Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
*Vídeňská nóta. — USA a Evropa. — Dopisy ze Šumly. —
Peelův bankovní zákon
Londýn, v pátek 9. září 1853
Když jsem v článku z 30. srpna napsal, že Porta fakticky odmítla vídeňskou nótu,[270] poněvadž změny, které navrhovala, a podmínka okamžité a předběžné evakuace[271] nemohou být chápány jinak než jako odmítnutí ruských nároků, dostal jsem s do rozporu s celým tiskem, který tvrdil, že navrhované změny jsou bezvýznamné, že nestojí za řeč a že celou záležitost je možno považovat za urovnanou. Několik dní nato překvapil list „Morning Chronicle“ důvěřivé burziány zprávou, že změny navrhované Portou jsou velmi závažné a že rozhodně nebude snadné se s nimi vyrovnat. Nyní jsou všichni zajedno v tom, že se celá východní otázka dostala tam, odkud vyšla; a oficiální nóta zaslaná Rešidem pašou 19. srpna 1853 zástupcům Rakouska, Francie, Velké Británie a Pruska, která byla v plném znění uveřejněna ve včerejších listech, tento dojem nijak nezeslabila.
Není nejmenší pochyby o tom, že ruský imperátor turecké „změny“ odmítne. List „Assemblée nationale“, tento pařížský „moniteur“[a] ruského imperátora, nás už informoval, že
„podle zpráv, které dnes došly do Paříže, není první dojem, jímž na petrohradskou vládu zapůsobily změny navrhované Portou, nijak příznivý. Ať už bude rozhodnutí této vlády jakékoli, musíme se předem připravit, abychom je přijali chladnokrevně a abychom potlačili své obavy. Musíme mít na mysli, že i kdyby ruská vláda změny navrhované ve vídeňské nótě odmítla, zbývala by ještě možnost zahájit nová jednání v Cařihradě.“
Eventualitu, která se tu naznačuje, že se Rusko pokusí znovu odsunout rozhodnutí sporu, potvrzuje i berlínský list „Litographic Correspondence“:
„Rakouská vláda zaslala imperátoru Mikulášovi memorandum s novými návrhy úprav a přistoupila k řešení krize způsobem zcela odlišným od dosavadních pokusů.“
V dopise z Oděsy z 26. srpna, uveřejněném ve vídeňském listě „Wanderer“[272], se praví, že vyřešení východní otázky „není tak blízké, jak se někde očekávalo. Zbrojení se nezastavilo ani na den a armáda v knížectvích dostává stále další posily.“ Kronštadtský „Satelitte“ kategoricky tvrdí, že se ruské vojsko chystá v podunajských knížectvích přezimovat.
Ani nóta z Washingtonu by asi byla v Evropě nevyvolala takovou senzaci jako vaše redakční poznámky o kapitánu Ingrahamovi[273]. Pronikly s komentáři i bez komentářů téměř do všech londýnských týdeníků, do mnoha francouzských listů, do bruselského listu „Nation“, do turínského „Parlamento“, do „Basler Zeitung“ a do všech liberálních listů v Německu. Váš článek o švýcarsko-americkém spojenectví byl současně otištěn v řadě německých listů; následující výňatek z berlínského listu „Litographic Correspondence“ je tedy určen také vám:
„Před jistou dobou měl tisk několikrát příležitost vyslovit se k americké teorii zasahování. V poslední době se tento problém dostal znovu na pořad díký Kosztově aféře ve Smyrně. Tato záležitost není ještě ukončena, a některé zahraniční i domácí listy už uvažují o možnosti intervence Spojených států ve prospěch Švýcarska, kdyby mu hrozilo napadení. Dnes jsme byli informováni, že některé mocnosti hodlají uveřejnit společnou deklaraci proti doktríně mezinárodního práva, kterou uplatňují Spojené státy, a že lze doufat v úplnou shodu těchto vlád. Kdyby americká teorie zasahování nebyla co nejrozhodněji vyvrácena, narazilo by vyhlazování revolučního ducha v Evropě na nepřekonatelné překážky. Jako důležitý fakt můžeme dodat, že mezi mocnostmi, které jsou ochotny proti tomu vystoupit, je i Francie.“
List „Constitutionnel“ se ve svém úterním čísle horlivě snaží, aby o tomto posledním bodě nezůstaly žádné pochybnosti. Napsal:
„Je třeba mluvit o všem otevřeně. Orgány americké republiky nehájí Kosztu proti Rakousku jako občana Spojených států, ale jako revolucionáře. Avšak žádná evropská mocnost nikdy neuzná takový princip mezinárodního práva, který by vládu Spojených států opravňoval hájit revoluci v Evropě silou zbraní. Za žádných okolností nelze připustit, aby se některé vládě bránilo ve výkonu spravedlnosti pod směšnou záminkou, že se provinilci vzdali svého občanství, ve skutečnosti však proto, že se vzbouřili proti politickému zřízení své země. Námořnictvu Americké unie se vždy nepodaří dosáhnout tak snadného triumfu, a kdyby někdo napříště postupoval tak svévolně jako kapitán lodi ‚St. Louis‘, mohlo by to mít velmi neblahé následky.“
V listě „Impartial“, který dnes došel ze Smyrny, jsou uveřejněny tyto zajímavé dopisy ze Šumly:
„Šumla 8. srpna 1853
Vrchní velitel Ömer paša rozestavil svá vojska tak výhodně, že v případě potřeby může do čtyřiadvaceti hodin soustředit v kterémkoli bodě na Dunaji 65 000 mužů pěchoty a jezdectva a 180 děl. Podle dopisu, který jsem dostal z Valašska, řádí mezi ruskými vojáky strašlivá epidemie tyfu. Od začátku tažení ztratila ruská armáda nejméně 13 000 mužů. Mrtví jsou pohřbíváni pokud možno v noci. Také koně hromadně hynou. Naše armáda je naprosto zdravá. Na protějším břehu Dunaje se občas objevují malé ruské oddíly o třiceti až šedesáti mužích v moldavských uniformách. Náš generál je o všech jejich pohybech informován. Včera přibylo 1000 katolických Albánců. Je to předvoj třináctitisícového sboru, který je očekáván každým dnem. Jsou to výteční střelci. Včera přibylo také 3000 jezdců, všichni zkušení vojáci, dokonale vyzbrojení a vystrojení. Počet našich jednotek den ode dne vzrůstá. Ahmet paša se včera vydal do Varny. Bude tam čekat na egyptské jednotky a posílat je na místa, která mají obsadit.
Šumla, pátek 12. srpna 1853
9. t. m. se dva pěší pluky a jedna baterie lehkého dělostřelectva, patřící k sultánově gardě, daly na pochod k Razgradu. 10. t. m. jsme dostali zprávu, že se 5600 Rusů utábořilo na břehu Dunaje u přístavu Tutrakan. Tím se přední stráže obou armád přiblížily na dostřel pušky. Chrabrý plukovník Iskander beg se s několika důstojníky vydal k tomuto místu. Ömer paša dal zřídit telegrafní spojení, aby do hlavního stanu mohly být v každé denní i noční době sdělovány zprávy o událostech z kteréhokoli úseku Dunaje.
Po několik posledních dnů neustále pršelo, opevňovací práce však přesto usilovně pokračovaly. Dvakrát denně, při východu a západu slunce, se vypaluje slavnostní dělostřelecká salva. Z druhého břehu řeky není nic takového slyšet.
Až projdou egyptské jednotky v Cařihradě karanténou, budou dopraveny po moři do Varny a odtud mají být poslány do Babadagu. Tam je očekává velitel brigády Izzet paša. V dobrudžské oblasti[b] se shromáždilo 20 000 Tatarů, aby se zúčastnili války proti Rusům. Jsou to většinou staří vystěhovalci, kteří odešli z Krymu v době, kdy byl podmaněn Ruskem. Osmanská armáda, jejíž síla den ze dne vzrůstá příchodem nových pravidelných i nepravidelných jednotek, má už dost nečinnosti a hoří touhou po bojích. Je třeba se obávat, že v nejbližších dnech bude Dunaj překročen bez rozkazu shora; může k tomu dojít zejména nyní, kdy naši armádu provokují Rusové, kteří se ukazují na druhém břehu. Několik muslimských i křesťanských lékařů odjelo před několika dny zřizovat vojenské nemocnice evropského typu v Plevenu, Razgradu, Vidinu a Silistře. Jedenáctého přijeli z Varny dva vyšší angličtí důstojníci. Měli dlouhou rozmluvu s Ömerem pašou a v doprovodu několika tureckých důstojníků si prohlédli opevnění. Shledali, že jsou dokonale připravena k obraně a vybavena dostatečným počtem polních muničních skladišť, pekáren, nádrží s pitnou vodou atd. Všechna tato opevnění jsou vybudována velmi důkladně. V našich jednotkách vládne nejpřísnější kázeň.
Šumla, pondělí 15. srpna 1853
Z Cařihradu přijel třináctého anglický generál OʼDonnell. Měl dvouhodinový rozhovor s Ömerem pašou a příštího dne odjel v doprovodu pobočníka vrchního velitele na inspekci opevnění. Včera přibyly z Varny tři baterie a obrovské zásoby střeliva. Do přístavu Rasovy odjedou zítra jako posily jedna baterie, dva pěší prapory a tisíc jezdců. Ženisté tam usilovně pracují na obnově opevnění, která Rusové zničili v roce 1828. Turecko může mít nezlomnou důvěru ve svou armádu.“
Hrabě Fitzwilliam zaslal minulý čtvrtek shromáždění sheffieldských nožířů dopis, v němž protestuje proti neslýchanému prohlášení, jímž hrdinný Palmerston uzavřel parlamentní zasedání, že „je třeba spoléhat na čest a charakter ruského imperátora“.
Pan Disraeli svolal na 14. t. m. do Alesbury schůzku se svými voliči. Včerejší „Daily News“ se pokoušely v dlouhém a nudném článku vyvracet to, co pan Disraeli podle jejich názoru svým voličům pravděpodobně řekne. Domnívám se, že by „Daily News“ byly udělaly lépe, kdyby byly takové silácké kousky přenechaly svému ctihodnému předkovi, londýnskému „Punchi“[274].
Anglická banka už počtvrté od ledna zvýšila diskontní sazbu. 4. září byla stanovena na 4 %.
Londýnský list „Sun“[275] o tom vykřikuje:
„Byl podniknut další pokus snížit množství oběživa v zemi, další pokus spoutat rozmach národní prosperity.“
Zároveň se list utěšuje úvahami, že Peelovým zákonem z roku 1844 ztratila Anglická banka značnou část své zhoubné moci.
„Sun“ se ve svých obavách i ve svých nadějích mýlí. Anglická banka může zvětšovat nebo zmenšovat množství oběživa právě tak málo jako každá jiná banka. A její skutečná zhoubná moc nebyla Peelovým zákonem z roku 1844 nijak oslabena, nýbrž naopak posílena.
Protože bankovní zákon z roku 1844 je všeobecně špatně chápán a protože jeho účinky budou v blížící se krizi mimořádně důležité nejen pro Anglii, nýbrž pro celý obchodní svět, vysvětlím stručně podstatu tohoto zákona.
Peelův bankovní zákon z roku 1844 vychází z předpokladu, že jediným normálním oběživem je kovové oběživo, že množství oběživa reguluje ceny, že jsou-li v oběhu pouze kovové peníze, bude se množství oběživa za příznivého devizového kursu a přílivu zlata zvětšovat, kdežto při nepříznivém devizovém kursu a odlivu zlata se bude zmenšovat; že oběh bankovek má přesně napodobovat oběh kovu; že proto změny v množství zlata ve sklepeních Anglické banky mají do jisté míry korespondovat se změnami v množství jejích bankovek kolujících mezi veřejností; že vydávání bankovek musí být za příznivého devizového kursu rozšířeno a za nepříznivého omezeno; konečně, že Anglická banka kontroluje množství bankovek, které má v oběhu.
Nuže, ze všech těchto předpokladů není jediný, který by nebyl zcela chybný a který by se zcela nerozcházel s fakty. I za toho předpokladu, že by existovalo pouze kovové oběživo, nemohlo by množství oběživa určovat ceny, právě tak jako by je nemohlo určovat množství obchodních a průmyslových transakcí; naopak, ceny by určovaly množství oběživa. Nepříznivý devizový kurs a odliv zlata by nezmenšil ani množství čistě kovového oběživa, neboť by neměl vliv na množství peněz, které je v oběhu, nýbrž jen na množství peněz, které je mimo oběh a leží nečinně jako vklady v bankách nebo jako poklad u soukromých osob. Naproti tomu příznivý devizový kurs a s ním souvisící příliv zlata by nezvětšil množství obíhajících peněz, nýbrž množství peněz mimo oběh, ležících v bankách nebo schovaných u soukromníků. Peelův zákon, který vychází z nesprávného pochopení oběhu jako oběhu jen kovového oběživa, jej přirozeně nesprávně kopíruje oběhem papírového oběživa. Sama myšlenka, že emisní banka kontroluje množství oběživa, které vydala, je zcela absurdní. Banka, vydávající bankovky směnitelné za zlato nebo vůbec bankovky kreditované na obchodní záruku, ani nemůže zvyšovat přirozenou hladinu oběživa, ani ji nemůže snížit o jedinou bankovku. Banka ovšem může vydávat jakékoli množství bankovek, které jsou její zákazníci ochotni přijmout. Jestliže však bankovek není v oběhu zapotřebí, pak se do banky vracejí v podobě vkladů nebo splátek na dluhy nebo výměnou za kovové peníze. Naproti tomu, pokusí-li se banka násilně snížit množství vydaných bankovek, budou se vybírat vklady, dokud se nezaplní vakuum, které se v oběhu vytvořilo. Banka tedy naprosto nemůže kontrolovat množství oběživa; může ovšem velmi značně zneužívat kapitálu jiných lidí. Třebaže ve Skotsku bylo bankovnictví před rokem 1845 prakticky neomezené a počet bank od roku 1825 neustále vzrůstal, oběživo se smršťovalo a na osobu připadala jen 1 libra št. v papírových penězích, kdežto v Anglii připadaly na osobu 2 libry št., přestože v Anglii bylo veškeré oběživo do 5 liber št. kovové, kdežto ve Skotsku papírové.
Je naprosto iluzorní, že by množství oběživa muselo odpovídat velikosti zlaté zásoby. Jestliže zásoba zlata ve sklepeních banky vzrůstá, banka se ovšem všemožně snaží rozšířit oběh svých bankovek, ale jak nám ukazuje praxe, bezvýsledně. Od roku 1841 do roku 1843 vzrostla zlatá zásoba Anglické banky z 3 965 000 liber št. na 11 054 000 liber št., ale celkové množství jejích bankovek kleslo z 35 660 000 liber št. na 34 094 000 liber št. Podobně měla Francouzská banka 25. března 1845 v oběhu bankovek za 256 000 000 franků a zlatou zásobu v hodnotě 234 000 000 franků, ale od 25. března 1846 měla v oběhu bankovek za 249 404 000 franků a zlatou zásobu v hodnotě pouze 9 535 000 franků.
Právě tak nesprávný je předpoklad, že oběh peněz v zemi se musí při odlivu zlata zmenšovat. V nynější chvíli například, kdy pokračuje odliv zlata, bylo dodáno do mincovny a přidáno k oběživu země 3 000 000 dolarů.
Hlavní omyl však tkví v předpokladu, že poptávka po peněžních zápůjčkách, tj. po půjčkách kapitálu, musí znamenat poptávku po dalším oběživu. Jako by značný počet obchodních transakcí nebyl prováděn pomocí směnek, šeků, akreditivů, clearingů a jiných forem úvěru, naprosto nesouvisících s takzvaným oběhem peněz. Nejlepším měřítkem úvěrové schopnosti banky je tržní diskontní sazba a nejpřesnějším ukazatelem počtu transakcí skutečně bankou provedených je obrat eskontních směnek. Podívejme se, co nám ukáže toto dvojí měřítko. V březnu až září 1845, kdy následkem spekulační mánie dosáhl růst fiktivního kapitálu nejvyššího bodu a země byla doslova zaplavena všemožnými transakcemi prováděnými v obrovském měřítku, kdy diskontní sazba dosahovala přibližně 21/2 %‘ zůstával oběh bankovek téměř nezměněný, kdežto v pozdějším období, v roce 1847, kdy byla diskontní sazba 41/2 %, kdy ceny akcií klesly na nejnižší úroveň a úvěry byly všude odmítány, dosáhl oběh bankovek maxima.
Oběh bankovek Anglické banky činil 17. dubna 1847 21 152 853 liber št.; 15. května 1847 19 998 227 liber št., 21. srpna 1847 18 943 079 liber št. Ale zatímco se oběh takto smršťoval, klesla tržní diskontní sazba ze 7 a 8 % na 5. Od 21. srpna do 23. října 1847 stouplo množství oběživa z 18 943 079 liber št. na 21 265 188 liber št. V téže době tržní diskontní sazba stoupla z 5 % na 8. 30. října činilo množství oběživa 21 764 085 liber št. a úrok vyplácený v Lombard Street stoupl na 10 %. Vezměme si jiný příklad:
Anglická banka Eskontní směnky Bankovky v oběhu 18. září 1846 12 323 816 liber št. 20 922 232 liber št. 5. dubna 1847 18 627 116 liber št. 20 815 234 liber št. Bankovních úvěrů tedy bylo v dubnu 1847 o 6 000 000 liber št. víc než v září 1846, ale tyto úvěrové transakce byly uskutečněny s pomocí menšího množství oběživa.
Po vysvětlení všeobecných zásad Peelova bankovního zákona přejdu nyní k praktickým podrobnostem. Podle tohoto zákona se předpokládá, že v oběhu musí být minimálně za 14 000 000 liber št. bankovek. Všechny bankovky vydané Anglickou bankou nad tuto částku musejí být zajištěny zlatem. Sir Robert Peel se domníval, že vynalezl automatický princip vydávání bankovek, podle něhož se dá s mechanickou přesností určovat množství oběživa a zvyšovat je nebo snižovat přesně podle toho, jak se bude zvyšovat či snižovat zlatá zásoba. Ve snaze uskutečnit tento princip byla banka rozdělena na dvě oddělení, emisní a bankovní. První je pouhou továrnou na bankovky a druhé opravdovou bankou, přijímající vklady od státu a veřejnosti a vyplácející dividendy, eskontující směnky i poskytující úvěry a provádějící vůbec transakce s veřejností podle zásad platných ve všech ostatních bankovních domech. Emisní oddělení předává bankovky bankovnímu oddělení až do částky 14 000 000 liber št. plus hodnota zlata ve sklepeních banky. Bankovní oddělení vydává tyto bankovky veřejnosti. Zlato potřebné ke krytí bankovek nad 14 000 000 liber št. zůstává v emisním oddělení a zbytek se postupuje bankovnímu oddělení. Jestliže zlatá zásoba klesne tak, že už nestačí krýt množství bankovek nad 14 000 000 liber št., pak bankovky vracející se do bankovního oddělení jako splátky na úvěry nebo ve formě vkladů se nedávají znovu do oběhu ani se nenahrazují, nýbrž se ničí. Kdyby bylo v oběhu například 20 000 000 liber št. a kovová zásoba byla 7 000 000 liber št. a z banky byl odčerpán další 1 000 000 liber št. ve zlatě, požadovalo by všechno zlato emisní oddělení a v bankovním oddělení by nezůstala ani jediná zlatá mince.
Teď už každý pochopí, že celý tento mechanismus je jednak iluzorní, jednak velmi nebezpečný.
Vezměme si například výkazy Anglické banky, uveřejněné v pátečním bulletinu. Najdeme tam v rubrice „emisní oddělení“, že v oběhu je za 30 531 650 liber št. bankovek, tj. 14 000 000 liber št. plus 16 962 918 liber št., přičemž tato druhá částka odpovídá hodnotě zlaté zásoby z minulého týdne. Podíváme-li se však do rubriky „bankovní oddělení“, vidíme tam na straně aktiv 7 755 345 liber št. v bankovkách. Je to část oněch 30 531 650 liber št., kterou veřejnost nepřijala. Automatický princip tedy způsobil jen to, že 30 531 650 liber št. v bankovkách bylo přemístěno z emisního oddělení do bankovního. Ale tam také zůstalo. Jakmile bankovní oddělení přijde do styku s veřejností, pak už množství oběživa není regulováno Peelovým zákonem, nýbrž obchodními potřebami. Automatický princip působí tedy jedině ve sklepeních banky.
Někdy se však stává, že Anglická banka na základě svého výsadního postavení opravdu ovlivňuje nejen anglický, nýbrž i světový obchod. Bývá to v době všeobecného nedostatku úvěru. V takových dobách by banka mohla znehodnotit státní cenné papíry, snížit ceny všeho zboží a značně zostřit neblahé důsledky obchodní krize, kdyby na základě Peelova zákona zvýšila minimální diskontní sazbu úměrnou odlivu zlata a kdyby odmítala poskytovat úvěry. Ve snaze zastavit odliv zlata a změnit devizové kursy mohla by přeměnit kteroukoli obchodní stagnaci ve vážnou finanční pohromu. A takto si Anglická banka počínala a podle Peelova zákona si tak byla nucena počínat v roce 1847.
Ale to není všechno. Pro každý bankovní dům vyplývají největší závazky nikoli z počtu bankovek, které má v oběhu, nýbrž z počtu bankovek a mincí, které jsou u ní uloženy jako vklady. Holandské banky například, jak prohlásil pan Anderson před výborem dolní sněmovny, měly do roku 1845 vklady ve výši 30 000 000 liber št. a jen 3 000 000 liber št. v oběhu.
„Ve všech obchodních krizích,“ říká pan A. Baring, „jako například v roce 1825, působily největší potíže požadavky vkladatelů, a ne požadavky držitelů bankovek.“
Zatímco Peelův zákon stanoví množství zlata, které musí být v zásobě pro výměnu bankovek, ponechává ředitelství na vůli, jak bude nakládat s vklady. A nejen to. Sám zákon, jak jsem ukázal, může donutit bankovní oddělení, aby zastavilo vyplácení vkladů a dividend, a přitom ve sklepeních emisního oddělení mohou ležet hromady zlata. To se skutečně stalo v roce 1847. Třebaže emisní oddělení ještě disponovalo 61 000 000 librami št. ve zlatě, bylo bankovní oddělení zachráněno před bankrotem jedině zásahem vlády, která 25. října 1847 na vlastní odpovědnost zastavila platnost Peelova zákona.
Výsledek Peelova zákona byl tedy ten, že Anglická banka změnila svou diskontní sazbu v době krize z roku 1847 třináctkrát, kdežto za krize v roce 1825 jen dvakrát; že v době skutečné krize vyvolala několikrát finanční paniku, v dubnu a říjnu 1847; a konečně, že bankovní oddělení by bylo nuceno zastavit svou činnost, nebýt toho, že byla zastavena působnost samého zákona. Nemůže být proto pochyb, že Peelův zákon zostří průvodní obtíže hrozící krize.
Napsal K. Marx 9. září 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3881 z 24. září 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — ůřední věstník. (Pozn. red.)
b V originále je použito přepisu tureckého názvu Dobruca ovasi, tj. dobrudžská rovina. (Pozn. čes. red.)
270 V Marxově článku z 30. srpna 1853, uveřejněném v „New-York Daily Tribune“ (viz zde), toto sdělení není. Redakce listu při uveřejnění článku patrně vynechala část, kde toto sdělení bylo.
271 Jde o požadavek evakuace ruských vojsk z podunajských knížectví.
272 „Der Wanderer“ [„Poutník“] — rakouský buržoazní deník; vycházel ve Vídni vletech 1809—1866.
273 Tím se míní redakční článek „New-York Daily Tribune“ ze 6. srpna 1853, nazvaný „Mír nebo válka“, v němž se schvalovalo jednání kapitána americké fregaty „Saint Louis“ Ingrahama za událostí spojených se zatčením maďarského emigranta Koszty ve Smyrně (viz o tom poznámku [181]).
274 „Punch“ — zkrácený název humoristického týdeníku buržoazně liberálního zaměření „Punch, or the London Charivari“ [„Kašpárek aneb Londýnská kočičina“]; vychází v Londýně od roku 1841.
275 „The Sun“ [„Slunce“] — anglický buržoazně liberální deník, který vycházel v Londýně v letech 1798—1876.