Stavitel“] — anglický týdeník pro otázky architektury; vychází v Londýně od roku 1842.
„Punch“ — zkrácený název anglického humoristického týdeníku buržoazně liberálního zaměření „Punch, or the London Charivari“ [„Kašpárek aneb Londýnská kočičina“]; vychází v Londýně od roku 1841.
„Racing Times“ [„Dostihy“] — anglický sportovní týdeník, který vychází v Londýně od roku 1851.
380 Starý spor mezi pravoslavnou a římsko-katolickou církví o to, kdo má spravovat posvátná místa v Palestině, propukl znovu roku 1850 vinou Ludvíka Bonaparta, který chtěl posílit pozice Francie na Blízkém východě. Spor o posvátná místa se rozrostl ve velký diplomatický konflikt, který byl jednou z příčin krymské války.