Rusko a německé státy.

Karel Marx

*Rusko a německé státy. — Ceny obilí

Londýn, v pátek 7. dubna 1854

Lord Clarendon prohlásil včera večer ve Sněmovně lordů, že „má důvod se domnívat“, že zpráva o vylodění 4000 Rusů v Dobrudži, kam byli dopraveni na transportních lodích z Odčsy, není pravdivá. Není prý mu známo, že by ruská flotila opustila Sevastopol, který je téměř stále střežen anglickými a francouzskými válečnými loďmi. O domnělé nečinnosti flotil by rád řekl, že blokádu Sevastopolu a Oděsy lze zahájit jen s celou spojeneckou eskadrou a že by to byl vzhledem k nepříznivé roční době nebezpečný podnik. Proto se domnívá, že bylo prozíravé zadržet flotilu v Beikozu. Vídeňský dopisovatel „Times“ souhlasí s tímto názorem lorda Clarendona a kromě toho prozrazuje skutečné motivy jeho politiky. Od té doby, co proskočily zprávy, že bylo zahájeno jednání o „osvobození křesťanů“, jsou obavy z nepokojů v Cařihradě odůvodněnější než kdy předtím, a bylo by bývalo vskutku velice „neprozíravé“, kdyby flotila vyplula z Bosporu dřív, než dorazí dostatečné pozemní síly, rozuměj dostatečné k umlčení Turků.

V Dolní sněmovně řekl lord John Russell, že odpovědnost za řecké povstání nese aténský dvůr, který povstalcům nadržoval nejprve potají a nyní už otevřeně.

Parlamentní rozpravy z tohoto týdne neposkytují nic zajímavého kromě debaty o návrhu pana Moora na vytvoření zvláštní komise, která by vyšetřila, jak došlo k jmenování H. Stonora soudcem v kolonii Victoria; na uzavřené schůzi sněmovny bylo konstatováno, že tento Stonor se za voleb roku 1853 provinil úplatkářstvím ve volebním obvodu Sligo, a proto sněmovna návrh na vytvoření komise schválila. Stíhání pana Stonora je však pouhou záminkou k obnovení bitvy mezi oběma frakcemi rozštěpené irské brigády^{^[116]} na novém základě. Jak dalece se při těchto irských skandálech zapletla a zkompromitovala svatouškovská klika pana Gladstona a jeho stoupenců z řad peelovců, dá se soudit z této poznámky v „Morning Post“:

„V předložených dopisech, v pověstech, které kolují, i ve svědectvích podaných před parlamentními komisemi v několika posledních týdnech posiluje nejedna okolnost podezření, že peelovská část koalice od určité doby soustavně používá agentů k ovlivňování voleb v Irsku a že je k tomuto účelu bohatě zásobila penězi. Zvlášť kompromitován byl vévoda z Newcastlu... Jak se ukázalo, konala se, zřejmě na jeho pokyn, porada o služebním povýšení osob, které prováděly volební machinace.“

Dnešní „Daily News“ uveřejňují smlouvu mezi Francií, Anglií a Tureckem, která však obsahuje jen dohodu o vojenských akcích. Západní mocnosti z opatrnosti raději ve smlouvě neformulovaly skutečné podmínky své „pomoci sultánovi“. Ty nadiktuje lord Stratford de Redcliffe za pomoci výhrůžek in loco^{^[a]}, a to tak, aby přijetí podmínek vypadalo jako dobrovolné rozhodnutí turecké vlády.

Berlínské mírové poslání knížete Mecklenburga nemá žádný jiný cíl než poskytnout pruskému králi novou záminku, aby se nemusel připojit k západní alianci. Dostal jsem informace z Berlína, že Rusko uzná švédské prohlášení neutrality, teprve až se král zaváže, že znovu nařídí velitelům švédských přístavů, aby se řídili starými předpisy, podle nichž v žádném přístavu nesmí na dostřel pobřežních děl kotvit víc než čtyři cizí válečné lodi. Protože se tento příkaz značně liší od podmínek neutrality, na nichž se dohodlo Švédsko a Dánsko, dají se očekávat nová jednání mezi skandinávskými mocnostmi na jedné straně a západními mocnostmi na druhé straně. Ve Stockholmu se všeobecně soudí, že Rusové odejdou z Alandských ostrovů, zboří tam svá opevnění a odvezou děla a ostatní válečný materiál. Dnes došel telegram, že se to už stalo.^{^[117]}

Rakouský pozorovací sbor v jihovýchodních oblastech Uher je nyní v plné bojové pohotovosti a rozmístěn v různých postaveních, která mu byla určena. Soustřeďování si vyžádalo deset až dvanáct dní. Německé noviny mají vesměs za to, že tato armáda má vpadnout turecké armádě do boku v případě, že by se Rakousko aktivně připojilo k Rusku a že by to nebylo nijak zvlášť obtížné. Ale Rakušané mohou vtrhnout do Turecka jedině buď přes Mehádii, kde by měli proti sobě čelo turecké armády, anebo přes Bělehrad, kde by se octli v jedné čáře s roztaženým levým bokem Turků. Je proto pravděpodobnější, že vpadnou-li Rakušané do Turecka s nepřátelskými úmysly, půjdou z Bělehradu na Sofii přes Kruševac a Niš; ale i v tom případě budou mít Turci do Sofie blíž, budou-li pochodovat z Vidinu přímo na jih.

Zpráva pruského výboru pro půjčky v druhé sněmovně obsahuje přehled pruské politiky ve východní otázce a zveřejňuje některé diplomatické dokumenty, které dosud nepronikly do anglického tisku. Chtěl bych vám proto uvést některé závažné výňatky z této zprávy.

Koncem ledna odevzdal ruský vyslanec v Berlíně pruské vládě, zároveň s podobnými návrhy, které učinil hrabě Orlov rakouskému dvoru, návrh, podle něhož měly všechny tyto dvory — pruský, rakouský a ruský — podepsat společný protokol. V úvodu návrhu tohoto protokolu se praví, že důvodem k tomuto společnému dorozumění je přání upevnit spojenectví těchto tří mocností vzhledem k ohrožení míru v Evropě, a zároveň uspořádat vztahy jak mezi sebou navzájem, tak k západním mocnostem tváří v tvář hrozícím kritickým událostem. Tento návrh obsahoval tyto tři body:

1) Obě německé mocnosti se formálně zavazují v případě, že Francie a Anglie se aktivně zúčastní rusko-turecké války, zachovávat nejpřísnější neutralitu a prohlašují, že kdyby na ně západní mocnosti znovu naléhaly nebo jim vyhrožovaly, jsou rozhodnuty bránit svou neutralitu v krajním případě zbraněmi.

2) Tři mocnosti budou považovat jakýkoli útok Francie nebo Anglie na území Rakouska, Pruska nebo kteréhokoli jiného německého státu za porušení svého vlastního území a budou se vzájemně bránit, podle toho, jak to budou vyžadovat okolnosti, a v souhlasu se společnou vojenskou dohodou (kterou nyní dojednává generál Hess a pruský ministr války v Berlíně).

3) Ruský car znovu ujišťuje, že ukončí válku co nejdříve, jak jen to bude slučitelné s jeho důstojností a se správně chápanými zájmy jeho říše. Avšak vzhledem k tomu, že vývoj v poslední době nasvědčuje tomu, že se dnešní situace v Turecku změní, Jeho Veličenstvo se zavazuje, že dojde-li v této věci k jakémukoli dorozumění s námořními mocnostmi, neučiní konečné rozhodnutí bez předchozí dohody se svými německými spojenci.

K návrhu byla připojena depeše hraběte Nesselroda, v níž kancléř připomíná Prusku a Rakousku důležitost trojspolku, který byl tak dlouho záštitou Evropy. Vzhledem k hrozící válce pokládá jeho carský vládce za nutné vážně apelovat na své přátele a spojence. Jejich společný zájem vyžaduje, aby si ujasnili stanovisko, které musí za těchto závažných okolností zaujmout. Zdůrazňuje jednostranný postup západních mocností a upozorňuje, že neberou zřetel na zájmy německých států. Rusko jedná jinak. Je ochotno samo nést břímě války a nebude žádat ani oběti, ani pomoc od svých přátel a spojenců. Blaho obou mocností a blaho Německa závisí na jejich spojenectví. Tímto způsobem se jim podaří zabránit, aby se krize rozšiřovala, a mohou dokonce zkrátit její trvání. Ruská depeše dále zkoumá tři alternativy, které mají před sebou německé mocnosti: společná akce s Ruskem proti námořním mocnostem; spojenectví s těmito mocnostmi proti Rusku, anebo konečně přísná neutralita. Pokud se týká spojenectví s Ruskem, car je nevyžaduje, a pokud jde o akci proti němu, nepřichází v úvahu, nedají-li se k ní německé státy dohnat hrozbami západních mocností. To by znamenalo podvolit se potupné nutnosti a připravit si nakonec žalostnou budoucnost. Rusko, na které nelze zaútočit na jeho vlastním území, se nebojí ani vojenského vpádu, ani ještě zhoubnějšího vpádu revolučního ducha. Jestliže je jeho spojenci nechají na holičkách, dokáže vystačit s vlastními zdroji a zařídí se tak, aby se v budoucnu bez nich obešlo (pan Nesselrode píše své depeše německy; ten, kdo je má překládat do jiného jazyka, si nad nimi musí zoufat. Jako ukázku jeho německých cvičení vám uvedu jeho poslední větu v originále: Wenn seine Alliierten es verliessen, so würde es sich gesagt sein lassen sich auf sich selbst zurückzuziehen und sich so einrichten, ihrer in Zukunft entbehren zu können.). Ale car má naprostou důvěru ve známé city svých přátel a spojenců a v jejich statečné armády, které už dávno spojila s ruskou armádou společně prolitá krev (Bluttaufe) a totožnost zásad, kterou nelze popřít. Ruský kabinet proto soudí, že jedině třetí možnost je hodná zřetele německých dvorů, odpovídá jejich zájmům a je jedině vhodná, protože jim umožňuje dál hrát úlohu prostředníka, a tak plnit zvláštní přání Ruska. Je ovšem třeba chápat, že tato neutralita nemůže být neurčitá, pouze provizorní nebo vyčkávací, protože takový postoj by musel být pokládán za nepřátelský, a to oběma válčícími stranami, a zejména Ruskem. Tato neutralita musí být spíše založena na zásadách (Svaté aliance), které v mnoha zkouškách zajistily klid a mír ve světě. Je povinností německých mocností prosazovat tyto zásady své politiky v případě nutnosti i zbraněmi. Kdyby jedna z obou námořních mocností (Francie) zamýšlela nebo se odvážila útoku na Německo, druhá (Anglie) by okamžitě změnila svůj postoj. V takovém případě je Rusko za všech okolností připraveno přispět jim na pomoc všemi silami, které má k dispozici.

Tento návrh byl v Berlíně zamítnut a o několik dní později byl zamítnut i ve Vídni. Manteuffel si tehdy ještě hrál na nezávislého státníka a prohlásil v depeši zaslané do Petrohradu, že Rusko, které předstírá, že nepožaduje od Pruska pomoc, přáním obnovit trojspolek ji přesto, i když nepřímo, požaduje. „Co se týká revolučního ducha, kterého prý se Rusko nebojí, rád by připomněl, že Prusko se s ním také vyrovnalo bez cizí pomoci.“ Nezávislý ministr, který „spasil“ Prusko tím, že se postavil do čela kontrarevoluce, nemůže potlačit nevoli, když vidí, že Prusko, které přece nemá Uhry, se hází do jednoho pytle s Rakouskem.

Zatímco se Prusko takto chvástá svou bezpečností, ostatní dokumenty, na něž se činí narážky ve zprávě, nasvědčují tomu, že Rakousko v posledních dnech února předložilo Prusku návrh na konvenci mezi čtyřmi mocnostmi. Prusko jej odmítlo v depeši z 5. března. Ale pro tuto mocnost je charakteristické, že zároveň prohlašuje, že vláda Bedřicha Viléma IV. stále považuje dohodu čtyř mocností za nejlepší prostředek, jak uspokojivě vyřešit současné komplikace. Následkem toho bylo i Rakousko nuceno nechat padnout konvenci, která by byla skoncovala s dvojakým postojem německých mocností.

Pruská depeše z 16. března obsahuje tento důležitý odstavec:

„Pruský kabinet věnoval pozornost opatřením, která učinilo Rakousko na ochranu svých zájmů na jihovýchodní hranici. Prusko musí samozřejmě jako všechny ostatní německé státy hájit své zvláštní zájmy, to však nevylučuje dorozumění s Rakouskem. Prusko je naopak ochotno uzavřít dohodu, pokud to vyžaduje ochrana německých zájmů. V této souvislosti čeká sdělení v těchto bodech;

1) Je Rakousko připraveno, aby zajistilo klid ve svých pohraničních provinciích, obsadit přilehlé turecké provincie?
2) Obsadí je a bude je držet jako zástavu, dokud nebude obnoven mír?
3) Zamýšlí zúčastnit se aktivně války?“

Na odpovědi na tyto otázky prý plně závisí, co se Prusko rozhodne podniknout na ochranu německých zájmů, a zda bude moci něco učinit ke zmírnění nátlaku západních mocností (Ruska samozřejmě ne!) na Rakousko.

14. března zaslaly pruská a rakouská vláda všem německým dvorům okružní nóty se zcela protichůdným tvrzením. Pruský cirkulář tvrdí, že hrozící válka bude mít čistě místní ráz. Rakousko naopak zastává názor, že válka se pravděpodobně rozroste, takže se bude velmi citelně dotýkat i jeho. Pokud to dovolí okolnosti, nezúčastní prý se války; ale musí počítat i s eventualitou, že by bylo nuceno se jí zúčastnit. Zájmy, o které při této otázce jde, se dotýkají i německých států. Císařský kabinet proto doufá, že v takovém případě by Prusko i ostatní německé dvory spojily své síly se silami Rakouska. Německý spolek by pak ukázal, že přes svůj nynější obranný postoj je s to hrát v této otázce i aktivní úlohu. Rakousko učiní další prohlášení, jakmile bude válka mezi západními mocnostmi a Ruskem opravdu vyhlášena. Existuje-li ještě nějaký prdstředek, jak zabránit narůstání nebezpečí, které nyní ohrožuje Evropu, může jím být jedině společná akce Rakouska a Pruska, jimž by se postavily po bok státy Německého spolku.

Poslední, ale ne nejméně významná informace obsažená ve zprávě, je melancholická odpověď, kterou dal pan Manteuffel na otázku členů výboru, totiž, že Rusko vůbec neinformovalo Pruskou vládu o svých plánech na rozdělení.

Závěrem se z této zprávy dovídáme, že kejkle s vídeňskou konferencí^{^[118]} stále ještě neskončily. Naopak, konstatuje se tam s odvoláním na slova pruského premiéra, že se sestavuje nový protokol, který potvrdí trvalé dorozumění mezi čtyřmi mocnostmi.

Ceny na obilním trhu zase stoupají. Příčinou jejich nedávného poklesu ve Francii a v Anglii byly nesnáze spekulantů, kteří byli nuceni pro nedostatek kapitálu a pro napětí na peněžním trhu značné množství obilí prodat, což způsobilo přesycení trhu. Další příčinou bylo to, že obchodníci, mlynáři a pekaři si nechali dojít zásoby v domnění, že jsou na cestě do evropských přístavů ohromné náklady. Proto se domnívám, že ceny ještě zdaleka nedosáhly vrcholu. Jisté je, že v žádném předcházejícím roce nebyly spekulace o tom, kolik obilí může přijít na trh, tak mylné a bláhové jako letos a že tyto iluze byly živeny do značné míry licoměrností freetraderských novin.

Napsal K. Marx 7. dubna 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4059 z 21. dubna 1854
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — na místě. (Pozn. red.)

116 V prosinci 1852 při sestavování koaliční vlády přidělil premiér Aberdeen tři ministerská křesla třem členům irské brigády: Keoghovi, Sadleirovi a Monsellovi, což vyvolalo bouřlivé protesty u něko1ika irských poslanců a vedlo k rozkolu uvnitř brigády. Za irskými poslanci, kteří podporovali vládu, stálo vyšší katolické duchovenstvo, irská buržoazie a landlordi, kteří se báli posílení národně osvobozeneckého hnutí v Irsku. Druhá část brigády v čele s Duffym se opírala o vrstvu zámožných irských pachtýřů, kteří vymáhali na vládě nový zákon o pachtu v Irsku.

117 Mylné zprávy o tom, že Rusové vyklidili Alandské ostrovy, byly uveřejněny v „Times“ 7. dubna 1854.

118 Jde o několik konferencí uspořádaných vletech 1853—1854 ve Vídni. Účastnili se jich zástupci Anglie, Francie a Pruska (vyslanci těchto států v Rakousku) a rakouský ministr zahraničních věcí Buol. První konference svolaná v červenci 1853 — byl k ní přizván i ruský vyslanec, ale odmítl se jí zúčastnit — si oficiálně kladla za cíl přispět k překlenutí vyhrocujících se rozporů mezi Ruskem a Tureckem. Na těchto znovu a znovu svolávaných konferencích byly postupně dohodnuty a vypracovány požadavky čtyř zúčastněných států vůči Rusku a Turecku; tyto požadavky tvořily pak základ jednání na vídeňské konferenci roku 1855 a pařížské mírové smlouvy z roku 1856, kterou byla zakončena krymská válka.