Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Revoluce v Číně a v Evropě
Jeden velmi hluboký, i když spekulativní myslitel, který zkoumal principy, jimiž se řídí vývoj lidstva,[a] rád vyzvedal jako jedno ze stěžejních tajemství přírody úkaz, který nazýval zákonem jednoty protikladů [contact of extremes]. Stará moudrost, že „protivy se přitahují“, je podle jeho názoru velkou a mocnou pravdou v každé životní oblasti, poučkou, bez níž se filosof nemůže obejít, právě tak jako se astronom neobejde bez zákonů Keplerových nebo bez velkého objevu Newtonova.
Ať už „jednota protikladů“ je či není takovou univerzální zásadou, její názorný příklad můžeme vidět v tom, jak vliv čínské revoluce[92] pravděpodobně zapůsobí na civilizovaný svět. Tvrzení, že příští povstání evropských národů, jejich příští hnutí za republikánské svobody a ekonomičtější formy vlády závisí pravděpodobně víc na tom, co se nyní děje v „nebeské říši“ — pravém protikladu Evropy — než na kterékoli jiné dnešní politické příčině, dokonce víc než na ruských hrozbách a na nebezpečí všeobecné evropské války, které z nich plyne — toto tvrzení se může zdát velmi podivné a velmi paradoxní. A přece paradoxní není, jak může pochopit každý, kdo pečlivě prozkoumá všechny okolnosti.
Ať měla chronická povstání, která v Číně propukají už po deset let a která nyní vyústila v jedinou mohutnou revoluci, jakékoli sociální příčiny a ať se tyto příčiny projevovaly v jakékoli formě — náboženské, dynastické nebo národnostní — podnět k tomuto vzplanutí zavdala nesporně anglická děla, která vnutila Číně omamný jed zvaný opium. Pod údery britských zbraní se na prach rozpadla prestiž mandžuské dynastie, zhroutila se pověra o věčnosti „nebeské říše“, byla porušena barbarská a hermetická izolace od civilizovaného světa a byly zahájeny styky, které se potom tak rychle rozvíjely díky přitažlivosti kalifornského a australského zlata. Stříbrné mince „nebeské říše“ — její míza — začaly zároveň odplývat do britské Východní Indie.
Až do roku 1830 byla obchodní bilance neustále pro Číňany příznivá a do Číny se ustavičně dováželo stříbro z Indie, Británie a Spojených států. Ale od roku 1833, a zejména po roce 1840 tak vzrostl vývoz stříbra z Číny do Indie, že se stal pro „nebeskou říši“ téměř neúnosný. Proto byly vydány tvrdé císařské dekrety proti obchodu s opiem, které narazily na ještě tvrdší odpor. Kromě těchto bezprostředních hospodářských důsledků se v souvislosti s pašováním opia rozmohla korupce, která úplně zdemoralizovala čínské státní úředníky v jižních provinciích. Tak jako bylo zvykem pohlížet na císaře jako na otce celé Číny, očekávalo se i od jeho úředníků, že budou udržovat otcovské vztahy ke svěřeným okresům. Ale tato patriarchální autorita, jediné morální pojítko celé obrovské státní mašinérie, byla postupně narušována tím, že úředníci, kteří hodně těžili z toho, že trpěli pašování opia, propadali korupci. Tak tomu bylo zejména v těch jižních provinciích, kde povstání začalo. Je téměř zbytečné dodávat, že tou měrou, jak opium nabývalo vlády nad Číňany, ztrácel svou neomezenou moc císař se svým štábem pedantických mandarínů. Zdá se, jako by dějiny musely nejprve všechen lid omámit, než jej mohly vyburcovat z odvěké netečnosti.
Dovoz britské bavlny a do jisté míry i britské vlny, který v dřívějších dobách téměř neexistoval, začal rychle stoupat po roce 1833, kdy monopol obchodu s Čínou přešel z rukou Východoindické společnosti na soukromé obchodníky, a v ještě mnohem větším měřítku po roce 1840, kdy i jiné země, zejména Spojené státy, získaly rovněž podíl na čínském obchodu. Toto pronikání cizích průmyslových výrobků mělo na čínský průmysl podobný vliv, jaký mělo už dříve v Malé Asii, Persii a Indii. V Číně byli touto cizí konkurencí značně poškozeni přadláci a tkalci a byl tím narušen život společnosti.
Kontribuce, které Čína musela platit Anglii po neblahé válce z roku l840,[93] značná neproduktivní spotřeba opia, odčerpávání drahých kovů způsobené tímto obchodem, rozvratný vliv cizí konkurence na domácí výrobu, demoralizace veřejné správy, to všechno mělo dvojí následky: staré daně se nesly tíživěji a svízelněji, a k tomu ještě přibyly nové. Tak v císařském[b] dekretu vydaném 5. ledna 1853 v Pekingu nacházíme rozkazy místodržícím a guvernérům jižních provincií ve Wu-čchangu a Chan-jangu, aby snížili daně, povolili jejich odklad a zejména aby v žádném případě nevybírali víc než předepsanou částku, neboť jinak, praví se v dekretu, „jak to budou moci chudí lidé unést“?
„Můj lid bude tedy snad,“ pokračuje císař, „v době obecného utrpení a bídy ušetřen svízelů a nebude pronásledován a sužován výběrčími daní.“
Vzpomínáme si, že podobná slova o podobných ústupcích se pronášela v roce 1848 v Rakousku, v této německé Číně.
Všechny tyto rozkladné prvky, působící souběžně na finance, morálku, průmysl a politickou strukturu Číny, se plnou silou projevily, když palba britských děl zlomila v roce 1840 císařovu autoritu a donutila „nebeskou říši“ ke stykům s pozemským světem. Základní podmínkou zachování staré Číny byla úplná izolace. Jakmile Anglie s touto izolací násilně skoncovala, nastal rozklad stejně nevyhnutelně, jako nastává u mumie pečlivě uchovávané v neprodyšně uzavřené rakvi, jakmile se dostane do styku s čerstvým vzduchem. Nyní, když Anglie způsobila revoluci v Číně, vzniká otázka, jak bude tato revoluce za čas zpětně působit na Anglii a prostřednictvím Anglie na Evropu. Odpověď na tuto otázku není těžká.
Upozorňovali jsme naše čtenáře často na nevídaný růst britského průmyslu od roku 1850. Uprostřed nejpřekvapivější prosperity nebylo však obtížné postřehnout jasné příznaky nastupující průmyslové krize. Přestože tu je Kalifornie a Austrálie,[94] přestože dochází k obrovské a nebývalé emigraci, za určitou dobu, nepřihodí-li se nic zvláštního, musí stejně nastat chvíle, kdy se rozšiřování trhu nebude s to vyrovnat tempu rozšiřování britského průmyslu, a tato disproporce vyvolá novou krizi právě tak nutně a nevyhnutelně, jako ji vyvolala v minulosti. Jestliže se však jeden z velkých trhů naráz scvrkne, příchod krize se nezbytně urychlí. A právě takový bude nyní nevyhnutelně vliv čínského povstání na Anglii. Nutnost otevřít nové trhy nebo rozšířit staré byla jednou z hlavních pohnutek, pro které Anglie snížila clo na čaj, neboť se očekávalo, že zvýší-li se dovoz čaje, stoupne vývoz průmyslových výrobků do Číny. Hodnota ročního vývozu ze Spojeného království do Číny činila před rokem 1833, kdy byl zrušen obchodní monopol Východoindické společnosti, pouhých 600 000 liber št.; v roce 1836 dosáhla částky 1 326 388 liber št.; v roce 1845 stoupla na 2 394 827 liber št. a v roce 1852 přibližně na 3 milióny liber št. Množství čaje dovezeného z Číny nepřesahovalo v roce 1793 16 167 331 liber, v roce 1845 však už stouplo na 50 714 657 liber, v roce 1846 na 57 584 561 liber a nyní překročilo 60 miliónů liber.
Letošní sklizeň čaje, jak už dnes ukazují výkazy o vývozu ze Šanghaje, překročí loňskou alespoň o 2 milióny liber. Toto zvýšení má dvě příčiny. Jednak se na sklonku roku 1851 projevila na trhu značná deprese a velké zásoby, které zbyly, se vrhly na vývozní trh v roce 1852. Jednak, jakmile došly do Číny zprávy o změně v britských zákonech o dovozu čaje, všechny zásoby čaje byly dány na trh za značně zvýšené ceny. Ale pokud jde o příští sklizeň, vypadá to docela jinak. To je zřejmé z těchto výňatků z korespondence velké londýnské čajové firmy:
„V Šanghaji zavládla nesmírná panika. Zlato stouplo o víc než 25 procent a horečně se skupuje a hromadí, stříbro zmizelo tak úplně, že nelze žádné dostat ani na zaplacení přístavních celních poplatků z britských lodí. Proto se pan Alcock uvolil převzít u čínských úřadů záruku za tyto poplatky na předložení směnek Východoindické společnosti nebo jiných uznávaných cenných papírů. Nedostatek drahých kovů je z hlediska nynější obchodní situace jedním z nejnepříznivějších jevů, neboť mizí právě v době, kdy je jich nejvíc zapotřebí, aby nákupčí čaje a hedvábí mohli cestovat do vnitrozemí a provádět své nákupy, které se platí ze značné části předem ve zlatě, aby se výrobcům umočnilo pokračovat v pracích... V tomto ročním období se obvykle začínají uzavírat smlouvy na novou sklizeň čaje, kdežto letos se nemluví o ničem jiném než o prostředcích k ochraně osob a majetku, a všechny obchody ustaly... Nepodniknou-li se opatření pro sběr čajových listů v dubnu a květnu, bude raná sklizeň, která obsahuje všechny jemnější druhy černého i zeleného čaje, ztracena stejně jako nesklizené obilí o vánocích.“
Prostředky pro sběr čajových listů však rozhodně neposkytnou anglické, americké a francouzské eskadry křižující v čínských mořích. Ty naopak mohou svým vměšováním způsobit takové komplikace, že budou přerušeny všechny obchodní styky mezi vnitrozemím, které čaj produkuje, a námořními přístavy, které čaj vyvážejí. Při nynější sklizni je tedy třeba očekávat zvýšení cen — v Londýně už začala spekulace — a při příští sklizni lze téměř s určitostí počítat se značným deficitem. A to ještě není všechno. Číňané, třebaže jsou, jako všichni lidé v dobách revolučních otřesů, ochotni prodat cizincům všechno zboží, které mají, pustí se do křečkování, jako to obvykle dělají všichni orientálci, když se obávají velkých změn, a nebudou chtít za svůj čaj a své hedvábí přijímat téměř nic jiného než kovové peníze. Anglie musí proto očekávat, že se zvýší cena jednoho z hlavních druhů spotřebního zboží, že se bude odčerpávat zásoba zlata a značně se zúží jedno z nejdůležitějších odbytišť pro její bavlněné a vlněné zboží. Dokonce i „Economist“, optimistický zaklínač všeho, co ohrožuje duševní klid obchodních kruhů, byl nucen užít takovýchto slov:
„Nesmíme si nalhávat, že najdeme v Číně stejně rozsáhlý trh pro náš vývoz jako dosud... Pravděpodobnější je, že náš vývoz do Číny utrpí a poptávka po výrobcích z Manchesteru a Glasgowa se zmenší.“
Nelze zapomínat na to, že ke zdražení tak nezbytného zboží, jako je čaj, a k omezení tak důležitého trhu, jako je Čína, dojde právě za slabé sklizně v západní Evropě, tedy v době, kdy zároveň porostou i ceny masa, obilí a všech ostatních zemědělských produktů. Tím se opět zúží trh pro průmyslové výrobky, neboť každé zvýšení cen základních životních potřeb je doma i v zahraničí doprovázeno příslušným snížením poptávky po průmyslových výrobcích. Ze všech částí Velké Británie docházejí stížnosti na špatný stav většiny osevů. „Economist“ o tom píše:
„V jižní Anglii nejenže zůstane mnoho půdy tak dlouho neoseto, až potom už bude pozdě pro zasetí jakékoli plodiny, nýbrž značná část oseté půdy je zřejmě i zaplevelená nebo z jiných důvodů nevhodná pro pěstování obilí. Na vlhkých nebo chudých půdách osetých pšenicí se jasně projevují příznaky neúrody. Na setí cvikly je už vlastně pozdě a zaseto jí bylo velmi málo; rychle se rovněž krátí doba zbývající na přípravu půdy pro vodnici, a přitom nebyly přípravné práce pro tuto důležitou plodinu náležitě dokončeny... Setí ovsa se značně zdrželo sněhem a deštěm. Málo ovsa bylo zaseto brzy na jaře, a pozdě setý oves dává zřídka dobrou sklizeň... V mnoha okresech byly značné ztráty na plemenných stádech.“
Ceny jiných zemědělských produktů než obilí jsou o 20 až 30, a dokonce i o 50 % vyšší než loni. Na kontinentě stouply ceny obilí poměrně víc než v Anglii. Žito se zdražilo v Belgii a v Holandsku o plných 100 %. S pšenicí a ostatními druhy obilí je tomu podobně.
A protože britský průmysl a obchod už prošly větší část svého pravidelného ekonomického cyklu, lze za těchto okolností s jistotou předvídat, že čínská revoluce vrhne jiskru do výbušné miny dnešního průmyslového systému a způsobí výbuch dávno dozrávající všeobecné krize, která se rozšíří za hranice a po níž vzápětí přijdou politické revoluce na kontinentě. Bude to zajímavá podívaná, jak Čína bude vnášet zmatek do západního světa, zatímco západní mocnosti přivážejí na anglických, francouzských a amerických válečných lodích „pořádek“ do Šanghaje, Nankingu a k ústí Velkého průplavu. Zapomínají tyto mocnosti, které exportují „pořádek“ a chtějí podporovat vratkou mandžuskou dynastii, že nenávist k cizincům a zákaz jejich vstupu do říše, jež byly dříve pouze výsledkem čínské geografické a etnografické situace, se staly politickým systémem teprve tehdy, když si zemi podmanili mandžuští Tataři.[95] Není pochyby o tom, že bouřlivé rozpory mezi evropskými zeměmi, které v druhé polovině 17. století navzájem soupeřily v obchodu s Čínou, značně přispěly k mandžuské politice uzavírání země cizincům. Ale ještě více k tomu vedly obavy nové dynastie, aby cizinci nepodněcovali nespokojenost, kterou pociťovala značná část Číňanů v prvních asi padesáti letech tatarské nadvlády. Z těchto důvodů byl pak cizincům zakázán všechen styk s Číňany, s výjimkou Kantonu, města velmi vzdáleného od Pekingu a čajových oblastí. Obchodovat směli jen s hongkongskými obchodníky, kterým vláda dala pro zahraniční obchod speciální licence, aby ostatním poddaným znemožnila jakýkoli styk s nenáviděnými cizinci. Zásah západních vlád za této situace by nepochybně způsobil jen to, že revoluce by nabyla na prudkosti a stagnace obchodu by se prodloužila.
Zároveň je třeba podotknout, že pokud jde o Indii, závisí plná sedmina příjmů britské správy této země na prodeji opia Číňanům a značná část indické poptávky po britských průmyslových výrobcích závisí na výrobě tohoto opia v Indii. Že by se Číňané vzdali požívání opia, je ovšem stejně nepravděpodobné, jako že by se Němci zřekli tabáku. Protože však, jak se proslýchá, je nový císař nakloněn tomu, aby se pěstoval mák a vyrábělo opium přímo v Číně, je zřejmě velmi pravděpodobné, že bude co nevidět zasazena smrtelná rána indické výrobě opia, indickým příjmům i obchodním zdrojům Hindustánu. Třebaže snad příslušné kruhy tuto ránu hned nepocítí, přijde čas, kdy se její účinek zřetelně projeví a bude stupňovat a prodlužovat všeobecnou finanční krizi, jejíž horoskop jsme právě načrtli.
Od začátku osmnáctého století nebylo v Evropě opravdové revoluce, kterou by nebyla předcházela obchodní a finanční krize. To platí právě tak o revoluci z roku 1789 jako o revoluci z roku 1848. Pravda je, že vidíme den ode dne hrozivější příznaky konfliktu nejen mezi vládci a jejich poddanými, mezi státem a společností, mezi různými třídami, nýbrž i konfliktu mezi mocnostmi, který postupně nabývá takové prudkosti, kdy je třeba tasit meč a uchýlit se k ultima ratio[c] panovníků. V evropských hlavních městech se denně objevují zlověstné zprávy o všeobecné válce, které jsou příštího dne vystřídány zprávami zaručujícími na nějaký týden mír. Můžeme však být jisti, že ať konflikt mezi evroskými mocnostmi dosáhne sebevětší prudkosti, ať se diplomatický obzor zdá sebehrozivější, ať se některé rozvášněné skupiny v té či oné zemi pokoušejí rozhýbat jakékoli akce, hněv panovníků i rozhořčení lidu se utiší, jakmile nastane ovzduší prosperity. Není pravděpodobné, že by Evropa byla zachvácena válkou nebo revolucí, nedá-li k ní podnět všeobecná obchodní a průmyslová krize, k níž musí jako obvykle dát signál Anglie, představitelka evropského průmyslu na světovém trhu.
Není třeba zabývat se politickými následky, jež taková krize způsobí dnes, kdy se v Anglii nebývale rozrůstají továrny a kdy jsou anglické oficiální politické strany v úplném rozkladu, kdy se celý státní aparát Francie přeměnil v jeden obrovský šejdířský a burziánský koncern, kdy je Rakousko na pokraji bankrotu, kdy se všude hromadí zlořády volající o pomstu lidu, kdy se už střetají i zájmy nejreakčnějších mocností a před tváří celého světa se znovu odhalují dobyvačné záměry Ruska.
Napsal K. Marx 20. kvltna 1853
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3794 ze 14. června 1853Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Hegel. (Pozn. red.)
b — císaře Sien-fenga. (Pozn. red.)
c — k poslednímu argumentu. (Pozn. red.)
92 Roku 1851 vzniklo v Číně protifeudální osvobozenecké hnutí, které nabylo charakteru mohutné rolnické války. Začalo na jihu, v provincii Kuang-si, pak se rozšířilo do centrálních provincií a zachvátilo téměř celou oblast při dolníma středním toku řeky Jang-cʼ. Za této války vytvořili povstalci „nebeskou říši velkého blahobytu“ („Tchaj-pching Tchien-kuo“)‚ jejímž střediskem byl Nanking; odtud dostalo celé hnutí název tchajpchingské hnutí. Tchajpchingové svrhávali mandžuské feudály, kteří v Číně vládli, rušili daně a likvidovali velké feudální vlastnictví. Povstání dostalo také náboženské zabarvení, typické pro rolnická hnutí, zejména na Východě — buddhističtí kněží byli vyháněni a jejich kláštery rušeny, neboť byly oporou mandžuské dynastie. Tchajpchingská revoluce, která se stala počátkem rozsáhlého boje čínského lidu proti feudálnímu zřízení a cizím uchvatitelům, nebyla však s to odstranit v Číně feudální způsob výroby. V tchajpchingské říši se vytvořila úzká feudální vrstva, která uzavřela kompromis s vládnoucími třídami; to byla jedna z příčin, proč celé hnutí začalo upadat. Hlavní úder zasadila revoluci přímá intervence Anglie, USA a Francie (zprvu pomáhaly tyto mocnosti mandžuské dynastii pod rouškou „neutrality“), jejichž ozbrojené síly spolu s vojsky čínských feudálů potlačily roku 1864 tchajpchingské povstání.
93 Tím se myslí první „opiová“ válka (1839—1842) — dobyvačná válka, kterou vedla proti Číně Anglie a od níž se datuje přeměna Číny v polokoloniální zemi. Záminkou k rozpoutání války se stalo to, že čínské úřady zničily v Kantonu zásoby opia, které byly majetkem zahraničních obchodníků. Angličtí kolonizátoři využili porážky zaostalé feudální Číny k tomu, že jí vnutili lupičskou nankingskou smlouvu (z 29. srpna 1842), kterou si vymínili, že se pro anglický obchod otevře pět čínských přístavů (Kanton, Sia-män [Amoy], Fu-džou, Ning-po a Šanghaj), že ostrov Hong-kong bude dán Anglii do „věčné držby“ a Čína zaplatí obrovskou kontribuci. Podle doplňkového protokolu z roku 1843 musela Čína také poskytnout cizincům právo exteritoriality.
94 Tím se myslí objevení bohatých nalezišť zlata v Kalifornii v roce 1848 a v Austrálii v roce 1851; oba tyto objevy značně ovlivnily hospodářský vývoj evropských i amerických zemí.
95 Na počátku 17. století začaly Čínu ohrožovat spojené mandžuské kmeny, které se také — stejně jako turkotatarské a mongolské národnosti — nazývaly Tataři podle jednoho z mongolských kmenů, který žil v severovýchodním Mongolsku a v Mandžusku v době, kdy se vytvářela říše Čingischánova. V důsledku ovládnutí Číny Mandžuy tu byla nastolena vláda mandžuské dynastie Tsing (1644—1912). Mandžuský vpád do Číny narazil sice na tvrdošíjný odpor čínského lidu, který měl až do roku 1683 charakter přímého ozbrojeného boje, ale dobytí Číny bylo usnadněno krizí feudálního státu za posledních císařů z dynastie Ming a tím, že část čínských feudálů dostala strach z rolnických povstání a přešla na stranu dobyvatelů.