Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Politické události.— Nedostatek chleba v Evropě
Londýn, v úterý 13. září 1853
„Sunday Times“[276] uveřejnily v posledním čísle depeši lorda Clarendona siru Hamiltonu Seymourovi s odpovědí na nótu hraběte Nesselroda z 2. července. Tato depeše je datována 16. července. Je to pouhý „doublière“[a] odpovědi pana Drouyna de Lhuys. Dopisovatel listu „Leader“ se minulou sobotu vyjádřil velmi odvážně o „antagonismu“ mezi lordem Aberdeenem a lordem Palmerstonem. Napsal:
„Lord Aberdeen nemohl nikdy pochopit licoměrnost lorda Palmerstona. Neuvědomoval si, že díky této licoměrnosti mohl lord Palmerston bez obtíží provádět rusofilskou politiku, a dokonce lépe než sám lord Aberdeen... Lord Palmerston maskuje cynismus smířlivostí... Lord Aberdeen vyjadřuje své přesvědčení otevřeně, kdežto lord Palmerston ne... Lord Palmerston si uvědomuje, jak výhodné je mluvit o intervenci, ale ve skutečnosti neintervenovat, kdežto lord Aberdeen ne... Lord Aberdeen ví, vždyť přece zná vládnoucí třídy, jak se získávají místa a kupují hlasy, a proto nepovažuje anglickou ústavu za nejdokonalejší lidskou instituci; předpokládá, že obyvatelstvo kontinentální Evropy není o nic přívětivější a poctivější než obyvatelstvo Velké Británie, a netrvá proto na tom, aby kontinentální vlády zrušily otcovský despotismus a nahradily jej samosprávou vládnoucích tříd... Lord Aberdeen ví, že moc Velké Británie je založena na porobě jiných národů, a opovrhuje zahraniční politikou, která předstírá přátelské sympatie s bojujícími národy. Lord Aberdeen nechápe, proč by Anglie, která si podmanila a oloupila Indii a utlačuje ji pro blaho samé Indie, měla nenávidět cara Mikuláše, který je pro Rusko dobrým despotou a utlačuje Polsko nepochybně rovněž pro blaho samého Polska. Lord Aberdeen nechápe, proč by Anglie, která zardousila řadu povstání v Irsku, měla fanaticky nenávidět Rakousko, protože zardousilo Uhry. Ví, že Anglie násilně vnucuje Irsku cizí víru, a chápe proto horlivou snahu papeže nastolit kardinála Wisemana ve Westminsteru. Ví, že jsme vedli válku s Kafry, a nepovažuje Mikuláše za padoucha proto, že decimuje svou vlastní armádu ve válkách s kavkazským lidem. Ví, že čas od času deportujeme vzpurné Mitchelly a OʼBrieny do Van Diemenovy země, a neděsí se toho, že Ludvík Napoleon zřídil deportační stanici v Cayenne. Píše-li neapolské vládě o sicilských záležitostech, nedává se unášet liberalismem, neboť má na paměti, že Velká Británie má prokonzula na Korfu... Nádherně je to zařízeno v této koaliční vládě — lord Aberdeen dělá rusofilské akce, a lord Palmerston hovoří v duchu bermondseyské politiky.“
Na důkaz, že jsem nezlehčoval hrdinství Švýcarska[b], mohu citovat dopis, který zaslala spolková rada vládě tessinského kantonu. V dopise se praví, že
„zležitost kapucínů[277] je otázka čistě kantonální, a že tedy tessinský kanton má sám rozhodnout, zda je lépe stavět se na odpor a nadále se vystavovat tvrdým opatřením Rakouska, nebo požádat vládu, aby obnovila jednání“.
Zdá se tedy, že švýcarská spolková rada se snaží omezit svůj spor s Rakouskem na úroveň čistě kantonální záležitosti. Táž rada dala právě příkaz k vyhoštění Italů Clementiho, Cassoly a Grillenzoniho, ačkoli porota v Churu je zprostila obžaloby, která je vinila z toho, že přepravovali zbraně přes tessinské hranice, a tak napomáhali milánskému povstání[278].
Zdá se, že Angličané stále ještě zcela nepřestali podporovat Džagannáthův chrám. 5. května 1852 zaslala ředitelská rada Východoindické společnosti indickému guvernérovi tuto depeši:
„Domníváme se i nadále, že by bylo záhodno, aby britská vláda konečně přerušila všechny styky s chrámem. Zmocňujeme Vás proto učinit příslušná opatření a zajistit, aby se přestaly zasílat chrámu jakékoli pravidelné příspěvky a aby místo toho bylo vyplaceno jednorázové odškodné těm osobám, které by na ně při liberálním posuzování dřívějších závazků nebo dohod měly nárok.“
11. dubna 1853 však indický guvernér ještě nic nepodnikl a záležitost stále ještě zůstává nevyřízena.
Už celý týden se vláda zabývá vyšetřováním ukrutností páchaných na vězních v birminghamském vězení. S vězni se tam nakládalo tak, že několik z nich spáchalo sebevraždu a několik se o ni pokusilo. Byli jsme ohromeni odhalením ukrutností, které nebyly překonány v žádném rakouském nebo neapolském carcere duro[c], a zároveň překvapeni tím, s jakým nezájmem přijali vyšetřující úředníci stížnosti, které jim předložily zúčastněné strany, a jak málo sympatií projevovali k obětem. Jejich starost o barbarského žalářníka zacházela tak daleko, že ho zpravidla varovali před chystanými návštěvami. Hlavní viník, poručík Austin, je jednou z těch osob, které Carlyle ve svých „Vzorných vězeních“[279] označil za pravé pohlaváry tuláků a lupičů.
Jednou z aktuálních otázek je morálka železničních společností. Ředitelství yorkshirské a lancashirské železnice natisklo na jízdenky zvláštní upozornění, že
„ředitelství nenese právní odpovědnost za jakékoli nehody nebo zranění, které by mohly být způsobeny opominutím správy železnic nebo jejích zaměstnanců“.
Zároveň se v sobotu ředitelství birminghamské a shrewsburské železnice odpovídalo před vicekancléřským soudem z podvodů spáchaných na vlastních akcionářích; Velká západní dráha a Severozápadní dráha mezi sebou soupeří, která z nich pohltí birminghamskou a shrewsburskou železnici. Většina akcionářů je pro sloučení se Severozápadní, kdežto ředitelé jsou pro splynutí s Velkou západní. A tu dostali ředitelé nápad, že by mohli použít akcií, které byly společnosti svěřeny do úschovy, k získání fiktivních hlasů. Proto byly akcie převedeny na několik nominálních držitelů — v některých případech zřejmě bez vědomí lidí, jejichž jmen bylo použito; v jednom případě šlo dokonce o devítileté dítě. Tito lidé za akcie nic nezaplatili a později je vrátili do rukou ředitelů, ale při hlasování zvýšili jako nominální držitelé počet hlasů tak, že bylo dosaženo většiny pro sloučení s Velkou západní dráhou. Učený soudce poznamenal, že „něco nehoráznějšího a neomalenějšího by si bylo stěží možno vymyslet, a způsob, jímž byl plán uskutečněn, byl ještě neomalenější“. S tímto mravním ponaučením viníky, jak už to mezi buržoazií bývá, propustil, zatímco chudý proletář by byl jistě deportován, kdyby ukradl víc než 5 liber št.
Je zajímavé pozorovat, jak je britská veřejnost střídavě pobouřena hned morálkou továrníků, hned morálkou uhlobaronů, hned obchodníčků s falšovanými narkotiky, hned majitelů železnic, kteří vystřídali zastaralé zbojníky, zkrátka morálkou všech druhů kapitalistů. Když to tak vezmeme, má kapitál zřejmě svou vlastní morálku, jakýsi vyšší zákon odpovídající raison d‘état[d], zatímco normální morálka sc hodí jen pro chuďasy.
Manchesterští parlamentní reformátoři se, jak se zdá, dostali do pěkné bryndy. K volebním zlořádům, odhaleňým na posledním zasedání parlamentu, došlo téměř výhradně v městských volebních obvodech, a ještě k tomu ve větších městech, jako je Hull, Liverpool, Cambridge a Canterbury. Liberární volební agent pan Coppock v záchvatu pravdomluvnosti přiznal: „Jak to vypadalo v Saint Albans, tak to vypadá ve všech volebních obvodech.“ Oligarchie nyní zamýšlí využít těchto odhalení a prosadit reformu, která by zvýhodnila hrabství na úkor městských volebních obvodů. Manchesterské reformátory, kteří si nepřejí rozšíření volebního práva vůbec, nýbrž jen v městských volebních obvodech, přivedl ovšem tento návrh do trapných rozpaků. Je žalostná podívaná, jak se jejich orgán „Daily News“ pokouší vybřednout z těchto nesnází.
14. ledna 1846 byla diskontní sazba Anglické banky zvýšena na 31/2 %, 21. ledna 1846 na 4 % a teprve v dubnu 1847 stoupla na 5 %; je však známo, že v posledních třech dubnových týdnech roku 1847 ustaly téměř všechny úvěrové transakce. V roce 1853 byl vzestup diskontní sazby Anglické banky mnohem rychlejší. 24. dubna 1852 činila diskontní sazba 2 %, 8. ledna 1853 stoupla na 21/2 %, 22. téhož měsíce na 3 %, 4. června na 31/2 %, 1. září na 4 % a v City se už mluví o tom, že zakrátko stoupne na 5 %. V listopadu 1846 byla průměrná cena pšenice 56 šilinků 9 pencí za kvarter, v posledních srpnových týdnech roku 1853 dosáhla 65 až 66 šilinků. Přibližně v téže době loňského roku Anglická banka
měla ve sklepeních 21 852 000 liber št. kdežto nyní má 16 500 068 liber št. Rozdíl činí 5 351 932 liber št. Zlatá zásoba se snížila v předminulém týdnu o 208 875 liber št. a v minulém týdnu o 462 852 liber št. To mělo okamžitý vliv na ceny na peněžní burze a kursy cenných papírů všech druhů začaly klesat. Ve finanční rubrice „Times“ z minulé středy čteme:
„Přes pokles na trhu cenných papírů se pokladniční poukázky nadále zúčtovávají s dvouprocentním diskontem a jednoprocentní prémií; panuje však dojem, že kancléř pokladu, aby udržel jejich kurs, nařídil, aby se skoupily na účet vlády. Protože k tomuto účelu nebyly okamžitě po ruce žádné jiné cenné papíry, byly odprodány tříprocentní papíry, deponované ve spořitelnách.“
To by pan Gladstone udělal mistrovský tah: prodat konsolidační dluhopisy za nízký kurs a koupit pokladniční poukázky za vysoký kurs, ztratit polovinu příjmů z tříprocentních cenných papírů výměnou za pokladniční poukázky nesoucí něco málo přes 11/2%!
Jak je možné, že devizový kurs je nepříznivý a zlatá zásoba se zmenšuje v době, kdy nebývale vzrůstá britský vývoz, který koncem roku překročí o 16 miliónů dokonce i vývoz v roce 1852?
„Protože při vývozu svého zboží dáváme celému světu na úvěr, kdežto za dovážené zboží platíme v hotovosti, musí někdy mimořádné rozšíření našeho obchodu nevyhnutelně vést k velmi nepříznivé platební bilanci, ale všechny tyto platby se nám vrátí, jakmile vyprší lhůty úvěrů poskytovaných na náš vývoz a až budou úvěry splaceny.“
To říká „Economist“. Podle této teorie, kdyby vývoz v roce 1854 znovu překročil vývoz z roku 1853, byl by devizový kurs pro Anglii nadále nepříznivý a jediným prostředkem, který by jej upravil, by byla obchodní krize. „Economist“ se domnívá, že o katastrofě, jaká nastala v roce 1847, nelze nyní ani mluvit, neboť nyní se nevkládá na rozdíl od tehdejší doby příliš velký kapitál do železnic atd. Zapomíná však, že se kapitál vkládá do továren, strojního zařízení, lodí atd. Naproti tomu „Observer“ si stěžuje na „bláhové investování do zahraničních železnic a jiných velmi pochybných a podezřelých podniků“. „Economist“ se domnívá, že pokud jde o Evropu, vysoké ceny obilí možná blahodárně přibrzdí rozbujelé obchodní transakce, že však Amerika, Austrálie atd. jsou spolehlivé. „Times“ současně tvrdí, že napětí na newyorské peněžní burze blahodárně přibrzdí americké transakce. „Leader“ prohlašuje:
„Nemůžeme počítat se stejným množstvím zakázek ze Spojených států, na jaké jsme byli dosud zvyklí.“
Zbývá Austrálie. Zde se ujímá slova „Observer“:
„Vývoz byl vyhnán do nesmyslné výše. 74 000 tun lodního nákladu, který nyní přibyl do Londýna a má být dodán do jižních kolonií, potvrzuje nepříznivé zvěsti, které jsme přinášeli z Adelaidy, Melbournu a jiných míst. Nelze popírat, že nynější vyhlídky nejsou slibné.“
Pokud jde o čínský trh, všechny zprávy jednomyslně potvrzují, že se tam projevuje velká ochota prodávat, ale také velká neochota kupovat, že se hromadí drahé kovy a jakákoli změna tohoto stavu věcí je nemyslitelná, dokud revoluční hnutí v této obrovské říši nedosáhne svého cíle.
A co vnitřní trh?
„Značný počet tkalců v mechanických tkalcovnách v Manchesteru a v okolí následoval příkladu Stockportu a zahájil stávku za zvýšení mezd o 10 %... Tovární předáci pravděpodobně ještě před koncem zimy shledají, že nepůjde o to, zda bude povoleno desetiprocentní zvýšení, nýbrž o to, zda budou továrníci ochotni obnovit práci při zachování nynější výše mezd.“
Těmito nedvojsmyslnými výroky varuje „Morning Chronicle“ před hrozícím zúžením domácího trhu.
Zmiňoval jsem se už několikrát o tom, že se značně rozšiřují staré továrny a neobyčejně rychle budují nové. Psal jsem Vám, že některé nově vybudované továrny tvoří jakási tovární města. Konstatoval jsem, že ještě nikdy se takové množství volného kapitálu, nahromaděného v období prosperity, nevkládalo přímo do průmyslové výroby.[280] Vezměte si nyní na jedné straně tato fakta a na druhé straně příznaky svědčící o přesycenosti trhů doma i v zahraničí a mějte přitom na paměti, že nepříznivý devizový kurs je nejspolehlivějším prostředkem k vyvolání nadbytku vývozního zboží na zahraničních trzích.
Ale dlouho se hromadící prvky velké obchodní a průmyslové krize přivede k výbuchu především neúroda. Jestliže se zdraží kterýkoli jiný produkt, poklesne po něm poptávka. Jestliže se však zdraží obilí, poptávka po něm ještě vzroste a způsobí pokles cen všech ostatních druhů zboží. I ten nejcivilizovanější národ, stejně jako nejbarbarštější divoch, si nejprve musí opatřit potravu, a pak teprve může pomýšlet na opatřování něčeho jiného. A rozvoj bohatství a civilizace je obvykle přímo úměrný snižování množství práce a výrobních nákladů nutných k výrobě potravin. Všeobecná neúroda už sama o sobě vede k všeobecnému zúžení trhů doma i v zahraničí. A nynější úroda v jižních částech Evropy, v Itálii, ve Francii, v Belgii a porýnském Prusku je přinejmenším stejně špatná jako v letech 1846 a 1847. Nijak slibná není ani na severozápadě a severovýchodě. Pokud jde o Anglii, „Mark-Lane Express“[281], tento „Moniteur“ londýnské plodinové burzy, minulý týden prohlásil:
„Není pochyby o tom, že letošní sklizeň pšenice ve Spojeném království bude nejnižší za několik posledních let. Průměrné výnosy budou podstatně nižší téměř ve všech oblastech království a kromě toho je třeba mít na paměti, že pro nepříznivé počasí v době setí byla oseta přinejmenším o čtvrtinu menší plocha než obvykle.“
Iluze, že tomu všemu — ochromení obchodu, průmyslové nadvýrobě a špatné úrodě — odpomůže svobodný obchod, situaci nijak neulehčí. Právě naopak:
„Farmářům stále nejde do hlavy,“ poznamenává týž „Mark-Lane Express“, „že za svobodného obchodu může být nedostatek obilí. Proto je málokterý z nich ochoten přechovávat větší zásoby. Dožene-li nás později nutnost k tomu, abychom dováželi hodně obilí, budeme za ně pravděpodobně muset velmi draho platit.“
Včerejší „Mark-Lane Express“ dodává:
„V zahraničí je prozatím ještě tolik obilí na poli, že na obchod bude mít značný vliv to, jaké bude počasí v několika příštích týdnech. Posledními dešti už jakost nesklizeného obilí značně utrpěla, a kdyby deštivé počasí trvalo ještě nějakou dobu, mohlo by to způsobit značné škody... Jsou obavy, že konečný výsledek žní bude méně uspokojivý, než se zdálo před týdnem či před čtrnácti dny... Informace, které jsme získali v posledních několika dnech o bramborách, jsou méně příznivé než dřívější... Přestože se v minulém týdnu dovezlo ze zahraničí obrovské množství obilí (88 833 kvarterů), mělo to jen nepatrný vliv na ceny; pokles od nejvyššího bodu nepřekročil 1 až 2 šilinky u kvarteru... Žně v Pobaltí budou pravděpodobně celkově neuspokojivé... Podle posledních údajů se prodávala pšenice v Gdaňsku za 60 šilinků vyplaceně na palubu, v Královci za 56 šilinků 9 pencí, ve Štětíně za 54 šilinků a v Rostocku za 58 šilinků.“
Následky drahoty začínají už — podobně jako v roce 1847 — zatemňovat politický obzor. V Neapoli už městské úřady nemají prostředky, aby zaměstnaly dělníky na veřejných pracích, a ve státní pokladně už není na platy státních úředníků. V papežském státě, v Tolentinu, Terni, Ravenně a Trasteveru vypukla řada hladových vzpour, které nijak nezmírnilo ani nedávné zatýkání, vpád Rakušanů a vyhrožování tělesnými tresty. V Lombardii se hraběti Strassoldovi nepodaří odvrátit politické následky drahoty a průmyslové stagnace novou šestiapůlkrejcarovou daní z jednoho zlatého, kterou bude 20. září a 10. října letošního roku muset zaplatit každý, kdo platí přímé daně včetně daně z příjmu a daně ze mzdy. O bídné situaci Rakouska svědčí jeho otálení s novou půjčkou, která byla jako obvykle vypsána s ujištěním, že stát potřebuje peníze jen k tomu, aby mohl snížit stav armády. Francouzskou vládu zachvátil panický strach; to je vidět ze zfalšovaných zpráv o sklizni, z uměle stanovených cen chleba v Paříži a z obrovských nákupů obilí na všech trzích. Venkov je rozhořčen, protože Bonaparte krmí Paříž na jeho účet. Buržoazie je rozhořčena, protože zasahuje do jejích obchodů jménem proletářů. Proletáři jsou rozhořčeni, protože dává vojákům bílý chléb místo černého ve chvíli, kdy rolníkům i dělníkům hrozí nebezpečí, že zůstanou vůbec bez chleba. Konečně vojáci jsou rozhořčeni, protože Francie zaujímá ve východní otázce ponižující protinárodní stanovisko. V Belgii vypuklo několik hladových bouří na protest proti přepychovým hostinám, které Koburkové uspořádali na počest rakouské velkovévodkyně. V Prusku byla vláda vyděšena tak, že dala naoko zatknout několik obchodníků s obilím; ostatní byli předvoláni k policejnímu presidentovi, který je „požádal“, aby prodávali za „poctivé“ ceny.
V závěru bych chtěl znovu vyjádřit názor, že krizi nevyvolá ani řečnění demagogů, ani tlachání diplomatů; nepochybnou předzvěstí evropské revoluce jsou blížící se hospodářské pohromy a sociální otřesy. Od roku 1849 byla obchodní a průmyslová prosperita pohovkou, na níž kontrarevoluce bezpečně podřimovala.
Napsal K. Marx 13. září 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3886 z 30. září 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — duplikát, kopie. (Pozn. red.)
c — žaláři. (Pozn. red.)
d — blahu státu. (Pozn. red.)
276 „Sunday Times“ [„Nedělní Times“] — anglický týdeník, který vychází v Londýně od roku 1822; v padesátých letech 19. století byl orgánem whigů.
277 Na podzim roku 1852 zrušily úřady švýcarského kantonu Tessin klášter katolického řádu kapucínů v Locarnu a vystěhovaly 22 kapucínů italského původu z Tessinu do Lombardie. Akce švýcarských úřadů proti kapucínskému řádu, který byl chráněncem Rakouska, zkomplikovaly rakousko-švýcarské vztahy, které se už dost zostřily tím, že se na švýcarské půdě zdržovali účastníci italského národně osvobozeneckého hnutí.
279 Thomas Carlyle, „Latter-Day Pamphlets. No. 2: Model Prisons“ [„Stati z našich dnů. Čís. 2: Vzorná vězení“], Londýn 1850. Kritický rozbor tohoto díla přinesla jedna z recenzí, které Marx a Engels uveřejnili roku 1850 ve čtvrtém čísle časopisu „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“ (viz Marx-Engels, Spisy 7, zde).
280 Marx má na mysli své články „Pauperismus a svoboda obchodu. — Blížící se obchodní krize“ a „Politické perspektivy. — Obchodní prosperita. — Případ smrti hladem“ (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde a zde).
281 „Mark-Lane Express“ — zkrácený název týdeníku „Mark-Lane Express, Agricultural Journal“ [„Věstník plodinové burzy, zemědělský časopis“]: orgán obchodní buržoazie; vycházel pod tímto názvem v Londýně v letech 1832—1924.