Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Holandské záležitosti. — Dánsko. —
Konverze britského státního dluhu. — Indie. —
Turecko a Rusko
Londýn, v úterý 24. května 1853
Všeobecné volby v Holandsku, vypsané po nedávném rozpuštění generálních stavů, byly už provedeny. Ultraprotestantská a roajalistická vláda v nich získala většinu 12 mandátů.
Dánsko je teď zaplaveno protivládními brožurami. Nejvýznamnější z nich jsou Grundtvigova brožura „Dánskému lidu. Proč byl rozpuštěn parlament“ a druhá, anonymní, s názvem „Sporná otázka dánského následnictví, neboli co by měly učinit evropské mocnosti“. Obě brožury se snaží dokázat, že zrušení starého zákona o následnictví, jak to žádá vláda a stanoví londýnský protokol, by bylo pro zemi zhoubné, neboť by ji nejprve přeměnilo v provincii Holštýna a později ve vazalské území Ruska.
Zdá se tedy, že si dánský lid konečně uvědomil, co mu způsobil slepý odpor proti požadavkům vévodství šlesvického a holštýnského, která se v roce 1848 domáhala nezávislosti. Dánové trvali na tom, aby jejich země zůstala navždy spojena s Holštýnem, vedli proto válku proti německé revoluci, v této válce vyhráli a Holštýn si ponechali. Zaplatili však za tuto kořist tím, že jsou nyní odsouzeni ke ztrátě své vlastní země. „Neue Rheinische Zeitung“[96] v letech 1848 a 1849 dánské demokraty neustále upozorňovala, k jakým koncům povede jejich nepřátelství k německé revoluci. Jasně předpovídala, že bude-li Dánsko napomáhat odzbrojení revoluce v zahraničí, sváže se navždy s dynastií, která, až Dánové sami schválí a stvrdí její následnické právo, vydá jejich národní svébytnost napospas bon plaisir[a] ruského cara. Dánská demokracie odmítla jednat podle této rady a sklízí nyní plody své krátkozrakosti a pošetilosti stejně jako Slované v Čechách, kteří, aby „uchránili svůj národ před Němci“, pospíchali rozdrtit vídeňské revolucionáře, své jediné možné osvoboditele od nenáviděného německého despotismu. Není to kruté poučení pro oba tyto národy, které se pletichami kontrarevoluce nechaly zavléci do sebevražedné války proti revoluci?
Nyní, když Gladstonův plán na snížení státního dluhu prošel parlamentem a je prověřován praxí, najednou jeho obhájci — a zdálo se, že téměř všechen londýnský tisk tento pověstný plán vysoce hodnotí — jako by ztratili řeč. Tři Gladstonovy alternativy dobrovolné konverze tříprocentních dluhopisů v celkové částce pět set miliónů liber št. se ukázaly tak prostoduché, že žádná z nich se dosud nesetkala s takovým ohlasem, aby to stálo za zmínku. Pokud jde o konverzi dluhopisů Společnosti jižních moří, bylo do večera 19. května z celkové částky 10 000 000 liber št. vyměněno za nové cenné papíry pouhých 100 000 liber št. Stává se zpravidla, že nejsou-li takovéto transakce uskutečněny hned v prvních týdnech, je pak každým dnem méně pravděpodobné, že budou vůbec uskutečněny. Kromě toho teď úroková sazba pomalu, ale vytrvale stoupá. Bylo by proto dost přehnané předpokládat, že staré dluhopisy v částce deset miliónů liber št. mohou být vyměněny za nové ve lhůtě, která byla pro tuto transakci stanovena. Ale i v tom případě bude pan Gladstone muset vyplatit přinejmenším osm miliónů liber šterlinků těm držitelům dluhopisů Společnosti jižních moří, kteří nebudou ochotni je vyměnit za jeho nové cenné papíry. Jediný fond, který má pro takový případ k dispozici, jsou prostředky ze státního rozpočtu v Anglické bance ve výši asi osmi nebo devíti miliónů liber šterlinků. Protože však tyto prostředky nepředstavují přebytek příjmů nad výdaji, nýbrž jsou v bance uloženy jen proto, že státní příjmy jsou obvykle realizovány o několik měsíců dříve, než je třeba je opět vydat, dostane se pan Gladstone později do velmi svízelné finanční situace, která zároveň způsobí velmi povážlivé poruchy v peněžních transakcích banky a na peněžním trhu vůbec, a to tím spíše, že vyhlídky na neúrodu budou mít za následek víceméně značný odliv zlata.
Platnost charty Východoindické společnosti vyprší v roce 1854. Lord John Russell oznámil v dolní sněmovně, že vláda bude moci své stanovisko k budoucnosti indické správy vyjádřit prostřednictvím sira Charlese Wooda 3. června. V některých vládních listech se naznačuje, ve shodě s pověstmi, které už kolují mezi veřejností, že koalice nalezla způsob, jak zredukovat i tento mamutí indický problém na téměř trpasličí rozměry. „Observer“[97] připravuje anglický lid na to, že se dožije nového rozčarování.
„Pro novou organizaci správy našeho východního impéria,“ čteme v tomto zasvěceném Aberdeenově časopise, „zbývá vykonat mnohem méně, než se všeobecně předpokládá.“
Mylordi Russell a Aberdeen se chystají vykonat mnohem méně, než se předpokládá.
Hlavní rysy navrhované změny budou, jak se zdá, záležet ve dvou velmi drobných opatřeních. Za prvé bude ředitelská rada „osvěžena“ doplněním o některé nové členy určené přímo královským dvorem, a i tato nová krev bude vstřikována „zpočátku opatrně“. Léčení starého ředitelského systému bude tedy prováděno tak, že dávka nové krve bude vstřikována „velmi opatrně“ a bude mít dost času se vstřebat, než se přikročí k další injekci. Za druhé bude skoncováno s personální unií soudce a výběrčího daní a soudcové budou muset být lidé vzdělaní. Nezdá se vám, když slyšíte takový návrh, jako byste se vrátili zpět do raného středověku, kdy feudální lordové začali být ve funkci soudců nahrazováni právníky, na nichž se požadovalo, aby uměli přinejmenším číst a psát?
„Sir Charles Wood“, který jako předseda Kontrolního úřadu přednese tento moudrý návrh reformy, je týž výtečník, který za dřívější whigovské vlády projevil tak skvělé duševní schopnosti, že byla koalice v hrozných rozpacích, co s ním, až přišla na myšlenku postavit ho do čela Indie. Richard III. nabídl království za koně; koalice nabízí osla pro království.[b] Jestliže dnešní oficiální tupost oligarchické vlády je výrazem toho, co Anglie dnes dokáže, pak jsou opravdu tytam doby, kdy Anglie vládla světem.
Již dříve jsme měli příležitost vidět, jak si koalice vždy dovedla najít vhodnou záminku, aby mohla odložit i ta nejnepatrnější opatření. Pokud jde o Indii, je nyní její sklon k odkladům podporován veřejným míněním na obou stranách. Lid v Anglii i lid v Indii svorně žádá, aby se odložila všechna zákonodárná opatření týkající se Indie, dokud nebude slyšen hlas domorodého obyvatelstva, dokud nebudou shromážděny potřebné materiály a dokončeny zahájené průzkumy. Na Downing Street už došly ze všech tří indických presidentství[98] petice, naléhavě varující před ukvapeným vydáním zákonů. Manchesterská škola založila „Indickou společnost“[99], která má ihned zahájit činnost a organizovat v hlavním městě a v celé zemi veřejné schůze na protest proti tomu, aby nynější zasedání parlamentu schvalovalo jakékoli zákony o Indii. Kromě toho zasedají nyní dva parlamentní výbory, které mají vypracovat přehled o situaci ve správě Indie. Tentokrát však je koaliční vláda neoblomná. Nehodlá čekat, až bude uveřejněno dobrozdání některého z výborů. Chce okamžitě a neodkladně vyhlásit zákony pro 150 miliónů lidí, a to hned na 20 let. Sir Charles Wood dychtí po tom, aby se z něho stal novodobý Manu.[100] Kde se najednou vzal u našich „opatrných“ politických neduživců tento překotný zákonodárný zápal?
Chtějí prodloužit platnost staré Indické charty o dalších dvacet let. Ohánějí se věčnou záminkou reforem. Proč? Anglická oligarchie tuší, že se dny její slávy chýlí ke konci, a pochopitelně si přeje uzavřít s anglickými zákonodárci takovou smlouvu, aby si i v tom případě, že se Anglie brzy vyprostí z jejích slabých, avšak chtivých rukou, uchovala pro sebe a své kumpány výsadu plenit Indii po dalších dvacet let.
V sobotu došly z Bruselu a z Paříže depeše se zprávami z Cařihradu z 13. května. Hned jak depeše došly, byla na ministerstvo zahraničních věcí svolána porada kabinetu, která trvala tři a půl hodiny. Téhož dne byly admiralitě v Portsmouthu odeslány telegrafické příkazy, aby dvě parní fregaty, 90dělová „London“ a 71dělová „Sanspareil“, vypluly ze Spitheadu do Středozemního moře. Rozkazy k vyplutí dostaly rovněž 21dělová parní fregata „Highflyer“ a 16dělová parní fregata „Oden“.
Jaký byl obsah těchto depeší, které způsobily tak nenadálou aktivitu ministrů a porušily tichý poklid Anglie?
Jak známo, byla záležitost svatých míst vyřešena k plné spokojenosti Ruska[101] a podle ujištění ruských vyslanectví v Paříži a v Londýně nežádalo Rusko nic jiného než uznání svých přednostních nároků na tato svatá místa. Cíle ruské diplomacie byly pouze rytířské, stejně jako někdejší záměry Bedřicha Barbarossy a Richarda Lví Srdce. O tom nás alespoň ujišťují „Times“.
„Ale 5. května připlula z Oděsy ruská parní fregata ‚Bessarabija‘,“ píše „Journal des Débats“[102], „na jejíž palubě byl ruský plukovník, který přivezl depeše pro knížete Menšikova; v sobotu 7. května odevzdal kníže ministrům Porty návrh konvence nebo zvláštní smlouvy, jenž obsahuje nové požadavky a nároky. Tento dokument je označován za ultimátum, neboť je doprovázen velmi stručnou nótou stanovící úterý 10. května jako poslední den, kdy bude přijat souhlas nebo nesouhlas dívánu. Nóta končí přibližně takto: ‚Jestliže by Vysoká Porta považovala za vhodné odpovědět záporně, byl by imperátor nucen spatřovat v tomto aktu naprostou neúctu ke své osobě a k Rusku a přijal by zprávu o tom s hlubokým politováním.‘“
Hlavním smyslem této smlouvy bylo zajistit ruskému carovi ochranu nad všemi pravoslavnými poddanými Porty. Küčükkajnardžskou smlouvou, uzavřenou koncem 18. století,[103] bylo povoleno zřídit v Cařihradu pravoslavný kostel a ruskému vyslanectví byla poskytnuta výsada zasahovat ve sporech mezi kněžími tohoto chrámu a Turky. Tato výsada byla znovu potvrzena drinopolskou smlouvou. Kníže Menšikov nyní vlastně požaduje, aby tato mimořádná výsada byla přeměněna ve všeobecný protektorát nad celou pravoslavnou církví v Turecku, tj. nad velkou většinou obyvatelstva evropského Turecka. Kromě toho žádá, aby patriarchové z Cařihradu, Antiochie, Alexandrie a Jeruzaléma byli stejně jako metropolitní arcibiskupové nesesaditelní, ledaže by byli usvědčeni z velezrady (proti Rusům), a i v tom případě pouze se svolením carovým — jinými slovy žádá odevzdání sultánovy[c] svrchovanosti do rukou Ruska.
V sobotu došly tyto telegrafické zprávy: za prvé, že kníže Menšikov prodloužil lhůtu pro odpověď na své ultimátum do 14. t. m.; dále že v turecké vládě došlo ke změnám, neboť ministrem zahraničních věcí byl jmenován odpůrce Ruska Rešid paša a Fuad efendi se znovu ujal ministerského úřadu, a konečně že ruské ultimátum bylo odmítnuto.
Rusko by nemohlo předložit dalekosáhlejší požadavky vůči Turecku ani po řadě rozhodných vítězství. Na tom je nejlépe vidět, jak tvrdošíjně lpí na svém utkvělém názoru, že každé kontrarevoluční mezivládí v Evropě mu dává právo vymáhat ústupky na osmanské říši. A vskutku, od první francouzské revoluce byl ústup na kontinentě vždy doprovázen ruským postupem na Východě. Rusko se však mýlí, když si dnešní situaci v Evropě plete s poměry po lublaňském a veronském kongresu, nebo dokonce po tylžském míru. Samo má z revoluce, která bude nutně následovat po každé všeobecné válce na kontinentu, větší strach než sultán z carovy agrese. Jestliže ostatní mocnosti zaujmou pevný postoj, Rusko nepochybně velmi cudně ustoupí. Ale ať už je tomu jakkoli, poslední ruské manévry rozhodně značně povzbudily ty živly, které rozvracejí Turecko zevnitř. Jde jen o to, zda Rusko jedná z vlastní svobodné vůle, nebo je pouhým bezděčným a vzpouzejícím se otrokem novodobého neodvratného údělu — revoluce. Domnívám se, že správné je to druhé.
Napsal K. Marx 27. května 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3790 z 9. června 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — libovůli. (Pozn. red.)
b V originále slovní hříčka: „for“ znamená „za“ i „pro“. (Pozn. čes. red.)
c — sultána Abdülmedžida. (Pozn. red.)
96 „Neue Rheinishe Zeitung. Organ der Demokratie“ [„Nové porýnské noviny. Orgán demokracie“] — list vycházel za Marxovy redakce jako deník v Kolíně nad Rýnem od 1. června 1848 do 19. května 1849. Členy redakce byli Engels, dále Wilhelm Wolff, Georg Weerth, Friedrich Wolf, Ernst Dronke, Ferdinand Freiligrath a Heinrich Bürgers.
Jako bojový orgán proletářského křídla demokracie vychovávala „Neue Rheinische Zeitung“ lidové masy a burcovala je k boji proti kontrarevoluci. Úvodníky, které určovaly stanovisko listu k nejdůležitějším otázkám německé a evropské revoluce, psali zpravidla Marx a Engels.
Rozhodný a nesmiřitelný postoj listu, jeho bojovný internacionalismus, uveřejňování politických odhalení usvědčujících pruskou vládu i místní kolínské úřady, to všechno vyvolávalo proti listu hned od počátku štvanice feudálně monarchistického a liberálně buržoazního tisku a pronásledování ze strany vlády, které se vystupňovalo zejména po kontrarevolučním převratu v Prusku v listopadu až prosinci 1848.
Přes všechno pronásledování a překážky ze strany policie hájila „Neue Rheinische Zeitung“ statečně zájmy revoluční demokracie a proletariátu. V květnu 1849, za všeobecného nástupu kontrarevoluce, využila pruská vláda toho, že Marxovi bylo odepřeno pruské občanství, a vydala příkaz, aby byl vypovězen z pruského území. Marxovo vypovězení a represálie proti ostatním redaktorům „Neue Rheinische Zeitung“ byly příčinou, že list přestal vycházet. Poslední, 301. číslo „Neue Rheinische Zeitung“, vytištěné rudou barvou, vyšlo 19. května 1849. V článku na rozloučenou, v němž se redaktoři listu obracejí k dělníkům, prohlašují, že „jejich posledním slovem vždy a všude bude: osvobození dělnické třídy!“.
97 „The Observer“ [„Pozorovatel“] — anglický konzervativní týdeník; vychází v Londýně od roku 1791.
98 Downing Street — ulice v centru Londýna, v níž je oficiální sídlo vlády.
Tři presidentství — podle správního rozdělení Britské Indie název území Bengálska, Bombaje a Madrásu, v jejichž čele stáli guvernéři jmenovaní Východoindickou společností. Podle zákona z roku 1773 o správě Indie byl bengálský guvernér povýšen na generálního guvernéra všech anglických držav v Indii.
99 Tím se myslí Sdružení pro reformy ve Východní Indii, které založil v březnu 1853 freetrader John Dickinson.
100 Manu — postava z indické mytologie; praotec lidí, král a zákonodárce.
101 Starý spor mezi pravoslavnou a římskokatolickou církví o to, kdo má spravovat takzvaná „svatá místa“ v Palestině — křesťanské chrámy v Jeruzalémě a Betlémě — propukl znovu roku 1850 vinou Ludvíka Bonaparta a brzy se rozrostl ve velký diplomatický konflikt mezi carským Ruskem, které hájilo výsady pravoslavného duchovenstva, a Francií, která se zastávala katolíků. Pro obě strany byl ovšem tento spor jen prostředkem v boji za získání nadvlády na Blízkém východě. Kolísavá turecká vláda přistoupila zprvu na francouzské požadavky, ale 4. května 1853, když v Turecku dlel Menšikov, byla donucena přislíbit, že zaručí zvlášť práva a výsady pravoslavné církve (příslušný ferman vydal sultán měsíc nato). Sultán, podporovaný anglickým a francouzským vyslancem, odmítl však zároveň požadavek Mikuláše I., aby byl uznán jako ochránce pravoslavného obyvatelstva osmanské říše.
102 „Journal des Débats“ — zkrácený název francouzského buržoazního deníku „Journal des Débats politiques et littéraires“ [„Noviny pro politické a literární diskuse“], který byl založen v Paříži roku 1789. Za červencové monarchie byl vládním listem, orgánem orleanistické buržoazie, za revoluce roku 1848 vyjadřoval názory kontrarevoluční buržoazie, takzvané strany pořádku. Po státním převratu z roku 1851 se list stal orgánem umírněné orleanistické opozice. V citátu z tohoto listu, který Marx uvádí ve svém článku, je datum, kdy Menšikov doručil ultimátum, uvedeno nepřesně: nebylo to 7., nýbrž 5. května 1853.
103 Küčükkajnardžská smlouva — mírová smlouva, uzavřená 21. (10.) července 1774 mezi Ruskem a Tureckem po rusko-turecké válce z let 1768—1774, kterou Rusko vyhrálo. Podle této smlouvy připadla Rusku část severního pobřeží Černého moře mezi Jižním Bugem a Dněprem s pevností Kinburn, dále Azov, Kerč a Jenikale; Rusko dosáhlo také toho, že byla uznána nezávislost Krymu, čímž bylo usnadněno pozdější připojení Krymu k Rusku. Ruské obchodní lodi směly napříště volně proplouvat Bosporem a Dardanelami. Dále musel podle této smlouvy sultán poskytnout celou řadu výsad pravoslavné církvi a 14. článek smlouvy výslovně stanovil, že v Cařihradě bude vybudován pravoslavný kostel.