Dokumenty o rozdělení Turecka

Karel Marx

Dokumenty o rozdělení Turecka

Londýn, v úterý 21. března 1854

Nejdůležitější událostí je, že ministři byli nuceni uveřejnit svou tajnou korespondenci^{^[100]} s ruským carem z prvních tří měsíců svého úřadování, a rovněž memorandum o rozmluvě mezi carem a lordem Aberdeenem v roce 1844, k jehož uveřejnění vyprovokoval Aberdeena „Journal de Saint-Pétersbourg“^{^[101]}.

Začnu rozborem „memoranda“ hraběte Nesselroda vládě Jejího Veličenstva, založeného na tom, co mu sdělil ruský car hned po své návštěvě v Anglii v červnu 1844. Nynější status quo osmanské říše, praví se tam, „je v dokonalém souladu s všeobecným zájmem na udržení míru“. Anglie a Rusko se v tomto bodě shodují, a proto sjednocují své úsilí o zachování tohoto statu quo. „Nejdůležitější přitom je nechat Portu žít v klidu, zbytečně ji neznepokojovat diplomatickým hašteřením a nevměšovat se, není-li to nezbytně třeba, do jejích vnitřních záležitostí.“ Jak s úspěchem provádět tento „systém zdrženlivosti“? Za prvé, Velká Británie nemá zasahovat do toho, jakým způsobem Rusko pokládá za vhodné vykládat své smlouvy s Portou, naopak, má mít Turecko k tomu, aby se řídilo ruským výkladem těchto smluv; a za druhé, Rusku má být dovoleno „trvale“ se vměšovat mezi sultána a jeho křesťanské poddané. Zkrátka a dobře, „systém zdrženlivosti“ vůči Portě znamená systém součinnosti s Ruskem. Tento podivný návrh není ovšem vyjádřen tak naplno.

Memorandum se tváří, jako by mluvilo o „všech velmocích“, ale přitom dává jasně najevo, že žádné velmoci kromě Ruska a Anglie neexistují. O Francii se tam říká, že „se bude muset přizpůsobit kursu, na kterém se dohodne Petrohrad s Londýnem“. Rakousko se tu líčí jako pouhý přívěsek Ruska, který nežije vlastním životem, neprovádí svou zvláštní politiku, nýbrž politiku „úzce spjatou zásadou naprosté totožnosti“ s politikou Ruska. Prusko se tu přechází jako úplná nula, jako by nestálo za řeč, a proto tu o něm není ani zmínka. „Všechny velmoci“, to je tedy jen řečnický obrat, jímž se rozumí dva kabinety: petrohradský a londýnský; a linie postupu, na níž se dohodly všechny velmoci, znamená linii navrženou v Petrohradě, které se má Londýn držet. V memorandu se praví:

„Porta má neustálou tendenci vyvlékat se ze závazků, které jí ukládají smlouvy uzavřené s ostatními mocnostmi. Doufá, že se jí to bude dařit beztrestně, protože počítá se vzájemnou řevnivostí kabinetů. Domnívá se, že nebude-li plnit závazky vůči jedné mocnosti, ostatní se jí zastanou a sejmou z ní všechnu odpovědnost.

Není správné posilovat Portu v tomto klamu. Pokaždé, když nedodrží závazky vůči jedné velmoci, je v zájmu všech ostatních upozornit ji na nesprávnost jejího postupu a vyzvat ji se vším důrazem, aby učinila zadost kabinetu, který oprávněné požadavky předkládá.

Jakmile Porta pozná, že ji ostatní kabinety nepodporují, ustoupí a vzniklé neshody budou urovnány smírně, aniž povedou k nějakému konfliktu.“

To je formule, s níž se Rusko obrací na Anglii, aby mu pomohla vymoci na Turecku nové ústupky na základě starých smluv.

„Při dnešních náladách v Evropě se kabinety nemohou lhostejně dívat na to, jak je křesťanské obyvatelstvo v Turecku vydáno nelítostnému útlaku a náboženskému pronásledování. Tuto pravdu je třeba osmanským ministrům neustále připomínat a přesvědčovat je, že s přátelstvím a podporou velmocí mohou počítat jen pod tou podmínkou, že budou zacházet s křesťanskými poddanými Porty snášenlivě a mírně.

Představitelé cizích mocností by se měli řídjt těmito zásadami a postupovat v duchu dokonalé shody. Předkládají-li Portě formální protesty, musí mít tyto protesty skutečně ráz naprosté jednomyslnosti, i když rozhodně nemají mít formu bezpodmínečného diktátu.“

Takovýmto jemným způsobem se Anglii naznačuje, jak podporovat nároky Ruska na náboženský protektorát nad křesťany v Turecku.

Když Rusko takto vyložilo předpoklady své „politiky zdrženlivosti“, nemůže před svým důvěrníkem skrývat, že právě tato zdrženlivost by se mohla ukázat osudnější než jakákoli politika agrese a velmi silně přispět k rozvoji všech oněch „prvků rozkladu“, které se v osmanské říši vyskytují, takže jednoho krásného rána „nepředvídané okolnosti by mohly urychlit její rozpad, aniž bude v moci spřátelených kabinetů tomu zabránit“. Vyvstává otázka, co dělat v případě, kdyby takové nepředvídané okolnosti způsobily konečnou katastrofu Turecka.

Jediná věc, která prý je nutná v případě, že by hrozil neodvratný rozpad Turecka, je to, aby Anglie a Rusko „dospěly k předběžné dohodě, dříve než přikročí k akci“. „To bylo v zásadě dohodnuto,“ jak se praví v memorandu, „za posledního carova pobytu v Londýně“ (za dlouhých jednání mezi samovládcem na jedné straně a vévodou z Wellingtonu, sirem Robertem Peelem a hrabětem Aberdeenem na druhé straně). Výsledkem byl „podmínečný závazek, že dojde-li k něčemu nepředvídanému v Turecku, Rusko a Anglie se předběžně domluví o společném postupu“.

Co však znamená tento „podmínečný závazek“? Předně, že se Rusko a Anglie mají předběžně dorozumět o rozdělení Turecka; a za druhé, že se Anglie má zavázat uzavřít svatou alianci s Ruskem a Rakouskcm, jež se tu líčí jako alter ego^{^[a]} Ruska, proti Francii, jež bude „nucena“, tj. donucena jednat podle toho, jak ony budou chtít. Samozřejmý výsledek takového společného dorozumění by byl, že by se Anglie zapletla do krvavé války s Francií, a tak by Rusko mělo úplně volné ruce a mohlo by provádět v Turecku svou vlastní politiku.

Velký důraz se stále znovu klade na „nepředvídané okolnosti“, které by mohly urychlit pád Turecka. V závěru memoranda však tato záhadná slova mizí a jsou nahrazena jasnější formulací: „Uvidíme-li, že se osmanská říše musí rozpadnout“, Anglie a Rusko uzavřou předběžnou dohodu atd... Tedy jedinou nepředvídanou okolností bylo nepředvídané prohlášení Ruska, že se osmanská říše musí rozpadnout. Hlavní přínos podmínečného závazku spočívá v tom, že by Rusko mohlo kdykoli říci, že hrozí náhlý rozpad Turecka, a přimět Anglii, aby zahájila vyjednávání na základě vzájemného dorozumění, že taková katastrofa je neodvratná.

Nyní tedy, asi deset let po tom, co bylo toto memorandum sestaveno, se v souhlasu s tím Anglii řádně oznamuje, že osmanská říše dožila svůj život a že má tedy vstoupit v platnost dříve sjednaná dohoda o vyloučení Francie, tj. že se má zorganizovat spiknutí za zády Turecka a Francie. To je úvod k výměně celé řady tajných a důvěrných dokumentů mezi Petrohradem a koaliční vládou.

Sir G. H. Seymour, britský vyslanec v Petrohradě, posílá svou první tajnou a důvěrnou depeši lordu J. Russellovi, tehdejšímu ministru zahraničních věcí, 11. ledna 1853. 9. ledna večer měl „tu česť‘ sejít se s carem v paláci velkokněžny Jeleny, která ráčila pozvat lady Seymourovou a lorda Seymoura a představit je carské rodině. Car k němu velmi milostivě přistoupil a vyjádřil velké potěšení nad zprávou o vytvoření koaliční vlády, jíž přál dlouhé trvání, a požádal vyslance, aby vyřídil starému Aberdeenovi jeho blahopřání a aby lorda Johna Russella přesvědčil, že

„je nesmírně důležité, aby obě vlády — anglická vláda a já, a já a anglická vláda — udržovaly nejlepší vztahy; že to ještě nikdy nebylo tak zapotřebí jako právě teď“.

Všimněte si, že to bylo řečeno v lednu 1853, právě v době, kdy Rakousko — „mezi nímž a Ruskem“, jak praví memorandum, „existuje naprostá shoda v zásadách, pokud jde o turecké záležitosti“ — nepokrytě kalilo vodu v Černé Hoře.

„Jestliže my se dohodneme,“ řekl car, „nezáleží na tom, co si budou myslet nebo co budou dělat druzí. Turecko je ve velmi kritické situaci,“ pokračoval tónem předstíraného soucitu, „a budeme s ním mít všichni ještě mnoho trampot.“

Když toto prohlásil, podal siru H. Seymourovi velmi milostivě ruku, jako by se s ním loučil; ale sir Hamilton, „kterého okamžitě napadlo, že rozhovor nebyl dokončen“, byl „tak velice smělý“, že pokorně poprosil samovládce, aby se „o tureckých záležitostech vyslovil poněkud podrobněji“.

„Imperátorova slova i jeho chování,“ poznamenává sir Hamilton, „byly sice nadále velmi vlídné, ale prozrazovaly, že Jeho Veličenstvo nemíní se mnou hovořit o demonstraci, kterou hodlá provést na jihu.“

Budiž poznamenáno, že už ve své zprávě ze 7. ledna 1853 informoval sir Hamilton britskou vládu, že

„5. armádní sbor dostal rozkaz přesunout se na hranici podunajských provincií a 4. sbor dostane rozkaz být v pohotovosti, aby se mohl v případě nutnosti dát na pochod“.

A v depeši z 8. ledna 1853 oznamuje, že mu Nesselrode sdělil svůj názor, že „ruskou diplomacii bude nutné podepřít demonstrací síly“. Sir Hamilton ve své zprávě pokračuje:

„Car mluvil zprvu poněkud váhavě, ale potom zcela otevřeně a nevyhýbavě řekl: ‚Turecké záležitosti jsou ve velmi dezorganizovaném stavu; země sama je na pokraji záhuby (menace ruine); její rozpad bude velké neštěstí a je velmi důležité, aby Anglie a Rusko se v této věci naprosto jasně dohodly, aby ani jedna, ani druhá země nepodnikla nic bez vědomí druhé.‘

‚Chápejte,‘ zvolal, ‚máme co dělat s nemocným, těžce nemocným! Říkám vám rovnou, že by to bylo velké neštěstí, kdyby nám právě teď skonal, zvláště kdyby to bylo dřív, než zařídíme všechno nutné. Ale teď není vhodná doba o tom s vámi mluvit.“

Medvěd pokládá pacienta za tak slabého, že ho musí sežrat. Sir Hamilton, poněkud poděšen touto „nepředvídanou“ diagnózou moskalského lékaře, odpověděl s dokonalou zdvořilostí:

„Vaše Veličenstvo mi jistě ráčí dovolit ještě jednu poznámku. Vaše Veličenstvo hovoří o nemocném, to je naprosto správné; ale Vaše Veličenstvo mi laskavě promine, dovolím-li si připomenout, že na velkomyslném a silném je, aby s chorým a slabým zacházel milosrdně.“

Britský vyslanec se utěšuje tím, že tento jeho souhlas s carovými názory na Turecko i na nemoc a jeho výzva k shovívavosti s chorým „alespoň panovníka neurazily“. Tak končí zpráva sira H. Seymoura o jeho první důvěrné rozmluvě s carem; přestože se při tomto vis-à-vis^{^[b]} projevil jako dokonale uhlazený člověk, má přitom dost soudnosti, aby varoval svou vládu těmito slovy:

„Každá nabídka tohoto druhu zamýšlí pouze dát na vybranou. Na vybranou je tu zřejmě toto: Nedohodne-li se vláda Jejího Veličenstva s Ruskem o tom, co se má stát v případě náhlého rozpadu Turecka, nebude si moci Anglie příliš stěžovat, budou-li připravovány výsledky, které se jí nebudou líbit. Jestliže se naopak vláda Jejího Veličenstva zúčastní úvah o takových eventualitách, stane se do jisté míry sama činitelem připravujícím tuto katastrofu, i když jí tolik záleží na tom, aby ji pokud možno oddálila.“

Sir Hamilton uzavírá svou zprávu touto epigramatickou sentencí:

„Závěr je pravděpodobně ten, že pro Anglii je žádoucí úzká dohoda s Ruskem s cílem zabránit pádu Turecka — kdežto Rusku by bylo vítané, kdyby tato dohoda vedla k událostem, které by tento pád přivodily.“

14. ledna, jak sir G. H. Seymour informuje J. Russella ve své depeši z 22. ledna 1853, měl další důvěrnou rozmluvu s carem, kterého „zastihl o samotě“. Samovládce ráčil udělit anglickému vyslanci lekci o východní otázce. Řekl, že neholduje známým snům a plánům carevny Kateřiny II. Naopak, podle jeho názoru existuje pro Rusko snad jen jedno nebezpečí, a to další rozšiřování jeho beztak již příliš velké říše. (Vaši čtenáři si vzpomenou, že jsem na to narážel, když jsem citoval jedno místo z depeše hraběte Pozza di Borgo.) Ruským zájmům prý nejlépe vyhovuje status quo v Turecku. Na jedné straně Turci ztratili svou vojenskou výbojnost a na druhé straně „tato země je dost silná nebo byla dosud dost silná, aby si uhájila svou nezávislost a zajistila si vážnost u jiných zemí“. Avšak v této říši náhodou žije několik miliónů křesťanů a o ty on musí pečovat, byť by to byla úloha sebeobtížnější a „sebenepříjemnější“. To mu přikazuje zároveň jeho právo, povinnost i náboženství. Potom se car náhle vrátil k svému podobenství o nemocném, těžce nemocném, a řekl, že rozhodně nesmějí připustit, „aby jim najednou skonal v náručí“ (de leur échapper). „Chaos, zmatek a nevyhnutelná evropská válka by následovaly vzápětí za touto katastrofou, kdyby k ní došlo nenadále a dřív, než bude připraven nějaký plán dalšího postupu.“

Po této opětné zmínce o hrozícím zániku osmanské říše následovala výzva k Anglii, aby se na základě „podmínečného závazku“ rozdělila s Ruskem o dědictví. Car se však „stále neměl k tomu, aby naznačil svůj plán dalšího postupu“, a spokojil se tím, že diplomaticky vytyčil, co je třeba mít hlavně na zřeteli v případě dělení.

„Chci s vámi mluvit jako přítel a gentleman. Dojdeme-li Anglie a já v této záležitosti k dohodě, na ostatních mi málo záleží; co dělají nebo co si myslí druzí, to je mi jedno. A pak, řeknu vám to upřímně, kdyby se Anglie chtěla nyní usadit v Cařihradě, nedovolil bych to. Nepřičítám vám tento úmysl, ale je lepší mluvit v takových případech jasně. Pokud jde o mne, jsem rovněž ochoten zavázat se, že se tam ani já neusadím, rozumí se jako vlastník; pokud jde o dočasné držení, toho se nezříkám. Mohlo by se stát, kdyby nebyla učiněna předběžná opatření a všechno bylo přenecháno náhodě, že by mě okolnosti přiměly, abych dočasně obsadil Cařihrad.“

Car tedy zakazuje Anglii usadit se v Cařihradě, ale sám na to pomýšlí, ne-li jako vlastník, tedy jako dočasný držitel. Britský vyslanec poděkoval Jeho Veličenstvu za otevřenost tohoto prohlášení. Mikuláš se potom odvolal na svou dřívější rozmluvu s vévodou z Wellingtonu, jejímž záznamem nebo, dalo by se říci, shrnutím bylo memorandum z roku 1844. Když přešli k otázce dne — k carovým nárokům na svatá místa — britský vyslanec vyjádřil své obavy:

„V případě, že by zakročila ruská armáda, dalo by se počítat s dvěma důsledky, buď s protidemonstrací, kterou by mohla vyprovokovat Francie, anebo s vážnějším důsledkem, povstáním křesťanského obyvatelstva proti sultánově moci, která je už beztak velice otřesena revoltami a těžkou finanční krizí. Car mě ujistil, že jeho vojska se dosud nepohnula z místa (nʼont pas bougé), a řekl, že doufá, že žádného zákroku armády nebude zapotřebí. Pokud jde o francouzskou výpravu do sultánových držav, Jeho Veličenstvo prohlásilo, že takový krok by okamžitě způsobil krizi; jeho čest by mu velela poslat bez odkladu a váhání do Turecka vojsko; kdyby takový obrat událostí přivodil pád tureckého sultána (le Grand Turc), litoval by toho, ale měl by vědomí, že jednal tak, jak byl nucen jednat.“

A tak dal nyní car Anglii domácí úkol: má vypracovat „systém dalšího postupu“, jak odstranit osmanskou říši, a „uzavřít předběžnou dohodu o nastolení nového pořádku, který by nahradil dosavadní“. Povzbudil žáčka tím, že mu ukázal, jakou odměnu by mohl získat, když se mu podaří tuto úlohu vyřešit, a propustil ho s otcovskou radou:

„Bylo by ušlechtilým triumfem civilizace 19. století, kdyby se podařilo bez přerušení všeobecného míru vyplnit mezeru vzniklou zánikem muslimského panství v Evropě na základě opatření dvou hlavních vlád, které mají největší zájem na osudu Turecka.“

Na tuto výzvu Anglii se ozval lord J. Russell a svou odpověď poslal v tajné a důvěrné depeši z 9. února 1853. Kdyby byl lord John v celém rozsahu prohlédl carův úskočný plán zatlačit Anglii do nesprávného postavení už tím, že s ním vstoupí do tajného vyjednávání o budoucím rozdělení spřáteleného státu, byl by si počínal jako car a byl by se spokojil ústní odpovědí baronu Brunnovovi, místo aby posílal do Petrohradu oficiální vládní dokument. Ještě předtím, než byly tajné dokumenty předloženy sněmovně, psaly „Times“, že depeše lorda Johna je velmi rozhodným a „rozhořčeným odmítnutím“ carových návrhů. Ve svém včerejším čísle tyto noviny odvolávají své chvalozpěvy na lorda Johna a prohlašují, že „tento dokument si nezaslouží chvály, které se mu na základě neúplných informací dostalo“. Lord John vyvolal hněv listu „Times“ svým prohlášením na pátečním zasedání Dolní sněmovny, že naprosto nemá ve zvyku posílat sdělení do těchto novin a že článek týkající se jeho odpovědi siru G. H. Seymourovi četl teprve tři dny po jeho uveřejnění.

Každý, kdo ví, jakým pokorným a poníženým tónem mluvili všichni angličtí ministři od roku 1814, Canninga nevyjímaje, při svých stycích s Ruskem, jistě uzná, že depeši lorda Johna je nutno pokládat za hrdinský čin tohoto pidimužíka.

Ježto tento dokument je do jisté míry významným příspěvkem k dějinám a velmi dobře ilustruje vývoj jednání, budou vaši čtenáři jistě rádi, když se s ním seznámí in extenso^{^[c]}:

LORD JOHN RUSSELL SIRU G. H. SEYMOUROVI
(Tajné a důvěrné)

Ministerstvo zahraničních věcí 9. února 1853

Vážený pane,

obdržel jsem a předložil královně Vaši tajnou a důvěrnou depeši z 22. ledna. Její Veličenstvo při této příležitosti stejně jako při dřívějších příležitostech konstatovalo s radostí umírněnost, otevřenost a přátelský tón Jeho carského Veličenstva. Její Veličenstvo mě pověřilo odpovědět v témž duchu umírněné, otevřené a přátelské diskuse. Otázka, kterou nadhodilo Jeho carské Veličenstvo, je velmi vážná. Zní, zda v případě, že rozklad turecké říše je pravděpodobný či dokonce hrozí, není lepší předem učinit opatření pro tento případ než vydávat se nebezpečí chaosu, zmatku a nevyhnutelnosti evropské války, která by dozajista následovala vzápětí za touto katastrofou, kdyby k ní došlo nenadále a dřív, než by byl připraven nějaký plán dalšího postupu. To je bod, pravilo Jeho carské Veličenstvo, na který bych rád zaměřil pozornost vaší vlády. Při posuzování této závažné otázky vláda Jejího Veličenstva především zjišťuje, že dosud nedošlo k akutní krizi, která by vyžadovala řešení tohoto širokého evropského problému. Vznikly sice spory o svatá místa, ale tyto spory se netýkají vnitřní správy Turecka a týkají se spíše Ruska a Francie než Vysoké Porty. Jisté narušení vztahů mezi Rakouskem a Portou způsobil turecký útok na Černou Horu; ale přitom jde spíš o nebezpečí hrozící hranicím Rakouska než sultánově autoritě a bezpečnosti; takže nejsou dostatečné důvody k tomu, aby se sultánovi oznámilo, že není s to zajistit klid doma nebo udržet přátelské vztahy ke svým sousedům. Dále by vláda Jejího Veličenstva ráda poznamenala, že nelze s jistotou určit, kdy k zmíněné události dojde. Když se Vilém III. a Ludvík XIV. smluvně dohodli o následnictví po Karlu II. Španělském, činili opatření pro případ, který se dal čekat v nejbližší době. Churavost španělského vládce a jistý konec každého lidského života způsobovaly, že to byla událost jistá a blízká. Smlouva o rozdělení smrt španělského krále nijak neurychlila. Totéž se dá říci o opatřeních z minulého století, která se týkala osudu Toskánska po úmrtí posledního panovníka z rodu Medici. Ale možnost rozpadu osmanské říše je něco jiného. Může nastat za dvacet, padesát, sto let. Za těchto okolností by bylo těžko slučitelné s přátelskými city, které ruský car chová k sultánovi v nemenší míře než královna Velké Británie, dělat předem dispozice o provinciích, které jsou nyní pod jeho vládou. Kromě této úvahy je třeba poznamenat, že taková dohoda by v tomto případě nepochybně ještě urychlila eventualitu, pro kterou se uzavírá. Nezpravit Rakousko a Francii o této dohodě by nebylo správné a takové zatajování by se ani nesrovnávalo s cílem předejít evropské válce. Jeho carské Veličenstvo dozajista nemá takové zatajování v úmyslu. Rozumí se tedy samo sebou, že jakmile by se Velká Británie a Rusko shodly na kursu, který chtějí sledovat, a rozhodly by se jej prosazovat, informovaly by o svých opatřeních velmoci v Evropě. Takto uzavřená a vyhlášená dohoda by nezůstala dlouho v tajnosti; a zatímco by na jedné straně rozhořčila a znepokojila sultána, povzbudila by všechny jeho nepřátele, až by se dověděli o její existenci, k tomu, aby zesílili násilné akce a vedli proti němu ještě úpornější boj. Bojovali by s vědomím, že musí nakonec zvítězit; kdežto sultánovi generálové a jeho vojska by měli pocit, že žádný dočasný úspěch nemůže zachránit jejich věc před konečnou porážkou. To by vyvolalo a posílilo právě onu anarchii, ze které jsou obavy, a prozíravost přátel nemocného by se mohla stát příčinou jeho smrti. Vláda Jejího Veličenstva se sotva potřebuje šířit o nebezpečí, které by bylo spojeno s plněním takovéto konvence. Válka o následnictví je dostatečně jasným příkladem, jak málo je respektována taková dohoda, když jsou naléhavé důvody ji porušit. Postavení ruského cara jakožto dočasného držitele, i když ne vlastníka Cařihradu, by ho vystavovalo nesčetným nebezpečím vyplývajícím jak z dávných snů jeho vlastního národa, tak ze žárlivosti ostatní Evropy. Konečný vlastník, ať už by jím byl kdokoli, by se asi sotva choval tak nečinně a netečně jako následníci Mehmeda II. Vládce Cařihradu má samozřejmě velký vliv na evropské záležitosti, protože má v rukou brány k Středozemnímu i k Černému moři. Tohto vlivu by bylo možné použít ve proospěch Ruska, ale mohlo by ho být použito i ke kontrole a omezení jeho moci. Jeho carské Veličenstvo řeklo správně a moudře: Má země je tak veliká a ve všech směrech tak šťastně obdařená, že by bylo ode mne nerozumné, kdybych chtěl další území nebo víc moci, než mám. Naopak, poznamenal dále, naše veliké a snad jediné nebezpečí je v dalším rozšiřování beztak již příliš velké říše. Avšak silný a ctižádostivý stát, který by nastoupil na místo Vysoké Porty, by mohl způsobit, že by válka ze strany Ruska byla pro cara nebo jeho nástupce nevyhnutelná. A tak by se evropský konflikt zrodil právě z těch opatření, která mu měla zabránit, protože ani Anglie, ani Francie a pravděpodobně ani Rakousko by se nesmířily s tím, aby se Cařihrad dostal natrvalo do rukou Ruska. Pokud jde o Velkou Británii, vláda Jejího Veličenstva prohlašuje rovnou, že nechová žádné záměry ani přání zmocnit se Cařihradu. V tomto směru může být Jeho carské Veličenstvo naprosto klidné. Vláda je rovněž ochotna dát ujištění, že neuzavře žádnou dohodu pro případ eventuálního rozpadu Turecka, aniž o tom předem uvědomí ruského cara. Vcelku je tedy vláda Jejího Veličenstva přesvědčena, že nelze provádět politiku moudřejší, nezištnější a pro Evropu blahodárnější, než je ta, kterou již tak dlouho sleduje Jeho carské Veličenstvo a která učiní jeho jméno slavnějším, než jsou jména nejproslulejších vládců, kteří usilovali o nesmrtelnost nesmyslnými výboji v honbě za pomíjivou slávou. Má-li mít tato politika úspěch, je žádoucno projevovat vůči Turecku krajní zdrženlivost; je nutné, aby všechny požadavky, které snad evropské velmoci hodlají předložit, nebyly vymáhány kategoricky, ale staly se spíše předmětem přátelského jednání; aby se pokud možno upustilo od nátlaku na sultána vojenskými a námořními demonstracemi; aby neshody v otázkách, které se týkají Turecka a jsou v kompetenci Vysoké Pórty, byly řešeny po vzájemné dohodě mezi velmocemi a jejich řešení se nevnucovalo slabé turecké vládě násilně. K těmto upozorněním by vláda Jejího Veličenstva ráda dodala, že podle jejího názoru by bylo důležité sultánovi doporučit, aby zacházel s křesťanskými poddanými podle zásad rovnosti a náboženské svobody, všeobecně uznávaných u civilizovaných národů v Evropě. Čím víc se bude Turecko řídit pravidly rovného práva a nestranné vlády, tím méně důvodů bude mít ruský car uplatňovat právo na onen mimořádný protektorát, který Jeho carské Veličenstvo shledává tak obtížný a nepříjemný, přestože mu jej nepochybně přikazuje jeho povinnost a přestože je stvrzen smlouvou. Tuto depeši můžete přečíst hraběti Nesselrodovi, a bude-li to žádoucí, můžete sám odevzdat její opis do rukou carových. V tomto případě ujistěte při této příležitosti cara o citech přátelství a důvěry ze strany Jejího Veličenstva královny, které jsou odpovědí na laskavý postoj Jeho carského Veličenstva.

Zůstávám atd.

J. Russell“

Závěry z tohoto rozboru musím odložit do svého dalšího článku^{^[d]}. Ale než skončím, rád bych ještě doplnil tato sdělení nejnovějšími zprávami, které jsem dostal z pramene jinak veřejnosti nepřístupného, o postoji a plánech Pruska.

Když konflikt mezi Ruskem na jedné straně a anglo-francouzskou aliancí na druhé dosáhl již určitého kulminačního bodu, poslal car Mikuláš svému švagrovi^{^[e]} v Berlíně vlastnoruční dopis, v němž prohlašuje, že Anglie a Francie mu sice mohou způsobit určité škody na moři, ale na souši že se z jejich strany ničeho nebojí, neboť bude mít koncem dubna 600 000 mužů připravených vytáhnout do pole. Z těch by dal 200 000 k dispozici Bedřichu Vilémovi, kdyby byl ochoten táhnout na Paříž a sesadit Ludvíka Napoleona. Slabomyslný král byl tímto návrhem tak zaujat, že ho Manteufel musel tři dny přemlouvat, aby se do ničeho takového nepouštěl. Tolik o králi.

Pokud pak jde o pana von Manteufela, „velkou osobnost“, na niž je pruská buržoazie tak pyšná, vidíme tomuto muži až do žaludku, přečteme-li si tajné instrukce zaslané panu Bunsenovi, vyslanci v Londýně, asi v téže době, kdy došel výše uvedený ruský dopis; tyto instrukce se ovšem dostaly do mých rukou naprosto jinou cestou, než jakou se pan Bunsen zmocnil některých mých soukromých dopisů.^{^[102]} Obsah těchto instrukcí, jejichž nadutá dvojznačnost stylu prozrazuje zároveň školometa i zupáka, je asi takovýto:

„Dávejte dobrý pozor, odkud vítr fouká. Uvidíte-li, že Anglie bere spojenectví s Francií vážně a že je odhodlána jít do války, trvejte na ‚celistvosti a nezávislosti‘ Turecka. Zpozorujete-li, že ve své politice kolísá a není nakloněna válce, ven s kopím a zlomte je směle za čest a důstojnost krále, mého i vašeho pána.“

Má car tak docela nepravdu, když přechází Prusko jako úplnou nulu?

Napsal K. Marx 21. března 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4045 21. března 1854
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — druhé já. (Pozn. red.)

b — rozhovoru mezi čtyřma očima. (Pozn. red.)

c — podrobně, v plném znění. (Pozn. red.)

d Viz zde. (Pozn. red.)

e — tj. Bedřichu Vilémovi IV. (Pozn. red.)

100 Jde o tajnou korespondenci anglického vyslance v Petrohradě lorda Seymoura s anglickým ministrem zahraničních věcí, týkající se Seymourových rozhovorů s Mikulášem I. o turecké otázce, k nimž došlo počátkem roku 1853. Průběh těchto jednání jakož i dvojaký postoj, který přitom zaujímala anglická vláda, Marx podrobně rozebral v tomto článku a v článku „Tajná diplomatická korespondence“, který na něj přímo navazuje (viz zde).

101 „Journal de Saint-Péterbourg“ [„Petrohradské noviny“] — oficiální orgán ruského ministerstva zahraničních věcí; vycházel pod tímto názvem francouzsky v letech 1825—1914 v Petrohradě.

Marx tu má na mysli článek uveřejněný v „Journal de Saint-Pétersbourg“ 2. března (18. února) 1854 v souvislosti s vystoupením Johna Russella v Dolní sněmovně 12. února 1854 (viz zde). Článek naznačoval, že mezi carskou vládou a anglickou vládou existuje dohoda o turecké otázce, a odvo1val se na Seymourovu tajnou korespondenci z roku 1853 a na memoraudurn z roku 1844.

102 Marx tu naráží na to, že ho pruská vláda dávala soustavně policejně sledovat. Jedním z organizátorů tohoto sledování byl v padesátých letech pruský vyslanec v Londýně Bunsen a anglické úřady mu v tom do jisté míry pomáhaly. V Marxově a Engelsově korespondenci najdeme nejednu zmínku o tom, že jejich dopisy otevírá policie.