Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
*Východní otázka. — Revoluce ve Španělsku. —
Madridský tisk
Londýn, v úterý 15. srpna 1854
„Kölnische Zeitung“ přináší zprávu, že
„po mnohaletém vyjednávání prohlásila americká vláda, že odmítá obnovit nynější smlouvu s Dánskem, nebude-li článek V nahrazen ustanovením zajišťujícím všem americkým lodím svobodný průjezd Sundem. Zároveň však vláda Spojených států odmítla nabídnout jakoukoli kompenzaci. Dánsko, polekané tímto postupem Američanů, se obrátilo na ostatní mocnosti, a pruská vláda prý prohlásila, že je ochotna poslat na ochranu Sundu 20 000 vojáků.“
Protože cla vybíraná v Sundu nikoho netíží tak jako právě Prusko, tento krok by skvěle odpovídal duchu pruské politiky. Ostatně: se non è vero, è ben trovato[a].
Frankfurtský sněm konečně uveřejnil po dlouhých rozpravách nové zákony o tisku a shromažďování. Zákon o shromažďování prostě zakazuje veškeré politické schůze či shromáždění a tiskový zákon ukládá ohromné kauce, vyžaduje pro všechny publikace povolení vlády a tiskové přestupky vyjímá z pravomoci porot.
Pruská vláda odložila ad acta už dlouho se vlekoucí záležitost spiknutí revolucionářů v Berlíně[221] na základě toho, že státní prokurátor prohlásil hlavního svědka obžaloby pana Hentze za „podezřelého“. Tento Hentze je táž osoba, na základě jejíchž výpovědí bylo v kolínském procesu z roku 1852 odsouzeno několik mých přátel do vězení[222]. Ale nejsme už v roce 1852 a pruská vláda zřejmě nechtěla riskovat, aby všichni její policejní agenti byli znovu postaveni na pranýř a aby ožila vzpomínka na Kolín, a ještě k tomu v hlavním městě a v době, kdy už teror kontrarevoluce nenahání lidu strach.
1. srpna poslala srbská vláda kurýra do Brestovacu, kde je kníže Alexandr na léčení, s návrhem odpovědi na nařízení Vysoké Porty. Kníže odpověď podepsal a dokument pak byl okamžitě odeslán do Cařihradu. Tvrdí se v něm, že Srbsko nemůže odzbrojit, neboť by se tím vystavovalo mnoha nebezpečím, ale zároveň se v něm praví, že na přání Rakouska a z příkazu Porty byl zastaven vojenský výcvik. Izzet paša, guvernér v Bělehradě, byl na vlastní žádost odvolán. Kdo bude jeho nástupcem, není ještě známo.
Bukurešť prý obsadilo deset tisíc Turků; ale zároveň čteme v dnešním „Moniteuru“, že Rakousko čeká jen na odpověď Ömera paši na poslední přípis plukovníka Kalika, aby dalo příkaz ke vstupu jednoho rakouského sboru do podunajských knížectví. Když hrabě Buol dostal od knížete Gorčakova zprávu, že Rusové odcházejí z knížectví, odpověděl, že „rakouské vojsko obsadí podunajská knížectví, ale že v tom není třeba spatřovat nic nepřátelského vůči Rusku“.
Při zahájení parlamentních prázdnin roku 1854 se východní otázka znovu vrací do onoho stadia, v němž byla v době parlamentních prázdnin roku 1853. Vídeňská konference má znovu začít pracovat, aby ochromovala aktivní operace, mátla veřejné mínění a poskytla siru Jamesu Grahamovi novou příležitost prohlásit při znovuzahájení práce parlamentu, že ušlechtilá mysl nerada podezírá. Stojí za povšimnutí, že iniciátorem diplomatického lavírování není tentokrát Rakousko, ale sama Anglie, jak vysvítá ze zprávy vídeňského dopisovatele listu „Times“:
„Anglický a francouzský vyslanec sdělili hraběti Buolovi, že dostali od svých vlád instrukce, aby navrhli svolat vídeňskou konferenci. Buol prý odpověděl, že císařský dvůr by to uvítal.“
Základem pro nové vyjednávání na konferenci je jakási nová varianta vídeňské nóty[223], totiž odpověď pana Drouyna de Lhuys na poslední sdělení pana Nesselroda; hlavní body tohoto sdělení se velmi málo liší od toho, co jsem předpokládal na základě podmínek uveřejněných v „Times“, jejichž rozbor jsem podal ve svém posledním článku. Není tam ani zmínky o reparacích Turkům, ale ani spojencům. Protektorát nad Moldavskem, Valašskem a Srbskem, uzurpovaný Ruskem, má být přeměněn v evropskou uzurpaci; totéž se má stát s „protektorátem“ nad křesťany v Turecku; plody tureckých vítězství se mají smrsknout jen na to, že Rakousku bude povolena svobodná plavba po Dunaji a že smlouva z roku 1841[224] má být pozměněna, ale ne ve prospěch Porty, nýbrž ve prospěch mocností.
Čtvrteční projev lorda Clarendona, jehož hlavní body jsem již uvedl, obsahoval velmi důležité přiznání týkající se politiky, kterou provádí anglická vláda ve východní otázce. Clarendon otevřeně prohlásil:
„Chtěl bych vám připomenout, že válka byla vyhlášena 29. března, tedy před více než čtyřmi měsíci, a všichni tehdy soudili — když říkám všichni, nemyslím vládu Jejího Veličenstva, ale mám na mysli nejschopnější a nejzkušenější vojenské kapacity Anglie a Francie — že Rusko v té době pomýšlelo na výbojnou válku. Nikdo nevěřil, že s tak ohromnou silou, jakou Rusko soustředilo severně od Dunaje, po všem úsilí, které vynaložilo, a s tak ohromnými zásobami, jaké nahromadilo, nemá v úmyslu pochodovat na jih, naopak všichni měli za to, že má takové úmysly. Ačkoli jsme nepochybovali o proslulé chrabrosti Turků, nemohli jsme uvěřit, že by byli mohli čelit disciplinovaným a početně silnějším ruským vojskům, vedeným nejzkušenějšími generály, zatímco jediný turecký generál, kterého jsme vůbec znali podle jména, byl Ömer paša, který tehdy ještě neměl příležitost, jíž od té doby tak skvěle využil k tomu, aby si získal trvalou slávu a popularitu. Francouzská vláda i my jsme o tom byli přesvědčeni natolik, že do Cařihradu byl poslán sir J. Burgoyne a jeden zkušený francouzský důstojník ženijního vojska, aby prozkoumali prostředky k obraně tohoto města a Dardanelské úžiny; jejich poslání se přikládal tak velký význam, a celý plán kampaně byl pokládán za tak spjatý s výsledkem této mise, že lord Raglan a maršál Saint-Arnaud odložili odjezd, aby si mohli osobně promluvit s důstojníky pověřenými tímto úkolem. Spojenecké armády tehdy připluly do Gallipoli, kde byla vybudována velká opevnění. Připluly do Cařihradu, neboť stále vládlo domnění, že je nutné chránit Dardanely.“
A tak tedy celý plán spojeneckých mocností byl takový, že Rusko vtrhne do tureckých provincií v Evropě a obsadí je, a spojenecké síly obsadí hlavní město osmanské říše a Dardanely. Odtud všechny ty odklady a nesprávně vykládané pohyby anglo-francouzských vojsk. Chrabrost tureckých vojsk, která zmařila tento mazaný rusko-anglo-francouzský plán, byla ovšem „neočekávaná“.
Několik měsíců před vypuknutím nynější španělské revoluce jsem psal ve vašem listě, že Rusové rozehrávají svůj vliv, aby vyvolali nepokoje na Pyrenejském poloostrově. K tomu nepotřebovalo Rusko přímé agenty. Byly tu „Times“, zastánce a přítel krále Bomby, „mladé naděje“ Rakouska[b], Mikuláše a Jiřího IV., a ty se náhle začaly rozhořčovat nad do nebe volající nemorálností královny Isabely a španělského dvora. Byli tu kromě toho diplomatičtí zástupci anglické vlády, které mohl rusofilský ministr Palmerston snadno balamutit vidinou koburského království na Pyrenejském poloostrově.[225] Nyní se ukázalo, že to byl britský vyslanec, který ukrýval OʼDonnella ve svém paláci a přemluvil bankéře Collada, nynějšího ministra financí, aby půjčil OʼDonnellovi a Dulcemu peníze, které potřebovali k zahájení svého pronunciamienta. Nevěří-li někdo, že Rusko skutečně mělo prsty ve španělských záležitostech, rád bych mu připomněl, co se dělo na ostrově Leónu. Roku 1820 bylo v Cádizu soustředěno značně silné vojsko, které mělo být posláno do jihoamerických kolonií. Armáda tábořící na ostrově se zcela nečekaně vyslovila pro ústavu z roku 1812 a jejího příkladu pak následovalo i vojsko na jiných místech. Od Chateaubrianda, francouzského vyslance na veronském kongresu, nyní víme,[226] že Rusko povzbuzovalo Španělsko, aby vypravilo expedici do Jižní Amcriky, a Francii ponoukalo, aby podnikla výpravu do Španělska. Na druhé straně z poselství presidenta Spojených států[c] víme, že Rusko mu slíbilo zabránit expedici proti Jižní Americe.[227] Není tudíž zapotřebí příliš mnoho kombinačních schopností k odhalení původce povstání na ostrově Leónu. Ale uvedu vám ještě jeden příklad něžné péče Ruska o nepokoje na španělském poloostrově. Ve svých „Politických dějinách novodobého Španělska“ (Barcelona 1840) señor de Marhani tvrdí, že Rusko nemělo důvod stavět se proti španělskému hnutí za ústavu, a na důkaz toho uvádí toto:
„Na Něvě bylo možno vidět španělské vojáky, jak přísahají na ústavu (z roku 1812) a přijímají prapory z rukou samotného cara. Při své neobyčejné výpravě proti Rusku vytvořil Napoleon ze španělských zajatců internovaných ve Francii zvláštní legii, která po porážce francouzských vojsk přešla k Rusům. Alexandr přijal Španěly neobyčejně blahosklonně a ubytoval je v Petěrhofu, kam je často chodila navštěvovat carevna. Jednoho dne jim Alexandr nařídil, aby se shromáždili na zamrzlé Něvě, a přiměl je, aby přísahali věrnost španělské ústavě, a přitom jim daroval prapory vlastnoručně vyšité carevnou. Tento sbor, od těch dob nazývaný sbor imperátora Alexandra, byl naloděn v Kronštadtu a převezen do Cádizu. Svou věrnost přísaze složené na Něvě dokázal tento sbor roku 1821 v Ocañe, kde provedl povstání za obnovu ústavy.“[228]
A tak Rusko prostřednictvím Anglie kuje pikle na Pyrenejském poloostrově a přitom očerňuje Anglii před Francií. Tak v „Neue Preussische Zeitung“ čteme, že Anglie připravila španělskou revoluci za zády Francie.
Jaký zájem má Rusko na tom, aby rozdmýchávalo nepokoje ve Španělsku? Jeho cílem je způsobit rozkol na Západě, vyvolat neshody mezi Francií a Anglií a nakonec zatáhnout Francii do intervence. Rusofilský tisk v Anglii už píše, že barikády v Madridu stavěli pařížští červnoví bojovníci. Něco podobného se říkalo Karlu X. na veronském kongresu:
„Precedens, který vytvořila španělská armáda, následovalo Portugalsko, pak se rozšířil do Neapole a Piemontu a všude dal nebezpečný příklad toho, jak se armády vměšují do reformních opatření a silou zbraní diktují své zemi zákony. Ihned po povstání v Piemontu došlo lc nepokojům ve Francii — v Lyonu a jiných městech — které měly stejný cíl. Bertonova spiknutí v La Rochelle se zúčastnilo 25 vojáků 45. pluku. Revoluční Španělsko znovu zavleklo do Francie ohavné prvky sváru a demokratické kliky obou zemí se spojily proti monarchickému systému.“
Naprosto nemíníme tvrdit, že španělská revoluce je dílo Angličanů a Rusů. To rozhodně ne. Rusko jen podporuje odbojné elementy ve chvílích, kdy ví, že dochází k revoluční krizi. Skutečné lidové hnutí, které potom následuje, se vždy ukáže stejně nepřátelské jak vůči intrikám Ruska, tak vůči despotickým činům své vlády. Tak tomu bylo ve Valašsku roku 1848 a tak tomu je ve Španělsku roku 1854.
Celou proradnost Anglie dobře ilustruje postup jejího vyslance v Madridu lorda Howdena. Když se vracel z Anglie na své místo, sezval před odjezdem majitele španělských cenných papírů a vyzval je, aby žádali na vládě vyplacení svých pohledávek a aby prohlásili, že v opačném případě odmítnou španělským obchodníkům veškerý úvěr. Tak připravoval nové vládě nepříjemnosti. Jakmile však přijel do Madridu, přispěl na sbírku ve prospěch obětí padlých na barikádách, což vyvolalo nadšení španělského lidu.
„Times“ obviňují pana Soulého, že to on rozdmýchal povstání v Madridu v zájmu nynější americké vlády. Ať už je tomu jakkoli, nebyl to pan Soulé, který psal články proti Isabele II. v „Times“, a kromě toho strana, usilující o anexi Kuby, revolucí naprosto nic nezískala. V tomto ohledu je charakteristické, že generálkapitáncm ostrova Kuby byl jmenován generál de la Concha, jeden ze sekundantů vévody z Alby při jeho souboji se synem pana Soulého. Bylo by chyba domnívat se, že španělští liberálové tak či onak sdílejí názory anglického liberála pana Cobdena a že by byli ochotni vzdát se kolonií.[229] Jedním z hlavních cílů ústavy z roku 1812 bylo udržet panství nad koloniemi, a proto byl do nového zákoníku vtělen jednotný systém zastoupení.[230] Roku 1811 Španělé dokonce vystrojili velký ozbrojený útvar skládající se z několika pluků z Galicie — jediné španělské provincie, která tehdy nebyla obsazena Francouzi — aby svou jihoamerickou politiku spojili s násilím. Téměř hlavní zásadou této ústavy bylo udržet všechny kolonie patřící Španělsku, a dnešní revolucionáři zastávají totéž stanovisko.
Ještě v žádné revoluci neskýtalo chování veřejných činitelů tak skandální podívanou jako v této revoluci, zahájené v zájmu „mravnosti“. Koalice starých stran tvořících nynější španělskou vládu (stoupenci Esparterovi a stoupenci Narváezovi) soustředila hlavní pozornost na dělení kořisti — hodností, míst, platů, titulů a řádů. Dulce a Echagüe už přijeli do Madridu a Serrano žádal povolení, aby směl přijet a zajistit si podíl na loupeži. Mezi moderady a progresisty vznikl velký spor: prvním se vyčítá, že jmenovali všechny generály, druhým se vytýká, že nastolili všechny politické pohlaváry. Pro uchlácholení „lůzy“ byl toreador Pucheta povýšen z ředitele jatek na ředitele policie. Dokonce i velmi umírněný list „Clamor Público“ neskrývá své zklamání.
„Chování generálů a politických vůdců by bylo důstojnější, kdyby jim nešlo tolik o postup a kdyby dávali ušlechtilý příklad nezištnosti a řídili se zásadami mravnosti, které si revoluce vytyčila.“
Nestydatost při rozdělování kořisti vidíme i v přidělování vyslaneckých míst. Nemluvím ani o vyslání seňora Olozagy do Paříže, ačkoli tam byl už jako vyslanec Esparterův v roce 1843 a kul pikle s Ludvíkem Filipem, Kristýnou a Narváezem; nemluvím o jmenování Alejandra Mona do Vídně, ačkoli Mon byl ministrem financí v Narváezově vládě roku 1844; ani o jmenování Ríose y Rosas do Lisabonu a Pastora Díaze do Turína, dvou členů strany moderadů s velmi průměrnými kvalitami. Stačí uvést jako příklad Gonzálese Brava — toto ztělesnění veškeré španělské úplatnosti — který byl jmenován vyslancem v Cařihradu. Roku 1840 vydával Bravo časopis „El Guirigay“ („Šplechty“) ‚ jakýsi madridský „Punch“[231], v němž zuřivě napadal Kristýnu. Za tři roky nato ho honba za úřadem proměnila ve velmi horlivého přívržence moderadů. Narváez, který potřeboval poddajný nástroj, použil Brava jako ministerského předsedy Španělska, a když ho přestal potřebovat, tak ho vykopl. V době, kdy byl premiérem, Bravo jmenoval svým ministrem financí jistého Carrasca, který bez okolků vyloupil španělskou státní pokladnu. Náměstkem ministra financí udělal svého otce, člověka, který byl předtím pro zpronevěru vyhozen z podřízeného místa na ministerstvu financí; svého švagra, denního návštěvníka divadla Principe, udělal královniným komorníkem. Když mu vytýkali odpadlictví a prodejnost, odpověděl: „Copak není směšné zůstávat pořád tím, čím člověk je?“ A tento člověk byl vybrán za vyslance „revoluce mravnosti“.
Musí-li člověk stále číst o tomto hanebném počínání oficiálních kruhů, které špiní španělské hnutí, pookřeje poněkud, když slyší, že lid nakonec tyto povedené pány donutil, aby odevzdali Kristýnu soudu kortesů a aby dali souhlas k svolání Ústavodárného národního shromáždění bez senátu, čili ani podle volebního zákona z roku 1837, ani z roku 1845. Vláda se ještě neodvážila vydat volební zákon vlastní výroby, kdežto lid se jednomyslně vyslovil pro všeobecné hlasování. V madridských volbách do národní gardy byli zvoleni jedině exaltados.
V provinciích vládne naprostá anarchie; všude byly ustaveny a působí junty a každá z nich vydává dekrety řídící se čistě místními zájmy; jedna ruší tabákový monopol, druhá cla ze soli. Pašeráci rozvinuli rozsáhlou činnost a s velkým úspěchem, protože jsou jediná síla ve Španělsku, která není v rozkladu. V Barceloně se vojáci perou hned mezi sebou, hned s dělníky. Tento anarchický stav v provinciích je velmi prospěšný pro věc revoluce, protože nedovoluje hlavnímu městu, aby ji dostalo do svých rukou.
Madridský tisk představují nyní tyto noviny: „España“, „Novedades“, „Nación“, „Época“, „Clamor Público“, „Diario español“, „Tribuno“, „Esperanza“, „Iberia“, „Catolico“, „Miliciano“, „Independencia“, „Guardia Nacional“, „Esparterista“, „Unión“, „Europa“, „Espectador“, „Liberal“ a „Eco de la revolución“. Listy „Heraldo“, „Boletin del pueblo“ a „Mensajero“ přestaly vycházet.
Napsal K. Marx 15. srpna 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4172 z 1. září 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — i když to není pravda, je to pěkně vymyšleno. (Pozn. red.)
b — tj. Františka Josefa. (Pozn. red.)
c — tj. Monroa. (Pozn. red.)
221 Takzvané „spiknutí revolucionářů v Berlíně“ byla policejní provokace (viz Marx-Engels, Spisy 9, zde).
222 Kolínský proces proti komunistům (4. října až 12. listopadu 1852) byl provokační proces, zorganizovaný pruskou vládou. Před soud bylo postaveno 11 členů mezinárodní komunistické organizace Svazu komunistů (1847—1852), obžalovaných ze „spiknutí majícího charakter velezrady“. jako usvědčujícího materiálu bylo použito falešné „originální knihy zápisů“ ze schůzí ústředního výboru, kterou sestavili pruští policejní agenti, a dalších falzifikátů a také dokumentů, které policie ukradla dobrodružné Willichově a Schapperově frakci, vyloučené ze Svazu komunistů. Sedm obžalovaných bylo na základě podvržených dokladů a křivých svědectví odsouzeno k pevnostnímu vězení na 3 až 6 let. Marx a Engels odhalili všechny tyto provokační akce organizátorů procesu a hnusné metody, kterých použil pruský policejní stát proti mezinárodnímu dělnickému hnutí (viz Engelsův článek „Nedávný proces v Kolíně“ a Marxovu brožuru „Odhalení o kolínském procesu proti komunistům“, Spisy 8, zde a zde).
223 Vídeňská nóta — viz poznámku [65].
224 Tím se míní londýnská konvence z 13. července 1841 viz poznámku [13]).
225 Narážka na zamýšlený sňatek prince Leopolda Sasko-kobursko-gothajského — bratrance prince Alberta, manžela anglické královny — se španělskou královnou Isabelou II. Na tento sňatek, jímž by se byla upevnila pozice Anglie na Pyrenejském poloostrově, se začalo pomýšlet roku 1845. Palmerston, který se v roce 1846 stal ministrem zahraničních věcí, tento plán aktivně podporoval. Sňatek se však neuskutečnil (viz poznámku [89]).
226 François René Chateaubriand, „Congrès de Vérone. Guerre dʼEspagne. Négociations. Colonies espagnoles“ [„Veronský kongres. Španělská válka. Vyjednávání. Španělské kolonie“], Brusel 1838, díl I, str. 112, 119—120, 132—133; díl II, str. 220—221, 225.
227 Jde o známé poselství presidenta USA Jamese Monroa americkému kongresu z 2. prosince 1823, v němž vyhlásil takzvanou Monroeovu doktrínu namířenou proti vměšování evropských mocností do záležitostí zemí amerického kontinentu. Monroeovy doktríny používali později američtí expanzionisté, aby nastolili hegemonii Spojených států v Americe.
228 Manuel Marijani, „Historia politica de la España moderna“. Barcelona 1840.
229 Freetradeři, k jejichž předákům patřil Cobden, žádali v zájmu anglické průmyslové buržoazie snížení všech neproduktivních nákladů na spravování státu. Mezi takové náklady počítali i výdaje souvisící s dobýváním kolonií a jejich správou. Cobden a jiní se domnívali, že Anglie jakožto nejvyspělejší průmyslová mocnost může získat kterékoli trhy tím, že z nich vytlačí své konkurenty levnějším zbožím.
230 Podle španělské ústavy z roku 1812 nabývalo obyvatelstvo španělských kolonií s výjimkou černochů španělské státní občanství a mělo stejná politická práva jako obyvatelstvo vlastního Španělska, včetně práva volit své zástupce do kortesů. Španělští liberálové, kteří ústavu sestavovali, se snažili vytvořením zdánlivé rovnoprávnosti kolonií a mateřské země zabránit válce za nezávislost, která tehdy ve španělských jihoamerických koloniích propukala.
231 „Punch“ — zkrácený název anglického humoristického týdeníku buržoazně liberálního zaměření „Punch, or the London Charivari“ [„Kašpárek aneb Londýnská kočičina“]. Vychází v Londýně od roku 1841.