Průběh turecké války

Bedřich Engels

Průběh turecké války

Zprávy z válčiště dovezené parníkem „Humboldt“ potvrzují informace, které už předtím přivezla „Evropa“, že Turci dlouho drželi své pozice u Oltenitsy proti značné přesile a za těžkých bojů, ale nakonec kolem 14. listopadu ustoupili za řeku a zaujali původní postavení v polních opevněních u Tutrakanu. Očekáváme, že se to vysvětlí, až dostaneme dopisy a noviny; zatím nám však smysl tohoto manévru není docela jasný. Ve zprávě se konstatuje, že ústup byl nerušený; nemůžeme tedy předpokládat, že by byl důsledkem rozhodných úspěchů knížete Gorčakova, ledaže by se ukázalo, že ruskému veliteli se podařilo shromáždit k druhému útoku na toto místo dvojnásobný počet mužů než při prvním útoku. Pravda však je, že k tomuto účelu takové uskupení o 45 000 mužů neměl, jak ukážeme na základě pečlivého prozkoumání všech údajů, které máme k dispozici. Ve zprávě se dále praví, že se Turci vrátili k Tutrakanu, aby se vyhnuli nebezpečí nenadálého napadení u Oltenitsy v zimě, kdy by ústup přes řeku byl obtížný; tomuto tvrzení však odporuje skutečnost, že dosud byli stále v ofenzívě, aniž utrpěli porážku, a že mají nespornou početní převahu. Kromě toho nejenže jejich levé křídlo zůstává na valašské straně Dunaje u Vidinu, ale ještě je posilují, což svědčí o všem možném, jen ne o všeobecném ústupu. I když předpokládáme, že Turci měli v úmyslu překročit značnými silami řeku u Braily nebo Galace — a tento předpoklad je pravděpodobně správný — pak nejsme s to pochopit, proč by měl Ömer paša stáhnout své jednotky ze silných pozic u Oltenitsy jen kvůli tomu, že se chystal provést s jinými jednotkami rozhodný nápor proti ruskému levému boku. Ale všechny tyto složité okolnosti bude možno snáze pochopit, probereme-li si průběh nynějšího tažení od samého počátku.

Především je jisté, že Turci mohli, aniž narazili na vážný odpor, překročit řeku jak u Vidinu, tak u Tutrakanu. To není nic divného, protože vojenská zkušenost prokázala, že není možné zabránit aktivnímu nepříteli, aby překročil řeku, nechť je sebeširší; a kromě toho je vždycky nejvýhodnější zaútočit na něho, když už část vojsk přes řeku přepravil, a napadnout jej početnějšími silami, až když má jedinou ústupovou cestu, a i tu zatarasenou vlastním vojskem. Ale to, že se Turci dokázali na levém břehu Dunaje opevnit, že z každé bojové akce vyšli vítězně, že dokázali udržet deset dní Oltenitsu, vzdálenou pouhých 40 mil od Bukurešti, aniž byli Rusové s to je z tohoto důležitého postavení vytlačit, a že nakonec nerušeně a z vlastní vůle ustoupili — to všechno ukazuje, že poměr síl tureckých a ruských jednotek, které na tomto úseku stojí proti sobě, byl velmi špatně odhadován.

Víme dost přesně, jakými silami disponují Turci, pokud však jde o síly Rusů, byli jsme vždy nuceni tápat v temnotě. Bylo oznámeno, že dva armádní sbory překročily Prut a že část třetího sboru následovala těsně za nimi. Předpokládáme-li, že je to správné, museli by mít Rusové v knížectvích nejméně 150 000 mužů. Ale teď, když už i události dokázaly, že Rusové ve Valašsku takové síly nemají, jsme konečně dostali přes Vídeň hodnověrné zprávy o tom, jaké ruské síly tam opravdu jsou. Skládají se z těchto útvarů:

1) 4. armádní sbor pod velením generála Dannenberga, složený z následujících tří pěších divizí:
a) 10. divize (generál Sojmonov)	16 000 mužů
b) 11. divize (generál Pavlov)	16 000 mužů
c) 12. divize (generál Liprandi)	16 000 mužů
d) jeden prapor střelců	1 000 mužů
d) jeden prapor střelců	1 000 mužů
2) jedna brigáda pod velením generála Engelgardta, patřící k 14. divizi 5. armádního sboru.	8 000 mužů
Celkem pěchoty	57 000 mužů
3) dvě divize lehkého jezdectva pod velením generála Niroda a generála Fišbacha, celkem 8 000 mužů, a 10 pluků kozáků, celkem 6 000 mužů, to je dohromady	14 000 mužů
4) jedna dělostřelecká divize, zhruba po jedné baterii (12 děl) na každý pěší pluk, neboli celkem	170 až 180 děl.

Ukazuje se také, že 5. armádní sbor, jemuž velí generál Liděrs, není ještě ani soustředěn v Oděse, nýbrž část jeho jednotek je v Sevastopolu a část na Kavkaze; že 3. armádní sbor pod velením generála Ostěn-Sakena je stále ještě na Volyni, nebo v nejlepším případě teprve nyní překročil Prut a nemůže být přiveden na válčiště dříve než za tři až čtyři týdny a že ruské jezdecké zálohy — hlavně těžké jezdectvo — jsou za Dněprem a budou potřebovat pět nebo šest týdnů, aby se dostaly na místo, kde jich bude zapotřebí. Tato informace je nepochybně správná. A kdybychom ji byli měli k dispozici před šesti týdny, byli bychom řekli, že Ömer paša měl překročit Dunaj, ať už kdekoli a jakkoli, ale čím dříve, tím lépe.

Není opravdu žádné rozumné vysvětlení pro tak neuvážené počínání Rusů. Poslat asi 80 000 mužů do takového cul de sac^{^[a]}, jako je Valašsko, zůstat tam několik měsíců, mít přitom, jak Rusové sami doznali, asi 15 000 nemocných v lazaretech, nedostávat žádné posily a důvěřovat pouze ve štěstěnu — to je něco, co se ještě nestalo a co rozhodně nikdo nemohl očekávat od lidí, jako jsou Rusové, kteří jsou obvykle velmi opatrní a vždy si dávají pozor, aby neriskovali. Vždyť celá tato armáda, které mohli použít ve Valašsku, po odečtení odloučených jednotek, měla všehovšudy asi 46 000 mužů, a těch by ještě bylo třeba na různých místech!

Taková je však skutečnost a můžeme ji vysvětlit jen tím, že Rusové plně důvěřovali v diplomatické intriky svých přátel v britské vládě, že neprávem podceňovali své soupeře a že museli narážet na velké obtíže, když soustřeďovali velká uskupení jednotek a velké množství zásob na místě tak vzdáleném od středu jejich říše.

Naproti tomu Turci mají u Calafatu v Malém Valašsku 25 000 mužů a neustále tam docházejí posily. O posledních pohybech těchto vojsk toho víme málo. Zdá se, že nepostoupila ani ke Craiově a že skutečně nepodnikla nic víc, než že obsadila okolní vesnice. Příčiny jsou rovněž sporné a můžeme pouze předpokládat, že Ömer paša je ve svých akcích nějak omezován válečnou radou v Cařihradě, která původně poslala oněch 25 000 mužů do Sofie. Tak či onak, pokud můžeme na takovou dálku soudit, je toto vojsko na nynějším místě zcela bezúčelné a je chybou ho tam nechávat, neboť i za hypotetické a nepravděpodobné možnosti, že by ho bylo použito proti Srbům, bylo by, jak jsme ukázali již dříve, buď příliš velké, nebo příliš malé.^{^[b]} Bylo by zřejmě mnohem lepší přesunout tyto jednotky níže po Dunaji, neboť překročily řeku 28. října a do 15. listopadu nijak zvlášť nepostoupily a vůbec si nepočínaly příliš aktivně. Těchto patnáct dnů by se bylo dalo lépe využít, kdyby se tyto jednotky přesunuly 150 mil po proudu Dunaje až ke Svištovu, kde by se byly přímo spojily s levým křídlem hlavních sil turecké armády a odtud by se mohly za několik dní pochodu dostat po toku Dunaje až k Ruščuku, kde je velitelství levého křídla tureckých hlavních sil. Že by těchto 24 000 mužů, kdyby se připojili k hlavním silám Turků, mělo dvojnásobnou hodnotu než u Calafatu, o tom nemůže nikdo pochybovat. A události tento názor potvrzují, neboť, jak bylo řečeno již dříve, zatím nevíme nic o tom, že by za celých devatenáct dní od překročení Dunaje poskytly Ömeru pašovi jakoukoli aktivní podporu.

Útoky Turků u Nikopolu a Ruščuku byly jen předstírané. Zdá se, že byly dobře provedeny a že do nich byl nasazen jen nezbytný počet vojska, přesto však byly tak důrazné, že mohly u nepřítele vyvolat mylné představy o pravých úmyslech útočící strany. Hlavní útok byl proveden u Oltenitsy. Jaké síly tam byly soustředěny, není dosud přesně známo. Některé zprávy tvrdí, že už jedenáctého měli Turci u Oltenitsy 24 000 mužů a že proti nim stálo 35 000 Rusů. To však zřejmě není správné. Kdyby byli Rusové měli proti Turkům přesilu v poměru tři ku dvěma, byli by je velmi brzy zahnali zpět na druhý břeh Dunaje; skutečnost však je taková, že jedenáctý listopad byl pro Rusy dnem porážky.

Zdálo by se nyní víc než kdy dříve, že jen neobyčejně špatné velení by mohlo zabránit Turkům, aby vytlačili Gorčakova z Va lašska. Jisté však je, že na obou stranách se vyskytly některé prazvláštní ukázky vojenského velení. Dne 2. tistopadu překročili Turci Dunaj u Oltenitsy, kde je zřejmě jejich hlavní přepraviště. Ve dnech 3., 4. a 5. listopadu úspěšně odrazili útoky Rusů a získali tak převahu na levém břehu Dunaje. Během těchto tří dnů měly dorazit posily a Turci měli být s to ihned pochodovat na Bukurešť. Takto si počínal Napoleon, a každý generál od té doby ví, že rychlost pohybu může sama nahradit nedostatek sil, pokud umožní napadnout protivníka dříve, než stačil soustředit své síly. Tak jako se při obchodech říká, že čas jsou peníze, lze říci ve válce, že čas jsou vojáci. Ale zde, ve Valašsku, se tato zásada opomíjí. Turci klidně drží Oltenitsu devět dní, od šestého do patnáctého, a kromě drobných potyček se nepodniká naprosto nic, takže Rusové mají čas soustředit své síly, rozmístit je na základě nejpečlivější úvahy a obnovit a zajistit si ústupovou linii, kdyby byla ohrožena. Či máme předpokládat, že Örner paša zamýšlel pouze udržet Rusy u Oltenitsy, dokud hlavní síly jeho armády nepřekročí Dunaj níže a nezahradí jim úplně ústupovou cestu? Možná, že tomu tak je, třebaže podobná akce by předpokládala, že Turci mají kromě 24 000 mužů u Calafatu a 24 000 u Oltenitsy ještě dalších asi 50 000 mužů níže na Dunaji, v oblasti Hiršovy. Ale i kdyby tam Ömer paša takové síly měl, což je zcela pravděpodobné, mohly využít času daleko výhodněji a neztrácet jej všemi těmi vykonstruovanými a rafinovanými manévry. Proč v takovém případě nevrhnout 70 000 nebo 80 000 mužů najednou přes Dunaj u Braily a neodříznout tak naráz Rusy ve Valašsku od jejich komunikací? Jak jsme řekli, je pravděpodobné, že tato akce má být nyní provedena. K čemu však byly ty dlouhé odklady a tak složité přípravy, to jasné není. Při tak velké přesile pohotové na operační linii nemohli Turci oklamáním knížete Gorčakova získat žádné zvláštní výhody. Měli jeho armádu raději ihned odříznout a rozbít.

Pokud jde přímo o turecké vojáky, osvědčili se v těch několika srážkách, jichž se zatím zúčastnili, skvěle. Dělostřelectvo všude dokázalo, že imperátor Mikuláš nepřeháněl, když je označil za jedno z nejlepších v Evropě. Prapor střelců, organizovaný teprve deset týdnů před zahájením válečných akcí a vyzbrojený Miniéovými puškami^{^[c]}, jež byly právě dovezeny z Francie, získal za tuto krátkou dobu značnou dokonalost v odstřelování a vychoval si dokonalé střelce, skvěle ovládající tuto obávanou zbraň; u Oltenitsy měli příležitost to dokázat, když odstřelili téměř všechny ruské vyšší důstojniky. Turecká pěchota si vcelku zřejmě dobře osvojila normální pohyb v řadách i v kolonách a kromě toho projevila v útocích u Oltenitsy značnou vytrvalost a statečnost; neboť nejméně ve dvou dnech ze tří rozhodla bitvu zteč turecké pěchoty, a to v boji zblízka, třebaže je známo, že v boji na bodáky nelze ruskou pěchotu podceňovat.

Zprávy z Asie mluví ještě mnohem rozhodněji ve prospěch Turků než zprávy z Evropy. Zdá se jisté, že tu vypuklo všeobecné a jednotně řízené povstání čerkeských kmenů proti Rusům, že mají ve svých rukou brány ke Kavkazu a že kníže Voroncov má odříznuto spojení s týlem, zatímco zpředu jej tísní turecké jednotky. Válka tedy začíná všude pro cara neblaze. Doufejme, že se tak bude vyvíjet až do konce a že naučí Rusy a ruskou vládu omezovat svou ctižádost a zpupnost a starat se nadále o své vlastní záležitosti.

Napsal B. Engels kolem 18. listopadu 1853
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3944 ze 7. prosince 1853

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách).

a — slepé uličky. (Pozn. red.)

b Viz zde. (Pozn. red.)

c — zdokonalená puška s vrtanou hlavní, nazvaná podle svého vynálezce, C. E. Minié. (Pozn. čes. red.)