Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Ústup Rusů od Calafatu[98]
Rusové ustoupili od Calafatu a úplně prý přepracovali celý plán tažení. To jsou slavné konce namáhavé a riskantní tříměsíční kampaně, během níž byly úplně vyčerpány poslední zdroje Valašska. To jsou plody nepochopitelného pochodu do Malého Valašska, při němž, jak se ukázalo, Rusové naprosto ignorovali nejzákladnější strategická pravidla. Aby dobyli Calafat, jediné předmostí, které drželi Turci na levém břehu Dunaje, soustředili hlavní masu své armády na krajním pravém křídle, zatímco oslabený střed a levé křídlo zřejmě ponechali naprosto nechráněné proti jakémukoli útoku, který by si byl mohl nepřítel zamanout, a přitom projevovali takovou bezstarostnost o zajištění dopravních a ústupových spojů, že to nemá obdoby v dějinách válečnictví. Že Ömer paša této hrubé chyby nevyužil, lze vysvětlit jen zákrokem anglického vyslance v Cařihradě. Chtěl bych nyní ukázat, jak došlo k tomu, že Rusové museli nakonec s ostudou ustoupit, aniž dosáhli svého cíle.
Řekl jsem, že museli ustoupit s ostudou, neboť když útok tak okázale ohlašovaný vyvrcholí pouze dobytím postavení, které je přímo ohrožovalo, a skončí tichým a skromným ústupem, dokonce bez pokusu o vážný boj, když tažení, které beztak není nic jiného než nepřetržitá řada omylů a chyb, nemá jiný výsledek, než že pan generál nakonec pozná, že se nechal vodit za nos — je to opravdu vrchol ostudy.
Ale nyní k věci.
Rusové měli koncem roku 1853 ve Valašsku, Moldavsku a Besarábii tato vojska:
1) 4. armádní sbor (Dannenbergův): tři pěší divize, jednu jezdeckou divizi a čtyři dělostřelecké brigády, celkem po odečtení ztrát asi 45 000 mužů.
2) Z 5. sboru (Liděrsova): jednu pěší divizi, jednu jezdeckou divizi, dvě dělostřelecké brigády — asi 15 000 mužů.
3) 3. sbor (Ostěn-Sakenův): tři pěší divize, jednu jezdeckou divizi, čtyři dělostřelecké brigády, celkem asi 55 000 mužů.Úhrnem tedy asi 115 000 mužů, nepočítáme-li nekombatanty[a] a jednu divizi Liděrsova sboru v okolí Oděsy, která tam koná posádkovou službu a kterou proto nelze počítat.
Do začátku prosince byly v podunajských knížectvích jen jednotky, kterým veleli Dannenberg a Liděrs. Když se přiblížil Ostěn-Sakenův sbor, bylo to signálem k velkému soustředění pro útok na Calafat. Místo Ostěn-Sakenova sboru na Bugu a Prutu měl zaujmout 6. sbor (Čeodajevův), který byl tehdy na cestě z Moskvy. Po doplnění tímto sborem byla by podunajská armáda měla asi 170 000 mužů, ale byla by mohla být ještě zesílena, kdyby byli nově povolaní branci z jihozápadních gubernií posláni rovnou na válčiště.
Ale ruskému veliteli se zdálo, že k obraně celé linie Dunaje od Braily až po Nikopol stačí 115 000 až 120 000 mužů a že mu ještě zbude dost vojska, které by mohl soustředit na krajním pravém křídle k útoku na Calafat.
Když se tento plán koncem prosince začínal realizovat, Calafat mohl stěží pojmout víc než 10 000 až 12 000 obránců; dalších 8000 vojáků bylo ve Vidinu, jejich podpora ovšem nebyla tak jistá, protože by se byli museli přepravit přes rozbouřenou řeku v nepříznivé roční době. Ale pomalé přesuny ruských vojsk, nerozhodnost knížete Gorčakova a hlavně pružnost a smělost Ismaila paši, velitele Calafatu, dovolily Turkům soustředit na ohroženém místě na 40 000 mužů a přeměnit Calafat z pouhého předmostí, k jehož dobytí by byla stačila dvojnásobná síla, než měli obhájci, v opevnění, kam lze umístit přinejmenším 30 000 mužů a které odolá každému útoku kromě pravidelného obléhání. Správně se říká, že nejvyšším triumfem budovatele polních opevnění je, musí-li nepřítel proti němu vybudovat zákopy; Rusové sice zákopy nebudovali, ale jedině proto, že viděli, že ani takové krajní prostředky jim nejsou nic platné a že Calafat v dané lhůtě stejně nedobudou. Calafat vejde do dějin válečnictví jako klasický příklad válečného umění vedle takových vzorů polního opevnění, jako byly tábor Bedřicha II. u Bunzelwitz, opevnění u Torres Vedras a okopy arcivévody Karla u Verony.[99]
Všimněme si nyní prostředků, které měli Rusové k dispozici pro útok. Že mínili vážně dobýt Calafat, dokazuje park obléhacího dělostřelectva, který dopravili až do Craiovy. Připomínáme mimochodem jako jednu z mnoha vojensky nepochopitelných událostí této války, vysvětlitelnou pouze diplomatickými zásahy, že Ömer paša nečinně přihlížel k dopravě těchto děl tam i zpět. Rusové totiž potřebovali už jen jedno, a to dostatečné množství vojska, aby zatlačilo Turky, chránilo zákopy a baterie a zteklo průlomy, jakmile se podaří je prorazit. Ismail paša i zde postupoval jako energický a bystrý vojevůdce. Jeho výpad 6. ledna směrem k Četati, jeho prudký útok, který skončil porážkou ruské přesily, nové a nové podobné útoky, které prováděl po celou dobu, dokud Rusové ještě soustřeďovali své síly a dokud nebyl přesilou úplně uzavřen na malém dunajském poloostrově — zkrátka jeho systém obrany soustředěnými útočnými údery na jednotlivé body ruské fronty s cílem zničit, pokud to bylo v jeho silách, nepřítele po částech, přesně odpovídal tomu, co by měl dělat v jeho situaci vojevůdce, a tvoří radostný kontrast k pasívní obraně Ömera paši u Oltenitsy či k jeho lenivé nečinnosti po celou dobu, po kterou se zdržoval na dolním Dunaji. Ömer paša prováděl na různých místech drobné útoky — nikdy je ovšem, jak je vidět, nedovedl včas ukončit, ale pokračoval v nich řadu dní se zaslepenou tvrdošíjností stále na témž místě, i když bylo zřejmé, že nejsou k ničemu — jenže takové drobné útoky nemají žádný význam, jde-li o to, přepravit přes Dunaj 40 000 až 60 000 lidí.
Přes to všechno dokončili Rusové koncem ledna soustřeďování vojsk kolem Calafatu. V otevřeném poli měli zjevnou převahu, museli tam tedy mít na 30 000 až 40 000 mužů. Odečteme-li od 115 000 těchto 30 000 až 40 000 a dalších dejme tomu 20 000 až 30 000 na obranu linie od Braily k moři, zůstane na celé Velké Valašsko včetně posádek asi 50 000 až 65 000 mužů, což je armáda, která zdaleka nestačí na obranu tak dlouhé linie fronty ani na obranu komunikačních linií, které probíhají souběžně s linií fronty a v malé vzdálenosti za ní. Energický útok v kterémkoli bodě i se silami menšími než těchto 65 000 mužů by byl musel skončit tím, že by byly všechny tyto rozptýlené ruské oddíly jeden po druhém úplně poraženy a že by se Turci zmocnili všech ruských skladišť válečného materiálu. Ömer paša se bude muset jednoho dne zodpovídat, proč takovou příležitost promarnil.
S vypětím všech sil dokázali tedy Rusové soustředit před Calafatem sotva tolik vojska, aby zahnali turecké přední stráže, ne ovšem dost, aby mohli zaútočit na pevnost samu. A i k tomuto dočasnému a iluzornímu úspěchu potřebovali skoro pět týdnů. Generál ženijního vojska Šilděr byl vyslán s výslovným rozkazem dobýt Calafat. Přišel, viděl a rozhodl se nedělat nic, dokud Čeodajevův příchod neumožní přisunout čerstvé jednotky ze středu a z levého křídla.
Pět týdnů stáli Rusové v tomto nebezpečném postavení, s nekrytým týlem a boky, jako by provokovali útok, kterému nebyli s to ani chvíli odolávat. A pět týdnů stál Ömer paša, ohrožuje jejich boky a týl, v postavení, odkud musel jejich slabinu vidět i bez brýlí a dalekohledů — a neudělal nic. Věru, tenhle moderní způsob vedení války pod patronátem spojeneckých dvorů je nad lidské chápání!
Zpráva o tom, že Rusové valem ustupují od Calafatu, došla do Londýna naprosto nečekaně. Aha, zvolaly „Times“, to je proto, že naši spojenci Rakušané stáhli armádu do Sedmihradska, v týle Rusů, to je úspěch slavného spojenectví s Rakouskem, což je zase úspěch naší slavné Aberdeenovy politiky. Proto třikrát sláva Aberdeenovi! Ale úřední rakouské prohlášení den nato ukázalo, že žádné spojenectví s Rakouskem neexistuje a že Rakušané dosud neřekli a patrně ani sami nevědí, za jakým účelem poslali svou armádu tam, kde je — a tak o tom, proč vlastně Rusové ustoupili, panuje velká nejistota.
Říká se teď, že se Rusové pokusí překročit Dunaj na opačném konci fronty mezi Brailou a Galací a budou postupovat přímo na Drinopol jako v letech 1828 až 1829. Není-li dokonalé dorozumění mezi Rusy na jedné straně a anglo-francouzskou eskadrou na druhé straně, je takový pochod strategicky nemožný. Známe ještě jiné vysvětlení tohoto ústupu. Čeodajev prý dostal rozkaz zastavit pochod a má zřídit severně od Oděsy tábor pro 30 000 až 40 000 mužů. Je-li to pravda, nemůže vystřídat žádné oddíly na Prutu a Seretu, ani posílit Gorčakova před Calafatem. Knížeti Gorčakovovi tedy nezbývá než ustoupit ve stejně vzorném pořádku, v jakém přitáhl. Tak končí veliká tragikomedie ruského pochodu na Calafat.[b]
Napsal B. Engels 13. března 1854
Otištěno v „The Peopleʼs Paper“,
čís. 98 z 18. března 1854
a jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4040 z 30. března 1854Podle textu v „The People's Paper“,
srovnaného s textem
v „New-York Daily Tribune“
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. osoby, které provázejí armádu a jsou beze zbraně, jako zdravotnický personál a jiné neřadové služby. (Pozn. čes. red.)
b — V „New-York Daily Tribune“ zní závěrečný odstavec článku takto: „A tak se naši britští kolegové marně dohadují, co bylo příčinou ruského ústupu. Nuže, jaká to byla příčina? Prostě tato: Francouzské a britské jednotky mají odjet do Cařihradu. Nic není snazšího a prostšího než poslat je odtud do Oděsy nebo Besarábie a přerušit Rusům spoje.
Ať už jsou skutečné úmysly koalice sebekrotší, nátlak zvenčí by ji mohl přimět k vážné akci. Gorčakov zřejmě nevěří v čistě diplomatické poslání západních armád. I kdyby si mohl být zcela jist Anglií, na Francii se spoléhat nemůže. I kdyby věřil všem kabinetům, nemůže věřit generálům. Mohl riskovat boční pochody, dokud proti němu stáli Turci; ale jakmile je tu nebezpečí, že by mu mohlo vpadnout do boku francouzské a britské vojsko, nebere to na lehkou váhu. Proto dostal Čeodajev rozkaz zastavit pochod a vybudovat severně od Oděsy tábor pro 30 000 až 40 000 mužů. Proto nemůže vystřídat žádné oddíly na Prutu a Seretu. Proto nemůže Gorčakov u Calafatu čekat žádné posily. Proto se útok na toto místo stal nemožným. Proto knížeti Gorčakovovi nezbývá než ustoupit ve stejně vzorném pořádku, v jakém přitáhl. Tak končí veliká tragikomedie ruského pochodu na Calafat.“ (Pozn. red.)
98 Engelsův článek „Ústup Rusů od Calafatu“ patří k těm Marxovým a Engelsovým článkům, které byly otištěny zároveň ve dvojích novinách. Protože se rukopis nezachoval, byl za základ překladu, stejně jako v ostatních obdobných případech, vzat úplnější a spolehlivější text a podstatnější rozdíly připomenuty pod čarou. V tomto případě byl článek přeložen podle textu uveřejněného v chartistickém orgánu „Peopleʼs Paper“.
99 Bunzelwitzský opevněný tábor byl zbudován na rozkaz pruského krále Bedřicha II. za sedmileté války roku 1761.
Opevnění u Torres Vedras (v Portugalsku mezi řekou Tajo a Atlantským oceánem) dal roku 1810 vybudovat Wellington, aby chránila Lisabon před útokem francouzského vojska.
Opevnění nedaleko Verony vybudovala vojska rakouského arcivévody Karla za války třetí koalice (roku 1805) s napoleonskou Francií.Ve všech třech uvedených případech nepřítel opevnění nedobyl.