Revoluce ve Španělsku.

Karel Marx

*Revoluce ve Španělsku. — Bomarsund

Londýn, v pátek 18. srpna 1854

Z úvodníků v „Assemblée nationale“, „Times“ a „Journal des Débats“ je zřejmé, že ani čistě ruská, ani rusko-koburská, ani konstituční strana nejsou spokojeny s průběhem španělské revoluce. Zdálo by se, že z toho pro Španělsko vyplývají nějaké dobré vyhlídky, ačkoli na první pohled je tomu právě naopak.

8. srpna navštívila delegace Svazového klubu^{^[232]} Espartera, aby mu odevzdala adresu, v níž se žádalo všeobecné hlasování. Esparterovi docházela záplava petic s tímto obsahem. V ministerské radě došlo k dlouhým a živým sporům o této otázce. Ale stoupenci všeobecného hlasování, stejně jako stoupenci volebního zákona z roku 1845, byli poraženi. Madridská „Gaceta“ uveřejňuje dekret o svolání kortesů na 8. listopadu; dekret je uveden zvláštním expozé adresovaným královně. Volby se budou konat podle nepatrně pozměněného zákona z roku 1837. Kortesy mají být jediným ústavodárným shromážděním, neboť zakonodárné funkce senátu se ruší. Ze zákona z roku 1845 zůstávají v platnosti dva paragrafy, a to ty, které se týkají způsobu zřizování volebních mesas (orgánů, které provádějí volby a vyhlašují jejich výsledky) a počtu poslanců; na každých 35 000 obyvatel se volí jeden poslanec. Shromáždění bude tedy mít 420 až 430 členů. Podle oběžníku ministra vnitra Santa Cruze musí být registrace voličů dokončena k 6. září. Potom provinční zastupitelstva seznamy zkontrolují a 12. září budou seznamy uzavřeny. Volby se budou konat 3. října v centrech volebních obvodů. Sčítání hlasů začne 16. října v hlavních městech všech provincií. V případě, že výsledky voleb budou sporné a že bude třeba volby opakovat, musí být skončeny do 30. října. V úvodním výkladu k dekretu se výslovně praví, že

„kortesy, podobně jako jejich předchůdci z roku 1837, zachrání monarchii i roku 1854; budou novým poutem mezi trůnem a národem; o tom nelze pochybovat ani diskutovat!“

Jinými slovy, vláda zakazuje diskuse o otázce dynastie; „Times“ z toho naopak vyvozují, že teď půjde o takovou otázku: zda nynější dynastie, nebo vůbec žádná; a tato eventualita „Times“ — což jistě není ani třeba připomínat — nesmírně rozhořčuje a naprosto se jim nehodí do rozpočtu.

Volební zákon z roku 1837 přiznává volební právo jen těm, kdo jsou držiteli nemovitostí nebo platí mayores cuotas (poplatek z lodí vybíraný státem) a dosáhli věku dvaceti pěti let. Kromě toho mají volební právo členové Španělské akademie dějin a krásných umění, doktoři, licenciáti teologických, právnických a lékařských fakult, členové církevních kapitul, správci far s podřízeným duchovenstvem, soudci a advokáti s nejméně dvěma lety praxe, armádní důstojníci s určitou služební dobou, ať už v činné službě nebo ve výslužbě, lékaři, chirurgové, lékárníci s dvěma roky praxe, architekti, malíři a sochaři, poctění členstvím některé akademie, profesoři a učitelé všech výchovných institucí financovaných státem. Tento zákon zbavuje volebního práva ty, kteří neplatí státní a místní daně, osoby, které ohlásily úpadek, které byly zbaveny volebního práva soudem pro mravní nebo občanskou nezpůsobilost, a konečně všechny osoby soudně trestané.

A tak dekret sice nevyhlašuje všeobecné volební právo a vyjímá otázku dynastie z pravomoci kortesů, ale přesto není jisté, zda i nynější shromáždění bude vyhovovat. Roku 1812 se španělské kortesy nedotýkaly otázek koruny hlavně proto, že byla zastoupena jen nominálně, neboť král žil už několik let za hranicemi Španělska. Roku 1837 se jí nedotýkaly proto, že se musely nejprve vyrovnat s absolutní monarchií, než mohly pomýšlet na to, jak se vyrovnat s konstituční monarchií. Pokud jde o celkovou situaci v zemi, mají „Times“ vskutku proč litovat, že ve Španělsku neexistuje francouzská centralizace, takže ani vítězství nad revolucí v hlavním městě ještě nic neznamená pro provincie, dokud tam trvá onen stav „anarchie“, bez něhož žádná revoluce nemůže mít úspěch.

Ve španělských revolucích jsou ovšem určité momenty vlastní jenom jim. Tak například spojování loupežení s povstaleckými akcemi — kombinace, která vznikla za gerilových válek proti francouzským invazím a ve které potom pokračovali „roajalisté“ roku 1823 a karlisté po roce 1835. Proto nijak nepřekvapí zpráva, že v Tortose v dolní Katalánii došlo k velkým zmatkům. Junta popular^{^[a]} tohoto města praví ve svém provolání z 31. července:

„Banda ničemných vrahů se pod záminkou zrušení nepřímých daní zmocnila města a pošlapala všechny zákony společnosti. Na každém kroku je provázely loupení, vraždy a žhářství.“

Junta však brzy obnovila pořádek, občané se ozbrojili a přišli na pomoc slabé posádce města. Nyní zasedá vojenská komise, pověřená stíháním a potrestáním původců událostí z 30. července. Reakčním novinám poskytla tato událost samozřejmě záminku k ctnostnému rozhořčení. Jak málo jsou oprávněny k něčemu takovému, je vidět z poznámky v „Messager de Bayonne“, že karlisté zvedli prapor v provinciích Katalánii, Aragonii a Valencii a v přilehlých horách, na týchž místech, kde měli svá hlavní hnízda za starých karlistických válek. Právě u karlistů se poprvé vyskytl ladro faccioso, tato kombinace loupežníka a údajného stoupence strany potlačované státem. Už od dob Viriathových měl v sobě španělský gerilero vždycky něco z lupiče; ale aby si docela obyčejný lupič přivlastnil název gerilero, to je vynález karlistů. Účastníci tortoských událostí jistě patří k této kategorii.

V Léridě, Zaragoze a Barceloně je situace vážná. Obě první města odmítla postupovat společně s Barcelonou, protože tam má vrch vojsko. Ale ani tam zřejmě není Concha schopen uklidnit bouři a má ho vystřídat generál Dulce, jehož nedávno získaná popularita spíše zaručuje, že se mu podaří překonat potíže.

V Madridu obnovily svou činnost tajné spolky. Řídí je demokratická strana stejně jako roku 1823.^{^[233]} První požadavek, který předložil lid z jejich podnětu, je, aby všichni bývalí ministři od roku 1843 složili účty ze své činnosti.

Vláda vykupuje zpátky zbraně, které zabral lid ve dnech bojů na barikádách. Takto získala 2500 ručnic, které byly dosud v rukou povstalců. „Ayacucho“ don Manuel Sagasti, bývalý madridský guvernér (jefe politico) z roku 1843, byl znovu povolán do tohoto úřadu. Vydal dvě provolání — k obyvatelstvu a k národní milici — ve kterých vyhlašuje svůj úmysl energicky čelit všem nepořádkům. Odstraňování Sartoriových stvůr z různých úřadů rychle pokračuje. To je zřejmě jediná věc, která postupuje ve Španělsku rychle. V této věci jsou všechny strany stejně horlivé.

Salamanca nebyl uvězněn, jak se předtím tvrdilo. Byl zatčen v Aranjuezu, ale brzy byl propuštěn a nyní je v Malaze.

Důkazem, že lid svým nátlakem kontroluje vládu, je to, že ministři války, vnitra a veřejných prací provedli rozsáhlé personální změny a zjednodušení ve svých správních odvětvích — skutečnost v dějinách Španělska neslýchaná.

Unionistická čili kobursko-braganzská strana^{^[234]} je velmi slabá. Proč by jinak dělala takový povyk kolem jediné adresy zaslané z Portugalska madridské národní gardě? Když si celé věci všimneme blíže, vidíme, že adresa (pocházející od lisabonského listu „Journal de Progrès“) se nijak nedotýká otázky dynastie a je prostě bratrským pozdravem, jaké dobře známe z hnutí roku 1848.

Hlavní příčinou španělské revoluce byla finanční situace, především Sartoriův dekret nařizující zaplatit daně šest měsíců dopředu. Když vypukla revoluce, byly všechny státní pokladny prázdné, nemluvě o tom, že ani v jednom odvětví veřejné správy nebyly vyplaceny platy; kromě toho se částky stanovené na určité účely už po celou řadu měsíců na tyto účely nevydávaly. Tak například mýtného se vůbec nepoužívalo na udržování silnic. Stejně tomu bylo s penězi vyhrazenými na veřejné práce. Při revizi financí na veřejné práce se místo účtů za vykonané práce našly kvitance oblíbenců královského dvora. Je známo, že finanční operace byly v Madridu vždycky nejvýnosnějším podnikem. Španělský rozpočet na rok 1853 vypadal takto:

Civilní lista a apanáže	47 350 000	reálů
Zákonodárství	1 331 685	"
Úroky ze státního dluhu	213 271 423	"
Předseda vlády	1 687 860	"
Ministerstvo zahraničních věcí	3 919 083	"
Spravedlnost	39 001 233	"
Armáda	278 646 284	"
Námořnictvo	85 165 000	"
Vnitro	43 957 940	"
Policie	72 000 000	"
Ministerstvo financí	142 279 000	"
Penze	143 400 586	"
Církev	119 050 508	"
Mimořádné výdaje	18 387 788	"
——————————————————
Celkem	1 209 448 390	reálů

Nehledě na tento rozpočet, má Španělsko ze všech evropských zemí nejnižší daně a otázka hospodářství není nikde tak jednoduchá jako tady. Protože si tu obce a města tradičně samy spravují své záležitosti, bylo by tu omezení a zjednodušení byrokratického aparátu celkem snadné, stejně jako reforma cel i řádné využívání bienes nacionales^{^[b]}, který ještě nebyl uloupen. Sociální otázka v moderním slova smyslu ve Španělsku, v zemi, která má ještě tak málo rozvinuté zdroje a poměrně řídké osídlení — pouze 15 miliónů obyvatel — celkem neexistuje.

Z anglického tisku se dovídáme o prvních hrdinských činech britské armády u Bomarsundu. Chudáci tyto noviny neměly dosud nikdy příležitost psát o něčem skutečně vynikajícím, a tak jsou celé bez sebe nad úspěchem, který získalo 10 000 Francouzů nad 2000 Rusů. Přejdu tuto slávu a raději se budu zabývat následky, jež bude mít dobytí tohoto ostrova, který je předměstím Stockholmu, nikoli Petrohradu. Francouzský list „Siècle“ oznámil, a mnoho novin přetisklo jeho zprávu, že Švédsko se ihned připojí k aktivním opatřením západních mocností proti Rusku. Nakolik je tato zpráva pravděpodobná, lze soudit z toho, že Švédsko uzavřelo smlouvu o ozbrojené neutralitě právě v době, kdy mohlo s úspěchem operovat ve finských bažinách a lesích. Změní svou politiku nyní, kdy čas pro vojenské operace minul? Anglie a Francie odepřely poskytnout králi Oskarovi peněžní a územní záruky, které žádal za to, že se k nim připojí. A navíc, jak by se dalo vysvětlit, že švédská vláda vydala rozkaz k odzbrojení celé eskadry, kdyby se Švédsko skutečně chystalo do války? Toto odzbrojení se týká řadových lodí „Karel XII.“ a „Princ Oskar“, fregaty „Désirée“ a korvet „Gefle“ a „Thor“.

Dobytí Bomarsundu teď, kdy se vody v této zeměpisné šířce brzy pokryjí ledem, nemůže mít žádný význam. V Hamburku převládá mínění, že po něm asi bude následovat dobytí Rigy. Tento názor se opírá o dopis kapitána Heathcota, velitele „Archeru“, anglickému konzulovi v Memelu panu Hertoletovi, v němž se píše, že všechny cizí lodi budou muset opustit rižský přístav do 10. srpna.

Prusko prý velmi povzbuzuje pašování vojenského kontrabandu na svých hranicích s Ruskem a současně připravuje roztržku se západními mocnostmi. Velitelé přístavů Královce, Gdaňska, Kolbergu a Swinemünde dostali rozkaz vyzbrojit své pevnosti.

Nejvlivnější norské a švédské listy prohlašují:

„Bylo by úplné šílenství připojit se ke spojencům a přinášet ohromné oběti, není-li předem pevně dohodnuto a jasné, že Rusko bude rozbito a Polsko obnoveno. V opačném případě by bylo dokonce i postoupení Finska Švédsku pouhým trikem a pastí.“

Je třeba připomenout, že všechny tyto severské vlády jsou se svým lidem na kordy. Například v Kodani je taková situace, že se obyvatelé Šlesviku a Holštýna usnesli nezúčastnit se voleb do říšské rady a kodaňští voliči zároveň zaslali dr. Madvigovi, poslanci landsthingu, přípis, v němž ho vyzývají, aby nepřijal mandát do říšské rady, protože králův dekret je porušením dánské ústavy a práv dánského lidu.

Napsal K. Marx 18. srpna 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4174 ze 4. září 1854
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — lidová junta. (Pozn. red.)

b — národního majetku. (Pozn. red.)

232 Svazový klub — jedna z nejdemokratičtějších organizací, jež vznikaly ve Španělsku na počátku buržoazní revoluce z let 1854—1856. jejími členy byli republikáni a představitelé utopického socialismu: Figueras, Pi-y-Margal, Orense aj. Organizace razila požadavek všeobecného volebního práva, svobody svědomí, tisku, shromažďování, peticí, zrušení nepřímých daní a trestu smrti a požadovala také všeobecné ozbrojení lidu. Přitom však tento program úplně opomíjel agrární otázku, jakmile se koncem roku 1854 dostala k moci reakce, byl klub uzavřen (viz zde).

233 Za buržoazní revoluce v letech 1820—1823 vzniklo ve Španělsku vedle demokratických klubů mnoho tajných spolků, v nichž se sdružovala městská buržoazie, důstojníci i představitelé nižších městských vrstev. Tyto spolky s dobře zakonspirovanou organizací a s odbočkami v různých krajích měly značný vliv na politiku vlády a kortesů; nejvýznamnějšími členy těchto spolků byli Riego, San Miguel, Alpuente aj.

234 V Portugalsku vládla tehdy kobursko-braganzská dynastie. Unionistickou stranou se rozumějí stoupenci vytvoření jediné monarchie na Pyrenejském poloostrově.