Parlamentní debaty o válce

Karel Marx

Parlamentní debaty o válce

Londýn, v úterý 4. dubna 1854

Zvláštností anglické tragédie, která se tak příčí francouzskému cítění, že Voltaire nazýval Shakespeara opilým divochem^{^[110]}, je podivná směs vznešeného a nízkého, strašného a směšného, hrdinského a burleskního. Shakespeare ovšem nikde nesvěřil šaškovi úlohu pronést prolog k hrdinskému dramatu. Na to musela přijít až koaliční vláda. To mylord Aberdeen vystoupil v roli ne-li anglického klauna, tedy aspoň italského Pantalona^{^[111]}. Povrchnímu pozorovateli se může zdát, že všechna velká historická hnutí se nakonec zvrhnou ve frašku nebo alespoň ve všední záležitost. Ale začínat fraškou, to je zvláštnost jedině tragédie nesoucí název: válka s Ruskem, a prolog k ní se odchrával v pátek večer v obou sněmovnách parlamentu, kde byla prodiskutována a jednomyslně přijata odpověď vlády na královnino poselství, tak aby mohla být včera odpoledne odevzdána královně, která zasedla na trůn v Buckinghamském paláci. Průběh debaty ve Sněmovně lordů se dá vylíčit docela stručně. Vládní hledisko vyložil lord Clarendon, hledisko opozice lord Derby. První mluvil jako oficiální osobnost, druhý jako muž bez oficiálního postavení.

Lord Aberdeen, urozený hrabě stojící v čele vlády, „bystrý“ důvěrník carův, „milý, dobrý a vynikající“ Aberdeen Ludvíka Filipa, „vážený gentleman“ Pia IX., zakončil sice svůj projev, obvyklým fňukáním o míru, ale v hlavní části svého vystoupení byl tak neodolatelný, že lordi mohli puknout smíchy, neboť vypověděl válku nikoli Rusku, nýbrž londýnskému týdeníku „Press“. Lord Malmesbury projevil nesouhlas s urozeným hrabětem. Lord Brougham, ta „bláznivá stará baba“, jak ho nazýval William Cobbett, udělal objev, že boj, do něhož se Anglie pouští, nebude „snadný“. Hrabě Grey, který ve svém svérázném křesťanském duchu dokázal proměnit britské kolonie v nejžalostnější slzavé údolí na světě, napomínal britský lid, že tón i nálada, v jakých probíhaly debaty o válce, i projevy nepřátelství vůči carovi a jeho kozákům neodpovídají duchu, v jakém by křesťanský národ měl vstupovat do války. Hrabě Hardwicke projevil názor, že Anglie nemá pro boj s ruským loďstvem dostatečné prostředky; že by v Baltském moři měla mít přinejmenším dvacet dobře vyzbrojených řadových plachetních lodí S úplnými a ukázněnými posádkami, a nezačínat, jako to dělá, s tlupou nově nabraných lidí, protože taková neukázněná tlupa na bitevní lodi v boji je to nejhorší, co může být. Markýz Lansdowne se zastal vlády a vyslovil naději, že válka nebude dlouho trvat a skončí vítězstvím, protože (a to je charakteristické pro představy urozeného lorda) „toto není dynastická válka, která mívá velmi dalekosáhlé následky a která se vždy velmi nesnadno ukončuje“.

Po této příjemné conversazione^{^[a]}, při které přišel každý se svou troškou do mlýna, bylo prohlášení přijato nemine contradicente^{^[b]}.

Nového jsme se z této conversazione nedověděli nic, až na několik oficiálních prohlášení lorda Clarendona a historii tajného memoranda z roku 1844.

Lord Clarendon konstatoval, že „dohoda s Francií spočívá v přítomné době v pouhé výměně nót týkajících se plánů vojenských operací“. čili prozatím neexistuje mezi Anglií a Francií žádná smlouva. O Rakousku a Prusku řekl, že první bude zachovávat ozbrojenou neutralitu, druhé prostě neutralitu, ale že „při takové válce, jaká se nyní pravděpodobně rozpoutá na hranicích obou těchto států, nebude moci ani jedna, ani druhá mocnost neutralitu zachovávat“. Nakonec prohlásil, že mír, jímž skončí nastávající válka, bude jen tehdy slavný, „jestliže budou křesťanským poddaným Turecka zajištěna rovná práva a svobody“.

Víme ovšem, že šejch-ül-islám byl už sesazen za to, že odmítl svou fetvou sankcionovat dohodu o tomto zrovnoprávnění; že staroturecké obyvatelstvo Cařihradu je nanejvýš pobouřeno; a z telegramu, který dnes došel, se dovídáme, že car oznámil Prusku, že je ochoten stáhnout svá vojska z podunajských knížectví, jestliže se západním mocnostem podaří vnutit Portě takovouto smlouvu. Nepřeje prý si nic jiného než svrhnout osmanskou nadvládu. Mají-li západní mocnosti v úmyslu udělat to za něj, nebude samozřejmě takový blázen, aby se s nimi pouštěl do války.

Nyní přejděme k historii, tajného memoranda, jak se dá sestavit z projevů Derbyho, Aberdeena, Malmesburyho a Granvilla. Toto memorandum „mělo být provizorní, podmíněnou a tajnou dohodou mezi Ruskem, Rakouskem a Anglií o určitých přípravách týkajících se Turecka, k nimž se měla nuceně, i bez svého souhlasu, připojit Francie“. Toto memorandum, takto charakterizované lordem Malmesburym, bylo výsledkem soukromých porad mezi carem, hrabětem Aberdeenem, vévodou z Wellingtonu a sirem Robertem Peelem. Na vévodu a sira Roberta Pecla se car obrátil na radu Aberdeenovu. Ve sporu mezi lordem Aberdeenem a jeho odpůrci je dosud nejasné, zda memorandum sestavil hrabě Nesselrode, když se car vrátil do Petrohradu ze své návštěvy v Anglii v roce 1844, anebo zda je sepsali sami angličtí ministři jako záznam o tom, co jim sdělil imperátor.

Vztah hraběte Aberdeena k tomuto dokumentu nebyl běžný vztah ministra k nějakému oficiálnímu dokumentu, což dokazuje podle prohlášení lorda Malmesburyho další listina, která nebyla sněmovně předložena. Tento dokument byl pokládán za vysoce důležitý a ostatní mocnosti s ním neměly být seznámeny, přestože Aberdeen tvrdí, že o „podstatě“ tohoto dokumentu informoval Francii. Car o tomto informování rozhodně nic nevěděl. Memorandum schválili a potvrdili vévoda z Wellingtonu a sir Robert Peel. Peelův kabinet, jehož členem byl tehdy lord Derby, s ním nebyl seznámen a nebylo mu předloženo k posouzení. Nebylo také uloženo mezi ostatními listinami ministerstva zahraničních věcí, nýbrž jednotliví ministři zahraničních věcí si je postupně předávali do soukromého opatrování, přičemž v archívu ministerstva nebyla ani kopie. Když lord Derby nastoupil úřad, neměl o něm ani tušení, přestože byt členem Peelova kabinetů v roce 1844. Když hrabě Aberdeen opouštěl úřad, odevzdal je ve zvláštní schránce lordu Palmerstonovi, který zase předal tuto Pandořinu skřínku^{^[112]} svému nástupci hraběti Granvillovi, a ten, jak sám prohlašuje, ji na žádost ruského vyslance barona Brunnova odevzdal hraběti Malmesburymu, když se hrabě stal ministrem zahraničních věcí. Mezitím však zřejmě došlo k určité změně či spíše zfalšování původního rubopisu dokumentu, neboť hrabě Granville jej poslal hraběti Malmesburymu s poznámkou, že to je memorandum sestavené baronem Brunnovem jako výsledek porad mezi ruským carem, sirem Robertem Peelem a lordem Aberdeenem. O vévodovi z Wellingtonu se přitom vůbec nezmínil. Nelze si představit jiný motiv pro toto nesprávné označení než snahu zatušovat důležitost memoranda tím, že se tu oficiální dokument vydaný petrohradským kancléřstvím vydává za pouhý záznam vyslancův.

Rusko přikládalo tomuto dokumentu takový význam, že 48 hodin po tom, co lord Malmesbury nastoupil úřad, se baron Brunnov přišel zeptat, zdali jej už četl. Ale Malmesbury dokument ještě neznal, protože mu byl odevzdán teprve několik dní nato. Baron Brunnov mu naléhavě doporučil, aby si tento dokument přečetl, protože prý je to klíč ke všem jednáním s Ruskem. Ale potom už o dokumentu s členy Derbyho kabinetu nemluvil, zřejmě protože se domníval, že toryovská vláda je příliš slabá a vratká, než aby mohla provádět ruskou politiku. V prosinci 1852 Derbyho vláda odstoupila; sotvaže pak 11. ledna přišla do Petrohradu zpráva o vytvoření koaliční vlády, car znovu nadhodil tuto otázku — což je dostatečným důkazem, že pokládal „vládu všech talentů“ za schopnou uskutečňovat zásady tohoto memoranda.

Jsou to tedy velmi kompromitující odhalení, která učinili ve Sněmovně lordů ti nejpovolanější svědci, vesměs bývalí předsedové vlády nebo ministři zahraničních věcí Velké Británie. Anglický ministr zahraničních věcí uzavřel potají „podmínečnou úmluvu“ — jak se praví v memorandu — nejen bez schválení parlamentu, ale i za zády svých vlastních kolegů, z nichž jen dva byli do tajemství zasvěceni. Listina nebyla za celých deset let odevzdána ministerstvu zahraničních věcí a ministři zahraničních věcí střídající se v úřadě ji uchováa1i v tajné chránce. Kdykoli nějaký ministr zmizí ze scény, objeví se na Downing Street^{^[113]} ruský vyslanec a nabádá jeho nástupce, aby si pozorně pročetl dohodu, tajnou dohodu, uzavřenou nikoli mezi zákonnými představiteli národa, nýbrž mezi některými členy vlády a carem, a aby se řídil linií, kterou mu předpisuje ruské memorandum, sestavené v petrohradském kancléřství.

Není-li tohle zjevné porušení ústavy, není-li tohle spiknutí a velezrada, tajné srozumění s Ruskem, pak opravdu nevíme, co by se mělo pod těmito pojmy rozumět.

Zároveň je nám z těchto odhalení jasné, proč mohou viníci zcela klidně zůstat u kormidla státu, a to v období otevřené války s Ruskem, s nímž, jak jim bylo dokázáno, neustále konspirovali, a proč je parlamentní opozice pouhá komedie, která sice má vládní stranu znepokojovat, ale nemíní ji pohnat k odpovědnosti. Všichni ministři zahraničních věcí, a tudíž všechny vlády, které se vystřídaly od roku l844, jsou spoluviníky a stali se jimi ve chvíli, kdy nepohnali svého předchůdce před soud a klidně přijali tajuplnou skřínku. Každý z nich je vinen už tím, že mlčel. Každý z nich je účastníkem spiknutí tím, že věc tajil před parlamentem. Přechovávač kradeného zboží je podle zákona právě tak vinen jako sám zloděj. A tak jakékoli soudní řízení by zničilo nejen koalici, ale i její odpůrce, nejen tyto ministry, ale i parlamentní strany, které představují, a nejen tyto strany, ale vládnoucí třídy v Anglii vůbec.

Mimochodem podotýkám, že jedinou řeč ve Sněmovně lordů, která stojí za zmínku, pronesl hrabě Derby. Ale jeho kritika memoranda a tajné korespondence — a totéž lze říci o rozpravě v Dolní sněmovně — neobsahuje nic nového, co bych vám už nebyl sdělil ve svém podrobném rozboru onoho neblahého memoranda a oné podivné korespondence.^{^[c]}

„Právo vyhlašovat válku je prerogativ koruny, skutečný prerogativ; a jestliže se Její Veličenstvo obrací na svůj parlament a sděluje mu, že shledalo nutným vypovědět válku, není to pro Dolní sněmovnu vhodná příležitost k debatě o tom, zda je válka v dané chvíli prozřetelná či neprozřetelná. Za takových okolností je povinností sněmovny semknout se kolem trůnu a s kritikou politiky, která k válce vedla, počkat na pozdější vhodnou příležitost, kterou k tomu poskytuje ústava.“

To prohlásil pan Disraeli v Dolní sněmovně a tak mluvili všichni členové sněmovny, ale „Times“ přesto přinesly komentář k této politice na plných sedmnáct sloupců. Proč to? Právě proto, že to nebyla „vhodná příležitost“, že jejich tlachání nebude mít žádný výsledek. Musímc ostatně udělat výjimku u pana Layarda, který řekl přímo:

„Kdyby sněmovna po tom, co jí chci říci, dospěla k názoru, že postup ministrů je důvodem k parlamentní interpelaci, nevyhnul bych se povinnosti, kterou by tím na mne sněmovna vložila, a požádal bych ministry, aby stanovili nějaký blízký den, kdy by se mohla záležitost projednat.“

Nyní jistě chápete, proč „Times“ začínají pochybovat o pravosti páně Layardových asyrských objevů.^{^[114]}

Lord J. Russell, který uváděl poselství v Dolní sněmovně, se lišil od lorda Clarendona jen tím, že jinak intonoval slova nedotknutelnost, svoboda, nezávislost, civilizace, a tím si zajistil potlesk svého méně urozeného posluchačstva.

Pan Layard, který mu odpovídal, se dopustil dvou hrubých omylů, které pokazily jeho jinak pozoruhodnou řeč. Předně se snažil dokazovat, že v koalici existují dva protichůdné tábory, ruský a anglický, frakce Aberdeenova a Palmerstonova, přičemž ve skutečnosti se tyto dvě frakce od sebe liší jedině způsobem vyjadřování a způsobem, jak Rusku slouží. Vůdce první frakce nahrává Rusku, protože je nechápe, vůdce druhé frakce, přestože je chápe. První je tedy jeho otevřený stoupenec, kdežto druhý je jeho tajný agent. První tudíž slouží zadarmo, druhý je placen. První není tak nebezpečný, protože se otevřeně rozchází s cítěním anglického lidu; druhý je nebezpečnější, protože vystupuje jako ztělesnění národního nepřátelství k Rusku. Pan Layard zřejmě nezná muže, kterého staví proti Aberdeenovi. Ovšem pro pana Disraeliho, který rovněž stavěl tyto dva muže proti sobě, taková omluva neplatí. Nikdo totiž nezná lorda Palmerstona lépe než právě vůdce opozice, který už roku 1844 prohlásil, že politika žádného ministra zahraničních věcí nikdy nebyla tak zhoubná pro britské zájmy jako politika urozeného lorda. Druhá chyba, které se dopustil pan Layard, bylo tvrzení, že „Times“ jsou přímo orgánem Aberdeenovy strany, protože čerpaly materiál pro své úvodníky z tajných a důvěrných dopisů hned druhý nebo třetí den po tom, co došly, ve snaze získat souhlas veřejnosti pro nekalé machinace, které měl za lubem Petrohrad; jde zejména o články z února a března minulého roku. Škoda, že Layard nepřišel na to — podobně jako lord Palmerston — že tyto materiály dodávalo těmto novinám ruské vyslanectví v Londýně; na základě toho by byl totiž mohl obvinit nejen „Times“, ale i ministerstvo zahraničních věcí, že jsou nástroji petrohradského kabinetu.

Protože jsem toho názoru, že „Times“ skutečně padají víc na váhu než koalice, ne sice pro své názory, ale pro údaje, z nichž vychází najevo zrádcovský charakter této tajné korespondence, uvádím tu celé prohlášení pana Layarda proti těmto novinám:

„První z těchto tajných depeší došla do Anglie 23. ledna 1853 a již 26. téhož měsíce vyšel v ‚Times‘ první z oněch článků, o které tu jde. Druhá depeše došla 6. února 1853 a 11. téhož měsíce, čili za pět dní, vyšel zvláštní článek v ‚Times‘, z něhož budu nyní citovat. V tomto článku se pravilo: ‚Nedomníváme se, že by bylo úmyslem ruské politiky urychlovat katastrofu na Východě, a Anglie bude znovu prokazovat dobré služby při zmirňování nebezpečí, které se stává kritickým. Ale nemůžeme přitom zapomínat, že se pokusy prodloužit surovou a zpuchřelou nadvládu Turků v Evropě vykupují tím, že se skvělé provincie a početné křesťanské obyvatelstvo vydává napospas barbarské svévoli; a proto nám nebude proti mysli, jestližc civilizace a křesťanství dokáží napravit bezpráví napáchaná osmanskou dobyvačností.‘

23. února 1853 konstatovaly ‚Times‘ po různých komentářích o vyžilosti Turecka znovu:

‚Přes krajní politický úpadek, přes naprostou neschopnost a úplatnost těch, kdo jsou tam stále ještě u moci, přes úbytek muslimského obyvatelstva a vyčerpanost státní pokladny Porta jako pro posměch vládne nad některými z nejúrodnějších krajů, nad nejlepšími přístavy, nad nejstatečnějšími a nejnadanějšími národy jižní Evropy... Těžko pochopit, jak mohli politikové tak dlouho hájit tak velké a zjevné zlo jako něco relativně dobrého, a přestože si dovedeme představit, jaké nesnáze by s sebou přinesly jakékoli územní změny tak ohromné říše, nijak se neděsíme, naopak to vítáme, rýsuje-li se dnes na obzoru období‘ — odkud ‚Times‘ vědí, že se takové období rýsuje na obzoru? — ‚kdy už nebude možné prodlužovat panství takové vlády, jako je vláda Porty, nad takovou zemí, která je jí dnes podrobena. Možná, že tato doba není ani tak daleko, jak se všeobecně soudí, a možná, že někteří prozíraví státníci se už připravují na takový případ, neboť beztak není v jejich moci, aby jej donekonečna oddalovali. Nedomníváme se a nemíníme naznačovat, že nyní existuje nějaká kombinace Rakouska a Ruska nepřátelská územním nárokům osmanské říše, nebo že by se mohla vytvořit bez vědomí ostatních evropských mocností. Máme pádné důvody věřit‘ — a když něco takového řeknou ‚Times‘, víme, co to znamená — ‚že kníže Menšikov byl poslán z Petrohradu do Cařihradu jako mimořádný vyslanec s tím výslovným účelem, aby jménem Mikulášovým prohlásil, že car jakožto hlava pravoslavné církve se nemůže podvolit ani nemůže připustit, aby se východní církev podvolila podmínkám stanoveným ve fermanu, který nedávno obdržel francouzský vyslanec o svatých místech ve svaté zemi‘.

Přitom první zpráva o misi knížete Menšikova byla v depeších sira H. Seymoura, které došly 14. a 21. února. Důležité je připomenout, že 6. března 1853 přišla depeše obsahující celý plán ruského cara na rozdělení Turecka. Odpověď na ni byla odeslána, jak jsem už řekl, teprve 23. března a do 13. března se nekonala žádná schůze kabinetu, ačkoli někteří členové vlády obdrželi carův návrh už týden předtím. Tento návrh byl jejich kolegům předložen teprve 13. března, ale ‚Times‘ jej zřejmě musely dostat k dispozici už předtím, protože 7. března, druhý den po tom, co depeše došla a mohla být známa nanejvýš dvěma či třem členům kabinetu a nemohl ji vidět ani jeden úředník ministerstva zahraničních věcí, vyšel v ‚Times‘ zvláštní článek. (Projevy překvapení.) V tomto článku se mimo jiné psalo:

‚Postavení turecké říše a vztahy evropských mocností k Východu, to jsou náměty, k nimž by přemýšliví politikové a nezávislý tisk měli zaujmout a vyjádřit své stanovisko, i když řešení, k němuž tato stanoviska směřují, je ještě nežádoucí a velmi vzdálené. Státníci, kteří musí vyřizovat běžné záležitosti a na každém kroku dbát zřetelů, jimž se říká státní nutnost, jsou vázáni na určitý rámec, a nebudou proto asi s to přijít s novou nebo originální myšlenkou, jestliže nebude předem zvážena a promyšlena veřejností.‘

Rád bych urozeného lorda zvlášť upozornil na slova, která pak následovala, protože se týkají námitky, kterou vznesl. ‚Nijak nás proto nepřekvapuje, že lord John Russell, narážeje na rozmíšky, které nedávno vznikly v Turecku, hlavně na jeho evropských hranicích, prý vyjádřil nesouhlas s názory, které se nedávno vyskytly na tuto věc, a ve svém parlamentním projevu pod tíhou oficiální odpovědnosti opakoval starou báchorku o celistvosti a nezávislosti osmanské říše. Na nás ovšem podobné úvahy neplatí.‘

Odkud pisatel článku mohl vědět, že urozený lord nesouhlasil? (Projevy rozhořčení.) Článek pokračuje dál:

‚My tedy nejsme s lordem J. Russellem zajedno, že Evropu nemůže postihnout v přítomné době větší pohroma než nutnost uvážit, co by se mělo dělat v takovém případě, jako je rozpad této říše.‘

Nechť si sněmovna dobře všimne následujících slov, protože se skoro doslovně kryjí s tím, co řekl ruský car:

‚Máme za to, že daleko větší pohromou by bylo, kdyby k rozpadu došlo dříve, než by se tyto úvahy uskutečnily.‘ (Výkřiky překvapení.) Tak to autor napsal. Dál pokračoval takto:

‚A tu bychom rádi vyjádřili překvapení, že by nějaký státník byť na okamžik mohl směšovat politiku, kterou by bylo správné provádět v případě rozkladu turecké říše, s politikou, která vedla k dělení Polska. Zřetel státní nutnosti nesporně zůstává dál v platnosti a mluví pro celistvost a nezávislost turecké říše; ale tento zřetel tu stojí sám proti celé spoustě záporných momentů a ve skutečnosti neznamená nic jiného než strach vyrovnat se se závažnou a složitou otázkou. Avšak v této záležitosti se zakořenily, zejména v posledních letech, tak podivné předsudky, že už pouhý pokus posoudit otázku v jejím skutečném významu se v určitých kruzích pokládá za akt politické zkaženosti a za porušení všech zákonů, které poutají navzájem různé národy.‘

Další článek vyšel 10. března. Možná, že jsem sněmovnu dosud nepřesvědčil, že pisatel článků v ‚Times‘ použil přesně slov vyskytujících se v depeších. Ale článek, který teď přečtu, rozptýlí všechny pochybnosti v tomto směru. 10. března vyšel v ‚Times‘ článek začínající těmito slovy:

‚Kníže Menšikov přichází s určitějším diplomatickým posláním a máme důvod se domnívat, že jeho instrukce jsou smířlivější, než byly instrukce, které dostal hrabě Leiningen.‘

Podobné výrazy najdeme v depeši sira H. Seymoura z 21. února:

‚Jeho Excelence (hrabě Nesselrode) mě chtěl ujistit, že instrukce, které dostane kníže Menšikov, budou smířlivého rázu.‘

Článek pak pokračuje:

‚Troufáme si prohlásit, že to svědčí o určitém nedostatku vynalézavosti u moderních státníků, když postaveni před úkol řešit otázku, při níž jde o civilizaci v celých velkých provinciích, o to, aby křesťanství získalo znovu svrchovanost, jakou kdysi požívalo ve všech částech Evropy, o pokrok a blaho miliónů lidských bytostí, dokáží se shodnout na jediném východisku, a to je vztyčit hlavu Turka v turbanu a tvářit se, že to je ještě stále symbol síly a moci.‘

19. března se konala schůze kabinetu, na níž se rokovalo o depeši došlé 6. toho měsíce, a 23. března byla odeslána odpověď, která obsahovala tento odstavec:

‚Ačkoli vláda Jejího Veličenstva pokládá za nutné držet se zásad a politiky vyložených v depeši lorda Johna Russella z 9. února, přesto ochotně souklasí s carovým přáním dále o této záležitosti otevřeně diskutovat.‘

Téhož dne vyšel v ‚Times‘ článek, ve kterém lze najít některé obraty, jichž bylo použito v depeši lorda Clarendona. Článek začínal takto:

‚Názory, které jsme zastávali, pokud jde o nynější postavení a budoucí vývoj osmanské říše, se nekryjí s názory, které zastává lord J. Russell a které vyslovil v Dolní sněmovně. Liší se od politického kursu, který Anglie sledovala při různých příležitostech dříve, a zcela se rozcházejí se systémem, který se velká část londýnského tisku pokouší hájit — ovšem ne příliš skvěle ani úspěšně.‘

Je ctí pro britský tisk, že nepřijal za své názory listu ‚Times‘, i když mu chybí skvělé epigramatické pero, které dokázalo otřást postavením ministra pro kolonie a téměř svrhnout kabinet. ‚Times‘ ke konci svého článku dodávají:

‚Car prohlásil, že je jeho ctižádostí vycházet dobře s naší zemí a zasloužit si její důvěry. Jeho postup při této příležitosti bude zatěžkávací zkouškou tohoto ujištění; nemůže nám podat lepší důkaz své umírněnosti a dobré vůle vůči Turecku a ostatní Evropě než tím, že bude ochoten spolupracovat v těchto záležitostech jako dosud s britskou vládou.‘

Téhož dne, kdy ;Times‘ oznámily, že jejich pokusy smířit britskou veřejnost s rozdělením Turecka ztroskotaly, byla odeslána do Petrohradu odpověď na depeši, s níž se váhalo plných šestnáct dní. (Projevy nevole.) Dalšími citáty z ‚Times‘ není třeba sněmovnu unavovat.“

Pan Bright zdárně sehrál roli pana Cobdena a poskytl lordu Palmerstonovi další příležitost získat si popularitu tupením Ruska a naoko energickou obranou válečné politiky. Palmerston řekl mimo jiné:

„Těm, kdo po delší dobu pozorně sledovali evropské záležitosti, je myslím známo, že názory Ruska na Turecko nejsou včerejšího data nebo snad z poslední doby. (Správně!) Je známo, že trvalým a pevně stanoveným cílem ruské politiky je už dlouhou dobu snaha zmocnit se alespoň evropské části Turecka a později i asijského Turecka. Tuto politiku sledovalo Rusko s neochvějnou a systematickou vytrvalostí. Tento cíl nikdy nepouštělo ze zřetele. Kdykoli mělo možnost, postoupilo o krok vpřed, a když se vyskytly překážky, zase ustoupilo, ale jen proto, aby využilo nejbližší příležitosti, která se mu naskytla. (Projevy rozhořčení.) Odkládání nikdy nebylo vhodným prostředkem, jak zkrotit Rusko nebo je přimět, aby se vzdalo svých plánů. Jeho politikou bylo mít stále před očima jeden cíl, nespěchat, neztratit předmět svého přání tím, že by po něm předčasně sáhlo, zato sledovat politický kurs ostatních evropských vlád, využít každé přííežitosti, která by se naskytla a která by dovolila sebeméně se přiblížit k vytčenému cíli.“

Srovnáte-li toto prohlášení lorda Palmerstona s jeho projevy z let 1829, 1830, 1831, 1833, 1836, 1840, 1841, 1842, 1843, 1846, 1848, 1849, shledáte, že to není ani tak odpověď panu Brightovi jako spíš odpověď na vlastní dřívější politiku.^{^[115]} Ale zatímco se tento prohnaný nepřítel snaží napadáním Ruska získat sympatie veřejnosti, zajišťuje si na druhé straně carovu přízeň touto poznámkou:

„Kárám snad, pánové, ruskou vládu za to, že dělá takovou politiku? Politika rozšiřování území, provádí-li se zákonnými prostředky, je politika, kterou můžete odsuzovat jako politiku, která je pro vás nebezpečná, můžete ji odmítat jako politiku, která ohrožuje nezávislost a svobodu jiných států, ale nelze ji vyčítat vládě, která ji provádí, jestliže ji provádí otevřeně, čestnými a upřímnými prostředky, bez tajností, bez úskoků a bez podvodů. Musím bohužel přiznat, že kurs, kterým se brala ruská vláda při posledních událostech, nebyl onen přímý a otevřený kurs, který by ospravedlňoval jeho otevřeně přiznávanou a směle hlásanou politiku“.

Ale právě jediné, co lze ruské vládě vytýkat, je — řečeno slovy pana Disraeliho — jeho osudná upřímnost. A tak Palmerston tím, že odsoudil to, co Rusko nedělalo, vlastně plně schválil všechno, co udělalo.

Disraeliho kritika tajných dokumentů byla chytrá jako vždy, ale minula se účinkem, protože Disraeli prohlásil, že není vhodná chvíle ke kritice a že se obrací ke sněmovně jen proto, aby podpořil královnino poselství. Je to trapný pohled, když muž tak nadaný podlézá takovému Palmerstonovi, a to nejen v parlamentě, ale i ve svém proslulém časopise „Press“, z tak nízkého důvodu, jako je touha po kariéře a stranické klikaření.

Na včerejší schůzi sněmovny prohlásil sir J. Graham, že dostal zprávu, že flotila vplula do Černého moře a zdržuje se v okolí Varny.

Lord Aberdeen oznámil Sněmovně lordů, že má v úmyslu předložit v úterý 11. dubna návrh na odročení sněmovny do čtvrtka 27. dubna.

Napsal K. Marx 4. dubna 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4055 ze 17. dubna 1854

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — besedě. (Pozn. red.)

b — bez námitek. (Pozn. red.)

c Viz zde a zde. (Pozn. red.)

110 V předmluvě k tragédii „Semiramis“ (1748), nadepsané „Úvaha o staré i současné tragédii“, píše Voltaire o Shakespearově tragédii „Hamlet“: „Toto dílo jako by bylo výplodem fantazie opilého divocha. Ale vedle tohoto hrubého porušování pravidel, pro které se anglické divadlo dodnes zdá tak absurdní a barbarské, najdou se v ‚Hamletovi‘, což je ještě podivnější, vznešené myšlenky hodné největších géniů.“

111 Pantalone — jedna z postav italské lidové maškarní komedie, představoval benátského kupce, bohatého, lakotného a hloupého starce.

112 Pandořina skřínka — schránka zla a nesvárů; literární obraz, který vznikl podle starořeckého mýtu o Pandoře, která ze zvědavosti otevřela skřínku, v níž byly uzavřeny všemožné svízele a pohromy, a pustila je ven.

113 Downing Street — viz poznámku [55].

114 Jde o úvodník listu „Times“ z 3. dubna 1854, v němž redakce ostře kritizovala Layardovo vystoupení v Dolní sněmovně a uváděla v pochybnost i jeho činnost archeologickou. Nejvýznamnějšími pracemi Layardovými v oblasti asyrské archeologie jsou „Nineveh and its Remains“ [„Rozvaliny Ninive“], vydaná v letech 1848—1849 v Londýně, a „Nineveh and Babylon“ [„Ninive a Babylon“], vydaná roku 1853 v Londýně.

115 Podrobný rozbor Palmerstonovy zahraniční politiky podal Marx v brožuře „Lord Palmerston“, napsané od října do počátku prosince 1853 (viz Marx- Engels, Spisy 9, zde).