Marxistický internetový archiv - Česká sekceBedřich Engels
Porážky Rusů[356]
Pečlivě jsme prozkoumali evropské Časopisy, které dovezla „Kanada“, abychom shromáždili co nejvíc informací o bojích mezi Turky a Rusy ve Valašsku, a můžeme připojit několik důležitých faktů k těm, o nichž dovezl zprávy „Washington“ a které jsme komentovali minulý pátek.[a] Věděli jsme, že došlo k několika srážkám, ale podrobností o nich nevíme ani dnes o mnoho víc. Naše informace jsou stále ještě nesouvislé, sporé, vzájemně si odporují a nebudou pravděpodobně jiné, dokud nedostaneme oficiální zprávy tureckých generálů. Jedno však je jasné: že totiž Turci manévrovali tak obratně a bojovali s tak neutuchajícím nadšením, že si zasluhují chválu svých nejhorlivějších obdivovatelů, kterou většina chladnějších a nestrannějších lidí považovala za přehnanou. Výsledkem je všeobecné překvapení. Každý si předem uvědomoval, že velitelské schopnosti Ömera paši se mohou mimořádně skvěle potvrdit, ale západní novináři a státníci nedoceňovali přednosti jeho armády. Je pravda, že je složena z Turků, jsou to však docela jiní vojáci než ti, které před sebou hnal Dibič v roce 1829. Porazili Rusy, i když bojovali proti značné přesile a za nepříznivých okolností. Dá se očekávat, že je to pouze předzvěst a začátek daleko přesvědčivějších vítězství.
Dovídáme se nyní poprvé, že cařihradská válečná rada soustředila v Sofii armádu v síle asi 25 000 mužů, aby v případě potřeby operovala v Srbsku. Je podivné, že o tomto vojsku a jeho určení se zřejmě nedostaly do západní Evropy předem žádné zprávy, je však jasné, že ho Ömer paša využíl co nejlépe. Umístění této armády v Sofii bylo chybou, neboť kdyby se Srbové nevzbouřili a nepřipojili se k Rusům — a za vlády nynějšího knížete[b] to sotva udělají — pak je armáda v této oblasti zbytečná; a naopak, vypukne-li vzpoura, musí Turci buď vstoupit do země a vzpouru potlačit — a k tomu, budou-li Rusové ve Valašsku, by 25 000 mužů nestačilo — anebo musí obsadit hraniční přechody a uzavřít Srby na jejich území, na což by stačila čtvrtina těchto sil. Ömer paša zřejmě posuzoval situaci z tohoto hlediska, neboť dal těmto sborům rozkaz pochodovat přímo k Vidinu a připojil je k jednotkám, které tam měl už dříve. Toto posílení bezpochyby značně přispělo k vítězství, které nyní vybojoval proti pravému křídlu Rusů, jemuž velel generál Dannenberg. O tomto vítězství nevíme žádné podrobnosti kromě počtu zabitých a zajatých ruských důstojníků, bylo však zřejmě téměř úplné a prospěje Turkům ještě víc po morální stránce, než prospělo po materiální.
Nyní jsme se také dověděli, že tureckým jednotkám, které překročily Dunaj u Tutrakanu (bod mezi Ruščukem a Silistrou) a dobyly Oltenitsu, velel Ismail paša, alias generál Guyon (nezřekl se křesťanství, ačkoli má vysoké postavení v sultánově armádě), jehož chrabrost mu za války v Uhrách získala výbornou pověst odvážného, energického a pohotového velitele. Není nadán mimořádným strategickým talentem, ale málokdo by provedl rozkazy tak úspěšně, jak to při této příležitosti učinil on, když odrazil útočníky bodákovým úderem. Porážka generála Pavlova u Oltenitsy asi Turkům značně usnadní postup na území za Oltem a otevře jim cestu na Bukurešť; potvrdilo se totiž, že kníže Gorčakov nepostoupil k Slatině, jak se původně oznamovalo, ale zůstává v hlavním městě podunajských knížectví, protože právem dává přednost tomu netříštit své síly, a to opět ukazuje, že nepovažuje svou pozici za úplně bezpečnou. V blízkosti tohoto místa byla už patrně rozhodná bitva vybojována. Není-li Gorčakov pustý chvastoun a může-li tam soustředit 70 000 až 80 000 mužů, počet, který mu stále ještě zbývá i při všech rozumných odpočtech z oficiálně uváděné síly ruského vojska — je výhoda rozhodně na jeho straně. Uváží-li se však, jak nespolehlivá a přehnaná bývají čísla uváděná ruskou stranou a oč silnější a bojeschopnější je armáda Omera paši, než se předpokládalo, pak jsou podmínky tažení vyrovnanější, než se zdálo, a porážka Gorčakova není vyloučena. V každém případě, dokáže-li turecký vrchní velitel soustředit k rozhodující bitvě 50 000— 60 000 vojáků už povzbuzených vítězstvím — a dnes mu v tom těžko může něco zabránit — pak má rozhodně velkou naději na úspěch. To můžeme tvrdit, i když si ukládáme zdrženlivost, neboť by nemělo cenu líčit situaci Turků lepší, než ve skutečnosti je, i když s nimi sympatizujeme.
Kdo studuje geografickou strukturu Valašska, zejména z vojenského hlediska, nemůže si nepřipomenout Lombardii. V jednom případě Dunaj a v druhém Pád se svými přítoky tvoří jižní a západní hranice. Kromě toho vypracovali Turci podobný plán válečných akcí, jakým se řídili Piemontští za tažení v roce 1849, jež pro ně skončilo katastrofální bitvou u Novary.[357] Ukáže-li se, že Turci zvítězí, pak bude náš obdiv k nim tím oprávněnější a tím zřejmější bude úplná neschopnost Rusů. Tak či onak, Gorčakov není Radecký a Ömer paša není Ramorino.
Napsal B. Engels kolem 11. listopadu 1853
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3936 z 28. listopadu 1853Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — tj. Alexandra Karadjordjeviče. (Pozn. red.)
356 Engelsův článek „Porážky Rusů“ byl, jak je vidět ze zápisníku Jenny Marxové, poslán do redakce „New-York Daily Tribune“ společně s Marxovým článkem „Dělnická otázka“ (viz zde) jako jeden příspěvek. Redakce novin však tento příspěvek rozdělila na dvě části a uveřejnila v témž čísle (z 28. listopadu) text napsaný Engelsem jako úvodník a text napsaný Marxem jako samostatný článek s jeho podpisem.
V Engelsově článku jsou nepřesnosti vyplývající z toho, že se opíral o nesprávné informace. Nepřesně je udán vzájemný poměr sil protivníků na Dunaji za bojů u Calafatu a Oltenitsy, o nichž se zmiňuje; vrchním velitelem ruských jednotek u Oltenitsy byl Dannenberg, a ne Pavlov; Guyon a Ismail paša jsou různé osoby, a ne jedna, jak je uvedeno v článku. Později, když měl přesnější informace, zhodnotil Engels jinak než v tomto článku nejen vzájemný poměr sil obou bojujících stran, ale i kvality vojenského velení turecké armády i výsledky bojů u Calafatu a Oltenitsy (viz články „Průběh turecké války“ a „Válka na Dunaji“ zde a zde).
357 V bitvě u Novary v severní Itálii, svedené 23. března 1849, způsobila rakouská armáda pod velením Radeckého rozhodující porážku piemontské armádě. Důsledkem této porážky bylo obnovení rakouské nadvlády v severní Itálii. Za tohoto tažení rakouský velitel obratně využil roztříštěnosti piemontských sil, které zavinil piemontský generál Ramorino.