Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
Lord Palmerston
Článek sedmý[325]
Už při zběžném pohledu na mapu Evropy vidíme na západním pobřeží Černého moře ústí Dunaje, jediné řeky, která pramení přímo v srdci Evropy a tvoří — možno říci — přirozenou cestu do Asie. Přímo naproti, na východní straně, na jih od řeky Kubáně začíná kavkazský hřeben, který se táhne od Černého moře asi 700 mil jihovýchodním směrem ke Kaspickému moři a odděluje Evropu od Asie.
Kdo ovládá ústí Dunaje, ovládá Dunaj a s ním i cestu do Asie a většinu obchodu se Švýcarskem, Německem, Uhrami, Tureckem, a zejména s Moldavskem a Valašskem. Kdo přitom ovládá i Kavkaz, tomu patří Černé moře, a aby uzavřel jeho vrata, potřebuje pouze Cařihrad a Dardanely. Kdo ovládá Kavkaz, stane se zároveň i pánem Trapezuntu, a protože Kavkaz dominuje Kaspickému moři, i pánem severního mořského pobřeží Persie.
Chtivý zrak Ruska se zaměřil jak na ústí Dunaje, tak na Kavkaz. Ústí Dunaje chtělo Rusko uchvátit, Kavkaz si chtělo udržet. Kavkazské pohoří odděluje jižní Rusko od bohatých provincií Gruzie, Mingrelie, Imeretie a Gurie, které Rusové odňali muslimům. Tak jsou nohy mamutí říše odříznuty od jejího trupu. Jediná vojenská silnice hodná toho jména se vine od Mozdoku k Tiflisu, vede Darjalským průsmykem; po celé délce je chráněna linií opevněných míst, ale z obou stran je vystavena neustálým útokům kavkazských kmenů. Kdyby se tyto kmeny sjednotily pod velením jednoho vojevůdce, mohly by ohrozit sousední kozácké oblasti. „Pomyšlení na to, jaké strašné následky by pro jižní Rusko mělo sjednocení nepřátelských Čerkesů pod jedním vůdcem, naplňuje každého hrůzou,“ volá Němec pan Kupfer, vedoucí vědecké komise, která v roce 1829 provázela výpravu generála Emmanuela na Elbrus.[326]
V tuto chvíli sledujeme stejně pozorně břehy Dunaje, kde se Rusko zmocnilo dvou evropských obilnic, jako Kavkaz, kde mu hrozí ztráta Gruzie. Uchvácení Moldavska a Valašska Ruskem bylo připraveno drinopolskou smlouvou; jí byly rovněž uznány ruské nároky na Kavkaz.
Článek IV této smlouvy stanoví, že
„všechna území na sever a na východ od demarkační čáry mezi oběma říšemi“ (Ruskem a Tureckem) „směrem ke Gruzii, Imeretii a Gurii, jakož i celé pobřeží Černého moře od ústí Kubáně až k přístavu Sv. Mikuláše včetně, zůstanou v držení Ruska“.
O Dunaji obsahuje smlouva toto ustanovení:
„Hraniční linie bude probíhat po proudu Dunaje k ústí Svatojiřského hrdla, takže všechny ostrovy vytvořené různými rameny řeky budou náležet Rusku. Pravý břeh zůstane nadále v držení Porty. Bylo však stanoveno, že pravý břeh od místa, kde se Svatojiřské hrdlo odděluje od Sulinského hrdla, zůstane neobydlen na vzdálenost dvou hodin“ (šesti mil) „od řeky a že tam nebudou budovány žádné stavby. Stejné ustanovení platí pro ostrovy, které zůstávají v držení ruského dvora. S výjimkou karanténních stanic, které tu budou zřízeny, nepovoluje se tu stavba žádných budov nebo opevněni.“
Oba tyto body, protože poskytují Rusku „rozšíření území a mimořádné obchodní výhody“, otevřeně porušují protokol ze 4. dubna 1826, podepsaný vévodou z Wellingtonu v Petrohradě, a smlouvu ze 6. července 1827, uzavřenou v Londýně mezi Ruskem a ostatními velmocemi.[327] Proto anglická vláda odmítla uznat drinopolskou smlouvu. Vévoda z Wellingtonu proti ní protestoval. (Projev lorda Dudleyho Stuarta v dolní sněmovně 17. března 1837.)
Lord Aberdeen rovněž protestoval, jak o tom mluví lord Mahon:
„V depeši, kterou zaslal lordu Heytesburymu 31. října 1829, vyslovil značnou nelibost nad mnoha ustanoveními drinopolské smlouvy, a zejména se soustředil na ustanovení týkající se dunajských ostrovů. Popírá, že tento mír“ (drinopolský) „respektuje svrchovaná územní práva Porty a polohu a zájmy přímořských států ve Středozemním moři.“ (Projev lorda Mahona v dolní sněmovně 20. dubna 1836.)
Lord Aberdeen podle tvrzení hraběte Greye — prohlásil, že
„nezávislost Porty bude obětována a mír v Evropě ohrožen, bude-li tato smlouva potvrzena“. (Projev hraběte Greye ve sněmovně lordů 4. února 1834.)
Dokonce i lord Palmerston nás informuje, že
„pokud jde o rozšiřování ruských hraníc v oblasti dunajské delty, na jižním Kavkazu a na pobřeží Černého moře, je nepochybně v rozporu se slavnostním závazkem, který Rusko vyhlásilo před celou Evropou, než rozpoutalo válku s Tureckem“. (Dolní sněmovna, 17. března 1837.)
Rusko by mohlo své dosud jen nominální nároky na severozápadní oblasti Kavkazu realizovat jedině tehdy, kdyby se mu podařilo blokovat východní pobřeží Černého moře a znemožnit tak dovoz zbraní a střeliva do těchto oblastí. Ale pobřeží Černého moře, stejně jako ústí Dunaje, rozhodně nejsou místem, kde „Anglie nemůže podniknout žádné akce“, jak si stěžoval urozený lord v případě Krakova. Jakými tajemnými triky se tedy Rusům podařilo blokovat Dunaj a pobřeží Černého moře a donutit Velkou Británii, aby vyslovila souhlas nejen s drinopolskou smlouvou, ale i s tím, že Rusko samo tuto smlouvu porušilo?
Tyto otázky byly urozenému vikomtovi položeny v dolní sněmovně 20. dubna 1836, když byla sněmovna zaplavena peticemi obchodníků z Londýna, Glasgowa a jiných obchodních měst proti fiskálním opatřením Ruska na Černém moři, proti nově zaváděným předpisům a omezením, jejichž cílem je podvázat britský obchod na Dunaji. 7. února 1836 byl vydán ruský výnos, kterým se na základě drinopolské smlouvy zřizuje na jednom z ostrovů v ústí Dunaje karanténní stanice. Aby mohlo provádět karanténní předpisy, požadovalo Rusko právo vstupovat na lodi plující proti proudu Dunaje a prohledávat je, vybírat poplatky, zadržovat lodi, které neuposlechnou pokynů, a dopravovat je do Oděsy. Ještě než byla karanténní stanice zřízena, či přesněji, než byla pod falešnou záminkou karantény zřízena celnice a pevnůstka, zkoumaly ruské úřady půdu, aby zjistily, čeho se mohou obávat od britské vlády. Lord Durham podle instrukcí z Anglie protestoval u ruské vlády proti překážkám, na něž narážel anglický obchod.
„Byl odkázán na hraběte Nesselroda, hrabě Nesselrode jej odkázal na gubernátora jižního Ruska a gubernátor jižního Ruska jej opět odkázal na konzula v Galaci. Ten vešel ve styk s britským konzulem v Braile a oznámil mu, že má kapitány, od nichž byl vymáhán poplatek, poslat k ústí Dunaje, na místo, kde se s nimi protiprávně nakládalo, aby se mohla záležitost vyšetřit. Bylo však dobře známo, že tito kapitáni tehdy už byli v Anglii.“ (Dolní sněmovna, 20. dubna 1836.)[328]
Úřední výnos ze 7. února 1836 vzbudil však všeobecnou pozornost britských obchodních kruhů.
„Kapitáni mnoha lodí, které už vypluly nebo které se chystají vyplout, dostali přísné pokyny, aby neuznávali právo Ruska vstupovat na jejich lodi a prohledávat je. Snadno si lze představit, jaký osud stihne tyto lodi, jestliže se k tomu naše sněmovna nějak nevysloví. Neučiní-li to, budou britské lodi o celkovém výtlaku nejméně 5000 tun zadrženy a odvlečeny do Oděsy, kde zůstanou, dokud se nevyhoví drzým požadavkům Ruska.“ (Projev Patricka Stewarta v dolní sněmovně 20. dubna 1836.)
Rusko si činilo nárok na bažinaté ostrovy v ústí Dunaje na základě jednoho z článků drinopolské smlouvy, přičemž tento článek sám o sobě porušoval smlouvu, kterou Rusko uzavřelo s Anglií a ostatními mocnostmi dříve, roku 1827. Avšak stavba opevnění v dunajské deltě a jejich vyzbrojování děly byla porušením drinopolské smlouvy samé, neboť ta výslovně zakazuje budovat jakákoli opevnění do vzdálenosti šesti mil od řeky. Vymáhání poplatků a ztěžování plavby lodí po Dunaji bylo porušením vídeňské smlouvy, která prohlašovala, že bude zajištěna naprosto svobodná plavba po řekách po celém jejich toku od místa splavnosti až k ústí, že „poplatky nebudou v žádném případě vyšší než nyní“, tj. roku 1815, a že „se nebudou zvyšovat bez souhlasu všech států, jejichž území se řeka dotýká“. Jediný argument, který může Rusko na své ospravedlnění uvést, je tedy ten, že smlouva z roku 1827 byla porušena drinopolskou smlouvou, drinopolská smlouva byla porušena Ruskem a že to všechno se opíralo o porušení vídeňské smlouvy.
Ukázalo se naprosto nemožné vymámit na urozeném lordovi jakékoli prohlášení, zda uznává či neuznává drinopolskou smlouvu. Pokud jde o porušení vídeňské smlouvy, urozený lord
„nebyl oficiálně informován o ničem, co by znamenalo porušení smlouvy. Kdyby účastníci smlouvy předložili podobné zjištění, bylo by k němu zaujato takové stanovisko, jaké by královští právní poradci považovali za nutné z hlediska práv britských občanů.“ (Projev lorda Palmerstona v dolní sněmovně 20. dubna 1836.)
Článkem V drinopolské smlouvy zaručuje Rusko podunajským knížectvím „prosperitu“ a úplnou „svobodu obchodu“. Pan Stewart dokazoval, že knížectví Moldavsko a Valašsko vzbudila hroznou závist Ruska, neboť jejich obchod se od roku 1834 tak prudce rozvíjel, že začala Rusku konkurovat přímo v jeho tradičním zboží a Galac se stávala největším skladištěm obilí na Dunaji a vytlačovala z trhu Oděsu. Urozený lord na to odpověděl takto:
„Kdyby vážený přítel mohl dokázat, že jsme před několika lety měli velký a významný obchod s Tureckem a že se tento obchod pro výbojnost jiných zemí nebo pro nevšímavost vlády naší země scvrkl do bezvýznamných rozměrů, pak by snad měl příčinu dovolávat se parlamentu. Místo toho však vážený přítel ukázal, že v posledních několika letech obchod s Tureckem vzrostl téměř z ničeho do velmi značných rozměrů.“
Rusko ztěžuje plavbu po Dunaji, protože obchod s podunajskými knížectvími nabývá na významu, tvrdí pan Stewart. Ale nečinilo to, když tento obchod byl mizivý, odpovídá lord Palmerston. Nečelíte nynějším ruským výbojům na Dunaji, říká pan Stewart. Nepodnikali jsme nic, ani když si Rusko ještě takovéto výboje nedovolovalo, odpovídá urozený lord. Jaké vlastně „nastaly okolnosti, jimž vláda pravděpodobně nebude čelit, nebude-li k tomu donucena přímým zásahem sněmovny“? Palmerstonovi se podařilo odvrátit přijetí rezoluce v dolní sněmovně ujištěním, že
„vláda Jeho Veličenstva naprosto nehodlá ustoupit agresi žádné mocnosti, ať je jakákoli, slabší či silnější“.
Upozornil přitom sněmovnu, že
„bedlivě se rovněž vystříháme všeho, co by si jiné mocnosti mohly vykládat, a to právem, jako provokace z naší strany“.
Týden po této rozpravě v dolní sněmovně zaslal jistý britský obchodník ministerstvu zahraničních věcí dopis o onom ruském výnosu. Náměstek ministra zahraničních věcí odpověděl:
„Z pověření vikomta Palmerstona Vám oznamuji, že jeho lordstvo požádalo královského právního poradce, aby se vyslovil k předpisům obsaženým v ruském výnosu ze 7. února 1836; zároveň mě však lord Palmerston pověřil, abych Vám k druhé části Vašeho dopisu oznámil, že podle názoru vlády Jeho Veličenstva nemají ruské orgány právo vymáhat poplatky v ústí Dunaje a že jste jednal správně, když jste svým agentům dal pokyn, aby je odmítli zaplatit.“
Obchodník jednal podle tohoto dopisu. Ale urozený lord jej vydal napospas Rusku; ruští konzulové, jak připomíná pan Urquhart, vybírají nyní v Londýně a v Liverpoolu poplatky z každé anglické lodi, která pluje k tureckým přístavům na Dunaji; a „na Ostrově Leti dále zůstává karanténní stanice“.
Rusko neomezilo své výboje na Dunaji na zřízení karanténní stanice, vybudování opevnění a vymáhání poplatků. Drinopolskou smlouvou získalo Rusko Sulinské hrdlo, jedinou část dunajského ústí, která je dosud splavná. Dokud je spravovali Turci, byla tam udržována hloubka 14 až 16 stop. Od té doby, kdy přešlo do správy Ruska, zmenšila se hloubka na 8 stop, což je naprosto nevyhovující pro plavbu lodí užívaných pro dopravu obilí. Rusko je však účastníkem vídeňské smlouvy a tato smlouva v článku 113 stanoví, že
„každý stát je povinen udržovat na svůj náklad v dobrém stavu navigační hráze a provádět potřebné práce, aby lodní plavba nenarážela na žádné obtíže“.
Rusko si patrně myslelo, že nejlepší prostředek k udržování splavnosti Sulinského hrdla je postupné snižování stavu vody tím, že se na dně řeky hromadí trosky lodí a na mělčinách se kupí nánosy písku a bahna. K tomuto soustavnému a trvalému porušování vídeňské smlouvy připojilo Rusko ještě porušení drinopolské smlouvy, která zakazuje provádět v Sulinském hrdle jakékoli stavby kromě karanténních stanic a majáků. Na příkaz Ruska tu však vyrostla malá pevnost, která žije z poplatků vymáhaných na lodích. Umožňuje to zanesené řečiště, protože lodi jsou zdržovány a nuceny platit za překládání zboží na lehké čluny.
„Cum principia negante non est disputandum[a] — k čemu by bylo dobré trvat na abstraktních zásadách při jednání s despotickými vládami zvyklými používat moci jako měřítka práva a jednat na základě vlastních výhod, a ne na základě spravedlnosti.“ (Projev lorda Palmerstona z 30. dubna 1823.)
A zřejmě podle této své poučky se urozený vikomt rozhodl trvat při jednání s despotickou vládou Ruska na abstraktních zásadách; šel však ještě dál. Zatímco 6. července 1840 ujišťoval sněmovnu, že svobodná plavba po Dunaji je „zaručena vídeňskou smlouvou“, zatímco 13. července 1840 si stěžoval, že obsazení Krakova je sice porušením vídeňské smlouvy, že však „není prostředku, jak prosadit anglické stanovisko, protože Krakov je zřejmě místo, kde Anglie nemůže podniknout žádné akce“, dva dny nato uzavřel s Ruskem smlouvu, která uzavírá Dardanely pro Anglii[b] „v době míru s Tureckem“, odnímá tak Anglii jediný prostředek, jak „prosadit“ dodržování vídeňské smlouvy, a přeměňuje Pontus Euxinus[c] v místo, kde Anglie nemůže podniknout žádné akce.
Když toho všeho dosáhl, učinil naoko ústupek veřejnému mínění a vypálil celou salvu papírových prohlášení, upozorňujících „despotickou vládu, zvyklou používat moci jako měřítka práva a jednat na základě vlastních výhod, a ne na základě spravedlnosti“ mravokárnými a sentimentálními výroky, že
„když Rusko donutilo Turecko, aby mu postoupilo ústí velké evropské řeky, která tvoří hlavní cestu pro vzájemný obchodní styk mnoha národů, převzalo tím vůči jiným státům povinnosti a závazky, jejichž dodržování by mělo považovat za věc cti“.
Na toto vytrvalé zdůrazňování abstraktních zásad odpovídal hrabě Nesselrode stereotypním prohlašováním, že „záležitost bude pečlivě prozkoumána“, a čas od času vyjadřoval „politování imperátorské vlády nad nedůvěrou vůči jejím záměrům“.
Tak se přičiněním urozeného lorda dospělo v roce 1853 k situaci, kdy plavba na Dunaji byla prohlášena za nemožnou, obilí hnilo v Sulinském hrdle a Anglie, Francie a jižní Evropa byly ohroženy hladomorem. Rusko tak podle slov „Times“ nejen připojilo „ke svým dosavadním důležitým državám Železná vrata mezi Dunajem a Pontem Euxinem“, ale zmocnilo se i klíče k Dunaji, jakési závory obilních sýpek, které může použít, kdykoli bude považovat politiku západní Evropy za hodnou potrestání.[d]
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a S tím, kdo popírá zásady, se nedá jednat. (Pozn. red.)
b V New-York Daily Tribune“ z 11. ledna 1854 byla slova „pro Anglii“ nahrazena slovy: „pro anglické válečné lodi“. (Pozn. red.)
c — starý latinský název Černého moře. (Pozn. red.)
d V „New-York Daily Tribune“ z 11. ledna 1854 končí článek takto: „Tajemství Palmerstonovy dohody s Ruskem, týkající se ruských záměrů na Dunaji, bylo však odhaleno teprve za rozpravy o Čerkesku. Tehdy pan Anstey 23. února 1848 uvedl, že ‚prvním činem urozeného vikomta při nastoupení funkce‘ (ministra zahraničních věcí) ‚bylo uznání drinopolské smlouvy‘ — téže smlouvy, proti níž protestoval vévoda z Wellingtonu a lord Aberdeen.
Jak se to stalo a jak lord Palmerston vydal Čerkesko Rusku — pokud to na něm záviselo — to všechno bude možná námětem zvláštního článku.“[329] (Pozn. red.)
325 V „New-York Daily Tribune“ z 11. ledna 1854 začínal článek takto: „Odstoupení lorda Palmerstona vyvolalo v Anglii, jak se zdá, všechen ten divotvorný účinek, který se od něho dal čekat. Stále vzrůstá rozhořčení veřejnosti proti kabinetu, z něhož odstoupil a jehož politiku při všech příležitostech až do poslední chvíle, kdy s ním byl ve styku, tak důrazně prosazoval. A zároveň se tytéž strany, které hlasitě lají koalici, předstihují ve vychvalování Palmerstona. Na jedné straně volají, aby se energicky a důstojně čelilo výbojům Ruska, ale na druhé straně jako by si nic tak toužebně nepřály jako návrat svého oblíbeného státníka do vysokého postavení. Tak tento rutinovaný a neúnavný herec vodí všechny za nos. Bylo by docela zábavné se na to dívat, kdyby tu nešlo o tak důležité věci. Měli jsme už příležitost ukázat, o jak hluboký omyl tu jde, a nyní uvádíme další důkazy na doklad té pravdy, že Palmerston z toho či onoho důvodu neustále podporoval pronikání Ruska a využíval k tomu Anglie. Kdo by rád nahlédl za kulisy jeviště, na němž se odehrávají současné dějiny, a posoudil události i lidi co do jejich skutečného významu, ten najde — domníváme se alespoň — v našem výkladu lecjaké poučení.“
Tyto věty nemohly být součástí textu tohoto Marxova článku, protože poslední články ze série „Lord Palmerston“ poslal do redakce „Tribune“ nejpozději 6. prosince 1853, tj. nejméně 10 dní před Palmerstonovým dočasným odstoupením (16. prosince 1853). Když redakce tento článek se značným zpožděním 11. ledna 1854 uveřejňovala, doplnila jej textem, který byl možná převzat z jiného, pozdějšího Marxova článku, zaslaného — jak vysvítá z poznámky v zápisníku Jenny Marxové — do New Yorku 20. prosince 1853, v němž Marx psal o odezvě anglického tisku na Palmerstonovu demisi. Článek z 20. prosince 1853 nebyl v „New-York Daily Tribune“ otištěn a rukopis se nezachoval.
326 Cituje se tu kniha: Kupfer, „Voyage dans les environs du Mont Elbrouz dans le Caucase, entrepris par ordre de Sa Majesté lʼEmpereur; en 1829. Rapport fait à lʼAcadémie impériale des sciences de St.-Pétersbourg“ [„Cesta do okolí hory Elbrusu na Kavkaze, podniknutá na příkaz Jeho carského Veličenstva v roce 1829. Zpráva carské Akademii věd v Petrohradě“], Petrohrad 1830, str. 4.
327 O petrohradském protokolu ze 4. dubna 1826 a o londýnské smlouvě (konvenci) ze 6. července 1827 viz poznámku [48].
V protokolu ze 4. dubna 1826 se carské Rusko a Anglie, které jej podepsaly, snažily zamaskovat pravé cíle svého zásahu do řecko-tureckého konfliktu na straně Řecka tím, že prohlašovaly, že nemají v úmyslu ani rozšířit své území na úkor Turecka, ani získat výhradní vliv, ani zvláštní obchodní výhody v sultánových državách. Podobné deklarace se opakovaly při uzavření londýnské smlouvy ze 6. července 1827, kterou podepsaly Anglie, Rusko a Francie.
328 Marx cituje projev Patricka Stewarta v dolní sněmovně 20. dubna 1836.
329 Slíbený článek v „New-York Daily Tribune“ nevyšel, třebaže, jak je vidět ze zápisníku Jenny Marxové, jej Marx poslal do New Yorku už 6. prosince 1853. V „Peopleʼs Paper“ vyšel 24. prosince 1853 jako osmý Článek série „Lord Palmerston“.