Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
Lord Palmerston
Článek šestý
V ruském slovníku chybí slovo „čest“. Sám pojem se považuje za francouzskou iluzi. „Čto takoje honneur? Eto francuzskaja chimère,“[a] praví ruské přísloví. Za objevení ruské cti vděčí svět výhradně lordu Palmerstonovi, který se po celé čtvrtstoletí v každé kritické chvíli velmi pateticky zaručoval za carovu „čest“. To učinil při závěru parlamentního zasedání v roce 1853 stejně jako při závěru zasedání v roce 1833.
Náhodou se však stalo, že urozený lord právě ve chvíli, kdy vyjadřoval „neomezenou důvěru v čest a dobré úmysly“ carovy, dostal dokumenty utajované před ostatním světem, které rozptylovaly poslední pochybnosti, jestliže kdy jaké byly, o povaze ruské cti a dobrých úmyslů. Nemusel ani oškrabovat Moskala, aby objevil Tatara. Chytil Tatara v celé jeho ohavnosti.[b] Dostala se mu do rukou doznání předních ruských ministrů a diplomatů, kteří odhazovali masky, vyzrazovali své nejtajnější myšlenky, nenuceně prozrazovali své plány na dobývání a podmaňování, opovržlivě se vysmívali slaboduché důvěřivosti evropských panovníků a ministrů, tropili si žerty z Villèlů, Metternichů, Aberdeenů, Canningů a Wellingtonů a s krutým cynismem barbarů, zmírňovaným sžíravou ironií dvořanů, osnovali plány, jak zasévat nedůvěru vůči Anglii v Paříži, vůči Rakousku v Londýně a vůči Londýnu ve Vídni, jak je všechny navzájem proti sobě poštvat, jak ze všech udělat pouhé nástroje Ruska.
Za varšavského povstání padly vítězným Polákům do rukou místodržitelské archívy, uložené v paláci velkoknížete Konstantina a obsahující tajnou korespondenci ruských ministrů a vyslanců od počátku tohoto století až do roku 1830. Polští uprchlíci přivezli tyto dokumenty nejprve do Francie a později je hrabě Zamojski, synovec knížete Czartoryského, odevzdal lordu Palmerstonovi, který je pohřbil v křesťanském zapomenutí. S těmito dokumenty v kapse proklamoval urozený vikomt před britským senátem a před celým světem ještě horlivěji svou neomezenou důvěru v čest a dobré úmysly ruského imperátora.
Nebylo vinou urozeného vikomta, že tyto senzační dokumenty byly posléze koncem roku 1835 uveřejněny ve známém „Portfoliu“[c]. Král Vilém IV., ať už byl jinak jakýkoli, byl velmi rozhodným nepřítelem Ruska. Jeho osobní tajemník, sir Herbert Taylor, byl v těsném spojení s Davidem Urquhartem, představil tohoto pána samému králi a od té doby se Jeho královské Veličenstvo s těmito dvěma přáteli spiklo proti politice „ryze anglického“ ministra.
„Vilém IV. nařídil urozenému lordovi, aby zmíněné dokumenty odevzdal. Byly odevzdány a ve windsorském zámku ihned prozkoumány; bylo uznáno za vhodné je otisknout a uveřejnit. Přestože se urozený lord velmi vzpíral, donutil jej král, aby zmocnil ministerstvo zahraničních věcí dokumenty uveřejnit, takže vydavatel, který byl pověřen připravit je pro tisk, neuveřejnil jediné slovo, které by urozený lord nebyl podepsal nebo parafoval. Třebaže urozený lord tyto skutečnosti popírá, sám jsem viděl jeho parafu na jednom z těchto dokumentů. Lord Palmerston byl donucen odevzdat tyto dokumenty panu Urquhartovi k uveřejnění. Pan Urquhart byl skutečným vydavatelem ‚Portfolia‘.“ (Projev pana Ansteyho v dolní sněmovně 23. února 1848.)
Po králově smrti odmítl lord Palmerston zaplatit tiskaři „Portfolia“, popřel veřejně a slavnostně jakoukoli účast ministerstva zahraničních věcí a donutil — není známo jak — svého náměstka pana Backhouse, aby toto dementi podepsal. V „Times“ z 26. ledna 1839 čteme:
„Není na nás, abychom pátrali, jaké jsou pocity lorda Palmerstona. Snadno si však představíme, jaké pocity by asi měla kterákoli jiná osoba považující se za gentlemana a zastávající funkci ministra, když byla ve včerejším čísle ‚Times‘ uveřejněna korespondence mezi panem Urquhartem, jehož lord Palmerston propustil z úřadu, a panem Backhouem, kterého urozený vikomt v úřadě ponechal. Touto korespondencí bylo naprosto jasně prokázáno, že série oficiálních dokumentů, obsažená ve známé publikaci nazvané ‚Portfolio‘, byla otištěna a rozšiřována na pokyn lorda Palmerstona a že jeho lordstvo je odpovědné za uveřejnění těchto dokumentů jednak jako státník — vůči politickému světu doma i v zahraničí, jednak jako příkazce — vůči tiskaři a vydavateli, pokud jde o peněžní závazky, jež z toho vyplývají.“
Finanční tíseň, způsobená vyčerpáním státní pokladny v neblahé válce z let 1828—1829, a finanční závazky vůči Rusku, stanovené drinopolskou smlouvou, donutily Turecko ještě víc rozšířit nechvalný systém monopolů, podle něhož se prodej téměř všeho zboží povoloval pouze těm, kdo zaplatili vládě licenční poplatky. Tím se umožnilo hrstce lichvářů zmocnit se téměř celého tureckého obchodu. Pan Urquhart navrhl králi Vilému IV., aby byla se sultánem uzavřena obchodní smlouva. Ta by jednak zajistila značné výhody britskému obchodu, jednak by umožnila Turecku, aby rozvíjelo své výrobní síly, ozdravilo své finance, a tak se vymanilo z ruského jařma. Zajímavou historii této smlouvy nejlépe vylíčil pan Anstey:
„Celý spor mezi lordem Palmerstonem a panem Urquliartem se točil kolem této obchodní smlouvy. 3. října 1835 byl pan Urquhart jmenován legačním tajemníkem v Cařihradě, aby tam zajistil schválení obchodní smlouvy s Tureckem. Odkládal však svůj odjezd až do června nebo července 1836. Lord Palmerston naléhal, aby odjel co nejdříve.
Pan Urquhart však na časté pobídky k odjezdu odpovídal stále stejně: neodjedu, dokud nebudu mít obchodní smlouvu schválenou ministerstvem obchodu a ministerstvem zahraničních věcí. Pak s ní pojedu do Turecka a zajistím, aby ji Porta přijala... Konečně lord Palmerston smlouvu schválil a odeslal ji vyslanci v Cařihradě, lordu Ponsonbymu.“ (Mezitím vyslanci uložil, aby vedl jednání sám, a pana Urquharta vůbec jednat nenechal, což odporovalo dohodě s panem Urquhartem.) „Jakmile se urozenému lordovi podařilo odstranit pana Urquharta intrikami z Cařihradu, byla smlouva okamžitě hozena přes palubu. O dva roky později se k ní urozený lord vrátil, pana Urquharta v parlamentě pochválil, že byl jejím autorem, a sám se vzdal jakýchkoli zásluh. Ale urozený lord smlouvu zničil, ve všech bodech ji překroutil a udělal z ní smlouvu zhoubnou pro obchod. Podle původní smlouvy pana Urquharta měli být britští poddaní v Turecku postaveni naroveň příslušníkům národa s největšími výhodami“, to jest Rusům. „Po změnách provedených lordem Palmerstonem měli být britští poddaní postaveni naroveň utlačovaným poddaným Porty, obtíženým daněmi. Smlouva pana Urquharta stanovila, že budou zrušena všechna tranzitní cla, monopoly, daně a poplatky všeho druhu kromě daní a poplatků stanovených přímo ve smlouvě. V překroucené verzi lorda Palmerstona obsahovala smlouva doložku, která poskytovala Vysoké Portě neomezené právo vydávat podle vlastního uvážení jakékoli předpisy a omezení pro obchod. Smlouva pana Urquharta ponechávala staré dovozní clo ve výši 3 šilinků z libry; smlouva urozeného lorda zvyšovala clo ze 3 šilinků z libry na 5. Smlouva pana Urquharta zaváděla clo ad valorem[d], a to tak, že u zboží, které bylo výhradně tureckým výrobkem a mělo v cizích přístavech zajištěn dobrý odbyt za ceny obvyklé za monopolního systému, mělo být vývozní clo stanoveno dvěma zmocněnci, anglickým a tureckým, a to dost vysoko, aby při zachování zisku přinášelo dostatečný příjem státní pokladně; šlo-li však o zboží vyráběné jinde než v Turecku, jehož ceny nebyly v cizích přístavech tak vysoké, aby bylo vysoké clo únosné, mělo být stanoveno nižší clo. Smlouva lorda Palmerstona stanovila pevné clo ad valorem ve výši 12 šilinků z libry z každého druhu zboží, ať už pro ně bylo clo únosné nebo ne. Podle původní smlouvy se výhoda svobodného obchodu vztahovala i na turecké lodi a výrobky; podstrčená smlouva neobsahovala v této věci žádné ustanovení... Obviňuji urozeného lorda z těchto falzifikací, obviňuji jej z jejich zatajení a dále obviňuji urozeného lorda z toho, že sněmovnu falešně informoval, když prohlásil, že jeho smlouva je totožná se smlouvou, kterou vypracoval pan Urquhart.“ (Projev pana Ansteyho v dolní sněmovně 23. února 1848.)
Smlouva pozměněná urozeným lordem byla tak výhodná pro Rusko a tak ncvýhodná pro Velkou Británii, že někteří angličtí obchodníci v Levantě se rozhodli obchodovat napříště pod záštitou ruských firem a jiní, jak praví pan Urquhart, od toho upustili jen z určité národní hrdosti.
Pokud jde o tajné vztahy mezi urozeným lordem a Vilémem IV., prohlásil pan Anstey ve sněmovně:
„Král urozeného lorda donutil, aby věnoval pozornost sílící ruské výbojnosti v Turecku... Mohu dokázat, že urozený lord byl nucen přijímat v této věci pokyny od osobního tajemníka nebožtíka krále a že jeho setrvání v úřadě záviselo na tom, zda bude plnit panovníkovy příkazy... Urozený lord se v jednom či dvou případech odvážil postavit se na odpor, potom však vždy následoval ponížený projev pokání a poslušnosti. Nechci tvrdit, že při jedné příležitosti byl urozený lord na den či dva de facto z funkce sesazen, mohu však říci, že urozený lord byl tehdy v nebezpečí, že bude bez okolků z úřadu vyhnán. Mluvím o případu, kdy nebožtík král přišel na to, že urozený lord se dotázal ruské vlády na stanovisko k volbě osoby anglického velvyslance u petrohradského dvora a že sir Stratford Canning, určený původně na toto místo, byl zavržen a ustoupil nebožtíku hraběti z Durhamu, který byl jako velvyslanec carovi víc po chuti.“ (Dolní sněmovna, 23. února 1848.)
Jednou z nejpodivnějších skutečností bylo to, že zatímco král marně bojoval proti rusofilské politice urozeného lorda, podařilo se urozenému lordovi a jeho whigovským spojencům udržovat ve veřejnosti dojem, že král, který byl znám jako tory, ochromuje protiruské úsilí „ryze anglického“ ministra. O panovníkovi se rozhlašovalo, že jako tory má zálibu v despotických principech ruského dvora, což mělo ovšem vysvětlovat jinak nevysvětlitelnou politiku lorda Palmerstona. Whigovští oligarchové se tajemně usmívali, když H. L. Bulwer informoval sněmovnu, že
„ještě o minulých vánocích rakouský velvyslanec v Paříži hrabě Apponyi prohlásil, když mluvil o východních záležitostech, že britský dvůr se víc obává francouzských principů než ruských ambicí“. (Dolní sněmovna, 11. července 1833.)
Usmívali se znovu, když se pan T. Attwood urozeného lorda dotázal:
„Jakého přijetí se dostalo u dvora Jeho Veličenstva hraběti Orlovovi, který byl vyslán do Anglie po uzavření hünkjariskeleské smlouvy?“ (Dolní sněmovna, 28. srpna 1833.)
Dokumenty, které umírající král a jeho tajemník, zemřelý sir Herbert Taylor, svěřili panu Urquhartovi, „aby při vhodné příležitosti očistil památku Viléma IV.“, vrhnou, až budou uveřejněny, nové světlo na dřívější činnost urozeného lorda a whigovské oligarchie, činnost, z níž veřejnost v podstatě nezná téměř nic jiného než whigovské předstírání, fráze a takzvané zásady, zkrátka jen teatrální a klamnou stránku — jen masku.
Při té příležitosti je třeba vzdát čest panu Davidu Urquhartovi, který byl po dvacet let vytrvalým odpůrcem lorda Palmerstona. Byl jeho jediným skutečným odpůrcem, neboť se nedal přinutit vyhrožováním k mlčení, podplácením k shovívavosti, Palmerstonovým osobním kouzlem k stoupenectví, kdežto všechny své ostatní nepřátele dokázala palmerstonovská Alcina obelstít nebo svést a proměnit v blázny. Právě jsme se dověděli, jak příkře odsoudil jeho lordstvo pan Anstey. A nyní, co říká pan Urquhart:
„Je velmi příznačné, že obviněný ministr se snažil s tímto poslancem“ — panem Ansteyem — „sblížit a vyjádřil ochotu s ním spolupracovat a osobně se spřátelit, aniž na něm požadoval, aby odvolal své výroky nebo aby se omluvil. Nedávné oficiální jmenování pana Ansteyho nynější vládou je samo velmi výmluvné.“ (D. Urquhart, „Postup Ruska“.[324])
8. února 1848 týž pan Anstey přirovnával urozeného vikomta
„k pověstnému markýzi Carmarthenovi, onomu ministru Viléma III., jehož si car Petr I. za své návštěvy anglického dvora dokázal koupit zlatem britských kupců.“ (Dolní sněmovna, 8. února 1848.)
Kdo tehdy hájil lorda Palmerstona proti obviněním pana Ansteyho? Pan Sheil, týž pan Sheil, který po uzavření hünkjariskeleské smlouvy v roce 1833 vznesl proti jeho lordstvu stejné obvinění jako pan Anstey v roce 1848. Pan Roebuck, který byl kdysi jeho horlivým odpůrcem, se v roce 1850 zasloužil o to, že mu byla odhlasována důvěra. Sir Stratford Canning, který po celé desetiletí vytýkal urozenému lordovi jeho povolnost vůči carovi, si dal líbit, že byl odstraněn jako vyslanec do Cařihradu. Dokonce i oblíbenec urozeného lorda, Dudley Stuart, byl Palmerstonovými intrikami na několik let vystrnaděn z parlamentu za to, že se proti němu postavil. Když se do parlamentu vrátil, stal se âme damné[e] „ryze anglického ministra“. Kossuth, který by byl z Modrých knih mohl vědět, že urozený vikomt zradil Maďary, jej po příjezdu do Southamptonu nazval „svým drahým upřímným přítelem“.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — „honneur“ — „čest“, „chimère“ — „přelud“. (Pozn. red.)
b Slovní hříčka: „to catch a Tartar“ — znamená v přeneseném smyslu jednak: „dostat za ženu saň“, jednak „se zlou se potázat“. (Pozn. red.)
c Viz poznámku [153]. (Pozn. čes. red.)
d — hodnotové clo. (Pozn. red.)
e — věrným stoupencem. (Pozn. red.)
324 David Urquhart, „Progress of Russia in the West, North and South“ [„Postup Ruska na západ, na sever a na jih“], Londýn 1853, str. 406. Roku 1853 vyšlo několik vydání tohoto díla; stránka je uvedena podle druhého vydání.