Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
Lord Palmerston
Článek druhý
Když už se hnutí za reformu[304] nedalo čelit, zběhl lord Palmerston od toryů a vklouzl do tábora whigů. I když si uvědomoval, že nebezpečí vojenského despotismu neplyne z přítomnosti královské německé legie na anglické půdě, ani z udržování velké stálé armády, nýbrž pouze od „samozvaných reformátorů“, stavěl se přesto už v roce 1828 příznivě k rozšíření volebního práva na taková velká průmyslová města, jako je Birmingham, Leeds a Manchester. Ale proč?
„Ne proto, že bych byl v zásadě přítelem reformy, ale proto, že jsem jejím rozhodným nepřítelem.“
Byl přesvědčen, že několik včasných ústupků bouřlivě se rozvíjejícímu průmyslovému kapitálu by mohlo být nejspolehlivějším prostředkem, jak se vyhnout „zavedení všeobecné reformy“. (Dolní sněmovna, 27. června 1828.) Když se spolčil s whigy, přestal i předstírat, že cílem navrhovaného zákona o reformě je rozbití těsných pout benátské ústavy; naopak, reforma měla ústavu upevnit a posílit ji odtržením buržoazie od lidové opozice.
„Nálada buržoazie se změní a její nespokojenost s ústavou se přemění v oddanost ústavě, kterou to značně posílí a upevní.“
Peery utěšoval tím, že zákon o reformě ve skutečnosti neohrozí „vliv sněmovny lordů“ a jejich „zasahování do voleb“. Aristokracii ujišťoval, že ústava neztratí svůj feudální charakter, neboť „pozemkové vlastnictví tvoří mohutnou základnu, na níž spočívá struktura společnosti a instituce naší země“. Rozptyloval její obavy ironickými náznaky, že „jsme obviňováni, že to se skutečným zastoupením lidu nemyslíme vážně a doopravdy“, že „prý pouze zamýšlíme umožnit aristokracii a pozemkovým vlastníkům jiný způsob vlivu“. Přiznal dokonce, že vedle nevyhnutelných ústupků, které je třeba učinit buržoazii, je „hlavní a vůdčí zásadou zákona o reformě odstranění volebních privilegií“, tj. zbavit volebních privilegií stará toryovská rozpadlá městečka[305] ve prospěch nových whigovských obcí. (Dolní sněmovna, 24. března 1831 a 14. března 1832.)
Je však na čase přejít k činům vznešeného lorda v oboru zahraniční politiky.
Když roku 1823 na základě rezolucí veronského kongresu francouzská armáda vtáhla do Španělska, aby tu zvrátila novou ústavu a vydala zemi nelítostné mstě bourbonského idiota[a] a jeho svity bigotních mnichů, postavil se lord Palmerston proti jakýmkoli „donquijotským křižáckým tažením za abstraktní zásady“, proti jakémukoli vměšování „ve prospěch lidu“, jehož hrdinný odboj kdysi zachránil Anglii před Napoleonovým vpádem. Slova, která při té příležitosti pronesl ke svým tehdejším whigovským protivníkům, jsou živým a názorným obrazem jeho vlastní zahraniční politiky od chvíle, kdy se stal permanentním ministrem zahraničních věcí svých tehdejších odpůrců. Prohlásil:
„Někteří lidé by si přáli, abychom při jednání používali vyhrůžek, třebaže jsme nebyli připraveni na válku, kdyby jednání ztroskotala. Mluvit o válce a pomýšlet na neutralitu, vyhrožovat armádou a pak se schovat za nějaký oficiální dokument, vyzývavě mávat mečem ve chvíli jednání a v den bitvy se chopit pera a vyrábět protesty — kdybychom byli takto jednali, počínali bychom si jako zbabělí chvastouni a byli bychom si vysloužili opovržení a výsměch celé Evropy.“ (Dolní sněmovna, 30. dubna 1823.)
Konečně dospíváme k rozpravám o řecko-turecké otázce, které poskytly lordu Palmerstonovi první příležitost, aby se ve vládě a v dolní sněmovně blýskl svým jedinečným talentem neochvějného a vytrvalého obhájce ruských zájmů. Papouškoval jeden po druhém všechny ty výmysly šířené Ruskem o turecké ukrutnosti, řeckopravoslavné civilizaci, náboženské svobodě, křesťanství atd. Nejprve jej vidíme, jak ve funkci ministra odmítá jakýkoli pokus udělit „důtku“ admirálu Codringtonovi za jeho „záslužné počínání“, jež způsobilo zničení tureckého loďstva u Navarina, třebaže připouští, že „tato bitva byla svedena proti mocnosti, s níž nejsme ve válce,“ a že je to „politováníhodná událost“. (Dolní sněmovna, 31. ledna 1828.)
Když pak z funkce odešel, zahájil dlouhou řadu svých útoků proti Aberdeenovi a vytýkal mu, že plní příliš váhavě rozkazy Ruska.
„Plníme dost rychle a energicky naše závazky vůči Řecku? Blíží se už červenec 1829, a smlouva z července 1827 nebyla stále ještě splněna... Je pravda, že z Morey byli Turci vyhnáni ... Proč však byly zastaveny válečné akce Francouzů na Korintské šíji?... Zasáhla Anglie se svou úzkoprsou politikou a zabránila dalšímu postupu... Proč by si spojenci neměli v oblastech severně od Korintské šíje počínat stejně, jako si počínali na jihu, proč neobsadí ihned všechno území, jež má připadnout Řecku? Myslím, že se spojenci s Tureckem o Řecku už dost navyjednávali.“ (Dolní sněmovna, 1. června 1829.)
Kníže Metternich se tehdy, jak je všeobecně známo, stavěl proti ruské výbojnosti, a proto dostali ruští diplomatičtí agenti pokyn — připomínám depeše Pozza di Borgo a knížete Livena — aby líčili Rakousko jako nesmiřitelného nepřítele osvobození Řecka a evropské civilizace, jejíž zdárný rozvoj je prý jediným cílem ruské diplomacie. Vznešený lord se ovšem dává touto vyšlapanou stezkou.
„Rakousko se svými omezenými hledisky a neblahými předsudky v politice kleslo téměř na úroveň druhořadé mocnosti.“
V důsledku Aberdeenovy váhavé politiky vypadá Anglie jako
„hlavní článek řetězu, jehož součásti tvoří Miguel, Španělsko, Rakousko a Mahmud... V průtazích s uskutečňováním červencové smlouvy spatřuje lid ani ne tak obavy z tureckého odporu jako nepřekonatelný odpor ke svobodě Řecka.“ (Dolní sněmovna, 1. června 1829.)
Znovu a znovu napadá Aberdeena pro protiruské zaměření jeho diplomacie:[b]
„Mne například nemůže uspokojit řada depeší anglické vlády, ačkoli se nesporně pěkně čtou, jsou dostatečně vybroušené a povšechně doporučují urovnání s Ruskem, přitom se tu však snad až přehnaně projevují city, které Anglie chová k Turecku; kdyby je četla některá zainteresovaná strana, mohlo by se snadno zdát, že znamenají víc, než se vlastně zamýšlelo.., uvítal bych, kdyby se Anglie pevně rozhodla — je to téměř jediný možný postup — že se za žádných okolností a v žádném případě nepřidá ve válce na stranu Turecka, a aby to Turecku otevřeně a přímo sdělila... Nejnelítostnější je tato trojice: čas, oheň a sultán.“ (Dolní sněmovna, 16. února 1830.)
Na tomto místě musím připomenout několik historických skutečností, aby nebylo pochyb o pravé povaze filohelénského cítění urozeného lorda.
Když Rusko uchvátilo Gok-čaj, pruh země u jezera Sevan, nesporně patřící Persii, žádalo jako náhradu za vyklizení tohoto území, aby se Persie vzdala nároků na jinou část svého území, Kalanu. Když Persie nevyhověla, byla přepadena, poražena a donucena podepsat v únoru 1828 turkmenčajskou smlouvu. Podle této smlouvy musela Persie zaplatit Rusku náhradu dva milióny liber šterlinků a odstoupit mu provincie Jerevan a Nachičevan s pevnostmi Jerevan a Abbásábád. Jediným cílem této smlouvy bylo — jak prohlásil Mikuláš — stanovit společné hranice na řece Araksu, což prý je jediný prostředek, jak zabránit všem budoucím sporům mezi oběma říšemi. Zároveň však odmítl vrátit Persii Talyš a Mughan, ležící na perském břehu Araksu. Konečně se Persie zavázala, že nebude udržovat válečné loďstvo na Kaspickém moři. Takové byly příčiny a výsledky rusko-perské války.
Pokud jde o náboženství a svobodu Řecka, Rusko se v té době o ně staralo právě tak málo, jako se nyní stará bůh pravoslavných o klíče k chrámu „svatého hrobu“ a o proslulou „kopuli“.[306] Je už odedávna tradiční ruskou politikou podněcovat Řeky ke vzpourám a pak je ponechat napospas sultánově mstě. Tak hluboké byly sympatie Ruska k obrození Hellady, že na veronském kongreu jednalo s Řeky jako s rebely a uznávalo sultánovo právo odmítat jakékoli cizí vměšování mezi něho a jeho křesťanské poddaué, Car dokonce nabídl „Portě pomoc k potlačení vzpoury“; tato nabídka byla ovšem odmítnuta. Když se tento pokus nezdařil, obrátil se car k velmocem s opačnou nabídkou — „vyslat do Turecka armádu, která by nadiktovala mír u zdí Serailu“. Aby mu svázaly ruce nějakou společnou akcí, uzavřely s ním ostatní velmoci 6. července 1827 v Londýně smlouvu, kterou se navzájem zavazovaly vynutit, bude-li to nutné i zbraněmi, urovnání sporu mezi sultánem a Řeky. Několik měsíců po tom, co podepsalo tuto smlouvu, uzavřelo Rusko jinou smlouvu s Tureckem, akkermanskou konvenci[307], jíž se zavázalo nezasahovat do řeckých záležitostí. Než byla tato smlouva uzavřena, přimělo Rusko perského korunního prince, aby vtrhl do osmanských držav, a zahrnulo Portu nejtěžšími urážkami, aby ji dohnalo k roztržce. Po všech těchto událostech anglický vyslanec, který jednal jménem Ruska a ostatních mocností, předložil Portě podmínky londýnské smlouvy ze 6. července 1827. Na základě komplikací plynoucích z těchto podvodů a lží nalezlo Rusko konečně záminku k rozpoutání války z let 1828— 1829. Tato válka skončila drinopolskou smlouvou, jejíž obsah lze charakterizovat těmito citáty z proslulé McNeillovy brožury „Postup Ruska na Východě“:
„Podle drinopolské smlouvy získal car Anapu a Poti se značně velkým územím na pobřeží Černého moře, Část Achalcišského pašaliku s pevnostmi Achalciche a Achalkalaki, ostrovy v dunajské deltě, vymínil si také, že Turci zničí svou pevnost Giurgiu a vyklidí pravý břeh Dunaje do vzdálenosti několika mil od řeky... Částečně násilím a částečně pod vlivem kněží bylo mnoho tisíc arménských rodin odsunuto z tureckých provincií v Asii na carská území... Car dosáhl toho, že jeho poddaní žijící v Turecku byli vyňati z pravomoci tamějších úřadů, a zatížil Portu obrovským dluhem z titulu náhrady válečných výdajů a obchodních ztrát, a konečně si podržel jako zástavu, než bude dluh splacen, Moldavsko, Valašsko a Silistru... Když car touto smlouvou donutil Turecko, aby uznalo protokol z 22. března, který Turecku zaručoval svrchovanost nad Řeckem a právo vybírat od Řecka roční tribut, využilo Rusko veškerého svého vlivu, aby dopomohlo Řecku k nezávislosti. Řecko se skutečně stalo nezávislým státem a jeho presidentem byl jmenován hrabě Kapodistrias, bývalý ruský ministr.“[308]
Taková jsou fakta. Podívejme se, jak byla vykreslena rukou lorda Palmerstona:
„Plně odpovídá skutečnosti, že válka mezi Ruskem a Tureckem vypukla proto, že Turecko mařilo ruský obchod, zasahovalo do ruských práv a porušovalo smlouvy.“ (Dolní sněmovna, 16. února 1830.)
Když se pak převtělil ve whigovského ministra zahraničních věcí, zdokonalil své stanovisko takto:
„Vážený a udatný poslanec“ (plukovník Evans) „líčil počínání Ruska od roku 1815 až do dnešní doby jako neustálý sled útoků na jiné země. Poukazoval zejména na války Ruska s Persií a Tureckem. Ani v jedné z nich nebylo však Rusko útočníkem, a třebaže výsledkem perské války bylo rozšíření ruské moci, nestalo se to proto, že by Rusko o tento výsledek usilovalo... Ani ve válce s Tureckem nebylo Rusko útočníkem. Nechci sněmovnu unavovat podrobnostmi o tureckých provokacích proti Rusku; nikdo, myslím, nemůže popírat, že Turecko vyhánělo ze svého území ruské poddané, zadržovalo ruské lodi a porušovalo všechna ustanovení akkermanské konvence, a když mu byla předložena stížnost, odmítlo zjednat nápravu. Jestliže tedy kdy existoval spravedlivý důvod k zahájení války, pak jej mělo Rusko při zahájení války proti Turecku. Rusko však nikdy při žádné příležitosti nezískalo žádná nová území, alespoň ne v Evropě. Vím, že některé body byly delší dobu obsazeny“ (Moldavsko a Valašsko jsou pouhé body a ústí Dunaje je úplná nula) „a některá další místa byla získána na asijském pobřeží Černého moře; Rusko však mělo dohodu s ostatními evropskými mocnostmi, že jeho úspěchy v této válce nepovedou k rozšířeni jeho území v Evropě.“ (Dolní sněmovna, 7. srpna 1832.)
Vaši čtenáři nyní jistě pochopí, proč sir Robert Peel řekl vznešenému lordovi na veřejném zasedání sněmovny, že „mu není jasné, koho vlastně zastupuje“.[309]
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — Ferdinanda VII. (Pozn. red.)
b V „New-York Daily Tribune“ z 19. října 1853 je místo věty: „Znovu a znovu napadá Aberdeena pro protiruské zaměření jeho diplomacie“ tento text: „Celé půlstoletí tvořilo přehradu mezi Ruskem a Cařihradem jediné heslo, a to, že celistvost turecké říše je nezbytná, má-li být zachována rovnováha sil. ‚Protestuji,‘ volá Palmerston 5. února 1830, ‚proti politice, která z celistvosti tureckých držav v Evropě činí věc naprosto nezbytnou v zájmu křesťanské a civilizované Evropy.‘ Znovu a znovu napadá Aberdeena.“ (Pozn. red.)
304 Jde o rozsáhlou kampaň za volební reformu parlamentu (viz poznámku [139]), která v Anglii probíhala několik let před provedením reformy z roku 1832.
305 Rozpadlá městečka (rotten boroughs) — tak se v Anglii v 18. a 19. století nazývala málo obydlená nebo vylidněná městečka a vesnice, které měly ještě ze středověku právo na zastoupení v parlamentu (tzv. statutární města). Poslance „rozpadlých městeček“ jmenovala fakticky pozemková šlechta, na níž bylo místní obyvatelstvo zcela závislé. Výsady „rozpadlých městeček“ byly postupně zrušeny reformami z let 1832, 1867 a 1884.
306 Za sporu o „svatá místa“ (viz poznámku [101]), jehož Francie a carské Rusko využily jako záminky k boji o hegemonii na Blízkém východě, byla jedním ze sporných bodů otázka, zda klíče od chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě a právo dbát o neporušenost kupole tohoto chrámu patří katolickým nebo pravoslavným kněžím.
307 O londýnské smlouvě (konvenci) ze 6. července 1827 viz poznámku [48].
Akkermanská konvence — dohoda, kterou podepsaly Rusko a Turecko 7. října (25. září) 1826. Touto dohodou se turecká vláda zavazovala, že bude přesně dodržovat dřívější smlouvy uzavřené s Ruskem a že dovolí ruským obchodním lodím proplouvat tureckými vodami, a také se zříkala nároků na místa na kavkazském pobřeží Černého moře, která postoupila Rusku po rusko-turecké válce z let 1806 —1812. Konvence potvrzovala autonomii Srbska, kterou mu poskytl sultán, a stanovila, že hospodarové (vládnoucí knížata) v Moldavsku a Valašsku mají být voleni z místních bojarů. Akkermanská dohoda se netýkala řecké otázky. Krátce před rusko-tureckou válkou z let 1828—1829 turecké oficiální kruhy, které porušily tuto konvenci, ji začaly vykládat tak, že prý se Rusko touto konvencí vzdalo zasahování do řeckých záležitostí a že prý pomocí Řekům tento závazek porušilo. Ve skutečnosti však vyhlásila carská vláda svou „nezainteresovanost na řeckých záležitostech“ už několik měsíců před podepsáním akkermanské dohody.
308 J. McNeill, „Progress and present position of Russia in the East“ [„Postup a nynější postavení Ruska na Východě“], Londýn 1836, str. 105—107.
309 V „New-York Daily Tribune“ z 19. října 1853 končil článek větami, které zřejmě připojila redakce novin: „Tímto výrokem se dávalo jednoznačně najevo, že osoba lorda Palmerstona rozhodně nepředstavuje svobodu, čestnost a všechno to nejlepší, co je pro Anglii typické. Jaký byl šlechetný lord tehdy i v nejranějším období své kariéry, které jsme tu vylíčili, takový je i dnes a nikdo, kdo ho zná, nemůže od něho za nynější vážné krize očekávat něco jiného než falešné úsluhy věci spravedlnosti a lidských práv. Část jeho politického životopisu, kterou jsme dosud nevypravovali, necháváme napodruhé; ani ta bohužel není lepší.“